Published: 20.12.2019
Být více vidět, získat více studentů, ocenit nadstandardní práci akademiků nebo vytvořit excelentní vědecké týmy. Nový děkan Fakulty filozofické Jiří Kubeš má ve svých plánech na další čtyři roky jasno. Fakulta potřebuje zviditelnit a internacionalizovat. Na změny ale nebude sám, pomohou mu noví proděkani.
Den před nástupem do děkanského křesla jste měl smíšené pocity. Už se ustálily?
Pocity jsou pořád smíšené. Člověk si hned nezvykne být vedoucím stovky pracovníků a tisícovky studentů, fakulta je velký organismus. Ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se do role děkana postupně dopracoval. Na fakultu jsem přišel v roce 2001. Začínal jsem jako řadový magistr, pak odborný asistent, byl jsem dlouholetým členem akademického senátu a čtyři roky jsem jemu předsedal. V posledním roce jsem několik měsíců vedl Ústav historických věd… Když se to všechno sečte, tak si říkám, že dvacet let jsem sbíral zkušenosti, abych došel až sem.
A co bude následovat teď? Jaké změny?
Vytyčil jsem si čtyři oblasti, ve kterých bych chtěl během svého čtyřletého mandátu něco změnit. Jedna z věcí je více zviditelnit fakultu na veřejnosti. Mám pocit, že jsme zaspali s propagací. Nemám na mysli propagaci na univerzitní úrovni, ta funguje, ale na fakultní. Moc jsme o sobě nedávali vědět, ačkoliv se domnívám, že se máme skutečně čím pochlubit. Nejedná se přitom o dobré výsledky pouze v jednom oboru.
Jak toho chcete docílit?
Není to samozřejmě úkol jen pro mě, i když mám v tomto směru nezastupitelnou roli. A také se této role rozhodně vzdávat nebudu. Jednak je potřeba koordinovat síly v rámci celé univerzity a využít toho, co už dobře funguje. Na jedné straně se můžeme spolehnout na univerzitní PR oddělení, dlouhou dobu dělá fakultě dobré jméno naše Univerzita volného času a v posledním roce jsme se naplno zapojili i do propagačních akcí, jako je například Noc vědců nebo Vědecko-technický jarmark.
Je ale nově třeba, abychom více propagovali i úspěchy našich konkrétních pracovníků. Například publikují skvělé knihy: z poslední doby bych upozornil třeba na knihu našeho sociálního antropologa Adama Horálka s názvem Velký čínský národ. Nacionalismus s čínskými specifiky. Naši lidé jsou též zapojeni v přínosných projektech, máme tu zajímavé a slavné zahraniční hosty (na historii nyní měsíc působí polský medievista a bohemista prof. Wojciech Iwańczak z Krakova) nebo organizujeme diskuse na palčivá témata. O tom všem by se měla veřejnost více dozvědět.
Nechceme ale jen, aby přicházeli lidé za námi na akademickou půdu, ale chceme být více vidět v městě i v kraji. K tomu chceme využít některých nových akcí. Například hejtman Pardubického kraje Martin Netolický nám pro příští rok přislíbil záštitu nad prvním ročníkem studentské dějepisné soutěže pro střední školy. Už máme vymyšlený koncept, chceme tím také nalákat ke studiu historie. Navíc ti nejlepší by mohli být přijati i bez přijímacího řízení. Spolupráce s Pardubickým krajem může být ale daleko větší.
Co ještě podnikáte a co vydáváte?
Nedávno představila univerzita ve Východočeském divadle knihu Nejisté dny sametové revoluce, kterou editovala naše doktorandka Marie Jílková. O nové knize, vystavěné na základě deníků stávkujících vysokoškolských studentů v Pardubicích z přelomu let 1989 a 1990, informovala také média. Katedra sociální a kulturní antropologie dělá spoustu zajímavých činností, které se příliš nepropagovaly. Mají například vlastní akci Sociokon, koná se každoročně na jaře v Divadle 29. Vedoucí katedry Adam Horálek má se svými kolegy další skvělé nápady, které uvádějí do praxe. Na anglistice zase pracují se studenty formou adaptačních kurzů. Některé aktivity jsou tradiční, některé teprve začínají, a proto je potřeba dát je do kalendáře a počítat s nimi i dál. Řadu věcí ale nemusíme vůbec vymýšlet, protože dlouhodobě fungují. Dvacetiletou tradici má již zmíněná Univerzita volného času. Na prvních ročnících bylo maximálně 40 lidí a dnes jich chodí 150 každý rok. Jsou to velmi obsazované a velmi oblíbené kurzy z velké části zaštiťované právě místními historiky. Ale přednášejí tam i kolegové z jiných kateder.
Chcete také více oslovit uchazeče o studium?
Fakultu trápí malý počet studentů na některých oborech, a to dlouhodobě. Chci udělat vše proto, abychom studenty získali na konkrétní obory.
Jaké obory máte na mysli?
Například obor Slavistická studia zemí Evropské unie má málo studentů, jak na bakalářském, tak magisterském studiu. Do prvních ročníků nenastupuje ani deset uchazečů. Studenti chybějí i religionistice nebo na němčině. Více studentů chceme také přitáhnout inovacemi studijních programů. Nyní nově akreditujeme bakalářské obory na historii a přinesou poměrně hodně změn. Třeba tradiční bakalářský obor kulturní dějiny jsme přejmenovali na kulturně-historická studia a chceme do nich zapracovat více praktických kurzů. Podobně by se měl změnit studijní program religionistiky a výuka by se měla ubírat moderním směrem, nikoliv tím klasickým. Dnes je opravdu velmi těžké studovat arabštinu, hebrejštinu a další pramenné jazyky.
Kde si naopak nestěžujete?
Největší zájem ze strany uchazečů je o studium anglického jazyka, což je v dnešní době vcelku pochopitelné. Pak se hodně hlásí na humanitní studia. Je to studijní program katedry věd o výchově, což je vlastně velmi obecný program bez výraznější specializace. Najdete v něm základy z více oblastí, což potvrzuje naše názory, ale i kolegů z jiných univerzit, že studenti jsou dlouho nerozhodní v tom, co vlastně chtějí. Vnímají to tak, že z obecné specializace se mohou odrazit do další.
Fakulta má v současnosti kolem tisícovky studentů. Byly ale doby, kdy jich měla až dva tisíce. Chtěl byste se tomuto číslu přiblížit?
Otázkou je, proč. Je potřeba dostat studenty na některé obory, kde jich je málo. Ale nemá smysl každý rok nabírat do oboru padesát lidí. Je to pak na úkor kvality. Dnes to nefunguje tak, že čím víc studentů máme, tím máme i větší dotace. Nemůžeme nabrat tisíc studentů navíc a čekat od ministerstva příslušné částky na hlavu. Naopak budeme potrestáni, protože nedodržíme kvóty. Je tedy kontraproduktivní, abychom ve velkém nabírali studenty. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby na každém z oborů bylo v ročníku kolem 15 lidí, protože s takovou skupinkou se dá nejlépe pracovat a navíc by pak akademičtí pracovníci měli čas jak na výuku, tak na vědu. Naši anglisté a amerikanisté jsou totiž přehlceni výukou, protože vyučují nejvíce na fakultě.
Studenti mají také velké možnosti studia v zahraničí, přesto moc nevyjíždějí. Čím to je?
Já jsem studoval v devadesátých letech a možnosti vyjet přes Erasmus nebyly. Po roce 2000 se s programem roztrhl pytel, nicméně je pravdou, že musíme studenty často přemlouvat k tomu, aby někam vyjeli na delší dobu. To se nám nedaří.
Proč nemají zájem?
Ty důvody jsou rozmanité. Jedním z důvodů je ten, že neumí tolik jazyk a nedůvěřují si. Přitom těch smluv a destinací, kam mohou vysokoškoláci jet, je opravdu hodně. A nejsou to lokality pouze v Evropě. Přestože těch dohod je uzavřených celá řada, existují destinace, kde smlouvy nemáme a které bych jako historik ocenil. Bylo by například skvělé mít uzavřenou smlouvu s vídeňskou univerzitou. Je tam obrovská knihovna a bohaté archivy k dějinám českých zemí, jenže tam už nyní mají zahraničních studentů tolik, že o další smlouvy moc nestojí. Naštěstí můžeme studentům doporučit stipendijní pobyty, díky nimž se do Vídně dostanou (třeba v rámci programu AKTION), a ti nejlepší s vědeckými ambicemi toho využívají.
Neznalost jazyka je jedna věc. Co dalšího jim brání ve studiu v zahraničí?
Obecně si myslím, že se z dnešních studentů příliš rychle stávají dospělí závislí na stabilním příjmu a z toho plynoucího materiálního pohodlí. Má to ale i praktičtější důvody. Řada studentů se domnívá, že když se vrátí, neuznáme jim kurzy, přijdou o získané kredity, ale také o čas. Tím pádem budou muset prodlužovat studium. Pokud se ale výuka podobá tomu, co je v nabídce studia u nás, tak kurzy samozřejmě uznáváme. Nikomu nechceme dělat problémy, ale naopak jsme rádi, že studenti sebrali odvahu a vyjeli.
Kam se nejčastěji jezdí?
Jednoznačně dominují pobyty ve Španělsku (Sevilla, Valencia), v Německu (Jena) a pak se pravidelně jezdí do Polska (Katowice nebo Toruń) či Slovinska (Lublaň). Máme ale i smlouvy v pobaltských státech, třeba v Estonsku, nebo v Turecku.
Fakulta má sedm kateder, jeden ústav a jedno výzkumné centrum. Jakou vědu produkují?
Co se týče základního výzkumu, jsme na druhém místě na univerzitě. Sociální antropologové či pracovníci katedry věd o výchově jsou schopni dělat velmi slušný aplikovaný výzkum, mohou spolupracovat s magistrátem i krajským úřadem. Letos jsme například podávali čtyři TAČR projekty na aplikovaný výzkum. Na vědu by mělo jít také více peněz. Na fakultách brzy začnou vznikat vědecké týmy.
Pokud chceme uspět, musíme mít pracoviště, která jsou internacionalizovaná. To je další má vize. Například naše výzkumné Centrum pro etiku napojené na katedru filosofie má mezi pracovníky velkou část cizinců. Polovina doktorandů na katedře filozofie je ze zahraničí, polovina personálu jsou také cizinci. Je to vlastně takový ideál, kam bychom to všichni na fakultě měli dotáhnout, takhle daleko zatím na ostatních pracovištích opravdu nejsme. Už se ale zlepšujeme. Například na historii zveme od začátku roku 2019 každý semestr zahraničního hosta na měsíční pobyt, také naše pracovníky se snažíme dostávat více ven, a to až na půlroční pobyty. Loni takto vyjeli tři, další dva budou následovat příští rok.
Na fakultách mají vznikat vědecké týmy. Kdo je bude tvořit?
Jeden velký vědecký tým už máme: kolegy z Centra pro etiku pod vedením doc. Niklase Forsberga. Každý další tým bude mít svého lídra, který si k sobě stáhne odborné asistenty, případně i doktorandy a vytvoří si pracovní skupinu od dvou až třeba do deseti lidí. Záleží na tom, jak je výzkum důležitý a náročný. V zimě tyto týmy dotvoříme a pokusíme se zároveň vytvořit nástroj, kterým bychom je financovali v horizontu dvou až tří let. Budeme proto inovovat směrnici o tvůrčí činnosti. Jména některých lídrů budoucích vědeckých týmů za Fakultu filozofickou jsou už známá a jedná se o vynikající odborníky v oboru historie. Je to například profesorka Milena Lenderová nebo profesor Petr Vorel. Jeden z těch týmů bych mohl vést i já či můj nástupce ve funkci vedoucího ústavu historických věd doc. Pavel Marek. Další skupiny se jistě vytvoří na katedře filozofie, u sociálních antropologů či anglistů (když se jim uleví ve výuce).
Jak to bude vypadat s oceňováním akademiků?
Obecně chce ministerstvo do budoucna podporovat lidi s kvalitními vědeckými výsledky. Ve chvíli, kdy naběhne financování podle nové metodiky, měly by přitékat větší peníze na vědu, než tomu bylo dříve. Měli bychom to pocítit někdy v roce 2021. Na fakultu pak přijdou peníze skutečně na ty, kteří je vědou vydělali. Proto se snažíme podpořit vznik vědeckých týmů. Otázkou je, zda se peníze budou rozdělovat do celé České republiky, jestli budou vážit stejným metrem všem univerzitám. Věřím ale tomu, že i kdyby se změnila vláda, podpora vědy bude nadále prioritou. Nesmíme ale zapomínat, že podporu zaslouží i vynikající učitelé, kteří třeba nemají zas až tak velké vědecké výsledky.
Jak jste si vybíral nové proděkany?
Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Myslel jsem si hlavně, že to bude daleko rychlejší. Když mě na konci května zvolili, vypadalo to, že fakulta je připravena na změnu. Oba kandidáti jsme zvažovali zásadní obměnu na místech proděkanů. Já jsem si říkal, že někteří proděkani byli ve funkcích velice dlouho, potřebují dodělat habilitace a získat nové projekty. Definitivně jsem ale tým kupodivu poskládal až v polovině října. Z katedry literární kultury a slavistiky jsem si vybral proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj, tím je Ivo Říha. Anglistka a předchozí předsedkyně fakultního akademického senátu Irena Reimannová má na starosti pedagogickou činnost a studijní agendu, zřejmě jedno z nejméně vděčných proděkanských míst. Pro vědu a tvůrčí činnost se stala proděkankou Šárka Bubíková z katedry anglistiky a amerikanistiky. Je to žena s velkým rozhledem a zkušenostmi, proto jsem ji ustanovil svou statutární zástupkyní. Proděkanem pro zahraničí a doktorská studia je docent Tomáš Hejduk z katedry filosofie, jenž má bohaté zkušenosti s cizinci z Centra pro etiku.
Budete jako děkan dál učit?
Část výuky jsem si ubral a předal kolegům na historii. Ale zároveň nechci výuku redukovat úplně, protože výuka mne vždy bavila a kontakt se studenty považuji jako akademik za klíčový. Jinak by o mne jako o vedoucího kvalifikačních prací za chvíli nikdo neměl zájem a ztratil bych se z jejich životů. To není myslitelné, a proto jsem si nechal dva kurzy. Jedním z nich jsou Současné trendy bádání (myšleno historického bádání) a díky tomuto kurzu se potkávám se všemi magisterskými studenty na historii. A pak jsem chtěl mít něco méně závažného, a proto jsem pro zimní semestr vypsal výběrovou přednášku a učím po dlouhé době Aristokratická sídla v raném novověku. V letním semestru budu mít Metody historikovy práce opět pro magistry a pro bakaláře Dějiny každodennosti v raném novověku, což je kurz, který na naší fakultě učím už skoro dvacet let a je to moje srdeční záležitost. Samozřejmě se také nebudu vyhýbat popularizačním akcím. Děkan má být vidět, takže se nadále budu objevovat na Noci vědců či Vědecko-technickém jarmarku.
Indíra Gándhí řekla: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvláště nepozornými žáky.“ Myslím, že to stále platí. Historie na jedné straně otevírá člověku obzory a učí nás kriticky myslet. Je to široce uplatnitelné poznání, protože historie učí vnímat události v kontextech. Když nepochopíme minulost, nejsme schopni uvažovat o tom, co budeme dělat dnes a proč a jakou budoucnost chceme vytvářet. Bohužel však zároveň mnoho lidí roli historie nechápe, historické vzdělání nepovažuje za potřebné, anebo historii vnímá jen povrchně a zneužívá ji pro dosažení svých současných cílů. Proto je třeba humanitní a sociální vědy a obzvláště historii stále vyzdvihovat. Pokud humanitní vědy zmizí, staneme se společností bez paměti a bez schopnosti kriticky přemýšlet.
doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D. (* 1975)
Rodák z Pelhřimova je absolventem oboru učitelství dějepisu a anglického jazyka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také pokračoval v doktorském studiu až do roku 2006. Od roku 2001 působí na Univerzitě Pardubice, tady se také v roce 2011 habilitoval. Od února 2019 vedl Ústav historických věd na Fakultě filozofické. Byl dlouholetým členem Akademického senátu, který i jako předseda čtyři roky vedl. Specializuje se na dějiny raného novověku a zejména na dějiny habsburských panovníků, jejich dvorů, české a moravské šlechty a jejího životního stylu. Za 20 let v oboru publikoval šest monografií a skoro pět desítek domácích i zahraničních studií. Poslední kniha „V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740‟ vznikla z řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky v roce 2018 a sepsal ji tým deseti historiků z Pardubic a Prahy pod jeho vedením. V posledních letech vystoupil na mnoha zahraničních konferencích a byl jedním z výkonných redaktorů historického časopisu Theatrum historiae, u jehož vzniku v roce 2006 stál. Je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří florbal a hudba.
