Published: 03.04.2020
Mor, cholera, tyfus, pravé neštovice. Tyto nemoci ve své době kosily obyvatele všech kontinentů. Stejně jako současný COVID-19, který udeřil po sto letech od vymýcení španělské chřipky. Symbolem tehdejší doby se stala gázová rouška. Odborník na dějiny medicíny Vladan Hanulík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že v epidemiích nepřežívali ti nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod nebo o příznivou kombinaci genů.
Média srovnávají španělskou chřipku z let 1918–1920 s onemocněním COVID-19. Dají se mezi nimi najít paralely?
Dají, i když nemoci způsobuje odlišný typ virů. Podobné jsou však příčiny, díky nimž dochází ke komplikacím u nemocných. V případě španělské chřipky se mimo běžných projevů nákazy dostavovaly sekundární komplikace – bakteriální zápal plic, díky němuž byl celkový počet obětí vysoký. Infekčnost chřipky byla masivní, vlna epidemie ve městech trvala obvykle pouze tři až čtyři týdny, přesto nakazila třetinu celosvětové populace. Pokud se ale nedostavily komplikace v podobě sekundárního zápalu plic, uzdravily se nakažené osoby velmi rychle.
Odkud vir španělské chřipky přišel?
Z Kansasu, kde v březnu 1918 zaznamenali první případy chřipkové epidemie. Spojené státy již v daném období byly aktivně zapojeny do první světové války, v dubnu 1918 se nemoc spolu s jednotkami ze zámoří dostala do Evropy a Číny. Za chvíli ale zachvátila celý svět a dodnes je tato vlna epidemie chápána jako pandemie s největším počtem nakažených osob v celé historii planety.
Proč označení španělská?
Označení španělská chřipka se začalo užívat díky tomu, že se Španělsko, jako jedna z mála evropských zemí, nezapojilo do bojů světové války. Proto jeho představitelé neměli důvod ze strategických důvodů skrývat počet nakažených ani statistické výkazy obětí. Válečná demagogie, tedy snaha utajovat reálná data o šíření nemoci, vedla nezasvěcenou veřejnost v jiných evropských zemích k názoru, že se daná epidemie masivně projevila především ve Španělsku, proto španělská chřipka.
Kolik na ni zemřelo lidí?
Odhaduje se, že během dvou let se nakazilo minimálně půl miliardy osob, přičemž počet obyvatel celé planety tehdy dosahoval 1,8 miliardy. Obyvatelé Evropy a USA byli vůči fatálním důsledkům nemoci evidentně lépe vybaveni, neboť smrtnost se u nich pohybovala pod hranicí 1 % nakažených. Naopak obyvatelé Afriky, Austrálie a Asie na tom byli mnohem hůře, smrtnost zde přesahovala 5 %, a například Západní Samoa měla smrtnost 23 % nakažených.
Z jakého živočicha se přenesl?
Do nedávna odborníci neznali ani přesnou podobu viru. Lékařská věda jej před sto lety neuměla izolovat. Průlom začaly přinášet od 90. letech 20. století až výzkumy těl obětí, které díky aljašskému mrazu zůstaly uchovány do současnosti. V roce 2005 byla publikována genová sekvence viru a objasněn princip nákazy – přenesl se na člověka z ptactva. Není však jisté, zda ohnisko nákazy vzniklo v USA, nebo se původně počala šířit z Číny.
Záměrně jsem se ptala, odkud se nemoc šířila. Často teď slyšíme, že většina nemocí k nám dorazila právě z Číny.
Podobné názory jsou blízké realitě jen částečně. Epidemie se šířily především v civilizacích, kde existovala vysoká koncentrace velkého počtu osob a zvěře, nejčastěji domestikované. Pokud se podíváme na ekonomickou váhu jednotlivých zemí v historii naší planety, zjistíme, že po většinu známé historie dominovaly světovému hospodářství čínské a indické civilizace, na což my v Evropě rádi zapomínáme.
Čínské a indické oblasti tvořily až do 19. století zhruba 75 % celosvětové ekonomické produkce, Evropa a USA je na čas předehnaly díky industrializaci a kolonialismu. Nadneseně řečeno – v době, kdy v Číně a Indii popíjeli kultivovaně čaj ze skvostných porcelánových souprav, jsme se my v českých zemích ještě živili lovem kančí zvěře. Proto lze vysvětlit, že řada epidemií skutečně měla svůj počátek v Asii. Mimo některých epidemií chřipky a koronaviru zde pravděpodobně měla kořeny i morová nákaza, která se na člověka poprvé přenesla asi před 2000 lety právě v oblasti jižní Číny.
Léčíme stejně jako před 100 lety
Byla před sto lety nějaká „nouzová“ opatření?
Byla, dokonce podobná těm, která platí dnes pro nás. V USA a některých evropských zemích byly uzavřeny veřejné instituce, školy, kostely, restaurace. Znamením doby se stala gázová rouška užívaná při pohybu na veřejnosti. Karanténa se však tehdy ukázala jako neúčinné opatření, nakažlivost nemoci byla příliš vysoká.
Účinná léčba tehdy nebyla?
Nebyla. Ani dnes zatím neznáme účinnou cílenou léčbu COVID-19, neumíme léky zabránit šíření viru v těle nemocného, a proto léčíme podobnými prostředky jako tehdy – klidem na lůžku, vydatným pitným režimem a potlačováním příznaků v podobě zvýšené teploty.
Co nám tedy moderní medicína dává navíc?
Máme k dispozici antibiotika, která lze užít k léčbě sekundárních potíží v případě vzniku zánětu. COVID-19 ale působí komplikace odlišným způsobem. Jsme schopni nasadit ventilátory a okysličovat krev mimotělním oběhem. Stejně jako v letech 1918 a 1919 ale zatím nemáme to nejdůležitější – účinnou prevenci šíření nemoci. Tou bude jedině očkovací sérum.
Kritizovali lidé tehdejší nařízení?
Pro laickou veřejnost byla španělská chřipka důvodem pro kritiku terapeutické bezradnosti tehdejšího lékařství. Podobně skeptické úvahy zatím nezaznamenáváme, byť mimo ventilátorů a testování populace zatím ministerstvo zdravotnictví spoléhá víceméně na formu karanténní prevence. Tedy v podstatě středověkou strategii, kterou známe a užíváme již od roku 1377. Očekával bych, že k inteligentní karanténě státní úřady přistoupí mnohem dříve. Rezignovali jsme dokonce do značné míry i na další zbraň moderní medicíny – pokročilou diagnostiku, protože nemáme dostatek testů. Když zavoláte na hygienickou stanici s tím, že jste byli v zahraničí a máte teplotu a kašel, nebudou vás testovat, ale doporučí klid a roušku.
V médiích jsou nyní lékaři naopak zobrazováni jako bojovníci bránící civilizační pokrok. Je otázkou, zda si za dva až tři měsíce neuvědomíme, že za klidné přežití celé epidemie bychom měli být vděčni spíše prodavačce v marketu, u níž (nevybavené jakýmikoli účinnými ochrannými prostředky) jsme si celou dobu kupovali ovoce a zeleninu. A díky zakoupeným vitamínům jsme v klidu nejen překonali nákazu, ale prostřednictvím vína, jež jsme ke zdravé stravě přikládali do košíků, nakonec přestáli i nervozitu z mediální prezentace epidemie.
Nepodléhejme panice
Dnes na koronavirus umírají převážně starší nebo nemocní lidé. Španělská chřipka si brala i mladé životy. Jak to?
To je dodnes nejasné. Epidemie obvykle postihují obyvatelstvo způsobem, který by se dal popsat statistickou křivkou obětí podobnou písmenu U. Zranitelné bývají nejmladší skupiny z populace, u nichž ještě není vytvořena dostatečná imunita, a naopak nejstarší skupiny obyvatel, jejichž imunita již díky věku nedostačuje k obraně před nemocí.
Epidemie španělské chřipky však měla podobu písmene W s hlavním vrcholem smrtnosti ve skupinách obyvatel mezi 18–35 lety. Nejčastěji se daný jev vysvětluje tím, že došlo k imunizaci u starších obyvatel prostřednictvím nákazy chřipkové epidemie, jež obletěla svět v roce 1889. Starší lidé tedy disponovali získanou imunitou a dospívající mládež naopak organismem schopným přestát případné sekundární komplikace v podobě pneumonie.
S koronavirem přišla panika. Zažívali podobný strach z nákaz a chorob lidé v minulých staletích?
Obávám se, že největší paniku zažíváme nyní. Pokud chápeme význam slova panika v jeho pravém významu, tedy jako nepřiměřenou, iracionální a vyhraněnou emocionální odpověď na vnější podnět, provázený často vysokým vnitřním napětím. Ačkoli je výše smrtnosti COVID-19 odhadována pod jedním procentem nakažených osob, a to dominantně u osob s předešlými vážnými zdravotními komplikacemi, mediální svět nás přesvědčuje o neustálém nebezpečí, jež domněle hrozí všem.
Vliv médií na šíření informací je velký.
To určitě. Moderní média do jisté míry existovala například již v době počátků šíření cholery ve 30. letech 19. století. Dané nemoci jen v rakouském císařství podlehlo v průběhu 70 let 19. století milion obyvatel. Znáte ale nějaký cholerový sloup či památník? Rozhodující je tedy kulturní paměť. Když ale porovnáme stopy, které v kolektivní paměti zanechaly mor a cholera, zdá se být role této nemoci bezvýznamnou.
Při epidemiích nepřežívali nejzdravější
Jak se nakonec epidemii španělské chřipky podařilo dostat pod kontrolu?
O postupný ústup epidemie se nezasloužila dobová medicína. Nemoc se šířila ve dvou vlnách – první vlna na jaře roku 1918, druhá pak od podzimu 1918 do jarních měsíců roku 1919. Je pravděpodobné, že nemoc byla natolik infekční, že další vlny nenašly dostatečný počet šiřitelů a velká část populace byla vůči danému chřipkovému kmeni imunní. Chřipkové viry jsou navíc vázané na sezónní výskyt, třetí vlna se proto již neobjevila.
Ale objevily se choroby jiné…
Samozřejmě. Nakažlivé nemoci se ale stávaly v průběhu první poloviny 20. století okrajovým fenoménem. Nahradily je nemoci plynoucí často z nadbytku a životního stylu – kardiovaskulární nemoci, diabetes, hypertenze, karcinom plic, případně nemoci, které jsou spojené s vyšším věkem a z něj plynoucími disfunkcemi organismu, Alzheimerova choroba, nádorová onemocnění. Imunologové přesto stále žili v obavě před další nebezpečnou pandemií.
I přes vysoký počet obětí je současná pandemie nemoci COVID-19 spíše nepříjemným testem naší připravenosti. Odhady smrtnosti jsou dosud velmi nepřesné, neboť nemáme data k výši celkového rozšíření nákazy napříč populací. Ačkoli se tedy zatím smrtnost udává mezi 3–6 %, jedná se o podíl, který se po odeznění epidemie pravděpodobně výrazně sníží. Máme totiž zprávy jen o testovaných osobách a testovat se nechávají především pacienti s vážnějšími příznaky. Může to pro nás být užitečná lekce do budoucna. Jak se totiž ukázalo, oblasti jako Hongkong či Tchaj-wan si s šířením nákazy dokázaly velmi dobře poradit díky tomu, že museli řešit předchozí epidemii SARS.
Na světě žije necelých 8 miliard lidí. Selektuje si příroda sama zdravé a silné jedince od těch nemocných? Můžeme v historii pozorovat, že když vzrostl počet lidí, došlo k nějaké ráně?
Kdyby tomu tak bylo, nemohlo by být nyní lidstvo tak početné. Představa, že jednou za čas si příroda vzpomene a smontuje novou podobu viru jen za tím účelem, aby redukovala počet obyvatel Země, je spíše podstatou víry některých jedinců neustále předpovídajících různé formy civilizačního kolapsu.
V epidemiích nepřežívali ti nejsilnější, nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod, případně o příznivou kombinaci genů. U epidemických chorob je to spíše tak, že se dostávaly do kontaktu vzájemně odlehlé civilizace, které nedisponovaly imunitou na rozšířené choroby cizí kultury. Přežívali ti, kteří byli geneticky lépe přizpůsobeni dané chorobě, což ovšem neznamená, že byli adaptováni na choroby všechny. Do hrobu je mohla dostat hned následující epidemie.
Mor jako nejhorší nákaza
Lidé se ale děsili hlavně moru?
Je to tak. Synonymem epidemií proto zůstává především mor, který se dlouhodobě navracel od roku 1346. Zde ovšem není slovo panika na místě, strach byl oprávněný. Po čtyři staletí budil oprávněnou hrůzu a podmiňoval projevy davové psychózy. V evropských městech zaznamenáváme opakovaně hromadné migrace z postižených oblastí na venkov.
Všichni si mor neseme v sobě díky kulturní paměti. Téměř každé město disponuje morovým sloupem, literární díla prolíná tematika morových epidemií. Proto při slově pandemie řada lidí vzývá obrazy „černé smrti“.
Byl mor opravdu nejzákeřnější nemocí, která kdy sužovala Evropu?
Pro Evropany byl mor skutečně nejhrůznější. V opakovaných vlnách od poloviny 14. století po celých 400 let sužoval obyvatele kontinentu. Mor se ale šířil po celé Zemi a postupně dosáhl odhadovaného počtu přes 300 milionů obětí. V absolutním počtu úmrtí tedy morové nákazy dosud žádná nemoc nepřekonala.
Českých zemí se ovšem největší epidemie moru, pustošící Evropu mezi lety 1348–1352, dotkla pouze okrajově. Zasaženi jsme byli spíše epidemií roku 1380. Některými historiky je dané vlně epidemie přičítán vliv za navýšení religiózního cítění, které pak v českých zemích vyústilo až v husitské hnutí. Církevní představitelé horlivě hlásali, že je nemoc trestem božím a městy pochodovaly v době epidemie zástupy kajících se flagelantů (sebetrýznící se lidé).
Proč byl mor tolik smrtelný? Opravdu šlo hlavně o hygienu?
Lékaři vůbec netušili, co nemoc způsobuje. Nejdříve převládla teorie miasmatického původu nákazy (miasma znamená zkažený vzduch). Lékaři tedy prokazovali, že se nemoc přenáší díky hnilobným částečkám rozkládajících se živočišných těl, přírodních zbytků a dalších nečistých elementů. Proto se místnosti vykuřovaly a lidé měli nosit roušky s bylinami. Odtud je také slavná maska morového doktora, kterou sestavil roku 1619 osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIII. Charles de Lorme.
Až v 16. století se objevily názory, že je epidemie působena tzv. contagii, malými tělísky, která jsou přenášena mezi lidmi. Nikdo však danou teorii definitivně neprokázal. Nejasnost původce nemoci vedla k terapeutické bezradnosti. Když netušíte, co nemoc působí, jak ji můžete úspěšně léčit?
Nejúčinnější byla karanténa a imunita
A co teda dělali?
Jako nejúčinnější opatření se prosadily sanitární kordony. Tedy zmrazení pohybu osob a zboží na hranicích s cizími zeměmi, případně s centrem nákazy. Šlo o karanténní opatření, které mělo svou tradici již od roku 1377, kdy byly v Dubrovníku poprvé do 40denní karantény (od slova quaranta – čtyřicet) uzavírány osoby, které byly jako příchozí podezřelé z potenciálního šíření moru.
V jakých cyklech se mor vracel?
Představte si město velikosti Pardubic – morová nákaza zahubila v prvním roce svého šíření třetinu populace, řada z obyvatel však nemoc přestála a byla dále imunní. Proto se nemoc v dalších letech již tak masivně neprojevila. Chybějící třetinu populace však bylo třeba nahradit, proto přicházeli lidé z předměstí a venkova, ti však imunní nebyli. Další vlna tedy přišla po několika desítkách let i s nárůstem jejich počtu a umírali především právě noví přistěhovalci a jejich potomci. Díky tomu se počty obětí morových ran postupně snižovaly až do té doby, než imunitou disponovala dostatečná část obyvatelstva. Pak se mor šířit přestal. Podobným způsobem se chovaly i další epidemie.
Stejně se může přestat šířit i koronavirus?
Je to možné. Zodpovědné orgány se jen snaží redukovat náraz první vlny, protože máme limitovaný počet lůžek, na nichž lze o nemocné pečovat.
Moderní dobu zasáhly i neštovice. Kdy byly největší pandemie?
Neštovice se projevily už v antice a také byly patrně jednou z příčin prohry Athén proti Spartě v Peloponéské válce, athénský městský stát decimovala tato epidemie šířící se vzduchem v letech 430–427 před Kristem. Následně se vracela epidemie v dalších vlnách. Kolem roku 189 našeho letopočtu neštovice vyhubily 10 % obyvatel římského impéria – v historických pramenech jsou nezřídka mylně označovány epidemie neštovic jako morové rány.
K šíření neštovic a k následnému vyhlazení původního amerického obyvatelstva někdy záměrně přispívali i kolonizátoři z Evropy, kteří lidem poskytovali pokrývky, jež předtím používaly nakažené osoby. Neštovice tak vlastně byly svébytnou biologickou zbraní, kterou Evropané používali k ovládnutí kontinentu, byť většinou nevědomky.
Jak se šířily v našem prostředí?
V 18. století nahradily strach z černé smrti, a to oprávněně. Po celé 18. století neštovice dominovaly epidemickým vlnám a ještě před počátkem vakcinace zaznamenáváme epidemické šíření neštovic, které jen na Moravě a ve Slezsku mezi lety 1796–1812 způsobilo úmrtí 114 769 obyvatel. Neštovice tedy byly „novodobým morem“, kterému neunikli ani panovníci – v důsledku nákazy zemřel roku 1711 náš císař Josef I., roku 1730 ruský car Petr II., nakazila se jimi i Marie Terezie, která pak díky tomu nechala dva své potomky variolizovat.
Jaká byla úmrtnost na neštovice?
Nemoc se v moderním období šířila především v oblastech, kde neproběhlo celoplošné očkování. Přesto i v Evropě došlo ještě k velké epidemii mezi lety 1870–75. Daná vlna nákazy započala ve Francii, kde nebylo povinné očkování proti neštovicím a třetina populace jej proto nepodstoupila. Proto zde endemicky přežívaly kmeny neštovic, jež bychom v jiných částech kontinentu již nenalezli. Prusko-francouzská válka byla rozhodujícím elementem, neboť zajatí francouzští vojáci šířili epidemii v budoucím Německu, zatímco další části německé armády se nakazily ve Francii.
V Prusku byla situace jiná?
Prusko bylo státem s propracovaným systémem vakcinace, Francie nikoli, proto panoval velký rozdíl v dopadech nemoci. Zatímco ve francouzských řadách se nakazilo 125 000 vojáků, z nichž nemoci podlehlo 28 000, mezi pruským vojskem se nemocí nakazilo pouze 8 500 příslušníků armády a jen 400 osob utrpělo fatální následky. Z vojska se pak epidemie šířila na civilisty a dále do všech zemí kontinentu. Postiženi byli ale především neočkovaní, případně ti, kteří vakcinaci podstoupili již před delší dobou, což pak vedlo ke zdokonalení systému opakovaného očkování u nemocí, kde se imunizační efekt časem snižuje. Není divu, dané epidemické vlně podlehlo půl miliónu Evropanů.
Později se díky důslednějšímu postupu epidemie neštovic šířily již převážně mimo evropský kontinent, přesto však i ve 20. století podlehlo neštovicím 300–500 milionů obětí. Jejich eradikace (zavedení očkování) roku 1977 je tedy pro lidstvo významným vývojovým mezníkem.
Na neštovice se ještě umíralo ve 20. století. Ukazuje nám historie, že očkování má smysl?
Pokud se současná hyper-moderní medicína potká s novým typem choroby, dostává se někdy najednou na úroveň lékařství 19. století – do doby před vynálezem antibiotik a antivirotik. Skutečně účinnou zbraní současné medicíny je tedy jedině očkovací sérum, které by imunizovalo náš organismus. Po něm by nyní možná sáhli i ti, kteří jinak očkování kritizují. Očkování je spolu s antibiotiky a hygienizací života nejúčinnějším nástrojem moderního lékařství. Jen díky němu řešíme nyní spíše vysoký tlak a obezitu a ne šíření spály, černého kašle, tetanu a dalších chorob.
Zjednodušeně řečeno, až do objevu antibiotik lékařství nemělo prakticky žádnou zbraň pro cílenou léčbu – potlačovalo jen příznaky nemocí. Naše civilizace je postavena na očkování a je možná dobře, že nám to nyní tak nepříjemným způsobem nový virus připomenul. Odmítání vakcinace v současné české společnosti je spíše důsledkem zvláštního typu sobeckého liberalismu, při němž nebereme ohled na bezpečí druhých.
Dejme tomu, že odmítnete jako matka nechat svou dceru očkovat proti planým neštovicím. Dcera vyroste a ve třiceti bude chtít počít další generaci. Přijde však do kontaktu s nakaženým dítětem kamarádky, která své dítě nedala očkovat také. Výsledkem je vysoké riziko deformace plodu, tedy budoucího děťátka nastávající maminky. Skutečně chceme jít danou cestou?
K čemu by nás mohl COVID-19 při pohledu do budoucna inspirovat?
Možná novou strategií přežití. Ukazuje se, že klíčem je vzájemná ohleduplnost. Média a politici používají v souvislosti s koronavirem výrazy odkazující metaforicky či přímo k válce a bojovému nasazení.
Reálně ale šíření nemoci zabrání zklidnění našich civilizačních návyků a ohleduplnost vůči druhým. Až půjdete po ulici, zkuste si odmyslet roušky a přítomnost nemoci a promyslete si, zda byste v podobném prostředí vlastně nechtěli žít trvale. Po ulicích najednou můžete po 20 letech jezdit s dětmi na kole, aniž by každou minutou hrozilo, že je někdo zabije. Naše konzumní potřeby se zredukovaly na základní potraviny a IT prostředky, jimiž udržujeme na dálku kontakt s blízkými a spolupracovníky.
Měli bychom si uvědomit, že k životu nepotřebujeme astronomicky přeplácené profesionální sportovce, ti se ukázali jako nejzbytečnější součást naší současné kultury. Naopak bez prodavačky v ulici bychom se neobešli, stejně jako bez lékařů, policistů, učitelů či popelářů. Osm miliard obyvatel planety může dále spokojeně žít pouze v případě, když si uvědomíme, co má skutečně hodnotu a co je naprostým plýtváním času, přírodních zdrojů i financí. Oceňujme užitečnost, pojďme raději slušně zaplatit popeláře (bez nich by se brzy začal šířit tyfus) a v hokejových halách ať hrají už jen naše děti. V takové civilizaci bych chtěl žít já.
Působí na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Odborník na sociální dějiny medicíny, historii lázeňství a kulturní dějiny 19. století pochází ze Šumperka. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Titul Ph.D. získal v roce 2013. V roce 2018 absolvoval vědeckou stáž na Birckbeck, University of London. V současnosti vede řešitelský tým analyzující proměny vztahů mezi lékaři a pacienty mezi 18.-20. stoletím. Je ženatý a má dvě děti. Po večerech marně hledá v Pardubicích dostatečně dlouhé běžecké trasy, přes den vášnivě dětem vaří těstoviny a sní o tom, že univerzitní plat jednou dovolí konzumaci argentinských steaků.
