V kampusu Univerzity Pardubice si studenti, zaměstnanci i veřejnost během tradičních akcí připomněli výročí listopadových událostí roku 1939 a 1989. 

Při této významné příležitosti rektor prof. Libor Čapek během slavnostního akademického obřadu ocenil čtveřici zaměstnanců univerzity za mimořádné výkony.

Desítky návštěvníků zavítaly také do univerzitní galerie GU: na vernisáž výstavy s názvem „I think, therefore I am“, jejíž autorem je prof. akad. mal. Tomáš Lahoda z Fakulty restaurování UPCE.  Setkání pokračovalo akcí Zvonění u auly, během které vystoupil Vysokoškolský umělecký soubor. Účastníci za přítomnosti rektora univerzity, primátora Pardubic Jana Nadrchala, náměstka primátora Jakuba Rychteckého, senátorky Miluše Horské a dalších společně zazvonili klíči a zapálili svíčky symbolicky jako během protestů sametové revoluce v roce 1989.

Večer zakončil společný koncert CHANSON TRIO COUCOU a Komorní filharmonie Pardubice v zaplněné Aule Arnošta z Pardubic pod taktovkou dirigenta Stanislava Vavřínka. 

Do temné komory se už nezavírá. Na to má Photoshop. Z výpravy si pardubický fotograf a absolvent Fakulty elektrotechniky a informatiky Lukáš Zeman přiváží klidně i pět tisíc fotek. Vždy ale mezi nimi najde záběr, který si vysnil. Třeba selfie s fenkem nebo opici, která mu vyhrála Czech Press Photo. Moderní myslivec, který nevyráží do přírody za zvířaty s flintou, ale s objektivem.

Za fotku opice jste získal ocenění Czech Press Photo. Jaké bylo vyhrát?

Byl to šok a překvapení. Když jsme byli na Borneu fotit orangutany, podařilo se mi vyfotit matku, která držela umírající mládě. Fotka nakonec vyhrála kromě své kategorie i celý ročník.

Podle čeho si své cesty plánujete? Řeknete si: Tak, teď jedu fotit orangutana!

Většinou putuju za konkrétním zvířetem. Třeba za ohroženými druhy, které chci vidět v přirozeném prostředí. V létě budeme mít se ženou výstavu fotografií opic v Mázhausu v Pardubicích, takže další lokalitu jsme vybírali podle opic, které ještě nemáme vyfocené.

Zpozorovat dané zvíře v přírodě ale nemusí být vždy jednoduché.

To není. Dopředu studujeme, jak se zvíře chová, jak žije, kdy má mláďata, a podle toho se rozhodneme, v kterou roční dobu je ideální tam vyrazit. Spolupracujeme také s místními, kteří vědí, kde se zvíře vyskytuje, a místem nás provedou. Věděli jsme, že za fenky se musíme do Maroka vypravit na začátku května. Tou dobou mají dvou až tříměsíční mláďata. Fenek je plaché zvíře, ale když má mláďata, zdržuje se u svých nor. V tu chvíli ztrácí plachost, takže se k němu můžete přiblížit i na pár metrů. Trávili jsme s jejich mláďaty i čtyři hodiny denně, až si na nás zvykla. Tak jsem toho využil a s jedním si pořídil selfie. Fenčí samička se vyvalovala na sluníčku a jen nás po očku sledovala.

Jaký je to pocit?

Zvláštní. Nechci zvířata moc rušit, ale říkám si, že kdyby nechtěla, tak mě takhle blízko nepustí, ale zavrčí a utečou. Musím dodržovat určitou vzdálenost a nestresovat je svou přítomností. Proto mám dlouhý objektiv, s nímž fotím ze vzdálenosti padesáti, sta i více metrů.

Dostal jste se při focení zvířat někdy do nebezpečné situace? Nebo naopak do vtipné situace, že vám například zvíře snědlo svačinu?

Svačinu mi zatím žádné zvíře nesnědlo. Na Borneu nám náš průvodce říkal, že kdyby přišel některý z orangutanů až k nám a začal nás prohledávat, nemáme se bránit, že i kdyby nám něco vzali, po pár metrech to zahodí, když to nebude k jídlu. Rozhodně se s nimi nemáme prát, protože mají obrovskou sílu. V tu chvíli jsem si vzpomněl na hlášku Terryho Pratchetta v knížce Zajímavé časy, kde figuruje v Neviditelné univerzitě knihovník, který se při jedné magické nehodě změnil z člověka v orangutana a doposud si toho na univerzitě nikdo nevšiml, a tak je jediný známý knihovník, který vám dokáže utrhnout nohou ruku. Po několika dnech jsme doputovali do míst, kde skutečně Terry Pratchett pobýval a místní orangutani ho inspirovali k vytvoření této postavy v sérii knih Úžasná Zeměplocha. 

Vaší parketou jsou i letecké snímky.

Ano, na ty se specializuju. Vlastním pilotní průkaz na dron i nejrůznější potřebná letecká povolení, abych mohl létat nad budovami, hrady, v CHKO a místy, kde to běžně není možné. 

Na jakém nejzajímavějším místě jste s dronem létal?

Možná to bude překvapení, ale určitě to je interiér vysokomýtského kostela sv. Vavřince a interiér Kunětické hory. Z toho vznikly unikátní fotky. 

Ulehčují vám chytré technologie práci?

Určitě ano. Drony i foťáky se značně ztišují, což je s ohledem k přírodě velká výhoda. Když se maskuju před zvířaty, tak už to není to hlasité cvak, cvak, cvak, cvak. Dnes ani nevím, že fotím. Technika jde hodně dopředu a je i rychlejší. Foťák fotí 20 snímků za sekundu. Tak si vemte, že podržíte půl minuty stisknutou spoušť… Kolikrát si přivezu pět tisíc snímků a zpracovávám je i dva tři měsíce.

Upravujete fotky? 

Ano, je to běžné. I dřív v temné komoře se fotky upravovaly. 

Vyvolával jste někdy snímky v černé komoře? Dělá se to ještě?

Ano, kdysi s tátou. Dnes je to už spíš rarita. Vybavení se dá samozřejmě sehnat, komoru je možné postavit, ale věnují se tomu už spíš jen fajnšmekři nebo je to pro radost. Já na to mám Photoshop (smích). V něm dělám minimálně základní úpravy jako vytažení či naopak stažení světel, vytažení ze stínů, což už moderní foťáky umožňují, barevné korekce, drobné retuše nečistot či odstranění lístku, který překáží. S tím mi dokonce pomáhá i umělá inteligence.

Využíváte ji v práci?

Když fotku berete jako umělecké dílo, tak to lze. Skvěle se hodí, když potřebuju něco vyretušovat nebo třeba doplnit kousek nebe. Při workshopu jsme fotili lišku, která byla na vodítku, a studenti měli za úkol vodítko odstranit. Starými metodami jim to trvalo hodinu a půl, zatímco umělá inteligence ho odstranila jedním kliknutím. Snadno tak můžu odstranit například dopravní značku, která je na fotce navíc. Ale fotku upravenou umělou inteligencí už nemůžu přihlásit do soutěže nebo použít jako reportážní fotku.

Nebojíte se, že AI v budoucnu vaši profesi ohrozí? 

Nemyslím si, že umělá inteligence fotografa úplně nahradí. Může se to stát v komerční sféře, kde si nechám vygenerovat krásné jídlo na stole apod. Na druhou stranu, máte-li něco unikátního – speciální produkt, proč byste si ho nechala generovat, když ho můžete nafotit, i když třeba s chybami.

Jakými snímky jste začínal?

Na začátku jsem fotil tak nějak vše a myslel si, že půjdu cestou reportáže. Na workshopu u Jana Šibíka jsem ale zjistil, že reportážní fotografie není nic pro mě. Jeho motto – když si myslíš, že jsi dostatečně blízko, udělej ještě dva kroky – mi přišlo jako velké lezení do soukromí lidí. 

Tak jste radši přešel k architektuře, památkám a zvířatům?

Začal jsem víc jezdit po světě a zajímat se o přírodu a focení zvířat z toho jednoduše vyplynulo. Baví mě na tom ten klid, jsem v přírodě, nikdy nevíte, co si přinesete, jestli to bude jedna fotka, žádná nebo tisíce. Jsem tam v tichu. To je asi důvod, proč tam utíkám z ruchu města.

Máte nějakou svoji nejoblíbenější fotku? Nějakou srdcovou záležitost a proč?

Z poslední doby to je určitě fenek vykukující ze své díry v dunách Sahary. A vlastně i samotné duny, které byly v ranním světle tak kouzelně nasvícené, až to bralo dech. Ta fotka mě stále baví, máme ji i doma vystavenou – a nejen my, takže ta fotka má své kouzlo. A z poslední doby mám radost z fotky manula, za kterým jsme vyrazili do indické Himálaje, na hranice s Tibetem, což je jedno z mála míst, kde tato krásná kočka stále žije. 

Máte v hlavě vždy představu, jak byste daný objekt chtěl zachytit?

Obzvlášť při focení v přírodě musím nějakou představu mít. Když chci slunce, musím se podívat, kde a v jaký čas vychází, kde zapadá, jak se po obloze pohybuje třeba měsíc. Tomu je třeba se také přizpůsobit, když chci fotit východ slunce, znamená to vstát ve tři ráno, být na místě ve čtyři a čekat na východ okolo půl páté. Dopředu také zjišťuju, jaká je předpověď počasí, jestli se neočekává mlha, mraky, nebo bude úplně modro.

Realita se ale od předpovědi občas liší…

To se stává. Jednou jsem třeba vyrazil, protože v Pardubicích bylo pěkně, ale už cestou kolem Králík jsem viděl, že přijíždím do mraků. Stejně jsem to risknul a nějaké záběry nakonec pořídil. Než sluníčko vysvitne, mraky začínají „pracovat“, a když jimi začnou procházet paprsky, vzniknou pěkné záběry. I mraky samotné vypadají dramaticky. Jindy ale nezbývá než to odpískat. 

Posílal jste své fotky i do jiných soutěží, než je Czech Press Photo?

Ano, i do zahraničních. Dostal jsem se do finále světových fotografických soutěží – Comedy Wildlife Photography of the Year, kde jsem byl mezi desítkou nejlepších, Nature Photographer of the Year, kde jsem byl také mezi finalisty, a nejnověji jsem uspěl v Sony World Photography Awards. Z asi 340 000 tisíc celosvětových fotek jsem se dostal do výběru 10 nejlepších v sekci příroda a série fenků je tak vystavena v Londýně, Berlíně a dalších městech světa. Nedávno jsem posílal fotky do dalších soutěží, tak teď čekám.

Lukáš Zeman

Pochází z Pardubic. Vždycky měl rád auta, tak šel studovat dopravní fakultu. K počítačům a grafice měl ale o kousek blíž, proto přeskočil na tehdy rodící se Fakultu elektrotechniky a informatiky. Fotil od dětství, ale digitální fotografie si ho omotala okolo prstu tak, že fotoaparát už nedá z ruky. Dnes se specializuje na fotky z přírody, wildlife, architekturu a letecké snímkování. Grafiku a fotku učí na pardubické Střední škole cestovního ruchu a grafického designu. Získal ocenění Czech Press Photo 2018 a vyhrál nejen kategorii Příroda, věda a životní prostředí, ale rovnou celý ročník. Naposledy svými snímky památek naplnil knihu Pardubický kraj – objektivem mezi nebem a zemí, která vyšla v prosinci 2023. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Lukáše Zemana

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2024, v tištěné i on-line podobě.

Studenti Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice opět mohli diskutovat s odborníky o aktuálních ekonomických tématech. Uskutečnil se oblíbený Týden teorie a praxe v ekonomice. Nabídl desítky přednášek i setkání se zajímavými osobnostmi z oboru.

„Jako každý rok, i letos jsme přivítali na naší fakultě řadu odborníků z oblasti ekonomiky, managementu a IT, a to jak z podnikatelské, tak i veřejné sféry. Pro naše studenty je to skvělá příležitost diskutovat o aktuálních ekonomických problémech přímo s lidmi z praxe, a to s těmi nejlepšími. Zároveň získali cenné poznatky a inspiraci pro své budoucí kariéry,“  říká prof. Ing. Jan Stejskal, Ph.D., děkan Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice k Týdnu teorie a praxe v ekonomice, který se letos konal už poosmnácté.

Pětidenní akce nabídla na čtyřicet přednášek a dotkla se nejrůznějších ekonomických oblastí. Například efektivního řízení lidských zdrojů, nových marketingových trendů, nástrojů managementu změny či transformace řízení organizací pomocí AI. Studenti si tak mohli ověřit znalosti získané během studia a dostali také tipy pro hledání budoucího zaměstnání a další užitečné rady.

Mezi hosty se objevili odborníci z mezinárodních firem, bankovních institucí, vzdělávacích organizací i českých a slovenských ekonomicky zaměřených vysokých škol a úspěšní manažeři. Zastupovali například firmy jako Coca-Cola, Philip Morris, FOXCONN CZ či KPMG. Bankovní sektor reprezentovali Česká spořitelna nebo FIO banka a veřejný sektor Nejvyšší kontrolní úřad, Krajský úřad Pardubického kraje, Finanční úřady pro Pardubický a Královehradecký kraj. Studenti se setkali i se zástupci CzechInvestu.

Michal Horák píše chytlavé písničky o věcech, které ho baví, a mezi jeho silné zbraně patří především autentický slovní humor a schopnost vystihnout vtipné životní situace. Stejně jako jeho písně i Michal sám srší pozitivní energií a dobrou náladou, což prokázal i při podzimní debatě Čaje o páté, v úterý 5. listopadu. 

Hudbě se Michal Horák věnuje od svých třinácti let a za tu dobu si dokázal vybudovat silnou posluchačskou základnu. Do univerzitní auly dorazili v úterý odpoledne především studentky a studenti, pro které jsou Michalovy folkové hity dobře známé. Ve své dosavadní hudební kariéře vydal tři alba, získal ocenění Objev roku v anketě Zlatý slavík 2021 nebo obdržel nominaci na hudební Cenu Anděl.  

Někoho by mohlo překvapit, proč je písničkář hostem debaty zasazené do univerzitního prostředí. Pojítek je ovšem dost – většina jeho písní byla nahrána v Pardubicích, často čerpá z historek z dob studia, a navíc je Michal Horák i doktorandem katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. 

Většina rozhovoru se přirozeně točila kolem hudby a procesu skládání. Michal během svého působení na hudební scéně vydal už mnoho písní, a proto se nabízela otázka, zda je nějaké téma, které zpracovávat nechce. 

„Já se ničemu záměrně nevyhýbám, když mě nějaké téma osloví, tak o něm písničku napíšu. Zá tématem si ale vždycky musím stát a své písničky a veřejné vystupování si obhájit,“ říká Michal Horák. 

Na otázku, zda se ve své tvorbě opakuje, odpovídá: „To je problém každého autora. V tu chvíli je fajn spolknout svoje ego a nechat do toho vstoupit někoho jiného. Může se stát, že se člověk zacyklí, ale že bych chtěl s hudbou přestat, to asi ne. “ 

Příjemným osvěžením debaty byly dva hudební vstupy, v nichž zazněly skladby, které si publikum samo vybralo – například „V 7:25“, „Hej teto!“ nebo „Děda Jára je boss.“ 

Debata přeskakovala mezi různými tématy, dotkla se i Michalovy spolupráce s nadačním fondem Světluška. Diváci pokládali spoustu dotazů, včetně nabídky uměleckého tlumočení hudby do znakového jazyka. Publikum se dozvědělo i řadu bizarních historek z hudební branže, Michal prý na ně má zvláštní talent. Zaujala především ta, kdy byl jako host pozván do televizní debaty o závodech Formule 1, o kterých neví vůbec nic. Zato se Michal skvěle vyzná v motorkách, protože je vášnivým sběratelem strojů Jawa. 

Další setkání z Cyklu Čaj o páté se uskuteční 2. 12. 2024 od 17:00 v univerzitní aule. Hosty budou olympionici Martin a Petr Fuksovi. 

Foto: Jan Chlad 
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice 

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

Srdečně Vás zveme na workshop Praktický návod na komunikaci vědy: Jak začít a vydržet, který se uskuteční v rámci mentoringového programu.

Jak efektivně komunikovat vědecká témata? Komunikace vědy má mnoho forem a možností, během workshopu se dozvíte, jak si správně vybrat. Svět vědy a médií se ale zároveň v mnohém liší a je dobré vědět, co (ne)dělat, jak se připravit na rozhovor, jak efektivně komunikovat s novináři nebo jak se do médií vůbec dostat. 

Termín: 6. listopadu 2024, od 10:00 do 12:00 hodin

Místo: budova VO, místnost 01009

Lektorka:  Pavla Hubálková 

Pavla Hubálková píše o vědě. Původně si myslela, že bude vědkyní. Vystudovala klinickou biochemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a dokončila doktorát v oboru neurovědy na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Během Ph.D. studia ale díky Fulbrightovu stipendiu odjela na roční výzkumnou stáž na Northwestern University v Chicagu, kde přišla na to, že místo bádání v laboratoři se chce více věnovat komunikaci vědy. Nyní působí jako vědecká novinářka v české edici magazínu WIRED. Vědu komunikuje i na sociálních sítích, píše newsletter a je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině. 

Kapacita kurzu je omezena. Účastníci mentoringového programu mají možnost přednostního přihlášení.

Těšíme se na Vaši účast!

Registrovat se můžete zde: Komunikace vědy | Univerzita Pardubice (upce.cz)

Vyrábějí dvoutunové betonové sloupy. V laboratoři testují, co vydrží, poškozené části spravují a znovu testují. Odborníci z Dopravní fakulty Jana Pernera s jejich pomocí zjišťují, jak vylepšit, dodatečně zesílit nebo kvalitně vyspravit stavební konstrukce, aby byly odolnější. A to dokonce vůči zemětřesení. 

Bylo pondělí 6. února roku 2023. V Turecku odbilo čtvrt na pět ráno a země se probouzela do nového dne. Měl to být další obyčejný den. Jenže ranní rozjímaní narušilo zemětřesení, a ne zrovna slabé... Trvalo asi 70 vteřin, ale otřesy dosahovaly až 8. stupně Richterovy škály, což jsou hodnoty nejvyšší. Dootřesy o síle až 6,7 trvaly dokonce dalších 6 hodin. Stovky tisíc obyvatel zůstaly uvězněny ve zničených budovách. V místě styku zemských desek není zemětřesení nic neobvyklého, v takové síle ale udeřilo po více než 80 letech.

Obdobné namáhání jako při zemětřesení zažívají stavební konstrukce také v Pardubicích. Místní obyvatelé si toho ale ani nevšimnou, jde totiž o řízené experimenty. Provádí se ve speciální laboratoři Výukového a výzkumného centra v dopravě, kde pracuje Ladislav Řoutil a jeho turecký kolega Özgür Yurdakul. Je to 10 let, co se na univerzitě potkali. Z původně mentorského vztahu, na jehož počátku byla Özgürova doktorská práce, se přehoupli do toho kolegiálního. Vznikl tak základ výzkumného týmu, na jehož činnosti se dnes podílí i řada dalších kolegů.

Laboratoř ukrytá za obrovskými vraty

Laboratoř výzkumného týmu najdeme v technologickém areálu v Doubravicích. Od vrátnice míříme k zadní části areálu a vyhlížíme velká šedá vrata. Právě za nimi dochází k experimentům. Cestou do laboratoře míjíme po levé straně mohutné betonové sloupy. Jde o aktuálně testované konstrukční prvky, které dle návrhu místních odborníků vyrobila specializovaná firma. Svůj výzkum totiž dvojice vědců zasvětila kolapsům stavebních konstrukcí. Dávají si proto záležet, aby studované části budov či dopravní infrastruktury podrobili rozličným typům zatížení. Hledají jejich slabá místa a způsoby, jak je zesílit. Zlepšují tím mechanickou odezvu železobetonových konstrukcí, ale třeba i památkově chráněných staveb.

„Tady zkoumáme, jak se železobetonová konstrukce chová v reakci nejen na běžné, ale i extrémní zatížení způsobené různými vlivy. Snažíme se vystihnout, kde dochází k poškození konstrukcí, kdy a kde v nich vznikají trhliny a jak se materiálem šíří. Současně potřebujeme popsat faktory, které toto ovlivňují. Proces sledujeme jak z experimentálního, tak výpočetního hlediska, a to pomocí pokročilých numerických modelů,” zahajuje povídání spojené s exkurzí po laboratoři Ladislav Řoutil a přibližuje, čeho chtějí svým bádáním dosáhnout. „Naším výzkumem pomáháme navrhovat spolehlivé stavební konstrukce, které splňují požadavky na bezpečnost, hospodárnost, i dlouhodobou udržitelnost,” dodává. Vedle toho se snaží i o to, aby se spotřebovalo co nejméně prvotních materiálů. 

Základem výzkumu je experiment

Pro účely testování používají vědci části betonových konstrukcí zhotovené na míru. „Tyto aktuální jsou železobetonové, váží dvě tuny a manipulace s nimi je poměrně náročná. Používáme k tomu třeba i jeřáb, proto musíme mít jeřábnické zkoušky,” vysvětluje Özgür Yurdakul, když stojíme v laboratoři s vysokým stropem. Vypadá to tam spíš jako na stavbě. V testovacím zařízení čeká zrovna jeden železobetonový sloup na svou zkoušku. O kousek dál stojí další, který obdobným testem už prošel. Je viditelně poničený, na některých místech je beton vydrolený, jinde trhliny odhalují ocelové výztuže nebo trčící drátky. Obzvlášť ty jsou pro testování důležité. Patří k tenzometrům, které se do kvádrů instalují už při jejich vylévání a které vědcům dávají potřebná data. „Tenzometry slouží jako senzory k nepřímému měření mechanického napětí. Jejich rozmístění máme pečlivě naplánované. Během betonáže se tenzometry nesmí poškodit a musí zůstat na svých místech,” popisuje výzkumník s tím, že části konstrukcí určené k testování si ještě donedávna vyráběli sami. Jejich spotřeba ale průběžně rostla, až nebylo v silách týmu zajistit vše svépomocí, proto na jejich výrobu najali partnerskou firmu. 

Takto připravené konstrukce můžou výzkumníci začít testovat. Jeden test zabere i s přípravou a následným odklizením zhruba pět dnů. Dílčí zatěžování probíhá celý den. „Byť provádíme zatěžovací zkoušku, musíme předejít tomu, aby došlo k úplné destrukci. To by se poničilo i experimentální zařízení, což nechceme. V případě potřeby se test musí včas zastavit a na to bedlivě dohlíží společně s Özgürem Yurdakulem kolega z týmu docent Bohumil Culek, který analyzuje data zde na monitoru,” upozorňuje Ladislav Řoutil. K poškození testované konstrukce ale dojít musí. Vzniklé poškození spolu s trhlinami odborníci vyspraví a konstrukce se následně testuje znovu. 

Testují konstrukce (nejen) z Turecka

Zesílení či sanace betonových konstrukcí vědci dosahují tím, že na vybraná místa aplikují speciálním postupem uhlíkové lamely. „Tento postup se ukazuje jako velmi efektivní právě pro dodatečné zesílení různých typů stavebních konstrukcí. Aktuálním testováním ověřujeme, zda jsou naše postupy aplikovatelné i v oblastech, kde hrozí zemětřesení,” dodává Özgür Yurdakul. Nejen v Turecku mají totiž železobetonové budovy nejrůznější konstrukční nedostatky. „Vyplývají například z nevhodného technického návrhu nebo špatné kvality materiálu, kam se řadí třeba použití betonu s nízkou pevností,” vysvětluje Yurdakul. Problémy podle něho způsobují také nevhodné provedení i nedostatečné kontrolní mechanismy. A také použití ocelové výztuže ve stavebních konstrukcích. „Povrchová úprava výztuže bývá typicky žebírková, čímž se zlepšuje soudržnost mezi výztuží a betonem. Ale v konstrukcích z Turecka jsou mnohdy výztuže hladké, což tuto soudržnost negativně ovlivňuje,” doplňuje Ladislav Řoutil ke složení železobetonu. 

Společně proto vyvíjejí takové postupy, díky nimž případné další zemětřesení v Turecku nenapáchá tolik škod. Turecké části budov si ale vědci jako suvenýry z Turecka do Pardubic nedovážejí. K testování jim slouží právě na míru vyrobené části konstrukcí, které mají stejné složení jako turecké zdivo. Občas se stane, že se dodavatel konstrukcí ujišťuje, zda někdo neudělal ve složení chybu, a podivuje se nad tím, že se velmi liší od českých standardů. Jediné, co si výzkumníci z Turecka vozí, jsou data přímo z terénu. Özgür Yurdakul se vypravil do poničené oblasti v Turecku nejen po posledním zemětřesení. Takové scénáře totiž slouží jako laboratoř pro stavební inženýry, a tak s tureckými kolegy sbíral důležitá data z poškozených konstrukcí, která skupině otevírají nové obzory a posouvají testování stále dál. 

Další výzkumy na obzoru

Pro tyto účely chystají pardubičtí vědci i výzkum o využití slitin s tvarovou pamětí. Nedávno zahájili vývoj a testování systémů k tlumení vibrací konstrukcí, ve kterých využijí speciálně vyvinuté nenewtonovské kapaliny. Na tento výzkum obdrželi společně se zahraničními partnery prestižní evropský grant. Aktuálně je jejich výzkumný tým nominován také v soutěži TOP inovace v Pardubickém kraji 2024 a jejich vědecké výsledky jsou platné v mezinárodním měřítku. Díky členství v mezinárodních komisích se podílejí například na přenosu výsledků výzkumu do norem pro navrhování konstrukcí napříč Evropou. Velmi aktivní je v tomto směru právě Özgür Yurdakul. Nejenže působí v mezinárodní komisi pro betonové konstrukce FIB (The International Federation for Structural Concrete), ale svým nadšením a elánem žene výzkum neustále dopředu.

Doc. Ing. Ladislav Řoutil, Ph.D., působí na Dopravní fakultě Jana Pernera od roku 2012. Zabývá se konstrukcemi a dopravními stavbami, mechanikou a statikou stavebních konstrukcí a modelováním jejich porušení. V soutěži České betonářské společnosti získal v minulosti titul „Vynikající disertační práce v oboru beton“. Publikuje články v odborných časopisech, je zapojen do řady výzkumných projektů a vloni byl jako zástupce Česka jmenován do vědeckého výboru Europe´s Rail.

Ing. Özgür Yurdakul, Ph.D., pochází z turecké Ankary. Vystudoval stavební inženýrství a tématu se věnuje od své disertační práce. V Pardubicích bádá a žije asi 10 let. Hned po svém příchodu se stal součástí výzkumného týmu docenta Řoutila. Do týmu přináší zajímavé mezinárodní kontakty. Jako postdok působil např. v italské Neapoli. Je členem prestižní mezinárodní komise pro betonové konstrukce FIB (The International Federation for Structural Concrete). 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné podobě v kampusu i v on-line podobě.

Dne 8. listopadu 2024 se na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice konal první pardubický Hackathon s názvem “Parádní nápad”. Tato jedinečná akce spojila studenty, kreativce a zástupce firem, aby společně vytvořili inovativní řešení pro oblast HR a firemní kultury.

Co se dělo během Hackathonu?

Účastníci měli možnost během jednoho dne hledat nové přístupy k digitální transformaci HR procesů, zlepšení zaměstnanecké spokojenosti, podpoře vzdělávání a rozvoji talentů. Akce nabídla inspirativní prostředí, zajímavé přednášky, networkingové příležitosti a možnost prezentovat své nápady před odbornou porotou.

Hackathonu se zúčastnily týmy:

• Tým 1 - Explosia
• Tým 2 - Staubli systems
• Tým 3 - EOP
• Tým 4 - Foxconn I
• Tým 5 - Foxconn II
• Tým 6 - CityZen
• Tým 7 - FES UPCE
• Tým 8 - DEEP VISION
• Tým 9 - Pardubický kraj

Prize money bylo rozděleno mezi dva nejlepší týmy dle hodnocení odborné poroty.

Vítězové Hackathonu:

Nejlepší inovativní řešení, Tým 3 - EOP: Tato kategorie ocenila originalitu a inovativnost nápadu, který přináší nový přístup nebo revoluční myšlenku do oblasti HR a firemní kultury.

Nejlepší uživatelský přínos, Tým 5 – Foxconn II: Tato kategorie se zaměřila na reálný přínos projektu pro uživatele, hodnotila snadnost a efektivnost použití, dopad na pracovní prostředí nebo zákaznickou zkušenost.

Miláček publika, Tým 3 – EOP

Hackathon PARÁDNÍ NÁPAD byl skvělou příležitostí pro všechny zúčastněné, aby se inspirovali, navázali nové kontakty a přispěli k inovacím v oblasti HR a firemní kultury. 

Těšíme se na další ročník!

Derby východočeských univerzit ovládl celek Univerzity Pardubice. Hokejový tým univerzitní ligy Riders UPCE zvítězil nad manšaftem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1.  V sedmém derby se pohár po několika vítězstvích hradeckého týmu vrátil do Pardubic. 

Tradiční derby východočeských univerzit se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích.  

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto zdroj: Riders Univerzita Pardubice

Začíná čtvrtý ročník mentoringového programu na UPCE, který se zaměřuje na podporu studujících doktorských studijních programů, postdoktorských pracujících a začínajících akademických a výzkumných pracujících.

I letos odstartuje úvodním workshopem, který proběhne 22. října 2024 od 13 do 16 hodin v budově rektorátu (zasedací místnost 4. patro).

Přijďte a poznejte mentory, poslechněte si zkušenosti mentorovaných z minulých ročníků a zjistěte, co mentoring může nabídnout právě Vám. Workshopem Vás provede Mgr. Kateřina Cidlinská, Ph.D.

Těšíme se na Vás!

Registrovat se můžete zde: Úvodní workshop | Univerzita Pardubice (upce.cz)

Novinář Martin Řezníček a diplomat Michael Žantovský zavítali 14. října vůbec poprvé na Univerzitu Pardubice. Stalo se tak při příležitosti podzimní debaty z cyklu Čaj o páté, jejíž pozornost byla soustředěna na blížící se americké prezidentské volby. 

Oba hosty spojují především zkušenosti z jejich pobytu ve Spojených státech amerických. Michael Žantovský působil několik let jako velvyslanec v USA, Martin Řezníček pracoval pět let jako zahraniční zpravodaj České televize ve Washingtonu. Diváky, proto nejvíce zajímal jejich osobní pohled a odhad, jak nadcházející americké volby dopadnou. 

Martin Řezníček danou situaci ilustroval na základě jednoho z významných států: „Pensylvánie je takový mikrokosmos Spojených států. Poměr venkovského a městského obyvatelstva, vzdělání, lidí, kteří přišli dříve o práci, dělnických profesí... Je tam vše, co dělá Ameriku Amerikou, a je to v jednom státě. Právě tato rozmanitost mě nutí říci, že předpovídat cokoli je naprosto nemožné.” 

Michael Žantovský dané tvrzení potvrdil: „Těch klíčových států je sedm, tři jsou v takzvaném modrém pásu na severovýchodě a zbylé čtyři jsou v pásu slunečním, na jihu, jihozápadu Spojených států. Ve všech scénářích vychází, že o výsledku voleb s největší pravděpodobností rozhodne právě Pensylvánie.“

Debata se dále věnovala i samotné proměně Spojených států od doby, kdy v nich oba hosté působili. 

„Americká společnost se proměnila tak, že si to nedovedeme představit. Z demografického hlediska přibylo v Americe od roku 1990 přes 100 milionů lidí. Lidí, kteří jsou zcela nové generace, jež se z velké části narodila mimo USA. Mění se také etnické, kulturní složení. Za posledních třicet let prudce vzrostl počet Američanů, kteří pocházejí z etnicky smíšených rodin. Dříve to bylo nulové číslo, dnes to dělá 12–13 %. Což mě vede ke skličujícímu závěru, že o zemi, o které jsem si myslel že vím hodně věcí, vlastně vím hrozně málo,“ uvedl Michael Žantovský.

Martin Řezníček přidal i svou perspektivu: „První volby, které jsem pokrýval ve Spojených státech, byly v roce 2004. Za těch dvacet let přestávají platit některé vzorce chování, na něž byli Američané zvyklí. Spojené státy se proměňují ve všem možném. To, co provádějí sociální sítě s veřejným názorem nebo některé americké televize s jasným politickým postojem, jsou fenomény, které před třiceti lety neexistovaly.“

Pondělní večer ale přinesl i odpovědi na další otázky. Debata se točila kolem problematiky, jak složité je kloubit rodinný život s profesí velvyslance nebo zahraničního reportéra: kdy musíme rozhodovat za své děti, a kdy naopak oni rozhodují za nás. Zazněly i vzpomínky Michaela Žantovského na Václava Havla a Karla Schwarzenberga nebo komentář Martina Řezníčka k tomu, jak vnímá perspektivou svého syna vliv fenoménu Taylor Swift v současné popkultuře. 

Audiozáznam celé debaty si můžete poslechnout na našem webu.

Další setkání z Cyklu Čaj o páté se uskuteční 5. 11. 2024 od 17:00 v univerzitní aule. Hostem bude hudebník Michal Horák.

Foto: Jan Chlad
Text: Jan Pražák, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice