1. téma: Základní kategorie, úvod do dějin oboru, prameny a literatura.

Úvodní slova Dušana Třeštíka výstižně uvádějí „naše“ téma: navzdory nepřehlédnutelnému odklonu od „v domácím pozitivismu zakotvených“ událostních dějin, jimž se vyznačovalo především první desetiletí po listopadu 1989, nemáme stále jasno, co píšeme či chceme psát: kulturní dějiny? dějiny každodennosti? dějiny všedního dne? Skloňujeme i odmítáme dějiny mentalit – co do nich ale vlastně patří? Podvědomě cítíme, že nám nejde ani o politické, ani hospodářské, vlastně ani o sociální dějiny, dokážeme ale vysvětlit, co skutečně jsou kulturní dějiny? O těch se v českých zemích dlouho nediskutovalo: výjimkou byly Třeštíkovy studie[1] či debata, jež proběhla na stránkách časopisu Kuděj, který už svým podnázvem Časopis pro kulturní dějiny pozvedl hozenou rukavici. S „kulturou jako tématem a problémem dějepisectví“ se snaží vyrovnat druhý svazek brněnské Edice Země a kultura ve střední Evropě.[2] Snad je skutečně jistá zmatenost pojmů důsledkem „historického nihilismu" v našich krajích panujícího, historicky zakořeněné české nedůvěry k metodologii: metoda je sekundární, zatímco primární je téma, neboť to v sobě vhodnou metodu obsahuje.[3] Arbitrární používání pojmu kulturní dějiny či kulturní historie v odborném historiografickém diskursu nelze nevidět, české země v tom ovšem nejsou samy, jak dokládá jinak nesporně inspirativní práce Georga G. Iggerse Dějepisectví ve 20. století.[4]
Tomáš Rataj shrnuje dosavadní postoje českých historiků naznačující několik přístupů k určení kategorie kulturních dějin:

1. kulturními dějinami je vše, co se neurčitým způsobem vymezuje vůči sociálním dějinám;
2. kulturní, stejně jako sociální dějiny, odmítají rankovský pozitivismus, přičemž sociální dějiny tíhnou k makrohistorii, kulturní k mikrohistorii;
3. kulturní dějiny označují moderní badatelské přístupy, které naplno „propukly“ počátkem devadesátých let.[5]