Alžírsko a jeho památky. To je nový cíl expertů z Fakulty restaurování, kteří pomáhají s obnovou historicky cenných soch, ale tamní studenty také učí umělecké objekty odborně očistit. Naši restaurátoři budou do Alžírska jezdit pravidelně, alžírští akademici a studenti oboru restaurování naopak přijíždět na výměnné pobyty do Litomyšle.

Restaurátoři z Univerzity Pardubice pravidelně pomáhají zachraňovat kulturní dědictví i v zahraničí. Vyjíždějí do Estonska, Maďarska, Řecka, Chorvatska, Jordánska, Iráku a od roku 2020 také do Alžírska. Podílejí se tam na obnově památek, ale také předávají své znalosti a zkušenosti tamním odborníkům i studentům.

Proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost Fakulty restaurování Karol Bayer v Alžírsku například pečoval o část sbírek Národního muzea a o sochařskou výzdobu divadla v Oránu, druhém největším městě Alžírska. Bývalá opera se před téměř 50 lety přeměnila v regionální divadlo. Jeho fasádu zdobí balkon s dvěma malými kopulemi a skupinou soch v nadživotní velikosti, které představují alegorie hudby, deklamace, dramatu a komedie. „Vápencové sochy z přelomu 19. a 20. století jsou ve velmi špatném stavu. Panuje tam obava kvůli bezpečnosti, jelikož hrozí, že by odlamující se části mohly na někoho spadnout,“ přiblížil proděkan Karol Bayer, který provedl průzkum soch.

Tím ale spolupráce českých restaurátorů s Alžírskem neskončila. Fakulta restaurování totiž podepsala smlouvu o spolupráci také s národní školou pro konzervování a restaurování v Tipase. Pravidelně se tak budou organizovat výměnné pobyty akademických pracovníků obou institucí, při kterých si experti předají zkušenosti týkající se specifických problematik konzervování-restaurování. „Zatímco Fakulta restaurování může nabídnout bohaté zkušenosti památkové péče a pokročilé technologie konzervování-restaurování z oblasti střední Evropy, alžírští kolegové mohou naopak sdílet svoje cenné zkušenosti s konzervováním antických památek z období starověkého Říma,“ dodal proděkan Bayer.

Očistili sochu amorka

První výprava expertů z Litomyšle do Tipasy se uskutečnila již v únoru. „Kromě organizačních věcí a plánování studentských i akademických pobytů jsme vedli přednášky na téma metody čištění uměleckých a uměleckořemeslných děl. Zaměřili jsme se zejména na sochařská díla z přírodního kamene, nástěnné malby a omítky, ale třeba i na mozaiky, jichž mají v Alžírsku nepřeberné množství, a to zejména z období antického Říma,“ popsal proděkan pro zahraniční spolupráci Fakulty restaurování Jan Vojtěchovský. Naši restaurátoři vedli také workshop, při kterém si studenti vyzkoušeli čištění dvou kamenných objektů z období antiky. Třeba mramorovou sochu amorka, který byl pravděpodobně součástí fontány, a vápencový náhrobek s motivem punské bohyně Tanit. „Při workshopu jsme studenty seznámili s popisem různých typů znečištění i s jejich dokumentací. Následně provedli zkoušky čištění s vyhodnocením a ve finále vybrali a realizovali vhodnou metodu čištění,“ dodal Jan Vojtěchovský.

Fakulta restaurování má v plánu, že do africké země vyšle 12 akademiků   vždy na dva týdny. Z alžírské strany by mělo do Litomyšle přicestovat šest akademiků a stejný počet studentů. „Zatímco akademičtí pracovníci z Tipasy u nás stráví stejný čas jako ti naši v Alžírsku, studenti mají možnost využít stáž v délce tří měsíců,“ upřesnil proděkan Jan Vojtěchovský. Již během tohoto jara se dvě alžírské studentky zapojí do fungování ateliéru Restaurování kamene. Studenti Univerzity Pardubice se ale do Alžírska zatím nepodívají. Alžírsko totiž není mezi zeměmi, do nichž lze v rámci programu Erasmus+ vycestovat.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Proč nejstarší vinaři světa přimíchávali do vína krev a proč pohřbívali děti v jeskyni? Archeolog Jan Frolík z Fakulty filozofické zkoumá nejen tajuplnou jeskyni Areni v Arménii, která je nejstarším doloženým vinařstvím, ale také třeba útroby Pražského hradu, který byl rájem pohřbívání.

Máte rád víno?

Víno mi chutná, takže si ho občas dám.

A jak myslíte, že chutnalo víno od nejstarších vinařů na světě? 

Divoké víno, které v Arménii roste a jehož hrozny si tam dnes každý může natrhat, je velice dobré, čili soudím, že by z něho mohlo být i v pravěku dobré víno. Na druhou stranu vím, že v jeskyni Areni, míchali víno s krví, a to bych pít nechtěl.

Proč do něj přimíchávali krev?

To nevíme. Jeskyně naznačila, že víno se vyrábělo spíše pro rituální účely. Nebyl to pravděpodobně produkt určený k běžnému pití, ale spíše pro obřady. Nevíme o tom ale mnoho, ani nemáme srovnání s jinou lokalitou ve světě. 

Do jaké doby bychom se museli vrátit, abychom ho chutnali?

Mluvíme o době 3500 až 4000 let před naším letopočtem, tedy o pozdní době kamenné. Pro ni byli typičtí zemědělci, kteří obdělávali jednoduchá pole a pásli dobytek. Společnost také poprvé objevila kov, což byla obrovská novinka. Shodou okolností se v jeskyni Areni nalezly doklady nejstarší práce s mědí. 

Jak tehdy vinaři žili a pracovali?

Samozřejmě vše dělali ručně. Jelikož neměli železo nebo slitiny, používali jen jednoduché nástroje. Nejspíše měli obhospodařované vinice, pochybuji, že víno někde jen tak sbírali. I samotná výroba probíhala ručně a také nožně, kdy hrozny mačkali ve velkých nádobách. Někteří lidé v Arménii dělají víno tímto jednoduchým způsobem dodnes a je velice dobré. 

Váš tým zjistil, že vinařství bylo daleko větší, než se předpokládalo. Aniž byste kopli do země, odhalili jste, kde by se jaké předměty mohly nacházet. Jak jste to udělali?

Zjistili jsme, že zatím známe jen 20 procent jeskyně. Na této ploše již byly odkryty nádoby a další doklady, že se tam lisovalo víno. Zbytek zatím zůstává skrytý. Díky geofyzice jsme ale našli místa, která přesně ukazují, kde by se mohly nacházet hrnce a podobně. Takže do budoucna máme mnoho tipů, kde lze v odkryvech pokračovat. 

Zní to jako kouzlo. Jak to funguje? 

V jeskyni jsme použili georadar, který vysílá do země paprsky, jež se vracejí transformované. Z jejich zakřivení lze vykreslit například kolečka značící nádoby. Neinvazivní geofyzikální metody nám umožňují zjistit o nalezišti co nejvíce, aniž bychom ho poškodili kopáním a odkrýváním. Jakmile začneme kopat, už víme, kolik je tam vrstev a do čeho jdeme.

Jaké předměty jeskyně skrývala? 

Málokdy se dochovají předměty z organických hmot, protože se rozloží, ale Areni je taková zvláštnost na druhou. Přestože je jeskyně původem krasová, čili vznikla působením vody, její archeologické vrstvy, jsou absolutně suché. Díky tomu se předměty z organických hmot nerozložily. Můžeme se proto podívat na 3500 let starou látku i s barevným vzorem, na místě je zachovaný košík z trávy a viděli jsme i dřevěnou nádobku na mléko pro batole nebo nejstarší koženou botu na světě. Něco takového prakticky nikde jinde na světě není. O společnosti, jejím každodenním životě a vybavení nám to říká daleko více, než kdybychom našli jen střepy a kamenné nástroje.

A nějaké nádoby na víno?

Našly se obrovské nádoby, které bych připodobnil veliké amfoře, Arméni jim říkají karas. Mezi nimi je jeden zvláštní. Jsou na něm namalované hvězdy, něco jako drak a slunce. Zajímavé je i to, že dno měly do špičky, takže nemohly samy stát, ale musely být někde zapíchnuté. Proč se ta nádoba nedá postavit, když v ní mělo kvasit víno? Klademe si také otázku, jak lidé tehdy dokázali vyrobit třeba metr a půl vysokou nádobu bez hrnčířského kruhu a dalších vymožeností. Vloni jsme jeden karas detailně dokumentovali. Náš další krok bude pokusit se udělat repliku a zkusit v něm připravit víno. Divoké víno kolem jeskyně stále roste, takže surovinu bychom měli (smích). 

Našly se také lidské ostatky. Komu patřily?

Ve třech nádobách, které původně sloužily na víno, ležely kosterní ostatky čtyř osob. Jednalo se o mladíka okolo 20 let, asi 12letého chlapce, 10letou dívku a batole, z jehož ostatků nelze určit pohlaví. Žádné z ostatků však nejsou kompletní. Vždy mají lebku, ale všem chybí dolní čelist. Nejspíš se jednalo o nějaký zvláštní způsob pohřbu. 

Jak si lze vysvětlit, že někdo pohřbil těla ve vinařství?

Pohřby ve velkých nádobách jsou známé, ale proč vybrali zrovna tyto jedince a proč je uložili do této jeskyně, to se už nejspíš nedozvíme. Jinak než nějakými rituály se to asi vysvětlit nedá. Museli někde získat kostry, z nichž vybrali shodné části, které uložili do nádob. Podporuje to představu, že příprava vína i zacházení s kovem v jeskyni Areni bylo součástí obřadů, o kterých bohužel nic nevíme. 

Váš tým lebkám vytvořil digitální podobu. Jak se to dělá?

Čím je člověk starší, tím více se mu na lebce otiskuje to, jaké měl svaly, jestli byl mohutnější, nebo hubený. Z toho se dá matematickými metodami zpětně sestavit obličej. Ze čtyř lebek jsme rekonstruovali jen tři, protože malé dítě ještě nemá úpony na hlavě vytvořené dostatečně, takže nezanechaly znaky, podle nichž bychom ho dokázali rekonstruovat. Vytvořili bychom takové zprůměrované mimino. V dalších třech případech ale můžeme virtuálně pohlédnout do obličeje tehdejších obyvatel jeskyně, které lze považovat za nejstarší obyvatele Arménie.

Jak nejstarší Arméni vypadali? 

V podstatě stejně jako dnes, tedy lidé světlé bílé rasy. Nakonec jsme volili světle hnědé vlasy a oči. Lze diskutovat o tom, jací doopravdy byli, jelikož barva vlasů a očí se dá určit jen z DNA, které se bohužel nepodařilo získat. Kolegové z Arménie to ale budou jistě zkoušet znovu, abychom jedincům mohli vrátit ještě přesnější podobu. 

Vytvořili jste i 3D model jeskyně, okolního prostředí a předmětů. Mohou je teď zkoumat vědci po celém světě?

Mohou. Kdokoli může nyní nahlédnout do virtuální jeskyně a studovat ji ve velkém detailu, aniž by v ní byl. Výzkumníci si mohou jeskyni ve své pracovně na opačném konci světa dopředu nastudovat a na místo jet už s konkrétní otázkou. Další přínos je v tom, že jsme zafixovali současný stav, protože stav míst a předmětů třeba za sto let určitě nebude lepší než dnes.

Proč místo v Arménii zkoumají Češi? 

Arménie je krásná země, ale nikoli bohatá. Jsou zkrátka věci, na které moc peněz dávat nemohou, přestože jsou Arméni na svou minulost nesmírně hrdí. To dává šanci zapojit se zahraničním expedicím, které mají možnost přivézt nejen pomocné ruce, ale i přístroje, což je náš případ. V roce 2016 jsme tam odjeli poprvé, protože jsme mohli nabídnout právě zmíněnou geofyziku. Uvítali i to, že můžeme zajistit také 3D modely. Poté nám nabídli možnost provádět archeologické výzkumy, po čemž jsem samozřejmě skočil. To, že můžeme provádět výzkum kolem Areni, beru jako výraz obrovské důvěry, protože tam žádný jiný výzkumný tým zatím nepustili. 

Do Arménie se ještě letos vrátíte. Čemu se budete věnovat?

Protože víme, že lidé v jeskyni nebydleli, budeme prozkoumávat její okolí, abychom zjistili, kde žili a kde pěstovali révu. Jeskyně se nachází ve velmi úzkém sevřeném údolí, které se rozšiřuje jen na dvou místech. Právě ta budou předmětem našeho zájmu. 

Kolikrát jste už byl v Arménii?

Sedmkrát. Šestkrát pracovně a jednou na dovolené. O Arménii jsem doma tak básnil, že jsme se tam se ženou vypravili na dovolenou. Navštívili jsme tradiční památky, jako je nedaleký klášter Noravank, ale potkali jsme se také s mými arménskými kolegy a přáteli. A samozřejmě jsme byli také v Areni.

Do Arménie s vámi už vyrazili také studenti UPCE. Jak taková cesta vypadá?

I letos se tam vydám se třemi až čtyřmi nejlepšími studenty. Pro ně je to praxe, protože se zapojí do archeologického výzkumu. Snažím se ale práci kombinovat i s tím, že poznáváme Arménii, takže objíždíme i jiné památky. 

Pryč od Arménie. Dlouhodobě zkoumáte také Pražský hrad. Jak váš výzkum vypadá?

Archeologický výzkum Pražského hradu je věc, na kterou bychom měli být hrdí, jelikož za dva roky to bude sto let, co tam výzkum trvá. Původně byl zahájen jako vědecký projekt, ale brzy se přeměnil v záchranné výzkumy. Když se něco rekonstruuje, provedeme výzkum, abychom stavbou nepřišli o doklady minulosti. Za tu dobu se nashromáždilo obrovské množství poznatků, které sahají od pravěku, protože už v té době bylo toto místo osídlené, až do 19. století. Ukazuje nám to jednak, jak v minulosti vypadal, ale také jaký byl každodenní život lidí, kteří na něm pobývali.

Jedním z vašich projektů je Pražský hrad jako centrum českého státu ve světle pohřbívání. Kolik lidí na něm bylo pohřbeno?

Určitě neznáme všechny hrobečky, takže konečné číslo nedokážu říct. Ale za těch sto let bylo prozkoumáno asi 1500 hrobů. Může se zdát, že je to hodně, ale musíme brát v potaz, jak dlouhou dobu už Pražský hrad existuje. 

Co nového vám o sobě prozradil?

Nejvíc si vážím toho, že jsme naším výzkumem protáhli minulost Hradu hlouběji do historie. Ve školách se ještě učí, že byl založen za knížete Bořivoje a svaté Ludmily. My však už dnes víme, že tam jakési centrum fungovalo o sto let dříve. Z pravěkého osídlení moc nezůstalo, protože ho vymazaly pozdější přestavby. Co se týče pohřebišť, bylo pro mě zajímavé pohlédnout do života lidí v 9. nebo 10. století. Víme, co asi jedli, jak vypadali zdravotně, jaké používali předměty. Na jednom z pohřebišť jsou ostatky členů knížecí družiny, čili těch nejvýše postavených, kteří na hradě bydleli.  Tito lidé u sebe měli třeba mušle z Atlantického a Indického oceánu a ženy se pohřbívaly s hromadou zlatých a stříbrných šperků. Z tohoto pohledu je to nejbohatší pohřebiště v Čechách.

Jeden z vašich posledních výzkumů se týkal hrobu, který by mohl ukrývat ostatky abatyše Mlady, které se dlouhodobě hledají. Potvrdilo se to?

To ještě uvidíme. Občas se někdo ozve, že se vynořily ostatky, které by mohly být Mlady. Jedny byly třeba už v baroku, což nebyla Mlada, a další se našly při výzkumu v roce 1959. S nimi to vypadalo nadějně, dokud antropologové neukázali, že to je asi 16letá dívka. Mlada ale zemřela v pozdějším věku. My jsme to dorazili tím, že jsme podle DNA navíc zjistili, že to byl muž. Nyní jsme se ale dostali do objektu Jiřského kláštera a do kaple sv. Anny, kde se po hrobu Mlady pátrá už 350 let. Jeden hrob byl spojován buď s abatyší Anežkou, která zemřela roku 1228, nebo s abatyší Kunhutou Přemyslovnou, která umřela roku 1321. Využili jsme radiouhlíkové datování, které nám tuto záhadu mělo pomoci rozlousknout, ale vyšlo nám, že hrob pochází z období okolo roku tisíc. 

Takže to nebyla ani jedna z nich… 

Nejdřív jsem nevěřil a považoval to za chybu, ale další metody nám to potvrdily. Tak jsme začali přemýšlet, kdo zemřel kolem roku tisíc. Musela to být významná osoba, když byla pohřbená na tak čestném místě. Směřuje to jedině k abatyši Mladě. Opět to ale zkomplikovali antropologové. Jelikož se z lebky skoro nic nezachovalo, určovalo se pohlaví podle pánve. Na té je totiž hned 18 znaků, podle nichž ho lze určit. Jenže v tomto případě čtyři ukazují na muže, čtyři na ženu a deset je naprosto uprostřed. Myslel jsem, že pravděpodobnost, aby se tohle stalo, je naprosto mizivá, ale stalo se. Zkoušeli jsme ještě získat DNA. Ale v 60. letech bylo bohužel zvykem, že se kosti z výzkumů napouštěly konzervační látkou, která DNA překryla. Proto říkám, že to je pravděpodobně hrob Mlady. Kdyby to byl muž, tak to musel být nějaký Přemyslovec, ale v tomto období tu žádného kandidáta nemáme.

Stane se tedy z Mlady odložený případ? 

Pokud se vážně nepodaří získat DNA, muselo by se počkat, zda se objeví nějaká nová metoda, která nám s tím pomůže. Nebo na antropologický průzkum několika tisíců dalších pánví, který nám řekne, že tento nevšední znak lze připsat na jednu nebo na druhou stranu. V příznivém případě to budeme vědět za několik měsíců, v nepříznivém za mnoho let. 

PhDr. Jan Frolík, CSc. (1956)

• Vystudoval prehistorii a historii na Univerzitě Karlově v Praze. 
• V roce 1982 získal titul PhDr. a v roce 1987 obhájil dizertační práci a získal titul CSc.
• Věnuje se výzkumům středověkých a novověkých hřbitovů, středověkých měst a hradišť
• Podílel se na rozsáhlých archeologických výzkumech v mnoha českých městech, jeho práce se často soustředí na region Chrudimska.
• Ve volném čase rád cestuje, zejména do Středomoří, nebo čte, třeba detektivky.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Absolventka Fakulty filozofické Klára Kadár je nejen projektová manažerka, ale jako dobrovolnice také upozorňuje na sexualizované a domácí násilí. Spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu se snaží bojovat proti nízkým trestům a nově i za standardy pro rodičky. 

Co je to domácí násilí?

Domácí násilí si většinou představíme jako fyzické útoky, při kterých dochází k bití a oběť má na sobě modřiny. Tento druh násilí má ale i jiné formy. Časté je psychické nebo ekonomické násilí. Je to například situace, kdy mají partneři jeden účet, ale jeden z nich k němu nemá přístup, netuší, co se z něj platí, a v nejlepším případě dostává alespoň kapesné.

Pracujete také s pojmem sexualizované, a ne sexuální násilí. Proč? 

Slovo sexuální je často spojeno s pohlavním stykem, ale v sexualizovaném násilí nejde ani tak o samotný akt a o to, že se násilník chce fyzicky uspokojit. Jde hlavně o to, že potřebuje dokazovat svou moc. Něco vám udělá jenom proto, protože prostě může, protože vám chce ukázat, kde je vaše místo. A to se nemusí dít pouze při sexu.

Jak často k takovému násilí dochází?

Nedá se to spočítat na jednotky, jelikož drtivá většina obětí útok nenahlásí. Výzkumy odhadují, že ročně dochází v České republice k 12 tisícům znásilnění. Nahlášených je poté jenom přibližně pět procent případů, kdy mnohé nedojdou k soudu. Polovina pachatelů, kteří se k soudu dostanou a jsou uznáni vinnými, od soudu odchází s podmínkou. 

Na to se snažíte upozornit iniciativou Bez trestu. Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Setkala jsem se s tím už v prvním zaměstnání, kdy jsem na Úřadě vlády pracovala na programu, který se zabýval domácím násilí. Druhým impulsem bylo, když mi kamarádka z Univerzity Pardubice, která pracovala na probační a mediační službě, vyprávěla příběhy trestných činů, u kterých pachatelé skončili na svobodě. Byl to třeba muž, který mučil svoji ženu, a nyní ho běžně můžete potkat na ulici nebo v obchodě. Když se pak objevila možnost zapojit se do Bez trestu, tak jsem neváhala. S nápadem založit iniciativu přišla právnička Lucie Hrdá, která tyto oběti dlouhodobě zastupuje.

Jaké jsou cíle iniciativy?

Jedním z nich je upozornit vůbec na to, že se v Česku tohle děje. Dříve jsem si myslela, že když někdo ukradne rohlíky, půjde za to do vězení. A v případě, že někdo znásilní, jde člověk po uznání viny za mříže s jistotou. Ale pak člověk zjistí, jaká je realita a čeká ho naprostý šok. Proto jsme chtěli, aby vznikla databáze trestů, ve které by kdokoli mohl dohledat, jak se u nás soudí, jak která kauza dopadla a podobně. Ministerstvo spravedlnosti databázi sice spustilo, ale před pár měsíci ji stoplo s tím, že nemá kapacity na její provoz. Jediná databáze, která se týká sexualizovaného a domácího násilí, je tak dnes na stránkách Bez trestu.

Jaké případy se v databázi objevují? 

Jsou tam případy od znásilňování, krutého bití až třeba po stalking. Například kauza policisty, který zneužíval různé databáze, aby mohl sledovat bývalou přítelkyni, nebo případ, kdy partner dal přítelkyni střelnou zbraň vedle hlavy a vystřelil. U sexualizovaného násilí a znásilnění tam najdete příběhy partnerů nebo rodin, ve kterých strýcové nebo dědečkové obtěžují malé děti, ale i znásilnění, kdy si pachatel vyhlédl neznámou ženu v parku. 

Je nějaký příběh, který nemůžete dostat z hlavy? 

Dodnes mě straší případ, kdy muž přes pět let týral a znásilňoval ženu tím nejkrutějším způsobem. Věšel ji na různé háky, připínal jí na tělo různé svorky, dokonce ji prodával jiným mužům. Bylo dokázáno, že ke znásilnění došlo nejméně 80krát. Navíc byl velmi hrubý a despotický i k jejich dětem. Nebo další příběh, ve kterém muž prodával svoji partnerku a nutil ji k prostituci. Dokonce ji vozil ke klientům, čekal na ni v autě s jejím novorozeným dítětem a hrozil jí, že pokud nepůjde, tak dítěti usekne ruku. Když se žena odhodlala a klientovi svěřila s tím, co se jí děje, znásilnil ji a poslal ji domů. 

A jak tyto případy dopadly?

Všechny skončily pro násilníky podmínkou. Máme právní stát, takže soudy k případům musí přistupovat bez emocí, musí vyslechnout obě strany, jejichž verze se často neshodují a je to slovo proti slovu. Často je ale pachatel na základě důkazů uznán vinným, a přesto odejde s podmínkou, protože soud najde tzv. polehčující okolnosti. Těmi je třeba, že pachatel dosud nebyl trestaný a žije jinak řádný život. Někdy je v rozsudku napsáno, že oběť pachatele provokovala. Jednou bylo polehčující okolností, že muži umřel otec, takže byl rozrušený a kvůli tomu bil a znásilňoval svou ženu. 

Jak je možné, že jsou tresty za násilí tak nízké?

Soudy se odvolávají na to, že se řídí zákony, které jsou dané a které jim umožňují jít pod hranici minimální sazby. Často se ale jedná o nepochopení viktimizace nebo psychologie obětí. Soudci totiž vidí oběť třeba až dva roky poté, co se čin stal. V tu chvíli tam už před nimi sedí člověk, který na sobě nemá modřiny a chodí do práce. Přesto říká, že mu to změnilo život a není schopný normálně fungovat. Pro soudce je těžko představitelné, co oběť prožívá, protože to není viditelné. V jednom rozhodnutí bylo napsané, že žena chodí do práce a stará se o rodinu, takže si nenese následky. Ona se ale nemohla schoulit do rohu do klubíčka, přestože měla posttraumatický syndrom, protože by přišla o děti a o střechu nad hlavou. Pachatel kvůli tomu odešel jen s podmínkou. 

Jak lze tuhle situaci změnit? 

Vzděláváním soudců. Když někomu dáte vzdělání, dáte mu znalost a informaci, na základě které se může lépe rozhodnout. Soudci chodí na kurzy každý rok, ale jejich obsah si sami vybírají. Říkají mi, že je pro ně důležitější vzdělávat se v jiném typu trestné činnosti, protože tyto případy neřeší tak často. Nesetkávají se s nimi často ale proto, že je oběti nenahlašují. Takže dalším cílem iniciativy Bez trestu je vyvolat debatu o tom, jestli by vzdělání v této oblasti nemělo být pro soudce povinné.

Letos jste z projektu Bez trestu odešla. Proč?

Jednoduše se mi nashromáždilo strašně moc aktivit. Projekt Bez trestu jsem nastartovala a teď jsem ho předala dalším, kteří do něho vnesou své invence, což je super. Tématem se ale zabývám dál jako odborná poradkyně poslankyně Kláry Kocmanové. 

Chtěla byste se v politice dostat i výš?

Teď takové ambice nemám. Ráda bych, aby v politice bylo více mladých lidí a především žen. Ale mám malé dítě, takže nemám čas a kapacitu do toho dát maximum. Česko ještě není připravené na to, aby ženy mohly dělat cokoli, protože nám tu chybí podpora. Kdybych byla poslankyní a musela být ve sněmovně třeba i 24 hodin, nemám dítě kam dát. Nedávno jsem četla, že každá žena, která chce naplno pracovat s malým dítětem, potřebuje další ženu, která jí s tím pomůže a se kterou si děti pohlídají vzájemně.

Na čem ještě pracujete?

Nově se s profesní organizací UNIPA věnuju porodnickému násilí v projektu Rodím v klidu bez násilí. Chceme pomoci stanovit standardy v porodnicích. Je potřeba zabránit tomu, aby se stávalo, že se například nástřihy dělají rutinně, že personál skáče rodičce po břiše, nekomunikuje s ní a rodička tak neví, co se děje s jejím tělem a podobně. Porod je přirozená věc, která u někoho trvá kratší a u někoho delší dobu. Fakt, že lékařskému personálu zrovna končí směna, není důvod, aby ho nepřirozeně urychlovali. 

Jako malé vám diagnostikovali ADHD. Jak se na to tehdy přišlo?

Podle paní učitelky jsem v první třídě nevykazovala známky klasické žákyně, protože jsem se třeba uprostřed hodiny zvedla a šla k oknu, na kterém seděl pták. Pozvala si mamku do školy a řekla jí, že jsem nevzdělatelná a nevychovatelná a že by mě měla poslat do zvláštní školy.  Vyšetřil mě psycholog a zjistil, že mám ADHD, dyskalkulii a dysortografii. Celé studium mě provázely problémy se čtením a psaním a matematika pro mě byla peklo. Naštěstí se maminka vzepřela a odmítla mě do zvláštní školy dát. 

A vy jste mohla vystudovat vysokou školu. Jak vzpomínáte na UPCE?

Univerzitu Pardubice mám strašně ráda. Stále sleduju, co se na ní děje, a jsem v kontaktu s některými vyučujícími. Studovala jsem střední zemědělskou školu, a pak jsem šla na stejný obor i na výšce. Jenže jsem brzy zjistila, že to není ono. Kamarádka mi pak začala vyprávět o UPCE a já jsem na stránkách našla obor Historicko-literární studia, který mě hned zaujal. Nakonec mě nenadchl jen obor, ale i vyučující, kteří byli skvělí. Na UPCE mi vyhovovala malá komunita, díky které jsme k sobě všichni měli mnohem blíž. Věděla jsem, že můžu za vyučujícími přijít a oni mi pomohou cokoli vyřešit. Navíc mi škola umožnila jet na Erasmus. 

Kam jste vyrazila?

Byla jsem první z našich studentů, kdo si vybral Budapešť. Všichni se hlásili k moři, třeba do Španělska, Portugalska nebo na Kypr. Většinou tam ale vzali jen ty nejlepší. Já se v té době ale učila angličtinu teprve deset měsíců. Proto jsem vybrala Budapešť, o kterou nebyl takový zájem, a nějakým zázrakem jsem udělala zkoušky a odjela. Věděla, že v Budapešti se jinak než anglicky nedomluvím, a potřebovala jsem si na sebe ušít ten pomyslný bič, aby mě to donutilo angličtinu dohnat. 

A vše dopadlo dobře? 

Nakonec jsem to v pohodě zvládla. Nelituji ani přesto, že jsem pak měla hodně zkoušek najednou. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.  

Je jim víc jak 100 let a na univerzitě se díky nim studenti učí sbírat data. Pavel Sedlák z Fakulty ekonomicko-správní je odborníkem na drony a geografické informační systémy. V rozhovoru prozradil, jaká jsou s nimi spojená rizika i komu všemu pomáhají. 

Kdy jste poprvé letěl s dronem? 

V roce 2014. Byl to dron střední třídy DJI Phantom 2, který tenkrát stál poměrně dost peněz. Byli jsme z něj nadšení, i když toho z dnešního pohledu moc neuměl, například navigace na místo tehdy ještě nebyla možná. Létal jen podle kamery nebo vizuálního kontaktu. 

Co máte na dronech nejraději?

Na této technologii je skvělé, že mi umožňuje dostat se tam, kam sám nemohou vkročit. A nabízí pohled na místa, na která by mě ani nenapadlo, že se mohu podívat. Létáme třeba nad rybníky, močály a dalšími místy, která jsou těžko přístupná. Člověk se dostane na neobvyklá místa, ale ta obvyklá zase díky dronům vidí jinak. Můžeme se tak na svět dívat z jiného úhlu pohledu. 

Kam sahá historie dronů a jaké byly jejich první úkoly?

Drony vznikly už na počátku minulého století. V roce 1916 vymyslel profesor Archibald Montgomery Low první dron, který nesl název Aerial Target, což v překladu znamená Vzdušný cíl. Sestrojil ho zejména kvůli snímkování z výšky. Bohužel drony vznikly na popud válečných událostí, kdy bylo třeba snímkovat pozice nepřátel z malých výšek.

A kde se nejčastěji využívají dnes?

Lze je využít ve všech oborech, kdy je potřeba snímkovat z výšky. Policisté s nimi monitorují hustotu dopravního provozu nebo složité dopravní nehody a používají je také pro sledování přejezdů plných čar. Zemědělci pomocí dronů snímkují plodiny, odhadují výnosy nebo rozsahy škod. V zemědělství se často používá Precision Agriculture neboli přesné zemědělství. Hnojivo se dávkuje přesně podle kvality půdy, která se prověří právě z dronu. Ve výbavě ale mají drony třeba i lesníci, kteří s jejich pomocí snímkují stromy zasažené kůrovcem. Možností využití je opravdu hodně.

Drony se ukázaly jako skvělí pomocníci při hašení požáru v Českém Švýcarsku, kde pomáhaly odhalit ohniska. Lze je využívat i při dalších živelných katastrofách?

Určitě. Drony lze využívat k monitoringu aktuální situace při povodních, sesuvech půdy, požárech. Následně lze s jejich pomocí sledovat vývoj situace a monitorovat rozsah poškození. S drony se dostanete i tam, kam by vám to požár neumožňoval. Příkladem je právě Hřensko, kde byly drony hodně využívány kvůli náročnosti terénu. Často se při požáru využívají jiné vlnové délky než viditelné, aby záření proniklo i na místa, která přes kouř nejsou vidět. 

Mnoho lidí se kvůli dronům obává narušení soukromí. Může být dron i zlým pánem? 

Drony se mohou dostat i do míst, která by měla zůstat utajena. Jde o ideální prostředek na šmírování. Lze vidět dron třeba nad soukromou zahradou, jak sleduje, co nemá. V současnosti už existuje databáze míst, kde je zakázáno létat. Když koupíte nový dron a aktualizujete software pro jeho ovládání, pak dron do zakázaných oblastí nevletí. Systém ho zkrátka zastaví.

Jak lze nesprávné užívání a porušování pravidel kontrolovat a postihovat?

Porušování pravidel má na starosti Úřad pro civilní letectví, který dohlíží na dodržování všech povinností. Dron si může koupit prakticky každý. Je na majiteli, aby ho měl pod kontrolou. Když někdo létá tam, kde nemá, například v národním parku nebo nad Pražským hradem či Kunětickou horou, Úřad pro civilní letectví mu může udělit pokutu.

Jsou s drony spojená další rizika?

Bohužel, ta válečná. Bezpilotní systémy jsou ideální prostředek pro vedení válek. Dron může provádět špionáž nebo lze na sebevražedný dron přidělat výbušninu a nasměrovat ho na daný cíl. V dnešní době můžeme v médiích sledovat, jak působí drony ve válečném konfliktu na Ukrajině. 

Jak se drony využívají na Univerzitě Pardubice?

Na Fakultě ekonomicko-správní s nimi sledujeme změny v krajině. Využíváme je také v projektu, ve kterém snímáme vybrané vodní nádrže. Následně detekujeme množství vody a také způsob jejího zabarvení. Laicky řečeno, díky dronu zjišťujeme, jestli se ve vodě dá, nebo nedá koupat. V dalším projektu pozorujeme nedaleký rybník Baroch, který postupně zarůstá, a my sledujeme, jak je tento proces rychlý. Dron letí, například v 60metrové výšce po předem stanovené trajektorii, v danou chvíli se vždy zastaví, pořídí snímek a letí dál. Jakmile nasnímá určenou oblast, letí zpět na výchozí pozici. Data se z karty stáhnou do počítače, kde jsou uspořádána dle souřadnic. Data získaná z více časových horizontů můžeme porovnávat buď vizuálně, nebo pomocí různých programů, které vyhodnotí, jak rozsáhlé změny v plochách vod, lesů a polí nastaly. 

Používají je ve výuce i studenti? 

Studenti přijdou do styku s drony v předmětu Geografické informační systémy, kde učíme, co je dálkový průzkum Země a jak lze data sbírat bezkontaktně. Využívají je ale také studenti studijního programu Aplikovaná informatika – Multimédia ve firemní praxi, kteří s dronem zacházejí jako s ideálním stativem. Na fakultě máme několik dronů, ale létáme jen s jedním. Kousky z roku 2014 jsou spíše pro pamětní expozice.

Co jsou to geografické informační systémy (GIS)? 

Tyto systémy umožňují zpracovávat a následně vizualizovat informace o objektech na naší planetě. Drony pomáhají hlavně se sběrem dat o objektech a jevech na zemském povrchu. Data se v prostředí geografických informačních systémů analyzují a vizualizují. My sbíráme data o vegetaci, vodních tocích a dalších typech pokryvu, která pomocí řady metod zpracujeme a zobrazujeme je na mapách.

V jakých oblastech lze tyto systémy využívat?

Geografické informační systémy lze používat, stejně jako drony, ve všech oblastech lidské činnosti. Každý kouká do mobilu na mapy.cz nebo mapy na Googlu. Právě mapa, ať už turistická nebo jakákoli jiná, například ukazující úbytek lesů v území, je jeden z nejčastějších výstupů z GISů. 

Létáte s drony i ve volném čase?

Přiznám se, že posledních několik měsíců moc nelétám. Máme v týmu zkušeného pilota, takže tu činnost přenechávám jemu. 

Drony jsou skvělý koníček, máte i další zájmy?

Na prvním místě je má rodina, mám doma dva puberťáky. Také jsem členem dětské organizace Zálesák – svaz pro pobyt v přírodě a jsem náčelníkem chrudimského střediska Zálesák Táborníci. Je nás asi 250 a jednou za rok pořádáme tábor. Mimo to jezdím na horském kole a chodím na hokej.

Mgr. Pavel Sedlák, Ph.D. (1975)

• Po studiu gymnázia v Chrudimi zamířil na Univerzitu Palackého v Olomouci. Magisterský titul si odnesl z oborů biologie, geografie a geologie.
• Doktorský titul získal v roce 2007 na Masarykově univerzitě v Brně v oboru Kartografie, geoinformatika a dálkový průzkum Země.
• Zkušenosti čerpal na zahraničních univerzitách ve Vídni, Londýně, Helsinkách a v Lisabonu nebo ve Švédském geologickém ústavu v Uppsale.
• Zaměřuje se na kartografii, dálkový průzkum Země, geografické informační systémy a také počítačovou grafiku.
• Je garantem bakalářského studijního programu Aplikovaná informatika – multimédia ve firemní praxi.
• Je členem České kartografické společnosti a České geografické společnosti.
• S dronem poprvé vzlétl v roce 2014 a od roku 2017 je registrovaným pilotem. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Operační sál ve válečné zóně je jeho teritoriem. Karel Odložilík, sálová sestra ve službách armády a absolvent Fakulty zdravotnických studií, zažil na osmi zahraničních misích útoky na základnu, velké množství zraněných a ztráty, na které nelze zapomenout. Získal ale přátele a cenné zkušenosti.

Co je úkolem perioperační neboli sálové sestry?

Perioperační sestra pracuje na operačním sále a stará se o pacienta před, v průběhu operace a po ní. Před operací společně se sanitářem a anesteziologickou sestrou pacienta přebírá, kontroluje jméno, datum narození, druh operace, případně stranu, která má být operována.  Na správné straně pak udělá nesmazatelným fixem značku. Dále kontroluje alergickou anamnézu. V průběhu operace je sálová sestra buď instrumentářkou, která asistuje operační skupině, nebo takzvanou obíhavou sestrou, která rozbaluje sterilní materiál a je spojkou mezi sterilní skupinou a okolím. Po konci zákroku převáží pacienta na dospávací pokoj nebo jednotku intenzivní péče.

Působíte jako perioperační sestra v armádě. Jaká byla první mise? 

Na první misi se samozřejmě nedá zapomenout. Je to už 20 let. Na podzim roku 2002 jsem přistál na letišti v afghánském Kábulu a ocitl se v úplně jiném světě. Při transportu z letiště na naši základnu, kde se polní nemocnice nacházela, jsem pozoroval místní obyvatele, afghánskou architekturu, divokost tamní dopravy. Bylo to velmi působivé a hodně odlišné od toho, na co jsme zvyklí.

Hrozilo vám tam nějaké nebezpečí?

V naší polní nemocnici jsme poskytovali také humanitární péči. Díky tomu jsme o práci neměli nouzi a zároveň jsme se byli oblíbení u místních obyvatel, což bylo velmi výhodné i z bezpečnostního hlediska. Během tří měsíců, které jsem tam strávil, nedošlo k jedinému útoku na naši základnu, takže jsme se tam cítili v bezpečí.

Na jiných misích jste útok na základnu zažil?

Občas nějaké útoky přišly, ale nic hrozného se naštěstí nestalo. Když se člověku nic nestane, nevnímá to tak dramaticky. Prostě to beru tak, že je to součástí mé profese. Je třeba to přejít, nemůžu se nechat vykolejit.

Na sále musíte mít chladnou hlavu. Jak se dá odpoutat od toho, co se děje okolo? 

Každá sálová sestra musí na sále i v běžné nemocnici zvládat stresující situace a fungovat pod tlakem, takže jsem na toto byl připravený. Zásadní rozdíl jsem tam nevnímal. Polní nemocnice je navíc většinou lokalizovaná v týlu (prostor za frontou – pozn. red.), kde není nebezpečí tak enormní, jako když se ze základny vyjíždí.

Co je potřeba, aby mohla perioperační sestra vyjet na misi?

Kromě odpovídajícího vzdělání je jedním z předpokladů fyzická zdatnost a znalost anglického jazyka. Další podmínka je dobrý zdravotní a psychický stav. Každý voják před nasazením musí projít důkladným zdravotním vyšetřením a psychologickým testováním.  Celá skupina projde před odjezdem intenzivním komplexním výcvikem, který je samozřejmě uzpůsobený místu nasazení. Přizpůsobuje se lokalitě, do které se jede, národnostem, které tam žijí, ale třeba i geografickým podmínkám nebo epidemiologické situaci. 

Na kolika misích jste byl?

Zúčastnil jsem se osmi zahraničních operací. Když jsem jel poprvé, byl jsem ve stresu a představoval jsem si, co všechno se může stát. Když jsem měl jet po osmé, uvědomil jsem si, že už mise vnímám jako méně nebezpečné. Už jsem toho dost zažil, takže mě máloco překvapí. Vždy ale záleží na místě, kde působíme, na zabezpečení základny, a také na bezpečnostní a politické situaci v lokalitě.

Jaký je váš nejsilnější pozitivní a negativní zážitek z mise? 

Když jsem odjížděl na první misi, tak mi moje kolegyně řekla památnou větu: „Kájo, na misi poznáš přátele na celý život.“ To musím potvrdit.  Zážitek z mise je velmi intenzivní a poznáte lidi mnohem víc, protože s nimi trávíte čtyřiadvacet hodin denně. Za pozitivní považuji právě nové kontakty a přátelství, která jsem tam navázal. Mezi negativní zážitky patří, že jsme mnohdy řešili závažná zranění a záchrana životů na operačním sále byla velmi emotivní a působivá. Na to člověk nikdy nezapomene.

Jaký je poměr žen a mužů v této profesi, která je tak fyzicky i psychicky náročná? 

V tomto případě se počty neliší od civilního zdravotnictví, kde nelékařský zdravotnický personál tvoří většinou ženy. Stejné je to u armády. Ženy musejí zvládat i nebezpečné mise, zkrátka protože není tolik „chlapů sester“. V naší 6. polní nemocnici je zhruba 60 procent žen a 40 procent mužů. 

Jak vypadá den sálové sestry na misi?

Běžný den je velmi podobný dni standardní perioperační sestry v české nemocnici. I po zvládnutí plánovaných operací na konkrétní den, musí být tým neustále v pohotovosti. V případě potřeby musíme okamžitě doběhnout na pracoviště a být schopni operovat akutní zákroky. Specifikem je hromadný příjem raněných, při kterém se okamžitě aktivuje celá nemocnice. Všechna pracoviště musí být do předem stanoveného limitu připravena na příjem velkého počtu raněných. Takže i když máme volno, musíme být 24/7 na vysílačce. 

A jak vypadá váš den po návratu z mise? 

Po návratu z mise působíme ve stážových zařízení, což jsou i civilní nemocnice. Já pracuji na ortopedicko-traumatologických sálech přerovské nemocnice, kde je neustále hodně práce. Obzvláště teď po pandemii covidu, kdy se čekací doby prodloužily a v operacích máme skluz. Můj den začíná tím, že se nad plánem operací na daný den domluvíme, kdo co bude dělat. Po operačním programu pak následuje úklid, doplnění materiálu na sály a objednávky spotřebovaného materiálu. Potom sály připravíme na další operační den a sloužící tým čeká na případné akutní operace. K tomu ještě plníme harmonogram dne. Například sterilizujeme materiály, připravujeme dezinfekční prostředky, a také zabezpečuje transport biologického materiálu. 

Sloužil jste také v polní nemocnici pro covidové pacienty. Jakou jste tam měl roli?

Působil jsem na pozici vrchní sestry tohoto záložního zařízení a byl jsem zde jako odborník za nelékařský personál. V horizontu pár dní jsme připravili polní nemocnici pro 500 pacientů. Ti se tam měli umístit ve chvíli, kdy by se vyčerpaly kapacity v klasických zdravotnických zařízeních. Byli jsme připraveni na pacienty, kteří už nebyli v kritickém stavu, a na nemocné s lehčím průběhem. Nemocnice se ale nakonec naštěstí nevyužila. 

Jak polní nemocnice vypadala? 

Byly to obrovské temperované haly na pražském výstavišti. V nich jsme mobilními zástěnami vytvořili několik sektorů po 50 lůžkách. Tyto haly byly propojené filtry se zázemím pro veškerý personál.

Lze polní nemocnici vybavit tak, aby se přibližovala standardům, které známe z klasické nemocnice? 

Vše je závislé na místě nasazení. Záleží na tom, jestli budujete nemocnici ve stanech nebo ve zděných budovách, a zda je v nich teplo, světlo, voda, odpady, elektrická energie a další. V těchto improvizovaných podmínkách je velmi těžké zajistit hygienické epidemiologické standardy. Nikdy se nemůžeme přiblížit klasickým zděným budovám, kde je filtrační zařízení, vstupní filtry, ve kterých se operační skupina převléká a podobně. Co se přístrojů a materiálu týče, to už je stejné jako v běžné nemocnici. Byli jsme ale například součástí mezinárodní nemocnice u Britů, kde byly stany, a tam voják přišel v uniformě, umyl si ruce, hodil na sebe operační plášť a šlo se na sál. Zkrátka vždy záleží na tom, co je k dispozici.

Po 20 letech služby vás čeká odchod z armády. Proč tato změna?

Důvody jsou čistě osobní. Naše Agentura vojenského zdravotnictví se nachází v Hradci králové a já bydlím u Olomouce. Jako voják trávím hodně času mimo domov, což chci změnit. Chci být více doma se svou rodinou. Je čas, abych ji upřednostnil. 

A budete dál dělat svoji práci?

Vracím se na operační sály v přerovské nemocnici, kde jsem před pětadvaceti lety začínal a kam stále chodím vypomáhat. Znám celý personál. Je to místo, které mi není cizí, a práce je mi blízká.

Pojďme se vrátit zpátky v čase. Proč jste šel před lety studovat Fakultu zdravotnických studií?

V době, kdy jsem studoval, byla Univerzita Pardubice jediná, která nabízela magisterské studium perioperační péče. Navíc jsem měl od své neteře, která již dříve perioperační péči v Pardubicích studovala, pozitivní recenze.

Jak na studium vzpomínáte?

Vzpomínám na to rád. Rozšířil jsem si znalosti a dovednosti, ale také kontakty. Poznal jsem mnoho zajímavých profesionálů a ještě po 25 letech praxe na operačních sálech pro mě bylo studium přínosné. Velmi oceňuji také přednášky na téma management a statistika, ze kterých dnes na pozici vrchní sestry, kdy mám pod sebou tým 60 lidí, velmi čerpám. 

Fakulta zdravotnických studií investuje do odborného vybavení a pořídila například laboratoř, která simuluje operační sál….

To je výborná zpráva, protože z vlastní zkušenosti vím, že praktická výuka perioperační péče je nejpřínosnější. Nejen že vidíte, jak to na sále reálně vypadá, ale můžete zde imitovat a trénovat různé činnosti. Studenti si také mohou prohlédnout nástroje a přístroje, což jim dá rozhodně víc než pouhý obrázek v knize.

Mgr. Karel Odložilík (1975)

• V roce 2011 absolvoval Vysokou školu zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislavě.
• Magisterské vzdělání v oboru perioperační péče si doplnil na Fakultě zdravotnických studií UPCE, kde promoval v roce 2020.
• Má za sebou více než 25letou praxi na operačních sálech civilních i armádních nemocnic. 
• Jako perioperační sestra ve službách armády vyjel na osm zahraničních misí.
• Působil jako vrchní sestra polní nemocnice v Letňanech pro 500 pacientů s koronavirem. 
• Volný čas rád tráví se svou rodinou, na zahradě nebo jízdou na kole.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Co si psaly do deníčků ženy v 19. století a proč lidé vnímají negativně feminismus? Historička Milena Lenderová z Fakulty filozofické se zabývá dějinami žen a otázkami rovnosti pohlaví. Říká: I dnes přetrvává názor, že doménou ženy je domácnost.

Věnujete se 19. století. Jak tehdy ženy žily? 

Celé 19. století je poměrně dlouhé období. Situace na jeho začátku byla pro ženy zcela nesrovnatelná s tou na konci století. Ženy během sta let ušly kus cesty. Od začátku století, kdy se ještě zpochybňovalo právo žen na jakékoli vzdělání a vůbec potřeba ženského vzdělání, až k dívčímu gymnáziu a ženám na univerzitě.

Co tomuto pokroku pomohlo?

Paradoxem je, že ženskou emancipaci vždy posouvá nějaký problém. Může to být třeba krize nebo válečný konflikt. V tomto případě to byla prusko-rakouská válka v roce 1866, která byla lidskou a demografickou tragédií. Najednou se objevila spousta žen –⁠ vdov, které měly živit rodinu, ale vlastně nic neuměly, a mnoho dívek, které marně hledaly ženicha. Zatímco na začátku 60. let byly jen vyšší dívčí školy, poté se objevily i kurzy ženského výrobního spolku, které cílily na ženskou kvalifikaci. V roce 1870 se dokonce otevřela první střední škola pro dívky s maturitou, kterou byl učitelský ústav.

Podrobně jste zkoumala deníky mladých žen a dívek. Co v nich bylo zajímavého? 

Byla to určitá autostylizace. Máme představu, že deníky jsou skutečně upřímné. Z rukopisů je zřejmé, že pisatelka vždy psala pro někoho, kdo její text možná bude někdy číst. Protože jsem se zajímala o dějiny sexuality, hledala jsem v denících informace k tomuto tématu. Ty tam ale téměř nebyly. A když jsme se zabývali dějinami porodnictví, bylo to podobné. Eva Vrchlická například do deníku napsala pouze: „Dnes ráno jsem dostala děvčátko.“ 

Co si tedy ženy zaznamenávaly? 

Ženské deníky nahlížejí realitu zezdola. Dozvíte se v nich, co dělaly, co si oblékaly, jaké měly kamarádky a další každodennosti. 

Bylo tehdy běžné vést si deník?

Ve vzdělaném prostředí si děti zhruba od 12 let psát deník dokonce musely. Na začátku zpovědního věku dostaly sešitek a pod dozorem rodičů nebo vychovatelky začaly psát. Dívky byly vytrvalejší, ale jejich zpověď zpravidla končila s narozením prvního dítěte. Našli jsme v nich tedy spíš dívčí starosti. Bylo výjimkou, že některou z dívek zajímala politika, a dokonce o tom napsala, takže jako pramen k reflexi politického dění v českých zemích tyto deníky určitě neslouží. 

Proč si děti musely psát deníky?

Byly vedeny k zodpovědnosti a k sebereflexi. Nyní vyšel třetí díl deníku Marie Červinkové-Riegrové, vnučky Františka Palackého, která si ho psala od 11 let. Vydaly se pouze části deníku z dospělosti, kdy byla jakousi sekretářkou svého otce, zakladatele české politiky Františka Ladislava Riegra. Máme ale k dispozici i rukopisy z jejího útlejšího věku, které jsou roztomilé tím, že v nich každý večer zpytuje, zda byla hodná a zda se chovala, jak se od ní očekává. Najdeme tam třeba, že se trochu poprala s bratrem nebo že nebyla hodná a myslela na špatné věci. Děti z těchto rodin byly vedeny k tomu, aby uvažovaly, co ten den dělaly a zda to bylo ve shodě s normou, která ve vzdělaných a zámožných kruzích panovala. Postupem času ale dozor trochu pominul, a tak můžeme v denících najít i zajímavější věci, které jsou vybočením z té normy. Přestože v 19. století byly děti ukázněnější, jsou v zápiscích zmínky typu: „dnes jsme si s kamarádkou zakouřily,“ „daly jsme si pivo,“ „počmáraly jsme lavice.“ 

Čím byla tehdy žena pro muže?

Spíš se podívejme na to, čím byl muž pro ženu. Znamenal pro ni ekonomické zajištění. Tehdy měly ženy přístup na trh práce téměř nulový. Některé z nich byly dělnice, ale po provdání práci opouštěly. Jakmile měly děti, byly z nich posluhovačky, pradleny a podobně. Kvalifikovaná ženská profese až do poslední čtvrtiny 19. století neexistovala, snad až na soukromou učitelku či vychovatelku. Dívky byly vychovávány k tomu, aby byly dobrými manželkami. Jejich povinností bylo zajistit zázemí rodiny. Starat se o to, aby členové rodiny žili v čistotě, najedli se, aby doma bylo teplo, aby děti byly vychované. To byla záležitost hlavně matky, otec byl jen takovým ramenem spravedlnosti. V této době bylo rozhodně pro ženu důležitější se vdát než pro muže se oženit.

Takže manželství nebyla založena na lásce?

Velmi záleží na sociálním prostředí. Panovnická manželství byla záležitostí politiky. Hlavním zřetelem byla politická výhoda, aliance a podobně. Ve šlechtických vrstvách fungoval spíš majetek. Snahou bylo ho pospojovat nebo rozšířit. V zámožnějších středních vrstvách to bylo zajímavé. Muž, který dokončil práva, hledal přiměřeně zámožnou nevěstu, za jejíž věno by si mohl otevřít advokátní kancelář. Lékař zase takovou, za jejíž věno by si mohl otevřít ordinaci. Ekonomický zřetel tam byl velmi silný. Ale v průběhu 19. století už vzájemná náklonnost, cit a láska začínají získávat prostor.

Čemu se ženy věnovaly ve volném čase?

Ony moc volného času neměly. Říkalo se, že zahálka vede k neřesti, takže měly být pořád užitečné. Přestože rodina měla zpravidla služebnou, žena měla volný čas strávit něčím, co je prospěšné, například charitativní činností. Manželka již zmíněného F. L. Riegra neustále pletla punčošky pro chudé děti, organizovala mateřské školky a jesle, péči o chudé ženy a kojence. Volný čas se v ženském světě objevil až později, ženy ho měly věnovat četbě nebo psaní deníků.

Říkalo se, že žena je dcera, sestra, matka, družka a pouhý přívěšek lidské rasy. Co to znamená?

Žena neměla právní subjektivitu, vždy za ni zodpovídal nějaký muž. Nejdříve otec, a když se vdala, pak manžel. Bylo to jasně dáno rakouským občanským zákoníkem z roku 1811. Žena neměla právo rozhodovat o dětech, které porodila, v podstatě ani o majetku, který přinesla do rodiny. Až do začátku První republiky neměla volební právo. V našem prostředí byla a dosud je navíc posesivita daná koncovkou –⁠ová, což znamená, že jste vždy něčí. Proto jsem si například nechala své jméno. Nevadilo mi být dcerou svého otce, ale už bych nechtěla být majetkem svého manžela. 

Takže vám nevadí, když si ženy tuto koncovku ke jménu nedávají?

Nevadí mi to. I když to v českém prostředí působí trochu rušivě. Mně spíše strašlivě vadí přechylování cizích ženských příjmení. To mi přijde jako porušení autonomie nositelky. Co jí je do specifik českého jazyka? Úplně rostu, když někdo řekne třeba Madeleine Albrightová. Ona se takto přece nejmenovala. 

Žijeme v zemi, která byla jednou z prvních zemí, které uzákonily rovnost pohlaví. Jak si vedeme dnes?

Řekla bych, že máme stále málo žen v politice. Tím nechci říkat, že jsem zastáncem kvót. V politice by měly rozhodovat schopnosti, znalosti a rozhled. Když se ale podíváme na současné mužské politiky, zjistíme, že to tak rozhodně nefunguje. A nevím, jestli by tomu pomohly kvóty. Od listopadu 1989 bylo jen žalostně málo výrazných českých političek, za kterými zůstalo něco, co nám vyvstane v paměti, jakmile se řekne jejich jméno. To je ale dané tím, že tu stále přetrvává přesvědčení, že ženským světem je domácnost. Přitom, když se podíváme na skandinávské země, tak tam ženy v politice, třeba premiérky a prezidentky, fungují dobře.

Rovnost můžu a žen je i jednou z priorit českého předsednictví Radě EU. Je správně, že se toto téma stále otevírá?

Je dobře, že se o tom mluví. Ale už od roku 1920 máme v Ústavě, že neexistují žádné výhody pohlaví, ani rodu. Už za První republiky to moc nefungovalo, přestože byl prezidentem velký feminista T. G. Masaryk, který se teoretickým otázkám feminismu věnoval už v posledních desetiletích 19. století.    O úplné rovnosti se stále mluvit nedá. Máme v sobě neustále dědictví komunismu, že jsme si všichni rovni, ale fakticky tomu tak není. Tehdy byla žena muži rovna v tom, že mohla osm hodin pracovat a pak ještě osm hodin řádit v domácnosti. Představa, že domácnost je doménou ženy, tu pořád přetrvává. Objevuje se navíc i v politice, například ve výrocích některých politiků. Bohužel si nejsem jistá, jestli současná vláda bere toto téma dostatečně vážně. 

Je slovo feminismus v českém prostředí už chápáno správně? 

Ne, pořád je to spíše nadávka. Když jsem vydala první knížku K hříchu i k modlitbě, která byla o ženách v 19. století, tři renomovaní historici mi říkali, jak je to pěkné a že je vidět, že nejsem feministka. Já ale feministka jsem. To slovo má u nás stále přídech hanlivosti. Základní myšlenkou, která se rozvíjí už od francouzské revoluce, je, že muži a ženy jsou si rovni. To není nic proti ničemu. Feministky muže hubit nechtějí. Možná je chtějí jen vyhnat z kanape a od televize a tím je upozornit, že péče o rodinu a domácnost je také jejich věcí, ale žádné distopické představy o nadvládě žen nemají. Lidé pořád nemají jasno, protože podléhají jednoduchým informacím.

Brněnská primátorka řekla, že rozhodně není feministkou, protože je ráda, když jí muž podrží dveře, zaplatí kafe a pomůže jí do kabátu. Je to správně?

Vůbec to spolu nesouvisí. Tyto situace jsou záležitostí etikety, ne feminismu. Nejen Češi mají problém s feminismem, a ještě větší problém s etiketou, protože se často opravdu neumějí chovat. Masaryk řekl: „Muži a ženy jsou si zcela rovni, pouze rozdíl fyzický budiž je uznáván.“ Biologické pohlaví pořád hraje roli, ženy jsou přeci jen fyzicky slabší. Otevírání a přidržení dveří má kořeny v dobách, kdy byly dveře opravdu těžké. Na naší fakultě máme dnes těžké bezpečnostní dveře, se kterými někdy zápasím. Dát někomu přednost je také otázka bezpečnosti. Pouštíme jako prvního staršího člověka a ženu, abychom se ve dveřích nepotloukli. Etiketa má racionální kořeny. Češi ji, navzdory vynikajícímu panu Špačkovi, ale neznají. Neznají feminismus, ani etiketu a pak pouští do světa takové nesmysly. 

Jaké jsou tedy cíle feminismu?

Rovnost obou pohlaví. A to nejen rovnost v legislativě, ale také rovnost, která je respektovaná. Je to záležitostí výchovy, četby, médií a televize. S vnoučaty občas sleduju ČT Déčko a řekla bych, že tam to začínají dělat dobře, protože se do popředí dostávají i holčičky. Ne vždy je tím šikovným, energickým a vynalézavým dítětem jen chlapec. Tak to přece v životě je. Pokud toto budou lidé respektovat, rovnost pohlaví bude fungovat. Když to nerespektují, nepomohou žádné další vyhlášky, předpisy a podobně. Už přes sto let máme rovnost obou pohlaví v ústavě.

Podívejme se ještě na sexuální obtěžování. Jedna politička řekla, že je to přirozená věc, kterou dělali už naši předkové, a kdyby se takto nechovali, my tu vlastně vůbec nejsme…

Kdysi bylo přirozenou věcí smrkat takzvaně po pansku, což znamená na zem. Bylo přirozené se moc nemýt, jíst rukama a fatalisticky přijímat úmrtí vlastních dětí. Pokud bylo sexuální obtěžovaní v minulosti přirozená věc, společnost se už poněkud zkultivovala. Myjeme se, smrkáme do kapesníku, a neměli bychom být ani sexuálně obtěžováni. Otázka ale je, co je sexuální obtěžování. Pokud za to někdo považuje pouhé otevření dveří, tak je něco špatně. Otevření dveří není plácnutí přes zadek. Ale to inteligentní člověk, myslím, chápe. 

Co byste popřála ženám? 

Myslím, že každý člověk se smyslem pro spravedlnost si přeje, aby skončila válka. A aby ruští váleční zločinci stanuli před Mezinárodním soudem pro lidská práva. A to bych přála nejen ženám, ale všem.

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. (1947)

• Svá studia v oborech dějepis a francouzština absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala i titul PhDr. a CSc.
• Habilitovala se a profesorské řízení postoupila na Jihočeské univerzitě.
• V České republice začala jako první zkoumat dějiny žen a dětství z pohledu historické antropologie.
• Byla první děkankou Fakulty humanitních studií (pozdější Fakulty filozofické).
• Je autorkou nebo spoluautorkou 25 publikací a zhruba 200 vědeckých studií.
• V roce 2016 získala cenu Magnesia Litera za publikaci Vše pro dítě! Válečné dětství 1914-1918.
• Ve volném čase se věnuje vnoučatům a zvířatům

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Bílá stěna, náraz a tma. Jiří Švihálek při dopravní nehodě přišel o nohu. Pod přezdívkou „pacholek“ popsal bývalý student Fakulty ekonomicko-správní a Fakulty elektrotechniky a informatiky svůj příběh, který proletěl Českem, na blogu a v knize Deník jednonožce.

Datum 26. července 2019 asi jen tak nezapomenete. Co se tehdy stalo?

Byl to krásný letní pátek. Po práci jsme jeli s nyní už bývalou ženou na rodinnou oslavu, a protože bylo krásně, naložili jsme dárky na motorku. Byl hustý provoz, takže jsme jeli v koloně. Na obchvatu kolem Chrudimi se najednou rozkývalo auto s vozíkem plným betonu. To jsem ale tehdy ještě nevěděl. V tu chvíli jsem viděl jen bílý flek, který přejel do protisměru a narazil do svodidel. Strhnul jsem řízení do protisměru. Pak bylo černo. 

Po nehodě jste byl při vědomí. Co si pamatujete? 

Viděl jsem před sebou svou ženu, jak tam leží se zavřenýma očima. Bylo hrozné vedro, sluníčko pálilo, na asfaltu smrděl olej. Tekl z motoru, který ležel vedle mě. Vyletěl z auta, taková to byla rána. Kousek dál stál náklaďák. O nás nikdo nevěděl, oproti tomu, co se tam dělo, oproti té hradbě z rozbitých aut jsme byli jako mravenečci. Zakřičel jsem, ať pro nás někdo přijde. Naštěstí si nás poté všimli a táhli nás pryč od toho motoru, protože hrozilo, že začne hořet.

Jaký byl váš zdravotní stav? 

Zjistil jsem, že hýbu stehnem, ale zbytek nohy zůstává ležet na silnici. Palec se mi houpal jen na kouscích kůže. Vše v mém těle se najednou vyplo, takže jsem necítil žádnou bolest, za což jsem vděčný. Vnímal jsem, že mě pálí asfalt a že ležím na kamínku, ale vůbec jsem necítil, že mám na několika místech rozbitou nohu. Jeden hasič mi do ní dokonce omylem kopnul a hrozně se omlouval, ale já jsem nic necítil. 

Co se dělo v nemocnici?

Primář se mi podíval na nohu a řekl, že je na kaši a že se s tím nedá nic dělat. Pak jsem usnul a probudil se druhý den po několikahodinové amputaci. Cítil jsem se dobře, byl jsem plný opiátů. Ale neměl jsem nohu. Chvíli se mi chtělo brečet. Pak jsem si ale uvědomil, že žiju, a to je skvělé. Přišel jsem jen o část nohy. Tehdy mi ji řízli…tam vlastně nebylo co řezat. Zkrátka mi ji sebrali pod kolenem, ale 13 dní na to jsem bohužel přišel i o koleno, což je obrovská nevýhoda. Ztrátu kolene jsem obrečel hodně.

Přesto jste to ale vzal jako nový začátek.

To je přesné, je to nový začátek a člověk si tak musí nastavit hlavu. Nesmí to vzít tak, že je konec. Jinak to konec skutečně bude – jak psychicky, tak fyzicky. Když se nastaví na nový start, s jinými hodnotami, začne se s tím učit žít a začne hledat cesty. Všechno je najednou o dost snazší. To byla hned od prvního dne po nehodě i moje filozofie a snažím se toho držet. Někdy to jde snáz, někdy hůř.

Zaplatil jste za vášeň pro motorky největší daň?

To bych neřekl, vlastně to ani nesouvisí s motorkou. Sešlo se množství špatných náhod. Motorka za to nemůže. Kdybychom byli v autě a trefil nás přetížený vozík plný betonu, tak by to i tak dopadlo strašně špatně. Máme sice nějaké ztráty na končetinách a na zdraví, ale mohlo to být horší. Hlavní je, že jsme to přežili.

Po nehodě jste začal psát deník. Proč?

Kamarádka mi přinesla papírový sešit s infantilním jednorožcem v duhových barvách, abych se v nemocnici nenudil. Nejdřív jsem ho zavřel do šuplíku, ale pak jsem ho začal využívat na psaní různých věcí, které se mi přihodily, abych je mohl později vyprávět rodině a přátelům. Dostával jsem tak silné opiáty, že jsem usnul a po probuzení jsem nevěděl, kde jsem, a spoustu věcí jsem si nepamatoval. Začal jsem si je psát a druhý den to často byla novinka i pro mě. Takto to vzniklo. 

Poté jste texty zveřejnil na blog, který se stal virálním…

Rozhodl jsem se, že zážitky napíšu jako příspěvek na své webové stránky a pošlu i na facebook, aby si je přečetlo širší okolí a já všechno nemusel všem vyprávět zvlášť. Muselo to ale ještě projít cenzurou od rodiny a kamarádů. Tohle se odehrávalo měsíc po nehodě. Poté jsem se psaní snažil držet každý den, čímž získalo deníkovou formu. Moje příspěvky začali ve velkém sledovat i cizí lidé, kteří nám fandili a podporovali nás. To nám moc pomáhalo. 

Teď už tam ale každý den nový příspěvek nenajdeme. 

Nejdříve jsem si hlídal, aby text vyšel opravdu každý den. Začal jsem si je připravovat předem a zveřejňoval je postupně. Každý příběh ale po nějaké době postrádá na zajímavosti. Když už nebyl vidět větší progres, dny se začaly slévat. Najednou bylo jasné, že je každodenní psaní neudržitelné a že už budu psát jen o velkých událostech – v této fázi je to teď. Ale papírový deník s jednorožcem pořád existuje, jen je zase zpátky v šuplíku.

Následně jste blog vydal knižně. Liší se kniha od textů na webu?

Hlasy, ať to vydám, chodily od začátku. Někteří chtěli na budoucí knihu dokonce i přispět. Říkal jsem si, proč by za peníze kupovali něco, co mají zadarmo na internetu.  Ale potom mě oslovili lidé, kteří měli s vydáváním knih už zkušenost, a šli jsme do toho. Rozhodl jsem se knihu obohatit, proto v ní jsou navíc unikátní rozhovory s hasiči, s mou rodinou, s přáteli. Je tam hromada receptů, čímž myslím asi tři nebo čtyři (smích), a také QR kódy, takže čtenář nepřijde ani o videa.

Blog získal ocenění Magnesia Litera a Křišťálovou lupu. Při přebírání ceny z vás na pódiu sršela neskutečná energie.

To si pletete s potem (smích). Je to neuvěřitelné. Člověk, který téměř neumí správně napsat čárku ve větě, se najednou mohl postavit na pódium vedle literárních géniů. Pro mě obrovský úspěch. Nesmírně si ceny vážím a je to jedna z věcí, která mi visí na zdi. 

Setkáváte se s lidmi, kteří váš příběh znají?

Zrovna dnes jsem byl v drogerii koupit kapesníčky. Když jsem odešel, přišla mi na Instagram zpráva, v níž se mi čtenářka omlouvala, že na mě v obchodě zírala. Chtěla mě přijít pozdravit a popřát mi hodně štěstí, ale prý na to neměla odvahu a nechtěla mě obtěžovat. Lidé mě poznávají často. Vidět člověka bez nohy není v Pardubicích úplně běžné. Je nás tu jen hrstka.

Před nehodou jste byl v životní formě. Sportujete i přes ztrátu končetiny?

To je pravda. Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Hrozně dlouho jsem čekal, až budu moci používat běžeckou protézu. To se protáhlo nutnými operacemi a hojením pahejlu. A pořád to není ono. Mám bolesti a neustále řešíme, co by mohlo pomoct, aby protéza dokonale seděla. Takže jsem metu, že zas budu běhat a budu aktivní i v tom, co mě předtím opravdu bavilo, ještě nepokořil. Ale snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding nebo paddleboarding.

Do boxu: „Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Než to bude možné, snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding, paddleboarding.“

Je neuvěřitelné, že i bez nohy lze jezdit třeba na snowboardu. 

Dneska se už dělají protézy na každý sport. Člověk by ale musel chodit do několika prací najednou, aby si jich mohl dovolit více. Mně pomohlo, že jsem na snowboardu uměl jezdit už před nehodou. Musel jsem jen přijít na to, jak s protézou správně fungovat, jak ji propnout, abych z prkna nespadl a podobně.

Jak těžké bylo vrátit se s handicapem ke sportování?

Záleží na sportu. Jsou sporty, kam se člověk dokáže lehce vrátit zpátky i bez nohy. Pro mě je nejdůležitější běhání, proto je přede mnou ještě dlouhá cesta. Mám úžasnou protézu, ale pokud není kvalitní lůžko a nesedí mi, tak mě to bude vždy bolet a omezovat.

Vaše protéze je robotická. Co umí?

Stojí strašné peníze, ale je skvělá. To, co umí a co vydrží, je neuvěřitelné. Má mnoho režimů, umí spoustu sportů a může se používat ve vodě. Navíc mi zachraňuje zdravou nohu, protože ji šetří tím, že pomáhá chodit ze schodů, přibržďuje mě, sedá si se mnou. To je hrozně důležité, protože už mám jen jedno koleno a klouby se přetěžují a ničí. Původně byla navržena pro americké veterány a vůbec nebyla učena pro civilní trh. Pak se něco zlomilo a už se dá běžně sehnat.

Jak protéza funguje? Sama ví, co má dělat, nebo jí musíte dát povel?

Je to půl na půl. Protéza má hydraulický píst, který je řízený mikroprocesorem. V noze jsou rozmístěná různá čidla, takže pozná, jestli stojím na špičce nebo na patě, jestli je noha ve švihu nebo v zátěži. Pak je důležitý algoritmus a program, který pozná, jestli jdu pomalu nebo rychle, jestli jdu ze schodů nebo z kopce, a podle toho procesor přibržďuje píst. Neumí ale popohánět. Často si lidé dělají srandu, že za mě noha sama kope. Ona umí ale jen brzdit, takže při chůzi ze svahu mě pomalinku spouští. Noha přesně ví, kdy to má udělat, což je pro mě trochu magie.  Jako skoro „ajťák“ bych to ale neměl říkat, protože je to zkrátka program. Občas jí ale musím poradit, jaký režim preferuju, třeba že jdu na kolo. Na to mám aplikaci v telefonu.

V čem se váš život ještě změnil?

Dalo by se říct, že jsem se vrátil do starých kolejích, především po pracovní stránce. Jdu do práce, vrátím se a odpoledne je o tom, jak se co nejrychleji vrátit do formy. Pořídil jsem si běžecký pás, na kterém se snažím chodit, abych otužoval pahejl a ten si zvykl na zátěž. Takže volný čas věnuju hlavně tomu, abych mohl fungovat normálně. Nechci řešit, že někam nepůjdu nebo něco nezkusím, protože nemám nohu. Mým cílem je chodit tak, aby lidé nepoznali, že mám protézu. Noha to umí a díky ní se mi to často daří. Ale stále musím pracovat na lůžku, protože často vznikají různé oděrky, které mě omezují v tom, abych hezky chodil. To pak začnu kulhat. Protéza musí fungovat perfektně, aby člověk netrpěl.

Už jste se dokonce vrátil i do sedla motorky. 

Vrátil jsem se jen na skútr. S přítelkyní nás čeká dovolená v Řecku, kde na skútrech budeme jezdit. Chtěl jsem si předem vyzkoušet co to se mnou udělá. Jestli nebudu mít psychický blok a zda to bude fyzicky možné, jestli mi tam protéza nebude vadit. Zkoušeli jsem si jízdu u kamarádky, kterou jsem získal na Fakultě ekonomicko-správní a stále jsme přátelé. Na jejím skútru jsem jezdil i s batůžkem a bylo to skvělý. Naše obavy z jízdy ve dvou se rozplynuly.

Vy jste ale svá studia zahájil na Fakultě elektrotechniky a informatiky, že?

To je pravda, ale objektově orientované programování ukázalo, že informatika nebude úplně pro mě. Proto jsem přešel na Fakultu ekonomicko-správní, kde jsem dodělal Informační a bezpečnostní systémy, což je také trochu IT obor. 

Ani v tomto oboru jste ale nezůstal a dnes děláte marketing. 

To se tak stane. Člověk někam nastoupí a poté v rámci firmy přejde na jinou pozici a najednou zjistí, že mu vyhovuje daleko víc. Vždycky jsem věděl, že budu dělat za počítačem a v marketingu se právě hodně věnuju médiím a počítačové tvorbě. Netvrdím, že to, co dnes používám v marketingu, jsem se nenaučil na Univerzitě Pardubice, to bych lhal. Pomohlo mi to a naučil jsem se na vysoké škole mnoho věcí. Ale to nejcennější, co mi studium dalo, jsou kontakty a přátelé, které mám dodnes.

Přezdívku pacholek dala Jiřímu jeho dětská láska. Když při nehodě přišel o nohu, jeho sestra vymyslela alternativu pro jeho nohu, pacholeg.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Topič na lokomotivě, který má k ruce svého tlumočníka. To je světová rarita. Pro absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera Ladislava Crhu, který obsluhuje kotel parní lokomotivy na německé úzkokolejce v Žitavě ale každodenní realita. Jazykovou bariéru v nové práci rychle odbourává.

Jezdíte vlakem i mimo práci?

Jezdím. Své první auto jsem si pořídil teprve vloni. Jako strojvedoucí pracuji 15 let a vždy jsem dojížděl do práce vlakem. Jenže dřív jsem pracoval v nákladní dopravě, takže nevadilo, že jsem občas zaspal a přišel pozdě. Mohl jsem jet dalším vlakem. Jenže na osobní dopravu čekají lidé, ta musí jet včas. Když jsem jednou zaspal, musel jsem jet na nádraží taxíkem, abych stihl svůj vlak. V tu chvíli jsem vyhodnotil, že je čas si pořídit auto, protože je to jistější (smích). 

Kde se ve vás vzala láska k železnici?

K železnici mě přivedl táta, který je strojvedoucí. Jako malý kluk jsem s ním chodil do práce. Už v pěti letech jsem se domáhal, aby mě vzal na motorák a dovolil mi se s ním rozjet. Naprosto mě vlaky učarovaly a hned jsem si je zamiloval. Dodnes mám rád pocit, že můžu řídit vlak, a ten pohled na koleje, které mi utíkají pod mašinu.

Jaká byla vaše cesta k funkci strojvedoucího? 

Cesta to nebyla vlastně vůbec snadná, protože v páté třídě se zjistilo, že špatně vidím na dálku. V tu chvíli se mi zhroutil svět a rozplynul největší sen. V roce 1989 totiž platilo, že strojvedoucí nesmí mít brýle a musí patřit do takzvané smyslové skupiny jedna, jak se tehdy rozlišovalo. Kdežto výpravčí už mohl mít brýle a mohl spadat do smyslové skupiny dva, v níž jsem se najednou ocitl. Zjistil jsem, že mašinu nebudu moct řídit, takže jsem začal na střední škole studovat na výpravčího. 

Nakonec z vás ale strojvedoucí přece jen je. 

Umožnil mi to vědecký pokrok. Ke konci studia na Univerzitě Pardubice, kde jsem studoval obor Dopravní prostředky, jsem se dozvěděl, že mohu jít na laserovou operaci, která mi vadu odstraní. Znovu jsem začal doufat, že ze mě jednou strojvedoucí opravdu bude.

Co jste tedy musel udělat, abyste se jím mohl stát?

Po škole jsem nastoupil na drážní úřad, kde jsem se teprve dozvěděl, co to obnáší. Byl jsem také v Klubu přátel lokálky v Kamenickém Šenově, který měl licenci, takže jsem se tam mohl zaučovat. Musel jsem absolvovat zákonité zkoušky s jízdou před komisí. V roce 2007 jsem vše splnil a mohl jsem nastoupit k Českým dráhám. 

Můžete řídit i parní lokomotivu. Na ni jste musel získat další papíry?

Je to tak, měl jsem jen oprávnění na motorovou trakci, takže jsem mohl jezdit jen s motorovými lokomotivami a vozy. Když jsem ale jezdil s nákladními vlaky, přestoupil k nám strojvedoucí z turnovského železničního spolku. Potkávali jsme se v Liberci na raportce, tedy v místnosti, které také říkáme fírcimra (místnost, šatna pro strojvedoucí – pozn. red.), a on mě lákal, ať s nimi jdu jezdit parní lokomotivou 310 kolem Turnova. 

A vy jste šel.

Chodil jsem tam nejdříve na brigády a zaučoval jsem se jako topič. Když jsem odpracoval stanovený počet hodin, šel jsem zase ke zkouškám a získal certifikát pro obsluhu lokomotivních kotlů. To odstartovalo další proces. V tu chvíli jsem totiž mohl přejít na pravou stranu strojvůdcovské budky, která je vyhrazená pro strojvedoucího. Opět jsem se musel nejdříve učit řízení lokomotivy a poté složit zkoušky, aby se ze mě stal strojvedoucí na páře.

V Německu jste ale nastoupil na pozici topiče. Není to krok zpět?

Může se to tak zdát, ale je to naprosto pochopitelné. Není to jako u auta, že s českým řidičákem můžu jezdit bez problému i v Německu. Za hranicemi mají na dráze jiné předpisy, v tomto případě navíc v němčině, jinou návěstní soustavu a trochu jiné zvyklosti. Prohlédli si všechny mé papíry a oprávnění, která jim stačila na to, abych mohl obsluhovat kotle. I tak si nejdříve prověřili, zda všechno opravdu umím. Když pustí na koleje člověka, musí mít jistotu, že je opravdu kompetentní.

Jak jste práci získal? V Německu nemají dostatek lidí, kteří by chtěli jezdit na páře?

Řekli mi o ní známí z jednoho německého spolku, protože věděli, že tam několik lidí půjde do důchodu. Je možné, že Němcům toto místo přijde špatně placené, protože je to špinavá práce. Máte ruce neustále od oleje, ale pro mě je to taková ta čistá špína. Někteří by třeba zájem měli, ale zase se bojí zodpovědnosti. Řízení lokomotivy a vlaku je velmi zodpovědná práce a lidí, kteří jsou ochotni tuto zodpovědnost přijmout, je málo.

Takže raději přijali Čecha i za tu cenu, že mu museli sehnat tlumočníka. Je tento postup obvyklý? 

Není to obvyklé, dokonce to prohlašovali za světovou raritu. Pro jistotu se mnou první měsíc do služby chodili dva tlumočníci, kteří se u mě střídali, abych se řádně zaučil. Německy trochu mluvím, ale ne všemu rozumím, takže mi překládali komunikaci se strojvedoucím. 

Máte v plánu se němčinu doučit?

Určitě, už na tom pracuju. Není to jen o běžné mluvě, ale musím se především doučit různé technické pojmy. Rozumím, že mám jít třeba namazat mašinu a podobně, ale v mnohých oblastech mám stále mezery. Primárně se musím doučit vše kolem lokomotiv, pak teprve si němčinu vyšperkuju tak, že budu schopný bez přípravy mluvit třeba i o pěkných ženských (smích).

Co je úkolem topiče? 

Starat se o kotel a vyrobit páru pro pohon parního stoje. Zkrátka zařídit, aby měl strojvedoucí vždy dostatek páry pro pohyb lokomotivy. Aby v kotli vznikla pára, je potřeba mít v něm vodu a pod ní topit, v mém případě černým uhlím. Když přijdete do budky strojvedoucího, uvidíte tam většinou dvě skleněné trubičky, takzvané vodoznaky, kde lze sledovat hladinu vody v kotli. Hlídat, aby voda neklesla pod nejnižší stav, je to nejdůležitější. Může se stát, že topič špatně přiloží a klesne tlak, ale to není takový problém, jako když dojde voda, to je průšvih. Je to na vrácení papírů na lokomotivu, protože může dojít i k výbuchu kotle. 

Budete do budoucna usilovat o roli strojvedoucího na této mašině?

Je to mým přáním. Ale jsem tam od května, takže na to je ještě čas. Nechávám tomu volný průběh. Abych ukojil potřebu řídit vlak, občas si ve svém volnu zajezdím jako strojvedoucí v Česku. I proto abych si osvěžil české předpisy a udržel se v kondici.

Nyní jezdíte na Žitavské úzkokolejce. Co je to za trať?

Je to německá úzkokolejná železnice blízko hranice s Českou republikou. Tyto železnice se v Sasku začaly hojně stavět po roce 1880 především v méně hospodářsky rozvinutých a horských oblastech. Už v roce 1884 se rozhodli postavit úzkorozchodnou trať do Reichenau (dnes polská Bogatynia – pozn. red.) a Markersdorfu (dnes polské Markocice– pozn. red.), což je u Heřmanic. Na tu později navázala úzkokolejka z Frýdlantu do Heřmanic, takže se z Frýdlantu pak dalo jet až do Žitavy. Odbočka na Oybin se postavila roku 1890. Část z Žitavy do lázeňských měst Oybin a Jonsdorf se zachovala do dnes. 

Lokomotivy tam jezdí každodenně?

Jezdí každý den. Za dob východního Německa bylo málo nafty a benzínu, takže běžně provozovali parní lokomotivy. Po roce 1990 už byla dráha pro běžnou dopravu do práce nepoužitelná, tak se přešlo na turistický a historický provoz. I tak ale zajišťuje drobnou dopravní obslužnost, některé děti tímto vlakem jezdí ze školy. Ale není to tak, že přijdete ráno v půl páté na vlak a přijede vám parní mašina, takový provoz už tam není. 

Co zajímavého tam na cestující čeká?

Jezdí tam třeba otevřené vozy, takže nad sebou nemáte žádnou střechu a můžete si užít krásný výhled do krajiny. Lidé v nich jezdí moc rádi. Mohou se nadýchat kouře z parní lokomotivy a prožívat tu pravou atmosféru (smích), ale také se zaposlouchat do chodu parního stroje. Trasa do lázeňských měst vede do kopce, takže lokomotiva je ve výkonu a dává o sobě vědět.

Kromě této rarity jste ale spojován také se Spolkem Frýdlantské dráhy. Co je jeho cílem?

Od narození bydlím ve Frýdlantu, odkud dříve vedla úzkokolejka do Heřmanic. Po válce území mezi Žitavou a Heřmanicemi zabrali Poláci a mezinárodní provoz po úzkokolejce přestal existovat. Do roku 1976 se jezdilo pouze na našem území. Když jsem byl malý kluk, tak tam ještě pořád ležely koleje. Trať postupně zarostla břízami a dalšími náletovými dřevinami a v 90. letech zmizely koleje úplně. Zůstaly nám jen náspy a spousta fotografií, které jsme nasbírali. Od mala to na mě ale velmi působilo, neustále jsem měl v hlavě, že u nás úzkokolejka byla. V roce 2004 jsme založili spolek s cílem část trati obnovit. Prioritou pro nás je obnovení kolejí od nádraží do výtopny, ve které provozujeme muzeum. Chceme zachránit úzkokolejku Frýdlant – Heřmanice v co největší možné míře. Kousek už jsme udělali. 

Jak vzpomínáte na studia na Univerzitě Pardubice?

Když jsem v roce 1997 nastoupil do prvního ročníku, věděl jsem, že se budu muset pořád učit. Ale bylo to zároveň období, kdy jsem si užíval studentského života. Večer jsme se potkávali v hospodě s lidmi z celé univerzity, na což rád vzpomínám. Poté jsem přešel do České Třebové, kde bylo tehdy dislokované pracoviště dopravních prostředků. Pokračovali jsme v takovém domácím prostředí, jelikož nás v ročníku bylo asi sedm. Mohli jsme zůstat ve škole třeba i celou noc a pracovat na počítači. Tam už se vše točilo kolem železnice.

Co vám univerzita do života dala?

Dala mi schopnost se vzdělávat pomocí knih a učebnic. Na střední škole jsem dostal knížky, k nimž jsem nemohl najít cestu, protože jsem jim nerozuměl. Kdežto na univerzitě jsem se naučil přijít do knihovny, posbírat pět knížek a z nich vyčíst vše potřebné. A hlavně jsem tomu obsahu díky studiu na univerzitě rozuměl. Vlastně jsem konečně pochopil i to, co do mě tloukli na střední škole a co jsem počítal těmi kilometr dlouhými vzorečky. Z toho dodnes čerpám. Porozuměl jsem technice a k tomu, co jsem se na výšce naučil, se neustále vracím.

Máte nějaký železničářský sen? Projet se na nějaké trati nebo mašině?

Chodím si do práce hrát s vláčky, a ještě za to dostanu zaplaceno. To už je splněný sen. Do Žitavy jsem šel, abych zažil pravidelný parní provoz, což se mi teď splnilo. Jediné mé přání je opravdu už jen být strojvedoucím na úzkokolejce. Tam bych vydržel klidně až do důchodu. Nemám sen jezdit nějakými rychlovlaky, dráhu prožívám spíše na lokálkách a regionální železnici, což je z dopravního pohledu dnes už okrajová záležitost. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Nestihli jste podat přihlášku na vysokou školu nebo stále vybíráte tu nejvhodnější? U nás máte stále šanci uspět. Pět našich fakult vyhlásilo 2. kolo přijímacího řízení.  

Máme sedm tisíc studentů a studují u nás chemici i ekonomové, filozofové a historici, zdravotníci, dopravní experti, elektrotechnici a informatici, nebo restaurátoři. Podívejte se, do kterých studijních programů se můžete přihlásit ještě teď. 

• Dopravní fakulta Jana Pernera vyhlásila druhá kola pro bakalářská studia do 31. srpna 2023 a pro magisterská studia do 6. září 2023. 

Informace o studijních programech, pravidla přijímacího řízení, podmínky pro přijetí ke studiu a přihlášku najdete na https://studuj.upce.cz.

Podejte si přihlášku a od podzimu už můžete být vysokoškolákem na Univerzitě Pardubice! 

Najdi svoji identitu na UPCE! 

UPCE vítá nové studenty. Už na několika fakultách Univerzity Pardubice se zapsali ke studiu noví vysokoškoláci.  

Vítáme nové prváky na naší univerzitě a přejeme úspěšné studium! Semestr odstartujeme akcí Příliv nejen pro prváky, ale pro všechny studenty a studentky v úterý 26. září přímo v kampusu UPCE.