Univerzita Pardubice vás zve do své galerie přímo v kampusu. Pod názvem GU: je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí.
Vstup zdarma.
Galerii Univerzity Pardubice podporuje Statutární město Pardubice.
O autorovi
Zbyněk Sedlecký – Pupeny
Známe to. Kolikrát jsme stáli před zrcadlem a dělali na sebe grimasy, úšklebky, úsměvy, koulili oči, vyplazovali jazyk. Sledovali se při vymačkávání pupínků, škubání obočí nebo roztahování očí a úst v koutcích do stran. Jen tak, abychom zkoumali, jak to vypadá, ze zvídavosti. V soukromí jsme experimentovali s vlastním obličejem, tělem, převleky. Tátův klobouk, mámin kožich. Převlékání se a vtělování do různých rolí a postav zažil snad každý. Kolikrát jsme se před zrcadlem šklebili, kroutili a tancovali, nebo trsali na kytaru bez kytary? Sedlecký právě na takových veskrze privátních producírování a předvádění se staví část své tematické inspirace a mistrně je aranžuje do podivných, klasickou malbou inscenovaných snapshotů.
Holandský barokní malíř Rembrandt zanechal téměř stovku autoportrétů. Jde o jedinečné svědectví a nevyčerpatelně bohatou zásobárnu o jeho lidském a uměleckém zkoumání sebe sama, kdy se mu autoportrét stal celoživotní autobiografií. Převlékal se do nákladných kostýmů z různých dob a proveniencí, jednou jako voják v brnění, jindy jako apoštol Pavel, jako turek s turbanem. Stylizoval se do rolí lovce, aristokrata z minulého století s vymyšleným knírem, nebo jako mistr malíř podle Tizianova obrazu, aby tak naznačil spřízněnost s tímto italským velikánem. Zkoumal různé výrazy své tváře a nebál se zobrazit i nelichotivé podoby, vypadat směšně nebo jako blázen. To vše mu sloužilo jako přímý podnět k experimentování v malbě a v promování sama sebe na trhu s uměním. Ve stáří pak Rembrandtovy autoportréty stále více zkoumají psychické rozpoložení mysli chřadnoucího mistra. Ve stejné době působil ve Francii na dvoře krále Ludvíka XIV malíř Charles Le Brun, který se svými drsnými kresbami obličejových studií smutku, strachu, veselí, zlosti, křiku apod. řadí do linie podobného zájmu o možnosti výrazu fyziognomie obličeje. A výčet dlouhé řady navazujících snah může pokračovat. Za zmínku zde stojí i rakouský barokní sochař Franz Xaver Messerschmidt (1736–83), který se proslavil svým korpusem portrétů Kopfstücke, charakterových hlav, který měl obsahovat 66 fantastických realistických bust modelových grimas. Mnozí evropští malíři byly později fascinováni psychologickou intenzitou Rembrandtových portrétů i moderně působící Messerschmidtovy studie. Egon Schiele a jeho autoportréty s nádechem arogance, nekonformnosti a samolibosti se nabízí jako předobraz analýzy vlastní fyziognomie s nutnou dávkou narcisismu. Vincent Van Gogh a Edvard Munch také modelují své vnitřní zápasy a pohnuté stavy mysli. Mexická malířka Frida Kahlo zasvětila celý svůj život obnažováním traumat svých neustávajících zdravotních indispozicí. V současnosti pak např. britská umělkyně Jenny Saville, podobně jako Joan Semmel, bezostyšně zaostřuje pozornost na drsnou fyzičnost vlastního nahého těla pomocí expresivní vrstevnaté malby, která podtrhuje její trojrozměrnou haptičnost, A nakonec Tracey Emin, která vybudovala svou kariéru na obnažování svého intimního života.
Tak jako většina výše zmíněných umělců, i Sedlecký maluje motivy, kde vystavuje sám sebe v roztodivných pozitúrách, pokrčeních, nezvyklých natočení hlavy, často snímané zezadu, zespodu, nebo z nepřirozených úhlů, právě kvůli experimentování s malbou samotnou, s jejími prostředky a výrazivem. Věhlasný britský malíř Lucien Freud, vnuk slavného psychologa, používal stejným způsobem vlastní obličej jako prostředek k tříbení malířského přednesu. Nešlo mu o psychologické analýzy, ale o sledování podivného procesu pozorování sebe sama. Stejně tak experimentuje Sedlecký s různými výrazy tváře, zkoumá v zrcadle grimasy a podivné úšklebky, zachycuje je fotoaparátem v nepřirozených pokroucených pozicích hlavy i těla s citem pro exaltovaný dramatický náboj. Nehledě na jejich záměr, je možné říci, že mistrovská zobrazení obličejů zkřivených do výrazů, které nejsou běžně asociovány s krásou, demonstruje Aristotelův princip vyjádřený v jeho Poetice: „Věci, na které se běžně díváme s odporem považujeme za krásné, když jsou mistrně zobrazeny.“ Motivy jsou očividně inscenované, jaksi úmyslně přehnaně strojené, nesnaží se zakrýt zřejmou umělost (umělé vousy na stranu posunuté s viditelnou gumičkou za ucho), a předkládá je bez obav ze směšnosti, bizarnosti nebo trapnosti. Jeho propriety jsou laciné (vojenské čepice, čapky, mitra), autor je měl zrovna po ruce nebo si je narychlo vyrobil. Za pomoci papírového tubusu připomínajícího papežskou mitru je Mikulášem, ale jinak bez kostýmu, jen ve svém barvami umazaném pracovním oděvu. Jinde vystupuje jako Franz Josef, Mojžíš (bílý plnovous), voják, letec, rekvizitář, rytíř. Tyto v čase zastavené figury pak evokují momentky jakoby vytržené z příběhů nějakých filmů nebo divadelních představení, ke kterým nám ovšem chybí kontext, zařazení, porozumění, a jednoznačný výklad. Jak zmiňuje Petr Vaňous v Sedleckého monografii z loňského roku: „Obrazy jsou rozkročeny mezi jakousi „produkční přípravu“(výprava), fotografické východisko (vlastní autorské snímky) a malířskou inscenační postprodukci.“ Dvojznačnost a nejistota rozklíčování provází všechny tyto podivné kreace. Navíc jsou mírně rozostřené, bez jasných kontur, nebo se částečně noří do temnot v ostrém, barokně teatrálním nasvícení, které jen podtrhuje dramatičnost výjevů. Barevné vrstvy maleb jsou často nakonec poškrábané a odřené, někde jakoby náhodně zasažené zbytky barvy špachtlí, či otisky štětcem, které motiv zdánlivě nepatřičně špiní nebo „kazí“. Ovšem tento záměrný výtvarný projev dodává obrazům jakýsi starý, opotřebovaný look, a odvádí současně pozornost od motivu samotného k vnímání čistě malířského projevu a vybízí ke kochání se nad ním.
Souběžně s performativním sebeinscenováním maluje autor detaily svých rukou. Ruka se objevuje jako motiv v mnoha proměnách při uchopování různých věcí, atˇ už je to štětec, špachtle, mobilní telefon, kyblík od barvy nebo revolver. Nebo je ruka zachycena při banální činnosti, ruka jako základní pracovní nástroj i prostředek hmatového poznání věcí. A pak je tu průzkum věcí, ony banální věci, blízké a přece záhadné: ohromná zvětšenina lžičky, talíř, pantofle, vrtačka, větvička s pupeny, nůžky, monumentální barokní soška anděla, a najednou také stará flinta nebo pistole. Jsou trochu temné a přesto křehké, tak známé, a přesto trochu nejednoznačné, vyobrazené s určitou dávkou melancholie. Odkaz k historii umění je vždy přítomný, malba je krásná lež. Virtuozita malířského přednesu olejové malby znovu a znovu svádí k obnovované adoraci tohoto starého média.
Shrnuto slovy autora: „V postpravdové době je dovoleno prakticky vše. Situace, která se dá označit za realitu, nebo je možné z ní realitu vyrobit, se často stane pravdou.“
Tomáš Lahoda
SAMOSTATNÉ VÝSTAVY (výběř)
2024 Zrcadlo, Dům umění České Budějovice
2023 Inscenace, Galerie Telegraph, Olomouc
2022 Rekvizitář, Trafo gallery, Praha
2020 Portrét Gullivera, Nová galerie, Praha
2019 Kurz, Galerie Peron, Praha
2018 Pan Pata a ostatní pracující, Galerie současné malby, Ostrava
2018 Pravé poledne, Galerie Václava Špály, Praha
2016 Kapitánův stín, Galerie Via art, Praha
2016 Konec sezóny, Galerie Dům, Broumov
2015 Tady a později, Topičův salon, Praha
2015, Židle, stojan a model v bílé košili, Galerie Vyšehrad, Praha
2013 Fragmenty a události, Galerie Kabinet T, Zlín,
2012 , Náměstí Republiky, Galerie NoD, ROXY, Praha
2012 STAFF, Prinz Prager Gallery, Praha
2009 Tate, galerie 35m2, Praha
2009 Vložit datum, Galerie Caesar, Olomouc
2008 Nemohl jsem tě sehnat, zavolám později..., Výstavní síň Sokolská 26‚ Ostrava
2007 Turista Galerie Vernon, Praha
2006 SCREENPLAY, Gandy Gallery, Bratislava, Slovakia
2005 Ve dne v noci, Galerie Via Art, Praha
