Univerzita
Pardubice
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
i přes poslední zprávy v médiích, bych vás chtěl ujistit, že v současné době není známa bezprostřední hrozba pro Univerzitu Pardubice. Aktuální bezpečnostní situací se zabýváme a jsme v kontaktu s Policií ČR. V případě, že získáme aktuálnější informace nebo dojde ke změně situace, pak vás budu operativně informovat.
S pozdravem
Dohromady je dal plážový volejbal. Když nazuli kopačky a vyběhli rozdávat smeče na zasněžené vršky hor, dostal úplně jiné grády. Studenti zdravotnického záchranářství František Pihera a Edita Dražanová si snow volejbal zamilovali. Ostatně na hřišti i ve výškách jsou jako doma a první pomoc tam naštěstí zatím nikomu poskytovat nemuseli.
Seznámili jste se přímo na hřišti?
E: Ne tak úplně. Ale na party, která byla na mistrovství ČR v Opavě v beach volejbale v roce 2020 organizovaná pro hráče, kteří z turnaje vypadli do soboty. A my jsme tehdy naštěstí oba vypadli a šli na tu party (smích).
F: Představte si, že Éďa fandila našim soupeřům, abychom vypadli.
Ale teď už si navzájem fandíte?
E: Já mu samozřejmě fandím, ale Františka ženský volejbal moc nezajímá, a když hraju, tak tím úplně nežije. Radši se jde podívat na kámoše.
F: Edita původně na tom turnaji hrát ani neměla. Bylo to v době covidu a někomu na poslední chvíli vypadla spoluhráčka, byla to náhoda. Navíc se turnaj konal na druhé straně republiky v Opavě…
Odkud jste?
E: Jsem z Jindřichova Hradce, takže jsem to měla skoro přes celou republiku. Pamatuju si, že cesta do Opavy byla docela šílená. Fanda je Pražák, takže to měl jednodušší.
Jak jste se potom ocitli v Pardubicích?
F: Studoval jsem v Praze Fakultu tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy a zrovna jsem končil bakaláře. Řešil jsem, zda pokračovat dál na stejné škole. Lákalo mě zkusit něco jiného a bratránek mě přivedl na myšlenku jít do Pardubic na záchranáře. Edita tou dobou studovala medicínu v Hradci Králové, tak jsem si říkal, že to k ní budu mít blíž.
E: Já jsem si nebyla jistá, zda chci v medicíně pokračovat, studium je docela náročné, celý rok jsem ležela v knížkách, což se úplně neslučovalo s mým životním stylem. Ráda cestuju a sportuju, navíc doktorky to nemají úplně jednoduché, a tak jsem se rozhodla, že na rok přeruším. Ze zdravotnictví jsem nechtěla pryč, protože mě to baví. Nápad jít studovat záchranářství jsem vzala jako alternativní variantu, ale zalíbilo se mi tam natolik, že jsem medicínu úplně pustila.
Vidíte se v budoucnu i v jedné sanitce?
E: Asi ne, nevím, jestli by to dobře dopadlo (smích).
Tvoříte ve volejbale smíšený tým?
E: Hrajeme spolu jeden jediný turnaj, protože v Česku se oficiální mixované turnaje hrají spíš pro zábavu. Akademického mistrovství ČR jsme se účastnili třikrát. Dvakrát jsme byli druzí a jednou jsme bohužel nemohli hrát, protože jsme oba museli odjet na zkoušku.
Chystáte se nandat to soupeřům i letos?
E: Doufáme, že druhé místo z loňska minimálně obhájíme. Snad to letos bude i lepší, protože vloni jsem byla krátce po operaci zad, takže jsem spíš stála v rohu a doufala, že to za mě Fanda všechno uhraje. A docela se to dařilo (smích).
Připravujete se nějak speciálně na společný turnaj?
F: Spíš se nepřipravujeme. Abychom se sehráli, museli bychom spolu hrát delší dobu. Tyto mixové turnaje se navíc do celkových bodů často nezapočítávají, ani se dál zpravidla nepostupuje. Bereme je spíš jako sociální akci, potkáme se s kamarády a zahrajeme si hezkou hru. Daří se nám hlavně proto, že hrajeme uvolnění a v pohodě.
E: Před zápasem si ale většinou řekneme aspoň lehkou strategii. Obzvlášť když hrajeme proti někomu dobrému. Mixy jsou spíš o tom, že hrají kluci, síť je nastavená vysoko na pánskou hru a holky si na ní úplně nezasmečují.
Snow volejbal hrajete také spolu?
F: Ten se mixově nehraje vůbec. Ale na turnaje jezdíme oba, protože se na nich dost často hrají obě kategorie.
Jak jste na volejbal na sněhu přišli?
F: Asi před pěti lety jsme s klukama z beach volejbalu zjistili, že tento sport existuje, a řekli jsme si, že to zkusíme. Na začátku jsme to brali jako úlet a nečekali jsme, že nás to tak chytne a vygraduje to až do různých mistrovství a sbírání medailí.
E: Já jsem tento sport vůbec neznala. Víc jsem se o hru začala zajímat, když jsem se seznámila s Fandou, tehdy zrovna vyhrál mistrovství republiky ve Špindlerově Mlýnu. A říkala jsem si, že když na snow volejbalovém turnaji bude hrát on, že bych si vlastně mohla zahrát i já. Tak jsem si sehnala tým a jezdíme spolu.
V čem se liší od toho na písku?
F: Líbí se mi, že každý zápas je podmínkově úplně jiný a ukáže se až na hřišti, co od toho zrovna čekat. Tím, že se hraje na jednom kurtu, je sníh na začátku tvrdý a klouzavý a jakýkoliv rychlý pohyb je komplikovaný. Odpoledne je sníh už téměř rozbředlý a zase v něm nejde skoro vyskočit. Nejlepší je zlatý střed.
Jak moc komplikují hru momentální nezmary počasí?
F: Hraje se za každého počasí. Slunce a sníh nejsou zase takový problém. Asi dvakrát jsme zažili, že na horách hodně foukalo. To jsme pak rádi, že míč přendáme přes síť a ani hra volejbal moc nepřipomíná.
Nevadí vám, že během zápasů hraje hudba?
F: To právě na snow volejbale milujeme, že hudba hraje po celou dobu. Často si bereme i vlastní reproduktor. Asi jednou se nám stalo, že soupeř poprosil o vypnutí. Při beach volejbale hraje hudba jenom mezi výměnami a při rozehrávání se musí vypnout.
Jaká hudba je při zápasech vaše oblíbená?
F: To je podle nálady, hodně se u nás pouští třeba Divokej Bill.
Co vás na tomto sportu ještě baví?
E: Je to zábava, hra je hodně uvolněná. Žádný zbytečný stres kvůli tomu, že musíme uhrát nějaké výsledky. Pro nás je to o tom, že se sejdeme. Celou zimu trénujeme v hale a najednou můžeme být venku, vezmeme si na sebe kopačky, na které nejsme vůbec zvyklí, je to sranda. Navíc turnaje v zahraničí, třeba v Rakousku, se hrají nahoře na kopci, člověk si užívá výhledy a má to úplně jiné „grády“ než v Česku.
F: Je tam celkově příjemná a přátelská atmosféra. To je i tím, že se snow volejbal zatím nebere jako profesionální. Je to nový sport, který se hraje pár let. Líbí se mi, že je hodně sociální – večer si všichni chodíme sednout do hospody, pokecáme s protivníky, máme mezi nimi spoustu kamarádů.
Kdy vlastně končí sezona snow volejbalu?
F: Hraje se ještě na jaře. Třeba letos na konci března jsme měli jet do rakouského Wagrainu, kam jezdíme moc rádi, ale tenhle rok se turnaj nekonal. Na seznamu ale byly ještě turnaje v Gruzii, Turecku i v Itálii, která se nám sice líbila, ale když jsme zjistili, že bychom tam jeli třináct hodin, tak jsme to odpískali. My totiž rádi na turnaje jezdíme autem. Vždycky nás jede víc, můžeme si sbalit, co chceme, a zároveň můžeme cestovat i v místě konání.
E: Ale teď se samozřejmě pilně připravujeme na státnice a píšeme bakalářku, že jo, Fando (smích)?
Učíte se spolu?
F: Jak na co. Každý máme odlišný styl učení a třeba se jen navzájem doptáváme, když něčemu nerozumíme. Spíš je to tak, že se do učení vzájemně dokopáváme…
E: I když se učíme to samé, každý sedíme jinde. Já se učím mnohem pomaleji než František, který se mě pak ptá na věci, k nimž jsem ještě ani nedošla.
Dá se studium se zahraničními turnaji a vrcholovým sportem dobře kombinovat?
F: Beach volejbalová sezona je v létě a v zimě až na pár snow volejbalových turnajů se nic moc neděje, takže až takový problém to není. V případě tréninků je to komplikovanější. Oba máme tréninkové skupiny v Praze a pravidelné dojíždění by nám dalo zabrat i finančně, proto se snažíme udržovat hlavně fyzičku a na písek chodíme až v létě. Éďa do Prahy dojíždí aspoň o víkendu. A teď si domluvila skupinku i v Pardubicích.
E: Na univerzitní Beachpoint chodím s holkama trénovat jednou týdně. Na univerzitě se hrají také šestky, kterých jsem se sice hráčsky musela vzdát, protože byly příčinou mých dvou operací, ale vedu aspoň tamní tým holek. Jsem ráda, že můžu být součástí aspoň jako trenér.
Trávíte spolu opravdu hodně času. Nemíváte někdy ponorku?
E: Na to se nás ptají vlastně všichni a diví se tomu (smích). Ve volejbalovém světě je ale běžné, že pár tvoří trenér a hráčka. Samozřejmě máme i dny, kdy na sebe nejsme nejmilejší, ale to je normální.
DO BOXU: Zatím poslední zlatou medaili přivezl František Pihera z Mistrovství Evropy univerzit. O tom, jaká byla cesta turnajem a jak se hraje tento netradiční volejbal na sněhu, se rozpovídal i v univerzitním podcastu UPCE On Air. QR KÓD
Díky sportu také hodně cestujete…
E: Přes léto cestování spojujeme s výlety na volejbalové turnaje. Třeba vloni jsme jeli do Slovinska, já jsem sice nehrála, ale jela jsem s klukama. Plus hrajeme spoustu turnajů po Česku. Vždycky to pojmeme formou malé dovolené. Pak vyrážíme ještě na větší dovolenou, vloni se nám podařila Indie.
Dívala jsem se na vaše fotky a pouštíte se i do jiných sportů. Přitahuje vás adrenalin?
F: Spíše různé outdoorové sporty. Hodně nás oba baví být venku s kamarády, preferujeme třeba skialpy nebo lezení. Všichni si myslí, že například lezení je hodně nebezpečný sport, ale kolikrát ferraty, které se berou jako turistika, bývají mnohem nebezpečnější než lezení. Vzhledem k tomu, že se jistíme každé dva metry, není to tak hrozné. Nesmí se ale udělat žádná technická chyba.
E: Já bych Františka trošku přibrzdila, při lezení se člověk může dostat do nebezpečné situace a je to rozhodně nebezpečnější než třeba beach volejbal.
Ale i při něm si můžete přivodit zranění.
E: Myslím, že v beach volejbale úplně minimálně. V okruhu našich hráčů je málokdy někdo zraněný přímo ze hry.
F: To je dané i tím, že beach volejbal je nekontaktní sport. Mezi námi je síť, což je vlastně jediné místo, kde může dojít ke střetu. Míváme spíš výrony nebo přetížené určité části těla než vyloženě úrazy ze hry.
Máte už plány na léto?
F: (smích) Já jsem známý tím, že plánuju ze dne na den.
E: To jo. Naplánovat něco s Františkem je dost nereálné. Když se ho teď zeptám, jestli se mnou v červenci pojede na Mallorcu, tak mi to potvrdí tři dny před odjezdem. Takže si cestu naplánuju sama a František se buď přidá, nebo ne.
Víte, že…? „Snow volejbal je jednoduše řečeno volejbal na sněhu. Hraje se na rozměrově stejném hřišti i s téměř stejnými pravidly jako beach volejbal. V poli jsme tři hráči plus jeden na střídání. Na nohách máme fotbalové kopačky. Já jako nahrávač nosím rukavice, protože mi pak neprokluzuje plyšový míč, s nímž hrajeme. Naopak pro útočníky můžou být rukavice na obtíž,“ vysvětluje specifika snow volejbalu František Pihera.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Františka Pihery
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2024, v tištěné i on-line podobě.
Cestovat autostopem bývalo dost populární. Ale i dnes je dost fanoušků tohoto způsobu putování světem. I když jich možná přece jen vídáme méně než před léty. Jedním z nich je student antropologie Univerzity Pardubice David Semerák. Originální rozhlasové cestování nás zavede nejen do různých destinací.
S nadšencem pro autostop si povíme i spoustu zajímavostí o povahách a mentalitě řidičů v zemích i mimo Evropu a dovíte se také podrobnosti o soutěžích v jízdě stopem. Včetně Mistrovství ČR - navíc uslyšíte, že se při něm soutěžící autostopaři zdaleka neomezují jen na cestování po republice. Budete asi překvapeni, že David Semerák se při domácím mistrovství podíval i do Rumunska nebo Turecka.
Na Davida Semeráka jsem si pochopitelně také připravil pár předmětů do cestovatelského kufříku. Mezi nimi i tabulku, kterou vídáme na krajnicích silnic nebo třeba u čerpacích stanic.
V ruce ji drží právě zájemci o svezení autostopem - ta moje hlásala zájem o cestu do Pardubic. Ale jak mi potvrdil zkušený David Semerák, podobné tabulky už nejsou podmínkou.
Pochopitelně mne zajímalo na tomto přece jen neobvyklém cestování i to, kde je nejlepší na sebe řidiče upozornit - výjezdy z měst, benzinové pumpy ap. A nešlo se nezeptat i na místa, kde můj host pořadu “Na cestách” stopovat neradí. Ať už kvůli špatné viditelnosti nebo nebezpečnosti místa.
I na takové otázky má mladý, leč už hodně zkušený cestovatel David Semerák kvalifikovanou odpověď.
Jak uslyšíte na rozhlasových vlnách, autostopem se zkušený cestovatel dostane prakticky kamkoli. Student Univerzity Pardubice se už tímto způsobem podíval do Rumunska i Turecka - tam paradoxně při republikovém mistrovství v autostopu v roce 2022, stopoval i Norsku, Finsku nebo zemích u Baltu.
Někdy se plány i během cest mění a tak se od Davida Semeráka dovíte, jak se místo do Řecka nakonec dostal na Ukrajinu.
Kdo z vás by si snad chtěl cestování autostopem vyzkoušet, tomu s Davidem Semerákem i poradíme, co cestovatele v některých zemích může čekat. Třeba ve Španělsku prý řidiči zastavují málo, v Portugalsku svezou spíš vás jako cizince než místní stopaře.
Rájem je pro ně podle našeho milovníka autostopu Francie, když zkušenosti z Belgie má David Semerák extrémně špatné. Při cestování Evropou obecně vám budou řidiči nakloněni nejvíc na venkově nebo na horách.
Je toho hodně, co jsme kolem poněkud netradičního cestování světem i u nás doma s Davidem Semerákem probrali.
A tak uslyšíte, jak se dívá na bezpečnost takových cest, jestli je výhoda smíšené cestovatelské dvojice na svezení větší, kdy David s cestováním vlastně začal, kde chtějí za stopování i zaplatit i jaký je jeho “autostopařský” sen. Byť dosud pokaždé nejel jen tradičně autem.
Všechno se dovíte, když si naladíte premiérový díl pořadu “Na cestách s Petrem Voldánem”, ve kterém budeme putovat s milovníkem autostopu Davidem Semerákem na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové a Českého rozhlasu Pardubice jako obvykle v pondělí po zprávách v 18:00 hodin. Tentokrát s datem 26. srpna 2024.
Rozhovor je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Hradec Králové.
Autor: Petr Voldán a Milan Baják, Český rozhlas Hradec Králové
Konference Digitální transformace univerzit je již tradiční dvoudenní akcí, která letos proběhne od 10. do 11. 9. 2024 v prostorách Auly Arnošta z Pardubic Univerzity Pardubice.
V minulém roce se konference zúčastnilo přes 150 účastníků prakticky ze všech veřejných VŠ v ČR (nadto z některých soukromých či státních VŠ a některých VŠ ze Slovenska, ze státních úřadů, …) a zaznělo více než 25 přednášek. Přednášejícími byly významné osobnosti z univerzitního prostředí, Rady vysokých škol, Digitální informační agentury nebo MŠMT. Velmi inspirativní byla rovněž panelová diskuze rektorů, předsedy RVŠ a zástupců MŠMT.
První den konference je určen zejména vrcholovému managementu univerzit a fakult a strategickým tématům jako je procesní řízení, jež je nezbytným předpokladem digitalizace, legislativní aspekty digitalizace nebo aktivity státní správy v oblasti digitalizace. Tradičně se akce účastní zástupci státních institucí, jako je MŠMT, DIA apod.
Druhý den konference je orientován na IT rovinu digitalizace. Zástupci univerzit prezentují svá řešení a zkušenosti s konkrétními technologiemi zaměřenými na digitalizaci procesů, datovou analytiku či kybernetickou bezpečnost. Součástí jsou i stánkové prezentace a workshopy vybraných dodavatelů s možností bližšího seznámení se s konkrétními technologiemi.
Bližší informace včetně programu a registračního formuláře jsou uvedeny na stránkách konference https://www.digitalni-transformace-univerzit.cz/.
Univerzita Pardubice se opět představila na letošním Sportovním parku. Tisíce návštěvníků měli možnost objevit vědu hravou formou na našem stanovišti Science Point.
Studenti a akademici univerzity připravili program, který byl po sedm dní plný ukázek vědy i kontaktních her. Na stanovišti se během týdne střídaly fakulty Univerzity Pardubice, ať už formou pokusů, kvízů nebo zapojením veřejnosti do zábavně-naučných aktivit.
Univerzitu na akci zastupovala také Katedra tělovýchovy a sportu s pohybovým programem a Univerzitní sportovní klub, který prezentoval aktivní využití volného času nejen pro studenty a zaměstnance školy.
Návštěvníci Sportovního parku si našli náš Science Point od pondělí 5. srpna až do neděle 11. srpna v parku Na Špici.
Pokud byste si chtěli detailně prohlédnout všechny motivy na fasádách slavonických domů, trvalo by to hodně dlouho. Stavby lákají k zastavení a hledání starých příběhů ve sgrafitech. Původní majitelé nechali na své domy zvěčnit příběhy Ikarova pádu, silného Samsona nebo známé biblické výjevy.
Pokud byste si chtěli detailně prohlédnout všechny motivy na fasádách slavonických domů, trvalo by to hodně dlouho. Stavby lákají k zastavení a hledání starých příběhů ve sgrafitech. Původní majitelé nechali na své domy zvěčnit příběhy Ikarova pádu, silného Samsona nebo známé biblické výjevy.
„Mezi okny vidíme, jak tam stojí vousatý muž, který má v ruce dýku. Za tu dýku ho chytá anděl. Před ním klečí menší figura a ještě tam u nich hoří nějaký oheň. Na základě toho si můžeme odvodit, že jde o scénu obětování Izáka,“ ukazuje historička Zdeňka Míchalová z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.
Dům v horní části Horního náměstí ve Slavonicích pochází z roku 1579. Kromě scény s Izákem můžou lidé na jeho fasádě obdivovat celkem 23 výjevů z Bible. „Dům vznikl jako obecní pivovar, jeho výnosy měly jít na opravu města, takže se měšťané velmi zasadili o to, aby pivovar prosperoval a také nějak vypadal,“ vysvětluje historička.
Prohlédnout si slavonická sgrafita přijel pan Jan z Ústí nad Labem s manželkou. Město jim učarovalo, ocenili by ale informační cedulky u jednotlivých domů. „Bylo by dobré, kdyby tam byla uvedená historie toho domu a popisek. Hledat to někde v papírech je zbytečně složité, cedule bych si přečetl,“ říká Jan.
Městský pivovar můžou letos turisté obdivovat v plné kráse. Ještě v loni tady stálo lešení. „Dům restaurovali studenti z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Teď o tom píší diplomové práce,“ připomíná Zdeňka Míchalová.
Fresky jsou letos jako nové. Figurální motivy doplňují nápisy. „Někdy se ta sgrafitová výzdoba přirovnává ke komiksům a tady to má opravdu takovou formu, kdy nás texty informují o tom, kterou knihu a kterou kapitolu Bible ilustrují,“ potvrzuje historička.
Podobných domů, jako je městský pivovar stojí ve Slavonicích víc. „Je jich tady celá řada. V tomto jsou Slavonice hodně výjimečné nejen v rámci České republiky,“ uvádí Zdeňka Míchalová.
A počet se podle ní může ještě zvýšit. „Není to tak dávno, co se tu několik fasád objevilo. Pamatuji si i ze svého dětství, že se občas něco objevilo a chodili jsme se na to dívat. Poslední objev velkého figurálního sgrafita byl asi před pěti lety, takže je možné, že na domech, které mají teď klasicistní fasády, se ještě něco skrývá,“ doplňuje.
Na fasádách domů okolo Horního náměstí ve Slavonicích jsou zachyceny například příběhy Samsona nebo Ikarova pádu, k vidění je i portrét Rudolfa II. a Martina Luthera.
Článek je převzatý se svolením autora.
Zdroj: https://budejovice.rozhlas.cz/sgrafita-na-domech-ve-slavonicich-se-daji-cist-jako-komiks-vypravi-treba-pribeh-9280721
Autor/Foto: Eva Musterová Marvanová, Český rozhlas
Původní majitelé nechali na své domy zvěčnit příběhy Ikarova pádu, silného Samsona nebo známé biblické výjevy.
Sám by se na běžky nepostavil, ale biatlon sleduje rád. České závodníky už neposouvá do cíle jen fanděním u televize. Chemik David Veselý z Fakulty chemicko-technologické pro ně vylepšil mazání na lyže. S kolegy vytvořil speciální příměs, která je dokáže zrychlit. A dostat by se k ní mohli i obyčejní běžkaři.
Jezdíte na běžkách?
Ne, já sám nejezdím. Mě na běžky nikdo nedostane, vždyť je to strašná dřina (smích).
A biatlon sledujete?
Ano, jsem fanoušek, ale jedině z gauče.
Přitom máte pro závodníky pomyslné eso v rukávu…
Připravujeme jakási aditiva do různých formulací vosků, zejména jejich kapalných variant, určených pro mazání lyží.
K čemu látka slouží?
Náš výzkum měl vyvinout látky, které budou zlepšovat kluznost lyží primárně na sněhu. Vysoká kluznost znamená, že se materiál málo špiní, což je v případě lyží velká výhoda. U lyží se myšlenka na vyšší kluznost zrodila, ale během realizace jsme se neomezovali pouze na sníh, ale v podstatě obecně na zvýšení kluznosti. Šlo přitom o to co nejvíce snížit povrchového napětí.
V čem přesně tedy vaše aditivum umí běžkařům pomoci?
Je to urychlovač. Je určen především na techniku bruslení, při níž lyžař potřebuje, aby lyže co nejvíc jely. Počítá se každý centimetr, o který lyže dojedou dál a díky kterému závodník ušetří síly. Totéž platí pro techniku soupaže. Naproti tomu při klasickém lyžování lyžař potřebuje odraz a aby lyže naopak byly v kontaktu se sněhem. Pro tuto disciplínu naše aditivum není.
Co je výhodou vaší látky?
Je hodně hydrofobní. Po aplikaci se na materiálu nedrží voda, naopak dobře stéká z povrchu pryč. Od této vlastnosti jsme se na začátku odrazili. Kluznost souvisí s povrchovou energií, která závisí na kontaktním úhlu. Pro lyže i další aplikace naší látky je nejdůležitějším médiem voda. Právě po vodě, kterou sníh obsahuje, to krásně klouže. V tom je celá finta.
Má látka ještě nějaké další vlastnosti?
Snažili jsme se dosáhnout toho, aby na materiálu vydržela co nejdéle. Lyžaři si totiž dost často stěžují, že ke konci závodu už lyže špatně jedou. Je tedy nutné zajistit i to, aby se látka jízdou neobrušovala, ale to zatím neumíme.
Jak vaše látka vypadá?
Je to bílá pevná látka. Chemicky obsahuje prvky jako křemík, kyslík, uhlík a vodík. Je dobře rozpustná, takže je možné připravit její roztoky. Teoreticky lze aplikovat i jako prášek, ale to je technicky nesmysl. Ten míval význam v době, kdy se jako materiál skluznic lyží používal teflon a prášek se zažehlil do povrchu. U nových variant skluznic je ale tato verze jen plýtváním materiálu.
Jak jste látku připravovali?
Organickou syntézou. V případě organokovů je relativně složitá a trvá víc než týden. Je to sofistikovaný a poměrně komplikovaný proces, jehož výchozí suroviny jsou docela drahé. Syntéza probíhá částečně v inertní neboli ochranné atmosféře.
Jaké množství jste doteď vyrobili?
Asi půl kila. Spoustu látek jsme si připravili v malých množstvích a ty jsme potom testovali. A zpětná vazba typu „tohle je nejlepší, tohle chci“ nás přivedla k většímu výzkumu. Je totiž rozdíl připravovat látku v množství 0,05 gramů, 10 gramů nebo dokonce 100 gramů.
Co bylo hnacím motorem vašeho výzkumu?
Postupný zákaz fluorovaných sloučenin. S jeho příchodem se tato oblast velmi rozhýbala. Poukazovalo se na to, že tyto látky nejsou k životnímu prostředí šetrné, v přírodě jsou téměř nerozložitelné, a že dokonce škodí lidskému zdraví.
Měli jste tedy dosáhnout stejných vlastností, akorát bez fluoru?
Řekli jsme si, že nejdůležitější vlastností pro naši aplikaci je hydrofobita. Pro představu – když na teflonovou pánvičku kápnete vodu, rozuteče se okamžitě do všech stran. Téhož efektu jsme chtěli docílit i pro dnes užívané skluznice.
Trvalo vám dlouho aditivum vyladit?
Pracovali jsme na něm asi dva roky, ale předcházel tomu určitý vývoj. Na začátku jsme se s naším partnerem, kterým je firma zabývající se výrobou vosků, museli domluvit, co chceme a jestli je to vůbec možné.
Jak se nová látka testuje v praxi?
Účinnost naší látky se měří testováním přímo v terénu, konkrétně testují rychlost a dojezdovou vzdálenost. Partner naši látku přidává do jednotlivých formulací pro mazání lyží a hledání té optimální představuje hodně práce. Sám si připraví několik párů lyží, které jsou namazány směsí s různým množstvím naší látky. Tester pak vyrazí na testovací trať s jedním párem lyží. Sjede určitý úsek kopce, běží dva kilometry a přitom projede fotobuňkou, která změří jeho rychlost. Sundá lyže, vezme další pár a jede to kolečko nanovo.
Účastnil jste se testování aktivně?
Já bych u toho umřel. Testování je velmi fyzicky náročné.
U profesionálních sportovců asi nestačí jen namazat a šup na start…
To samozřejmě ne, profesionální mazání nemůže dělat jen tak někdo. Několikrát jsem byl přítomný u přípravy lyží a je to doslova „foch“.
Takže vaše látka nebude určena pro amatérské lyžování?
Bude. Pro toto využití počítáme právě s kapalnou formou, kterou si běžkař nastříká na skluznici a může vyběhnout. Potřebujeme ale jednotlivé formulace důkladně otestovat, protože absolutně nemůže nastat situace, že někdo přijde, nastříká si to na lyže, a vůbec mu to nepojede. Teprve ve chvíli, kdy všechno stoprocentně vyladíme, se přípravky mohou začít vyrábět a nabízet. To už je ale úkol pro našeho partnera.
Mnozí běžkaři mají zažitou běžnou sadu vosků, podle počasí vyberou kelímek, namažou a jedou. Takhle už se to dnes nedělá?
V obchodech už bývá jiná nabídka. Vosky jsou mnohdy kapalné. A s touto variantou máme nejlepší úspěchy i my. Pro kapalné systémy jsou naše látky nejvhodnější. Lze je aplikovat i do parafínu, na který jsou právě mnozí lyžaři zvyklí.
Jak jste se k tomuto výzkumu dostal?
Na začátku za mnou přišel jeden z prvních absolventů naší fakulty, pan Tischer, pro něho naši látku vyvíjíme. Chtěl, abychom mu pomohli zvýšit kluznost běžeckých lyží. A jelikož já jsem kovaný v silikonových pryskyřicích a látkách, kterým se říká polysiloxany, začali jsme na této bázi aplikovat nové látky.
Řešíte výzkum sám?
Přišel jsem k němu jako první. Šel jsem cestou polysiloxanů nebo siloxanů, takže jsem vycházel ze silikonu. Pak jsem přibral další kolegy, doktora Nováka a prof. Jambora, kteří to posunuli dál a začali k tomu přidávat nápady z oblasti složitějších organokovových sloučenin. Nově mezi sebou máme také doktora Michala Amana a Ing. Michaela Srba.
Jaký je to pocit stát u zrodu něčeho takového?
Dobrý. Snažím se většinu svých výzkumů dělat ve spolupráci s partnery, tedy konkrétními firmami, a díky tomu se povedlo dotáhnout i tuto relativně složitou věc poměrně daleko, tedy k něčemu, co má možný potenciál v reálném životě.
Má vývoj v této oblasti někde konec?
V současnosti se konec nedá dohlédnout. Díky zákazu používání fluoru je to nová oblast a nedá se odhadnout, kdy nastane boom různých experimentů, než se to ustálí. Některé produkty vyhrají a situace se zase uklidní, ale momentálně nelze říct, kdy k tomu dojde.
doc. Ing. David Veselý, Ph.D. (1975)
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Milan Reinberk
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
Nejstarší sídliště ve městě – Žďár nad Sázavou 3, jemuž však nikdo z místních neřekne jinak než Stalingrad nebo zkráceně Staloš – je unikát samo o sobě. Nejen svým pojmenováním, které se vžilo natolik, že přestálo pád režimu a bez jakýchkoliv negativních konotací se běžně používá i dnes, ale také originální architekturou z dob svého vzniku.
Růst začalo v 50. a 60. letech minulého století. Na domech nechybějí specifické římsy, lunety či sgrafita, včetně těch s budovatelskými výjevy. Byť s vlnou zateplování a rekonstrukcí již genius loci lokality nepůsobí tak silně jako dřív, desítky bytových domů obklopených zelení stále své kouzlo mají.
Jedna z obytných budov však ční nade všechny, a to doslova. Je jí takzvaná Věžička – stavba, již zná na Stalingradě každý. Jedna z největších tamních bytovek doplněná věží má před sebou i rozlehlé prostranství, dalo by se říci až náměstíčko. A právě tomuto prostoru, který je nyní ve značně neutěšeném stavu, chce dát radnice novou podobu.
„Žádné žďárské sídliště nemá podobně velkorysý prostor, jako je tomu právě u Věžičky. S ohledem na místní komunity to vidíme jako příležitost vytvořit tam skutečně funkční prostor, který celou lokalitu oživí a podpoří setkávání místních,“ nastínil vizi města žďárský starosta Martin Mrkos.
Zatím dominuje prostranství u domu s věžičkou velká asfaltovaná plocha s prorůstající trávou a plevelem, jenž útočí i na nesourodé, klikaté chodníčky. Poblíž se nachází pár laviček a několik atrakcí malého dětského hřiště. Právě nedostatek vyžití pro děti na tak lidnatém sídliště bývá častým předmětem stížností Stalingradských.
Zjistit názory obyvatel, kterým ostatně bude po proměně lokalita sloužit, se vedení města rozhodlo i ne zcela běžným způsobem – pomocí sociologicko-antropologického průzkumu. Ujali se ho pedagogové a studenti z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Ti se po vymezené části sídliště – ohraničené ulicemi Okružní, Brodská a Revoluční a jejich nejbližším okolím – pohybovali vždy po několik dní, a to na začátku a poté ještě na konci června.
Naším úkolem bylo prozkoumat oblast, kde podle údajů, které máme od vedení města, žije kolem 1 400 lidí,“ popsala vedoucí výzkumu Michaela Konopíková z katedry sociální a kulturní antropologie.
Její tým používal pro sbírání názorů veřejnosti tři základní techniky. Při takzvaném kvantitativním šetření byli oslovováni místní různého věku i pohlaví, a to jak přímo u sebe doma, tak i náhodně na ulici.
Výzkumníci jim položili několik otázek a odpovědi zaznamenali do dotazníků. Takto se povedlo získat reakce od zhruba 150 lidí.
„Někdo vás třeba odmítne s tím, že se nechce zúčastnit, ale to bylo opravdu jen pár lidí. Buď nemají čas, nebo tam panuje určitý strach z toho být někde zaznamenaný. Většina je ale velmi ochotná,“ zhodnotil Matouš Pekař, student druhého ročníku sociální a kulturní antropologie. Z reakcí lidí je podle něj znát, že jim na budoucnosti lokality záleží.
„Hned v naší první otázce se ptáme, co se lidem vybaví pod pojmem Věžička. A z většiny odpovědí je slyšet i určitý sentiment, nostalgie. Lidé si hned představí plácek, kde si hráli jako děti, hřiště s atrakcí v podobě muchomůrky. Je to pro ně prostě příjemné místo – místo, kde jsou doma,“ popsal student. Respondenti podle výzkumníků chválí i hojnost zeleně, stěžují si naopak na málo parkovacích míst a chybějící infrastrukturu.
Kromě vyplňování dotazníků vedli antropologové s místními i hloubkové rozhovory. „Mluvili jsme při nich s lidmi, kteří jsou ochotni nám věnovat více času a pohovořit o tom, jak se jim tu žije, jaký mají vztah k tomuto místu a hlavně k prostranství u Věžičky,“ přiblížila Konopíková.
Takzvanou metodou sněhové koule tazatelé od respondentů získávali i tipy na další lidi, jež by si chtěli o danému tématu popovídat. Celkem se tak povedlo zrealizovat pětadvacet rozhovorů.
Uskutečnily se navíc dvě skupinové diskuse a výzkumníci rovněž oslovili řadu lidí, již mají k lokalitě třeba profesní vztah.
„Ať už je to firma, která se tu stará o pořádek a svoz odpadu, místní asistenti prevence kriminality, nebo i vedení blízkých škol, neboť je předpoklad, že i jejich žáci budou prostor využívat,“ vyjmenovala Konopíková. Její tým teď čeká náročná analýza nasbíraných dat. „Po této fázi se vrhneme na sepisování závěrečné zprávy. V ní bude vše, co jsme zjistili, včetně našich doporučení,“ uvedla Konopíková.
Na výstupy z výzkumu, jež má vedení města obdržet do konce letošního srpna, navážou další kroky. „Rádi bychom výsledky přetavili do zadání na revitalizaci lokality. Je možné, že to bude i formou soutěže. V ideálním případě bychom chtěli vytvořit architektonickou studii v průběhu roku 2025,“ dodal starosta Mrkos.
Podle místních Věžička údajně sloužila jen jako orientační bod. Některé zdroje o ní však mluví i jako o pozorovatelně pro hlídku protivzdušné obrany.
Zdroj: https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/sidliste-stalingrad-zdar-nad-sazavou-vezicka.A240710_805802_jihlava-zpravy_evs
Autor: Jana Nedělková
Převzato se souhlasem autora.
Nové vedení Univerzity Hradec Králové v čele s rektorem doc. Janem Křížem přijelo na první návštěvu symbolicky právě do Pardubic.
Setkání, které proběhlo druhé červencové úterý se zúčastnil rektor UPCE prof. Libor Čapek s novým rektorem UHK doc. Janem Křížem. O možnostech vzájemné spolupráce jednali společně s prorektorkami UPCE prof. Petrou Bajerovou (prorektorka pro vnější vztahy), doc. Liběnou Černohorskou (prorektorka pro vnitřní záležitosti), kvestorem Ing. Petrem Gabrielem a za UHK s Dr. Leonou Stašovou (prorektorka pro zahraniční vztahy a statutární zástupkyně rektora), Dr. Michalem Strobachem (prorektor pro strategii, rozvoj a digitalizaci) a kvestorem Ing. Alešem Klicnarem.
Reprezentanti Univerzity Pardubice podali na letošních Českých akademických hrách v Liberci skvělé výkony. Sportovci z Pardubic byli v konkurenci 38 vysokých škol 12. nejúspěšnější, a tím obhájili pozici z loňského roku.
Celkem soutěžilo na letošních akademických hrách ve 110 disciplínách 1 635 vysokoškolských studentů. Univerzitu Pardubice reprezentovalo 78 studentů a studentek, z toho 23 v individuálních sportech a 55 v kolektivních sportech.
Naši studenti vybojovali 9 medailí ve 12 sportovních disciplínách, což je o 2 medaile víc než v loňském roce.
Akademickou mistryní ČR se v běhu na 100 m stala Pavla Kvasničková, studentka Fakulty chemicko-technologické (FChT) . Stříbrnou medaili získala judistka Lucie Zárybnická z Fakulty ekonomicko-správní (FES) a bronz si v téže disciplíně vybojoval Lukáš Gleich, student FChT. Bronzovou příčku získala také badmintonistka Hana Stejskalová z FChT.
Start na Českých akademických hrách se letos opět podařil beach volejbalistům Lukáši Nejmanovi z FES a Františku Piherovi z Fakulty zdravotnických studií (FZS), a také Editě Dražanové (FZS) a Janě Krupařové (FES). V silné konkurenci získali bronzové medaile a zapojili se i do soutěží šestkového volejbalu. V něm naši volejbalisté prokázali, že jsou třetí nejlepší v zemi, což je velký úspěch.
Vítězům gratulujeme! Za vzornou reprezentaci univerzity děkujeme všem našim studentům a studentkám.
Výsledky:
1. místo Pavla Kvasničková 100m běh FCHT
2. místo Lucie Zárybnická judo do 70 kg FES
3. místo Lukáš Gleich judo nad 100 kg FCHT
3. místo Hana Stejskalová Badminton – debl FCHT
3. místo František Pihera Beach volejbal FZS
3. místo Lukáš Nejman Beach volejbal FES
3. místo Edita Dražanová Beach volejbal FZS
3. místo Jana Krupařová Beach volejbal FES
3. místo Volejbal – muži
Mgr. Ivana Molková
Foto: Jan Chlad
