3. téma: Antropologické pojetí kultury: kultura jako předávaný systém významů

V antropologii kulturu obecně definoval anglický antropolog Edward Barnett Tylor (1832 – 1917). Ve své stěžejní práci Primitive Culture, vydané prvně roku 1871, vyšel z německé etnografie (Klemm) a kulturu chápal jakožto obor zkoumající materiální statky a duchovní hodnoty v určité komunikaci:
„Kultura neboli civilizace ... je ten komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“[1]
Tylorova definice kultury změnila vztah pojmu kultura k dosavadní teorii a činila z něj nástroj nového přístupu ke studiu sociálních jevů. Oslabila axiologické pojetí pojmu (kultura tak nestuduje pouze pozitivní jevy) a umožnila užít ho k označení celé sféry lidských nadbiologických jevů a věcí typických pouze pro člověka. Kultura tak představuje specificky lidský adaptační nástroj přetváření světa člověkem. Tylorova definice kultury se stala východiskem většiny antropologických teorií kultury.[2]
Toto tvrzení platí i pro pojem kultura v pojetí amerického pedagoga a antropologa Clifforda Geertze, který pojímá kulturu jako „historicky předávaný systém významů vystupujících v symbolické formě, jako systém zděděných představ, které se vyjadřují v symbolických formách, systém, s jehož pomocí lidé sdělují své postoje k životu, udržují je a nadále rozvíjejí.”[3] Tento systém je předáván hlavně prostřednictvím sociální dědičnosti, výchovy, je předáván z generace na generaci. Vzhledem k tomu, že lidé nejednají (většinou) na základě racionálního kalkulu, ale právě na základě těchto vzorců, představ hodnot, které jim předepisuje jejich kultura, hraje toto „předávání informací” v dějinách klíčovou úlohu. Lidé mají schopnosti předávat své zkušenosti nejen verbálně, ale i písemně, pomocí obrazu a nejrůznějších dalších symbolů. Geertz tak definoval kulturu jako sémiotický systém, systém významů (hodnot, znaků).

Exkurz 1:
Sémiologie je obecná nauka o znacích. Jejím předmětem je jakýkoli systém znaků bez ohledu na jejich vymezení: obrazy, posunky, melodické zvuky, předměty.
Pochopit, co znamená nějaká substance, vyžaduje nutnost použít jazyka; význam je možný jen jako pojmenovaný a svět označovaných se uskutečňuje pouze ve světě jazyka.
Jazyk je systematický souhrn konvencí potřebných k dorozumění, řeč bez aktu mluvení. Současně je společenskou institucí a systémem hodnot, představuje v podstatě kolektivní smlouvu.
Mluva je čistě individuální část řeči (fonace, realizaci pravidel, nahodilé kombinování znaků). Je individuálním aktem výběru a aktualizace, je v podstatě kombinatorikou a odpovídá individuálnímu aktu.
Jazyk a mluva je paralelou dichotomie systém a proces: každý z těchto dvou členů je plně definován pouze v dialektickém procesu, který je navzájem spojuje. Předmětem vědy může být jen jazyk.
PŘÍKLAD:
Výraz oděv v sobě zahrnuje tři různé systémy:
Jazyk: psaný oděv je oděv popsaný v textu pomocí artikulované řeči. Oblek, který je popisován, neodpovídá nikdy individuálnímu provedení pravidel módy ani realitě, je to systémový souhrn znaků a pravidel, jazyk v nejčistší podobě.
Nebo: oblek fotografovaný: jazyk už není v abstraktní podobě, je pomocí obrazových znaků zachycen na nějaké osobě. Takto zobrazený oděv už nemá žádnou kombinatorní volnost. Mluva: nošený (skutečný) oblek - oděvní jazyk je zde tvořen:
1. protiklady jednotlivých kusů, spojení nebo „detailů“, jejichž variace má za následek změnu detailu (nošení rádiovky nebo klobouku nemá stejný význam);
2. pravidly, kterými se řídí užívání jednotlivých částí (zima, léto, sport, ples) nebo jejich spojení navzájem (barvy, vzory, styl);
Výraz potrava:
„Potravní“ jazyk je tvořen: pravidly vyloučení (potravní tabu); označujícími protiklady jednotek, které je třeba ještě určit (např. typu sladký/slaný); pravidly asociace buď simultánní (na úrovni jednotlivých pokrmů), nebo konsekutivní (na úrovni sledů pokrmů v jednotlivých denních jídlech); společenskými formami úzu, které fungují jako jakási potravní rétorika.
Jídelníček objasňuje souhru jazyka a mluvy; každý jídelníček je sestavován s ohledem na jistou strukturu (národní, krajovou, společenskou), ale tato struktura je různě naplňována podle dní a podle uživatelů.
Výraz nábytek: vytváří rovněž sémantický předmět. Jeho „jazyk“ je tvořen zároveň protiklady kusů nábytku funkčně identických (dva typy skříní, dva typy lůžek...), které poukazují podle „stylu“ každý k jinému významu, a pravidly spojování z různých jednotlivých kusů, nebo volným spojováním kusů nábytku mezi sebou.
Literatura: Roland BARTHES: Základy sémiologie. In: Barthes: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. Čs. spisovatel, Praha 1967.

Geertzova metafora kultury je všeobecně známá: „Domnívaje se, společně s Maxem Weberem,[4] že člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo, považuji kulturu za tyto pavučiny a její analýzu nikoliv za experimentální vědu pátrající po zákonu, nýbrž za vědu interpretativní, vědu pátrající po významu. To, co hledám, je vysvětlení, interpretuji sociální projevy, jež jsou na povrchu záhadné. [5]
Běžně se uvádí i další Geertzova definice kultury z roku 1973: „Pojem kultury, který užívám, označuje historicky dochovaný systém významů vystupujících v symbolické podobě, systém tradovaných představ, vyjadřovaných v symbolických formách, systém, s jehož pomocí lidé sdělují, udržují a dále rozvíjejí vědění o životě a své postoje k němu."[6]
Kultura v antropologickém pojetí se odvrací od segmentárního vymezení, usiluje pochopit lidskou situaci v jejím celku, vidí ji jako návod k lidskému jednání ve světě i jako symbolické či hmotné vyjádření lidské zkušenosti. Zahrnuje životní způsoby, vzorce chování a formy dorozumívání různých skupin, stavů, pohlaví a tříd. Představuje celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím socializace předávají dalším generacím. Říká nám, jak máme v určitých situacích jednat a co můžeme očekávat od ostatních lidí; přitom jsou tato pravidla obecná, protože každá situace je odlišná a „hráči“ se mění. Proto musí být všechny normy a pravidla dostatečně flexibilní.[7] Kultura jako historicky utvářený soubor jevů, procesů, hodnot, tendencí, trendů, postojů nikdy nekončí – leda s vymřením lidského rodu.[8]
K vystižení interpretativního přístupu k těmto sdíleným, v konkrétních sociálních praktikách obsažených významům použil Geertz metaforu „zhuštěného popisu" (thick description), kterou si vypůjčil od filosofa Gilberta Rylea:[9] nikoli analýza předmětu či jevu, ale bezprostřední porozumění jejich obsahu. Třebaže konečným výsledkem bude jen interpretace badatele, je zhuštěný popis motivován snahou dobrat se vysvětlení sociálních praktik z pohledu jejich aktéra. Historie je podle Geertze vědou interpretativní, nikoli systematickou;[10] odtud patrně určité rozpaky, s nimiž jsou jeho myšlenky historickou obcí přijímány. Uvedený přístup popírá „sociálně uzavřené“ pojímání kultury, v němž by se na sociálních praktikách všichni lidé podíleli stejnou měrou. Měšťané a sedláci, dělníci a šlechta nemohou být poměřováni podle stejného pojetí kultury, protože podléhají odlišným životním podmínkám a sledují odlišné zájmy.[11] Nicméně třebaže jednotlivé symboly, pojmy a praktiky mají sociálně podmíněný význam, jsou kultury ve skutečnosti složeniny (u většiny těch dnešních tvoří přes 90% obsahu výpůjčky a napodobeniny jiných společností)[12] nadané vědomím kontinuity: teprve civilizovaný člověk ví, že někam náleží, že žije v určitém prostoru a čase.[13]
Z výše uvedeného vyplývá, že klíčové prvky sémiotického pojetí kultury jsou alternativní ke konceptu segmentačnímu. Podle antropologa Leslie Whita (1900 – 1975) je kultura systémem symbolů, přičemž symbolem je jakýkoli znak obdařený obecným či abstraktním významem. Znakem je zrakový či sluchový podnět, často zvuk či vizuální obraz, který znamená něco určitého. Symboly nám umožňují třídit a klasifikovat svět, označují třídy věcí a jevů, a naše způsobilost symbolizovat je výsledkem našich schopností rozlišovat a zevšeobecňovat: vztah mezi věcí, kterou označujeme, a slovem, kterým ji označujeme, je značně libovolný.[14] Přeložíme-li toto pojetí z americké do evropské saussurovské sémiotické tradice, můžeme říci, že pokud se znak skládá z označujícího (signifiant) a označovaného (signifié), pak se pod pojmem označované nemyslí fyzická realita, ale její obraz, představa. Ta může být bytím pouze v konkrétních znacích a znakových systémech.[15]

Exkurz 2:
Ferdinand de Saussure, 1857-1913, švýcarský filolog, od r. 1881 profesorem na pařížské Ecole des Hautes Etudes, nejprve pro germánskou, pak pro srovnávací filologii.
Od r. 1891 profesorem sanskrtu a srovnávací filologie v Ženevě, kde působil až do své smrti.
První dílo vydal v 21 letech, Mémoire sur le systeme primitif des voyelles dans les langues indoeuropéennes,1878.
Za pobytu v Paříži a v Ženevě publikoval především v odborných časopisech, významné byly studie o vztazích intonace a přízvuku, které demonstroval na řečtině a jazycích pobaltských Slovanů.
Na sklonku života přednášel v Ženevě o všeobecné lingvistice, své objevy sám nevydal, teprve jeho žáci Charles Bally a Albert Sechehaye je připravili k tisku: jde o dodnes velmi ceněný Cours de linguistique générale, 1922.
Rozlišoval mezi pojmy řeč (langage), jazyk (langue) a mluva (parole).
Mluva je individuální užití jazykových prostředků v určité dané situaci.
Jazyk je jev sociální a je souhrnem všeobecných platných výrazových prostředků.
V teorii bylo toto rozdělení přijato se souhlasem, ale v praxi jsou značné potíže s jeho vymezením a využitím.
Také jeho přesné rozlišení lingvistiky synchronické, která studuje stav jazyka v určité době, a lingvistiky diachronické, se v jazykovědě hodně rozšířilo.
Skupině badatelů, kteří vycházeli z jeho učení, se říká ženevská škola.[16]
Ze Saussurovy teorie je pro sématiku (tedy i pro kategorii kultury a kulturních dějin) dále důležité paradigma OZNAČUJÍCÍ A OZNAČOVANÉ.
Podle Saussura je znak definován jako spojení jednoho označujícího a jednoho označovaného
Plán označujících vytváří plán výrazu a plán označovaných vytváří plán obsahu.
Stejně jako znak lingvistický, i znak sémiologický se skládá z jednoho označujícího a jednoho označovaného.
Saussurovské pojetí bylo rozvíjeno v antropologii, vycházel z něj např. Claude Lévy-Strauss.

Uvedený sémiotický koncept kultury umožňuje, aby se předmětem „nových kulturních dějin" stala kultura jako sémiotický (symbolický, znakový) systém ve svém historickém rozměru. Takto vymezené kulturní dějiny nejsou ovšem metoda, ale spíš obecnější kategorie, koncept určený svým předmětem, mající ale také svoje obecně „politické" souvislosti, neboť jsou spjaty s určitým názorem na povahu reality. Kulturními dějinami tak může být teorie poskytující předpoklady pro stanovení konkrétních metod a konkrétních témat, na něž budou tyto metody užity."[17]