Publikováno: 01.06.2020
Ze školy po státnicích neodešel. Měl pocit, že toho o železnici ví pořád ještě málo. Navíc ho studium hodně zajímalo. Po získání titulu inženýra pokračuje Petr Vnenk z Dopravní fakulty Jana Pernera v doktorském studiu, v rámci kterého pracuje na výzkumném projektu. Vlaky by tak mohly jezdit zase o něco tišeji.
Proč ses rozhodl pro doktorské studium?
Během magisterského studia jsem zvažoval řadu možností, co po jeho skončení dělat. Především tedy, zda odejít do praxe nebo pokračovat ve studiu. Nakonec převážila úvaha, že do praxe budu moci odejít kdykoliv, ale nastupovat po letech v zaměstnání na doktorské studium jsem si v té době moc nedovedl představit. Bylo tedy rozhodnuto.
Co jsi studoval před doktorským studiem?
V bakalářském studiu dva obory najednou. Dopravní prostředky – Kolejová vozidla a Dopravní stavitelství. V navazujícím studiu Dopravní stavitelství.
Jaké je téma tvé disertační práce?
Zabývám se nedestruktivním stanovením mechanického napětí v kolejnicích bezstykové koleje. Tradiční zvuk přejezdu železničních dvojkolí přes dilatační spáry ve stycích kolejnic, který si čtenáři jistě zejména z dřívějších let při jízdě vlakem vybaví, je dnes mnohem vzácnější, protože se velmi rozšiřují možnosti svařování kolejnic, čímž se vytváří tzv. bezstyková kolej.
Co to znamená?
Jízda je tak tišší, pohodlnější a tato technologie přináší i řadu hospodářských přínosů. Na druhou stranu v kolejnicích, kterým je znemožněno dilatovat, v teple vzrůstá tlakové a v chladu zase tahové napětí. V současné době existují jen velmi omezené možnosti, jak toto napětí zjišťovat nedestruktivně a navíc jsou tyto metody velmi drahé. Hledám možnosti, jak s dostatečnou mírou přesnosti z jednodušeji měřitelných veličin získat aktuální, případně předvídat budoucí hodnotu tohoto napětí a zefektivnit tak správu železničních tratí.
Co tě na studiu nejvíce baví?
Myšlenková a kreativní volnost. A taky možnosti setkávání a diskusí s odborníky na železnice z celého světa. Když je člověk poslouchá a skládá si ty kousky informací dohromady, dovede pak mnohem lépe porozumět systému železniční infrastruktury. Železniční infrastruktura se vyvíjí zhruba 200 let. Řadě lidí to přijde jako samozřejmost, ale přitom se jedná o nesmírně komplikovaný systém, společně s železničními vozidly a železniční technologií, navíc vypilovaný k úžasné efektivitě.
Jaký je tedy rozdíl oproti předchozímu studiu?
Na rozdíl od bakalářského a magisterského studia považuji v doktorském studiu studijní plán spíše za jakési formální podchycení uskutečňovaného studia. Výrazně se odlišuje od všech předchozích stupňů studia, a to hlavně svým soustředěním na výzkum.
Splnilo studium tvé očekávání?
Moje původní očekávání s realitou nelze vůbec srovnávat. Úkolem doktoranda je v prvé řadě provádět výzkum. Toto povědomí většině lidí, kteří nemají zkušenosti s doktorským studiem, chybí, pak z toho plyne řada nedorozumění, problémů, ale taky výzev, které je třeba řešit.
Na druhou stranu, doktorské studium by nemělo být jako Cimrmanův Elastický zeměpis. Věřím, že by mu nějaké sblížení očekávání uchazečů, resp. povědomí veřejnosti o jeho obsahu a reality jedině pomohlo.
Lze pro to něco udělat?
Myslím, že je potřeba kroků na více úrovních. V listopadu roku 2017 jsem se v Praze zúčastnil konference KRECON 2017. Tam jsme v pracovních skupinách projednali řadu návrhů. Navíc tam byli přítomni zástupci ministerstva školství i univerzit a jejich reakce byly veskrze pozitivní. Věřím, že se jim podaří alespoň část výstupů z konference přetavit v realitu.
Další věcí je, že i my, doktorandi, bychom měli usilovat o nápravu toho, v čem vidíme rezervy, a nečekat, že vše vyřeší nějaký deus ex machina, univerzita nebo ministerstvo. Proto jsme v lednu poprvé svolali setkání doktorandů napříč fakultami univerzity, kde jsme měli možnost alespoň krátce prodiskutovat témata, která jsou společná doktorandům z různých fakult.
Jsem rád, že jsme se sešli a nalezli řadu témat, u kterých věřím, že je koordinovaným úsilím můžeme zlepšit, a to přímo zde na univerzitě. Nicméně, budeme se muset znovu sejít a společně doladit návrhy a další postup. Teď nám do toho vstoupila protikoronavirová opatření, takže jsme úvahy o „nápravě věcí doktorandských“ vzhledem k dalším povinnostem trochu utlumili, ale zase to rozjedeme.
Je studium náročné?
Určitou psychickou náročnost obnáší, ale myslím, že to také není na škodu – jak jinak chcete trénovat psychickou odolnost? Otázkou na náročnost ovšem řada studentů bakalářského a magisterského studia míří na náročnost v „učení na zkoušky z předmětů“, tohle porovnání ale nemá smysl, protože, jak jsem uvedl, gró studia leží někde jinde.
Byl jsi během studia v zahraničí?
Ano, vícekrát. Je to jedna z nejlepších věcí, co může student, a to nejen doktorského studia, udělat. V zahraničí získáte spoustu jiných pohledů na věc, setkáte se se zajímavými lidmi. A specificky pro doktorandy: nikde nepohnete s prací více než v zahraničí. Možná ještě karanténa má podobné účinky…
Účastníš se nějakých univerzitních akcí?
Rád bych, ale časově to ne vždy vyjde. Mám moc rád vědecko-popularizační akce, při nich je vždy zábava. Také se rád účastním akcí, při nichž se něco nového dozvím nebo naučím, například jsem velice rád docházel na přednášky Fakulty filozofické, historici mluvili k „osmičkovým výročím“.
Jsi zapojen do nějakého vědecko-výzkumného projektu?
Ano, s kolegy pracujeme na projektu s názvem Nedestruktivní stanovení mechanického napětí v bezstykové koleji. Na podzim jsme podali návrh projektu do výzvy TAČR Zéta a na jaře byl náš návrh vybrán k podpoře.
Doporučil bys doktorské studium studentům, kteří o něm uvažují?
Doporučil bych jim především popřemýšlet o tom, jaké oblasti je baví a zvážit, jak v nich mohou být užiteční ostatním. Věnovat se jim a usilovat o co největší kvalitu výsledků své činnosti. Bude-li se k tomu hodit prozkoumat nějaký obor či jev důkladně, například prostřednictvím doktorského studia – a věřím, že to tak často může být – pak ať neváhají a nebojí se toho.
Ing. Petr Vnenk studuje na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice obor Dopravní prostředky a infrastruktura. Hovoří anglicky, německy, trošku francouzsky a polsky. Má velmi rád zahraniční studijní pobyty, stáže a letní univerzity a každému doporučuje účastnit se jich. V Německu brousil kolejnice, v Rakousku lepil akcelerometry, ve Finsku pomáhal v logistice, v Indii zpíval v rozhlase a v Mongolsku sázel stromy. Po vzoru Gándhího nemá rád násilí, ale taky nečinnost. Ve volném čase jej nejčastěji potkáte ve vlaku anebo na horách. A byť to jde zatím ztěžka, snaží se světu vysvětlit, že železniční doprava je dopravou třetího tisíciletí.
TEXT: Lenka Machačová / FOTO: Adrián Zeiner
