Published: 25.11.2019
Sešli jsme se na pardubickém náměstí Legií. Když vkročil do budovy bývalé VŠCHT, znovu to na něj dýchlo. Nebyl to však obvyklý závan chemie, ale vzpomínky. Tady se to všechno před 30 lety dělo. Jeden z nejaktivnějších studentů listopadové stávky roku 1989 Vít Socha říká, že jen udělal, co bylo třeba. Šel by do toho klidně znovu a přál by každému, aby něco podobného zažil.
Kdy jste se dozvěděl, co od pátku 17. listopadu hýbe republikou?
Až v pondělí před pardubickým divadlem. Na televizi jsem skoro nekoukal, ale tam toho moc nebylo. Co si pamatuju, tak už během Palachových dnů, se televize „chlubila“, že byly nějaké demonstrace a že tam zasahovali vodním dělem. Ukazovali záběry procházejícího pankáče s kohoutem. V tom listopadu to bylo to samý, toho pankáče jsem zaregistroval znovu. Pak jsem se dozvěděl, že ten záběr mohl být z výcviku policistů, jak se mají chovat a jak mají zasahovat, takže i ten pankáč mohl být klidně policista. Bylo to hodně zmanipulovaný.
Jak se vyvíjela situace ve škole?
Když jsme se ve škole v úterý sešli, tak se po ročnících domlouvalo, kdo půjde do stávkového výboru. Z každého ročníku bylo nominovaných pár lidí a já tam byl taky. Pak ale padla myšlenka, aby byl stávkový výbor bezúhonný. Zaprvé jsme se dohodli, že během stávky nebudeme pít. Vůbec žádný alkohol. Zadruhé, že by v tom neměli být repetenti, tedy ti, co opakují ročník. A zatřetí – stávka bude okupační.
Jak jste se tedy ke stávce přimotal?
Za mnou někdo přišel a řekl mi, že bych mohl dělat spojku mezi Občanským fórem a naším stávkovým výborem. S tím, že jsem Pardubák, že to tady dobře znám, a ty lidi v Občanském fóru také. Hlavně ale měli argument: „Tvůj otec tady učí, takže tebe budou vyhazovat hůř.“ Táta totiž učil na katedře organické chemie.
Tím si vás „pojistili“?
Mně to nějak nevadilo, řekl jsem si, proč ne, a tak jsem dělal ty věci okolo. Nechci říct rizikový, ale třeba ty, do kterých se někteří moc nehrnuli.
Jaké máte na mysli?
Ze začátku třeba spolupráci s Občanským fórem. Mělo sídlo v soukromém bytě v domě hned za divadlem, asi ve druhém nebo třetím patře. Bylo docela zajímavé se tam dostat. Hned u vrat někdo koukal, jestli jo, nebo ne, kdo to je. A když jsem nosil nějaké letáky nebo papíry, tak mi radili, kudy mám chodit, aby mě náhodou někdo nechytl. Bylo to srandovní, protože já jim říkal, že jsem z Pardubic, tak projdu všemi dvorky i kanály. Takových pobíhačů nás z počátku moc nebylo.
Takže začala stávka a vy jste začal „pobíhat“?
V úterý jsme se sešli, dohodli jsme se, že výuka nebude a začali jsme přijímat všechny možné letáky, většinou dovezené z Prahy, to prohlášení s deseti body, s našimi požadavky, na kterých jsme trvali. Jedním bodem bylo právě vyšetření oprávněnosti zásahu policie proti studentům 17. listopadu. Zároveň se začalo vyjíždět tam, kde si řekli. V to úterý to bylo zajímavé v tom, že jsme v ročníku diskutovali o tom, jestli do toho jít, co se vůbec děje. Zároveň se začaly formovat specializované sekce zajišťující chod stávky a předávání informací dál v Pardubickém regionu.
Až do té generální stávky nebylo vlastně moc jasné, jak to dopadne. Tady ta nejistota byla poměrně velká. Zlí jazykové tvrdili, že v ulici Na Spravedlnosti jsou připraveni milicionáři a čekají na pokyn. My jsme se tam courali, viděli jsme, že se tam svítí, ale dovnitř jsme se nedostali.
Co jste na začátku prožívali, měli jste strach?
Já jsem strach neměl. To bylo neudržitelné už několik let. Kdyby nepřišel 17. listopad, tak by to přišlo o pár týdnů později. Vždyť se celá východní Evropa sypala. Ti komunisti toho napáchali už hodně.
Co vás motivovalo do toho všeho jít? Chuť vybojovat svobodu?
Bylo jednoduše potřeba to udělat, tak jsem šel. Jako když si zametete před vlastním prahem. Tam není nic jako statečnost, bojovnost. Bylo to nutné!
Ale ne všichni studenti se k tomu stavěli stejně.
No jasně. Na začátku přišli všichni studenti, ale pak se někteří rozjeli domů, jiní zůstali doma tady v Pardubicích a vůbec se stávce nevěnovali, jiní si udělali prázdniny. Nebo byli i tací, kteří se angažovali v místě svého rodiště. Jestli nás bylo sto, sto padesát. Čtvrtina určitě ne. Vždycky se na vás nalepí lidi, kteří jsou na tom inteligenčně a hlavně názorově podobně jako vy. A právě tohle mě naladilo.
Marek Toufar měl docela slovo, tak se z něj udělal šéf. A pak tam byli i ostatní. Třeba Radim Lux, což byl kluk, který seděl na vrátnici a bral telefony. Lidi se dokonce chodili ptát, kdo to tam sedí, jak měl příjemný hlas. Postupně se to vytříbilo a zůstalo tam zdravé jádro.
Jak jste si rozdělili úkoly?
Bylo to na spolupráci a dohodě všech, z jednoduchého důvodu: Převrat neděláte každý den. Dobrý byl docent Doležal z katedry marxismu-leninismu. Přišel za námi s tím, že takhle se to nedělá, že takhle nás to přece neučil.
Podporovali vás akademici?
Byla to spíš taková tichá podpora. Akademici vesměs nevystupovali proti. Výjimkou byl asi Olda Pytela a docentka Černá, kteří nás jednoznačně podpořili. Já jsem se na škole moc nezdržoval. Když se něco „peklo“, tak jsem u toho většinou nebyl.
Vedení univerzity se ale k postoji studentů nestavělo zrovna pozitivně. Nevěřili, že se to povede.
Rektor nám tehdy moc nefandil. Byl to tátův kolega, znal jsem ho i z civilního života. Otec mě podporoval a z rektora jsem měl spíš takový vnitřní pocit, že brání rozjet vše kvůli tomu, protože tušil, čeho jsou komunisti schopní. Dokázali by vzít flinty a jít nás fyzicky likvidovat, vyhlásit mohutné zavírání a podobně. Takže spíše kvůli tomu se nás snažil v nadšení a činech brzdit.
Byl jste se během stávkových dnů podívat i v Praze?
Do Prahy se povětšinou jezdilo chrastit klíči. Byl jsem tam dvakrát. Kluci mě tam nahnali, abych viděl atmosféru.
Byla opravdu tak jiná než u nás v Pardubicích?
Bylo to úžasný! Tady to bylo z počátku takový zabržděný, kdežto v Praze to bylo rozjeté na plné koule.
Podruhé jsem tam jel, když tady na vrátnici za námi přišla starší paní, že chce mluvit s někým ze stávkového výboru. Kluci byli rozběhaný, a tak ji šoupli mně. Měla na papíru namalovaný plánek nějakého pražského hřbitova, kde komunisti zahrabávali odpůrce. Že je to tam vidět, neroste tam tráva... A jestli bychom s tím nemohli něco dělat.
A mohli jste?
Tak jsem vzal papírek a jel jsem do Prahy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se už formovala skupina na vyšetřování zločinů komunismu. U nich jsem tedy byl, vysvětlil jsem jim to. Víc jsem udělat nemohl. Jestli se tím oni nějak zabývali a jak dopadly hroby, fakt nevím... Co mě ale překvapilo, bylo, že tamní studenti měli docela přehled o tom, co se kde děje. Ptali se mě totiž na jméno nějakého pardubického kluka, který studoval nějakou pražskou školu a v pátek 17. listopadu ho docela zmlátili. Říkali, že by bylo dobré, abych se za ním zastavil a zeptal se ho, jak se mu vede. Tak jsem to tak udělal. Bydlel navíc kousek od naší školy. Když jsem za ním šel, už to bylo asi čtrnáct dnů po demonstraci, říkal, že už je to lepší, že už slyší, že mu splasklo rameno a že už to jde.
Vy jste byl hodně aktivní, organizoval jste různé akce. Na kterou rád vzpomínáte?
Ono jich bylo poměrně hodně. Co bylo docela příjemné před Vánocemi, tak zpívání koled na Příhrádku. To bylo méně oficiální. Ale samozřejmě se zpívala hymna na konci. Ta se pak zpívala úplně všude. Kde se trochu sešli lidi, tak tam hymna hned proběhla. Na začátku, na konci pro jistotu. Ale tyhle zpívané záležitosti byly velmi silné a milé. Spolupráce se studenty z pardubické konzervatoře obzvlášť. Oni totiž na rozdíl od většiny z nás uměli zpívat.
Docela spontánní akcí bylo stavění sněhuláků před kolejemi. Když jsem viděl pár kamarádů, že už jim z toho lidově řečeno „hrabe“, tak jsem jim řekl: „Víte co, pojďte stavět sněhuláky!“ Když nás ostatní viděli, jak tam motáme tu jednu kouli, přidávali se. A nakonec nás tam běhalo asi padesát a vyrostlo tam patnáct až dvacet sněhuláků. Byly obrovský a jejich zbytky tam zůstaly až do jara.
A pak ty známé věci. Noc dlouhých nosů, což byla parafráze na lidové tradice svátku svaté Lucie. To byla docela sranda, protože jsme měli dlouhé zobáky, klovali jsme do lidí a u toho zpívali koledy. Lidi to brali v pohodě a ke zpívání se přidávali. Dneska by to už asi bylo bráno jako obtěžování.
Hodně známé byly například řetězy lidských rukou.
Už nevím, odkud to vzešlo. Cílem bylo spojit rivalská města Pardubice a Hradec Králové řetězem z lidských rukou. Informace se šířily pomocí letáků, Studentských listů a dalších tiskovin. Rozvoz lidí do vzdálenějších míst od obou měst zajišťovaly autobusy dopravního podniku. Studentská občerstvovací sekce, ale také zaměstnanci některých restaurací dodávali teplý čaj. Mrzlo. Spojení řetězu jsme koordinovali popojížděním na kolech a domlouvali se vysílačkami z vybavení Lidových milicí. Vysílačky zamrzly. Nakonec se úplné spojení mezi oběma městy nezdařilo. Z Hradce Králové přišlo méně lidí, než se očekávalo. Přesto odhaduji, že se podařilo vytvořit řetěz lidských rukou v délce asi 15 km.
Také jste zorganizovali akci nazvanou Okrasný výbor? Co to bylo?
Tahle akce vznikla na základě celostátní výzvy a krabicové zdi vyrůstaly v mnoha městech. Vím určitě, že to měli v Hradci Králové a snad i v Chrudimi. Samozřejmě v Praze, Brně, Olomouci, Přerově a dalších městech. V Pardubicích jsme to původně nechtěli dělat – nebyli lidi a ti, co byli, byli hodně unavení. Na tlak občanů jsme to nakonec realizovali s několikadenním zpožděním, ne však pod názvem uvedeným ve výzvě, který si už ani nepamatuju, ale pod názvem Okrasný národní výbor. Ten jsme společně vymysleli s hercem Vladimírem Čechem. V té době byly nějaké třenice mezi Okresním národním výborem a Občanským fórem, proto ten šťouchanec. Vím, že jsme to museli sklidit ještě před Vánocemi, aby přes svátky nebyl ve městě nepořádek. Nastoupila sekce uklízeči, kteří likvidovali třeba plakáty, částečně stržené počasím, částečně i lidmi.
Vylepování plakátů bylo asi dobrodružství, ne?
Vylepování plakátů jsme z počátku organizovali v noci. Svolávali jsme se přes kolejní rozhlas. Já jsem potom šel druhý den za policajtama. Byl jsem zaveden do kanceláře náčelníka Veřejné bezpečnosti v Pardubicích. Představil jsem se mu, že jdu jednat za studenty, k čemuž jsem byl delegován stávkovým výborem. Bylo potřeba vyřešit například parkovací místa pro Studentský list a žádal jsem ho o nějakou součinnost. On se vším souhlasil, ale zároveň mi řekl: „Vy jste včera vylepovali plakáty. Bylo vás několik skupin. Někteří po dvojicích, kde byla holka, jste byli tři, začali jste v devět večer, poslední se vrátili ve čtyři ráno.“ Já jsem byl úplně v tranzu. Měl naprosto přesné informace: kdo kam šel, kdo s kým šel, věděl, kde je kontrolovala hlídka a spoustu dalších detailů. Museli to mít stažené buď z toho rádia, nebo jim to tam musel někdo „naprášit“. I v té době byli jedinci, kteří pracovali pro obě strany.
Chytili vás při tom někdy?
Mě ne, ale myslím, že nějaké holky jo.
Zmínil jste Studentský list. Vy jste do něj nějak přispíval?
Já nejsem žádný psavec, informoval jsem tam jen o dnu otevřených dveří na pardubickém OV KSČ, ale něco jsem tam kreslil. Například vtipy nebo plakáty.
Pamatujete si nějaký vtip?
Zrovna probíhala jednání Občanského fóra s vládou premiéra Adamce. Vláda se snažila Občanské fórum na podílu dalšího dění ve státě několikrát vyšachovat. Zkrátka udělala zase nějaký podraz. A na to konto vznikl tenhle kreslený vtip: A tady, tady soudruzi, šijeme další boudu.
Byl jste pořád v běhu. I vtipy jste kreslil za pochodu?
Měl jsem to hodně pestré. Třeba jsem někam přišel, uzmul jsem tužku, papír, tam jsem to namaloval, dal jsem to klukům, ti se zasmáli a já už byl pryč. Výborné kresby ale dělal Ondra Poul, podepisoval je jako „Já“. Nikdy před tím a nikdy potom už nekreslil. Je to škoda.
Byly některé vaše vtipy už na hraně?
Byli jsme opatrní. Vždycky to zkouknul ještě někdo další, třeba Jirka Ludvík, Bambuláč, (sekce Tisk) a ti chtěli, aby se jim to hodilo do aktuálního vydání. Bylo třeba mít se na pozoru. Třeba v ´68 udělali státní znak tak, že spodek byl lev a hlava husí jako narážka na Husáka. Ten člověk, co to namaloval, za to nešel sedět, ale dostal podmínku za hanobení státního znaku. No a kluci mě požádali, abych udělal repliku. Ale když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme to neuveřejnili. Teda možná v prvním tisku jo, ale v dotisku určitě ne. Takže kdo to doma má, tak má docela sběratelsky cenný kousek.
Báli jste se postihů?
Z počátku možná někdo ano. Na začátku byl průběh v Pardubicích nejasný a informace, jak to vypadá v jiných městech, moc nebyly.
Stávka nakonec trvala 1,5 měsíce. Bylo to náročné období?
Ta akce byla tak rozjetá. A vy jedete jak robot. Chvílemi to bylo hodně vyčerpávající, ale zas nic tak dramatického, aby se to nedalo zvládnout.
Spolupráce s lidmi na škole, s konzervatoristy nebo s Občanským fórem byla rovná, bez podrazů. Mě spíš tehdy rozčilovala arogance a hloupost těch politiků. Přezírání potřeb těch, kterým mají pomáhat a sloužit, což se přesunulo i do dnešní doby. A to mě vytáčí pořád.
Nelákalo vás vstoupit do politiky?
Asi tři vteřiny.
Sledujete politiku i dnes?
Politiku sleduju strašně nerad, spíš ona sleduje mě. Nejradši bych se jí vyhnul. Někdy je ale nutné věci změnit. Kdyby byla dnes příležitost, šel bych do toho zas jako před lety.
Dneska se pořád berou na někoho ohledy, až nesmyslný. Nechci, aby to vyznělo nějak brutálně, ale někdy pár facek pomůže. Ne tak drsných jako tehdy. Některým současným politikům by to rozhodně prospělo.
Jezdíte protestovat do Prahy i dnes?
Byl jsem na Staromáku. Měl jsem zrovna dost práce. Zvonit klíči není nic pro mě, já radši rozvracím (smích).
Je něco, co vás během stávky překvapilo?
Celá studentská stávka byla v podstatě překvapení. Docela příjemné. Každopádně se projevily charaktery lidí, pevnost jejich názorů, nebo taky nepevnost. Mně se hrozně líbila ta spontánnost všech těch dnů. Revoluce měla zkrátka vliv na všechny. Jeden kriminalista mi dokonce říkal, že od toho 20. listopadu do počátku prosince to bylo tak v pohodě, že i zloději přestali krást. Těch 14 dnů se celorepublikově kriminalita snížila. Mělo to dopad na celý národ.
Jak se vám na to všechno teď vzpomíná?
Já jsem vůbec rád, že jsem si na některé detaily vzpomněl. Sám to nepokládám za nějakou vrcholnou etapu svého života. Je pravda, že na těch akcích se nepodíleli jenom studenti, ale i lidi tady z Pardubic a okolí. Byla to spolupráce lidí, kteří se mezi sebou znali. Skoro bych nerad, aby to vyznělo tak, že studenti byli jediní, co něco udělali. Ne, bylo to z několika směrů. Vzpomínka na sounáležitost lidí je vždycky fajn. 17. listopad každopádně pomohl. Pomohl ke svobodě pohybu, myšlení i konání. Na to se nedá zapomenout!
Když v Praze na Národní třídě zasahovaly tehdejší složky Státní národní bezpečnosti proti demonstrantům, student 4. ročníku Vít Socha nejspíš zazimovával zahradu na chatě. Co přesně dělal v ten osudný pátek, už si nepamatuje. Co ale následovalo v Pardubicích, v takové mlze nemá. Události nabraly zajímavé obrátky. A to díky studentům tehdejší VŠCHT Pardubice, kteří nestáli stranou.
