Celebrita mezi sochami

Původně chtěla restaurátorka Zuzana Auská pracovat s papírem. Teď je ráda, že se jí na Fakultě restaurování dostal do rukou kámen. Prodlužovat život památkám ji nesmírně baví. Od začátku až do konce celého procesu. Občas dokonce rozlouskne nějaké tajemství, které památka ukrývá. Jako v případě sochy Krista v Kutné Hoře.

Socha Krista z Kutné Hory byla Vaší první samostatnější akcí. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínám na to moc ráda, jelikož jsem si sochu velmi oblíbila a byla to také moje závěrečná práce. Byl to takový nešťastník, seděl s hlavou v dlaních. Pracovně jsme mu říkali „Kristus u zubaře“.

Socha se v poslední době stala poměrně populární...

Ano, ona se tak trochu nepatřičně ocitla na ochozu, kde si k ní lidé přisedají a fotí se s ní a fotky dávají dokonce na Instagram. 

Socha se nevrátila na své původní místo?

Nevrátila, protože nemá jasný kontext, byla ve sbírkách kostela, ale přesně se neví, jaké je její původní umístění. Dost možná je zrušené, protože tento ikonografický typ sochy býval v kostelích posazený na vršku sloupu. 

Co dalšího jste o soše zjistila?

V průběhu let se proměnilo její vyobrazení. Původně to byl Ježíš Kristus, který rozjímá. Ale poslední vrstvy, které se na soše objevily a které se na ni dostaly zřejmě na počátku 20. století, z něho udělaly Ježíše Krista trpícího, který má na těle zřetelné rány po ukřižování. 

Jak jste k tomuto došli?

Díky jednotlivým barevným vrstvám, které jsme postupně odkrývali. Na obdobných sochách bývá od tří do patnácti vrstev různých úprav. Tady byly čtyři. A právě překrýváním původních vrstev změnila socha význam, který na svém začátku původně měla. 

Skrývají v sobě památky vždy nějaké tajemství?

Ano, není to úplně neobvyklé. I když například u sochy Krista v Kutné Hoře jsme nakonec nedokázali vše úplně přesně rozklíčovat. Museli bychom v odstraňování vrstev ještě pokračovat. 

Utkvělo vám v hlavě nějaké další tajemství?

Třeba restaurátorský průzkum kamenné barokní sochy sv. Václava z Lažan. Ten přinesl nové poznatky o životě jejího autora, sochaře Georga Vattera. Vyučil se v Praze, později odešel do Budyšína a posléze vstoupil do služeb polského knížete Lubomirského. Podle dostupné literatury se v tento moment cesta Georga Vattera ztrácí. Objev jím signované sochy sv. Václava z roku 1735, navíc ve východních Čechách, byl proto velmi překvapivý. Jak se socha, popřípadě její autor vyskytli v malé vesničce ve východních Čechách, se zjistit nepodařilo a v životopise George Vattera tak přibylo téměř deset let, kdy se pohyboval a tvořil neznámo kde.

Socha císařovny Sissi, na které jste pracovala, nějaké tajemství také měla? 

Tam byl zajímavý především příběh celé sbírky uměleckých děl, mezi něž tato soška patřila. Kolegové z muzea v Prešově Ľudmila a Jakub Šnajderovi připravili výstavu NEVRÁTENÉ o ztracených předmětech maďarské rodiny Andrássy. Díky rozsáhlému historickému průzkumu dali dohromady alespoň část rozsáhlé sbírky této šlechtické rodiny a vrátili je tak alespoň dočasně na jejich původní místo do kaštieľa v Humennom.

V jakém stavu socha císařovny byla, když se vám dostala do rukou?

Sádrová socha císařovny Sissi byla hodně poničená, měla ulomenou ruku a pejsek u císařovniných nohou neměl hlavu, takže jsem tyto části doplňovala. Kvůli restaurování mě právě oslovilo prešovské muzeum. Chtěli sochu zahrnout do výstavy.

Vždy se chybějící části soch doplňují?

U soch se to dělá často. Je možné prezentovat je jako torza a nedoplňovat je, což je zcela relevantní přístup. Záleží, co je to za objekt. Na takovém rozhodnutí se podílejí také památkáři, pokud je to zapsaná památka, je-li ve sbírce muzea, pak jeho pracovníci a mnohdy také investor. Důležité je i doporučení restaurátora. Někdy je požadavek jasně daný od zadavatelů a vy potom řešíte, zda to je, či není možné.

Jak se vám pracuje v terénu?

Je to náročné, ale zajímavé. Líbí se mi na tom, že se dostanu do míst a do situací, kam bych se jako běžný turista nejspíš nedostala. Je to jiný typ zážitku. Na místě strávíte určitý čas a přiroste vám k srdci. Ať už chcete, nebo nechcete.

Co se vám takto vepsalo pod kůži?

S kolegy jsme poslední dobou trávili hodně času v okolí Králík. Mají tam úžasnou přírodu, zároveň to tam působí docela opuštěně. Těžko říct, jestli bych se do takových míst vůbec někdy podívala, kdybych neměla možnost tam restaurovat.

O jaké památky jste tam pečovala?

Zásadně jsem se podílela na restaurování Kalvárie v Heřmanicích, která již ztratila svou původní barevnost, a bylo potřeba ji obnovit. Pečovala jsem také o mramorový kříž v Dolní Hedči, který se nachází v polích naproti klášteru. Zrovna tento objekt jsem měla v ateliéru, ale prostředí jsem si užila při osazovacích a finálních pracích. Bylo to zatím asi nejhezčí místo, kde jsem restaurovala. Je tam opravdu krásný výhled na klášter i na město Králíky.

Chodí vás při práci okukovat místní obyvatelé?

Jasně, pro místní jste většinou atrakce, chodí za vámi, vyptávají se, zajímají se. To je na jedné straně sympatické, zároveň to na vás klade určité nároky. Navíc záleží, kde zrovna pracujete. Když jste na nějakém frekventovaném místě a lidí je za den hodně, může to být i trochu nepříjemné. Ale když se mě někdo sem tam zeptá, jsem vlastně ráda. Těší mě, že lidé mají o moji práci zájem. 

Jak vaši práci vnímají?

Že se sochy i další objekty opravují, je obecně vnímané pozitivně. Jsou součástí krajiny, lidé jsou na ně zvyklí a uvědomují si, že chátrají, ale mají to tak trochu na pozadí. Když se potom okolo sochy něco děje, přitáhne to zpátky jejich pozornost. A když vidí, že provádíte konkrétní zásah, jsou zvědaví, jak to dopadlo. Chápu, že pro ně někdy dočasná proměna objektu nemusí být srozumitelná. Když je na soše třeba zrovna aplikovaný odsolovací zábal, často se lidé vyděsí, že už to tak zůstane. Myslím, že by si restaurování zasloužilo víc vysvětlovat. Je to taková tichá profese.

Nedávno jste se vrátila z Kácova, proč jste tam byla?

Pracujeme tam jako Fakulta restaurování v barokní kapli na zámku. Dochovaly se v ní barokní štuky s původní polychromií. Je to úžasná, jedinečná věc. Naši studenti magistra i bakaláře tam provádějí restaurování. Bakaláři mají na starosti nástěnné malby a magistři 3D objekty, tedy polychromované štuky. Já jsem doprovázela naše magistry z oboru restaurování sochy. 

Budete se tam ještě vracet, nebo už máte hotovo? 

Budeme tam jezdit do začátku prosince, pak se práce kvůli zimě přeruší a vrátíme se tam zase na jaře. Studenti teď mají práci v ateliéru. 

Jak to mají vlastně restaurátoři v zimě? Je to pro vás období pracovního klidu? 

Často se většina prací přerušuje. Zima je obecně pro restaurátora složitější. Když už je zkušenější, práci a čas si umí zorganizovat a dokáže si na toto období sehnat vhodné projekty. Buď si sochy převeze do ateliéru, nebo najde takové objekty, na kterých se dá restaurovat i během zimy. To je možné například na zámcích, které naopak třeba uvítají, že se pracuje mimo hlavní návštěvnickou sezonu.

A co vy jako restaurátoři soch?

Sochařské práce jsou poněkud specifické. Většinou se jedná o venkovní sochy, venkovní objekty, které se restaurují na místě, a tak většina prací probíhá během sezony, to znamená zhruba od března do listopadu. Restaurování je navíc často navázané na různé dotační programy, které většinou končí na podzim.

Můžete si i přesto převézt některé objekty do ateliéru? 

Ano, například ty z muzeí nebo sochy, které se demontují, pokud je to třeba. V případě, že sochu budete rozebírat, bude se tvořit nový základ a potom znovu osazovat, si ji můžete převézt a pracovat na ní přes zimu v ateliéru. Záleží také na domluvě s vlastníkem. Když není potřeba sochu demontovat, restauruje se in situ, tedy na místě.

Čím si vás kámen vlastně získal? 

Původně jsem chtěla jít na restaurování knih na naší Fakultě restaurování. K práci se sochami mě ale přivedl můj strýc, který je sochař. Přišlo mu, že mi modelování jde, a tak mě poslal do Litomyšle na sochu. Já mu tehdy neodporovala a jsem ráda, že jsem tady. Hodně mi pomohl s přípravou na přijímací zkoušky.

Jak vaše příprava probíhala?

Modelovala jsem kopie, například hotových odlitků, zátiší a potom portréty. To je také klasická příprava, která probíhá i u nás na fakultě v ateliéru výtvarné přípravy. Když se k nám hlásíte, musíte dodat své práce a prokázat, že máte určitou úroveň. Studenti z výtvarných škol mají portfolio již hotové, ostatní to mají složitější a musí si ho připravit sami. 

Nyní na Fakultě restaurování působíte, a dokonce pokračujete v doktorském studiu…

Když jsem skončila magisterské studium, navazující doktorské ještě nebylo otevřeno. Můj vedoucí Jakub Ďoubal mi navrhl, abych na fakultě zůstala jako asistentka a podílela se na vědeckých projektech. Mně se to prostředí moc líbilo a když jsem později dostala možnost přihlásit se na doktorát, tak jsem ji využila. Pokud v oboru chcete zůstat a účastnit se vědeckých projektů, je lepší si vzdělání rozšířit.

Čím se v rámci doktorského studia zabýváte?

Věnuji se retuši polychromovaných soch umístěných v exteriéru. Povrchovými úpravami soch a jejich barevností se zabývám již od magisterského studia. V rámci doktorátu zkoumám, jak odolné jsou materiály používané pro barevné retuše ve venkovním prostředí. Jedná se o laboratorní experiment, zkoumané materiály nebudeme aplikovat na reálné objekty. Ale ve své praxi zkouším některé prostředky aplikovat i na restaurovaná díla. 

Čím práce na objektu začíná?

Ještě předtím, než je zakázka vysoutěžená, proběhne průzkum objektu a je stanoven záměr restaurování. Když pak zakázku jako restaurátor získáte, znovu začínáte tím průzkumem, ale už máte na čem stavět. Vycházíte z průzkumu zachovaného stavu a požadavků investora, případně upřesníte koncepci zásahu. Ta se odvíjí od stavu památky. Někdy se jedná pouze o rutinní zásahy, jindy je práce složitější.

Co vám takový průzkum o památce řekne?

Může nám říci, jestli je v objektu nějaké poškození, které není na první pohled zřejmé. Pro kamenné památky je typické, že v nich mohou být obsaženy vodorozpustné soli, které objekt významně poškozují. Že tam jsou, můžeme odhadovat i podle vzhledu objektu. Vždy se totiž začíná vizuálním průzkumem.

Co zachytnete už pouhým okem?

Že se na objektu například vyskytují výkvěty solí. Když existuje podezření na přítomnost solí, odeberete vzorky a pošlete je na analýzu do laboratoře. Podle toho, zda je, či není objekt opravdu zasolený, se rozhodujete o dalším postupu. Samotné odsolování je poměrně náročná operace. Jeho výsledky nemusí být navíc na první pohled moc vidět, ale objektu snížení množství solí může velmi pomoct. Pokud by k odsolení nedošlo, v budoucnu by mohlo docházet k dalším problémům. Odběr vzorků se dělá například i při průzkumu barevných vrstev. Obecně jde o chemicko-technologický průzkum. Posledním krokem pak je umělecko-historický průzkum.

Ten vám pomůže zasadit památku do kontextu?

Ano, s pomocí archiválií a literatury. Je časté, že se s objekty v minulosti hýbalo. A občas se nám podaří objevit nějaké neuvěřitelné pozadí nebo zajímavost. S tímto průzkumem nám hodně pomáhá naše katedra humanitních věd. Jsou hodně znalí, takže nám spoustu věcí dokáží objasnit, případně poradí, kde se máme porozhlédnout. To je pro restaurování zásadní věc. My vždycky zdůrazňujeme, že je to interdisciplinární obor a konzultace s dalšími odborníky je opravdu důležitá.

Vyžaduje každá památka přibližně stejný čas na péči?

Záleží na jejím stavu a také na tom, co je cílem zásahu. Taková standardní doba zásahu v případě obvykle velké sochy s podstavcem je třeba měsíc intenzivní dennodenní práce. Ve skutečnosti to však trvá déle, protože vznikají technologické pauzy, takže celkově se zásah provádí například tři měsíce. 

Stává se, že se něco nepodaří tak, jak jste očekávali?

To se stát může, protože každý objekt je jedinečný a nejde vše stoprocentně predikovat. Snažíme se tomu co nejvíc předejít právě tím, že provádíme hodně zkoušek. Předchází každému kroku u materiálů, které budeme používat. Tento postup nám na začátku výzkumu pomůže vydefinovat riziko nezdaru. Právě proto, že se jedná o cenné objekty, jsou dílčí zkoušky velmi důležité. Procesy je nutné racionalizovat. 

Vnímáte svou práci jako poslání?

Svým způsobem ano. Snažíme se dílům život prodloužit. Restaurování je velice specializovaná činnost, ale docela nákladná, protože je pracná. Má práce mě opravdu naplňuje, mám neopakovatelnou příležitost starat se o objekty, být s nimi v kontaktu. Navíc jako restaurátoři z Fakulty restaurování máme dobrou pověst. A na to můžeme být pyšní.

MgA. Zuzana Auská

• Je absolventkou Fakulty restaurování, působí v ateliéru restaurování kamene.
• Momentálně studuje doktorský program na téže fakultě. Věnuje se retuši polychromovaných soch a průzkumu jejich barevnosti.
• Restaurovala řadu soch a dalších objektů, například sochu Ježíše Krista v Kutné Hoře (diplomová práce), kamenný kříž v Dolní Hedči, kamennou Kalvárii v Heřmanicích, předměty ze sbírek muzea v Prešově – sochu císařovny Sissi, polychromovaného Krista, keramický džbán a další.

Ve volném čase nejraději chodí do divadla nebo čte některou ze svých oblíbených knih.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Zuzany Auské