Poslední doušek online kávy v letošním semestru s proděkanem pro zahraniční spolupráci na Fakultě restaurování s Mgr. art. Janem Vojtěchovským, Ph.D. aneb vše co jste chtěli vědět o restaurování a báli jste se zeptat.
Kdy: 13. května 2021, v 18.00 hodin
Kde: online MS Teams
Načtením QR kódu nebo kliknutím na QR kód se připojíte ke schůzce.
Vysokoškolské vzdělávání v oboru restaurování bylo na našem území poprvé zřízeno v roce 1947, konkrétně na Akademii výtvarných umění v Praze, kde bylo pochopitelně realizováno na uměleckých dílech, a to mnohdy na těch v našem prostředí nejvýznačnějších. Bylo to do jisté míry dáno i tím, že profesorem tohoto oboru se stal Bohuslav Slánský, který byl jedním ze dvou v zahraničí vyškolených restaurátorů meziválečné Národní galerie (tehdy Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění). Pro uměleckořemeslné a řemeslné objekty, stejně jako pro předměty z archeologických vykopávek, bylo školení zřizováno na různých středních školách a učilištích. Zde se často používal termín konzervování, který měl reprezentovat pouze stabilizování stávajícího stavu díla (i poškozeného), tedy spíše zdrženlivý přístup při doplňování chybějících částí, což ale mnohdy nebylo dodržováno.
V průběhu následujících desetiletí došlo v mezinárodním prostředí k poměrně výrazným změnám v chápání oboru, pro který se minimálně v Evropě začal používat termín conservation-restoration, tedy konzervování-restaurování. Měl vyjadřovat jakési přiblížení oboru konzervování, který byl čím dál častěji (po vzoru anglosaské tradice) podřízen výzkumům a technologiím z oblasti přírodních a technických věd, s restaurováním, které bylo chápáno jako umělecký obor, který naopak vedl častěji diskusi s obory humanitními, a to konkrétně s dějinami umění, filosofií, estetikou a památkovou péčí. Z ryze uměleckého a popřípadě řemeslného oboru se tak postupem času stalo odvětví mezioborové, ve kterém se potkávali vědci z výše zmíněných oblastí s konzervátory-restaurátory při bádání i praktické činnosti. Restaurátoři se tak byli nuceni naučit „jazyk“ humanitních i přírodovědných oborů, což pro ně nebylo (a dosud není) jednoduché.
Pokud tedy uvažujeme o nárocích na uchazeče tohoto oboru v roce 1947 a v roce 2021, je nám jasné, že důraz musel být rozšířen na daleko více oblastí, než jsou jen výtvarné a řemeslné dovednosti. Tato tendence v některých evropských zemích došla tak daleko, že se z původně výtvarného a řemeslného oboru stal obor ryze vědecký, což může mít v konečném důsledku i vliv na výsledky konzervátorsko-restaurátorské činnosti.
Fakulta restaurování Univerzity Pardubice se v tomto ohledu snaží stát mezi zmíněnými tendencemi a nabízet vzdělání, které bude mít výtvarný základ, ale zároveň poskytne studentům i přehled v souvisejících přírodních a humanitních vědách. Tento holistický pohled se snaží nabízet i zahraničním partnerům, které má především v rámci Evropy, ale zároveň nově buduje kontakty i mimo její hranice.
Pořádají studentky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice
