Published: 16.03.2022
Coby člen špičkového výzkumného týmu chemiků na Univerzitě Pardubice patří Maksim Andrejevič Samsonov mezi vědce školy, které citoval i prestižní časopis Nature. „Vidíte ty krystalky?“ ukazuje nadšeně na malou baňku, jejíž dno je pokryté jakýmsi šedivým povlakem. Přestože téma domluveného rozhovoru je aktuální situace na Ukrajině z pohledu ruského vědce, neodpustí si alespoň rychlou exkurzi do svého světa vědy.
Jde o zařízení, na jehož začátku je mikroskopické „smítko“ pod rentgenovými paprsky a na konci 3D obraz složité molekuly na monitoru. Zanícený výraz, když pomocí myší otáčí komplikovanou strukturu z atomů kyslíku, uhlíku a dalších prvků, však rychle zmizí, když padne první otázka rozhovoru. Mluví klidně a vyrovnaně, přesto nedokáže skrýt, že prožívá těžké období nejen u sebe, ale i u celé ruské vědy. Je také vidět, jak ho tíží zprávy o ztracených životech na Ukrajině. „Když začaly přicházet informace o prvních obětech a s nimi fotografie mrtvých vojáků a rozstřílených budov, tak v tu chvíli už můj mozek neměl jinou šanci než vnímat válku jako realitu, ve které žiji,“ popisuje své pocity Samsonov.
HN: Minulý týden začal na Ukrajině válečný incident. Jaké byly vaše první pocity po ruské invazi na Ukrajinu?
Válka nezačala během jednoho dne. Tedy začala, ale vedly k ní velmi dlouhé předpoklady a očekávání nejhoršího. Vnitřně jsem cítil, že takový scénář je teoreticky možný, ale připadalo mi to absurdní a hloupé – asi jako každému rozumnému člověku. Když jsem se to ráno probudil (vstávám docela brzy, obvykle v šest hodin i dříve), první věc, kterou jsem udělal, bylo sáhnutí po telefonu. Uviděl jsem asi 40 zpráv ze zpravodajských kanálů, které jsem odebíral. Hned jsem si pomyslel, že se muselo stát něco neobvyklého, protože 40 zpráv za noc je opravdu hodně a je nepravděpodobné, že by redaktoři nebo novináři jen tak nešli spát. Když jsem začal rychle listovat zprávami a už z titulků hltat první informace, stále jsem to nechtěl přijmout. Avšak brzy jsem pochopil, že válka opravdu začala.
Pomyslel jsem si – dobře, možná je to nějaký špatný vtip nebo co, a rychle jsem šel na jiné zpravodajské weby, abych se přesvědčil, že musí jít o nějaké nedorozumění. Ani když jsem si i na nich přečetl, že prezident Vladimir Putin oznámil zahájení „zvláštní operace“, jsem tomu pořád nemohl uvěřit. Přišel jsem do práce a další hodinu jsem jen seděl a díval se na další zprávy. Pořád jsem doufal, že je to třeba jen vojenská provokace, možná něco jiného, ale postupně mi začalo docházet, že to opravdu nejde změnit a že už jde o historický fakt.
Propadl jsem se do nejhlubší deprese. Nemohl jsem pracovat, ale aspoň jsem se snažil dělat nějaké samostatné úkoly, abych se rozptýlil, nemyslel na to a pokusil se nějak přežít ono první prozření, které mi stále připadá zcela neuvěřitelné. Když začaly přicházet informace o prvních obětech a s nimi fotografie mrtvých vojáků a rozstřílených budov, tak v tu chvíli už můj mozek neměl jinou šanci než válku vnímat jako realitu, ve které žiji.
HN: Debatovali jste před tím o případném konfliktu s jinými Rusy? Mluvili jste o očekávání toho, co se stane?
Probírali jsme s rodinou, s mými příbuznými v Rusku, že dojde k nějaké vojenské provokaci. Teď jsme ale svědky demonstrace síly. Putin přivedl vojáky na hranice, aby z toho něco získal. Když se objevila otázka o nezávislosti tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky, byli jsme si jisti, že je Rusko uzná a tím to skončí. Že nedojde k žádnému krveprolití a lidským obětem. Ale všechno se roztočilo tak rychle, že události, které se odehrály potom, jsou pro mě stále strašlivým snem.
HN: Jak tento incident vnímá ruská obec v Pardubicích? Jsou takoví, kteří říkají, že Putin dělá správnou válku, válku pro Rusko, pro Doněckou a Luhanskou republiku?
Tady v Pardubicích mám několik rusky mluvících kolegů, a je tu i moje žena a dcera, se kterými o tomto problému diskutujeme. Samozřejmě jsou všichni ve stejném šoku, nepochopení a zmatení, jako jsem já. Všichni víme, že počínaje rokem 2014 (Rusko v tom roce anektovalo ukrajinský Krym – pozn. red.) vše směřovalo k tomu, že tento konflikt jen tak neskončí. Všichni si ale byli jisti, že za žádných okolností nedojde k nějaké skutečné vojenské invazi. Ukázalo se, že jsme se všichni mýlili.
HN: Mluvil jste o své rodině v Rusku. Jste s ní i nyní v kontaktu? Bavíte se o aktuální situaci?
Ano, jistě. Faktem je, že moji rodiče jsou již starší lidé a je pro ně velmi těžké to přijmout. Z humanitárního i z univerzálního lidského hlediska je jakákoliv válka nepřirozená, vede k zabíjení civilistů a k lidským obětem. To je naprosto nepřijatelné. Ale zároveň se nyní v Rusku všemi státními kanály situace prezentuje ve zkresleném světle. Říkají, že Putin má jaderné zbraně, všichni se ho bojí, ale on má jinou zbraň – propagandu.
Představte si, že žijete v zemi, kde vám z každé televize říkají, že Ukrajina provádí provokace, které se neustále stupňují, umírají civilisté, NATO se vás snaží obsadit a přesunout své vojenské síly až k vašim hranicím. A žijete s tím jeden den, pak další den, a tak den za dnem po celý rok a každý den slyšíte to samé. Lidé tomu prostě začnou věřit, tedy pokud nemají jiné zdroje informací a nějaké kritické myšlení. Pak to všechno začnou vnímat jinak a už je tolik nešokuje samotná představa, že může dojít k vojenské invazi. Je to přitom čirá divokost, vždyť tam budou umírat lidé, na jedné straně budou umírat vojáci, na druhé straně budou umírat vojáci.
Zároveň se odevšad valí propaganda a je třeba poznamenat, že v Rusku jsou nyní všechny informační kanály, které by mohly vysílat jiný úhel pohledu, zavřené. Pro lidi, zvláště pro ty starší, kteří nepoužívají internet nebo jiné zdroje informací, je velmi těžké získat pravdivé zprávy. Představte si sebe na jejich místě: jsou už staří, chtějí žít v klidu za městem, zahradničit nebo odpočívat v důchodu. Pak jim někdo řekne, že začne válka. A to vše se jim podává takovou formou, že nezemře ani jeden civilista, že všechny rakety budou přesně útočit jen na vojenské cíle, že nacisté dobyli Ukrajinu. A když se to všechno stočí do jednoho souvislého proudu, jejich vnímání a postoj k událostem je zákonitě úplně jiný.
HN: Mají Rusové v zahraničí možnosti vyjádřit svůj nesouhlas s válkou?
Ano, vždy je taková příležitost. Vše záleží na člověku, to znamená, že i když třeba nekomunikuje se svými příbuznými nebo známými, nemusí mlčet o problémech, které nyní existují. Může o nich hovořit bez urážky svého partnera v diskusi – a tím už udělá hodně. Alespoň má možnost přesvědčit lidi, kteří se prostě mohou mýlit. To znamená, že – jak už jsem řekl –, propaganda je zbraň, která je srovnatelná s jadernými zbraněmi, a dokonce může mít na lidi silnější účinek. Potlačuje jakékoli kritické myšlení, jakoukoli touhu myslet.
Ale když se někomu snažíte dostupnou formou vysvětlit, že válka je špatná, že jakákoliv „zvláštní operace“ bude stále doprovázena ztrátou hodnot, času, zdrojů a hlavně lidských životů, pak si třeba někdo pomyslí: možná je můj úhel pohledu špatný. A vy jste dosáhli velkého úspěchu.
Nyní se mi navíc zdá velmi důležité veřejně vyjádřit svůj občanský postoj – a za tuto příležitost chci velmi poděkovat. Protože pokud si mě někteří lidé přečtou a pochopí nebo přehodnotí, co se děje, budu velmi rád. A je třeba říct veřejně, aniž bychom se báli, že válka je vždy špatná, že jsou lidské oběti a že za cíle, které si naše země stanoví, se bude platit. Existují samozřejmě i oficiálnější způsoby, například můžete napsat dopis poslanci, který vás zastupuje ve Státní dumě. Můžete zkusit napsat dopis nějakému vyššímu orgánu, samozřejmě při dodržení všech norem etiky. Myslím si však, že musíme začít tím, že se nebudeme bát vyjádřit svůj názor a vysvětlit našim přátelům, příbuzným a kolegům, že válka není způsob, jak řešit problémy.
HN: Jsou Rusové v zahraničí pod nějakou kontrolou Moskvy? Nemyslím hned tajné služby, ale dostanou se do Ruska informace o tom, co tady děláte a jaké máte názory?
Abych byl upřímný, na tuto otázku neumím odpovědět. Ano, existuje nějaký druh zpráv, například když se mi narodila dcera, měl jsem jít na ambasádu a získat pro ni pas. No a na úrovni podobné byrokracie pokračujeme v komunikaci se zástupci Ruska v Česku. Ale necítím tady na sebe žádný tlak ve srovnání s tím, co se teď děje v Rusku, kde můžete dostat skutečný trest vězení nejen třeba za příspěvek na sociálních sítích nebo za zveřejněné video, ale prakticky za cokoli. Což samozřejmě není normální.
HN: Ano, vy třeba mluvíte otevřeně o válce. Říká se přitom, v Rusku mohou padat tvrdé tresty, pokud někdo nebude incident nazývat „zvláštní operací“. Takže lidé mohou jít do vězení za jedno slovo?
Ano, tento scénář je nyní zcela reálný. Pravda je, že se to týká pouze médií a novinářů, to znamená, že ti nemohou incident nazývat válkou, pouze „zvláštní operací“. Už máme případy, kdy jsou redakce pro taková porušení zavřené. Pokud se však podíváme na definici války do jakéhokoli slovníku, například britského Oxfordského nebo ruského Ožegovova, dočteme se, že válka je konflikt mezi armádami dvou států. A pokud porovnáme všechny údaje, které máme k dispozici, pak asi nemohu říci, že jde o nějakou zvláštní operaci. Toto je skutečně vojenský konflikt zahrnující dvě aktivní armády mezi dvěma státy. Jinými slovy, toto je válka.
HN: Zaznamenal jste ve svém okolí reakce na to, že jste Rus? Máte vy nebo vaše rodina obavy z nějakých nenávistných reakcí?
Do dnešního dne jsem nic takového nezaznamenal. To znamená, že ani po začátku konfliktu jsem se vůči sobě nesetkal s žádnou negativitou. Je ale třeba pochopit, že všichni jsme lidé a teď je velmi obtížné nevložit rovnítko mezi slova Putin, Rusko a Rusové. Je těžké odolat zobecnění těchto slov do jednoho. Každý člověk je individuální, má svůj úhel pohledu, podle toho se ale také liší od ostatních lidí. Nejdůležitější na celé této situaci je zůstat člověkem a pochopit, že lidé jsou různí a že ne každý má ke zobecňování daleko.
Mohu mluvit jen za sebe – a já říkám, že nepodporuji tento konflikt a že této válce je třeba se důrazně postavit. Protože čím déle se to protáhne, tím více lidských obětí bude. Z mého pohledu výzkumníka je to prostě šílené. V době, kdy lidé dokázali porazit koronavirus a vynalezli proti němu vakcínu, čelí lidstvo obrovskému množství dalších úkolů: hledat nové zdroje energie, kolonizovat Mars, vyvíjet kvantové technologie. Máme tolik úkolů, na které můžeme vynakládat prostředky a čas, ale místo toho někteří lidé na začátku jednadvacátého století berou a utrácejí lidské životy a další zdroje pro své zájmy a problémy. Pro mě je to prostě divočina. Nemohu to přijmout jako člověk, který má vztah k vědě.
HN: Znáte jistě lépe mentalitu prezidenta Putina. Jak podle vás konflikt skončí?
Abych byl upřímný, netroufl bych si dělat nějaké domněnky a předpovědi a myslím, že na tuto otázku vám nyní nikdo nedá odpověď. Chci říci, že nejsem politolog a nemám v této oblasti vyšší vzdělání, nemohu se dostat do Putinovy hlavy a zjistit, co si myslí. Mohu jen konstatovat, jak to vidím ze svého subjektivního pohledu.
Rád bych upozornil na jednu věc: slovo prezident je o demokracii, o parlamentu, o volbách. Ale když se podíváte na skutečnou situaci v Rusku, tak relevantnější slovo by bylo autokrat. Putin je vlastně u moci 22 let, kromě období vlády Dmitrije Medveděva – v tu chvíli byl premiérem. A po 22 letech se ukazuje, že neexistuje vůbec žádná politická soutěž, všichni opozičníci byli odstraněni, Navalnyj (Alexej Anatoljevič Navalnyj je ruský opoziční aktivista – pozn. red.) je ve vězení, zbytek odešel do zahraničí nebo byl zabit jako Němcov (Boris Němcov byl ruský liberální opoziční politik, v roce 2015 byl zastřelen v Moskvě – pozn. red.). Soudní systém je zcela podřízen prezidentovi, a nakonec se ukazuje, že všechny rovnováhy a systémy kontrol, které jsou v každé demokratické zemi, v Rusku úplně chybí.
Když všechna rozhodnutí dělá jediný člověk, který je u moci 22 let, je pro něj velmi těžké přijímat zpětnou vazbu, tedy chápat, co se v zemi skutečně děje. Ukazuje se, že Vladimir Putin žije ve své vlastní realitě, která se s tou skutečnou příliš neshoduje. Rozhoduje ne na základě nějakých objektivních důvodů, ale na základě toho, co mu bylo napsáno a oznámeno. A rozhodnutí zahájit válku se sousedním státem, jak se mi zdá, učinil právě na základě takového neúplného obrazu. Zdá se mi, že plánoval velmi rychlou „speciální operaci“ jako na Krymu a myslel si, že jakmile tanky vjedou na Ukrajinu, prezident Volodymyr Zelenskyj se okamžitě vzdá nebo zemi opustí. Načež bude možné nastolit vlastní režim a loajálního prezidenta. Myslel, že vše bude rychlé, bez civilních obětí a že skutečně budou zničena pouze vojenská zařízení.
HN: Řekl jste, že se Putinovi do hlavy nedostanete, ale já bych měl ještě jednu otázku. Povídá se, že mu nestačí jen Ukrajina, neboť chce obnovit sovětské impérium. Jaký je váš názor?
Možná bych měl udělat malou historickou odbočku. Starší generace, tedy ti, kteří se narodili v Sovětském svazu, pak prožili devadesátá léta v Rusku a už neviděli nikoho kromě Putina, měli dost svérázné vidění a myšlení. To znamená, že když se narodíte v zemi, která zabírá obrovské území, může diktovat své podmínky jiným státům a dělat si, co chce, tak povědomě cítíte velikost své země. Samozřejmě v SSSR bylo obrovské množství ekonomických problémů, nedostatek zboží, vnitropolitické problémy a tak dále. Životní úroveň lidí nebyla tak vysoká ani ve srovnání s moderním Ruskem. Ale pocit „velikosti“ u těchto lidí zůstává i za Putina. Říkáme tomu „imperiální syndrom“.
Ačkoliv se náhle probudíte v zemi, která už není tak velká, která už nemá takovou autoritu na světové scéně a která potřebuje pozvednout ekonomiku z trosek, jsou vzpomínky na minulost stále příliš silné. Když si člověk vzpomene na minulost, špatné chvíle jsou zapomenuty a vymazány z paměti. Zůstaly jen dobré vzpomínky a nostalgie po minulosti – jak lahodná zmrzlina to byla a jaká to byla báječná limonáda.
Když se lidé probudili už v Rusku, a ne v Sovětském svazu, pak tento nedostatek velikosti a vzpomínka, že kdysi byli součástí něčeho velkého, zůstaly někde v podvědomí. A jakmile byl v Rusku odstraněn celý politický systém brzd a protivah, Putin se už nesnažil pozvednout zemi v ekonomických ukazatelích, abychom měli naši ekonomiku číslo jedna, abychom měli vlastní Silicon Valley, aby se všichni přišli podívat, jaký máme ekonomický zázrak. Snažil se hrát na pocity nostalgie – a po anexi Krymu se mu to povedlo. I přes sankce v roce 2014 se mu dostalo obrovského nárůstu podpory. A Vladimir Vladimirovič si pravděpodobně uvědomil, že je to velmi pohodlný nástroj pro dosažení svých cílů.
HN: Dotkly se nějakým způsobem západní sankce Rusů v zahraničí, tedy i vás?
Řekněme, že se mě více dotkla ruská omezení související s převodem rublů do jiných měn a možností jejich převodu na jiné účty. A také, když český premiér Petr Fiala oznámil, že Rusům se už nebudou vydávat nová víza a prověří se ta, která už existují. Nebylo úplně jasné, jak to bude probíhat a co bude s těmi, kteří už dlouhodobý pobyt mají a potřebovali by si ho prodloužit. Rovněž sankce proti ruským bankám se pravděpodobně dotkly více studentů, kteří studují v zahraničí, nemohou pracovat a jsou závislí na prostředcích z domova. Navíc pro ně teď cesta na prázdniny domů do Ruska vypadá extrémně problematicky.
HN: Jak válka ovlivní vaši vědeckou kariéru? Změnila vaše plány do budoucna?
Částečně ano, protože věda je celosvětový fenomén a každý dobrý výzkum obvykle zahrnuje interakci s ostatními vědci z celého světa. Pro mé kolegy, kteří jsou nyní v Rusku, to předznamenává, jak pro ně brzy budou obtížné tak banální věci jako jít na konferenci, koupit činidel, vědecké vybavení nebo zajistit jeho údržbu.
Druhý bod je etický. Nedávno velký počet ruských vědců a vědeckých novinářů podepsal otevřený dopis s výzvou k okamžitému konci války. Nedokážu říct, jak to ovlivní jejich budoucí kariéru v Rusku, ale asi nemá cenu čekat na nic dobrého. S lítostí konstatuji, že ruská věda tím vším utrpí velké ztráty, které ovlivní i světovou vědu jako celek.
Maksim Andrejevič Samsonov
33 let, pochází z Nižního Novgorodu.
Vystudoval Lobačevského univerzitu v Nižním Novgorodu, obor chemie.
Následovala aspirantura na Razuvajevově institutu metalo-organická chemie.
V roce 2018 se stal členem vědeckého týmu na Univerzitě Pardubice.
V Pardubicích žije se svou manželkou a dvouletou dcerou.
Rozhovor je svolením převzatý z Hospodářských novin.
