Published: 05.12.2018
Historik Vítězslav Prchal působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Specializuje se na dějiny vojenství a šlechty v období raného novověku. Jeho poslední kniha se zařadila k excelentním výsledkům vědy. V rozhovoru jsme si povídali nejen o knize, ale také o zbraních či pardubických zámeckých valech, které jsou evropským unikátem.
Kniha Společenstvo hrdinů: Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750 se zařadila k excelentním výsledkům na poli historie. O čem v ní píšete?
Ve své knize jsem chtěl popsat, jak důležitá byla pro reprezentaci šlechty role válečníka, aniž by ve skutečnosti musely tyto elity fakticky bojovat. Na konci středověku se významně změnily podmínky zapojení aristokracie do skutečného boje, řada šlechticů nechtěla pozvednout meč, přitom válečná sebeprezentace pro ně byla stále nesmírně důležitá.
Téměř pro každý šlechtický rod a pro sociální identitu jeho členů bylo důležité „hrát si na vojáky“, protože jejich prestiž a společenská výjimečnost stály na hrdinství a válečné glorii. Jinými slovy – sledoval jsem symbolické prostředky, kterými se jednotlivé rody vojensky prezentovaly, i když daní „urozenci“ aktuálně vůbec nebojovali a realizovali se raději v jiných kariérních modelech v civilní sféře, například ve službě u dvora, v zemských úřadech nebo v církvi.
Na jakém konkrétním materiálu jste tuto hypotézu dokazoval?
Prvním objektem mého zkoumání se staly zámecké zbrojnice. Popsal jsem, k jaké proměně došlo během sledovaných dvou století v jejich skladbě a také ve způsobu jejich prezentace v rámci šlechtických sídel. Zbrojnice už nebyly pouhým skladem zbraní, které byly ihned připraveny k boji, ale vznikaly pozoruhodné umělecké sbírky, jejichž vystavování začalo mít muzeální až galerijní charakter. Šlechta se v reprezentativních prostorách svých sídel chlubila puškami vyrobenými na zakázku od nejpřednějších puškařů Evropy nebo zbraněmi, jejichž původ byl velmi vzácný, například se jednalo o dary od významných osobností. Zároveň však takové kolekce odkazovaly k jejich původní militární funkci.
Druhou cestou byla analýza ikonografické výzdoby zámeckých sídel. Z obrazového ztvárnění vojenské minulosti lze vyčíst, jakým způsobem akcentovala aristokracie v dějinách rodu a svých předků militární prvky, jak ukazovala na válečné ctnosti šlechty jako sociálního stavu.
Byla to vše jen hra a iluze…
Svým způsobem ano. Raný novověk je do značné míry postavený na iluzivní hře, kterou tehdejší společnost inscenovala, zkrátka jste byli tím, za co vás okolí považovalo. Lidé si museli stále myslet, že jejich elity jsou aktivními bojovníky, že jsou hrdiny – tedy společenstvem hrdinů.
Měli Pernštejnové také svou legendu? Jak vypadala zbrojnice na pardubickém zámku? A jakou funkci plnily valy? Rozhovor v plném znění čtěte v e-Zpravodaji.
