Published: 21.07.2020
„Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených,“ říká Marie Macková
Letní dvojčíslo Koridoru se věnuje možnostem trávení volného času. A běh, o němž se hojně píše v jeho první části, stejně jako sport obecně, představují pouze jeden z celé řady způsobů. Bavit se totiž samozřejmě můžeme i pasivně, tedy fyzicky pasivně. Protože mysl při četbě pasivní rozhodně není. Své o tom ví Marie Macková, která je nejen čtenářka, ale i spisovatelka: na kontě má několik odborných monografií, celou řadu spoluautorství a v neposlední řadě tři čtivé historické detektivky.
Z nich první vyšla v roce 2015, druhá v roce 2017 a zatím poslední titul, nesoucí název Příběh falešného copu, vyšel v lednu tohoto roku. Nasmlouvaná autorská čtení stihla autorka pouze v Ústí nad Orlicí, zbytek překazila krizová situace týkající se koronavirové pandemie. Proč se Marii Mackové říká „hylvátská Agatha“, jaký je její detektiv Eduard Plischek a jaký má vztah ke čtení a literatuře? Nejen o tom jsme si povídaly u odpolední kávy.
Paní docentko, vy jste historička, učitelka a spisovatelka v jednom. V které z těchto „rolí“ se cítíte nejlépe a proč?
Historička jsem vzděláním, dlouholetou praxí, a tak vlastně řemeslem. Je to dobrý základ, od kterého se ostatní odvíjí. Na pedagogickém působení oceňuji možnost být blízko studentskému nadšení a neotřelým nápadům některých z nich. A psát je báječná zábava.
Jaké neotřelé nápady máte třeba na mysli?
Odborné – tedy pohled na problém nezatížený určitým stereotypem. I za cenu toho, že některá taková odvážná verze ve svém důsledku vede pouze k diskuzi, k vyjasnění názorů.
Inspirují vás některé takové nápady i při vlastní tvorbě?
Nápad zásadně vždycky nechávám jeho autorovi, někdy nestíhám realizovat ani své vlastní. Ale když se daří rozvíjet, je příjemné to pozorovat.
A jak jste se k psaní vlastně dostala? Tíhla jste k němu od malička?
Odborné texty píšu od studentských let, to je součást práce historika a připouštím, že mě to ještě nepřestalo bavit. Na beletrii došlo podstatně později, i když který student si nezkusí napsat něco víc než jen povinné kompozice z jazyka mateřského, případně jiného?
Lze tedy říci, že se vaše spisovatelská praxe prolíná s praxí historičky a pedagožky?
Vzhledem k tomu, že jsem si oblíbila žánr historická detektivka, či dobové krimi, jak je to aktuálně avizováno, tak to s výzkumnou rovinou mé práce souvisí. Přinejmenším mám k dispozici slušnou znalost dobových reálií a v tomto smyslu se snažím nevodit čtenáře za nos. Kromě toho se musím umět dívat na každý „příběh“ v dlouhém trvání. Pedagogická práce je trochu něco jiného, její cíl je přesně daný: přednáším dějiny správy a některé z tzv. pomocných věd historických.
Máte pravdu v tom, že spisovatel by měl rozumět tomu, o čem píše – ideálně tedy, když píše přímo o svém oboru. Podněty a témata k psaní knih tedy čerpáte z vlastní praxe a bádání?
Dějiny finanční správy 19. století jsou mým oblíbeným a hýčkaným výzkumným tématem a „velký detektiv“ v mé beletrii je komisař finanční stráže, takže jedna částečka z toho už tehdy značného kolosu finanční správy habsburské monarchie. Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených, jejichž vzlety a pády se dají dohlédnout pouhým okem a jejichž otisk boty možná zůstal kdesi na polní cestě nebo břehu řeky.
S takovými hrdiny se čtenář snadno ztotožní… Myslíte, že je to pro čtenáře důležité?
Otázka patrně víc pro čtenáře než pro autorku. Osobně v roli čtenáře preferuji zvědavý odstup ve smyslu: „To jsem zvědavá, jak se z toho dostaneš!“ Nebo pozici vzdáleného pozorovatele. Pro případ, že by mi hlavní padouch připadal přece jenom příliš sympatický.
Jaký je váš hlavní hrdina – komisař Eduard Plischek? Jaký je to druh vyšetřovatele? Spíš jako Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot?
Je to můj „velký detektiv“. Figura komplet vymyšlená, proto jednoznačně kladná. Ačkoliv patří do 19. století, tak není čistý individualista. Je svázán předpisy sboru finanční stráže – mimochodem skutečnými – a překračovat je umí a chce jen zřídka, když se situace vyhrotí. Takže z uvedených světových kolegů shodné rysy nemá ani s jedním, i Poirot je větší individualista.
Hovoříte o svých knihách i s žáky? Když to řeknu úplně obyčejně: Řada pedagogů publikuje, ale mnoho jich nepíše zábavné a čtivé detektivní romány. Kdyby mě někdo takový učil, zřejmě bych tím byla fascinována.
Udělat seminář z vlastních detektivek bych pro mé studenty, ať už historiky nebo archiváře, uměla, ale oni musí proniknout do dějin nejprve z úplně jiné roviny, berou-li to řemeslo opravdu poctivě. Beletrie tohoto typu může být zábavnou nadstavbou, která přijde až ve značně pokročilém stádiu koexistence autora s výzkumem. Se svými současnými studenty raději diskutuji o své odborné tvorbě. Ti, kteří již dostudovali, se občas na téma detektivek ozvou a je to z mnoha důvodů neobyčejně příjemná zpětná vazba, které si moc vážím.
Vaše detektivní příběhy jsou plné historických informací. Čtenáře tak obohatí nejen o zážitek z četby samotné, kromě toho se může i mnohé dozvědět. Je to jeden ze záměrů, s nímž knihy píšete? Bavit a zároveň populární formou učit o historii?
Tohle je velmi záludná rovina: všichni autoři historických románů i detektivních a kriminálních příběhů zasazených do minulosti vlastně vytvářejí paralelní historii. I ti, kdo úzkostlivě dbají na autenticitu reálií. Na druhou stranu má každý z nás právo na určitou míru autorské licence. Já například v jejím rámci vymýšlím konkrétní lidičky - neměním ani nedomýšlím životy obecně známých osobností -, které ale zároveň nutím přemýšlet tak, jak to obvykle dělalo „mé“ 19. století. Aby ze všeho nezbyla jenom více či méně atraktivní kulisa. Poučení? Fakticky by v tom taková rovina být mohla, ale populární forma poučení o historii by podle mého názoru měla vypadat jinak.
Historické detektivky, odborné monografie. Knih máte na svém kontě poměrně dost. Kolik přesně?
Samostatných odborných monografií mám doposud na svém kontě jedenáct, spoluautorství je podstatně víc. Historické detektivky jsou tři.
Kterou z vydaných detektivek máte nejraději?
Nemám mezi nimi žádného výrazného favorita, ke všem se hlásím. Ovšem v roce 2010 vyšla knížečka Tajemství správce Riedera, kde jsem se pokusila spojit několik rovin bádání a přidala své vlastní, úplně nové pověsti. Trochu hůř se takový útvar zařazuje do literární klasifikace, ale považuji ho za komplexní, srozumitelný a příjemný. Kromě toho se nedávno tato práce stala citovaným základním motivem pro paralelní odbornou studii publikovanou v prestižním domácím vědeckém časopise. Myslím, že ten nápad nebyl marný.
To je ohromný úspěch. V návaznosti na to: Víte, že se vám přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo „hylvátská Agatha“?
Přezdívku v souvislosti s Ústím slyším poprvé, ješitné části mého já velmi lichotí, ale objektivně vzato: na tuhle paní autorku nemám (úsměv). Ovšem patřím ke skalním fanynkám slečny Marplové a k některým textům Agathy Christie se umím opakovaně vracet a vychutnávat si je.
To máme podobné. Jen já vždycky preferovala spíše Hercula Poirota. Vy sama tedy zřejmě čtete ráda.
Vášnivou čtenářkou jsem od té doby, co jsem aktivně i pasivně zvládla abecedu. Někdy to hraničí se závislostí na písmenkách (úsměv).
A jaké knihy čtete nejraději? Jsou to detektivní romány?
Některé odborné práce stále čtu s velkým potěšením a nepovažuji to za úmornou práci. Z detektivek si vybírám spíš klasiku a ty přemýšlivější, naopak moc nemusím ty prvoplánově akční a noir. Mám ráda cestopisy a reflexe krajiny ze všech dob, „zvířecí“ povídky, humor typu pánů Jirotky nebo Horníčka, a další a další.
Co je podle vás hlavním přínosem četby?
To může být podle mne velice různé: do textů jsou zaklety základní principy víry, morálky i vědění. Jiné texty mohou být prostředkem k odreagování, k úniku od reality i k pouhému nezávaznému brouzdání někde v příjemnu.
Vy sama také učíte. Přicházíte do styku s velkým množstvím lidí, studentů. Myslíte, že mládež čte?
Student je z podstaty věci tvor čtoucí: někteří to dělají dobrovolně a nadšeně, někteří pragmaticky, neb se to po nich žádá, ale se slušnými výsledky, jenom zlomek se s četbou pere. Myslím, že to ale tak bylo vždycky.
A nyní mimo studentské lavice – znám spoustu lidí, kteří nečtou vůbec. Tvrdí, že je čtení nebaví. Co byste jim poradila? Proč by měli dát čtení šanci?
Osobně si neumím představit člověka, který nečte: naše civilizace je založena na znalosti čtení a pokud možno i psaní. Většinu informací získáváme právě tímhle způsobem, a informace jsou dnes jedním z nejcennějších artiklů. Neznalost některých informací může omezovat, v případě jiných to pak může vyloženě škodit, ale každý je i v tomto směru odpovědný sám za sebe a mimo jiné i tímto aspektem o sobě dává cosi vědět. Vždyť i vyjádření na nejrůznějších sítích, ba pouhá sms je jistý druh textu, který je třeba si přečíst, ale především ho analyzovat a pochopit, to za nás žádná technologie neudělá.
Myslela jsem vyloženě čtení knih.
Pokud máte na mysli beletrii, resp. čtení pro zábavu, není třeba nikomu nic vnucovat: to jenom o hodně přichází každý, kdo se takhle rozhodl (úsměv). Ale v rovině čisté zábavy si takové odmítnutí představit umím: mě například nebaví sjíždět na lyžích nebo něčem podobném sjezdovky plné lidí, nevidím v tom smysl, nedělám to a někomu se proto mohu zdát divná.
Já také nelyžuji, takže mi divná rozhodně nepřipadáte (smích). Nějaké slovo na závěr?
Všem statečným, kteří dočetli až sem, děkuji.
doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D.
Píšící historičce, pedagožce a archivářce Marii Mackové se přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo také „hylvátská Agatha“. Ačkoliv ona sama přirovnání ke známé „dáme zločinu“ skromně odmítá, na kontě má několik odborných monografií a tři historické detektivní romány. Na mnoha dalších historických pracích se podílela jako spoluautorka. Marie Macková se narodila v Lanškrouně, studovala na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v letech 1993-2001 působila jako ředitelka Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí a od roku 2001 je pedagožkou Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Zaměřuje se především na 19. století a v tomto kontextu se zabývá regionální historií okresu Ústí nad Orlicí, dějinami správy, také církevními a vojenskými dějinami, dějinami Němců v Čechách a historií tabákového průmyslu v habsburské monarchii. Odborné znalosti čtivou a zábavnou formou promítá do své beletrie.
Rozhovor byl převzat z magazínu Koridor
autorka: Kateřina Hájková / foto: Petr Wagenknecht
Koridor
