Published: 23.02.2022
Ještě nebyla ani plnoletá, když před šesti lety odjela studovat na Univerzitu Pardubice. Sice se neocitla na opačném konci světa, ale v jiné kultuře rozhodně ano. Jazyk byl pro ni největší bariérou. První měsíce byly náročné, ale nakonec se Alona Podzega z Ukrajiny naučila v jiné zemi žít a našla si přátele. „Už se tu necítím jako cizinka, i když ukrajinský přízvuk mám pořád. Dokonce jsem si našla logopedku. Kamarádi ale říkají, ať to neřeším. Že to ke mně patří.“
O tom, že její vysokoškolský život nabere směr Pardubice, rozhodl Alonin táta. To když byla v posledním ročníku na střední škole. „Našli jsme agenturu v hlavním městě, v Kyjevě, která zprostředkovává studium v zahraničí. Začala jsem chodit na kurzy češtiny a na konci střední jsem se vypravila pro mě do neznáma,“ popisuje životní rozhodnutí Alona, které dnes všichni říkají českým ekvivalentem Alena.
Podcenit studium češtiny byla chyba
Vyřízení víza ale nakonec trvalo dlouho a Alona dorazila na Univerzitu Pardubice tři týdny po začátku semestru, kvůli čemuž zmeškala úvodní přednášky na Fakultě ekonomicko-správní.
I když absolvovala kurzy češtiny, největší problém měla nakonec s českým jazykem. „Rok jsem studovala češtinu, ale ukrajinská lektorka mi toho nepředala tolik, jako by mi vysvětlil rodilý mluvčí. Přiznám se, že jsem studium českého jazyka v té době také trochu podceňovala. Až tady jsem zjistila, jaká to byla chyba, že jsem cizí jazyk nebrala moc zodpovědně,“ říká třiadvacetiletá studentka.
„Jediné, co jsem uměla říct, bylo: Dobrý den, jmenuji se Alona. Je mi 17 let a moje rodina není velká. Další slovo, které jsem se naučila, bylo ‚tady‘, to říkali všichni kolem. Ještě jsem rozuměla spojení ‚Děkuji za pozornost, na shledanou‘.“ Podobné to bylo i s českou spolubydlící na koleji. Jedna druhé nedokázaly odpovědět. Ve škole jí pedagogové vycházeli vstříc. A aby jí pomohli, snažili se na ni mluvit rusky.
Vrátím se domů
A tak přicházely stavy, kdy Alona přemýšlela, že se vrátí na Ukrajinu. Měla problém se domluvit na úřadech i u lékaře. Rodiče ji nenutili zůstávat, naopak jí řekli, že nemusí být někde, kde se necítí dobře. „Na začátku to bylo těžké, neměla jsem tu rodinu a bylo mi smutno. S mámou jsem si ale často volala. Spolužáci po víkendu přijížděli s plnými miskami jídla od rodičů a já si mohla udělat jen vajíčka, která jsem stejně neuměla,“ říká s nadsázkou. Dnes už zvládne udělat i své oblíbené jídlo – řízek s bramborovou kaší.
Po půl roce začalo jaro a u Alony nastala změna. Všechny zkoušky zvládla udělat na první pokus, zopakovala si jen mikroekonomii. A rozhodla se zůstat. Čtyři roky studovala bakalářský obor Regionální a informační management a současně dálkově na ukrajinské univerzitě účetnictví. Pro jistotu. Jazykovou bariéru překonala, našla si přátele a rozhodla se studovat v Pardubicích dál. Letos končí magisterské studium Ekonomika a management podniku.
K rozhodnutí zůstat přispěla i náhoda a možnost pracovat přímo na univerzitě. V druhém ročníku získala Alona praxi v Centru informačních technologií a služeb (CITS). „Většina spolužáků šla do firem ke svým rodičům a známým. Já jsem nevěděla kam jít. Paní Máchová, odborná asistentka z Ústavu systémového inženýrství a informatiky Fakulty ekonomicko-správní mě zachránila a praxi na škole dohodla,“ říká Alona.
Po bakalářských státnicích šla kolegům z praxe poděkovat. „Zmínila jsem se, že budu hledat brigádu, a oni mi po praxi nabídli i práci,“ děkuje za skvělou pracovní příležitost Alona, která má dnes v CITS na starosti správu systémů a sítí.
Kulturní rozdíly mezi národy
Podle Alony jsou lidé v Čechách mnohem uvolněnější než Ukrajinci. Je to zřejmě kvůli tomu, že se neobávají toho, „co bude zítra“. A vidí je také jako daleko aktivnější. „Jezdí na kole a bruslích, v zimě lyžují, léto stráví na vodě. Pořád se bavíte, máte nějaké plesy a festivaly. Každý den je tu svátek. Na Ukrajině si mohou naplánovat něco pěkného, ale ne daleko do budoucnosti. Raději budou mít jistotu, že ušetří peníze, a budou sedět doma,“ popisuje Alona přístup Ukrajinců k životu.
Češi se sice nebojí budoucnosti, ale tak trochu se bojí komunikovat s cizinci. U spolužáků se nesetkala s předsudky, ale s tím, že nevěděli, jak navázat hovor. „I já jsem trochu vyčkávala, až za mnou přijdou oni. Nikdy jsem nepocítila, že jsem cizinka, že by mě někdo odstrkoval, a jakmile jsem požádala o pomoc, hned mi vyšli vstříc,“ říká. Na úřadech je to ale jiné. „Možná je to tím, že starší lidé mají ještě předsudky, myslí si, že jsem z Ruska. Společná historie je tady stále zakořeněná.“
Doma na Ukrajině nebyla skoro dva roky. Dvakrát musela letenky stornovat kvůli covidu. Letos v létě to ale vyšlo a za rodinou se podívala. Trvalý návrat na Ukrajinu zatím nechystá, a to nejen kvůli českému příteli. „Mám tu partnera a spoustu kamarádů. Jestli se někdy rozhodnu, sbalím se a odjedu během jediného dne. Momentálně se cítím dobře v Pardubicích. A svým rodičům za tuhle možnost děkuji.“
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
