Published: 25.08.2023
„Člověk žil v nějakém koktejlu chemikálií odjakživa, a ten se v průběhu času proměňoval. Zároveň je ale pravda, že nyní se v něm objevují látky s vlastnostmi, které dříve nebyly tak běžné,“ říká toxikolog prof. Ing. MILOSLAV POUZAR (49), Ph.D., z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Jak nám revoluční dědictví dávných předků pomáhá vyhnout se jedovatým látkám? Proč se více bojíme umělé chemie než přírodních jedů? Co s naším tělem dělají kombinace různých umělých látek, jež do těla dostáváme z ovzduší, vody a z potravin? A proč není alkohol spolu s kofeinem dobrá kombinace?
Polymerní fyzik a popularizátor vědy profesor Miroslav Raab v rozhovoru pro týdeník TÉMA nedávno říkal, že slovo „chemie“ má v současné době jakousi negativní pachuť: „Nechci jíst potraviny, v nichž je chemie!“ … „Hlavně, aby v tom nebyla žádná fuj chemie!“ Jak to vidíte vy?
Vnímání chemie je spíš psychologický problém. Poměrně dobře se tomu věnuje švýcarský psycholog profesor Michael Siegrist. Zabývá se tím, co nás v obchodě ovlivňuje, jak si vybíráme zboží, co nakupujeme, čemu se vyhýbáme. A řeší i to, jak vyhodnocujeme rizika chemických látek.
K čemu dospěl?
Že jeden z podstatných prvků je míra nejistoty. Ve škole získáme dojem, že chemie je těžká, během studia se jí mnoho žáků snaží vyhýbat. Jenže pak nastává problém: jsme si vědomi, že o ní vlastně nic nevíme, v průběhu života se však musíme ve vztahu k chemickým látkám nějak rozhodovat. A máme-li velkou úroveň neznámého, více se bojíme. A roli hrají i některé evolučně dané principy
chování.
Jaké konkrétně?
Zejména behaviorální imunitní systém. Jde o evolucí zakódovaný soubor instinktů, jež nám s minimálním výdajem energie umožňují vyhnout se smrtelně nebezpečným patogenům či jedovatým látkám. Jedním z nejdůležitějších prvků tohoto systému je pocit zhnusení. Ten v nás vyvolávají
například pachy spojené s rozkladem, a tedy s možnou přítomností nebezpečných bakterií, stejné je to s hmatovým vjemem slizkosti či mazlavosti. Děti zase nemají rády hořkou chuť, která je charakteristická pro celou řadu jedovatých rostlinných alkaloidů a podobně. Tyto pradávné instinkty jsou v nás uloženy tak hluboko, že se dokonce postupem času staly součástí našeho morálního kodexu. Vše morálně správné je nazýváno čistým.
Vše, co tuto ideální čistotu narušuje, je špatné. V obecné představě je tedy na jedné straně morálně správná, čistá Matka příroda a na straně druhé morálně pochybná, „hříšnými“ lidmi způsobená chemická kontaminace. Skutečně i obrazně páchnoucí chemické látky tedy útočí nejen na naše evolucí vypěstované instinkty, které nám v dobách bez analytických přístrojů a knihoven umožňovaly přežití, ale i na náš morální systém. Logickým
důsledkem je pak snaha urychleně zjednat nápravu. Tato snaha může být chvályhodná tam, kde zabraňujeme zbytečným škodám na zdraví a životním prostředí – jde například o čištění odpadních vod či spalin, recyklaci odpadu, normy upravující přípustnou míru kontaminace. Ale také může být nebezpečná tam, kde zapomeneme na civilizační výhody, které nám použití chemie přináší. Například v zemědělství se rozhodneme zakázat používání nějakého pesticidu, a následně přijdeme o úrodu. Jedno riziko jsme tedy ochotni odstraňovat tak efektivně, že úplně zapomeneme
na to, že tím můžeme jiné riziko vytvořit.
Co dělá z chemické látky jed?
Pojem jed má z hlediska hlavních oblastí zájmu současné toxikologie poměrně malý význam. Dnes se v toxikologii více bavíme o škodlivinách. A vždycky je to problém místa, času a množství. Je-li látka ve špatný čas a v nesprávném množství na nevhodném místě, může
překonat kapacitu adaptační odezvy organismu (soubor procesů v těle, jež nás chrání před účinky toxických látek, pozn. red.) a vyvolat nějaký problém. Tělo ovšem má neuvěřitelnou odolnost a schopnost regenerace.
Chemické látky v nás však budí obavy i proto, že mohou spouštět řadu závažných nemocí. Mluví se například o rakovině.
Podíváme-li se na žebříček rizikových faktorů vzniku nádorových onemocnění, chemické karcinogeny úplně nahoře nebudou. Bude tam genetická výbava, životospráva, prostředí, kde se vyskytujeme. Až někde dál budou chemické karcinogeny, s nimiž se můžeme v průběhu různých činností potkat.
Proč se více bojíme chemie než přírodních jedů?
Výše zmíněný psycholog Siegrist dělal zajímavý výzkum, z něhož vycházelo, že konzumenti velmi nadhodnocují rizika spojená s chemickými látkami
a velmi podhodnocují rizika biologická. Patogenní organismy vnímáme jako mnohem přírodnější, a tedy přirozenější a akceptovatelnější než cizorodé látky. A ještě to má jeden další aspekt. Obecně považujeme za přijatelnější rizika, která podstupujeme dobrovolně, než ta, jež jsou nám vnucena nebo o jejichž existenci jsme v kritickém okamžiku neměli tušení. Příkladem je tetování, kdy jsme schopni si nechat do těla vpravit komplexní koktejl chemických látek, u nichž víme, že jsou toxické. Tetování nepotřebujeme, přesto si ho spousta lidí nechá dobrovolně udělat, ale vůbec nejsme
ochotní tolerovat podobně působící látky jako kontaminant potravin. Paradoxně jsme někde ochotni s vynaložením velkého objemu prostředků a značného úsilí řešit kontaminaci vedoucí k dennímu příjmu látky na úrovni nanogramů za den, ale jinde nám kontaminace vedoucí ke stokrát či tisíckrát většímu dennímu příjmu té samé látky nevadí. Siegrist zkoumal i přídatné látky v potravinách a zjistil, že když u nějaké látky napíšete,
že je přírodního původu, jsou ji lidé ochotnější akceptovat, než když je uměle vyrobená. Přitom obě můžou mít stejné vlastnosti. Principiálně žil člověk v nějakém chemickém koktejlu odjakživa, a ten se v průběhu času proměňoval. Zároveň je ale pravda, že nyní se v něm vyskytují látky s vlastnostmi, jaké dříve nebyly tak běžné. A my na to nějak reagujeme.
Co s naším tělem dělají kombinace různých umělých chemických látek, které do těla dostáváme z ovzduší, z vody a z potravin? A zkoumá se to?
Ano, toxikologie směsí je dnes aktuální téma, jež souvisí s rozvojem technologií. Evropský úřad pro bezpečnost potravin se toxikologii směsí začíná pomocí moderních metod věnovat u případů, jež budí největší obavy. Například v roce 2020 vyšla studie zabývající se účinky směsí pesticidů na vývoj lidského plodu. Předtím byla podobná studie, která se týkala chronického účinku směsí reziduí (zbytkových množství, pozn. red.) pesticidů v potravinách na štítnou žlázu. Při hodnocení těchto rizik však většinou vědci došli k negativním výsledkům. Rizika v rámci běžné kontaminace, jakou
průměrný člověk v Evropě podstupuje, nevzbuzují takové obavy, aby bylo nutné dělat speciální limity a opatření.
Účinky těch látek se nesčítají?
Sčítají. A u látek s rozdílným mechanismem účinku tak může dojít i k výraznému zesílení efektu. Ale ani tento kombinovaný efekt ve výše zmíněných
případech nepřesáhl příslušný práh bezpečnosti, a tudíž není potřeba přijímat další zákonná opatření. Například české ministerstvo zemědělství vydává každý rok zprávu o bezpečnosti potravin. A když se podíváte, jak jsou potraviny kontaminované pesticidy, pohybuje se zjištěné množství jednotlivých pesticidů na desetinách až jednotkách procent povoleného limitu denního příjmu. To znamená, že bychom mohli mít v potravině
i stokrát víc různých pesticidů, a pořád by to bylo v limitu.
Někteří producenti potravin, aby se vešli do norem pro jednotlivé pesticidy, prý skutečně používají více druhů, třeba i patnáct. Jaký to může mít dopad na naše zdraví?
Vy to popisujete tak, že to někdo dělá jen proto, aby se vešel do zákonného limitu, který se týká obsahu reziduí pesticidů ve výsledných produktech. Jenže někdy k tomu vedou technologické důvody, kdy producent potřebuje zabránit tomu, aby vznikly odolné druhy škůdců. Proto
musí použít kombinaci různých pesticidů. Nebo se mohlo stát, že používal nějakou perzistentní látku (tedy odolnou vůči rozkladu v přírodním prostředí, pozn. red.), která v půdě zůstala, druhý rok začal používat jinou, ale v potravinách se ještě objevila rezidua látky předchozí. Jinými slovy, vždycky to nemusí být jen nekalá praxe. Je fakt, že evropská zpráva o bezpečnosti potravin za rok 2021 se týká zhruba 90 tisíc vzorků a zhruba
24 tisíc z nich obsahovalo více než jeden pesticid, což není málo. A zhruba 570 vzorků obsahovalo více než deset reziduí. Obvykle se tedy pohybujeme na kombinacích dvou, tří, čtyř až pěti látek ve stopových koncentracích. A vzhledem k tomu, že u jednotlivých pesticidů jsme u akceptovatelného denního příjmu někde kolem jednoho procenta, u pěti látek to bude kolem pěti procent, což mi nepřijde dramaticky znepokojivé.
Jaký však má dopad na tělo „koktejlový efekt“, tedy mix různých chemických látek v potravinách, a nejen v nich?
Tady jsme zase u psychologického problému, který je spojený s kontaminací. Máme pocit, že jakákoliv cizorodá věc v organismu musí nutně dělat nějaký problém. Máme pocit, že tělo má být čisté, a že když se do něj dostane nějaká chemická látka, je to špatně. U většiny látek však máme něco, čemu se říká práh účinku. To znamená, že tělo je do určité míry schopné proti negativním účinkům dané látky nastavit nějaké adaptační mechanismy. A kdybychom hledali, co v těle budou jednotlivé látky dělat, pak každá bude dělat spíš někde něco jiného, než že by působily na jednom místě dohromady.
Vezměme si ale konkrétní příklad koktejlového efektu. Na zahrádce budeme likvidovat plevel herbicidem běžně dostupným v obchodě a potom si půjdeme opéct nad ohněm špekáček. Co jak jedno, tak druhé v našem těle udělá?
To už je jiná situace. Upečete-li si nad ohněm špekáček, množství polycyklických aromátů, které sníte, pravděpodobně nebude stopové. To samé, když budete pracovat s pesticidem na zahrádce – jeho koncentrace může být větší. Profesionálové obvykle vědí, jak s danou látkou zacházet, laici ale většinou ne. Pokud si přípravek koupí někde v drogerii nebo v hobby marketu, mají tendenci s ním zacházet všelijak. Takže jsme přešli od problémů multisložkové kontaminace stopovými množstvími ke dvěma situacím, kdy už o stopovou kontaminaci nepůjde a kdy se k prahu účinku pro jednotlivé látky blížíme mnohem rychleji. A o tom jsem mluvil už na začátku: jsme ochotnější akceptovat rizika, jež podstupujeme dobrovolně. Vámi zmíněné situace jsou příkladem rizik, jaká bychom, kdybychom chtěli, dokázali regulovat poměrně účinně. Na to nepotřebujeme stát ani
normy, stačí být jenom opatrný a neignorovat fakt, že se jedná o škodliviny. Jenže my ve vztahu k chemickým látkám většinou delegujeme odpovědnost na vnější aktéry.
Měla bych tedy vyhodit všechny teflonové pánve, když vím, že teflon, tedy takzvaná věčná chemikálie, se může dostat i do těla?
Perfluorované nebo polyfluorované sloučeniny jsou organické molekuly, jež v sobě obsahují fluor. Mezi typické vlastnosti těchto látek patří zejména jejich vysoká schopnost bioakumulace (hromadění látky v organismu, pozn. red.), dlouhá doba setrvání v životním prostředí a negativní
působení na hormonální systém. Teflon ovšem z hlediska působení na zdraví a životní prostředí nepatří ke zcela typickým zástupcům dané skupiny.
Je fakt, že při otěru se do potravin dostává, ale je to trošku jiný problém než u látek, jaké se používají do lyžařských vosků, hasicích pěn nebo do GoreTexu, tedy k impregnaci nepromokavého sportovního oblečení a bot.
Nošení goretexových bot nám snad nezpůsobuje zdravotní problémy, ne?
S goretexem není největší problém, když máme boty na nohou, ale ještě předtím. Při jeho výrobě totiž dochází ke kontaminaci odpadních vod. A ani likvidaci úplně neumíme a může při ní docházet k únikům daných látek do životního prostředí. Největší zdravotní riziko tedy není spojeno s užíváním výrobku, ale s kontaminací životního prostředí při jeho výrobě a likvidaci. Ovšem kdybyste se mně zeptala, zda kvůli tomu máte vyhodit goretexovou bundu, odpověděl bych: „Proboha, ne, používejte ji naopak co nejdéle!“ Ta bunda už byla vyrobená, toxické látky už při výrobě do přírody unikly, a teď jde o to, aby neunikly další. Čím déle ji tedy budete nosit, tím více životní prostředí ušetříte.
U teflonové pánve je to ale trošku složitější, ne?
Ano. Budete-li ji používat dlouho, riziko otěru se zvyšuje. A na konci svého životního cyklu už pánev uvolňuje velké množství škodlivin. Tady naopak platí: skončit životní cyklus výrobku včas. U nové teflonové pánve je množství teflonu, jaké se uvolňuje do jídla, malé.
Do jaké míry nám škodí malé množství toxických látek, jež se ale do těla dostávají dlouhodobě?
Pro genotoxické karcinogeny (poškozují DNA, tedy geny, pozn. red.), které patří mezi typické dlouho působící stopové škodliviny, platí, že když budeme malému množství dané látky vystaveni dlouhý čas, je to v zásadě podobné, jako když budeme vystaveni většímu množství této látky
krátký čas… Z dlouhodobého hlediska jsou problémem právě polyfluorované látky (PFAS) nebo těžké kovy, jako je kadmium, rtuť a podobně. Ty se nám v těle kumulují celý život. Sice při jednorázových aplikacích nepřesáhnou práh účinku, ale když jim budeme vystaveni dlouhodobě, tento práh nakonec překročí. Dalším důležitým faktem je, že adaptační odezva organismu (procesy v těle, jež nás chrání před účinky toxických látek, pozn. red.) s věkem slábne. To, co nám nevadilo v mládí, nám ve stáří vadí mnohem víc. V životě máme období, kdy je adaptační odezva organismu
výrazná a silná, a pak období, kdy je naopak velmi slabá. A to je v dětství a ve stáří. Stanovujeme-li tedy bezpečnostní limity třeba pro pesticidy v potravinách, vždycky se bavíme i o tom, aby byly dostatečné i pro části populace, jež adaptivní odezvu nemají tak silnou.
Vy jste se v jednom článku zabýval kombinací kofeinu a alkoholu. Co ta s námi dělá?
Mé studenty zajímalo, zda má tradiční rada „když jsi nalitej, dej si kafe, a bude ti fajn“ nějaký reálný základ. Interakce obou látek je poměrně komplikovaná a zajímavá. Kofein potlačuje sedativní účinky alkoholu (tedy útlum, uklidnění, ospalost,malátnost, pozn. red.), a naopak alkohol
zase potlačuje úzkostné stavy vyvolávané vysokými dávkami kofeinu. Toto vzájemné působení vztahující se k nežádoucím účinkům obou látek tak může posilovat touhu po jejich souběžné konzumaci. Kofein tedy potlačuje právě ty účinky alkoholu, které nám v opilosti brání pokračovat v pití a podstupovat nepřiměřené riziko. Opilec neschopný kontrolovat své pohyby natolik, aby mohl řídit auto, často neodjede, protože usne. Když si ale dá k alkoholu kofein, neusne, a přestože své pohyby neovládá o nic lépe, do auta je schopen nasednout a vyjet. Alkohol a kofein prostě není dobrá kombinace.
Rozhovor je se svolením převzatý z týdeníku Téma, 6. 7. 2023
Autor: Karolína Lišková/ Téma
