7. téma: Dějiny mentalit
Historie mentalit
[1] může být charakterizována jako historická antropologie idejí a má tři význačné rysy:
- klade důraz na kolektivní postoje, zájem o myšlení obyčejných lidí stejně jako o myšlení formálně vzdělaných elit;
- zdůrazňuje nevyslovené a neměnné předpoklady vnímání, fungování „každodenního myšlení“;
- vyznačuje se zájmem o strukturu přesvědčení stejně jako o jejich obsah, zájmem o kategorie, včetně metafor a symbolů, v nichž lidé myslí, stejně jako o to, co myslí.
Mentalita jako celkový způsob myšlení určité sociální skupiny je závislá na výchově, tradici, náboženských, politických, sociálních podmínkách, mohou ji pozměnit význačné události společenského i přírodního charakteru. Mentální projevy vycházejí rovněž z hierarchie hodnot dané společnosti či sociální skupiny, přičemž hodnotový žebříček zahrnuje jak postoje k záležitostem „vznešeným” (čest, vlast, národ, hrdinství...), tak postoje k věcem naprosto „nevznešeným”, jako je jídlo, bydlení, hygiena, sexualita atd. Do dějin mentalit patří i problematika hierarchizace kultury, vztah mezi „nízkou" a „vysokou" kulturou, které jsme se dotkli v úvodu.
Historik hledá klíč ke sjednocujícím strategiím, k hodnotovým systémům, kolektivním organizacím, to znamená ke všem postojům, které vytváření venkovskou či městskou společnost, lidovou i elitní. Dějinám mentalit náleží úkol zaplnit konceptuální prostor mezi historií idejí a sociálními dějinami.
[2]
Dějiny mentalit mají ovšem mnohem hlubší kořeny. Prvními historiky mentalit nejsou až „otcové zakladatelé“ školy Annales, za průkopníky bývají považováni historikové Johan Huizinga, Norbert Elias, Mario Praz a další, a sociologové: zakladatel francouzské sociologické školy Emile Durkheim přišel roku 1898 s kategorií
kolektivní reprezentace a jeho škola, představovaná mj. Lucienem Lévy-Bruhlem, autorem práce
Myšlení přírodních národů,
[3] začala brzy užívat termín
mentalita při studiu
primitivních společností.
[4] Třebaže za dovršitele koncepce dějin mentalit je všeobecně považován Philippe Aries a jeho práce
L´Enfant et la vie familiale sous l´Ancien Régime (první francouzské vydání z roku 1960) a
L´Homme devant la mort, I, II (první francouzské vydání z roku 1977, česky
Dějiny Smrti, I, II, 2000), dějiny mentalit se staly ústředním badatelským tématem především pro třetí generaci historiků školy Annales, z níž jmenujme Georgese Dubyho, Roberta Mandroua, Jacquese Le Goffa, Michella Vovella a další, kteří se soustředili na výzkum postojů a názorů jednotlivých sociálních skupin (francouzského) obyvatelstva v hospodářských a sociálních (méně politických) souvislostech. V Německu náleží k nejstarším studiím týkajícím se mentality stať Gerda Tellenbacha
Mentalität z roku 1974, přetištěná ve sborníku
Ideologie und Herrschaft im
Mittelalter, vydaném roku 1982. Přehled různorodých názorů na problematiku mentalit podává studie Volkera Sellina z roku 1985 či sborník
Mentalitäten im Mittelalter, věnující se rovněž metodickým problémům této koncepce. Proměny mentalit v
dlouhém trvání sleduje sborník
Europäische Mentalitätengeschichte. Hauptthemen in Einzeldarstellungen z roku 1993.
Slovo mentalita tak vstoupilo - v několika zemích ve stejném čase a nezávisle - do pojmového aparátu historických věd, stalo se nejprve historickou kategorií, posléze samostatným oborem historických věd. Dějiny mentalit se koncipovaly především pro oblast středověkého a raněnovověkého bádání, práce Adeline Daumard či Anne-Marie Furier pro devatenácté
[5] a například Christophera R. Browninga
[6] pro dvacáté století jsou stále spíše výjimkou.
Obliba
mentalit vedla anglického historika Petera Burkeho k zamyšlení a varováním před zneužíváním této kategorie; navíc v posledních několika letech vyšel (údajně) pojem mentalita z módy a byl nahrazen výrazy „reprezentace“
[7] nebo „kolektivní představy“.
[8]
Historická demografie každopádně zbavila dějiny mentalit zkazkovitého zabarvení literární tradicí, dala jim řádnou statistickou dokumentační bázi a umožnila širokou interpretaci tam, kde postupy sociálních dějin nestačily.
Dějiny sexuality
Problém sexuality proto zůstával velice dlouho stranou historického zkoumání, snad jen méně seriózní historická vyprávění zpestřila čas od času výčet událostí nějakou pikantní historkou. I tento ústupek se však týkal jen sexuálního života panovníků, panovnic, vojevůdců a jiných privilegovaných. Sexuální chování patří do dějin mentalit, do zorného pole západoevropské historiografie se dostalo v druhé polovině 60. let minulého století a v polovině 70. let byla tato stránka dějin již jednou z nejsledovanějších. Západoevropská a severoamerická historiografie nabízí k dnešnímu dni desítky titulů, zabývajících se dějinami sexuálního chování, jeho projevy a odchylkami, stejně jako genezí postoje k antikoncepci.
V našem prostředí soustředěnému historickému bádání, které by sledovalo daný problém v dlouhém časovém trvání a respektovalo vertikální rozměr společnosti, brání nedostatek, či spíše špatná dostupnost pramenů a určité tápání, pokud se týče metod výzkumu. Mezi prameny institucionální povahy zaujímají zvláštní postavení církevní prameny, z archivních pramenů pak fondy jednotlivých far, neboť faráři měli bezprostřední dohled nad manželstvím, narozením, porodními babičkami a brali toto své poslání většinou velmi odpovědně. Dalším vydatným pramenem ke zkoumanému tématu jsou časopisy - především časopis Katolického duchovenstva věnující značnou pozornost manželství, mj. i manželstvím smíšeným, ohláškám, přípravě snoubenců na vstup do manželství atd. Z tištěných pramenů pak přinášejí velmi zajímavé poznatky zpovědní návody a zpovědní zrcadla. Další heuristické možnosti pak představuje soudobá lékařská literatura a prameny osobní povahy.
[1] O pronikání uvedeného přístupu do české historiografie srov. Veronika STŘEDOVÁ: Počátky formování konceptu dějin mentalit v české historiografii. Skriptorium, Praha 2007 (v tisku).
[2] Peter Burke: Variety kulturních dějin. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006, s. 176.
[3] Peter BURKE: Variety kulturních dějin, s. 169 – 170.
[4] Samotné slovo mentalita pochází z latiny, v angličtině je doloženo v roce 1691 a ve Francii se rozšířilo kolem poloviny 19. století; v Německu bylo ještě v prvních desetiletích 20. věku považováno za nové a cizí. Ve společenských vědách nemá příliš hluboké kořeny - snad je možné říct, že se užívá vcelku arbitrárně, a to v obecné mluvě. Mentalita je chápána jako soubor psychických vlastností charakteristických pro obecně určitý věk (mentalita třetího věku), případně pro obecně určité geografické (tzv. „jižanská”mentalita) či sociální (mentalita dolních vrstev) prostředí. Navenek ji tvoří příznačné a typické reakce lidí na vnější podněty, proto se někdy užívá označení kolektivní psychologie. Mentalita je kategorie vztahová, proto neexistuje jediná či jednotící mentalita, ale celá škála kvalitativně a obsahově odlišných mentalit, které je třeba analyzovat v těch společenských dimenzích a podmínkách, v nichž vznikly.
[5] Adeline DAUMARD: La bourgeoisie parisienne de 1815 a 1848. Paris 1963 (první vydání); Anne MARTIN-FUGIER: La place des bonnes: la domesticité féminine a Paris en 1900, Paris 2004; Anne MARTIN-FUGIER: La bourgeoisie: femme au temps de Paul Bourget. Paris 2007.
[6] Christopher R. BROWNING: Obyčejní muži. Praha 2002.
[7] Pojem je ovšem nejednoznačný, jak nedávno dokázala Milena BARTLOVÁ: Reprezentace. In: BOROVSKÝ, HANUŠ, ŘEPA: Kultura, s. 63 – 70.
[8] Peter BURKE: Variety kulturních dějin. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006, s. 172.