Published: 23.10.2020
Má výraz tvrďáka. A režiséři si ho rádi vybírají do rolí „záporáků“. V reálu je přitom klidný a nekonfliktní člověk. Hraje v Divadle na Vinohradech a známý je i díky televiznímu seriálu Ulice. Málokdo ale ví, že Tomáš Dastlík (45) je absolventem Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice, který si i díky vzdělání celoživotně hlídá, aby nebyl v mínusu.
Když se během pandemie zavřela divadla, co herce jako první napadlo?
Že jejich práce, na které třeba momentálně pracovali, přijde úplně vniveč.
Jak moc se dotkla krize vás?
Významně. Přestalo se hrát, přestalo se natáčet, co víc k tomu říct.
Lidé v komentářích pod články často napadají umělce, že s příjmy ze seriálů nemohou mít problém s přežitím. Neštve vás to?
Pokud použijete slovo přežít, tak to asi opravdu problém není. Stejně jako dalších 80 procent české populace. Diskutéři ale nejsou vůbec z branže, neví, o čem mluví. Mají informace z bulváru. Přečtou si, že herec vydělá například deset tisíc za den. Ano, ale už nikdo neví, že třeba ty frekventované seriály, o kterých je v bulváru většinou řeč, se točí neuvěřitelnou rychlostí. Že jeden díl, respektive vaši linku, máte natočenou za jeden či dva dny. Tak si to vynásobte. Tady nejde o divadlo, seriál, jakékoliv jiné povolání, jde obecně o finanční gramotnost českého národa.
Jste spořivý typ?
Ano jsem, možná někdy až příliš. Stále se teprve učím nahlížet na peníze i tak, že mají přinášet radost a nejenom uspokojení základních potřeb. Naštěstí jsme na kasu doma dva.
Za co by měl člověk utrácet?
Za to, na co relevantně má.
Vzdělání? Zážitky? Bydlení? Děti?
Myslím, že jste to vystihla naprosto přesně. Napsala jste všechny atributy.
Sledujete finanční trhy?
Nesleduji. Toto je tak dynamická sféra, že se musíte vzdělávat denně, abyste měli relevantní informace. Celoživotně si ale hlídám, abych nebyl v mínusu.
Po studiích na Univerzitě Pardubice jste úspěšně ukončil i brněnskou JAMU. Kde byla vaše první herecká štace?
V Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Měl jsem hned po škole asi pět nabídek, byl to takový luxus. Běžná praxe je, že se absolventi klepou, aby se vůbec někde upíchli, natož aby si mohli vybírat. Na to, jaká jsme malá země, tak zde každý rok absolvuje snad 100 studentů herectví, což je vražedné. Minimálně půlka z nich se už nikdy k herectví nedostane. Herci ostravského divadla Petra Bezruče (i divadlo samotné) byli v té době ověnčeni různými divadelními cenami, nebylo co řešit.
Působíte v Divadle na Vinohradech. V čem teď hrajete?
V Českém románu, kde mám roli doktora Steinbacha. Premiéra měla být už v březnu, ale týden před ní začala karanténa. Nakonec měla premiéru až v září.
Hostujete ještě v divadle Ungelt?
V divadle Ungelt jsem hostoval ve hře Smrt a dívka v režii Jiřího Svobody, se kterým teď na podzim budu točit televizní film Vražedné stíny.
Prozradíte, co to bude za film?
Bude to dvoudílný kriminální film pro Českou televizi s názvem Vražedné stíny. A tentokrát budu stát na straně zákona jako jeden z vyšetřovatelů.
V roce 2013 jste byl nominován na Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka. Za jaký výkon to bylo?
Byla to hlavní role Heatcliffa ve hře Na větrné hůrce podle románu Emilly Brontëové, v režii Jana Mikuláška.
Jedna z vašich velkých a zřejmě také náročných rolí byl papež ve filmu Jan Hus. Musel jste proniknout do světa teologie?
Nikoliv. Já hrál naštěstí papeže Jana XXIII., a to byla historicky pěkná… prostě žádná kladná postava. Byl napojený na piráty a loupežné bandy. Ten měl s teologií pramálo společného. Ale musel jsem se například naučit psát inkoustem a husím brkem starověké písmo, to už nebyla žádná sranda. Měl jsem na to učitelku. Shodou okolností to byl opět Jiří Svoboda, kdo seděl v režisérském křesle. S ním se mi spolupracuje velice dobře. Film byl dobový, měl jsem zážitky s drahými kostýmy, jízdou na koni, s lázní v kádi. Moc mě bavilo.
Musím se zeptat na seriál Ulice. Občas prý vaše seriálová postava (Martin Maléř) pustí do dialogu něco, co patří rodině a kamarádům. Poslal jste nějaký vzkaz do Pardubic?
Ano, dělám to neustále, zasvěcení vědí. Naposledy jsem použil příjmení mé lásky ze základní školy. I letitý kamarád Marek Bleha, který se mnou studoval na Fakultě ekonomicko-správní, už v seriálu vystupoval (smích).
Máte řadu zálib a koníčků. Dokážete sedět u řeky a chytat ryby, a pak si prý klidně stoupnete do „klece“ jako zápasník MMA. Fakt se ty fáze klidu a neklidu u vás tak střídají?
Neřekl bych, že jsem klidný, ale jsem nekonfliktní člověk. Rybaření miluju, o „kleci“ nic nevím. Pokud o mně nějaký „časopis“ kdy napsal, že jsem se pral v kleci, není to pravda. Dělal jsem pouze judo a trochu karate.
Za kým nebo za čím se vracíte do Pardubic?
Za rodinou. Za tátou, sestrou Sašou, za oběma babičkami. Moje maminka bohužel zemřela v roce 2007 na rakovinu. Ale mám druhou mamku Mílu, bohužel dnes už bývalou přítelkyni mého tatíka, a s ní i další dvě sestry. Prostě jsem si je sám pro sebe adoptoval a beru je jako svoji velkou rodinu. Rodné město miluji. Mám zde plno přátel a známých, a kdybych nepracoval v Praze, bydlel bych tu hned. A ještě jedna věc, za kterou se do Pardubic vracím. Je chata u starého Labe, kde jsem strávil dětství. Hodiny a hodiny jen na rybách.
Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.
