Published: 19.08.2021
Afghánci vědí, čeho je Tálibán schopný, proto raději nekladou odpor, říká sociální antropolog Libor Dušek z Vrchlabí.
V Afghánistánu byl čtyřikrát, naposledy v roce 2016 jako vedoucí expedice, která vylezla na tamní nejvyšší horu Nošak. Libor Dušek z Vrchlabí chtěl zemi, kde zcela převzalo kontrolu radikální islamistické hnutí Tálibán, navštívit i letos v červnu. Překročit hranice z Tádžikistánu už mu však úřady nedovolily. Sociokulturní antropolog se Afghánistánem odborně zabývá celý profesní život. Studuje kulturu etnika Váchánců ze severovýchodu země. Libor Dušek, Ph.D. je absolventem Fakulty filozofické Univerzity Pardubice a jejím externím vyučujícím.
„Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takovéhle tempo nečekal asi nikdo,“ říká v rozhovoru pro MF DNES. Hovoří v něm také o mentalitě Afghánců i o tom, jak místní vnímají Tálibán.
Před měsícem jste byl na expedici v Tádžikistánu. Pro cestu do Afghánistánu vám už úředníci nedali vízum. V tu chvíli vás to asi mrzelo, teď ale můžete hovořit o velkém štěstí...
V polovině června jsme s kamarádem Honzou Sokolíkem odletěli do Tádžikistánu, že naším cílem budou sedmitisícovky a horalé žijící na jejich úpatí, na severovýchodě Afghánistánu, v subregionu Váchán a provincii Badachšán. Vízum do této části Afghánistánu je potřeba vyřídit ještě v Tádžikistánu. V minulosti jsem ho několikrát bez problémů, takřka na počkání dostal. Letos ale úředníci z konzulátu nebyli tak vstřícní. Nejprve hovořili o restrikcích kvůli covidu-19, ale nakonec nám řekli, že Tálibánci už jsou nedaleko provincie Badachšán a z bezpečnostních důvodů nás nevpustí. O víkendu se údajně střílelo jen několik kilometrů od tádžických hranic. Proto jsme zvolili připravenou variantu B a přesunuli se do údolí Bartang. O stažení vojsk USA a NATO z Afghánistánu se hovořilo minimálně už na jaře a v takové situaci je potřeba předpokládat ne zrovna optimistické scénáře. Když už dojde na improvizaci, tak musí být řízená. Východ je věc citlivá, což platí pro Afghánistán mnohonásobně.
Na hranicích jste mluvil s několika lidmi, kteří byli už v polovině července evakuováni z Afghánistánu do Tádžikistánu. Jak vnímali rostoucí napětí v zemi?
Dozvěděli jsme se, že Tálibánci pár dní předtím dorazili do města Iškašim, což je v podstatě hraniční přechod s Tádžikistánem. Bez výstřelu sundali afghánskou státní vlajku a vyvěsili vlajku svého hnutí. Všem státním zaměstnancům a zahraničním humanitárním pracovníkům dali údajně 48 hodin na opuštění místa. Každopádně museli místní vyděsit a psychicky zlomit. Tálibánci nejednají v rukavičkách. Žena z jídelny, ve které jsme nocovali, nám řekla, že během dvou dnů kolem projelo přibližně dvacet džípů s lékaři, státními úředníky a učiteli, kteří zřejmě našli útočiště v Tádžikistánu. Několik uprchlíků jsme potkali a nadšeně rozhodně nevypadali.
Překvapilo vás, jak rychle získal Tálibán v zemi po odchodu spojeneckých vojsk naprostou kontrolu?
Upřímně řečeno ano. Že během léta dojde k prudké eskalaci Tálibánu, bylo jasné, ale takové tempo nečekal asi nikdo. Nejvíc mě zaráží, že tak brzy dobyli právě Badachšán a Váchán, který stál coby vysokohorský nehostinný region s bídnou infrastrukturou, bezpřebytkovým zemědělstvím a absolutní absencí průmyslu dlouhodobě mimo zájem kohokoliv. Nebojovalo se tam v období vlády Tálibánu mezi lety 1996 až 2001 ani v 80. letech během sovětské války v Afghánistánu ani v mezidobích občanské války. Severovýchod celkově představoval opomíjenou periferii. Mylně jsem se domníval, že Váchán zůstane izolovaným ostrovem svobody.
Předání moci se v podstatě uskutečnilo bez boje. Čím si to vysvětlujete?
Intenzivní osobní zkušenosti mám jen se severovýchodem země, který je specifický. Obecně se ale dá říct, že Afghánci mají s Tálibánem už předchozí zkušenost a moc dobře vědí, čeho jsou jeho stoupenci schopni. Proto raději nekladou odpor. Navíc v současnosti v zemi není silná osobnost, která by dokázala zorganizovat efektivní opozici, jako tomu bylo v 90. letech za dob charismatického vůdce Ahmada Šáha Masúda a Severní aliance. Myslím si také, že samotní Tálibánci změnili diskurz a zjemnili svou image. Moc dobře si uvědomují, že pokud chtějí uspět a mají zájem, aby uznal jejich legitimitu i někdo jiný než Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Pákistán, nemohou být tak radikální jako v 90. letech. Netouží být v očích světa teroristy, ale legitimními vládci. Příliš se nezdůrazňuje, že probíhají jakési námluvy mezi Tálibánem a Čínou. A to je na světové šachovnici sakra podstatný hráč, takže si sami můžete doplnit, s jakými rozličnými trumfy se v balíčku míchá.
Lidé museli vědět, že se smyčka utahuje a Tálibán získává čím dál větší území, přesto většina z nich zůstala v zemi. Proč?
Myslím si, že pro většinu obyčejných Afghánců bylo velmi problematické se během pár dní zmobilizovat k odchodu z rodinných, ekonomických, ale především teritoriálních důvodů. Víte, on takový uprchlík, migrant, běženec, vnitřní či vnější vysídlenec nehraje z dlouhé chvíle únikovou hru, ale jde mu o život. A nikde ho s otevřenou náručí nevítají. V médiích se často skloňuje paralela se Saigonem 1975, to hovoří samo za sebe.
Pro Západ je Tálibán nebezpečnou organizací. Jak radikální hnutí vnímají lidé žijící v Afghánistánu?
To je dost komplikovaná otázka. Souvisí to jednak s etnickým, jednak s náboženským zázemím té které části Afghánistánu. Žije tam víc než třicet různých etnicko jazykových skupin, které mají mezi sebou různě vyhrocené, nebo naopak přátelské vztahy. Tálibán se neprofiluje jako teroristická organizace, ale jako sunnitské hnutí a velkou roli hraje paštunský nacionalismus. Řada etnických Paštunů, kteří žijí především na jihu země, Táliby schvaluje nebo i otevřeně podporuje. To ale neznamená, že všichni Paštuni jsou protálibánští. Dovolím si tvrdit, že ostatní nepaštunská etnika z 99 procent Tálibán odmítají. Evropané si Afghánistán a jiné asijské země často představují jako homogenní národ, ale středoasijská společnost stojí spíš na rodových a kmenových principech a autoritách. Národ v evropském pojetí, jak ho konstruovali osvícenci, Herder a obrozenci, je pro ně v podstatě cizím pojmem. Větší roli hraje náboženství. Ale opět, ne všichni sunnitští muslimové sympatizují s Tálibánem, určitě ale všichni afghánští šíité jsou proti Tálibánu.
Jak byste charakterizoval mentalitu Afghánců, tak jak jste je poznal?
Na to se nedá jednoduše odpovědět, žádný prototyp Afghánce neexistuje. Dlouhodobější bezprostřední zkušenost mám se šíitskými Váchánci, Šugnánci a Badachšánci. Jsou to velmi otevření, přívětiví, pohostinní a milí lidé, kteří mi vždycky pomohli.
V roce 2016 jste vedl expedici, jejíž člen Zdeněk Hák vylezl na 7 492 metrů vysoký Nošak a jako první ho sjel na skialpinistických lyžích. Už tehdy Tálibán ovládal značnou část Afghánistánu a neustále se rozpínal. Cítili jste se tam bezpečně?
V tu chvíli ano. Stejně jako v letech 2011, 2013 a 2014, když jsem tam prováděl antropologický výzkum. Připadalo mi, že čím více pronikám do Váchánu proti toku řeky Pjandž, tím víc se vracím do minulosti. Neměl jsem žádný strach. V podstatě až do letošního června jsem to vnímal tak, že Tálibán ani kdokoliv jiný nebude mít nikdy o Váchán zájem. Mýlil jsem se a mám obavy o obyvatele a hory, protože skrývají množství drahých kamenů a vzácných prvků. Doposud se mělo za to, že není reálné je vytěžit, protože by to znamenalo brutální ekologickou a demografickou katastrofu. Když ale vidím, čeho všeho jsou nejen v posledních letech schopni Číňané, tak mi naskakuje husí kůže.
Máte zprávy, jak to teď ve Váchánu vypadá?
Bohužel ne. Není tam internet a v podstatě ani telefonní signál. Musíte být přímo na místě, abyste měl skutečně objektivní informace. Domnívám se však, že zvlášť v odlehlejších částech Váchánského koridoru není zatím vliv Tálibánu na běžný život nijak destruktivní. Problematická bude výhledově určitě výuka dětí a zřejmě i práva žen, protože Váchánci jsou coby šíité v tomto ohledu velmi pokrokoví. Pod dozorem Tálibánu mohou na svobodnou výuku a lidská práva bohužel zapomenout. Všechno záleží na tom, jakou formou bude Tálibán uplatňovat a kontrolovat svou moc. Zpětná kontrola může být v těchto periferiích velmi slabá, což by obyvatelům jednoznačně ulehčilo život.
Předpokládám, že teď bude Afghánistán pro horolezce naprosté tabu...
Teď je předčasné cokoli předpovídat. Jsem ale optimista a tajně doufám, že vláda Tálibánu bude otevřená a nebude bránit těm několika desítkám turistům a pár horolezeckým skupinám. Je potřeba říct, že do Afghánistánu se návštěvníci zrovna nehrnou. Může to ale trvat několik let. Nepříliš pozitivním scénářem by byl návrat západních vojsk, což osobně vidím také jako tragédii.
Jakým směrem se podle vás Afghánistán bude ubírat? Stane se z něj uzavřená, mezinárodně izolovaná země s výrazně okleštěnými svobodami?
V tuto chvíli si netroufám odhadovat, ve hře je opravdu hodně možností. Snažím se být optimista a držím všem obyvatelům tohoto pozoruhodného kusu země palce.
Libor Dušek (1983)
● Sociokulturní antropolog, etnolog, publicista, skialpinista a horolezec z Vrchlabí. Vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice a postgraduálně etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
● Mezi lety 2011 až 2016 navštívil čtyřikrát Afghánistán, zkoumá etnika na severovýchodě v provincii Badachšán. V roce 2016 byl vedoucím expedice na nejvyšší horu Nošak, o dva roky později vystoupal a sjel na lyžích nejvyšší horu jižního Pamíru štít Karla Marxe.
● Přednáší na univerzitách v Hradci Králové a Pardubicích, je autorem odborných studií o Krkonoších a Střední Asii. V roce 2016 knižně vydal svou disertační práci Trojí tvář Váchánu, vloni napsal publikaci Peru 1970: Čeští horolezci pod Huascaránem.
Rozhovor je se svolením převzatý z Mladé Fronty DNES, 18. 8. 2021
