Published: 18.05.2022
Když jako lékař přišel Arnošt Pellant před lety pracovat do nemocnice v Pardubicích, chyběla mu jako dlouholetému pedagogovi výuka na vysoké škole. Nikdo tehdy ještě netušil, že jeho nabídka chemikům, aby se dozvěděli více o možných dopadech práce s chemickými látkami na lidské zdraví, přeroste ve vznik Fakulty zdravotnických studií. Prof. Pellant se stal prvním děkanem a spolu s fakultou letos slaví 15 let od jejího založení.
Pamatujete si, co se ve vašem životě odehrávalo v květnu roku 2007?
Na události z května roku 2007 si samozřejmě pamatuji, zejména při čtení pracovních záznamů a prohlížení fotografií z té doby se mi vybavuje řada vzpomínek. Stal jsem se tehdy prvním děkanem Fakulty zdravotnických studií.
Vzniku fakulty ale předcházelo založení Ústavu zdravotnických studií o pět let dříve. Proč byl tehdy založen?
To se musíme vrátit až do roku 1996, kdy jsem nastoupil na pozici přednosty ORL oddělení pardubické nemocnice s jedním základním cílem. Chtěl jsem dokázat, že se mé nové pracoviště v budoucnu dokáže vyrovnat pracovišti klinickému. Nejen po odborné stránce, ale i ve vysokoškolské výuce ušního, nosního a krčního lékařství a ve vědecko-výzkumné práci, kterou jsem po svém příchodu na nové pracoviště velmi postrádal.
Jak jste toho dosáhl?
Při jednom setkání s doc. Jiřím Denksteinem z Katedry výbušnin Fakulty chemicko-technologické jsme diskutovali mimo jiné o tom, zda by absolventi jejich fakulty neměli mít i hlubší znalosti o účincích výbuchů na lidský organismus, o ionizujícím záření, o první pomoci při poleptání polykacích a dýchacích cest, o účincích léků nebo drog. Ještě téhož roku byl do výuky zařazen třísemestrový předmět, o který byl velký zájem a na nějž rádi chodili i studenti jiných fakult. Dodnes mám schované prezenční listiny z roku 1998.
Takže jste mohl opět začít učit.
Opět jsem mohl nejenom učit, ale současně se vynořilo moje dlouhodobě utajované přání. Bylo by možné, aby některá pracoviště pardubické nemocnice získala statut klinického pracoviště, obdobně jako tomu je ve fakultních nemocnicích? Myšlenka byla na světě, ale na její realizaci bylo ještě příliš brzy.
Co se dělo dál?
Nezávisle na tom se uskutečnilo jednání zástupců tehdejší Vyšší odborné a střední zdravotnické školy v Pardubicích s vedením Univerzity Pardubice a následně také s ředitelem pardubické nemocnice o možnostech vzniku vysokoškolského studia, které by odborně připravovalo budoucí všeobecné sestry a porodní asistentky. Všichni přítomní s myšlenkou souhlasili, neboť si byli vědomi společenské důležitosti vysokoškolské výuky zdravotnických nelékařských profesí i jejího významu pro rozvoj Univerzity Pardubice i pardubické nemocnice. Poté mě oslovil rektor Miroslav Ludwig, zda bych měl zájem se podílet na vedení příprav bakalářského programu Ošetřovatelství a koordinaci jeho výuky.
Tuto nabídku jste přijal.
Přijal, protože jsem si uvědomil, že vazbou na vysokou školu by se nemocnice v Pardubicích mohla stát nejenom skutečnou vysokoškolskou výukovou základnou a zdravotnickým centrem Pardubického kraje, ale získala by i výhodnější postavení v celostátním měřítku. Klíčová pro mě byla skutečnost, že nemocnice mohla zajistit prostory pro praktickou výuku a zkušené odborníky pro teoretickou i praktickou výuku. S tím by se také výrazně posílila myšlenka na vznik klinických pracovišť.
První obory akreditované na Ústavu zdravotnických studií byly právě Všeobecná sestra a Porodní asistentka. Proč tyto obory?
Jednou ze základních podmínek pro zahájení studia jakéhokoliv oboru je dostatečný počet studentů. Z toho důvodu byly zvoleny tyto dva klíčové obory nelékařské zdravotnické péče. Kromě toho obor Porodní asistentka navazoval na dlouholetou tradici příprav porodních asistentek v Pardubicích z 30. let minulého století a na pozdější vzdělávání Diplomovaných porodních asistentek, který se vyučoval na Vyšší zdravotnické škole v Pardubicích.
Když v roce 2007 první vysokoškoláci ukončili studium, vznikla z ústavu fakulta. Co vše se muselo pro tento krok udělat?
Přípravy na vznik fakulty jsme zahájili okamžitě po vzniku Ústavu zdravotnických studií. Dodnes si vzpomínám na větu prorektora Jiřího Cakla: „… a nyní by do pěti let mohla vzniknout fakulta.“ Zapůsobilo to na mě jako blesk z čistého nebe. Požadavek na vznik fakulty před nás postavil řadu úkolů. Bylo nutné zajistit dostatečný počet studentů, aby se fakulta stala samostatnou a ekonomicky soběstačnou jednotkou, museli jsme připravit a akreditovat další obory, a také zajistit dostatečný počet kvalitních odborníků, včetně habilitovaných učitelů.
Nakonec se vám podařilo také založit v nemocnici kliniky. Ty byly výsadou především fakultních nemocnic. Jsou Pardubice výjimkou?
Když v roce 2002 vznikly první tři kliniky, byly v republice snad pouze dvě nebo tři výjimky, přesný údaj neznám. Jakmile však naše kliniky vznikly, několik přátel z jiných vysokých škol se mě dotázalo, jak jsme to dokázali. V té době existovala pouze vysokoškolská výchova lékařů na lékařských fakultách. Proto byl tento krok naprosto výjimečný. Pro lepší pochopení chci vysvětlit, čím se klinika či klinické pracoviště liší od běžného nemocničního oddělení. Klinika, kromě zajištění vysokoškolské výuky na lékařské fakultě, dělá vědeckou činnost, publikuje, má zahraniční kontakty, pořádá konference i sjezdy a musí splňovat přísná kritéria ministerstev zdravotnictví a školství. Všechny tyto podmínky jsme beze zbytku plnili. Včetně toho, že k nám chodili na praxi i medici z Hradce Králové, kteří absolvovali v Pardubicích předstátnicové stáže. Tedy podobná analogie vztahu fakultní nemocnice k lékařské fakultě, v našem případě Nemocnice Pardubice k Ústavu a později k Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Přiznání stejného statutu pro kliniku Neurologickou a Porodnicko-gynekologickou v pardubické nemocnici se zdařilo v roce 2008. Dnes, kdy řada vysokých škol vychovává studenty nelékařských zdravotnických oborů a má tak akreditovány kromě Bc. i programy magisterské nebo program doktorský, je situace pravděpodobně o něco snazší. Přesto existuje stále ojedinělý počet mimofakultních pracovišť, kterým byl statut kliniky udělen.
Od vzniku vysokoškolského Ústavu zdravotnických studií je to letos 20 let, fakulta slaví 15 let od založení. Když se ohlédnete, jak hodnotíte vývoj?
Při zpětném hodnocení musím bohužel konstatovat, že velmi rychlý vznik, rozvoj a zajištění chodu fakulty stály mnoho času a sil klíčové pracovníky, což bylo na úkor jejich habilitace. To si vyžádalo svou daň při ukončení obou doktorských programů. Nedostatek habilitovaných pracovníků totiž nedovoloval akreditaci programů nových. Pevně věřím, že v blízké budoucnosti na habilitaci dosáhnou starší zkušení akademičtí pracovníci i zástupci mladší generace. Určitě je ale pravdou, že vznik Ústavu a později Fakulty zdravotnických studií i legislativní uznání tří klinických pracovišť pomohlo pardubické nemocnici, která tím získala v celorepublikovém měřítku na významu.
Za ta léta se na vašich hodinách vystřídaly stovky studentů. Setkáváte se s některými z nich v praxi? Jaký je to pocit?
Každý učitel má radost, když se k němu přihlásí bývalý žák. Zvláště pak s poznámkou, že mu studium pomohlo při uplatnění v zaměstnání, a že na studium rád vzpomíná. Mnoho našich studentů končí na vzdálenějších pracovištích, proto nejsou tato setkání tak častá, o to jsou však hřejivější.
Co byste vaší fakultě popřál do budoucna?
Odpověď je velmi jednoduchá. Soudržnost a přátelské vztahy všech zaměstnanců, také píli, vytrvalost a zájem o odborný růst všech akademických pracovníků.
prof. MUDr. Arnošt Pellant, DrSc. (1943)
Řadí se mezi přední české otorinolaryngology a zasloužil se o rozvoj tohoto oboru na regionální, celorepublikové a mezinárodní úrovni. Jako jeden z prvních ORL specialistů používal už před 50 lety ultrazvukovou diagnostiku v oblasti krku. Od roku 1996 je profesorem v tomto oboru. Od roku 1966 působil na klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, odkud v roce 1996 zamířil na ORL oddělení pardubické nemocnice, kde se stal primářem a později přednostou Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku. Může se pyšnit 30letou pedagogickou zkušeností. V roce 2002 se postavil do čela Ústavu zdravotnických studií a v roce 2007 se stal prvním děkanem nové Fakulty zdravotnických studií. Ve funkci pracoval dvě funkční období, na fakultě aktivně působí dodnes.
