Published: 31.08.2021
Co udělá s mladými lidmi pobyt v divoké přírodě bez kontaktu s okolním světem? Právě to zkoumali v ojedinělém experimentu studenti Univerzity Pardubice. Během izolace ušli v uzavřené skupině skoro 300 kilometrů.
„Tento výzkum není pro antropology úplně typický. Primárně zkoumají nějakou kulturu anebo společnost. Tím, že jsme se izolovali někde za polárním kruhem v Laponsku, tak zrovna tuto myšlenku popíráme. Chtěli jsme ale realizovat terénní praxe i v době covidu. Proto jsme vyrazili studovat sami sebe,“ říká vedoucí katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Adam Horálek.
Sítem prošlo pár lidí
Původní zájem o expedici byl relativně velký. „Vybírali jsme na základě psychické i fyzické odolnosti. Těsně před odjezdem jsme skupinu nejodvážnějších testovali v Krkonoších. Nakonec se jich sedm odhodlalo skutečně vyrazit. Protože je na oboru převaha dívek, jelo jich šest a jeden student.“
Jde o metodu takzvané autoetnografie. „Vytvořili jsme takovou malou sociální skupinu a zkoumali jsme, jak na nás působí izolace. Vznikala pravidla, měnily se role, vztahy. Nikdo mě nesesadil, ale jednu dobu se k tomu schylovalo. Velice rychle se smazaly hranice mezi učitelem a studenty. Po první krizi jsme zjistili, že vykání musíme v extrémních podmínkách odložit,“ usmívá se Horálek.
Bylo o čem mluvit?
Jedna z účastnic Anna Vrkoslavová říká, že když vládla dobrá nálada, tak se cestou hojně debatovalo. „Když ale nastaly splíny a kolektivně špatné nálady, tak se většinou mlčelo celý den. Kritický byl hlavně poslední týden.“
Skoro každého napadne, že studenti nemohli vydržet bez moderních technologií. „S mým tlačítkovým telefonem to bylo poměrně snadné. Chyběl mi signál, abych o sobě dala vědět a mohla přijímat zprávy z domova. Internet mi nechyběl až tolik. Facebook je pro mě toxická věc, na které je člověk jenom závislý. Ráda jsem si od toho odpočinula.“
Světlo i v noci
Za polárním kruhem výprava prakticky nepoznala tmu. Podle Horálka vládly takzvané bílé noci. „Slunce sice zapadlo za obzor, ale nemělo to vliv na světelnost. I v noci tedy bylo světlo. Některým ta hranice chyběla.“
Anna Vrkoslavová podotýká, že člověk musel spát s páskou přes oči. Mělo to i své výhody: „Když nám jednou celé dopoledne propršelo, tak jsme vycházeli ve tři odpoledne a spát jsme šli o půlnoci. Nepotřebovali jsme čelovku. Dobře se daly psát terénní deníky. Každý měl svůj sešítek, kam si mohl libovolně zapisovat. Zrovna jsem ten svůj přepisovala a je to dobré pro osvěžení vzpomínek.“
Právě teď nastává ve výzkumu fáze analýzy. „Terénní deníky budeme zpracovávat a první akce, kde budeme prezentovat výsledky, by měl být Sociocon, tedy studentská konference v Pardubicích. Připravíme i krátký film a monografii v odlehčené podobě,“ dodává Adam Horálek.
Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor:Jakub Malý | foto: Adam Horálek, katedra sociální a kulturní antropologie
Český rozhlas Pardubice
