Published: 21.04.2020
Šest týdnů škol v nouzovém režimu. A vzdělávání z domova pokračuje. Rodiče se musí obrnit dávkou trpělivosti, a mnozí se na učitelskou profesi už dívají jinak. Profesor Karel Rýdl z Katedry věd o výchově Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že každá rodina si vytváří vlastní model učení a pedagog by neměl žáky v mimořádném stavu přetěžovat, ale dát jim prostor hledat, srovnávat a kriticky myslet.
Kdo je na tom v tuhle chvíli vlastně hůře? Rodiče, nebo děti?
Já myslím, že hůře než rodiče a děti je na tom stát, který dočasně rezignoval na školní docházku. Veřejnost má možnost pocítit, že vzdělávání – méně již výchova, je, byť s online pomocí učitelů a médií, fakticky více v jejich odpovědnosti a děti se naučí možná stejně.
Stát rezignoval?
Ta horší situace pro stát tkví z hlediska právního právě v tom, že odpovědnost státu zůstala, ale zhoršily se mu podmínky pro její uplatňování. Jak celou situaci sleduji, konstatuji zároveň, že současný ministr školství situaci zvládá velmi dobře, vydává srozumitelná a realistická rozhodnutí, která jsou konzultována s příslušnými učitelskými a pedagogickými organizacemi, umožňuje širokou didaktickou pestrost nabídky pro učitele a rodiče při řešení situace výuky dětí doma.
Už několik týdnů se žáci a studenti učí doma. Dokážete si představit, jak jejich vzdělávání vypadá?
Ano, dokáži si to představit velmi přesně. Moje vnoučata se takto už měsíc učí. Přitom vím od řady známých, ale i z médií, že modely jsou v různých rodinách odlišné. Tím, kolik času věnují učení, v jaké denní době se vzdělávají, způsoby pomoci a kontroly rodičů nebo jejího propojování s běžným rodinným životem. V každé rodině, pokud má rodič zájem dětem pomoci, a přitom nedělat úkoly za ně, se vytváří vlastní model. Je to samozřejmě dáno tím, kdy a jak rodiče pracují, jestli s výukou pomáhají prarodiče, v jakém prostředí se učí, zda mají možnost si odpočinout aktivně a například vyběhnout na zahradu. Nelze tedy paušalizovat bez respektu ke konkrétním podmínkám a možnostem, jestli je to špatné či dobré. Navíc, právně míněno, jsme všichni v režimu nouzového stavu.
Řada rodičů pracuje z domova a není schopna dítěti věnovat tolik času. Někteří se hroutí, protože nestíhají ani odpovídat učitelům. Má vůbec smysl takto rodiče přivádět do stresu?
V některých rodinách jsou na tom hůře rodiče, jinde děti. Děti se mohou dobře vyspat a učit se v době, která jim osobně vyhovuje. U rodičů je to věcí nejen vzdělání, ale i zájmu o děti, dostatku času nebo kreativity pro doplňkové programy. Myslím, že řada rodičů začíná přehodnocovat svůj vztah k učitelkám a učitelům. Zjišťují, jak tvrdou a vyčerpávající činnost každodenně vykonávají. Učitelky a učitelé, zejména na prvním stupni, by měli respektovat možnosti rodin v nouzovém stavu a zadávat úkoly, které jsou řešitelné pro děti, ale i pro rodiče. Nabízí se neznámkovat a spíše dávat zpětnou vazbu slovním hodnocením. Pro všechny jde o nečekanou zátěžovou situaci a každý reagujeme jinak, takže se jeví i vyšší potřeba tolerance a empatie, také respektu k druhým. Celkově se asi řada učitelů a učitelek zdokonalí v práci s online programy.
Ne každý rodič je také vědomostně či mentálně „vybaven“ tak, aby zvládal látku vysvětlit. Jak propastné rozdíly po návratu do škol mezi žáky budou?
Rozdíly určitě budou, ale když se rodiče stěhují, je to horší. Pro učitele se nabízí možnost individuálního přístupu. S dostatkem času a motivované dítě se po pár týdnech srovná. Zažil jsem to osobně při stěhování rodičů, a to na základní škole i na gymnáziu. Úkoly by měly zvládat především děti. Jde o formu zadání, formulace očekávaných cílů a časem, který nestresuje a umožňuje vyhledávání, kritické myšlení, porovnávání, zdůvodňování apod. Dobré je méně využívat paměťové učení.
Psycholog Štěpán Vymětal, odborník na psychologii v krizových situacích, v rozhovoru pro novinky.cz doporučuje netlačit na výkon a nepřehánět to. To si ale každý může vyložit jinak. Existuje přiměřená cesta?
Se Štěpánem Vymětalem souhlasím v obecné rovině. Přiměřenost je u každého dítěte na jiné úrovni. Dítě vysílá signály o nezájmu, únavě, vnitřní motivaci a ty by měl rodič umět dobře přečíst a reagovat na ně.
Může být český rodič dobrý učitel?
Jakýkoliv rodič může být dobrým učitelem ‚života‘, když je pro dítě pozitivním vzorem a podporuje v dětech jejich tvořivost, samostatnost a sociální empatii.
Jak se ideálně učit a připravovat?
Neexistuje jeden ideální model pro všechny, to poznala pedagogika již koncem 19. století. Dítě má být vedeno rodiči i školou k vlastní efektivní cestě učení. Té, která mu nejvíce vyhovuje. Hovoříme o tzv. učební autonomii. Pro vysokoškolské studenty platí stále tradiční Komenského zásady soustavnosti, přiměřenosti, od jednoduchého ke složitému a pochopení jádra problému. „Biflování“ je dobré, pokud vůbec, jen pro krátkodobou paměť.
Jak si rozvrhnout úkoly tak, aby byl student schopen ještě vnímat?
Každý z nás má určitou kapacitu aktivit a potom odpočinku. To je individuální, takže každý to zvládá jinak. Já studentům říkám, že napřed mají zvládnout základní úkoly, v nichž se ukazuje řešení pro další úkoly.
Jak to myslíte?
Uvedu příklad. Kdo chce rozumět domu, musí znát skelet základní konstrukce a pak na ni navěšuje detaily včetně estetických projevů třeba. Pokud se soustředíme jen prvotně na detaily, například okno, okapy nebo barvu omítky, nikdy smysl vzájemných vztahů a souvislostí nepochopíme.
Lze v domácím vzdělávání spatřovat nějaké výhody?
Určitě. Osobně si myslím, že někteří rodiče a děti to už tak vnímají. Jedná se o denní rozvrh, motivaci dětí, učení v jiném prostředí. Myslím, že jde možná i o podobu budoucích forem výuky, kdy do školy budou děti docházet jen některé dny.
Někteří psychologové tvrdí, že škola neuteče. Že by učitelé neměli přetěžovat žáky a nedávat jim úkoly za každou cenu. Už jsem slyšela, že polovinu slohové práce u žáka šesté třídy napsala matka. Co si o tom myslíte vy?
Je obtížné pro učitele kontrolovat, kdo vlastně úkoly mimo školu vypracoval. Takové úkoly by se měly minimalizovat a nepřenášet školní prostředí do rodin. Kdo se již uchýlí k podvodu, podvádí vlastně sebe sama, ale v naší společnosti se to občas ještě bere jako hrdinství a vyzrání na protivníka. Např. ve Skandinávii je takové chování vnímáno jako nepochopitelné a zbytečné. Každý umí něco lépe a něco hůře, to není vada charakteru.
Učitelé dokonce zadávají úkoly i v předmětech, jako je hudební či výtvarná výchova. Není to za současné situace zbytečné? Neměli by se soustředit na hlavní předměty, tedy český jazyk, matematiku nebo cizí jazyky?
Není to zbytečné. Jde o předměty výchovné, které umožňují jinak myslet a vyjádřit více emoce dětí. Já je v dnešní uspěchané době a velkém tlaku na osobní úspěšnost považuji za velmi důležité pro osobnostní rozvoj dítěte. Důraz na rozumové předměty v rámci povinné školní docházky, která by měla kultivovat člověka, a pak kvalifikace od středních škol, je už ve světě překonaný.
Zabýváte se vývojem školství v zahraničí, konkrétně ve skandinávských zemí. Jak zde vypadá vzdělávání?
Na jedné straně jsou skandinávské systémy benevolentnější, co se rozvrhu dne a debaty s dětmi týče. Na druhé straně není jejich kurikulum tak moc orientované na faktografii bez souvislostí, jako je naše a je více orientováno na mezioborové souvislosti, se kterými se děti setkávají v praktickém životě jako u nás. Také společnost je ve Skandinávii více tradičně soudržná, spolupracující, nejen když teče do bot. Škola také není tak přísně výkonová jako u nás, čímž tam lépe funguje třeba i inkluzivní vzdělávání.
Nechal byste kvůli mimořádnému nouzovému stavu opakovat ročníky, nebo byste spíš změnil učební osnovy? Například, že by se místo opakování na začátku roku doháněla látka.
Rozhodně není doba a ani situace tak vážná, aby se opakovaly ročníky. To nebylo ani po válce. Změny v osnovách studijních programů nejsou například u nás na katedře nutné, protože vše jde zvládnout komunikací online a samostudiem. Jde vlastně i o test studentovy motivace a zralostní vyspělosti.
Vzdělávání z domova by pro vysokoškoláky neměl být problém. Jakou máte zpětnou vazbu od studentů?
Ano, vedeme studenty zejména k samostatné práci, protože na přednáškách a seminářích jde o vybraná základní témata. Pro proniknutí do oboru musí student využít samostudium. Většina studentů s tím také počítá a chápe, že na vysoké škole jde o jiný systém, než na středních školách. Já osobně napsal studentům podmínky ke zkoušce, poskytl jsem zkušební okruhy – každý se může dobře pro „zkouškovou“ diskusi připravit. Posílám jim přes studentský systém prezentace k vybraným okruhům, včetně doporučené literatury. Vyhodnocuji jejich seminární práce a kvalifikační práce jako dříve. Kolegové to mají podobně.
Udělali si studenti „koronavirové prázdniny“, nebo dokáží pravidelně komunikovat?
Nedělal jsem žádný průzkum, ale mám zkušenost, že řada studentů pravidelně komunikuje, někteří méně. Ti, co pochopí, že i když mají volno, čas stále běží a přijde zúčtování, mají výhodu. Nový čas nelze nikde koupit.
Zkuste přiblížit komunikaci s vysokoškoláky. Jak tento stav vnímají?
Podle mého studenti situaci chápou, jen potřebují mít jasno v podmínkách a pravidlech. Například vedení Fakulty filozofické poskytuje potřebné informace včas a jasně. Vše běží přes internet a funguje to – je to forma distančního vzdělávání.
Univerzita Pardubice se rozhodla prodloužit semestr a odložit zkoušky. Zvládnou se studenti dostatečně připravit na zkoušky a stánice bez výmluv?
Já zatím výmluvy nezaznamenal. Ve hře je mírné odložení státnic o pár týdnů, takže času budou mít zřejmě o něco více. Výmluvy by byly absurdní.
Co pozitivního byste nakonec vzkázal rodičům?
Já bych chtěl apelovat na rodiče, ale i jednotlivé děti, aby si uvědomili, že současná situace umožňuje lépe poznat sebe sama a druhé lidi. V pozitivním a podporujícím prostředí se zátěž totiž lépe snáší.
prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. (1952)
Vystudoval učitelství historie a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Odborně se věnuje dějinám školství a pedagogického myšlení, specializuje se na komeniologii, reformní a alternativní vzdělávání, pojetí kvality ve správě a řízení školství. Řada publikací mu vyšla doma i v zahraničí. Od roku 1998 působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.
