Published: 17.01.2024
Třebaže profese porodní báby byla jednou z nejstarších ryze ženských profesí, cesta ke kvalifikované porodní asistentce byla poměrně dlouhá. Vedla od prvních nařízení osvícenského absolutismu, přes vznik univerzitních kurzů pro porodní báby, vznik samostatné babické kliniky až k Zákonu o pomocné praxi porodnické z roku 1928. Celý proces změny porodní báby ve vzdělanou porodní asistentku byl provázen postupným uvědomováním se představitelek této profese, vznikem jejich profesních organizací a vydáváním jejich vlastních časopisů.
Prvním krokem k systematickému rozvoji porodnictví a k centralizaci jeho kontroly v Čechách byl Generální zdravotní řád pro Království české, jenž začal platit 24. července 1753. Stanovil mj. univerzitní výuku chirurgů a porodních bab.
Výuka porodních bab se neprosazovala snadno, navíc zdaleka ne všechny zájemkyně či praktičky bylo možné z kapacitních důvodů školit při univerzitách. Proto bylo 8. září 1783 nařízeno, aby nezkoušené báby vyučili a pak vyzkoušeli krajští fyzikové. Pokud takové báby nechtěly působit ve městech, mělo to stačit. Jinak musely absolvovat kurz na univerzitě a získat diplom. Teprve nový studijní řád z roku 1804 nařídil povinné absolutorium kursů všem bábám.
Pro matky a děti, ale i pro účely klinické výuky porodnictví, byla v roce 1789 zřízena porodnice u Apolináře na Novém Městě pražském. Jejím smyslem bylo pomoci svobodným a chudým matkám, umožnit jim v klidu porodit, případně bezpečným způsobem odložit dítě a odvrátit je od případných myšlenek na jeho zahubení. Pro drtivou většinu z matek byla péče bezplatná a ony oplátkou sloužily coby živý výukový materiál studentům a adeptkám babictví.
Sto let od reformního počinu Marie Terezie byl přijat říšský zákon č. 68/1870 z 30. dubna 1870 o organizaci veřejné služby zdravotní. Dohledem nad zdravotnictvím byla pověřena státní správa. Při okresních úřadech zákon zřídil instituce okresních lékařů. Ti dozírali na porodní babičky v okrese. Porodní asistence měla být dostupná všem rodičkám, bez ohledu na jejich platební schopnost.
Zákon vůbec neřešil tři nejpalčivější otázky babické existence: zkvalitnění jejich odborného vzdělání, jejich rovnoměrné rozmístění v regionech, jejich hmotné a sociální zajištění. Proto odborná debata, jež se rozhořela v letech před první válkou, poukazovala na nutnost jeho novely. Do debaty vstupovaly už i některé vzdělané a aktivní představitelky babického stavu, které začaly zakládat svá profesní sdružení vydávající časopisy.
V Rakousku se porodní babičky začaly spolčovat od posledních desetiletí 19. věku; jejich spolky měly zpočátku převážně svépomocný charakter, pár z nich vydávalo vlastní časopis. Některé z dolnorakouských spolků zasahovaly svou činností do českých zemí.
První časopis určený porodním babičkám se jmenoval Časopis porodních babiček. Odborný list por. babiček pro Moravu, Čechy a Slezsko a začal vycházet v roce 1907. O dva roky později vznikla v Brně Ústřední jednota českých porodních babiček, která vydržela – byť s občas pozměněným názvem a změnou sídla (její ústředí pak sídlilo v Praze) – až do roku 1948. Po určitých peripetiích byla skutečně jednotnou organizací babiček z českých zemí, po vzniku republiky i ze
Slovenska.
Roku 1919 si jednota upravila název na Ústřední jednota porodních asistentek. Označení „babička“ členky defi nitivně odložily. Napříště budou asistentkami, v komunikaci mezi sebou pak kolegyněmi. Věstník věnovaný zájmům porodních asistentek, který vydávaly, vycházel rovněž až do roku 1948, kdy byla práva porodních asistentek radikálně omezena.
Jednota se od samého počátku významně angažovala jak v prosazování sociální požadavků porodních asistentek, tak ve věci jejich vzdělání. Dne 9. listopadu 1928 – skoro po čtvrtstoletí marného volání – byl vydán Zákon č. 200/1928 Sb. „O pomocné praxi porodnické, jakož i o vzdělání a výcviku porodních asistentek“. Nevyhověl zdaleka všem požadavkům porodních asistentek, ale aspoň jasně defi noval jejich postavení a pravomoci. Inicioval též zakládání státních vzdělávacích ústavů s nejméně desetiměsíční výukou. Vznikly v Pardubicích, dále v Moravské Ostravě, oba s češtinou jako vyučovacím jazykem. V Liberci se učilo německy, v Bratislavě a Košicích slovensky, v Užhorodě byla vyučovacím jazykem ukrajinština.
První kurz v pardubickém Ústavu pro vzdělání a výcvik porodních asistentek byl zahájen v říjnu 1930, současně s otevřením gynekologicko-porodnického oddělení při zdejší okresní nemocnici. Azyl našel v okresní nemocnici. V jeho čele stanul jako ředitel Cyril Gála, skvělý praktik i teoretik porodnictví, pravidelný přispěvovatel do Věstníku, jenž byl současně jmenován primářem nově zřízeného porodnicko-gynekologického oddělení. Jeho asistentem byl MUDr. Lakner, který současně vykonával službu subalterního lékaře na Gálově primariátu. Oba zajišťovali teoretickou výuku, školní asistentkou byla A. Kolůchová. Do prvního běhu nastoupilo 35 žákyň.
Úsilí některých představitelek profesní kategorie porodní bába, potažmo porodní asistentka, zřetelné od přelomu 19. a 20. století, směřující ke kvalitnějšímu materiálnímu zabezpečení, vzdělání a společenskému uznání této profese, probíhalo v českých zemích takřka paralelně s ženským emancipačním úsilím – ostatně z Věstníku vyplývá spojení UJPA s Ženskou národní radou. Vykazovalo s ním i některé shodné rysy: bylo vedeno poměrně nepočetnou skupinou vzdělaných žen, které vyjadřovaly více méně své vlastní, byť racionálně podložené a oprávněné představy: požadavek kvalitního vzdělání, důstojného postavení srovnatelného s postavením např. ošetřovatelek, vlastního grémia a samozřejmě i sociálních jistot.
Text a foto: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.
Článek je převzatý z časopisu MY FZS.
