Published: 05.02.2019
Richard Matula. Absolvent Historiografické specializace oboru Humanitních studií na Univerzitě Pardubice, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky muzea loutkářských kultur v chrudimi. Zabývá se českým loutkářstvím do roku 1948, především tradičními marionetáři a rodinným loutkovým divadlem.
Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku na mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády - v rakouskouherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi.
Je pravda, že měli čeští loutkoherci působící v italských legiích při jednom z představení v publiku čtyři tisícovky diváků?
Ano, Antonín, Matěj a Jindřich Kopečtí, prapravnuci slavného Matěje Kopeckého, na svazích Monte Altissima údajně hráli loutková představení pro tisíce svých spolubojovníků. Bratři Kopečtí získali oficiální podporu velitelů a jejich zahajovacího představení se zúčastnili i vysocí spojenečtí důstojníci.
Italská generalita byla prý zručností českých loutkářů unesena a jeden z důstojníků měl prohlásit: „Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.“ Lze tedy říci, že nejen Masaryk s Benešem, ale i Kašpárek a spol. pomohli přesvědčit Spojence, že si Československo samostatnost zaslouží?
S notnou dávkou nadsázky ano. Češi a Slováci byli Spojenci považováni za dobré vojáky a vojenští loutkáři navíc udivovali svým uměním.
Proč právě loutky byly v armádě tak oblíbené?
Loutkové divadlo patřilo na počátku 20. století mezi velmi populární zábavu, kterou mohl s jistým talentem a dávkou nadšení provozovat leckdo. Výroba loutek, scény a poté i samotná produkce nebyly samozřejmě tak obtížné jako například u činohry. Jednodušší scény se daly připravit během několika málo minut a poté i stejně rychle sklidit.
Představa vojáků natěsnaných před pimprlovým divadélkem dnes vyvolává lehké pousmání. Nebyli původně skeptičtí i samotní loutkáři a velitelé?
Odpověď na tuto otázku snad nejlépe vystihují slova Váši Cimrmanna, který v rámci rakousko-uherské armády založil Společnost Alešova loutkového divadla při obvazišti 26. pěší střelecké divize: „Nejprve se říkalo, že pimprlata jsou pro děti a nemohou tudíž pobaviti vojáka. Pak, že nebude dostatek vhodného repertoiru pro dospělé apod. Zkrátka jako při všem bylo mnoho hlasů pro i proti. První vystoupení však rázem vše překonalo. Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati, až po čase staly se nám loutky životní potřebou.“ Loutkové divadlo bylo podobně jako další volnočasové aktivity krátkým únikem z reality. Produkce představovaly vítanou zábavu, ventil každodenních útrap a v neposlední řadě vytvářely i iluzivní návštěvu tisíce kilometrů vzdáleného domova.
Hrál se Jirásek nebo Faust, ale divadlo bylo určitě také dobrým nástrojem propagandy.
Přesně tak, podobně jako činohra i loutkové divadlo v rámci československých legií sloužilo také k těmto účelům. Hry jako Krvavý císař Vilém, Vilém a Franc Josef či další díla s vlasteneckým a protirakouským podtextem fungovaly jako určitá vzpruha a motivace v boji proti Rakousko-Uhersku a jeho spojencům.
Loutky působily i v domácím odboji. Podvratná hesla vykřikoval třeba Skupův plzeňský Revoluční Kašpárek.
Ano, po návratu z fronty - ještě v průběhu války - se Josef Skupa připojil k plzeňskému divadlu Feriálních osad, kde se jednou z jeho naplněných uměleckých představ stal právě Revoluční Kašpárek. Ten v oblíbených a hojně navštěvovaných politických kabaretech již od září 1918 dvakrát týdně pochovával rakouskouherského orla písní: „Dobrú noc, Rakousko, spi, jen spi. Nech sa ti snívajú c. k. sny. Sladce spi, dobrú noc, už se neprosíme o pomoc!“
Celkem odvážný počin na pracovníka vojenské cenzury. Jak se vůbec Skupa vyhnul frontě?
Částečně snad i díky loutkám. V čase, kdy se sestavovala marškumpanie mířící na frontu, zvrhl jeden z neopatrných kuchařů polní kuchyně Skupovi na nohu kotel horké kávy. Ten s tímto poraněním putoval na ošetřovnu, kde byl shodou náhod jedním z členů zdravotní komise také maďarský důstojník, pro jehož děti Skupa ochotně hrál maňáskové divadlo. Na jeho přímluvu byl přeložen k plzeňské cenzuře, kde přečkal zbytek války.
Co loutky a kulisy, přivezli si je vojáci na frontu z domova, nebo je vyráběli až na místě? Z jakých materiálů?
V případě, že si loutky vojáci nevzali na frontu s sebou nebo si je nepořídili o dovolenkách v zázemí, vyráběli si je takřka z čehokoli, co se naskytlo. Častým materiálem byly například brambory, dřevo, ale dochovaly se také plošné loutky J. M. Gottlieba, který je vyrobil z korespondenčních lístků maďarské polní pošty. Nejjednodušší na výrobu byly prstové loutky, spodové loutky či maňásci, ale vyráběly se i marionety.
Zmínil jste, že v italských legiích měli čeští loutkáři oficiální podporu velení. Jak to bylo v Rusku a ve Francii?
Na rozdíl od Itálie se ve Francii či v Rusku loutkářům žádné větší finanční nebo materiální podpory ze strany velení nedostávalo. Například v ruských legiích nebylo loutkové divadlo oproti činohře nikdy zařazeno pod takzvané divadelní komandy. Loutkáři byli odkázáni pouze sami na sebe a pomoc svých kamarádů ve zbrani.
V případě nouze největší se hrálo i bez loutek…
Ano, působí to sice poměrně úsměvně, ale bylo tomu tak. K realizaci takového představení bylo většinou zapotřebí tmy a nadaného loutkáře-vypravěče, který se změnou hlasů odříkával jednotlivé dialogy, popisoval jednotlivé scény a prostředí, v němž se děj odehrává. Přidával i drobné režijní poznámky, kterými tak dopomohl k celkové imaginaci divákůposluchačů. A tak tito loutkáři - řečeno s trochou nadsázky - položili základ pro vznik rozhlasových her.
Válka skončila, vojenské loutkoherce ale propagandisticky použilo i mladé Československo.
Ani po vítězném konci první světové války a návratu domů nemohla část legionářských vojsk odložit zbraně a byla povolána do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Polská i maďarská agrese se brzy staly minulostí, avšak dva z bratří Kopeckých na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov se svým loutkovým divadlem. Tím měli podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.
Přes všechny hrůzy války, nezastesklo se čas od času loutkohercům v dobách mírových po elektrizující atmosféře válečných představení?
Ano, dle slov samotných účastníků, kteří s jistým časovým odstupem a nostalgií vzpomínali na své produkce na frontě, patřily tyto mezi ty nejvzácnější a nejúspěšnější. Bylo to jistě dáno silou okamžiku, vážnou a obtížnou dobou. Myslím ale, že většina z nich by loutkaření v době míru již za válečnou scénu neměnila.
Loutky na frontě
Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati. Po čase staly se nám loutky životní potřebou. Loutky na frontě výstava chrudimského muzea vznikla u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatného československa. V rámci oslav se v minulém roce ve spolupráci s československou obcí legionářskou uskutečnila i série více než sedmdesáti loutkových představení hry zkáza tvrdého meče v legiovlaku. Samotná expozice představuje například unikátní marionety italských legionářů bratrů kopeckých, plošné loutky j. M. Gottlieba či revolučního kašpárka josefa skupy.
Foto: Nový Prostor
Rozhovor byl převzat z časopisu Nový Prostor.
