Jako lídr excelentního týmu se podílí na výzkumech, které souvisí s filozofickými otázkami. V současné době si jich klade hned několik a na problémy se dívá z různých úhlů pohledu. „O to se snažíme i v našem centru. Jen takto se můžeme naučit kritickému myšlení. Bez něj by byla filozofie mrtvá,“ říká doc. Niklas Forsberg.  Švéd, který v Pardubicích žije a pracuje už tři roky v Centru pro etiku Fakulty filozofické.

Jak se švédský vědec-filozof dostane do Pardubic?

Na univerzitě jsem od července 2017. Ale už dříve mě oslovila současná kolegyně Kamila Pacovská s tím, jestli bych neměl zájem společně s ní pracovat na projektu. Potkali jsme se několikrát a nabídka práce mě velmi zaujala. V tu chvíli byla ještě myšlenka na stěhování do České republiky velmi abstraktní. Nepředpokládal jsem, že získat grant na založení Centra pro etiku bude reálné.

Proč?

Tyto granty jsou obrovské a konkurence velká. Navíc práce, kterou v centru děláme, je trochu mimo mainstream. Znamená to, že šance na vyplacení velkého grantu je ještě menší. Pamatuji si, jak jsem byl překvapený, když mi Kamila zavolala a řekla: „Tak to vypadá, že se stěhuješ do České republiky!” Byl to pro mě šok. Ale ve skutečnosti to byla příležitost, která se neodmítá. Je to skvělý projekt, centrum se vyvinulo v úžasnou výzkumnou instituci. Jsem opravdu rád, že jsem dostal šanci být jeho součástí.

Jakému výzkumu se věnujete?

Centrum se skládá z více než tuctu badatelů a jedenácti doktorandů z celého světa. Je velmi složité říct něco o všech výzkumech, kterými se právě zabýváme. Snažili jsme se získat filozofy, kteří pracují na různých věcech a vycházejí z různých tradic a myšlenkových směrů. Nechci tvrdit, že v tom, co děláme, neexistuje jednota. Ale pro mě je opravdu důležité, aby filozofie mohla být různorodá a mnohostranná.

Co to znamená?

Filozofie potřebuje „pestrou stravu“, jak řekl Wittgenstein (Pozn. red. Ludwig Josef Johann Wittgenstein jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století). Filozofové, kteří se upínají k jedné myšlence, jednomu filozofovi nebo k jednomu způsobu myšlení, mají tendenci se stát dogmatickými. Což je nezdravá mocenská struktura, která kazí kritické myšlení. Naši doktorandi mohou mít své určené školitele, ale je opravdu důležité, aby se vzájemně sešli a učili se od sebe navzájem. Jako vedoucí výzkumu samozřejmě dělám také spoustu věcí, které nejsou spojeny s výzkumem, a jsou mnohem méně zajímavé.

Chceme studenty, kteří mají své vlastní filozofické otázky a problémy a jsou v nich zakotveni. Tím přinášejí do centra něco nového. Dívat se na věci z různých úhlů pohledu je podle mého názoru skutečně hlavní věc, kterou děláme, nebo se o ni snažíme. Bez toho se nelze učit kritickému myšlení. Bez něj je filozofie mrtvá.

Myslím si, že touha řešit témata z různých úhlů, aniž bychom vycházeli z předem dané filozofické metody nebo myšlenkového směru, nás odlišuje od mnoha dalších výzkumných programů a center. S filozofickými problémy se setkáváme každý den, jsou všude kolem nás.

O čem vy sám přemýšlíte v této nezvyklé době?

Situace, v níž se nacházíme, je velmi obtížně řešitelná. Filozofové už přišli s řadou zajímavých otázek. Některé z těch relevantnějších se týkají pojmů komunita a solidarita, a také vztahů k našim sousedům. Byli jsme nuceni se naučit, jak moc jsme v tom společně. Pokud jde o pojem „soused“, myslím, že mnoho lidí si díky této době uvědomuje, že jejich soused není jen někdo, kdo žije vedle, ale člověk z druhé strany světa, a že zvířata jsou v komplikovanějším smyslu také naši sousedé.

Covid-19 skutečně zpochybnil prioritu jednotlivce, která je charakteristická pro současnou společnost. Také změnil náš pohled na určité nezbytnosti, které byly dříve považovány za nemožné. Mám na mysli například klimatickou krizi. Říká se, že nelze snížit znečištění, uzavřít letecký provoz, a tak dále. Ale jakmile je v sázce váš život, a nejde pouze o obsah vaší peněženky… snížení počtu letů se nakonec ukázalo jako docela možné! Nicméně se obávám netrpělivosti, kterou pozoruji u sebe i u ostatních. Mám obavy z toho, že lidé budou velmi nedočkaví a budou se chtít ihned vrátit zpět do stavu před krizí. Možná by se člověk měl v tuto chvíli trochu zaměřit na trpělivost. Učit se pomalu je dnes jasně podceňováno.

Pocházíte ze Švédska. Kde jste působil?

Absolvoval jsem jak vysokoškolské studium i doktorát na univerzitě v Uppsale. V té době jsem měl štěstí, že jsem mohl studovat u profesorů, kteří měli velmi široký rozhled a otevřenou mysl. Také jsem se zúčastnil několika přednášek na chicagské univerzitě - buď jako hostující doktorand, nebo jako výzkumník s podporou Fullbrightova stipendia. Univerzity Uppsala i Chicago jsou instituce, kde jsem se hodně naučil. Bez ohledu na to, jak moc se toto oddělení změní, část mého srdce tam vždy zůstane. Chicagská univerzita podporuje dobré myšlení a soběstačné doktorandy.

Než jsem přišel do Pardubic, pracoval jsem na Helsinském kolegiu pro pokročilá studia (HCAS). Jde o velmi široký institut, kde se setkávají vědci ze všech různých oborů. V mnoha ohledech je to fantastické místo. Jsem rád, že jsem mohl studovat a pracovat na místech, kde se filozofii nepřistupuje jako introvertní disciplíně, více či méně nepřátelské k životu.

V centru pro etiku působí lidé z různých koutů světa. Jaká je jejich vzájemná spolupráce?

Je to jedna z věcí, které na centru opravdu miluji. Pocházíme z celého světa. To znamená, že jsme takovou obrovskou studnicí zkušeností, kulturních dědictví… Přináší nám to velmi přirozenou a nezbytnou formu sebereflexe. Někdy se ovšem objeví nevědomost a předsudky. Člověk si uvědomí, že věci, které považoval za samozřejmé, například z pohledu Švéda, ostatní za samozřejmost nepovažují. Sdílení filozofického prostoru s lidmi z celého světa přináší tolik radosti a tolik podnětů k přemýšlení. Perspektivy a zkušenosti se prolínají a odlišují.

Který světový filozof patří mezi vaše oblíbené?

Těch je několik, s jejichž myšlenkami se nejvíce ztotožňuji. Jsou jimi Iris Murdoch, J. L. Austin, Stanley Cavell a Ludwig Wittgenstein. Tito myslitelé jsou má krevní skupina. Jakmile se podíváte zpět na mou myšlenkovou historii, zjistíte, že se snažím vést dialog s velmi odlišnými filozofy z různých tradic. Moje disertační práce byla o francouzském filozofovi Jacquesovi Derridovi. Poté jsem napsal monografii o Iris Murdochové. A moje nejnovější kniha pojednává o J. L. Austinovi. A mezi svými monografickými pracemi jsem psal o velkém počtu myslitelů z různých kulturních prostředí, a také o velmi odlišných tématech.

Koho z českých filozofů máte rád?

Abych byl upřímný, české filozofy tolik neznám. Ten, jehož znám nejlépe, je také vaším nejznámějším. Jan Patočka. Začal jsem číst a psát o Václavu Havlovi, což mi přišlo nesmírně zajímavé a obohacující. Souvisí to se snahou poznávat a porozumět jiné zemi, její kultuře a dědictví. Nejsem výslovně fenomenolog jako Patočka ani politický myslitel jako Havel. Pokud bych tedy musel říci, kdo z českých filozofů je mi nejblíže, byl by jím Ondřej Beran, se kterým sdílím svoji kancelář. Tato blízkost není primárně prostorová. Ondřej je zajímavý myslitel, který přemýšlí o konkrétních věcech způsobem, který se mi líbí.

Vrátíte se zpět do Švédska, až projekt v roce 2022 skončí, nebo zůstanete v České republice a budete pokračovat ve výzkumu?

Prozatím nevím. Pro mě je opravdu důležité, aby centrum žilo dál a zůstalo místem pro dobrý a seriózní výzkum. Doufám, že nikdy úplně nezpřetrhám vazby. Mám dvě dcery a chci, aby strávily další roky ve škole v zemi, v níž se mluví jejich rodným jazykem. Tohle nemohu a nebudu přehlížet. Plánuji se zapojit do pokračování centra bez ohledu na to, co se bude dále dít. Kde bude můj vlastní výzkum a jeho zaměření za dva roky, nedokáži odhadnout.

Jak se vám líbí v Pardubicích?

Pardubice mám rád. Velikost města se ještě zmenšuje, zvláště nyní v aktuální pandemické situaci. Praha je jen hodinu cesty a za normálních okolností se necítím být tak uzavřený. Máme velké štěstí, že jsme dost velkoryse financováni, abychom do Pardubic mohli zvát lidi a pořádat konference a workshopy. Jenže tato otevřenost se také dost změnila, protože vidíme svět pouze prostřednictvím našich obrazovek a monitorů notebooků. Pardubice jsou stejně jako všechna ostatní místa na světě postiženy pandemií. Těším se, až se světu znovu otevřou. Pardubice jsou pěkné město, kulturní dědictví zde i ve zbytku České republiky je prostě úžasné. Navíc se všichni členové centra stali mými blízkými přáteli. Takže je to příjemné místo, kde nacházím sám sebe.

Co říká o sobě Niklas Forsberg

Jsem Švéd. Otec dvou dětí. Filozofii jsem studoval ve švédské Uppsale, a také působil na univerzitě v Chicagu. Než jsem přišel do Pardubic, žil jsem a pracoval v Helsinkách. Jako pro většinu akademiků s dětmi jsou pro mě „koníčky“ bezpředmětným pojmem. Když už mám přeci jen čas, každou volnou chvíli hraju na klavír. Hudbu jsem měl vždycky moc rád. Nejsem sice skvělý, ale je to chvíle, kdy můžu vypnout. Ve Švédsku máme na venkově dům, kde se během léta snažím trávit co nejvíce času.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

V rámci série rozhovorů s prorektory pro oblast vědy a výzkumu jsme se tentokrát zaměřili na Univerzitu Pardubice. Jak zde vnímají hodnocení výzkumných organizací, v čem vidí prostor pro zlepšení a jaké jsou hlavní strategické záměry Univerzity Pardubice na nadcházející období? Nejen na tyto otázky nám odpověděl Libor Čapek.

Jaký byl uplynulý rok 2020 pro Univerzitu Pardubice?

Když pomineme situaci s covidem, tak zásadní událostí uplynulého roku pro nás bylo dokončení procesu hodnocení vysokých škol v rámci Metodiky 17+ a s ním související diskuze s mezinárodním evaluačním panelem. Díky ní jsme obdrželi podněty, kritiku, ale i řadu pozitivních ohlasů.

Museli jste se vyrovnávat s nějakými komplikacemi kvůli stále ještě aktuální epidemiologické situaci?

Zásadním problémem je určitě snížení míry osobních setkávání, což má za vinu pokles dynamičnosti jednání. Byli jsme proto velmi rádi, že více než polovina členů mezinárodního evaluačního panelu přijela osobně.

Co vidíte jako hlavní přínos mezinárodního panelu v hodnocení univerzit?

Hlavní klad vidím ve zhodnocení univerzity někým zvenčí. Pro univerzitu je toto hodnocení velice konstruktivní a přínosné. Na druhou stranu, slabinou je absence jasné kalibrace činnosti mezinárodních evaluačních panelů na jednotlivých vysokých školách. Výsledná hodnocení tak mohou být někdy moc přísná, anebo naopak příliš měkká. Na tuto skutečnost poukazoval i sám mezinárodní evaluační panel.

Jaké pro vaši univerzitu vyplývají závěry z tohoto hodnocení?

Členové panelu přinesli řadu inspirativních podnětů k tomu, jakým způsobem bychom se mohli rozvíjet do budoucna. Samozřejmě měli také připomínky k činnostem jednotlivých fakult, ale vyzdvihli i to, co je pozitivní. Toto kritické hodnocení pro nás bylo rozhodně podnětné a musím říct, že máme fakulty, které v hodnocení obstály.

Jak si vaše univerzita vede v celonárodním srovnávání a jak jste se posunuli v modulech 1 a 2?

Modul 1 je relativně nový, hodnotí se v něm výzkumné výsledky organizací, které předkládá sama výzkumná organizace. Některá hodnocení jsou samozřejmě ovlivněna tím, že hodnotitelé nemají k hodnocení zcela jednotný přístup. Druhá rovina je, že ne u všech výsledků se nám podařilo zcela exaktně popsat výsledek výzkumu. Na tom je třeba pracovat. Abych to ale shrnul, tak si myslím, že se v Modulu 1 postupně zlepšujeme tak, jak se s modulem učíme pracovat.

A v modulu 2?

Modul 2 je na hodnocení snazší, protože se dá velmi dobře kvantifikovat. Částečně se v něm projevuje to, že se pracuje s distribucí publikací mezi kvalitní a méně kvalitní časopisy. Jedna z otázek, které kolem tohoto modulu vznikají, zní, do jaké míry pracovat i s velikostí oborové skupiny v rámci jednotlivých výzkumných organizací. Podíl kvalitních výsledků se totiž dá ovlivnit dvěma způsoby – buď výzkumná organizace dokáže vyprodukovat větší počet kvalitních výsledků v lepších časopisech, anebo naopak sníží produkci výsledů v horších časopisech. Myslím si, že do budoucna by bylo dobré klást akcent na počet kvalitních publikací vzhledem k velikosti oborové skupiny dané výzkumné organizace. Další rovina, která by mohla přispět k hodnocení v modulu 2, je třeba citovanost jednotlivých publikací ve vědeckých časopisech.

Když jsme u nedostatků v hodnocení, vidíte nějaká další místa ke zlepšení?

Tak třeba modul 1 je založen na hodnotitelích, kteří posuzují výsledky předložené univerzitou nebo výzkumnou organizací. Když se ale podíváme na celkovou situaci v Česku, tak zde není jen otázka toho, najít kvalitního hodnotitele pro modul 1, ale je třeba najít kvalitní hodnotitele i pro hodnocení projektů GA ČR, TA ČR, NAÚ a tak dále. Požadavek najít kvalitní hodnotitele je tedy v řadě segmentů a je otázka, zda disponujeme adekvátním počtem hodnotitelů. A také do jaké míry hodnocení, které vyžadujeme, bere hodnotitelům čas na jejich vědecké a další aktivity. Toto je něco, co by určitě mohlo být předmětem diskuze.

Vysoké školy nyní finalizují své nové strategické záměry na období 2021+. Jaké jsou hlavní strategické plány Univerzity Pardubice na nadcházející období?

Náš strategický záměr jsme zaměřili na pět oblastí. Na vzdělávací činnost, na vědecko-výzkumnou činnost, internacionalizaci, personální politiku a integritu uvnitř univerzity, protože si vážíme všech našich pracovníků a chceme, aby byli hrdí na to, že pracují na Univerzitě Pardubice. Celý dokument se nese právě v duchu akcentu na kvalitu jednotlivých činností. V podstatě jde o to, aby každý z našich pracovníků byl schopen svou činností přispět k otázce kvality v některém segmentu, který jsem zmiňoval.

Co považujete vy osobně za nejdůležitější?

Měli bychom se zaměřit na ty činnosti, které nám zajistí mezinárodní konkurenceschopnost a vlastnosti, které univerzitě zajistí respekt v Česku, ale i v zahraničí. Nejen z tohoto důvodu si velmi vážím našich zahraničních spoluprací. Zmiňovala jste loňský, covidem zkomplikovaný rok a v této souvislosti bych rád zmínil, že se naše mezinárodní aktivity ani v tomto roce nepřerušily. Příkladem mohou být dvě naše studentky, které absolvovaly stáž v Japonsku i přes situaci s lockdownem. S Japonskem máme skvělé vztahy – vyjíždí tam řada našich studentů i pracovníků. Toto vyústilo v roce 2019 v ocenění japonské obchodní a průmyslové komory. Akcent na mezinárodní spolupráci tedy vidím jako zcela zásadní. Chceme, aby naše univerzita byla v mezinárodním povědomí.

Jak se vám daří plnit třetí roli univerzity?

Patříme mezi multidisciplinární vysoké školy, máme technické i humanitně zaměřené obory, což je pro nás moc dobré z hlediska přesahu. Transfer se pak týká zejména našich technicky zaměřených pracovišť. Například v loňském roce jsme velice intenzivně komunikovali aktivity spojené s udělením mezinárodního patentu v oblasti metodiky včasné detekce rakoviny slinivky. V současnosti se snažíme najít vhodného průmyslového partnera, který by dokázal zajistit validaci testů s mezinárodním přesahem. V této souvislosti řešíme i otázku případného založení spin-off společnosti. Musím ale říct, že v legislativě České republiky je to poměrně složité.

A jak se vám daří v otázce společenské relevance?

Co se týká společenské relevance, tak například studenti Fakulty zdravotnických studií se zapojili do činností v rámci zdravotnických zařízení v souvislosti s covidem. Fakulta chemicko-technologická se zase podílela na testování vzorků na covid.

A abych neopomenul humanitní obory, tak například v loňském roce jsme rozvinuli spolupráci v oblasti restaurování památek s Alžírskem.

Mezinárodní spolupráci během našeho povídání zmiňujete poněkolikáté. Jak rozvíjíte spolupráci s evropskými zeměmi?

Silná spolupráce v rámci Evropy je pro nás samozřejmostí. Významná je například spolupráce ve Francii, kam studenti jezdí na výměnné pobyty, s francouzskými vědci máme také řadu společných publikací. Naše Fakulta filozofická pak má například intenzivní spolupráci s Itálií, kde dlouhodobě spolupracujeme s Českým historickým ústavem v Římě.

Je vaším cílem lákat vědce či doktorandy ze zahraničí i jiných měst Česka?

Jednoznačně ano. V první fázi se naše univerzita samozřejmě snaží nabídnout místa začínajícím vědeckým pracovníkům. U našich absolventů pak klademe důraz na to, aby měli zkušenosti ze zahraničí. Řada fakult se proto vydala cestou povinných zahraničních stáží. Dále samozřejmě nabízíme pevné pozice pro postdoky, což je otázka toho, umět přilákat člověka ze zahraničí nejen finančně, ale i odborně – nabídnout adekvátní zázemí v nějakém funkčním týmu, nabídnout kvalitní vybavení a tak podobně. Velmi nás těší, že u nás pracují mladí pracovníci z celého světa. Obzvláště ve vědě a výzkumu si myslím, že je to velice přínosné. Pak je tady samozřejmě akademická činnost, kde je uchazeč ale limitován tím, že vzdělávací činnost probíhá z významné části v českém jazyce. Určitě je to ale něco, o co máme zájem a co podporujeme. Proto realizujeme i výuku odborných předmětů v cizím jazyce.

Je pro vás důležité „starat se“ o klima v regionu?

Obojí – mezinárodní přesah a lokální aktivity – je o něčem jiném. Mezinárodní přesah je zásadní pro trvale udržitelný rozvoj naší univerzity a všech pracovníků i studentů. Co se týká lokálního působení, tak jsme rádi za to, že v otázce aplikovaného výzkumu máme silnou spolupráci s firmami nejen v regionu, ale v celé České republice. Ta pomáhá jak vysoké škole, tak celému regionu, aby se rozvíjel. Tato spolupráce je velice silná a plyne z dlouhodobé tradice.

Máte vůbec jako prorektor čas na vlastní vědu a akademickou činnost?

Skloubit obojí dohromady je obtížné. Osobně bych se ale nerad vzdal akademické činnosti a výzkumu, mám řadu projektů, které realizuji a za které odpovídám. Pro mě je věda a akademická činnost koníčkem, takže i když tomu věnuji více času, tak to neberu jako práci, ale jako radost.

Děkujeme za rozhovor!

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali

prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D.

absolvoval doktorské studium ve skupině Dr. B. Wichterlové na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, přičemž studium úspěšně ukončil na Univerzitě Pardubice v roce 2004. Za svou disertační práci získal Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy. V roce 2005 nastoupil na Katedru fyzikální chemie, kde působí dodnes. V roce 2009 byl jmenován docentem v oboru Fyzikální chemie. V roce 2017 pak byl jmenován profesorem v témže oboru. Od roku 2018 působí jako vedoucí Katedry fyzikální chemie.

Rozhovor je se svolením převzatý z portál Vědavýzkum.cz

Univerzita Hradec Králové a Univerzita Pardubice poměřila v pátek 19. března své síly v esportu. 

 „Gratulujeme vítězům z Univerzity Hradec Králové. Děkujeme za skvělé derby, které bylo napínavé opět do poslední chvíle. Pohár posíláme na UHK a těšíme se na souboj v roce 2022. Věřím, že se nám dnes podařilo všechny naše studenty po dlouhých měsících v pandemii povzbudit a udělat jim radost,“ uvedla kancléřka Univerzity Pardubice Lucie Košťálová.

Týmy obou univerzit se utkaly ve třech typech počítačových her.

• Hearthstone Bo5 - odehráno se skóre 3:1 pro UPCE! 
• Counter Strike:GO Bo3 - odehráno se skóre 2:0 pro UHK
• League of Legends Bo3 - odehráno se skóre 2:0 pro UHK

Záznam derby sledujte na platformě Twitch.tv. 

Program derby

10.00 Start derby

Zahájení prof. Jiřího Málka, rektora Univerzita Pardubice a prof. Kamila Kuči, rektora Univerzity Hradec Králové

10.15 Diskuze s proděkanem Lukášem Čeganem o esportu, Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice

11.00 Diskuze s Lubomírem Mikušem o výuce esportu na Univerzitě Hradec Králové

12.00 Zahájení Derby

12.10 Hearthstone Bo5

14.00 Counter Strike:GO Bo3

18. 00 League of Legends Bo3

Vyhlášení vítězů, virtuální předání poháru

Zakončení derby zástupci univerzit.

UPCE esports

Komunita vytvořená hráči pro hráče. Vstup do nového spolku, který sdružuje fanoušky nejen esportových titulů počítačových her a chystá se na duely s dalšími českými univerzitami.

Soupiska UPCE

Heartstone

• Michal Syrovátko - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Vojta Bauer - Fakulta filozofická
• Marek Valihrach - Fakulta ekonomicko - správní

League of Legends

• Honza Hlaváč - Dopravní fakulta Jana Pernera
• Tomáš Forman  - Dopravní fakulta Jana Pernera
• Lukáš Černý - Fakulta filozofická 
• Vojtěch Juda - Fakulta filozofická 
• Ondra Kudrna - Fakulta filozofická 

CS GO

• Ondřej Burda - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Daniel Vlček - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Daniel Pichnarčík - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Dominik Lopauer - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Tamer Ghariba - Fakulta ekonomicko - správní

Akci organizačně i technicky zajišťuje esportovní studentská asociace ESA.

Vážené studentky, vážení studenti,

dovolujeme si informovat o vyvěšení harmonogramu ak. roku 2021/2022. Plán najdete na Harmonogram akademického roku | Univerzita Pardubice (upce.cz).

Jiří Málek přichází s knižní novinkou, která se ohlíží za jeho dosavadními šedesáti lety života. Představuje ho ze všech stran. Podstatnou část publikace tvoří fotografie pořízené samotným rektorem Univerzity Pardubice.

„Odpovídám na dotazy vnoučatům, dcerám a podobně ohledně různých záležitostí, které souvisí s mým životem. Proto jsem se rozhodl, že to sepíšu. Druhou rovinu představují studenti. Kvůli nim jsem to psal,“ popisuje důvody vzniku díla Věda a jiné lásky.

K dopsání přispěl covid

Značná část knihy se týká samotné vědy. „Na ní jsem pracoval dlouho, shromažďoval jsem podklady. Dělal jsem si časovou osu, vzpomínal jsem si, jak ty věci byly a jak na sebe navazovaly. Nejsem člověk, který by si psal deník. Ale jsem docela systematický a mám poměrně podrobné záznamy, které souvisí s mou odbornou prací.“

Součástí knížky je rozhovor s historikem umění Pavlem Panochem, nazvaný O životních láskách, domech a lidech. Nechybí ani chronologicky pojaté vzpomínky Cesty za vědou a dokumentární část tvořená bibliografií vědeckých prací, stručnými medailony některých studentů a vybranými projevy.

Rektor nezvykle pojaté memoáry dotvářel na jaře roku 2020. „V té době se život v naší zemi v souvislosti s epidemií velmi zklidnil. Nemohlo se tolik cestovat a mohl jsem se věnovat těmto věcem.“

Pod vlivem hradu

Současný rektor pardubické univerzity pochází od Svojanova, který ho značně ovlivnil. Probudil v něm lásku a obdiv k historii. Hrad má důležité místo v knize i v autorově životě.

Dětství Jiřího Málka formovalo třeba i televizní vysílání přistání amerických astronautů na Měsíci. „Byl to ohromný okamžik, na který jsem nikdy nezapomněl. Podle mého názoru jedna z nejdůležitějších událostí minulého století. V hlavě se mi to vrací zpět. Třeba když dnes vidím vozítko Perseverance na Marsu.“

Málek vždy toužil cestovat po světě, což se mu pořádně povedlo až po pádu totality. „První dlouhodobý pobyt jsem absolvoval ve Španělsku. Dostal jsem stipendium na jméno. Mojí další velkou láskou je Japonsko. Cítím k té zemi neobyčejný obdiv, mám rád lidi, zemi jako takovou, kulturu, přírodu.“

Široký rozhled

Rektor musí být podle Málka člověk chápavý, který dokáže porozumět složitosti takové instituce. „Univerzitu tvoří fakulty. Někdy není úplně jednoduché se s lidmi domluvit. Vždy vám pomůžou znalosti z nejrůznějších oborů,“ říká chemik, který se zajímá o historii, dějiny umění, literaturu, filozofii anebo hudbu.

Při psaní zjistil, že každému velmi pomůže udělat si jakousi bilanci, zavzpomínat na minulost. Místo jednotlivých událostí je lepší sledovat ji jako celek.

Rozhovor je se svolením převzat z Českého rozhlasu Pardubice. 

OZNÁMENÍ

o konání

7. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2020 - 2023,

které se uskuteční v úterý 16. března 2021 od 14:00 hodin distančně, formou videokonference

Program zasedání:

1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Souhlas AS UPa s Pravidly pro distanční zasedání a hlasování Akademického senátu Univerzity Pardubice formou videokonference. 
3. Schválení programu zasedání.
4. Informace o činnosti předsednictva AS UPa.
5. Návrh Sady strategických dokumentů Univerzity Pardubice.
6. Návrh I. změny Jednacího řádu Vědecké rady Univerzity Pardubice.
7. Návrh I. změny Jednacího řádu Vědecké rady Fakulty filozofické UPa.
8. Návrh Jednacího řádu Akademického senátu Fakulty zdravotnických studií UPa.
9. Různé.

Materiály k bodům č. 2, 5 – 8 naleznete na následujícím odkazu:
https://zamestnanci.upce.cz/zamestnanci/akademicky-senat#collapse179702

Hosté z řad akademických pracovníků, studentů, zaměstnanců UPa a veřejnosti se mohou přihlásit pomocí následujícího odkazu: Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.

V Pardubicích dne 8. března 2021

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPa

Ženy to v historii často neměly jednoduché, dokonce ani v začátcích jinak pokrokového 19. století. Zvlášť pokud se neprovdaly za hodného muže. Až v jeho druhé půli si polepšily. Jak, to ví nejlépe profesorka Milena Lenderová (73). Ta se na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice zabývá dějinami každodennosti a o postavení žen napsala řadu knih.

Kdyby se dnešní dvacetiletá žena octla v období, před sto padesáti lety a měla v té době žít, co by ji nejvíc překvapilo?

Tak to máme rok 1870, 1871. No, nebylo by to už úplně nejhorší. Především v politice bylo živo, česká kultura se zbavila prvoplánových výchovných ambicí, zlepšilo se vzdělání, včetně dívčího. Dokonce v té době mohly už dívky maturovat. Česká literatura měla několik spisovatelek, i když Božena Němcová byla jen jediná, a to nadlouho.

Pravda, pořád platil občanský zákoník z roku 1811, který ženu zcela jasně definoval ve vztahu k muži. Takže by byla buď něčí dcera, nebo něčí manželka. V obou případech byla povinna tuto mužnou autoritu respektovat, což někteří manželé dokázali poměrně tvrdě vyžadovat. Žena této doby na tom byla patrně nejlépe, když se jí podařilo být už v tomto věku ekonomicky zajištěnou vdovou a nemínila se znovu vdávat – to byla v podstatě svobodnou bytostí, rozhodující sama o sobě.

Co ženu čekalo, pokud se provdala?

Tady bylo rozhodující za koho, nejen pokud se týče sociálního postavení a hmotného zabezpečení, ale i povahy muže. V 19. století byli muži noblesní, kteří se k manželce chovali slušně a  ohleduplně, i  muži charakteru drsnějšího. Mlácení manželky, a také dětí, nebylo výjimkou. Samozřejmě se od takové mladé manželky očekávalo, že co nejrychleji otěhotní. Dva roky manželství bez dětí už byly důvodem k obavám. Další těhotenství zpravidla následovala po dvou letech. A pak znovu…

V kolika letech lidé obvykle uzavírali manželství?

V průběhu 19. století sňateční věk stoupal, a to nejen u mužů, ale i u žen. Nejpozději se zpravidla ženili muži patřící do kategorie zaměstnanců: úředníci státní i  vrchnostenské správy, právníci, učitelé na kterémkoli stupni škol. Důvod byl prostý – museli mít takový plat, aby z něj byli schopni uživit rodinu, ten jim zaručovalo až definitivní místo. Kvůli těmto okolnostem se v měšťanském prostředí muži jen zřídka ženili před třicítkou.

Věkový rozdíl mezi manžely – neboť bylo společensky žádoucí, aby se dívka vdávala, pokud možno, mladá – býval zpravidla vyšší, než je tomu dnes. S jistou dávkou zjednodušení můžeme říct, že se v našich zemích v této době ženy vdávaly asi ve věku 23 až 25 let, jejich partneři byli o čtyři až pět let starší. Pokud se tedy jednalo o první sňatek.

Na venkově bývali partneři o něco mladší. Zároveň stoupal počet osob, které zůstaly trvale mimo manželství. Ve druhé polovině 19. století to byl případ zhruba desetiny žen a dvanáctiny mužů. Tyto skutečnosti se odrazily i v poklesu porodnosti.

Kolik dětí za život ženy porodily?

Pro počet dětí v rodině se jeví jako rozhodující délka manželství. Nezapomeňme na podstatně vyšší úmrtnost ve srovnání s dneškem – ne pokaždé bylo manželům dáno spolu zestárnout. A samozřejmě záleželo na věku ženy při uzavření sňatku. Když se zhruba v  70. letech 19. století začal zvyšovat sňateční věk, klesal počet potomků v  rodině. Řekněme, že průměrný počet byl čtyři až pět dětí. Rozdíly vidíme také mezi jednotlivými vrstvami obyvatel. Vzdělané vrstvy dokázaly počet dětí plánovat. Pokud rodina dosáhla požadovaného počtu, přestala žena zpravidla rodit. Na konci 19. století byla čtyřicetiletá rodička už spíše výjimkou.

Jak porody probíhaly?

 Porod byl záležitostí především rodičky a porodní báby. Přítomnost otce nebyla zvykem, není ji ale možné vyloučit. Některé populárně psané zdravotní příručky ji dokonce doporučovaly. Děti se naopak odvedly k příbuzným, pokud to ovšem bylo možné. V těch nejbědnějších rodinách se někdy krčily v koutku a čekaly, co jim čáp nebo vrána nadělí.

Co víme o porodních bábách?

To by byla celá přednáška… Od vlády Marie Terezie se pomalu prosazoval požadavek na vzdělání porodní báby. Kurzy se konaly především v Praze, praktická část v Zemské porodnici, teoretická v Karolinu. Rozhodně nešlo o vzdělání kvalitní a rozsáhlé. Ženy do kurzů hnala původně ekonomická nutnost. Na začátku této profesionalizace babického řemesla to byly spíše ženy ve zralém věku, často vdovy. V průběhu století se věk, ve kterém do kurzu přicházely, snižoval.

Dostávaly plat? Nebo žily spíš z odměn od rodin, jimž pomohly ke zdravému dítěti?

Zaplaceno měly dostat v rodině rodičky, dokonce bylo nařízeno, aby za insolventní rodiny platila ošetření obec. Ta se k tomu ale zpravidla neměla. Babictví bylo profesí s nepravidelným a ubohým příjmem, který většinou doplňoval příjem manžela či malý výnos z hospodářství.

V 19. století mohly ženy rodit i v porodnicích, které se ovšem netěšily nejlepší pověsti. Čím to bylo?

V porodnicích rodily většinou ženy, které se z jakýchkoli důvodů ocitly na okraji společnosti, tedy především svobodné matky. Získaly zde základní zaopatření zdarma. Své děti po porodu zpravidla odkládaly do nalezince. Musely souhlasit s tím, že porodům budou přihlížet žačky porodnických kurzů, budoucí báby, a také medici. Rodička v porodnici, ze které se stalo klinické pracoviště, byla prostě učebním materiálem. Ale díky tomu se mohlo porodnictví ustavit jako autonomní lékařský obor.

Kdy se porody začaly častěji přesouvat do nemocnic?

Výše popsaný stav se měnil od přelomu 19. a 20. století, za první republiky už byly ústavní porody častější, v několika okresních nemocnicích dokonce existovala gynekologicko-porodnická oddělení. Ale teprve zákon o národním pojištění z roku 1948 vedl k úplnému prosazení ústavních porodů.

Mnoho dětí se nedožilo dospělosti. Dnes je smrt dítěte něčím, co si většina lidí dokáže jen stěží představit. Co víme o truchlení nad ztrátou potomků v minulosti?

Jistě to byla bolestná zkušenost, podstatně častější než dnes. Děti umíraly v chudých i bohatých rodinách. Samozřejmě i tehdy rodiče truchlili. Intenzitu jejich bolesti ale těžko posoudit. Řekla bych, že dnes, při politice jednoho až dvou dětí v rodině, je trauma z úmrtí potomka mnohem hlubší. Navíc v 19. století pomáhala nešťastným rodičům víra: vědomí, že dítě, pakliže bylo pokřtěné, má jistotu života věčného. Odtud pramení úporná snaha umírající novorozeně pokřtít. Tento takzvaný nouzový křest mohly provést báby – součástí jejich takzvaného bolestného kufříku bývala nádobka se svěcenou vodou.

Kolik procent dětí se rodilo mimo manželství?

V 19. století, ale i v části století následujícího bylo otěhotnění mimo manželství „malér“ – tak přesně se to říkalo. Svobodné matky pocházely většinou z dolních vrstev společnosti, z těch nejméně vzdělaných a nejméně sociálně kontrolovaných. Byly to tedy nádenice, služky a dělnice.

Dětí mimo manželství se rodilo hodně – ve 40. letech 19. století jsem jich v jedné jihočeské vesnici napočítala průměrně kolem čtyřiceti procent.

Samozřejmě nebylo málo sňatků, po kterých se do čtyř měsíců narodilo donošené dítě. Situace se komplikovala tím, že úřady vydávaly povolení ke sňatku jen v případě, že bylo zřejmé, že muž rodinu uživí. Pokud pár toto povolení nedostal, žil zpravidla na hromádce a děti plodil vcelku usilovně.

Když na konci 60. let 19. století přestal tento sňatkový konsenzus platit, je docela zábavné v matrikách číst, jak otcové své vlastní potomky adoptovali.

Jaké bylo postavení svobodných matek a jejich potomků?

Nevalné. I když manželské a nemanželské děti patentem zrovnoprávnil už Josef II., minimálně dalších sto let to byla jasná sociální marginalizace, nejen pro matku, ale i pro dítě. Být panchartem či ouhončetem nebyl žádný med, dítěti to dávala společnost najevo nejrůznějšími způsoby. Proto svobodné matky děti často odkládaly.

Zkusme najít v historii ženského údělu pozitivní stránky. Kolik žen si mohlo dovolit mít doma služebnou či chůvu?

Služebné v domácnostech byly běžným jevem, a to i v nezámožných rodinách. Bralo se to pro mladé dívky jako výcvik domácího managementu. Něco se od paní naučily, nějak se najedly, měly střechu nad hlavou. Z těch drobných, co dostávaly, si šetřily na věno. Na konci služby dostaly zpravidla od paní „něco do začátku“ – ložní či stolní prádlo, nádobí.

No a chůva k rodině patřila také. Někdy to byly dívenky v útlém věku, i to byla jakási – špatně placená – průprava na život.

S jakou mzdou mohly služky či chůvy počítat?

Mzda záležela na rozhodnutí zaměstnavatelky. Na konci 19. století se objevily snahy stanovit mzdy úředně, dokonce se mluvilo o vzdělávání služebných, ale tyto tendence nebyly příliš úspěšné. Služebných se zastávalo i ženské emancipační hnutí.

Byly tu i další, dnes už nevyužívané pomocnice, a to kojné. Které rodiny si je pořizovaly a jak to prakticky fungovalo?

Kojné po celé 19. století k rodinám patřily z nejrůznějších důvodů. U šlechty to byly reprezentační povinnosti matky, u dolních vrstev potřeba výdělku. U středních to spíš patřilo k dobrému tónu. Masivním jevem bylo nájemné kojení hlavně ve Francii, ale i u nás bylo vcelku běžné. Lékařské kapacity před ním varovaly nebo se aspoň snažily o jeho kontrolu. Najmutí kojné pak do rodiny zprostředkovávaly porodnice, které mohly zajistit, aby byla kojná zdravá. Nefungovalo to ale stoprocentně. Humorné je, že někteří lékaři přisuzovali tento „nešvar“ ženské emancipaci… Protestovali marně.

Co tedy najímání kojných ukončilo?

Přítrž nájemnému kojení učinila první světová válka. Nebylo co do úst a živit další krk se nikomu nechtělo. A najednou se ukázalo, že drtivá většina matek je schopná kojit své dítě. Když se po vzniku republiky tendence pořizovat si kojné opět objevily, byl přijat v roce 1924 zákon, který předložila sociálně-demokratická poslankyně Anna Sychravová. Podle něj matka žijícího dítěte mladšího šesti měsíců nesměla být přijata za kojnou a nesměla přijmout místo kojné, pokud jí nebyla dána možnost současně kojit i vlastní dítě.

Zmínila jste ženské emancipační hnutí. Kam sahají jeho počátky?

Probouzející se česká společnost přiznala ženám jistou důležitost už v době předbřeznové, tedy před rokem 1848. Měly rodit české vlastence a vychovávat je k češství – k tomu musely mít jakési know-how. Takže měly být vzdělané. Přiměřeně, samozřejmě, hlavně měly umět pořádně česky.

Kolem poloviny 19. století se objevilo několik pokusů založit kvalitní dívčí školy, ale většinou nebyly úspěšné. Kvalitnější vzdělání poskytovaly takzvané vyšší dívčí školy, které vznikaly od začátku 60. let.

Volání po ženském vzdělání sílilo po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866. Přibylo vdov a neprovdaných žen, zesílily úvahy o nezbytnosti jejich uplatnění na trhu práce, a to v kvalifikovaných povoláních. Projevilo se to v zakládání vzdělávacích institucí a kurzů, vznikl Ženský výrobní spolek, který sehrál v této oblasti významnou roli.

A od této velmi pozvolné ekonomické emancipace byl jen krůček k požadavku politických práv. To je spíš záležitost až začínajícího 20. století. Ale tak silné emancipační hnutí, jako bylo třeba v Británii, tady nikdy nebylo.

Jak se emancipace projevovala v běžném denním životě?

Mohly ženy například sportovat, jít do restaurace bez doprovodu muže, samostatně cestovat? V 19. století těžko. Ženy sportovaly až od jeho konce, a to jen ty, které na to měly. Věnovaly se pak tenisu, plavání, turistice, dokonce i lyžování. Restaurace jako místo setkávání nezískaly v českém prostředí dlouho oblibu. Do hospod ženy nechodily, ani do kaváren. Přístupné jim byly postupně vznikající cukrárny, tam se chodilo zpravidla s hloučkem přítelkyň či s vlastními dětmi. Vdaná žena cestovala zpravidla s manželem, svobodná s přítelkyněmi.

Kdybyste si mohla vybrat… Ve které době byste chtěla vy osobně žít?

Já jsem celkem spokojená se současností. Tedy ne úplně se vším, samozřejmě, ale myslím, že v 19. století bych reptala mnohem víc. A společnost by mi to dala znát. Na druhou stranu ženy v 19. století (aspoň po jeho větší část) zpravidla neiritovala politická situace. O té jim přemýšlet nepříslušelo a toto pravidlo porušovaly skutečně poměrně vzácně.

Rozhovor je se svolením převzatý z Magazínu deníku Právo.

autor: Barbora Cihelková - Magazín deníku Právo | foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Získají peníze pro zahraničního vědce a dají mu zázemí. Na oplátku si zvýší prestiž za hranicemi. Nějak tak by se dal popsat grantový program organizovaný Evropskou unií. Pardubická univerzita v něm uspěla hned napoprvé.

„Že si tak úspěšní vědci vybrali jako cílovou destinaci nás, je velký úspěch. Stát za ním může třeba i fakt, že jsme na Fakultě filozofické založili mezinárodní Centrum pro etiku,“ myslí si Kamila Pacovská z katedry filosofie.

Chytré hlavy na východ Čech

Univerzita Pardubice patří mezi respektované vědecké instituce. Osm jejích osobností se loni podle seznamu, který zveřejnili analytici Stanfordovy univerzity, dostalo mezi nejcitovanější vědce světa. Rozvinout kariéru teď díky programu Marie Skłodowska-Curie Actions-Individual Fellowships přijedou další badatelé.

Silvia Panizza působí jako odborná asistentka etiky na University College Dublin a tutor filozofie na University of Cambridge. „Jejím tématem je morální nemožnost, na kterou narazíme při konfliktu s někým jiným. Něco, co při rozhodování nezvažujeme, co je pro nás nemyslitelné.“

Olli Lagerspetz je profesorem filozofie na Åbo Akademi University ve Finsku. „Mapuje roli filozofie v humanitních vědách a možnost chápat ji tak, že nám pomáhá dobře žít a dobře fungovat v občanské společnosti. Kultivuje veřejný prostor a veřejnou diskuzi,“ představuje Pacovská dalšího významného hosta.

Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

Daně tvoří nedílnou součást našeho života. Každoročně, ale zvláště koncem března, kdy odevzdáváme daňové přiznání. „Daňový stát“ ale není až výdobytkem naší doby. Podívejme se do roku 1615.

Daní se příjmy, nemovitý majetek, kapitálové výnosy a řada dalších položek. Vedle toho odevzdáváme státu dennodenně alespoň pár korun z jakéhokoliv nákupu či jiné platby za služby a zboží. Současné zdanění všech možných majetkových aktiv a příjmů by bylo v minulých staletích nepředstavitelně vysoké a v praxi nevymahatelné, ale taková už je moderní společnost. Veškerá komunikace se zjednodušuje a stát si dokáže snadno ohlídat a vynutit naplnění daňových povinností v rozsahu, jaký určila politická reprezentace.

Zdánlivě nudná záležitost

„Daňový stát“ se vyvíjel po staletí a zpočátku poměrně jednoduchý systém berní (co od daňového poplatníka vybereme) nebo daní (co nám tento poplatník dá) se zdokonaloval na úrovni regionální i celostátní. Ve všech dobách však představoval daňový výnos velmi důležitou složku ve vztahu politické moci k ekonomice státu. A významné disproporce mohly vést ke krizím.

To se v Království českém stalo roku 1615. Tehdy zemský sněm v rámci daňové reformy vyhlásil vládní bankrot. Nešlo o žádnou veřejnou proklamaci provázenou hysterickými projevy politiků nebo znehodnocením měny (toho se český stát dočkal až po prohraném stavovském povstání roku 1623). Představuje však významný mezník ve vývoji ekonomiky státu jako celku. Bankrotem v tomto případě rozumíme znehodnocení podstatné části vládních dluhopisů, které ztratily jakékoli záruky, a obstavení panovnického majetku, jehož výnos měl být použit na úhradu těch panovníkových dluhů, které zemský sněm uznal za oprávněné. Splátkám dluhů bylo zcela podřízeno i rozpočtové určení daní. Část pohledávek domácích věřitelů měla být uhrazena postupnými splátkami v první pětileté fázi (1616–1620), ostatní později v neurčitém horizontu. Správu výběru daní i jejich následné distribuce převzal sněmem zřízený nový centrální berní úřad. Ten byl v této věci nadřazen dosavadnímu královskému ministerstvu financí, nazývanému Česká komora, které do té doby vedlo správu daní a panovnických příjmů a výdajů.

Zdánlivě tedy zcela nudná záležitost, která však měla dalekosáhlé důsledky.

V systému tzv. stavovské monarchie nebyl český král neomezeným vládcem země. Zákonodárná i soudní moc byly v rukou zemského sněmu. Nebyl to volený parlament jako dnes. Právo účasti na sněmu bylo u šlechticů podmíněno rodovým původem a vlastnictvím majetku. Ve srovnání s formami absolutistické monarchie však tento český model měl v sobě obsaženy výrazné demokratické prvky, což se týkalo i daní.

V tištěném sněmovním usnesení z roku 1615 je jmenovitě uvedeno 230 panovníkových věřitelů, kterým se měly dluhy (dohromady bezmála 1,5 milionu kop grošů míšeňských) splácet v letech 1616–1620. Jednu z největších částek (62,2 tisíce kop grošů míšeňských) dlužil panovník Mikulášovi Gerštorfovi z Gerštorfu (vlevo nahoře), který byl v rámci daňové reformy jmenován vrchním hejtmanem všech komorních panství. S panovnickými dluhopisy čile obchodoval i Kryštof Harant z Polžic, který se stal prezidentem České komory namísto Viléma Slavaty z Chlumu, vyhozeného při defenestraci v květnu 1618 z okna Pražského hradu.Snímek Petr Vorel

Daň z prodeje piva a na obranu

Systém celostátních daní se tehdy teprve utvářel. Počátkem 17. století ale platilo, že chtěl-li český král vybírat nějaké daně, musel požádat o schválení zemský sněm. Tomu také musel vysvětlit, k jakému účelu by ony daně měly být použity. Pokusy Ferdinanda I. (1526–1564) o zavedení stálých spotřebních daní skončily neúspěchem. Výjimku představovalo jen posudné. To byla daň z prodeje piva, která od poloviny 16. století tvořila jeden z významných stálých příjmů České komory. Jinak se po většinu 16. století v Čechách platily celostátní daně hlavně na obranu habsburského soustátí před osmanskou říší na uherské frontě. S válkou s Turky v Uhrách také souvisel vznik bratrské rozepře z let 1608–1611, při které mezi sebou soupeřili o vládu císař Rudolf II. a jeho bratr Matyáš. V té době sami čeští stavové na program sněmovních jednání začali pravidelně zařazovat otázku financování vlastního stálého vojska, které by bylo k dispozici v případě vojenského ohrožení samotných Čech. Jako životně důležitá se tato otázka ukázala v roce 1611, kdy se císař Rudolf II. (který byl proti své vůli českou stavovskou opozicí donucen vydat v roce 1609 Majestát náboženských svobod) neúspěšně pokusil s malým vojskem svého bratrance Leopolda Habsburského o vojenský převrat v Praze.

Po tomto politickém fiasku už psychicky nemocný Rudolf II. musel abdikovat a na český královský trůn dosedl jeho bratr Matyáš (1611–1619). Do krále Matyáše vkládali převážně protestantští čeští stavové velké naděje. Hodně jim toho nasliboval. I v Čechách uvítali Matyášovu volbu císařem a jeho sňatek s vlastní sestřenicí, neboť obojí skýtalo naději: Naději na uklidnění konfesijně vyostřených zápasů v sousední římsko- -německé říši, kde už proti sobě zbrojily Katolická liga a Protestantská unie. A také naději na překonání nástupnické krize, pokud by stárnoucí císař přece jenom ještě zplodil dědice. První měsíce Matyášovy české a říšské vlády provázela radostná očekávání, že se uklidní situace v celé střední Evropě. Po dvou letech však už i v Čechách docházela stavovské opozici trpělivost a žádala po svém králi, ať splní podmínky, za nichž jej zvolila. To se mělo projednat na zemském sněmu, jehož svolání král Matyáš stále odkládal, a to až do počátku roku 1614.

V Čechách se tehdy peníze počítaly na kopy grošů míšeňských (kopa = 60 grošů, groš = 7 denárů). Česká stříbrná mince s nápisem „MALEJ GROŠ “ (na obrázku exemplář z roku 1612) byla ekvivalentem peněžní početní jednotky „groš míšeňský“. V účetní dokumentaci se používaly i starší peněžní početní jednotky („groše české“ a rakouské „krejcary“). Platil mezi nimi jednoduchý přepočet: 3 groše české = 6 grošů míšeňských = 7 krejcarů. Cena vesnického selského dvora nebo právovárečného domu v krajském městě se pohybovala kolem 300–600 kop grošů míšeňských.Snímek Petr Vorel, předlohy mincí zobrazených v článku jsou z numismatické sbírky Východočeského muzea v Pardubicích

Rozpočet v minusu

Panovník požádal o peníze a zemský sněm mu vyhověl. Královské rodině měly být proplaceny peníze slíbené jako svatební dar, ale také dvě poměrně vysoké dlužné částky, jejichž proplacení na císaři požadovali norimberští kupci a španělský velvyslanec Baltasar de Zúñiga. Stavové dokonce slíbili, že z nově schválené daně přispějí k úhradě úroků za další panovníkovy dluhy, které císař neměl z čeho platit. To byla z české strany velká vstřícnost. Tu však panovník neopětoval a politické požadavky českých stavů odložil na pozdější dobu. Vedle toho také vyšlo najevo, že těch dluhů, které stihl nadělat hned na počátku své vlády (a které „zdědil“ ještě po bratru Rudolfovi II.), je tolik, že by požadavky na „příspěvek“ z českých daní mohl král opakovaně donekonečna vznášet na každém dalším sněmu.

O co vlastně šlo? Panovnický rozpočet byl dlouhodobě v minusu; výdaje byly vyšší než stálé příjmy. Tento schodek nemohl král řešit v rámci monetární politiky. Nemohl jednoduše navýšit objem oběživa snížením obsahu stříbra v běžných mincích, protože taková úprava podléhala souhlasu sněmu. Čeští stavové byli v této otázce velmi konzervativní a podařilo se jim udržet stabilitu české měny i za situace, kdy se v sousední římsko-německé říši (už před třicetiletou válkou) rozbíhala inflační vlna. Král nemohl výpadek v rozpočtu zaplnit ani většími požadavky na výběr daní, neboť ty také podléhaly souhlasu sněmu. Panovník tedy zvolil pro něj nejjednodušší cestu, kterou byly rozsáhlé půjčky jak od domácích českých věřitelů, tak od zahraničních investorů, jejichž úročené pohledávky panovník zaručil svými aktivy v Čechách, včetně očekávaného příjmu z daňového výnosu země. Jenže v letech 1613–1614 už dvorská komora neměla k dispozici peníze ani na splátky úroků. Zahraniční věřitelé se začali domáhat svých pohledávek a očekávali, že budou uhrazeny z českých zdrojů. To byl problém, který se objevil až na zemském sněmu roku 1614. Na něm byl sice schválen výše zmíněný příspěvek na zaplacení těch nejurgentnějších dluhů, ale samotný králův postup, tedy masivní zadlužování země bez vědomí zemského sněmu, stavové odmítli bez ohledu na jejich konfesijní příslušnost.

Boj o daňovou reformu

Během patnácti měsíců, které uběhly mezi zemskými sněmy v letech 1614 a 1615, byl připraven dobře promyšlený plán zásadní daňové reformy, který se navenek tvářil jako velmi vstřícné gesto: Zemský sněm roku 1615 souhlasil, že se z českých daní budou po pět let bez dalšího složitého vyjednávání každoročně platit panovníkovy dluhy v řádu mnoha stovek tisíc tolarů. Císařovi věřitelé jásali, jak snadno se z Království českého stalo „oslíčku otřes se“ a že se z něj budou na jednoduché zavolání sypat zlaté dukáty.

Český stříbrný tolar, ražený v Kutné Hoře roku 1612. Král Matyáš II . je zde zobrazen s českou královskou korunou, na rubové straně je heraldická symbolika česká a uherská. Mince o hmotnosti kolem 29 gramů byla ražena ze stříbra o ryzosti 89,5 %.Snímek Petr Vorel

Když však mělo dojít na placení, ukázalo se, že skutečnost je trochu složitější. Zemský sněm především rozhodl, že z českých daní se mohou platit pouze pohledávky domácích věřitelů. Tedy těch, kteří mají českou zemskou příslušnost. Aktiva zahraničních věřitelů, ať už jejich splatnost z českých zdrojů zaručil panovník jakoukoli formou, zemský sněm odmítl uhradit. Ať si je Matyáš Habsburský zaplatí, z čeho chce. Přednostně se pak měly platit „dluhy zemské“ (tedy finanční závazky, o nichž rozhodl zemský sněm) a až následně panovníkovy dluhy u domácích věřitelů. Rozpočtovému určení těchto daní byla věnována důkladná pozornost a jmenovitě bylo stanoveno, komu se má každý rok kolik splácet do posledního haléře. Lze si snadno představit, jaké klientelistické a korupční tlaky musely provázet činnost verifikační komise. Ta nejen prověřovala samotnou oprávněnost pohledávek, s nimiž se věřitelé obrátili na Českou komoru, ale u těch schválených ještě vytvářela dvě pomyslné hromádky: Ty, co se uhradí splátkami v letech 1616–1620, a ty, které se proplatí později (tedy s minimální nadějí na to, že věřitel peníze ještě někdy uvidí).

Podstatnou část panovníkových domácích věřitelů tvořily známé politické osobnosti ze všech částí tehdejšího politického spektra. V případě peněz však byli schopni ještě v roce 1615 překonat konfesijní a osobní nevraživosti a dohodnout se na tom, co se komu z nich zaplatí. Přesněji řečeno: co dohromady zaplatí ostatní daňoví poplatníci. Navzájem si však už mezi sebou nevěřili, jak se bude s vybranými peněz nakládat. Proto byl zaveden poměrně složitý systém nového centrálního berního úřadu a několika kontrolních komisí, který umožňoval křížovou kontrolu vyúčtování výběru daní, a především všech výdajových položek.

Rozhodující změna však nastala v tom, že správu daňového systému převzaly stavovské instituce, zatímco před rokem 1615 tento systém ovládaly úřady zřízené panovníkem. Po vyhlášení výše popsaného vládního bankrotu tak byl minimalizován příjem z Čech (daně i výnos komorních panství) do centrální dvorské komory ve Vídni. To byla těžká rána panovnickému rozpočtu, v němž do té doby představovaly příjmy z českých zdrojů rozhodující položku. I to byla jedna z forem politického nátlaku stavovské opozice, když už panovník odmítal racionálně jednat o stavovských požadavcích na zemských sněmech.

V letech 1616–1618 se pak v českém prostředí rozpoutal docela urputný zápas o realizaci této daňové reformy, a to na úrovni nově ustavených stavovských berních orgánů, ve správě komorních panství i uvnitř hlavního panovnického finančního úřadu, tedy České komory. Ostatně jejím prezidentem byl od roku 1612 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jeden z místodržících svržených z okna Pražského hradu při defenestraci v květnu 1618. Zápas o české finanční zdroje se přímo prolínal se zostřením konfesijních rozporů, které opoziční stavové ve svých apologiích z roku 1618 uváděli jako hlavní důvod svržení místodržitelské vlády a ustavení stavovského direktoria. Souběžně probíhající spory o ekonomické zdroje však měly podle mého názoru minimálně stejnou váhu jako sporné záležitosti konfesijní.

Kutnohorský tolar z roku 1614, na kterém už je (po volbě Matyáše II . císařem římským roku 1612) užita titulatura i heraldická symbolika císařská. Pro odlišení od peněžní početní jednotky („tolar“ = 60 grošů míšeňských = 70 krejcarů) se stříbrným tolarovým mincím říkalo „tolar široký“. Jejich oficiální platební síla byla za vlády císaře Matyáše stanovena na 90 krejcarů (= 77 grošů a 1 denár míšeňský), ale u komerčních směnárníků si musel zájemce za stříbrné tolary připlatit, neboť se daly použít jako platidlo kdekoli v křesťanské Evropě i v osmanské říši.Snímek Petr Vorel

Zajistit vojsko

Přístup k dostatečným zdrojům byl totiž základní podmínkou k finančnímu zajištění efektivně použitelného vojska, tvořeného profesionálními žoldnéři. A jedním z hlavních politických požadavků, jejichž splnění čeští stavové od krále požadovali, bylo vytvoření dostatečných rezerv pro operativní najmutí stavovského vojska, pokud by ho bylo pro obranu země zapotřebí. O tom se vedla složitá jednání už několik let. Právě tuto záležitost řešilo usnesení zemského sněmu roku 1615 velmi chytře. Vedle složitých popisů rozpočtového určení daní a detailních rozpisů konkrétních splátek jednotlivým věřitelům stačil jediný paragraf o pěti řádcích: „Pokud to bude zapotřebí k obraně země, mohou stavové použít veškerý daňový výnos na zajištění vojska, a to tak dlouho, jak to bude třeba“. Tento paragraf sněmovního usnesení z roku 1615 použili čeští stavové k obraně země v roce 1618, aniž by museli o financování vojska znovu jednat. Pokračovali ve výběru daní, tak jak byly schváleny v roce 1615. Jen je nepoužili na splácení dluhů, ale na financování stavovského vojska. Stejně tak mohli zahájit konfiskaci majetku svých politických protivníků, a to nikoli z důvodů konfesijních (to Majestát náboženských svobod výslovně zakazoval), ale kvůli neplacení daní: konfiskaci majetku neplatičů daní usnesení sněmu z roku 1615 výslovně nařizovalo.

Problém zadlužení panovnického rozpočtu však česká daňová reforma neřešila. Byla jen dalším krokem k rozkladu integrity habsburského soustátí. I proto česká stavovská opozice v roce 1617 souhlasila (zdánlivě lehkomyslně) s volbou Ferdinanda Štýrského za následníka trůnu ještě za života císaře Matyáše. Čeští stavové si totiž byli jisti právním zakotvením svých „svobod“ a zemských zákonů, které uchazeč o trůn v předvolebním reversu slíbil respektovat. Tedy nejen Majestát náboženských svobod (1609), ale i usnesení zemského sněmu nastavující nový systém daní a nakládání s panovnickým majetkem v Čechách (1615). Tyto sliby však naplňovány nebyly a další scénář už známe.

Král a císař Matyáš Habsburský (českým králem 1611–1619) na dobovém vyobrazení. Cestou za vladařskými tituly dokázal tento muž naslibovat cokoli a půjčoval si peníze, kde se dalo. Své finanční závazky však nebyl schopen plnit. Království české bylo nejbohatší ze zemí, kterým Matyáš vládl, ale česká stavovská obec se v roce 1615 odmítla podílet na úhradě zahraničních dluhů svého krále. Habsburské vládní dluhopisy se staly bezcenným kusem papíru, dokud se Ferdinandu II . nepodařilo Království české po Bílé hoře ovládnout vojensky.

Kdo ovládá zdroje

V době bezprostředně po květnové defenestraci roku 1618 se snažili předáci české stavovské opozice (i s přispěním mezinárodní diplomacie) dosáhnout diplomatického řešení politické krize. O to v zásadě usilovala i skupina „tradičních“ politiků z nejbližšího okolí císaře Matyáše v čele s kancléřem Melchiorem Khleslem. Naopak pro Ferdinanda Štýrského neměla politická dohoda s českými stavy v roce 1618 žádný smysl. I po případném diplomatickém řešení sporných náboženských otázek by česká stavovská opozice dál plně ovládala rozhodující ekonomické zdroje království a do habsburské pokladny by z Čech neplynuly skoro žádné peníze.

Ferdinand Štýrský, který od mocenského převratu ve Vídni v červenci 1618 ovládal habsburskou politiku, se rozhodl pro vojenské řešení, i když v té době byli čeští stavové ve výhodě. Toto počínání má však jistou logiku. Kdyby za stávající situace došlo k politické dohodě a Ferdinand Štýrský by posléze převzal po Matyášovi českou královskou korunu, v zemi by i nadále rozhodovali opoziční stavové. Ti ovládali všechny hlavní zdroje panovnického příjmu: daně, komorní majetek i výrobu peněz. Ferdinand II. by byl jen titulárním králem, který by z Čech dostal jen tolik, kolik by mu stavové laskavě postoupili. Svržením místodržitelské vlády mu však poskytla česká stavovská opozice záminku k tomu, aby se pokusil ovládnout ekonomické zdroje Království českého mocenským zákrokem. Bylo to velké riziko, ale s vědomím španělské politické i hmotné podpory je podstoupil. Prvotním cílem útoku habsburského vojska na Království české roku 1618 bylo ovládnutí ekonomických zdrojů, nikoli rekatolizační záměr. Tomu nasvědčuje i rychlost, s jakou byly po porážce stavů provedeny změny v měnové a majetkové struktuře země, a to přednostně před změnami konfesijními. To se v plném rozsahu ukázalo v podobě zásadní změny majetkové a měnové situace v letech 1621–1623, při níž byla většina starších dluhů panovnické komory anulována, majetek skutečné i domnělé opozice konfiskován a měnový systém znehodnocen uměle vyvolanou vysokou inflací.

Literatura

Pánek J.: Mezi konfederací svéprávných zemí a absolutistickou monarchií – Vývojové alternativy střední Evropy v 17. století. Velmocenské ambice v dějinách, Acta Societatis Scientiarum Bohemicae 1, 59–101, 2015.

Vorel P.: Zahájení „české války“ v kontextu vládního bankrotu roku 1615, Český časopis historický 118, 893–963, 2020/4.

Vorel P.: Die Fiskal- und Währungsstrategie der böhmischen Stände in den Jähren 1609–1618. Religion und Politik im frühneuzeitlichen Böhmen – Der Majestätsbrief Kaiser Rudolfs II. von 1609, Stuttgart 2014, s. 133–140.

Winkelbauer T.: Nervus Belli Bohemici (Die finanziellen Hintergründe des Scheiterns des Ständeaufstands der Jahre 1618 bis 1620), Folia Historica Bohemica 18, 173–223, 1997.

Winkelbauer T.: „Das Geld ist sanguis corporis politici“ – Notizen zu den Finanzen der Habsburger und zur Bedeutung des Geldes im 16. und 17. Jahrhundert, Geld – 800 Jahre Münzstätte Wien, Wien 1994, s. 143–159.

Článe je se svolením převzat z časopisu Vesmír 100, 190, 2021/3

Zažil nadšení z uvolnění v 60. letech, problémy, které přinesla normalizace v letech 70., i následný odchod do tehdy svobodnějšího Polska. Životní a profesní cesty literárního vědce, polonisty a bubeníka Petra Posledního jsou velmi zajímavé.

Láska k literatuře přivedla Petra Posledního nejprve na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studoval češtinu dějepis. Nadšení z hudby, především swingu, původně klavíristu a posléze bubeníka vedly k založení kapely. Hudba a literatura se tak vlastně prolínají celým jeho životem.

Odchod do Polska

A velmi brzy se pak k tomu připojil zájem o polskou literaturu a obecně kulturu. Ta se prohloubila poté, kdy se už odmítl podřídit podmínkám vyplývajícím z normalizace na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, kde byl odborným asistentem, a otevřela se mu možnost svobodnějšího vyjádření v Polsku. Tam si našel také životní partnerku a v 80. letech si požádal vystěhovalecký pas.

V Polsku nejprve pracoval Petr Poslední v řadě kulturních institucí, po uvolnění po roce 1989 pak byl vedoucím kulturního oddělení Českého centra ve Varšavě a mohl také znovu přednášet na univerzitě. Nejprve vyučoval slavistiku na univerzitě ve Varšavě, pak se v roce 1996 vrátil už jako docent na Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové a polonistiku přednášel řadu let i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Nyní působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Petr Poslední má na svém kontě také řadu knih. Jedna z nich, s názvem Knihy bez záruky, je také originálním spojením vlastní biografie a vyznáním lásky ke knihám.

Rozhovor byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.

autor: Šárka Rusnáková | foto: Jan Pražák, Univerzita Pardubice

Český rozhlas Pardubice