Published: 09.08.2022
Když se řekne Rudolf II., většině se vybaví film Císařův pekař a Pekařův císař, kde panovníka ztvárnil Jan Werich. Od narození Rudolfa II. uplynulo 470 let.
Jaký vlastně byl? Byl opravdu tak podivínský? Jak historici hodnotí dobu Rudolfínskou a císařův Majestát? Proč zvolil za sídelní město Prahu?
"Traduje se, že Rudolf utekl do Prahy před svojí matkou. Ale to není tak úplně pravda. Jeho matka již v té době byla ve Španělsku, ale je faktem, že to pražské prostředí mu vyhovovalo lépe. Jednak svojí monumentalitou a tím, že byl Pražský hrad oddělen od okolního prostředí. On se tehdy snažil izolovat od většiny svých příbuzných, které považoval za nebezpečné prostředí, a v tom mu Praha vyhovovala mnohem lépe," uvedl profesor Petr Vorel z Univerzity Pardubice.
Vídeň byla v té době hraničním městem na turecké hranici. České země byly ekonomicky nejsilnější a navíc tu byla tradice císařského sídla za Karla IV. Navíc se v Praze začala vytvářet platforma, kde se uskutečňovala politická jednání.
"Katolíci, kalvíni, luteráni se už v ostatních zemích vraždili, ale Praha pořád zůstávala neutrálním místem, kde se všichni mohli stýkat. Koncentrovaly se zde veliké peníze, které přicházely ke dvoru. Praha byla v té době také centrum nauk. Sám císař věřil tomu, že existovaly vyspělé starověké vědy, které byly přenášené tajnými bratrstvy, a hledal tajemství přírody. Praha se v té době stala ojedinělým centrem základního výzkumu přírodních věd. My se dnes na to koukáme prostřednictvím filmů, jak tam mají ti alchymisté své baňky. Ale jinou formu ten základní přírodovědní výzkum nemohl mít. Většina těch vědců by byla pronásledována inkvizicí ve Francii, Španělsku i v Itálii."
Do Prahy jako sídelního města přicházela v té době řada bohatých lidí, kteří si zde stavěli paláce. V tomto směru byla Praha během rudolfínské doby výjimečné místo.
Rudolf II. se nenechal ošálit
Řada lidí si představuje Rudolfa II. jako podivínského mecenáše, který hledá kámen mudrců nebo chce proměnit kovy ve zlato. Rudolf II. investoval obrovské peníze do svých sbírek, ale nenechal se ošálit.
"Jeho důvěře se těšil Tycho de Brahe. Rudolf II. vytvářel a financoval skupinu tří vědců z různých oborů. To byl Tycho de Brahe, Jan Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku. To nebyli žádní mastičkáři. V tomto směru byl Rudolf velmi vzdělaný a dokázal rozlišit astronoma od astrologa, chemika od alchymisty. Nenechal se jen tak ošálit, aby z něj někdo vylákal peníze, že bude dělat kámen mudrců. Jakmile zjistil, že se ho snaží někdo podvést nebo okrást, tak zareagoval velmi tvrdě. Ve vězení skončila spousta mastičkářů nebo lidí, kteří se z něj snažili jen vylákat peníze."
Například magistr Kelley sliboval vyrobit zlato a elixír mládí. Po dvou letech ale začal mít císař jeho slibů dost a Kelley skončil po souboji ve vězení.
Kvůli chybějícím zubům se nezúčastnil hostin
Ví se vůbec, jak Rudolf II. vypadal?
"Zachováno je jeho tělo. Víme, že byl vysoký asi 164 centimetrů. Měl velký podkus. Spodní čelist byla vysunutá výrazně dopředu. Zřejmě už někdy v mládí ztratil většinu horních zubů. Později měl problémy s jídlem. Proto se nezúčastnil hostin nebo se vyhýbal tomu, aby veřejně jedl. Zároveň se snažil co nejméně mluvit, protože mu to asi činilo problémy. Trpěl delší dobu syfilidou, kterou se asi nakazil už někdy v mládí. Měl nepochybně duševní poruchu, která se projevovala výrazně už po roce 1600. Už dříve měl nějaké nálady, oni tomu říkali melancholie, ale byla to zřejmě závažnější porucha duševní," připomněl profesor Petr Vorel. Rudolfovi rodiče byli blízcí příbuzní, bratranec a sestřenice.
Žádný z jeho pěti bratrů nezplodil potomka, projevovala se i u nich jistá duševní porucha. Zato Rudolfovi II. se narodilo poslední dítě, dcera, ještě v den jeho smrti.
Jeho sbírky zdědil bratr Matyáš. Které předměty byly nejcennější?
"Habsburkové si nejvíc cenili alabastrové nádoby, kterou považovali za verzi svatého grálu. Tak ji Rudolf koupil. Matyáš po Rudolfovi zdědil velké částky v hotovosti, Rudolf měl plné truhly zlaťáků a stříbrňáků, ale to se rychle rozplynulo a jeho bratr Matyáš se pak dostal do situace, že neměl čím platit. Když kandidoval na císařský trůn ve Frankfurtu roku 1612, tak víme, že moc peněz v hotovosti neměl a svoje finanční závazky řešil tím, že rozdával zlaté a stříbrné nádoby z rudolfínských sbírek, ale rozdával je nikoliv v jejich umělecké hodnotě, ale za cenu kovu."
Historici vyzdvihují Rudolfinský majestát
Historici hodnotí dobu Rudolfinskou výrazně pozitivně, protože skončila vydáním tzv. Rudolfinského majestátu, který umožňoval náboženské svobody. Jak uvedl profesor Petr Vorel, české území se v tom vymykalo.
"Na sklonku Rudolfovy vlády je vydán Majestát, který zaručuje náboženskou svobodu dokonce i poddaným. Ale za to sám Rudolf II. nemohl, on se naopak snažil ještě dva roky po vydání Majestátu situaci zvrátit, ale to se mu nepodařilo. Ale on vytvářel i tou svou nemocí a neschopností racionálně vládnout, neobvyklé prostředí, které vytvářelo možnosti prosadit takové reformy, které by jinak nebyly možné."
článek je se svolením převzatý z Radio Prague International
