Vážené kolegyně, vážení kolegové,

Srdečně Vás zveme na workshop Hranice: Jak si je nastavit a udržet v různých situacích, který proběhne v rámci mentoringového programu.

Termín: 13. června 2024, od 9:00 do 12:00 hodin

Místo: budova VO, místnost 01009

Lektorka: PhDr. Jitka Hloušková, Ph.D.

Je pro vás těžké vymezit se vůči svému okolí? Stává se vám, že překračujete svoje hranice? Opakovaně se dostáváte do situací, kdy nedokážete říct ne? A podle čeho vůbec můžete poznat okamžik, kdy je potřeba jasně si stanovit hranice? Na tomto prakticky zaměřeném workshopu získáte odpovědi nejen na tyto otázky.

V případě zájmu se můžete přihlásit prostřednictvím  registračního formuláře.

Účastníci mentoringového programu mají možnost přednostního přihlášení.

Těšíme se na Vaši účast!

O tom, že americký dolar má původ v českém tolaru, se mohli poslední květnový víkend přesvědčit návštěvníci festivalu polky v americkém Ennisu v Texasu. Svou autorskou výstavu Od stříbrného českého tolaru k americkému dolaru představil prof. Petr Vorel z Fakulty filozofické, a to hned na dvou místech. V regionu protknutém kulturou českých emigrantů si výstavu prohlédlo tisíce lidí.

Výstavu Od stříbrného českého tolaru k americkému dolaru poprvé představil historik a numismatik Petr Vorel v roce 2017 v New Yorku. Představuje vznik a vývoj řady tolarových měn v Evropě v 16. století, počínaje ražbou velkých stříbrných mincí v Jáchymově roku 1520. Jejich dobové pojmenování tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu.

První dva dny festivalu National Polka Fest byla výstava volně přístupná v návštěvnickém centru 20tisícového města Ennis. „Návštěvníci si tu mohli vyrazit i repliku malého groše, historicky první mincie na které bylo vyraženo její hodnota v češtině. Interaktivním prvkem byly také galvanoskopické kopie mincí na panelech výstavy,“ prozradil ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek. Výstava je aplikovaným výstupem vědy a výzkumu ve spolupráci s Univerzitou Pardubice. K počinu pardubického muzea se tentokrát připojilo i soukromé Muzeum Ostrov lidových krojů ze středočeského Ostrova, které do městečka hodinu cesty od Dallasu přivezlo tři lidové kroje z východních Čech.

„Je pro nás ctí, že na Polka festivalu máme letos jako doprovodný kulturní program výstavu z pardubického muzea, výstavu, která vysvětluje, jak se z tolaru stal americký dolar. Je to skvělý vzdělávací zážitek pro Američany a nejen ty českého původu. Je to další vazba mezi oběma zeměmi. Jsme moc rádi, že jsme tu mohli potkat delegaci hejtmana Netolického a studenty z pardubické konzervatoře s kapelou Pardubická muzika a doufáme, že vztahy budou pokračovat v budoucnu a budou dál vzkvétat,“ neskrýval nadšení Jean Paul Beebe, ředitel festivalu s téměř 50letou tradicí.

„V neděli se expozice přestěhovala do jednoho z místních komunitních sálů, kde se konala současně řada koncertů polkových kapel a sjela se sem více než tisícovka příznivců české kultury a především tance,“ popsal atmosféru na místě ředitel muzea Libánek. „Překvapilo a nadchlo nás, jak se tu dodržují tradice, přinesené do Texasu českými imigranty před více než 100 lety. Český původ a rodinné vazby jsou tu velmi silné, lidé jsou na své české kořeny patřičně hrdí a nebojí se to dát najevo – ať už nošením lidových krojů, zpíváním českých písní nebo americkou variantou české kuchyně,“ dodal. 

Zdroj: Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubický kraj, Zámek Pardubice

Hlavními cíli projektu, realizovaného v rámci komponenty 3.2.1 Národního plánu obnovy pro oblast vysokých škol na období 2022–2024, specifický cíl B s názvem Studijní program Automatizace (akronym SPAUT), reg. číslo NPO_UPCE_MSMT-16591/2022, byla příprava, akreditace a zavedení bakalářského studijního programu Automatizace v prezenční a kombinované formě studia. Součástí projektu bylo také vytvoření studijních opor pro obě formy studia a pořízení laboratorních pracovišť, která reflektují nové trendy v průmyslu.

V průběhu minulých dvou let byla díky podpoře projektu realizována řada aktivit k naplnění stanovených cílů konkrétními výstupy. Byla připravena a podána žádost o akreditaci bakalářského akademicky zaměřeného studijního programu Automatizace v prezenční i kombinované formě na Národní akreditační úřad (NAÚ). Po obdržení rozhodnutí NAÚ bylo zahájeno zavedení studijního programu, včetně úprav interních informačních systémů a přípravy studijních materiálů pro jednotlivé předměty. Byla navržena a vybavena laboratoř průmyslové automatizace, která se skládá ze dvou technologických pracovišť (hydromechaniky a elektromechaniky) a osmi studentských pracovišť vybavených průmyslovými počítači, programovatelnými logickými automaty, dynamickou soustavou a kamerovým systémem. Dokončení osmi studijních opor a čtyř laboratorních úloh pro práci na nově pořízeném pracovišti završilo úsilí projektového týmu a naplnilo všechny tři projektové cíle.

Univerzita Pardubice se pyšní titulem aktivní sportovní univerzity, což dokazuje její zapojení do projektu České asociace univerzitního sportu (ČAUS) univerzitních lig. Tento projekt představuje systém celoročních soutěží určených pro studenty, který má ambici podporovat pravidelné sportování a propojit sportovní aktivity se studijními povinnostmi. Univerzita Pardubice se účastní pěti kolektivních sportů – basketbalu, florbalu, fotbalu, ledního hokeje a volejbalu, čímž poskytuje studentům široké možnosti pro rozvoj jejich sportovních talentů. Některé ligy mají už dlouhou tradici, další postupně vznikají. Specifické postavení má univerzitní liga ledního hokeje, ve které hájí zájmy školy hokejový tým Riders Univerzita Pardubice. Převážná část hráčů jsou studenty UPCE.

Univerzitní basketbalová liga – UBL

Basketbalové družstvo mužů UPCE se v letošní sezóně Univerzitní basketbalové ligy (UBL) snažilo obhájit svůj loňský titul. Přestože start do sezóny nebyl ideální, tým se postupně zvedl a díky vynikajícímu týmovému duchu a skvělé tříbodové střele Martina Rouba v poslední vteřině základní části si zajistil účast v play-off. V následujících bojích o titul se naše družstvo utkalo s Univerzitou Palackého z Olomouce a po napínavém průběhu obou utkání se mu podařilo postoupit do Final 4, které se konalo v Ostravě. Na finálovém turnaji, který byl organizován na vysoké úrovni, naše družstvo překvapilo mnohé a probojovalo se až do finále, kde však po dramatickém boji podlehlo týmu VŠB Ostrava. Přesto basketbalový tým neztrácí elán a těší se na další výzvy v podobě Českých akademických her v Liberci a Evropských univerzitních her v Maďarsku.

Basketbalové družstvo žen UPCE se zúčastnilo již třetího ročníku UBL a podařilo se stabilizovat tým. Letos jsme dokázali na domácí půdě porazit tým UK LF v Plzni. Doufáme, že výborná týmová chemie v týmu nám pomůže k lepším výsledkům v následující sezóně, na kterou se holky již teď těší.

 Univerzitní florbalová liga – UFL 

Florbal je bezesporu oblíbeným vysokoškolským sportem a Univerzitní florbalová liga funguje v prostředí vysokoškolského sportu již 5. rokem. V současné době je do ligy zapojeno 19 vysokých škol, což ji řadí mezi nejrozšířenější sporty. Tým mužské reprezentace se pravidelně umisťuje mezi TOP 10 družstev, skládá se jak z hráčů superligového Sokola Pardubice, tak z hráčů z nižších lig. V roce 2023 tým UPCE sice nebyl tak úspěšný jako v minulých letech, kdy například v roce 2022 obsadil 4. místo na Českých akademických hrách, avšak i tak během soutěže dokázal konkurovat i bez výrazných opor silnějším univerzitám. Bohužel se nakonec nedostal do finálové skupiny a skončil na 2. místě ve skupině B za týmem z UHK. Florbalový tým žen je v Univerzitní florbalové lize od roku 2024 nováčkem. Ženy již odehrály tři utkání s bilancí 2 proher a 1 výhry. Před nimi je ještě kvalifikace na České akademické hry, takže všichni držíme holkám palce!

 Univerzitní fotbalová liga – UFoL

 Fotbalové družstvo Univerzity Pardubice je již čtvrtým rokem součástí Univerzitní fotbalové ligy (UFoL). Soutěž se hraje ve formátu jaro-podzim a náš tým si v základní skupině vybojoval vítězství v Praze proti Vysoké škole chemicko-technologické. Domácí zápas proti Univerzitě Hradec Králové byl sice prohrán, ale atmosféra utkání byla nezapomenutelná, díky podpoře domácích fanoušků a světelné show od pyrotechniků z UPCE. Poslední utkání ve skupině proběhlo v Olomouci proti UPOL, kde si náš tým zajistil vítězství ve skupině a postup do osmifinále. Na podzim se tým v rámci vyřazovacích bojů utká s Ostravskou univerzitou a doufáme, že s posilami z řad nově nastupujících studentů si zajistí postup mezi osmičku nejlepších týmů UFoL.

Univerzitní liga ledního hokeje – ULLH

Sezona 2023/24 byla pro Riders jako na horské dráze, vybrali si své slabší i silnější chvilky, ale zároveň vždy bavili fanoušky na tribunách, kterých do Enteria arény přišlo více než v uplynulých letech.

Po sportovní stránce byl opět splněn předsezonní cíl, kterým byla účast ve vyřazovacích bojích. Boj o poslední postupovou pozici byl velmi napínavý, Riders Pardubice si jej zajistily až dvě kola před koncem základní části díky výhře na ledě v Ústí nad Labem. Celkově se v sezoně z vítězství radovali pouze čtyřikrát, ale zejména v domácím prostředí dokázali potrápit favority, o body obrali loňské finalisty z pražského ČVUT či vítěze letošní základní části z Českých Budějovic.

S jihočeským týmem se Riders střetli i ve čtvrtfinále, kde předvedli obětavý výkon, ve druhém vzájemném duelu dlouho drželi s favorizovaným soupeřem krok, po nájezdech však nakonec slavily postup České Budějovice. Konečné 8. místo v ULLH je zasloužený úspěch, na kterém se dá stavět v další sezóně.

Highlightem sezony byl rozhodně TOP ZÁPAS SEMESTRU, který do Enteria arény přilákal 1 383 fanoušků, kteří vytvořili skvělou atmosféru. Na návštěvníky čekal bohatý doprovodný program, který pomohli doladit partneři pardubického týmu. Po těsné prohře s HC MUNI si však všichni spravili chuť na afterparty v Paláci Pardubice.

Univerzitní volejbalová liga – UVL

Volejbalové týmy mužů i žen UPCE se zúčastnili již 3. ročníku Univerzitní volejbalové ligy, do kterého je zapojeno 35 univerzitních týmů ČR. Družstva jsou územně rozdělena celkem do čtyř oblastí na část Čechy a Morava, v každé oblasti se odehrají 4 kola systémem každý s každým a první dvě družstva z každé skupiny postupují do celorepublikového finále, které se odehrálo na jaře.  

Volejbalový tým žen v silné konkurenci celkově obsadil v dlouhodobé základní části 2. místo a postoupil do celorepublikového finále UVL v Brně. Zde prohrál proti Masarykově univerzitě a se Západočeskou univerzitou v Plzni. Poslední zápas vyhrál v tiebreaku nad Vysokém učení technickém v Brně a získal celkové 7. místo v ČR. Výkon holek byl po celou sezónu famózní. Dále se tým žen zúčastnil kvalifikace na České akademické hry na domácí půdě v Pardubicích, kde po vyrovnaném boji zvítězil a postoupil na České akademické hry, které se budou konat v červnu v Liberci.

Volejbalový tým mužů celkově obsadil 1. místo v dlouhodobé základní části a tím si vybojoval postup na České akademické hry v Liberci. Dále také postoupil do Finále Univerzitní volejbalové ligy v Brně, kde prohrál proti Masarykově univerzitě, následně však všechny zápasy vyhrál a získal celkové 5. místo v ČR.

Rád sportuješ? Univerzita Pardubice vyzývá všechny studenty, aby se aktivně zapojili do reprezentace v univerzitních ligách. Ať už jste registrovaným členem sportovní asociace nebo jen milovníkem sportu, máte možnost reprezentovat UPCE a stát se součástí našeho sportovního výběru.

Autor: Katedra tělovýchovy a sportu

Univerzitní ligy:
Jsou součástí projektu České asociace univerzitního sportu ČAUS s názvem “Univerzitní ligy”, který vznikl na podporu pravidelného sportování studentů na českých vysokých školách. Tento projekt našel podporu napříč akademickým prostředím v České republice, včetně Národní sportovní agentury.

Oblíbená soutěž Rozhýbejme univerzitu zná své vítěze. Dubnovou sportovní výzvu přijalo 557 sportovců ze všech 7 fakult a rektorátu. Letos uběhli, ušli a ujeli na kole neuvěřitelných 55 387 km a společně tak zdolali vzdálenost delší než obvod rovníku. O dvacet tisíc kilometrů přitom překonali loňský výsledek. Ti nejlepší převzali za své výkony poháry a odměny na slavnostním vyhlášení soutěže. 

Celkovým vítězem souboje fakult ve všech třech kategoriích (běh, aktivní chůze a jízdní kolo) se stal tým studentů a zaměstnanců Fakulty chemicko-technologické. Druhá byla Fakulta ekonomicko-správní (FES), a to i přesto, že svůj pohyb ve výzvě si celý měsíc zapisovalo 192 lidí. Třetí pak byla Dopravní fakulta Jana Pernera.

Jednotlivci si první místa rozdělili 

Vítězům gratulujeme a děkujeme, že jste do toho šli s námi!

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

Srdečně Vás zveme na interaktivní workshop Scientific Writing, který se uskuteční v rámci mentoringového programu.

Workshop bude probíhat v anglickém jazyce.

Datum: 7. června 2024, 9:00 – 18:00 hod 

Místo konání: budova rektorátu, zasedací místnost 4. patro 

Lektor: Carlos v. Melo (UK)

Workshop je primárně určen pro Ph.D. studující, akademické a vědecké pracující. Kapacita kurzu je omezena na 12 účastníků. Účastníci mentoringového programu mají možnost přednostní registrace. 

V případě zájmu se můžete přihlásit prostřednictvím registračního formuláře.

Těšíme se na vás!

Na pracovním stole Barbory Kamenické se nacházejí vzorky odpadních vod. Právě kolem nich se točí celý její výzkum. A že má opravdu smysl, dokazuje i to, že si za něj mladá vědkyně z Fakulty chemicko-technologické vysloužila nejvyšší vědecké ocenění. Pyšní se titulem Česká hlava. 

Velmi zvídavá byla mladá a nadšená vědkyně Barbora Kamenická už od dětství. „Maminka mi nerada kupovala hračky, protože jsem do ruky okamžitě brala šroubovák a zkoumala jsem, jak vypadají uvnitř a jak fungují. Bohužel už většinou nešly složit zpátky,“ začíná s úsměvem ve tváři svoje vyprávění Barbora Kamenická, která našla druhý domov na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice. I když dlouhou dobu nevěděla, čím se vlastně chce stát, její cesta vedla nakonec na Ústav environmentálního a chemického inženýrství. Téměř okamžitě ji okouzlil obor Ochrana životního prostředí. Poslala ji tam vlastně maminka, která dceři pomáhala najít profesní směr po střední škole. A to se jim dost vydařilo. Z poličky v pracovně totiž na Barboru mrká „česká Nobelovka“, jak se ceně Česká hlava někdy přezdívá a kterou hned tak někdo nemá. 

Příběh mladé vědkyně se začal psát v roce 2013, kdy začala studovat chemii v Pardubicích. Studium ji doslova chytilo, a to jen po pár týdnech strávených v pardubickém kampusu. „Následně jsem se v roce 2016 v rámci své bakalářské práce dostala ke svému bývalému školiteli, nyní již kolegovi, profesoru Tomáši Weidlichovi, který mě posléze přivedl k tématu čištění odpadních vod a obecně k chemickým technologiím použitelným pro ochranu životního prostředí. A bylo to rychlé. Po pár týdnech a několika provedených experimentech jsem věděla, že v životě už nechci dělat nic jiného, že toto téma je pro mě naprosto perfektní. Pan profesor Weidlich mě inspiroval a vychoval ze mě chemika,“ vypráví s maximálním nadšením.

DO BOXU (k fotce s cenou): Prestižní ocenění Česká hlava v kategorii Doctorandus za technické vědy dostala Barbora Kamenická za svoji disertační práci. Zaměřovala se v ní na nekonvenční postupy odstraňování problematických polutantů (znečišťujících látek) z vod a popř. ze vznikajících tuhých odpadů. Tato cena se uděluje za inovativní přístup, nejvýraznější počin, odbornou nebo vědeckou činnost studenta doktorského studijního programu, především v oblasti inženýrství, biotechnologie, systémového inženýrství a kybernetiky s přihlédnutím k perspektivám jeho využitelnosti v praxi.

Chtěla vědět všechno

O ochranu životního prostředí se nadšená vědkyně sice zajímala už dříve, ale nijak zvlášť a asi jako každý odpovědný občan, který se rozhodl šetřit planetu alespoň prostřednictvím sběru a třídění odpadů. Zdaleka do tohoto tématu nebyla tak zapálená jako nyní do svého výzkumu. Širší povědomí o ochraně životního prostředí a udržitelném rozvoji získala až díky studiu, kdy se také seznámila s metodami a procesy zaměřenými nejen na čištění vod, ale i recyklační technologie a dekontaminaci materiálů. Zjistila, že je to podstatně složitější, než jak se to širší veřejnosti prezentuje. A tak se do učení a bádání ponořila naplno.

„Líbí se mi objevovat nová fakta, zjišťovat si nové informace, jsem exaktní člověk, a proto mě bavilo jít stále více do hloubky tohoto tématu. Chtěla jsem o tom vědět všechno,“ říká. Takto zapálených a zvídavých studentů nepotkávají pedagogové mnoho, proto se už jako studentka hned stala součástí výzkumného týmu Skupiny chemických technologií, kterou vede právě profesor Weidlich. A začala se velmi důkladně věnovat tématu čištění odpadních vod. 

Jaké látky se v odpadních vodách nacházejí? Jsou pro nás nebezpečné? Odkud se sem dostávají? Dají se odstranit beze zbytku? Jaké čisticí procesy probíhají při čištění? Dalo by se to nějak zlepšit, zefektivnit, zlevnit? To je jen zlomek otázek, které se jí honily hlavou. Neměla před sebou jednoduchý úkol. Nespočet hodin v laboratoři, u počítače či v terénu.

S narůstajícím rozvojem průmyslu vzrůstá i množství problematických a nebezpečných chemikálií, které se vyskytují ve vodách. Tyto znečišťující látky se označují jako polutanty a v poslední době se klade velký důraz na jejich odstranění. Proces čištění odpadních vod by měl být co nejúčinnější a současně za minimální cenu. A Barbora Kamenická dokázala obě tyto podmínky do puntíku splnit. „Šlo nám o to vyvinout nejen inovativní a efektivní metody čištění, ale současně takové, které na sebe v celém cyklu navazují, navíc v duchu cirkulární ekonomiky, tedy tak, aby v procesech čištění vod nebyly vytvářeny jiné odpady,“ dodává. 

Obklopena odpadními vodami

A tak do centra dění Barbory Kamenické doplavaly z odpadních vod halogenové organické sloučeniny, biologicky aktivní látky, které se v životním prostředí obtížně odbourávají. „Ve splaškové odpadní vodě najdeme nejrůznější látky, které se do ní dostávají naší běžnou dennodenní lidskou činností. Třeba praním prádla, aplikací pesticidů na zahradě anebo tím, že užíváme nejrůznější léky proti bolesti či hormonální antikoncepci a podobně. V takových odpadních vodách se nacházejí zmiňované sloučeniny naštěstí v nízkých koncentracích, řádově jsou to mikrogramy na litr,“ vysvětluje původ jedné skupiny závadných látek mladá vědkyně. Naproti tomu odpadní vody průmyslové, které jsou například výsledkem výroby léčiv, herbicidů a insekticidů nebo barviv určených k barvení textilií, to už je jiný kalibr. „V nich se závadné látky objevují v podstatně vyšších koncentracích, bavíme se v řádech i desítek miligramů na litr,“ porovnává podíly škodlivých látek v obou typech odpadních vod. 

A proč je to tedy problém? „Běžný člověk si může myslet – vždyť co, máme čistírny odpadních vod, tam to nateče, všechno se to tam odstraní a je po problému. Ale právě že není,“ dodává s tím, že to má nejeden háček. „Čistírny si právě s takovými látkami mnohdy neporadí. Jsou to totiž látky špatně biologicky odbouratelné, bioakumulativní, perzistentní, takže v životním prostředí přetrvávají dlouho, kumulují se nejen v něm, ale i v živých organismech. Vybrané sloučeniny jsou i dobře rozpustné ve vodě, díky čemuž se dobře transportují životním prostředím. Navíc tyto látky mohou způsobovat nejrůznější nežádoucí účinky, například akutní či chronickou toxicitu pro vodní či jiné organismy, ale v některých případech i pro člověka,“ popisuje úskalí čističek. A proto se do mezikroku – předčištění technologických odpadních vod – sama vložila a začala zkoumat, jak to vyřešit a odbourat co nejvíce těchto problematických složek ještě před vypuštěním na čistírnu odpadních vod. 

DO BOXU: Když jsem poprvé obdržela informaci, že jsem získala ocenění Česká hlava, jako úplně první jsem to dala vědět mamince. Měla v tu chvíli asi větší radost než já a byla na mě nesmírně pyšná. Jsem proto ráda, že jsem dostala možnost prostřednictvím televize a následných rozhovorů poděkovat jí alespoň částečně za to, že mě nasměrovala na dráhu chemika.

Vyšlo to s „dřevěným uhlím“

A tak bádala, testovala, zkoumala. „Snažili jsme se optimalizovat metody separace (odstranění), a následné degradace, tedy chemického rozkladu, výše popsaných halogenovaných organických kontaminantů z odpadních vod. Především pak z průmyslových odpadních vod. Naším cílem bylo vyvinout v duchu cirkulární ekonomiky efektivní a ekonomicky přijatelné metody čištění,“ přibližuje vědkyně podstatu svého výzkumu. 

Specializovala se přitom na nekonvenční postupy odstraňování polutantů z vod. „Ty konvenční často používají sorbenty pro odstraňování kontaminantů z vod na bázi aktivního uhlí, což je komerčně dodávaný uhlíkatý materiál, který je poměrně drahý. Právě tyto materiály jsme se snažili nahradit méně známými, ale současně ekonomicky přijatelnějšími, tedy levnějšími. A přesně takový jsme našli – biochar (čti bajočar – pozn. red.). Je to materiál podobný rozemletému dřevěnému uhlí, který se získává z odpadní biomasy. Česky by se dal nazvat jako biouhel. Tento materiál je asi o 700 až 1 000 dolarů na tunu levnější než aktivní uhlí a lze ho navíc nekonvenčně použít pro odstraňování neboli separaci kontaminantů z vod,“ vysvětluje. Aby touto alternativní metodou dosáhla účinnosti srovnatelné s drahým aktivním uhlím, optimalizovala mladá vědkyně efektivní metodu impregnace biocharu pomocí levných a snadno dostupných tzv. iontových kapalin. „Tyto získané koncentráty halogenovaných sloučenin v podobě vodných roztoků jsme podrobili rozkladným chemickým procesům. V nich dobře zafungovala slitina hliník – nikl, která je jednak komerčně dostupná, ale i velmi efektivní. Výsledkem těchto rozkladů jsou pak sloučeniny, které jsou podstatně lépe biologicky odbouratelné,“ doplnila výzkumnice. Procesy navíc probíhají za laboratorní teploty a atmosférického tlaku v řádu několika hodin. Tímto postupem prokázala, že uvedená separační metoda založená na současné aplikaci biocharu a iontových kapalin a následná degradace koncentrátů umožňují efektivní a ekonomicky nenáročné řešení, jak naložit s velkými objemy odpadních vod obsahujících nebezpečné chemikálie.

Nová metoda už byla v praxi úspěšně vyzkoušena, testovalo ji několik firem a výsledky je nadchly. Proto Barbora a její tým věří, že se přidají další firmy a že dojde k její ještě vyšší komercionalizaci a v případě spolupráce s komerčními sektory i k vývoji nových metod. 

Splněný vědecký sen

To, co dokázala, si Barbora Kamenická ještě pořád plně neuvědomuje, a tomu, že získala Českou hlavu, stále nevěří. Má pocit, že se jí to jenom zdá. V práci nepolevuje a jde si dál za svým. Má totiž ještě jeden velký pracovní sen. „Svou prací a výsledky bych chtěla motivovat další mladé lidi, aby se věnovali vědě. Mně samotné se to stalo, když jsem se dostala k profesoru Weidlichovi. A to stejné bych jednou chtěla zažít a udělat totéž pro někoho dalšího. Být mu jakýmsi průvodcem a úplně stejně ho pro vědu nadchnout,“ končí vyprávění o své cestě k chemii a ceně Česká hlava Barbora Kamenická. 

Čtyři otázky pro Barboru Kamenickou 

Čím je pro vás voda?

Voda pro mě v první řadě znamená život. Bez ní by naše krásná planeta byla pravděpodobně pustá, prázdná a bez života. Spousta lidí bere vodu jako samozřejmost, přestože to tak není. Měli bychom si vážit každé dostupné kapky vody a neplýtvat jí. Po příchodu na Univerzitu Pardubice pro mě voda získala ještě jeden mnohem osobnější význam – a to mé profesní zaměření, můj současný výzkum.

Jak si kompenzujete čas strávený v laboratoři?

Čas strávený v laboratoři si nijak kompenzovat nemusím, protože v laboratoři jsem ráda. Můj výzkum není jen práce v laboratoři, ale i u počítače, kde se zpracovávají získaná data či píší články. Někdy si ale potřebuji odpočinout a odreagovat se. K tomu mi pomáhají moje zájmy. Mnoho let se aktivně věnuji astronomii a ráda si zahraji na kytaru. Zajímám se i o moderní technologie či religionistiku. Volný čas také trávím se svou border kolií.

Jakou knihu máte momentálně rozečtenou?

Knihu od H. G. Wellse – Stroj času. Sice jsem ji již četla, ale je to moje oblíbená kniha, proto si ji čas od času přečtu znova.

Čeho byste v životě ještě ráda dosáhla?

Někdo dělá výzkum a vědu proto, aby dosahoval pomyslné „mety“, a někdo dělá výzkum proto, že ho to baví a vidí v tom smysl. Já se řadím spíše do té druhé skupiny. Přesto bych byla ráda, abych se v budoucnosti mohla za sebou ohlédnout a říct, že jsem na tomto světě něco zanechala, něco, co doopravdy slouží a pomáhá lidem. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Milan Reinberk

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

rádi bychom Vás informovali o nadcházejícím semináři “A PhD student’s guide to the publishing galaxy”, který se bude konat 4. června 2024. 

Tento seminář je anglickou verzí semináře “Doktorandův průvodce po publikační galaxii”. 

Nestihli jste českou verzi semináře? Nyní máte nyní příležitost se zúčastnit. 

Účastnili jste se semináře a líbil se Vám? Můžete ho doporučit zahraničnímu kolegovi!

Další podrobnosti naleznete v přiloženém letáku.

Registrovat se můžete zde.

Těšíme se na vaši účast!

V rodných Krkonoších mu kopečky byly brzo malé. Postupně doputoval k opravdu velkým horám. Střední Asie mu učarovala nejen svými vrcholky, ale získala si ho i tamní etnika. Začal je zkoumat a vrací se za nimi jako domů. Sociokulturní antropolog, badatel, horolezec a dobrodruh duší i tělem Libor Dušek. 

Nedávno jste se vrátil ze své poslední výpravy do Afghánistánu, Pákistánu a Tádžikistánu. Co jste tam zkoumal?

Ano, byl jsem tam dva měsíce. První polovinu jsem strávil v afghánském Váchánu (koridor Váchán je řídce osídlené území na severovýchodě Afghánistánu – pozn. red.). Na druhou polovinu času jsem se přesunul do Pákistánu. Tam jsem navštívil etnikum Kalašů a etnikum Váchánců žijících v údolí Šimšal. To jsou ti nejvzdálenější obyvatelé od váchánského koridoru, v podstatě nejodřízlejší Váchánci, a jsou velmi zajímaví. 

Jací jsou?

To by bylo na dlouhé povídání, ale především jsou přátelští, upřímní, pohostinní a pravdomluvní. 

Jak se mezi ně dostáváte, čím si získáváte jejich důvěru?

Vzhledem k jejich povaze není až takový problém se k nim dostat. Důležitý je první krok – když se seznámíte s těmi správnými lidmi, což se mi už před lety stalo, získáte jakousi vstupenku dál. Váchánci jsou etnická skupina fungující doposud na klanových strukturách. Můj výzkum není jen o elitách, ale i o tom bavit se s pauperizovanými, tedy chudšími vrstvami napříč společností. Jestliže se seznámíte s někým významným z té které vesnice nebo i několika vesnic v širší oblasti, tak jste potom automaticky respektovaný širokou komunitou. 

Mluvíte jejich jazykem?

Váchánsky umím jen pár slov, nejsem schopný s nimi komunikovat jako teď s vámi. O něco lépe jsem na tom s perštinou. Ale potřebuji překladatele. Většinou mi s překlady pomáhají moji průvodci, mají vzdělání a hovoří solidně anglicky. Funguje to oboustranně, protože pro ně je zase prestiž dělat průvodce Evropanovi. V podstatě jde o takovou vzájemnou reciproční výpomoc. Jim se zvedne společenský kredit a já pracuji na regulérním výzkumu.

Jinde nemáte jazykovou bariéru?

V Pákistánu je to jednodušší, tam prakticky všichni umějí anglicky. A Tádžikistán je také v pohodě, protože tam všichni mého věku a výš mluví rusky a ti mladší také anglicky. Jediný Afghánistán je z tohoto pohledu problematičtější.

Jak takovou výzkumnou expedici plánujete?

Jedu-li bádat a sbírat informace, tak s těmi lidmi nějaký čas opravdu žiji. To znamená, že jsem zapojený do činností, které dělají, a u toho bádám. Když nepočítám spánek, tak jsem opravdu 24 hodin denně s nimi, vidím, jak se projevují, co říkají, účastním se pravidelných rituálů, ať už těch běžných jako práce nebo stolování, tak i těch výjimečných. 

Jakých například?

Letos se mi povedlo účastnit se svátku Eid, arabsky řečeno Kurban. Je to významný muslimský svátek jídla, během kterého se tamní obyvatelé jednou za rok pořádně najedí masa. 

Jak se stravují běžně?

Jedí spíše mléčné výrobky a obilné placky, k večeři omaštěné brambory nebo rýži. Naštěstí je ale humanitární organizace v posledních dvou letech naučila pěstovat ve skleníkách zeleninu, kterou mohou díky klimatu sklízet třikrát do roka. Konečně mají nějaké vitamíny, protože i ovocných stromů mají málo, a jsou tam jen poslední desetiletí, předtím tam žádné nebyly… 

Kolik materiálu za jednu expedici sesbíráte?

Materiál sbírám pořád, každý den. Letos jsem si poprvé vzal i počítač. Dřív jsem si všechno psal do sešitu, drobným písmem jsem popsal desítky, ne-li stovku stránek a vše jsem pak přepisoval. Teď dělám i skici nebo rovnou píši kostru článku. Každý večer se snažím vše zapsat, a to dvojím způsobem, jednak jako deník, jednak jako odrážky, ve kterých shrnuji postřehy sociokulturního dění. To je vlastně běžný antropologický postup.

Už během realizace výzkumu víte, co z materiálu dále vznikne, jakou bude mít podobu?

To je velice zajímavý proces, protože se to často mění. Po týdnu v terénu si myslíte, že máte jasno, že jste objevili nějaký fenomén. Po delším čase zjistíte, že je to trochu jinak. Je to neustálý tvůrčí proces, který se vyvíjí tím, že se snažíte být co nejpřesnější. Pozadí reality je jiné, než se na první pohled zdá. Tady platí úměra, že čím déle jste v terénu a načtete víc literatury, tím se prohlubuje vaše znalost a jste schopný lépe podat akademický výkon v podobě článku nebo publikace.

Co chystáte z této poslední cesty?

Z letošního výzkumu připravuji dva odborné články a česko-anglickou odbornou fotoknihu. Doufám, že se to povede. 

Vyrážíte do terénu sám?

Ano, poslední dobou už spíš sám. Vracím se ve Váchánu na stejná místa, i když se snažím dostat i do jiných vesnic a poznat nové lidi. Každopádně tato oblast je vesměs stejná, protože Váchánců zase tolik není. I když vyrazím sám, vlastně nikdy sám nejsem, cítím s nimi sounáležitost, synergii. Navíc už mám všude možně svoje známé, kteří generují další známé. Oproti tomu na horské expedici fungujeme vždycky v týmu, minimálně dva lidé.

Máte tam i dobré kamarády?

Mám tam spoustu přátel, vůbec třeba nemusím řešit, kde budu spát. Sami mi řeknou: v této vesnici jsi ještě nebyl, tak řekni Abirbekovi, to je můj bratranec, on se o tebe postará. Když tam přijdu, už na mě čekají, protože k nim šeptandou doputuje, že se blížím. Já se tím pádem dostanu k dalším datům, zajímavým lidem a novým společensko-kulturním poznatkům. Metodou sněhové koule se to stále nabaluje. 

Měl jste někdy strach?

Vždycky říkám, že mít strach je nežádoucí a špatné, ale mít obavu je žádoucí a potřebné. Moje pojetí je takové: když už opravdu máte strach, jezdí vám břitva po zátylku a studený pot vám teče po zádech, tak už jste jednou nohou v hrobě. A to už ovlivňuje vaše myšlení. Proto budu mít raději jen obavy.

Tohle jste vážně zažil?

Výjimečně. Ne při bádání, spíš když jsem začínal s lezením. Obava je dobrý regulátor smysluplného jednání. Strach ale způsobí, že už vidím ten tunel. Možná mám hranice posunuté, to je individuální. 

Několikrát vás do země kvůli tamní situaci nechtěli vpustit. Byl jste naštvaný, že nemůžete realizovat své plány?

Naštvaný ne. V těchto zemích musíte vždycky počítat s variantou B, respektive C, protože tady to nefunguje jako v Evropě. Je třeba předpokládat, že ne vždy to dopadne tak, jak jste si naplánovali a jak vám někdo slíbil. Může do toho vstoupit celá sada neočekávaných okolností. Ono to možná souvisí s tou obavou a strachem. I s tím, že na Východ jezdím už víc než dvacet let. Tato část světa je věc citlivá, jak se říká… Je třeba jistá dávka kulturního předporozumění, protože jinak můžete být rozčarováni, zklamáni, třeba i šokováni, znechuceni. To je potom chyba.

Takže jste nezažil opravdový kulturní šok?

Ne, to jsem neměl nikdy v životě. Co se týká hor, všechno jsem nahlodával postupně. V Krkonoších jsem se narodil a mám je prochozené skrz naskrz. Ve čtrnácti jsem byl v Beskydech, v patnácti v Tatrách, v osmnácti v Rumunsku, ve dvaceti na Ukrajině, v jednadvaceti v Kyrgyzstánu. Až to vyústilo v Afghánistán. Taková přirozená cesta. Dovedu si ale představit, že kdybych se v šestnácti ocitl tam, kde potom v sedmadvaceti, tak bych kulturní šok měl určitě. Ale já jsem člověk, který dbá na přípravu, jakýsi intelektuální trénink. I co se týká hor, člověk se nemůže zvednout z kanceláře a vylézt na sedmitisícovku. Je potřeba se proběhnout nebo lézt po místních skalách.

Měl jste při své poslední návštěvě čas i na lezení?

Teď ne, protože jsem intenzivně bádal. Ale do hor jsem se i tak na pět dnů vydal. Chtěl jsem omrknout jedno údolí, kde od roku 1978 žádná expedice nebyla. Příští rok se do Afghánistánu chci s horolezeckou bandou na měsíc vydat a chceme přelézt dvě sedmitisícové hory. Abych ale nelenil a nezanedbával vědu, tak to s ní také propojíme. 

Jak? Na co se můžeme těšit?

Natočíme tu horolezecký film, který bude reflektovat československou stopu ve Váchánském údolí v Hindúkuši a zmapuje naše lezení. Mimochodem první československá expedice byla na tomto místě v roce 1965 a jako úplně poslední byla v údolí Šachaur zase brněnská skupina lezců v roce 1978. Od té doby tam nikdo kvůli historicko-politickým souvislostem nebyl. My se chceme pokusit o prvovýstup, příp. něco zopakovat. Třeba i s lyžemi, když se to povede. A druhý film chci udělat čistě etnograficky o tom, jak Váchánci v této oblasti žijí.

S dokumenty jste koketoval už dříve?

Ano, v roce 2018 jsem dělal film o fenomenálním horolezci Mírovi Šmídovi. O dva roky později jsme dělali film Boys 1970, mapující kroky české tragické expedice v Peru, paralelně jsem o tom vydal i knížku. A letos jsem uvedl film o jednom krkonošském pamětníkovi, který jsem nazval Už není toho dechu. Na filmech se samozřejmě podílí víc lidí jako profesionální kameraman, střihač a režisér. Já bývám autorem námětu a scénáře, případně producentem.

Poslední dokument navazuje na vaše dlouholeté krkonošské rozhovory?

Na výzkumu mezi krkonošskými pamětníky, který má možná blíž k orální historii než k etnografickému výzkumu, pracuji dlouhodobě. Primárně mě zajímají historicko-politické události 30. až 50. let a jak všechny ty turbulentní změny a politickou realitu viděli místní lidé jako děti a dospívající. Už mi kvůli tomu sami volají a doporučují pamětníky, jde to takovým samospádem.

Lidi to pořád baví?

Ano. Každý měsíc vychází rozhovor s jedním pamětníkem v časopise Krkonoše – Jizerské hory. A ty nejzajímavější zahrnu potom do knihy Krkonošští rodáci vzpomínají. Teď jsme chystali dotisk druhého dílu, na jaře 2025 vyjde šestý díl a skoro se blížím k sedmému. Toto bych také rád někdy odborně zhodnotil, ale zatím na to není čas.

V dokumentu jste se zaměřil právě na život jednoho krkonošského pamětníka. Proč jste si vybral právě pana Zdeňka Jiřičku?

Konkrétně pana Jiřičku mi doporučila jedna kolegyně z KRNAP. Podobných příběhů už jsem slyšel poměrně hodně – starý pán, který tvrdě pracoval jako zemědělec, obětoval tomu celý svůj život. Každý příběh je jedinečný a výjimečný, ale u tohoto pána se sešlo víc faktorů – už před šesti lety jsem si říkal, že s ním musím jednou natočit film.

Proč?

Jednak má úžasné neverbální pohyby, jeho mimika je neskutečná a to, jak je pozitivní a jak se směje. Má v sobě pozůstatky krkonošského nářečí, ale hlavně je ve svých 85 letech stále čilý a stále hospodaří, i když v omezené míře. Dneska bychom spíš řekli, že zahradničí, ale poměrně ve velkém rozsahu. Velice silně je u něho cítit spjatost s místem. Mimochodem v Afghánistánu je takový každý druhý člověk a ani nemusí být starý. 

Je hodně jiné točit dokument a psát knihu na stejné téma?

Když píšete knihu, je zásadní příběh, který chcete vyprávět. U tvorby filmu nejde jen o narativ, musíte mít také dostatek obrazových záběrů. Nemůžete donekonečna pouštět obrázky z dronu, přírodu a listy kývající se ve větru. Musí to mít nějaký děj. 

Sám označujete svůj dokument jako poetický, etnograficko-umělecký esej o mizejících krkonošských hospodářích…

Ano, protože je postavený na tom, že hlavní hrdina vzpomíná, jak to bylo za jeho mládí a dospívání a ta obrazová stránka je doprovázená tím, co dělá v současnosti. Takže například kosí louku, dělá sám dřevo a spoustu dalšího, a to všechno zvládá ve svých 85 letech, což je samo o sobě výjimečné. Tou průvodní linkou je právě zemědělský rok, do kterého se zrcadlí jeho životopis i myšlenky. Od začátku jsem jasně věděl, jak to chci uchopit i s těmi detaily, co se tam promítají.

V čem se liší jeho příběh?

Lidí, kteří mají zajímavější příběh, a podstatně dramatičtější než pan Jiřička, žije už jen několik. Ale většinou už nejsou vzhledem k věku tak aktivní, tedy nebylo by možné jejich příběh dobře vizuálně zpracovat. Musel bych hodně sahat po záběrech z filmového archivu a prokládat je ilustračními záběry a takhle já dokumenty dělat nechci. Chci především autenticitu!

Počítá se k ní i zmíněný krkonošský dialekt?

Tímto dialektem dneska lidi už moc nehovoří. Když jsem před patnácti lety začínal, tak ano, ale teď už zůstalo jen pár rysů. Spíš používají „ť“ v infinitivu jako „jíť“, přijdu „pobejť“, místo dřív řeknou „dříu“, tedy něco mezi v a u. Někdy použijí pár slovíček jako třeba „berteuničiť“ (pracovat, „šolichat“ – pozn. red.), ale je to spíš výjimečné.

Jaké měl dokument ohlasy?

Úplně neuvěřitelné! Při premiéře v Jablonci nad Jizerou, kde byl i pan Jiřička, bylo plné historické kino, více než 400 lidí. To se opakovalo i při dalších projekcích na podzim. Lidem se to hrozně líbí. V novém roce plánujeme promítání pro školy, protože kromě historicko-regionálního významu má film řekněme i nějaký výchovný a etický přesah. Aby si děcka dokázala uvědomit princip vztahu k věcem a místu. Tady vidím zase paralelu s Afghánistánem. Tam mají lidé k materiálním věcem úplně jiný vztah než na industriálním západě nebo v zemích globálního severu. V mé práci se to všechno prolíná.

Často mluvíte o tom, že právě sociální antropologie dává dohromady exotický Afghánistán a české Krkonoše. Co tuto spojitost vytváří?

Jsou to právě ty hory. Na základě svého výzkumu v Asii i v Krkonoších jsem vypozoroval, že lidé žijící dlouhodobě v horách mají trochu jiný, specifický přístup k životu, jsou takoví zocelenější. Současní lidé žijící v Krkonoších už to nemají, ale když si povídám s tamními osmdesátníky či devadesátníky, u nich to zaznamenávám. Žili v chudobě, bylo to pro ně tvrdé i vzhledem k tehdejší politické situaci. Oni ale nefňukali, na nic si nestěžovali a brali to sportovně a více s radostí. Tenhle jev je podobný u lidí v horách v Afghánistánu i v Pákistánu. Taková spojená mentalita. Jsou to i dílčí věci týkající se zemědělského roku. Dalo by se to shrnout také do podobného přístupu k rodnému místu a určité spjatosti s půdou. A je to velmi podobné, ať jsme v jakýchkoliv horách…

Mgr. Libor Dušek, Ph.D. (1983)

• Sociokulturní antropolog, publicista, skialpinista a horolezec z Krkonoš. Je pedagogem a vědcem na Katedře sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.
• Jeho výzkum se zaměřuje na oblasti Afghánistánu, Pákistánu, Tádžikistánu a širšího regionu Vysoké Střední Asie. 
• Věnuje se dlouhodobému terénnímu výzkumu v Krkonoších a dalších horských oblastech, kulturám a kontinentům a fenoménu horolezení a interakci člověka a hor.
• Přednáší, promítá a vystavuje autorské fotografie i na outdoorových festivalech a dalších akcích. Je autorem několika odborných studií, monografií a populárně-naučných knih.
• Účastní se horolezeckých výprav – v roce 2016 jako vedoucí úspěšné expedice Ski Nošak – 7 495 m., v roce 2018 světového prvosjezdu štítu Karla Marxe – 6 724 m., v roce 2019 jako vedoucí skialpové expedice v Bílých Kordillerách. Na léto 2024 připravuje horolezecko-etnografickou expedici do afghánského Váchánu.
• Připravuje horolezecký podcast Na štandu.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Libora Duška 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

srdečně Vás zveme na celostátní konferenci Mentoring Forum 2024, kterou pořádá Univerzita Pardubice (Oddělení HR Award) pro podporu vzdělávacích programů mladých talentů ve vědě a výzkumu. Konference je jedinečnou příležitostí k výměně zkušeností, nápadů a osvědčených postupů v oblasti mentoringových programů včetně doktorské školy, které jsou považovány za důležité nástroje pro podporu osobního a profesního rozvoje na vysokých školách a dalších vědeckých institucích v ČR a k diskuzi o provazbě talent managementu v institucích.

Konference proběhne ve dnech 29. - 30. května 2024 na Univerzitě Pardubice (Aula Arnošta z Pardubic).

Konference je otevřena pro široké spektrum účastníků – srdečně jsou zváni všichni, kterých se mentoring týká, tedy koordinátoři, koordinátorky mentoringových programů a doktorských škol, pracující kariérních a vědecko-výzkumných center, mentoři, mentorky a mentorovaní, mentorované z různých institucí a ti, kteří se o mentoring zajímají.

Cílem konference je sdílení zkušeností s mentoringem a formami mentoringových programů, diskuse o aktuálních tématech a trendech v mentoringu, navázání nových kontaktů a možností spolupráce.

Témata: Vzhledem k rozmanitosti forem mentoringových programů se konference zaměří na témata jako Mentoring v akademické sféře pro doktorské studující a začínající vědce, Mentoring v odborné praxi, Studentský peer-to-peer mentoring, Zahraniční mentoring, Genderový mentoring, Doktorská škola aj.

Registrace: v případě zájmu se přihlašujte prostřednictvím registračního formuláře. 

Registrace je otevřena do 24. května.  Pokud byste se nestihli registrovat do termínu, napište nám.

Bližší informace ke konferenci včetně programu můžete najít na zde: Mentoring Forum 2024.

Těšíme se na Vaši účast!

Pokud máte jakékoliv dotazy, neváhejte kontaktovat pořadatelku Ing. Janu Křemenákovou (jana.kremenakova@upce.cz)