Cyklus lidského věku (90. léta a 100. rok v životě člověka), Litoměřice, dům U Černého orla, Mírové náměstí čp. 12, kolem 1564.

Poslední dvě epizody cyklu. Levý výjev zachycuje sklonek životního běhu v postavě nejisté chůze devadesátiletého špatně vidoucího (nebo již slepého) starce, podpíraného holemi. Na vetchého kmeta si přitom vesele ukazují dvě skotačící děti. Na zemi před starcem leží osel. Celý sled obrazů symbolicky vrcholí představením okamžiku smrti, který logicky završoval jedincovu pozemskou pouť. Okamžik umírání přitom nebyl ve vědomí raně novověkých lidí spojován výhradně s tragickými pocity, spíše byl chápán smířlivě a - díky víře ve věčný život - s nadějí. Okamžik odchodu ze světa nabýval - především v měšťanském prostředí a ještě výrazněji ve šlechtickém obci - značně ritualizované podoby. Výjev představuje zesnulého na loži s rukama obřadně složenýma na prsou v duchu archetypu tzv. „dobré smrti“. Mrtvého doplňuje dvojice postav evokujících svár, jež se o jeho duši zrovna vede mezi říší nebeskou a říší ďáblovou. Zpoza lůžka se naklání smrtka s přesýpacími hodinami (tradičním symbolem vanitas - pozemského zmaru), z popředí k němu kráčí kněz držící v rukou před tělem dlouhou plápolající svíci. Duchovní zpravidla provázel - vedle kruhu rodiny nebo služebnictva - umírajícího v posledních momentech jeho životního údělu, kdy mu odchod na onen svět usnadňoval buď liturgickými úkony (v případě umírajícího katolíka - zpověď, přijetí svátosti oltářní, poslední pomazání) nebo alespoň vzpruhou při modlitbě (u evangelíka).