Published: 22.03.2023
Nejlepší český triatlonista Radim Grebík je strojvedoucí. Student Dopravní fakulty Jana Pernera se rozhodl vyměnit plavání, kolo a běh za železnici, o které snil už jako malý kluk.
Jste označován za nejlepšího českého triatlonistu, přesto jste se rozhodl sport upozadit. Proč?
K vrcholovému sportu jsem se dostal před pár lety spíše náhodou. Teď jsem se ocitl na určité úrovni, kdy jsem si uvědomil, že tam není moje místo. Ti nejlepší přemýšlí jinak, jsou svému sportu oddaní a pracují na detailech, aby posouvali své limity zase o kousek dál. Tohle mi ale není úplně vlastní, a proto padlo rozhodnutí přehodit výhybku a být sportu nablízku jen na národní úrovni. Vždy jsem cítil, že víc patřím k dráze, proto jsem začal pracovat jako strojvedoucí.
Odvážné rozhodnutí… Co na to okolí?
Měl jsem obavy, jak to sportovní komunita přijme. S letos spuštěnou kvalifikací na olympiádu do mě byly vkládány velké naděje a každý bral snahu o olympiádu jako samozřejmost. Já jsem si to dlouho nepřipouštěl. Když mi však začaly docházet všechny souvislosti, musel jsem si přiznat, že jít touto cestou není priorita. S vyloženě negativní reakcí jsem se ale zatím nesetkal. Slíbil jsem, že triatlonu zůstanu nablízku.
Je za tím jen vášeň k vlakům, nebo i přemýšlení o budoucnosti? Vrcholový sport se dá dělat jen pár let.
Je za tím pocit dělat něco smysluplného a vidět výsledky své práce. V mém případě ráno bezpečně a včas dopravit lidi do práce, děti do školy a o víkendu třeba na výlety. Tohle mi bohužel profesionální sport přinášel jen výjimečně.
Snil jste o práci u dráhy jako kluk?
Vlastně ano, ačkoliv u dráhy nikoho v rodině nemáme. Železnice mě fascinovala svým řádem, organizací, „nádražáckou“ komunitou a zdánlivou bezchybností, což dnes může znít spíš vtipně. Vždy mě zajímalo všechno, co se hýbe, má systém a slouží veřejnosti. Sledoval jsem veřejnou dopravu a přemýšlel, proč spoje jezdí tak, jak jezdí, kdy by měly nejlépe jezdit a podobně. Už na základní škole byla „dopravka“ v Pardubicích první metou. Zároveň jsem pokukoval po práci strojvedoucího, protože ten by měl být v provozu nejpovolanější. Zkrátka lákala mě také praxe.
Do tohoto plánu sportovní kariéra vážně moc nezapadá…
Nezapadá, ale úplně to nevzdávám. Pohyb ke mně zkrátka patří. I v režimu práce a školy bych se chtěl udržet v kondici, abych si s klukama mohl ještě zazávodit. Už jsem v triatlonu dost dokázal a je škoda to zahodit. Uvidíme, jak se mi s tréninkem přizpůsobeným práci bude dařit. Jarní závody mi určitě dají zpětnou vazbu.
Kdy jste začal s triatlonem?
V roce 2017 jsem se nominoval na Olympiádu dětí a mládeže v Brně. To byla ta zmíněná náhoda. Na předchozí olympiádě jsem byl jako plavec a byla to parádní akce. Jenže sporty mají věkové omezení a já se do toho rozmezí v roce 2017 už většinou nevešel. Zbyl tam jen jachting a triatlon. Volba byla jasná, protože o jachtingu jsem neměl ponětí, kdežto kolo a běh mi byly přeci jen bližší. Tak jsem to šel zkusit.
Rok 2017 není tak dávno a z vás se za velmi krátký čas stal profesionální sportovec.
Je to tak, ale měl jsem výhodu v tom, že jsem do té doby všechny tři triatlonové disciplíny nevědomky trénoval. Kolo byl můj nejčastější dopravní prostředek a rok před triatlonem jsem se bavil orientačním během. S plaváním jsem měl zkušenosti již od útlého věku.
Kdy se to přehouplo v profesionální kariéru?
Do plného sportovního režimu jsem se dostal po maturitě v roce 2020. Tehdy padlo rozhodnutí dát si rok pauzu od studií a vyzkoušet si profesionální režim. Záhy ovšem přišla přísná omezení kvůli pandemii koronaviru a s nimi se plány sesypaly. Ačkoli se nám podařilo vytvořit tréninkovou bublinu ve Zlíně, měsíce to byly velmi nejisté.
Co je na triatlonu nejtěžší?
Koncentrace, disciplína a v neposlední řadě logistika. Triatlon je poctivý sport, musí se při tréninku skloubit tři disciplíny. Je to vlastně takový balanc, protože jakmile se na jednu část zaměříme, na dvou ostatních se to záhy projeví.
Dlouho jste ale jen u sportu nezůstal a na UPCE si teď plníte svůj studijní sen.
Je to tak. Od určité úrovně to pro mě ve sportu bylo těžké. Zastávám názor, že je dobré občas upustit páru někde jinde, proto jsem se rozhodl vrátit k dopravě a prvním krokem byla přihláška na Univerzitu Pardubice. Kvůli zahraničním závodům jsem zvolil dálkové studium. I přesto je to paráda. Pokaždé, když přijdu na fakultu, cítím vděk, že tady mohu být a dozvídat se tolik nových věcí. Letos mi to ovšem už nestačilo a zatoužil jsem po praxi. Tak jsem začal pracovat jako strojvedoucí.
Jak tedy nyní kloubíte triatlon a práci?
Vše si teprve sedá, jelikož v práci jsem zatím ve výcviku. Ten není vůbec jednoduchý, ale takto jsem si to zvolil, tak se snažím makat.
Takže dopoledne vzdělání, odpoledne trénink?
Přesně tak. Čekají mě ještě závody, takže se snažím hýbat každý den, abych nebyl úplně marný.
Přestože jste sundal nohu z plynu, v Itálii na závodě světového poháru jste překonal osobní rekord. Čemu to připisujete?
Hlava je mocná a myslím, že té se v poslední době ulevilo nejvíce. Opadlo ze mě napětí. Mezi profíky jsem se necítil a v Itálii jsem závodil už jako železničář z Olomouce (smích). Taky padl slib trenérovi, že se poctivě připravím.
Letošní sezona se již počítá do kvalifikace na olympiádu. Uvažujete nad tím, že byste mohl jet?
Pro mě je to vlastně nepředstavitelné. Po letošních výsledcích jsem sice v kvalifikačních pozicích byl, ale udržet se tam znamená ještě rok a půl objíždět nejvyšší soutěže po celém světě. Uvidím, jakou formu budu mít na jaře, ale myslím, že už se budu soustředit jen na menší závody.
Byla olympiáda někdy vaším snem?
To ne. Hodnota olympiády ve společnosti mi dlouho nedocházela. Obdivoval jsem spíš její bohatou historii. Až když se začala týkat mě, dozvídal jsem se, jak systém kvalifikace funguje a co vše to obnáší.
Triatlon vám umožnil cestovat a poznávat nová místa. Slibujete si to samé i od vlaků?
S triatlonem jsem se opravdu dostal na krásná, někdy i exotická místa. Jako začínající strojvedoucí se ale budu muset spokojit s dosahem lokálek, především na Moravě. To má také své kouzlo, navíc ze stanoviště strojvedoucího je to pokaždé odlišná podívaná.
Máte nějakou vysněnou dráhu, kterou byste si jako strojvedoucí chtěl sjet?
Jako „fíra“ bych rád jednou dojel do rodného Vsetína. Mezi oblíbené tratě patří i ta do Koutů nad Desnou nebo koridor podél Tiché Orlice.
Co jste se už naučil a co vás jako začínajícího strojvedoucího ještě čeká?
Často slýchávám, že to je jako v autoškole nebo ještě jednodušší. Víš, kam jedeš a nemusíš zatáčet (smích). Tak to ale není, především je tam ta obrovská zodpovědnost. Člověk má za sebou třeba i 500 lidí a musí je bezpečně dopravit do cíle, proto je výcvik opravdu poctivý. Začíná se směnami na dílnách, kde se učíme, co a jak funguje a jak se co opravuje. Nyní máme kurz v České Třebové, kde se učíme například dopravní předpisy. Následuje několikatýdenní aktivní jízdní výcvik. Celý kurz trvá několik měsíců a mezi jednotlivými částmi musíme skládat zkoušky. Ty nás čekají i na závěr, a teprve po jejich úspěšném složení, nás pustí na trať samotné.
Triatlonista Radim Grebík je zapojen také do stipendijního programu UNIS (UNIverzitní Sport). Tímto projektem Univerzita Pardubice podporuje studenty s mimořádnou sportovní výkonností. Cílem je zajistit studujícím sportovcům takové podmínky, které jim pomohou skloubit sportovní přípravu se studiem, a zvýšit povědomí o univerzitním sportu.
