Univerzita Pardubice vás zve do své galerie přímo v kampusu. Pod názvem GU: je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí.
Vstup zdarma. Výstava je prodejní.
Galerii Univerzity Pardubice podporuje Statutární město Pardubice.
O autorech
Bára Prášilová / Jakub Janovský
Zasněme se. Vybavme si prázdné exteriéry náměstí italských měst z metafyzických obrazů Giorgia De Chirica. Perspektivně ubíhající arkády, antické portály, staré kulaté věže nebo římské svatyně. Střední plán těchto scenérií je často zakončen horizontální bariérou zdi, za kterou v dálce vystupují hory, nebo jen část lodní plachty, vysoký komín nebo kouř lokomotivy. A jen náznakem tak tušíme, co se za zdí může nalézat. Matně si v obrazech vybavujeme uprostřed opuštěných náměstí centrálně umístěné antické sochy, jako jediné němé svědky pozdního odpoledního slunce, které vrhá dlouhé, tajemné, šikmé stíny. A teď procitněme. Jako bychom spatřili současný pendant tohoto surreálního světa před námi ve fotografiích Báry Prášilové. Na pozadí sluncem prozářených kulis současných panelových sídlišť, za strohými, holými stěnami budov, geometricky striktně definovanými betonovými zdmi a schodišti, které v obrazech často nikam nevedou, respektive jistě vedou, ale jejich viditelné části navozují jen jakýsi neurčitý dojem možnosti pohybu někam. Horizontální zdi v zadním plánu přes celou šířku výjevu pak vymezují předěl mezi předním plánem, kde je do středu namísto De Chiricovy sochy vždy umístěna podivná, sošná konstelace figur na asfaltové ploše, opět se šikmo hozenými stíny. Živé aranžované figury, mnohé z nich jsou děti, zde v kontrastních barvách k okolní scénografii performují svůj znepokojivý, ztělesněný statický fragment autorčiných snů, které si dlouhodobě zaznamenává. Na mysl se zde vloudí vzpomínka na participativní, časově omezené sochy One minute sculptures (Minutové sochy) rakouského sochaře Erwina Wurma. Autor v nich instruoval vybrané účastníky svých „soch“ k performování nějakého statického, vždy poněkud bizarního postoje po krátkou dobu do jedné minuty, většinou ve spojení s banálním, běžným předmětem jako smeták, čepice nebo okurka, a vytvořili tak efemérní, pomíjivé „sochy“, které následně dokumentoval fotografií. Bizarnosti ovšem obklopovaly i Báru Prášilovou, dle jejích slov pracovala máma v psychiatrické léčebně, a to během dospívání ovlivnilo autorčino vnímání reality. Ta jí však nakonec přišla příliš nedokonalá, proto si vytváří scénu i náhodu sama, a za pomocí modelů, rekvizit, kostýmů, a precizně aranžované, uhrančivé, výstřední snové krásy inscenuje surreální obrazy nejednoznačného významu. V jednom rozhovoru Bára reflektuje svou tvorbu následovně: „Myslím si, že schopnost ohýbání, dosahování extrémů hodně souvisí s mým přístupem k životu. Jsem nastavená tak, že všechno je možné, v čemž mi neuvěřitelně pomáhá i naivita, kterou si záměrně ponechávám.“ Podle Thomase Beachdela, historika umění z New Yorku a autora textu v autorčině knize Circles z roku 2022, vycházejí Bářiny kreace „…z autorčina smyslu pro absurditu, balancují na hraně krásy a divnosti, skutečnosti a fantazie, něhy a násilí.“
Surreálný nádech i s jistou mírou absurdity je také průvodním jmenovatelem obrazů Jakuba Janovského. Stejně jako Bára pracuje s reflexí specifických kulis dětského prožíváním reality na sídlišti 80. a 90. let minulého století, propletené tu a tam dětskými hřišti s téměř ikonickými kovovými konstrukcemi socialistických minimalistických prolézaček, skluzavek, kolotočů a klepadel na koberce. Vynořují se zde děti uzavřené v melancholické samotě, v anonymním statickém okamžiku zastavených gest, bez obličejů nebo zády k divákovi, jako by do sebe zahloubané, skrývají tušená traumata. Motivy situací jsou pouze naznačeny, v jakémsi nedořečeném povědomí vzpomínek a podnětů, kterými prosakují sociální témata jako násilí, samota, strach, úzkost, pocit ohrožení a vyrovnávání se se svým statusem v náročné společnosti. Dětství jako doba rozporuplných vjemů a vlivů je představena tlumenou barevností, kdy představivost dělá z nemožného možné, hra je realitou a křehký oblouk ze stavebnicových kostek se nezřítí.
Petr Vaňous v Janovského monografii Betonová zahrada poznamenává: „Nepatrné náznaky doteků tabuizovaných zón jsou zdrojem neklidných vzruchů, které si naše mysl může vykládat jako mírné ohrožení nebo pohyb v zakázané oblasti. Statické pnutí v nehybných obrazech podivných banalit je patrně tím nejúčinnějším prostředkem přitažlivosti vrstevnatého malířského univerza, vzpouzí se jasné, konkrétní interpretaci.“ V souvislosti se „Záhadou pozdního odpoledne“ je příznačné citovat belgického malíře Michaëla Borremanse, se kterým má Janovský podobný feeling či auru podivnosti ve svých obrazech: „Je fascinující, že moderní současný člověk může být stále oslovován malbou, která je v přímé opozici k našemu technologickému vývoji. A navíc se zdá, že jsme stále více přitahováni nepochopitelnými, podivnými, groteskními situacemi než racionální úvahou.“
Tomáš Lahoda, kurátor Galerie univerzity GU:
