2. téma: Pojem kultura: etymologie pojmu, pojetí kultury jako lidské vzdělanosti

Slovo pochází z latinského colo, colere, obdělávat. Bylo původně spojováno s obděláváním zemědělské půdy, znamenalo vzdělávání země. Později vyjadřovalo vnitřní úsilí zaměřené na přetvoření, zdokonalení ducha, rozumu atd. Kultura byla stavěna do protikladu k přírodě - natura versus cultura. Slovo cultura použil Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. Kr.) v Tuskulských hovorech pro metaforické označení filosofie jako pěstování ducha - tedy procesu vzdělávání, kultivace myšlení, civilizace. Pojem kultura nabyl selektivní funkce: odděloval ty, kteří ovládli filosofii a s její pomocí rozvíjeli své duševní schopnosti, od těch, kteří zůstali ve filosofické nevědomosti. Pojem kultura se stal pojmem hodnotícím.
Ve středověku se pojmu kultura téměř neužívalo, vzácně se objevuje u některých křesťanských autorů, kdy bývá ekvivalentem pojmu uctívání. Pojem se znovu objevil v renesanci a humanismu, kdy se vědění i umění opět soustředilo na kultivaci člověka, na rozvoj jeho tvořivých sil a vzdělanosti. Kultura byla hranicí mezi člověkem a přírodou. Francis Bacon a další představitelé mechanického materialismu 17. století spojovali úzce slovo kultura s rozvojem lidských schopností, podobná tendence je postižitelná v díle J. A. Komenského.
K důslednému vymezení pojmu kultura jako kontrapunktu přírodě došlo ve spise německého právníka a filozofa Samuela v. Pufendorfa (1632 – 1694) De iure naturae et gentium libri octo, 1688. Současně toto substantivum, které se vždy užívalo v genitivu (kultura scientiae, kultura litterarum) začal užívat jako samostatnou lexikální jednotku. Do pojmu kultura zahrnul všechny lidské výtvory i společenské instituce.
S kultivačním pojetím souvisí i filosofické pojetí kultury jako protikladu přírody. Pro vymezení kulturních dějin bohužel uvedený koncept nestačí, „protože zahrnuje-li kultura vše ne-přirozené (a tedy dějinné), neliší se kulturní historie od obecné historie".
Osvícenství povýšilo kultivaci osobnosti na kultivaci či civilizaci lidstva jako celku, toto „zdokonalování lidských schopností“ se stalo základní osou celých dějin. Zakladatelem uvedeného pojetí byl berlínský historik Karl Franz v. Irwing (1728 – 1781). Typicky německé osvícenské pojetí pojmu kultura představuje historik Johann Christoph Adelung (1732 – 1806): kultura sama o sobě obsahuje hodnotící soud: jedná se o axiologickou definici kultury. Vyprávění o pokroku, spočívajícího v hromadění výkonů lidského ducha, toto „kultivační" pojetí kultury, zrodilo pojem dějin kultury jako sledování uvedeného procesu.
Osvícenskou koncepci kultury se pokusil překonat německý filozof a historik Johann Gottfried Herder (1744 – 1803) v díle Myšlenky k filosofii dějin lidstva (1784 – 1791). Kultura je podle něj specificky lidským nástrojem adaptace k prostředí. V dějinách vystupuje kultura jako nástroj rozvíjení lidských schopností. Pro existenci člověka a kultury Herder zdůraznil instrumentální roli jazyka. Kulturu považuje za všeobecný atribut sociálního života všech národů odmítl tedy teorii o nekulturních národech, kultura jako taková je univerzálním lidským fenoménem. Různé kultury vytvářejí různé odpovědi na otázky, které pro ně mají klíčový význam. Proto neexistují univerzální odpovědi platné pro všechny kultury světa.
Filosofická dimenze pojmu kultura
Axiologickou koncepci kultury rozpracovala především německá klasická filozofie. Pojem kultura je zde užíván především jako charakteristika pozitivních hodnot, které přispívají k zdokonalování člověka. Kant do kultury zahrnuje především ideu morálnosti (srov. jeho kategorický imperativ), u Hegera má pojem kultura ontologický význam a slouží k vyjádření celku lidského světa. Německá klasická filosofie konstituovala filosofickou dimenzi pojmu kultura, filosofii kultury.
V naší aktuální snaze o upřesnění pojmu můžeme volit mezi třemi možnostmi. Nejběžnější segmentární vymezení kultury je pojetí, v němž je kultura definována jako konkrétní segment života společnosti existující vedle segmentů dalších, jako jen politika, právo či ekonomika... Segment s etiketou „kultura" může být určen různými způsoby, většinou jde o „středostavovské" pojetí kultury jako souhrnu nejrůznějších múzických uměleckých oblastí (divadla, filmu, hudby, literatury, výtvarného umění), jehož „konzumace“ je distinktivním znakem středních vrstev, hraje důležitou roli při sociálním vzestupu jedinců, zapadá do bourdieuovského konceptu „symbolického kapitálu".[1]
Segmentárně vymezená kultura je zcela jednoznačný pojem, který samozřejmě nepatří pouze do pojmového arsenálu historie. Historici ovlivnění Johannem Gottfriedem Herderem a následně Gustavem Klemmem chápali – a dosud chápou - kulturu jako poměrně úzce vymezený subsystém, jako část společenské reality, odvozené z ekonomické, politické a sociální struktury.[2] V celkovém pojetí dějin společnosti zůstával tento segment méně podstatný, ve vztahu k politice a ekonomice druhotný, vždyť kultura není nezbytná k fyzickému přežití. Jistě i proto byla pasáž o „kultuře“ kodicilem chronologicky řazených kapitol v dějepisných syntézách či učebnicích a nabízela zpravidla seznam jmen, uměleckých děl a směrů, tedy (podle potřeby redukovaných) dějin umění.
Jen nepatrně širší pohled umožňuje vymezení kultury coby kreace, tedy uměleckou, vědeckou, filozofickou ba i řemeslnou tvorbu. Tvorba chápaná jako kreace podmiňuje svá další vymezení: kultura jako potřeba (ve smyslu kreativní tvorby z vnitřní potřeby), kultura jako artefakt, kultura jako hodnota.[3]
Variací segmentárního je vymezení kultury coby souhrnu veškerých hmotných a duševních projevů lidské činnosti, až na oblast politiky všech, přičemž jevům, které spadají do oblasti dějin umění bývá – aniž by to bylo explicitně vyjádřeno – věnována jen okrajová pozornost. Takové pojetí lze chápat jako široce pojatou oblast životního stylu. V anglickém a francouzském prostředí je synonymem takto pojaté kultury pojem civilizace, tedy způsob života určitého velkého společenství, který je spojen s určitým systémem hodnot odlišujícím národy civilizované od „barbarů“ a „primitivů“.
Aniž by byly zdůrazňovány historické souvislosti, kultura je prostě atributem určitého etnika. Etnografie, která se problému věnovala jako první, rozlišuje studium kultury hmotné (materiální) a duchovní, dále kultury lidové, národní, prvobytné atd.[4] Třebaže takové rozdělení občas působí problémy samotné etnografii, nelze ho zcela zavrhnout.
Hmotnou kulturu včlenila do svého zorného pole francouzská nouvelle histoire;[5] připomeňme také úspěchy polských badatelů, rozvíjejících dějiny hmotné kultury již od počátku padesátých let 20. století. Z Ústavu pro dějiny hmotné kultury (Institut Historii Kultury Materiálnej) Polské akademie věd vycházel od roku 1953 kvalitní časopis Kwartalnik Historii Kultury Materialnej. Pokud se týče původní české produkce, zatím nebyly překonány čtyřsvazkové Dějiny hmotné kultury období středověku a raného novověku, jež vyšly za redakce Josefa Petráně.[6] I z tohoto malého výčtu titulů vyplývá, že „hmotnou“ a „duchovní“ kulturu nelze oddělovat.
V českém prostředí etnologicky pojatou kulturní historii propagoval Čeněk Zíbrt, který vymezil segment kulturních dějin jako souhrn všeho mimo „politickou historii". Stanovil rovněž základní dichotomii duševních a hmotných jevů a konkrétní témata, která oficiální dějepis opomíjel a jimž se kulturní historie má věnovat: hry, zábavy, tanec, pověry, pokrmy, odívání… Zíbrt definuje kulturní historii jako nauku, která „líčí dějiny kultury: s příslušným zřením na působení přírody vykládá vznik, rozvoj a zároveň obapolné styky i svazy všelikých duševních i hmotných jevů života společenského - mimo vznik a pragmaticky vysvětlovaný rozvoj společenských celků organizujících se v státy, čímž se obírá historie politická".[7] Zíbrtův koncept stanul v opozici nejen vůči politickým dějinám, ale i vůči středostavovskému vymezení kultury. Takto chápané dějiny kultury se v 18. století negativně vymezily vůči dějinám politických událostí, které Voltaire v Eseji o mravech a duchu národů (1769) nazval „historií trub a bubnů". Badatelským tématem jsou zde člověčí „mravy a obyčeje", obydlí, strava, oděv, zábava, svátky, tedy jevy považované za základní obecně lidské podmínky fungování společnosti.
Tento koncept měl jistě své opodstatnění, současně skrýval jedno nebezpečí, dané výše zmíněnou absencí metod: z takto vymezených kulturních dějin se snadno stane soubor zábavných kuriozit, anekdotického čtení, zajímavostí. Nestačí vymezit pole bádání, je třeba vytvořit soubor otázek, najít způsob hledání odpovědí, rozhodnout se pro odpovídající metodu.
Na výše uvedené zíbrtovské pojetí – při vědomí výše uvedených úskalí - navázal při svém založení časopis Kuděj. Časopis - podle sebekritiky samotných zakladatelů - nevystoupil zpočátku z kruhu segmentárního pojetí kultury. Postupně se ale přiklonil k další možnosti uchopení kulturních dějin, a to na základě sémiotického (symbolického) vymezení kultury, vycházející ze sociální (kulturní) antropologie,[8] jejíž metody mají ke kulturní historii velmi blízko. Připomeňme, že se sociální antropologie zaměřuje na studium člověka a kultury, na studium člověka jako kulturního činitele. Sleduje původ a znaky kultur, kulturní změny a vlivy, studuje, jakým způsobem lidé jednají, stolují, obchodují, vyměňují si zkušenosti, jedním slovem, v čem záleží kulturní komunikace mezi lidmi. Claude Lévi-Strauss, zakladatel strukturální antropologie, zahájil své výzkumy mezi brazilskými Indiány: studoval jejich rodinný život, formy příbuzenství, způsob stravování, odívání. Inspiroval další vývoj kulturní antropologie, zaměřené na studium sociálních fenoménů člověka, tj. rodinných vztahů, forem sexuálního života, hygieny, příbuzenských vazeb aj.[9] Jeho strukturální metoda, kdy předmětem analýzy je místně i časově uzavřený celek, se ukázala být vhodná i ke studiu komplexních společenství „západního" typu, současných i minulých.


Literatura:
Tomáš RATAJ: Mezi Zíbrtem a Geertzem. Úvaha o předmětu kulturních dějin. Kuděj, s. 142 -158
Václav SOUKUP: Dějiny antropologie, Praha 2004, s. 276 – 282.