Univerzita Pardubice vás zve do své galerie přímo v kampusu. Pod názvem GU: je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí.
Vstup zdarma.
Galerii Univerzity Pardubice podporuje Statutární město Pardubice.
O autorovi
Stanislav Diviš
Dětské kresby byly vždy pro umělce fascinujícím příkladem nevinné, často nečekané volnosti ztvárnění reality, s nepředstavitelnými chybami a kouzelným šarmem. Stanislav Diviš, jeden ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví, ve své tvorbě reflektuje řadu různorodých témat. Vystavený cyklus „Dva světy“ je inspirována právě dětskými výtvory, prvním světem jsou dětské kresby dcery Denisy a syna Prokopa, druhým pak autorův malířský přepis těchto motivů.
Pohled do minulosti ukazuje, že např. již John Ruskin podněcoval umělce ve své knize Prvky kresby (The Elements of Drawing) z roku 1857, aby se snažili znovuoživit to, čemu říkal „nevinnost oka“, aby reprezentovali realitu s čerstvostí a živostí vidění dítěte. A Baudelaire píše ve svém „Malíři moderního života“ (1863) že genialita není nic více a nic méně než dětskost znovunabytá vůlí. Následně se mnozí umělci snažili vymanit z akademických konvencí, a nastoupit cestu experimentů do představ stavu dětské vizuální imaginace. S tím souzní i Cézannovo: „kéž bych byl dítětem“. Mnozí umělci měli také obsáhlé sbírky dětských kreseb, mj. Kandinsky, Klee, Matisse, Picasso, Miró a Dubuffet. Studovali a po svém imitovali spontaneitu a pokřivení, deformace a nedokonalosti dětských malovánek. Jako by, stejně jako sny, poskytovaly přímé spojení do podvědomí. Jako následek tohoto tvarosloví bylo, a stále je, moderní umění často odsuzováno přetrvávajícím klišé: to by mohlo udělat i dítě. Naopak mnozí expresionisté, kubisté, futuristé i příslušníci ruské avantgardy se s touto paralelou ztotožňovali a často vystavovali svá díla spolu s dětskými výtvory. V roce 1908 byla například Kokoschkova díla poprvé vystavena vedle dětských škrábanic, stejně tak vystavili dětské kresby na dadaistické výstavě v roce 1919 v Kolíně vedle děl Maxe Ernsta a jeho kolegů. Paul Klee se po absolvování akademie v Římě přihlásil ke svým znovunalezeným dětským kresbičkám jako k nejdůležitější části své tvorby, a často také přímo kopíroval mnohé kresby svého syna Felixe. Klee také popsal směřování německé skupiny expresionistů Blauer Reiter jako návrat k primitivním počátkům umění, a oceňoval jejich inspiraci díly z etnografických sbírek a dětských pokojíků. Mezinárodní skupina umělců CoBrA (1948-51) spolu s dánským Asgerem Jornem se mimo jiné přikláněli k naivnímu umění a dětské kresbě, se kterou spojovali absolutní volnost a svobodu vyjádření. Sochař Alexander Calder konstruoval své drátěné pohyblivé mobily na základě dětských kreseb. V jeho podání se stírá hranice mezi uměním a hrou, což reflektoval holandský historik Johan Huizinga přeformátováním pojmu homo sapiens na homo ludens, člověk hravý. Dokonce i Picasso litoval, že jeho otec, profesor kreslení, jej od malička nutil do akademického stylu, a posteskl si, že když byl ve věku malých dětí, tak kreslil jako Rafael, a trvalo mu léta, než se znovu naučil malovat jako dítě. Henri Matisse nazval v roce 1950 svou retrospektivní výstavu „Dívat se na svět dětským pohledem“, a nakonec i Andy Warhol v roce 1983 vystavil 128 obrazů hraček pro děti instalované ve výši malých dětí. Warhol spolupracoval s Jean-Michelem Basquiatem, který svou inspiraci čerpal od 3 – 4letých dětí. Basquiat si dokonce najal osmiletého chlapce Jaspera Lacka, aby mu za 20 dolarů na den maloval do jeho obrazů různé motivy autenticky dětským způsobem. Warholovi pak Lacka představil jako „nejlepšího malíře v New Yorku“.
Diviš si pro svůj přístup zavedl termín „vědecký realismus“, který si definoval jako: „…možnost, jak se dostat z bludného kruhu moderny a postmoderny.“ Cítí v něm schovanou potenci nahlédnout dualisticky na problém tvoření. Na jedné straně je hotové téma, které nevymýšlí (ale které nachází), a zároveň to které téma zpracovává naprosto svobodně a emancipovaně svým plošným specificky barevným způsobem. Jeho barevnost je jakoby rozdováděná, zjitřená a rozvášněná paleta Henriho Matisse pumpujícím beatem Krásných nových strojů, kapely, kterou Standa založil v roce 1983. Paměť a barva jsou základními stavebními kameny Divišovy tvorby. Martin Dostál charakterizuje autorův styl v Divišově monografii z roku 2008 jako „…originálním, na plošném kódu, redukci a dekonstrukci založeném principu chápání a výstavby obrazu…“. Dětské nevinné oko jako by prostupovalo celou Standovou tvorbou, dětské výrazivo je tu s námi a jistě i nadále bude, jak můžeme doložit množstvím současných umělců, kteří jsou neustále inspirováni dětskými výtvory, a které nás stále budou okouzlovat.
Tomáš Lahoda, kurátor Galerie univerzity GU:
