Pavlína Vágnerová měla ekonomické zaměření. Statistika ji ale nudila. Na doporučení kamaráda přestoupila na Dopravní fakultu Jana Pernera a zamilovala si logistiku. Aby zjistila, která logistická pozice je pro ni ta pravá, naskočila do Trainee programu ve ŠKODA AUTO. Nakonec tam zůstala a dnes pracuje na oddělení Plánování logistiky. Má ráda jednoduchost, selský rozum při plánování a je zastánkyní ekologických řešení.

Jak vás napadlo se do programu přihlásit?

Oslovila mě personalistka přes LinkedIn. A jelikož jsem měla kamaráda, který byl v programu přede mnou, tak jsem se přihlásila.

Co bylo dál?

Následovalo výběrové řízení, které pro mě bylo další výzvou. Mělo několik kol, přes které se kandidát musí dostat, až po Assesment center, kde vás hodnotí komise z řad manažerů firmy.

Čím je Trainee program zajímavý?

Je to program, který nabízí absolventům vysokých škol možnost vidět náplň práce na různých odděleních a najít tak místo, které je bude naplňovat a bavit. Dále v průběhu celého roku vám umožní studovat cizí jazyk nebo se školit v rámci sebe rozvoje. Největší benefit vidím v kontaktech, které v průběhu roku získáte.

Proč jste se rozhodla do toho jít?

Po škole mi nebylo jasné, v jaké oblasti logistiky chci pracovat. Z tohoto důvodu mi přišlo super, že v rámci Trainee programu máte možnost rotovat po různých odděleních, kde můžete poznávat a vyzkoušet si náplň dané práce. Navíc za podpory svého mentora a koordinátora programu. 20 % náplně práce jsou i tzv. soft aktivity. Pomáháte organizovat eventy nebo se můžete školit. Také můžete absolvovat zahraniční rotaci – já měla možnost jet do Indie.

Co jste si z této cesty odnesla?

Z mého pohledu je to nádherná země plná kontrastů, kde na jedné straně vidíte všude poházené odpadky a pak jste ve čtvrti plné vil, parků a hotelů a nepoznáte, že byste byli v té „špinavé“  Indii, jak je známo z obrázků. Z pracovního hlediska vidím, že je důležité vzájemné porozumění a respektování obou kultur.  

Pro jaké oddělení pracujete dnes?

V rámci Trainee programu jsem rotovala v Logistice a mé hlavní místo je na Plánování logistiky, kde je moje mentorka vedoucí. Spolu jsme vytvořily rotační plán, napříč logistikou a ostatními odděleními, s nimiž spolupracují, jako je nákup, dispozice, operativní logistika a další. Na jednotlivých odděleních jsem dostala k vypracování jejich aktuální projekty, abych získala různé zkušenosti a díky podpoře jednotlivých pracovníků také kontakty pro mou cílovou pozici. Už v průběhu Trainee programu jsem dostávala nabídky na různá oddělení, ale nakonec jsem si zvolila pozici Specialista pro plánování logistiky výroby agregátů, kde s nabíhající elektromobilitou plánuji toky, plochy a logistické technologie pro výrobu náprav do elektrického vozu.

Co vás na práci nejvíce baví?

Na mé pozici mě baví různorodost mé každodenní práce a mladý kolektiv v kanceláři.

Elektromobilita a udržitelná mobilita je dnes velké téma. Jste příznivkyní ekologických řešení?

Ano jsem, ale zastávám ten názor, že každý musí začít sám u sebe a pozastavit se nad svojí ekologickou stopou a nemít v hlavě, že sám nic nezmůže. V dnešní konzumní době je pro lidi těžké si něco odepřít nebo přemýšlet nad tím, jestli to vůbec potřebujeme. Pořád jezdím do práce na kole, když někam cestuji, snažím se o sdílenou mobilitu, ale upřímně ne vždy jsou k tomu podmínky. Všeho s mírou!

Myslíte, že naši generaci v tomto ohledu čeká revoluce?

Nevím, jestli revoluce, ale je pozitivní, že se o tom již mluví a dostává se to do povědomí všech.

Na co z dob studií ráda vzpomínáte?

Na spolužáky, se kterými jsme vždycky čekali na chodbách před hodinou a kecali. Na město Pardubice, kde jsem jeden rok jezdila na koloběžce a další rok na kole, na brigádu v obchodě Náš Grunt. Nebo také na přestávky, kdy jsme si šli pro něco dobrého do bufetu u Dědka, nebo hned po škole zamířili zhodnotit celý den a život do Áčka.

Čím jste chtěla být?

Původně jsem měla zaměření ekonomické, ale pro mě se stala statistika nudnou, i když s cennými údaji. Až přes známého, který pracoval v logistice, jsem přestoupila na studium na dopravní fakultu. Líbí se mi totiž jednoduchost a nutné využití selského rozumu při tvorbě a plánování, aby všechno na sebe navazovalo a dávalo smysl. Obecně si myslím, že logistika je jako žilní systém, který zásobuje naše srdce a bez kterého by nemohlo fungovat.  

Ing. Pavlína Vágnerová vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera Univerzity Pardubice, obor Technologie a řízení dopravy. Původně studovala statistiku a stochastické metody na VŠE v Praze, ale pak přestoupila na studium logistiky na DFJP. Při škole byla na studijní stáži ve Finsku a na pracovní stáži ve Španělsku. Po promoci absolvovala Trainee program ve ŠKODA AUTO, kde momentálně pracuje na oddělení Plánování logistiky. V rámci rodinné firmy devátým rokem pomáhá organizovat semináře v oblasti osobnostního růstu a rozvoje.

Odhalit rakovinu slinivky v časném stadiu nemoci. Přesně před rokem představil profesor Michal Holčapek z Fakulty chemicko-technologické metodu, která by mohla zachránit život statisícům pacientů. Média chtěla rozhovory, lékaři se ptali, kdy bude vyhodnocení výsledků, a pardubickému vědci drnčely na stole telefony. Lidé se sami hlásili do výzkumu a nabízeli ke zpracování své vzorky. Uvést metodu do praxe však ještě potrvá. Výzkum pokračuje. Kam se pardubičtí vědci posunuli?

V současné době se Michal Holčapek z katedry analytické chemie snaží se svojí skupinou dotáhnout realizaci několika patentů, které jsou podány, a zvolit nejvhodnější strategii pro vstup do národních fází ve vybraných zemí, kde plánují zaměřit se na karcinom pankreatu. Tato diagnóza má ze všech nádorových onemocnění nejhorší prognózu.

Spolupráce s odbornými pracovišti

Výzkumná skupina začíná spolupráci s Ing. Karolínou Peškovou z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, s oddělením, které je zodpovědné za novorozenecký screening v ČR. Ročně analyzují asi 70 tisíc novorozenců s testem na závažné onemocnění poruchy metabolismu. Mají zkušenosti se žádostmi, aby mohla být do praxe uvedena nová screeningová metoda. „Je to tedy nejlepší místo, kde mohou také ověřit, že naše metoda skutečně funguje. Můžeme zde dokončit kroky, aby celý náš výzkumný proces mohl být uvedený do klinické praxe,“ vysvětluje další kroky v bádání profesor Holčapek.

Tým profesora Holčapka dlouhodobě spolupracuje s prof. Bohuslavem Melicharem z Fakultní nemocnice v Olomouci, doc. Romanem Hrstkou z Masarykova onkologického ústavu, odkud vědci získali vzorky rakoviny slinivky. Nově navázali spolupráci s Dr. Milanem Vošmikem z Fakultní nemocnice Hradec Králové, kterou garantuje přímo ředitel nemocnice profesor Vladimír Palička a který se o tento výzkum velmi zajímá.

Potřebuje větší tým

Během roku posílili výzkumný tým další dva studenti doktorského studia. Nyní má skupina sedm lidí. Ale i s tímto počtem lidí trvá výzkum déle. „Veškeré věci velmi důkladně ověřujeme a chceme mít naprostou jistotu v tom, co ukazujeme a prezentujeme,“ zdůrazňuje vědec. Profesor Michal Holčapek by byl rád, kdyby ve skupině bylo vědeckých pracovníků více. Ideálně by si představoval 10 až 12 lidí. Významná by byla i externí spolupráce s biology a biostatistiky či softwarovými specialisty. „Dostat do skupiny kvalitní studenty je asi ta úplně nejtěžší a zároveň nejdůležitější věc na naší práci, ale věřím, že naše skupina má zájemcům co nabídnout. Pokud studenty baví analytická chemie, tak ať neváhají a podívají se na vypsané diplomové práce nebo mě rovnou kontaktují,“ říká profesor Holčapek.

Studenti nejdříve pracují s nebiologickým materiálem a postupně se seznamují s hmotnostní spektrometrií, softwary a prací s lipidy. Až zvládnou tuhle výzkumnou část, mají příslušné očkování a školení, začíná jejich práce s nádorovými buňkami a analýzou.

 „Ještě do minulého roku jsem si neuvědomoval, že to, co děláme, může být časem přelomové. Jenže výsledky začaly mít reálnější podobu,“ říká student doktorského studia Ondřej Peterka, který by chtěl i po skončení studia zůstat na univerzitě kvůli zajímavé vědecké práci a skvělým lidem.

Každý nový člověk přináší do týmu nové nápady. A s novými nápady se může z tříměsíční stáže v Singapuru vrátit i doktorandka Michaela Chocholoušková. Na zahraničním pracovišti se nyní zabývá vývojem metodiky pro ověření kvality poskytnutých biologických vzorků. Získané vzorky z nemocnice by měly být řádně zamraženy v krátkém čase, ale vědci nemají způsob, jak jej správně ověřit. Některé vzorky v modelech selhávají a chemici nevědí, proč tomu tak je. Jestli je to biologická variabilita, nebo došlo k chybnému zpracování.

Skupina v této asijské zemi a také Německu patří společně s pardubickým týmem ke třem nejlepším na světě, co se lipidomické analýzy týká. „V Singapuru spolupracujeme s prof. Wenkem z National University of Singapore, jehož skupina patří mezi absolutní světovou špičku a nyní vybudovali i díky podpoře místní vlády tak excelentně vybavenou laboratoř, že to je výjimečné i ve světovém měřítku. V tomto směru je doktorandka na skutečně vynikajícím pracovišti,“ zdůrazňuje profesor Holčapek a dodává:  „My také máme dobré instrumentální vybavení, i když nedokážeme pravidelně kupovat nejnovější modely přístrojů, ale i přesto si dokážeme práci nastavit tak, abychom byli schopni konkurovat.“

Vědci z Fakulty chemicko-technologické mají v této oblasti zajímavé výsledky a z klinického pohledu se lékařům jeví tento výzkum jako zajímavý, protože dosud neexistuje žádný spolehlivý biomarker pro včasnou diagnostiku. Ať už v oblasti patentové žádosti, tak v rámci výzkumu. „Posílali jsme rukopis studie do časopisu Nature Metabolism (impakt přes 32) a podařilo se nám dostat do recenzního řízení. To se podaří asi 20 procentům rukopisů a zbylých 80 procent editor zamítne bez recenzního řízení,“ říká vedoucí vědeckého týmu.  Bohužel po získání čtyřech posudků, které se nám nezdáli přehnaně kritické, se editor rozhodl, že dále recenzní řízení nebude pokračovat. Byly totiž vyžadovány další verifikace, jako například změření vzorků dalším nezávislým pracovištěm, testy na buněčných liniích, testy na zvířecích modelech xenograftovaných myších. U těchto myší štěp pochází z jiného živočišného druhu, nádor neroste podkožně, ale přímo v orgánu. 

Brzdy ve výzkumu

Tým profesora Michala Holčapka během deseti měsíců splnil požadavky, kromě pokusů na myších. Je to totiž mimořádně nákladný experiment a dělá jej pouze několik pracovišť na světě. „V tuhle chvíli máme doměřeny všechny ostatní věci, které se týkaly článku a chystáme se rukopis zevidovat a znovu poslat do stejného časopisu,“ říká profesor Holčapek, který zároveň přiznává, že chtěl být ve výzkumu o kousek dál. Bohužel jej brzdí vnitřní a vnější faktory. Je to například vysoká finanční náročnost patentové ochrany, hledání komerčního partnera pro realizaci projektu, neexistence etické komise na univerzitě či pomalý proces smluvního výzkumu dalšími fakultními nemocnicemi. „Ti, co nám poskytují vzorky, se samozřejmě ptají, kdy bude vyhodnocení. Snažíme se publikovat klíčové výsledky na rakovinu slinivky a také udělat první pokusy s převodem naší metodiky na jiné pracoviště.“ 

Vědci dosahují skvělých výsledků

Žádné screeningové postupy na včasnou detekci rakoviny několika typů rakoviny v současné době k dispozici nejsou. „Jsou pouze některé metody založené na glykoproteinech, jejichž spolehlivost není zase tak vysoká. Správnost stanovení je 70 – 80 procent. Tyto metody ale selhávají pro včasná stadia,“ vysvětluje profesor. Úspěšnost metody, se kterou pracují vědci na Univerzitě Pardubice, se neliší podle stadia rakoviny, což je naprosto klíčová věc. S rakovinou slinivky je těžké pacienta v pozdním stadiu už léčit. Přežití je jeden až dva roky v závislosti na stadiu, šance na úplné vyléčení je mimořádně nízká. Pokud tedy vědcům veškeré testování vyjde, metoda bude uvedena v klinickou praxi, bude to pro tým profesora Michala Holčapka světový úspěch, ale zejména by to mohlo pomoci zachránit životy díky včasné diagnóze.

Vědecký tým

Michal Holčapek
Vystudoval Fakultu chemicko-technologickou Univerzity Pardubice a je vedoucím skupiny mladých vědců. Specializuje se na hmotnostní spektrometrii, kapalinovou a superkritickou chromatografii a lipidomickou analýzu. Se svým týmem pracuje na výzkumu typů rakoviny s vysokou úmrtností a bez spolehlivého screeningu, například rakoviny slinivky, plic, prostaty a ledvin.

Robert Jirásko
Je nejzkušenějším členem skupiny prof. Holčapka, pod jehož vedením na Univerzitě Pardubice obhájil diplomovou i disertační práci. Kromě výzkumu v oblasti analýzy lipidů a jejich významu při diagnóze rakoviny se podílí i na řadě dalších prací týkajících se analýzy metabolitů léčiv či nejrůznějších organických a organokovových sloučenin. Jakožto akademický pracovník se věnuje i výuce předmětu Hmotnostní spektrometrie v organické analýze, laboratorních cvičení a podílí se na odborném vedení studentů.

Michaela Chocholoušková
V současné době je na stáži v Singapuru a po svém návratu by měla u nás zavést nové metody pro ověření kvality vzorků krve dodávaných z klinických pracovišť a také by v příštím roce měla obhájit svoji disertační práci a pak nastoupil na postdoktorandský pobyt.

Ondřej Peterka
O práci profesora Holčapka se dozvěděl na jeho přednáškách a jelikož se vždy zajímal o farmacii, jeho výzkum ho nadchnul. Domluvil si schůzku a spolupráce byla na světě. V nedávné době ukončil studii extracelulárních částic izolovaných z krevní plazmy a nyní se věnuje derivatizacím lipidů. Na jaře příštího roku se chystá na 3 měsíční stáž na kliniku do Regensburgu, která by měla napomoci k převedení metodiky do klinické praxe.

Denise Wolrab z Rakouska
Nastoupila do skupiny hned po obhajobě PhD. na Univerzitě ve Vídni, tedy od června 2017. Nyní získala juniorský grantový projekt od Grantové agentury ČR na tři roky. Naše skupina jí instrumentální možnosti, které ona na svém domovském pracovišti nemá.

Jakub Idkowiak z Polska a Zuzana Vaňková jsou noví studenti doktorského studia, kteří do týmu přišli v září tohoto roku.

A tohle jsme my, náš tým. 

OZNÁMENÍ 

o konání

1. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2020 – 2023,

které se uskuteční v úterý 14. ledna 2020 od 14:00 hodin v zasedací místnosti Rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:
1.   Zahájení, předání osvědčení o členství v AS UPa.
2.   Jmenování skrutátorů zasedání.
3.   Schválení programu zasedání.
4.   Informace o činnosti odstupujícího předsednictva AS UPa.
5.   Vyhlášení výsledků voleb do Akademického senátu Univerzity Pardubice,
      funkční období 2020 – 2023.
6.   Volba předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice.
7.   Volba předsedy Akademického senátu Univerzity Pardubice.
8.   Ustavení Ekonomické a Legislativní komise Akademického senátu Univerzity
      Pardubice.
9.   Doplňující informace rektora k projednávaným materiálům.
10. Návrh změny vnitřního mzdového předpisu Univerzity Pardubice.
11. Žádost o vyjádření Akademického senátu Univerzity Pardubice k právním
       úkonům, kterými Univerzita Pardubice hodlá nabýt do vlastnictví nemovitost.
12. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování členů Vědecké rady Univerzity
       Pardubice.
13. Různé.
 

V Pardubicích dne 7. ledna 2020
 

Ing. Petr Bělina, Ph.D., v.r.

člen odstupujícího předsednictva AS UPa

S novým rokem přichází nový děkan Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Jan Stejskal říká, že má na co navazovat. Vylepšit by ale chtěl třeba zpětnou vazbu.

„Běžně se studentů ptáme. Používáme hodnocení výuky, různé dotazníky. Někdy se mi zdá, že se ptáme a už neslyšíme. Velmi dlouho trvá, než nějaké poznatky aplikujeme. Rád bych vytvořil prostor anebo platformy pro komunikaci a vzájemný dialog. Pro obě strany bude obohacující výměna informací a zjištění, v čem tkví potíže,“ říká.

My všichni jsme fakulta

Podle Stejskala jedině přirozeně spolupracující lidé vytváří prostředí pro kvalitní výuku a výzkum. „Rád bych se zaměřil na vnitřní prostředí fakulty, abychom byli fakultou se silnou kulturou založenou na kvalitě, spolupráci a respektu. Mám pocit, že se v současné době každý zaměřuje spíš na sebe. Jde o takový běžný trend naší společnosti. Naše fakulta ale bude přesně taková, jakou si ji společně vytvoříme.“

Své předchůdce nový děkan chválí. „Předchozí vedení fakulty udělalo velký kus práce, za což je potřeba mu výrazně poděkovat. Fakulta získala akreditace ve všech studijních programech, o které požádala. Jsme personálně i ekonomicky stabilní. Vytvářet vizi dalšího rozvoje takové fakulty je nepoměrně jednodušší, než kdyby byly nějaké problémy.“

Určující praxe

Jan Stejskal chce udržet výuku v souladu s požadavky trhu práce a 21. století. „Nástroje a způsoby by tedy měly odpovídat moderním pedagogickým trendům. Studenty bychom měli vést ke kritickému a kreativnímu přemýšlení, nacházení vlastních řešení a jejich obhajobě. Právě to současná praxe potřebuje a vyžaduje.“

Nedostatkem zájemců fakulta rozhodně netrpí. „Hlavně v oblasti bakalářského studia se situace zlepšuje. Zapsaných studentů přibývá. Fungují i nové studijní specializace jako Hospodářská politika a veřejná správa zaměřená profesně na obchodní inspekci, Finanční správa a Aplikovaná informatika se zaměřením na multimédia ve firemní praxi.“

Fakultu ekonomicko-správní čekají hned dva dny otevřených dveří, a to ve čtvrtek 30. ledna a v sobotu 22. února.

Poslechněte si rozhovor

Kdo je Jan Stejskal?

Ve funkci střídá po čtyřech letech děkanku Romanu Provazníkovou. Na fakultě zatím jako akademický pracovník vyučoval. Dlouhodobě se zabývá veřejnou a regionální ekonomií, soustřeďuje se na problematiku efektivnosti. Je autorem mnoha monografií a desítek publikací v časopisech a mezinárodních vědeckých konferencích. Zároveň působí jako předseda Akademického senátu Univerzity Pardubice.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice. 

Stál před rozhodnutím, zda pokračovat ve studiu. V tu chvíli mu cestu zkřížila speciální nekrystalická skla, jejichž základem jsou síra, selen nebo telur. Když se tyto prvky vhodně zkombinují, vzniknou materiály, které najdeme třeba v obyčejném cédéčku, ve fotovoltaických panelech nebo laserech. Jejich zkoumání věnoval Tomáš Halenkovič celé doktorské studium. A za svou práci si čerstvý absolvent Fakulty chemicko-technologické vysloužil i cenu ministra školství.

Říká se jim chalkogenidová skla. Nekrystalické materiály na bázi prvků zvaných chalkogeny zkoumá Tomáš Halenkovič přes pět let. „Konkrétně jsou to síra, selen a telur, které se kombinují s dalšími vhodnými prvky, obvykle z 13. až 15. skupiny periodické soustavy prvků,“ začíná Tomáš povídání o „záhadném“ materiálu. Z hlediska elektrického patří mezi polovodiče. Z optických vlastností je pro ně typická vysoká propustnost ve střední infračervené oblasti spektra. „V závislosti na tom, zda se jedná o skla na bázi síry, selenu či teluru, mají oranžovou, červenou až kovově šedou, neprůhlednou barvu,“ přibližuje jejich vzhled. Mohou sloužit například jako senzory pro rozpoznávání znečišťujících látek v mořské vodě. „Tenké chalkogenidové vrstvy jsou základem tzv. pamětí s fázovou změnou, od té starší generace DVD až po dnešní Blu-ray. Zajímavou oblastí je také nelineární optika, což je částečně i moje oblast,“ vyjmenovává Tomáš některé vlastnosti a přidává příklad jejich dalšího využití. A to v oblasti telekomunikace a laserů.  

Zkoumají se hlavně tenké vrstvy

Výzkumem chalkogenidových skel se zabývalo a stále zabývá množství špičkových pardubických vědců. Má totiž na naší univerzitě svou historii. Zkoumají se především ve formě tenkých vrstev. „Pro představu, jejich tloušťka je asi stokrát menší než průměr lidského vlasu, někdy i méně,“ popisuje Tomáš a dodává, že se nejčastěji připravují technikou naprašování. Zaměřují se přitom na optimalizaci přípravy vrstev a na studium jejich vlastností v závislosti na složení či struktuře. Snaží se připravit materiál takových vlastností a kvality, které jsou pro konkrétní aplikaci, pokud možná nejvhodnější.

Netrvalo dlouho a těmto materiálům propadl i Tomáš. Jak sám říká, mohlo za to také nadšení profesora Petra Němce a docentky Virginie Nazabal, kteří ho vedli v průběhu doktorského studia. A vyplatilo se. Z rukou ministra školství převzal své první ocenění. „Jako začínající vědec si pochopitelně ocenění hodně vážím a je pro mne silnou motivací pokračovat ve směru, kterým jsem se vydal,“ říká mladý vědec. Ocenění si vysloužil za svou disertační práci. Zabýval se v ní optickými a strukturními vlastnostmi tenkých vrstev na bázi selenu a zkoumal také jejich citlivost na světlo.

Zajímá se o laserový pulz

„Za velmi úspěšnou považuji spolupráci s Institutem FEMTO-ST v Besançonu a Fresnelovým institutem v Marseille, která byla zaměřená právě na nelineární optiku v chalkogenidových vlnovodech. Výsledkem byl experiment spojení kvazičástice (plasmon) a zvláštní vlny (soliton). Zjednodušeně jde říct, že se jedná o ojedinělou elektromagnetickou vlnu, tedy laserový pulz, který prochází materiálem bez změny tvaru na relativně dlouhou vzdálenost. Dokáží procházet jedna skrze druhou podobně jako duchové,“ vysvětluje Tomáš, který zkoumá i to, jak moc jsou tyto materiály stabilní při vybuzení elektromagnetickým zářením. Právě světlocitlivost chalkogenidů může být limitací. „Velký zájem o tyto materiály je v oblasti fotoniky – vědy a technologie světla, konkrétně mám na mysli optické přepínání, což je jakýsi ekvivalent přepínání elektrického,“ doplňuje.

A co dál?

Výhodou je, že v této oblasti, a celkově v oblasti amorfních materiálů, je nadále spousta věcí, které lze zkoumat. „U těchto materiálů chybí uspořádání na krátkou vzdálenost, mají poměrně specifické vlastnosti a výrazně se liší od svých krystalických protějšků, které mají naopak většinu vlastností diskrétně definovanou,“ uzavírá Tomáš. Vlastnosti nekrystalických materiálů obecně vykazují řadu jevů, které jsou spojeny s jejich strukturou. „Nejsou definovány pouze složením, ale také způsobem přípravy. Kupříkladu objemový vzorek připravený z taveniny má jiné vlastnosti než tenká vrstva – přičemž oba mohou mít stejné složení,“ vysvětluje s tím, že za to může přítomnost defektů, které jsou při daném způsobu přípravy indukovány. Vazba v chalkogenidových sklech se zpravidla vyznačuje přítomností volného elektronového páru, který je zodpovědný například za světlem indukované změny v těchto materiálech.

Studiu chalkogenidových skel a tenkých vrstev se Tomáš nadále intenzivně věnuje. „S kolegy se neustále snažíme hledat nová řešení, jak připravované materiály zdokonalovat a co nejlépe porozumět jejich chování. Jedním z mých cílů je vyvolat zájem o tyto materiály také u studentů,“ dodává Tomáš, který se kromě výzkumu zapojil také do výuky. Považuje ji za velmi důležitou součást své práce a v blízké budoucnosti by rád absolvoval zahraniční stáž.

Ing. Tomáš Halenkovič, Ph.D., působí od března 2019 jako odborný asistent na Katedře polygrafie a fotofyziky Fakulty chemicko-technologické. Doktorské studium pod dvojím vedením (doctorat en cotutelle) absolvoval v doktorském studijním programu Povrchové inženýrství. Bylo vyústěním dlouhodobé spolupráce mezi Université de Rennes 1 a Univerzitou Pardubice. V průběhu studia strávil celkem 20 měsíců na partnerském pracovišti (Equipe Verres et Céramiques, Institut des Sciences Chimiques de Rennes, Université de Rennes 1). Nyní je na začátku své vědecké dráhy. Na konci listopadu převzal z rukou ministra Roberta Plagy jednu z Cen Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vysokého školství, vědy a výzkumu za rok 2019, a to v doktorském studijním programu. 

Čtyři roky úsilí stojí za novinkou z Univerzity Pardubice, která zkvalitní zdravotnickou péči. Tomáš Syrový z Katedry polygrafie a fotofyziky Fakulty chemicko-technologické navrhl unikátní senzor v obvazu na těle pacienta, který si sám řekne o výměnu. S touto technologií zvítězil v 9. ročníku celorepublikové soutěže pro inovativní projekty „Vizionář 2019“.

„Když je obvaz na těle déle, rána se neléčí a mokvá. Naopak pokud se sundá dříve, je to pro postižené místo často devastující. Senzor uvnitř bandáže upozorní na vhodný okamžik výměny,“ říká doc. Tomáš Syrový.

Takový objev je z hlediska praktického využití vhodný nejen pro pacienty a lékaře, ale snižuje i náklady na obvazy. Bandáže se totiž často mění zbytečně brzy. „Na výměnu senzor upozorňuje výraznou barevnou změnou, a to ze světle šedé na černou. Pacient i ošetřující personál včas zjistí, že je potřeba ránu převázat,“ vysvětluje vědec z Univerzity Pardubice. Tuto novinku ocení i pacienti v domácí péči. Díky objevu nemusí urgovat zdravotníky, aby je přijeli ošetřit.

Výjimečnost senzoru spočívá také ve výrobě pomocí tisku. Oproti jiným výrobkům na trhu je zcela nezávislý na jakémkoliv elektronickém zařízení. Je vytištěn ze sedmi vrstev a jeho velikost se dá libovolně přizpůsobit. „Může být malý od velikosti vhodné pro náplasti až po větší např. pro bandáže, kde je například obvázané celé břicho. Zdravotníci ho využijí zejména při převazech bércových vředů. Ty se totiž léčí několik měsíců,“ upřesňuje docent Syrový. Výhodou senzoru je i to, že je ekologický a dá se případně i kompostovat.

Různé typy senzorů, které Tomáš Syrový vyvinul v řadě spoluprací, se už nyní bohatě využívají v různých odvětvích. Pomáhají například při detekci těžkých kovů, kontrole pitné a odpadní vody nebo detekci plynů. Patří sem třeba i chytré pleny pro dlouhodobě ležící pacienty vyvinuté ve spolupráci s firmou COC s.r.o. „Vyvinul jsem technologii, kterou můžeme tisknout senzor do plenek vysokou rychlostí až 200 metrů za minutu. Ze senzoru pak bezdrátový komunikátor přenese na displej počítače informaci, v jakém stavu plena je. To významně usnadní práci ošetřovatelkám a přináší také důstojnější ‚kontrolu‘ pro pacienty,“ dodává doc. Tomáš Syrový.

Vývoj nového senzoru pro bandáže byl součástí projektu FlexPrint v programu centra kompetence Technologické agentury ČR ve spolupráci s průmyslovými partnery OTK Group a.s., Inotex spol. s.r.o. a COC s.r.o.

První knížku napsal o babičce, která čekala po válce na odsun z vlasti. Druhou o prostitutkách a třetí provází duch mrtvého kluka. Čtvrtou už má téměř dokončenou, bude pro děti. Absolvent Fakulty filozofické Jan Štifter je spisovatel, který uvízl v síti rodinných osudů a ty proplétá do svých příběhů. Současně je šéfredaktorem jihočeského časopisu Barbar!, do kterého sám píše o historii.

Co jste v Pardubicích vystudoval?

Kulturní dějiny v mediálním modulu, hodně času jsme tehdy trávili s novinářem Vlastou Novákem, to byl ohromně laskavý člověk. Na semináře jsme chodili do kavárny, nechával růst diskusi, a té se přece jen víc dařilo u kafe než v aule. Měl jsem rád taky historiky Jaroslava Teplého nebo Václava Vebera.

Jaký váš text skončil jako první v šuplíku?

To, co mě provází celý život: asi ve druhé třídě, možná dokonce na konci první, jsem sepsal na pár stránkách historii naší rodiny. Tehdy jsem ještě neškrábal jako dnes, vzpomínám si na velká, úhledná, krasopisná písmena. To jsem pak svázal a považoval za knížku.

Je pro vás důležité znát své kořeny?

Pro mě byly rodinné dějiny, osudy a vypravování vždycky největší téma, zajímaly mě víc než osudy panovníků nebo letopočty bitev a mírů, které jsem stejně hned po zkoušce zapomněl. Rodina má paměť, pod tlakem velkých dějin se nějak chová. Už tenkrát, v těch sedmi letech, jsem chtěl vědět, kdo jsem, kým jsem a proč takový jsem. Později jsem psal takové naivní detektivní příběhy.

To román Sběratel sněhu už není. Řekněte mi, jak těžké je pracovat s jazykem, aby zapadal do doby, o které píšete?

Román Sběratel sněhu má tři časové roviny, jsou to léta třicátá, padesátá a současnost. Největší problém jsem měl s hovorovou češtinou třicátých let, tam jsem spíš zůstal u jazyka literatury a filmů, ale dnes máme stejně dost mylnou představu, že všichni mluvili jako Oldřich Nový v Kristiánovi, tak to i v knížce celkem sedí.

Lovil jste námět v rodinné historii?

Sběratel se odehrává v Budějovicích, v jedné linii tam žijeme už asi osm generací. Dějiny Budějovic 19. a 20. století jsou do určité míry naší osobní minulostí. Babička Kateřina, to byla Češka z vesnice, si tam koncem třicátých let vzala Němce Jana Stiftera. Její příběh jsem zpracoval v novele Kathy, tam je poválečný lágr, hlad, tyfus, hrozba odsunu, boj proti všemu německému.

Sběratel sněhu tedy na Kathy navazuje?

Trochu ano, minimálně česko-německou otázkou. V naší rodině totiž žil taky třeba nějaký Josef Stifter, malý kluk, kterého máma v roce 1945 utopila. Taky to byla Češka provdaná za Němce, taky měla jít do lágru, ale situaci vyřešila jinak, zabila sebe a dítě. Postava mrtvého Josefa je jednou z hlavních v románu Sběratel sněhu, stejně tak tam vystupuje i jeho máma – vražedkyně.

Takže je to taková duchařina. Máte s duchy nějaké zkušenosti?

Naštěstí ne. Ale nepochybuji o tom, že jsou duchové mezi námi, znám spoustu lidí, kteří s nimi zkušenost mají. Někdy vídá ducha celá rodina. Já je nevidím. Prababička viděla anděla, pak jí umřela dcerka, mám z těch věcí dost velký respekt. Můj život spíš než na setkání s duchy stojí na zvláštních náhodách, ono to spolu určitě souvisí.

Že třeba o někom píšete a pak zjistíte, že jezdil na návštěvu do domu, kde teď žijete s rodinou…

Přesně tak – diplomovou práci jsem připravoval o Karlu Hlubučkovi z Trhových Svinů a pak jsme koupili v Budějovicích dům, kam tenhle Hlubuček jezdil na návštěvy za svým kamarádem, vlastně býval hostem u nás doma. Tuhle spojitost jsme zjistili ale až po čase.

Nebo sháním konkrétní knížku, která už není v distribuci, a najdu ji za pár dní v knihobudce, čeká tam na mě, zcela zdarma. Nemůžu najít vrták jedné velikosti a druhý den ho objevím při cestě ze schůzky na ulici, leží na kraji silnice. Moc si tyhle náhody nedokážu vysvětlit, ale nepátrám po tom, beru to tak, že si umím přát, a jsem za to vděčný.

Nedávno jsem mluvila s jednou kriminalistickou expertkou, říkala mi, že se jí ozvala spisovatelka, protože potřebovala vědět něco ohledně mrtvoly. Obracíte se na odborníky, abyste se držel toho, co se opravdu mohlo stát?

Spíš se snažím všechno ověřovat sám, mám pak na stole knížky, slovníky a lexikony, něco dohledávám v matrikách a kronikách na internetu. Ve Sběrateli sněhu je postava Dominika, kterého zajímají auta, těm jsem nikdy moc nerozuměl, tak jsem sjížděl motoweby a různé inzeráty. Někdy mám pocit, že vlastně ničemu nerozumím, a s tím si musím umět poradit, protože jinak bych neustále obtěžoval odborníky na všechno.

Psát historické knihy vyžaduje vědět něco o době, o které vyprávíte. Navštěvujete kvůli psaní i vědecké instituce?

Když je čas, chodím do archivů, vždycky tam najdu něco, co jsem nehledal. To se skutečně může podařit jen při prohlížení papírů, Google vychrlí rovnou výsledky, ale při hledání v kartotéce má člověk šanci narazit na nehledané.

Na co třeba?

Teď jsem objevil příběh jedné ženy, která přežila koncentrační tábory, v Terezíně se provdala, ale stát po roce 1945 sňatek nechtěl uznat, ona se přesto nedala a pomocí svědků dokazovala, že byla skutečně vdaná. Ten motiv jsem použil v jedné povídce.

Psal jste i o nevěstincích a prostředí lehkých dam. Kde jste pro novelu Café Groll čerpal inspiraci?

Nevěstince a nevěstky za starého Rakouska a republiky byly vždycky téma profesorky Mileny Lenderové…

Chodil jste na její přednášky?

Z těch jsem byl nadšený. Tam jsem poprvé začal studovat dějiny každodennosti, dostal se k několika knihám o prostituci a zjistil, že mě to téma ohromně baví – paní profesorka navíc výrazně vycházela z budějovických pramenů. To mě přimělo k dalšímu studiu.

Jak jste se k prostitutkám dostal?

Vypisoval jsem si všechno možné o starých kavárnách, vinárnách a jiných podnicích s dámskou obsluhou a využil toho nejen v novele, ale i později na přednáškách a vycházkách: občas vedu partu lidí a ukazuji jim, kde byly nejznámější budějovické nevěstince. Ale základ mám od profesorky, ta mě k tématu přivedla.

Kolik podniků v době první republiky v Budějovicích bylo?

Těch bordelů v pravém slova smyslu bylo ve městě jen pár, někdy čtyři, jindy sedm. Ale podniků s dámskou obsluhou, kam se taky chodilo za holkami, bývalo v Budějovicích přes sto. Poté, co jsem vydal Café Groll, mi jeden čtenář vzkazoval, že to je skutečně legendární podnik, protože u nich v rodině se dodnes vzpomíná na to, jak tam jejich pradědeček chytil kapavku.

Kathy, Café Groll, Sběratel sněhu – vaše první tři knihy. Co chystáte dalšího?

Píšu právě dětskou knížku, slíbil jsem ji Albatrosu, ale hlavně svým dvěma synům. Ti se často ptají, v jaké je fázi, kdy to budu hotové. Chystám se teď na dvoutýdenní stáž do Krakova, tam bych měl mít prostor jen na psaní, tak doufám, že tam knížku dokončím.

Kdy ji představíte dětem?

Mám hotové zhruba dvě třetiny. Nejvíc jsem se zabrzdil na začátku, první kapitolu jsem psal asi na pětkrát a pořád to nebylo ono.

O čem knížka je?

Příběh pojednává o klukovi, kterému se dějí zvláštní věci – z ničeho nic třeba kuchyně v domě vypadá trochu jinak, sedí tam úplně cizí lidí, ale jen na chvíli, pak je všechno zase normální.  A ten kluk zjišťuje, proč je to tak, proč se to celé děje. Myslí si, že může cestovat v čase, ale je to trochu složitější.

Kluci vám do psaní taky mluví?

Jsou mi velkou inspirací, jejich svět, fotbal, tablet, hry. Budou pak první, kdo ten příběh uslyší, nechám je kritizovat, podle nich pak některé věci upravím.

Za co vás už zkritizovali?

Spíš je zajímavé, jak kluci uvažují – když jsem jim říkal, že se v knížce objeví talisman, hned se ptají, jestli si ho budou moci čtenáři dokoupit, že by to tak mělo být, nejde přece napsat knížku a nenapojit na to doplňkové produkty. Nebo vyžadují barevné ilustrace, tvrdí, že černobílé nikoho nebaví. Jsou to prostě děti z nové doby.

Píšešete i odborné knihy. Ten dům, Ta továrna. „To“ další bude co?

Ten dům je příběh našeho budějovického domu, Ta továrna popisuje sousední fabriku, kde se dříve vyráběly pláště a klobouky. Na knížkách pracujeme v autorském týmu a každá publikace mapuje historii jednoho objektu. Příště můžeme prozkoumat Ten činžák, Ten mlýn, Tu školu nebo třeba Tu faru, těžko říct, rozpracované právě nic nemáme.

Napadají vás díky psaní odborných knih i příběhy, ze kterých pak vznikne beletrie?

Ono se to vždycky nějak propojí – při práci na knížce Ta továrna jsem se setkal s historkou, kdy kluci šmírovali dělnice při převlékání, a tenhle motiv jsem pak použil i v románu Sběratel sněhu. Nebo jsem do našeho domu usadil novelu Café Groll. Všechny knížky spolu nějak komunikují, postavy procházejí libovolně mezi příběhy, navzájem se ovlivňují a tvoří dohromady jeden literární svět.

Pořád mluvíte o rodných Budějovicích. Přemýšlela jsem, zda máte i na Pardubice nějakou vazbu. V rozhovoru pro Idnes.cz jste ale mluvil o pradědečkovi od Pardubic.

Babička z matčiny strany pocházela z Horního Jelení, kdysi okres Vysoké Mýto, dnes Pardubice. Tak jsem vlastně z jedné čtvrtiny z východních Čech. To mě vlastně přivedlo i na pardubickou univerzitu, šel jsem někam, kde jsem měl příbuzné, vrátil se na pár let do kraje svých předků. Bylo to pro mě důležité, a navíc i určující pro další život, na fakultě jsem potkal svou budoucí ženu Evu.

Zase to tak mělo být.

Ano. V jeden moment, a právě v Pardubicích, se propojila minulost s budoucností. Máme spolu tři děti, ke dvěma klukům loni přibyla dcera Meda, po křtu dostala ještě jméno Josefa, právě po té jelenské babičce. Na Jelení jsem zažil ještě staré pratety, jezdil jsem za nimi o víkendu a nechával si od nich vyprávět.

O čem mluvily?

O svých rodičích, bratrovi Jendovi, který šel bojovat proti nacistům a ve čtyřiačtyřicátém umřel při Slovenském národním povstání, bylo mu sedmnáct let. O andělovi, který zvěstoval neštěstí. O tatínkovi, mém pradědečkovi, tomu se říkalo Tarzan…

O pradědečkovi Tarzanovi taky něco napíšete?

To nosím v hlavě už roky. Jednou přijel na Jelení cirkus a on se vsadil, že přepere medvěda, což se mu povedlo. Vysloužil si tak přezdívku Tarzan. Živil se jako nádeník – jednou dláždil ulici, jindy ledoval, organizoval chmelové brigády nebo chytal potulné psy a zval pak sousedy na „paví hody“. Za mrtvého syna Jendu dostal po válce vilu v Trutnově, ale domov tam nenašel, tak se zase vrátil na Jelení. Máme tam rodinnou hrobku, tak se tam pořád vracíme, a jestli to vyjde, vrátím se tam během pár let i s knížkou.

Vaše knihy se čtou jedním dechem. Přemýšlel jste o jejich filmovém ztvárnění?

Nejsem filmový producent, takže tohle zařídit neumím. Pro každého autora je velká čest, pokud se jeho příběh dočká zfilmování.

Vedle psaní knih se živíte jako novinář. Jak velký rozdíl je mezi literárním psaním a žurnalistikou?

Nemusí být zas tak velký. I článek se snažím psát trochu literárně – vždycky si říkám, jestli se to dobře čte. A většinou funguje vlastní pocit, jednoduše vím, jestli se mi to líbí nebo ne. To pak funguje i zpětně, s čím je člověk spokojený, to pak čtenář ocení, ať je to povídka nebo článek do novin. Nicméně každý žánr má určitá specifika, beletrie dává větší prostor fantazii.

Teď jste šéfredaktorem časopisu Barbar. Kde vychází?

Barbar je magazín pro jižní a západní Čechy, založil jsem ho v roce 2013, vychází už sedmým rokem. Vznikl poté, co jsem opustil redakci týdeníku 5+2 dny, kde jsem působil jako šéfredaktor, měl jsem tenkrát pocit, že na trhu něco chybí, a tím něčím byl regionální lifestylový magazín. Přinášíme vlastní publicistiku, rozhovory, reportáže.

Co historie?

Ta tam samozřejmě nemůže chybět. Občas něco napíšu sám, ale většinou pro nás píší jiní historici. Jeden článek do Barbara před časem napsala i profesorka Lenderová. Jmenoval se „Jak se šlapalo pod Černou věží“ a dodnes patří k těm nejčtenějším na našem webu.

Mgr. Jan Štifter (*1984)

Novinář a publicista, narozený 1984 v Českých Budějovicích. Působil v redakcích MF DNES, Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor, v roce 2012 zakládal jihočeské redakce týdeníku 5+2 dny a o rok později lifestylový magazín Barbar! Žije v Českých Budějovicích, s manželkou Evou mají tři děti: syny Prokopa a Hynka a dceru Medu. Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky, čekající po 2. světové válce ve vyhnaneckém lágru na odsun. Novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře, který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla. Na Kathy a Café Groll Štifter navázal třetím budějovickým příběhem: román Sběratel sněhu, za který získal řadu ocenění, mj. cenu Cenu čtenářů České knihy. Je absolventem oboru Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice, vedle prózy se věnuje odborným textům, mapuje dějiny domů a jejich obyvatel – je spoluautorem publikací Ten dům, Ta továrna a Svinenské návraty.

Prochází se po mole a pak po večerech vysedává nad makro a mikro ekonomií. Nová Miss ČR Nikola Kokyová (20) totiž studuje Ekonomiku a provoz podniku na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Dívka, která osm let závodně tančila v latinsko-amerických a karibských rytmech, o svých kořenech neřekla do poslední chvíle soutěže. Nakonec se stala první dívkou, která má napůl romské předky.

Proč se dnes dívka přihlásí do soutěže Miss?

Soutěže krásy jsem s rodinou sledovala už od dětství a vždycky jsem si říkala: Tohle chci jednou zkusit. Ve čtrnácti jsem přihlásila se do regionální soutěže Miss Kolínska. Měla jsem číslo jedna, a získala titul první vicemiss. Shodou okolností jsem to stejné číslo měla i teď v Miss ČRa vyhrála jsem. Po několika letech jsem si říkala: Je ti dvacet, věnuješ se modelingu, není nejvyšší čas zkusit celorepublikovou soutěž? Pro modelku znamená dvacítka být skoro jednou nohou v důchodu. Svůj věk jsem brala jako životní milník. Zamyslet se nad tím, co v životě chci, co nechci, co je špatně, co je dobře. A tak jsem s velkou podporou rodiny i přátel nakonec odeslala elektronickou přihlášku.

Nebála jste se odmítnutí?

Během soutěže mě vůbec nenapadlo, že bych mohla vyhrát. Celou soutěží jsem si myslela, že to nevyjde. Musíte absolvovat více kol, není to tak, že jeden casting a hned finále. Prvním krokem bylo přihlásit se do soutěže, pak jít na casting, dostat se do semifinále, tady uspět, a postoupit do finále.  Než získáte korunku, musíte projít mnoha koly. Šla jsem to ale zkusit. Kdyby to nevyšlo? Říkala bych si, že mě v životě čeká nejspíš něco jiného.

Ale ono to vyšlo. Změnila vás soutěž?

Finále bylo na konci října, takže se z toho ještě vzpamatovávám. Pořád mi nějak nedochází, že jsem to vlastně celé vyhrála. Celou dobu jsem si říkala:Hlavně si to pojď užít, ať máš co vyprávět vnoučatům. To bylo takové moje motto. Ještě nedokážu říci, co se mi v životě změnilo, zatím se s tím vším seznamuji. Dozvídám se, co mě v tom následujícím roce čeká, organizace dalšího ročníku, reprezentace v rámci světové soutěže atd. Celé to trvalo sedm měsíců, takže mě to určitě v něčem posunulo. Nechci, aby si lidé mysleli, že jsem vyhrála a od teď budu namyšlená. Pořád stojím nohama na zemi. Považuji se za obyčejného člověka, kterému se jenom něco podařilo a může ho to posunout dál.

Je něco, co vás v soutěži překvapilo?

Popravdě jsem vůbec nevěděla, co čekat, i když jsem předtím absolvovala regionální soutěž krásy. Co mě ale určitě překvapilo, byla celá organizace. Jak organizátorka, tak produkční tým i majitelé k nám přistupovali na velice přátelské úrovni. Nenutili nás dělat něco, co bychom nechtěly. Za to jsem byla ráda, protože kolektiv u mě hraje velkou roli. Možná jsem si to i představovala tak, že si holky na soutěžích krásy trhají vlasy, ale tak to vůbec nebylo. Byly jsme kamarádky až do poslední chvíle a myslím, že je tomu tak i nyní. Vytvořily jsme si mezi sebou takovou „missí“ rodinu.

Jaké jsou vaše koníčky?

Od dětství jsem se věnovala tanci, latinsko-americkému a karibským tancům. Ty jsem dělala dokonce závodně. I ve finále miss jsem tancovala salsu a bačátu. Tanec je už součástí mého života, a i když se mu nyní nevěnuji tak, jak bych chtěla. Ale ráda si ve volném čase zatancuji. V rámci přípravy na miss a udržování postavy se mi nevyhnul ani kruhový trénink. Vedle něj a tance mám ráda moderování společenských akcí a točení reportáží, které jsem připravovala tři roky pro televizi Kolín a svoboda.info. Nakonec jsem se „zblbla“ do ekonomie.

Jak se dá „zblbnout“ do ekonomie?

Maturovala jsem z hotelnictví a cestovního ruchu a naše škola vyučovala i ekonomické předměty. Já se tak seznámila s účetnictvím, marketingem, managementem i ekonomií, mikrem a makrem, a z toho jsem také maturovala. Mikro a makro mi lezlo docela dobře do hlavy a bavilo mě. Maturita dopadla za jedna a já to chtěla studovat i dál. Ekonomika a provoz podniku není obor, který by byl striktně pouze o ekonomii. Jsem sice teprve ve 2. ročníku, ale vím, že z mojí fakulty je široké uplatnění. Z Kolína to mám do Pardubic hezky na trati, do Prahy jsem vůbec nechtěla. Až teď si k ní hledám cestu.

Jaký předmět je váš oblíbený?

V prvním ročníku se mi nejvíce líbila právě mikro a makro ekonomie. Také nauka o podniku a obecně ekonomika. Máme dobré učitele a doufám, že s dalšími ročníky se půjde více do praxe.

A co vám naopak nejde?

Nejhorší předmět je pro mě matematika. Ta pro mě byla ze začátku hodně složitá, ale pomohlo mi doučování.

Jak vás vnímají spolužáci, gratulují vám k úspěchu?

Ještě úplně ne, moc lidí to na univerzitě neví. Není to tady totiž jako na základní nebo střední škole, kde se každý s každým zná. Ale mám tady svojí partu, která od začátku soutěž sledovala. Podporu od kamarádů z univerzity mám i díky reportážím a článkům. Občas na mě lidé koukají, ale těžko říct, jestli je to zrovna kvůli tomu, že jsem Miss.

Jaký je váš životní vzor?

Mým vzorem jsou určitě rodiče. K nim vzhlížím každý den, zejména k tatínkovi, se kterým jsme si hrozně podobní. Spoustu věcí jsem po něm zdědila a jsem za to ráda. Když se rozhoduji, říkám si, jak by to udělal táta. A moje máma je moje podpora ve všem.

Byla jste od rodičů motivovaná i ke studiu na vysoké škole?

Určitě, zejména z tatínkovy strany jsem k tomu byla hodně vedená. Mě ani nenapadlo, že bych na vysokou školu nešla. Neuměla jsem si představit, že bych šla v devatenácti letech pracovat. Od rodičů jsem měla velkou podporu a motivaci. Jsem ráda, že mám možnost studovat. Ani po tom titulu miss to není jinak. Stále je pro nás doma vzdělání na prvním místě.

Takže zamíříte i na navazující studium?

Určitě to plánuji. Nyní však spíše přemýšlím nad bakalářskou prací a jsem zvědavá, jak to půjde i v rámci soutěže dohromady. Tento rok bude náročný. Vůbec ale nepřemýšlím nad přerušením nebo individuálním plánem.

Kde se vidíte za deset let?

Na molu asi úplně ne. Jak říkám, mojí prioritou je škola, takže nyní chci především dodělat bakaláře a posléze navazující studium. V budoucnu bych chtěla mít vlastní podnik. Modeling je můj koníček a věc, která mě momentálně naplňuje, ale určitě si nedovedu představit, že bych ho dělala celý život. Dokud to půjde, tak budu ráda, že se budu moci projítpo mole nebo se organizačně zapojit do dalšího ročníku soutěže. Něco nafotit, podívat se do ciziny. Ale nemyslím si, že by se v České republice dalo uživit pouze modelingem. A asi bych to ani nechtěla.

Práce v zahraničí vás neláká?

Nikdy jsem nebyla na dlouhé pobyty v zahraničí. Jsem ráda se svojí rodinou. Možná toho občas lituji, protože je dobré nasbírat zkušenosti mimo rodnou zemi. Díky vítězství v soutěži vycestuji v rámci světové soutěže. Ale odjet na dva roky do zahraničí za modelingem, to není úplně můj sen.

Mnoho českých misek posléze pomáhá v rámci charity a dobročinnosti. Přemýšlela jste, kam by vás to v tomto směru táhlo?

Dnešní mladá generace tráví vesměs hodně času u televize, na telefonech a neřeší vlastně žádnou pomoc. Já bych se chtěla věnovat dětem. Rodiče mi odmala kladli na srdce, abychom pomáhali druhým, takže jsem k tomu vedená. S charitou jsme se seznámily ještě před finále soutěže v rámci natáčení videí. Každá z nás si musela vybrat nějakou organizaci a já si tenkrát vybrala psí útulek v Kolíně, který znám už od základní školy. Když jsem o něm natáčela, byla jsem od jedné paní osočena, že jsem si vybrala zvířata, a nikoliv lidi. To se mě hodně dotklo. Doufám, že i díky titulu Miss budu mít větší možnost pomoct. Už jsem navštívila třeba Dětské centrum v Kolíně, kam jsem pozvaná i na vánoční jarmark.

To jde zřejmě ruku v ruce se vstupem do mediálního světa. Čtete si komentáře u článků?

První negativní komentář mě hodně zasáhl, protože si dost věcí beru k srdci. Není to úplně jednoduché, ale společnost i média takto fungují. Články rovnou vychází s negativním titulkem a lidé to vlastně chtějí, a to je smutné. Komentáře čtu a vždy si z toho snažím něco vzít. Ale postupně jsem dospěla k tomu, že to asi nemá smysl. Zvlášť po nahlédnutí do profilu některých lidí na sociálních sítích. Většinou píší ti, co nikdy nic nedokázali a ani se nesnaží dokázat. Mají nudný život, a proto možná řeší druhé. Věřím ale, že se vůči tomu víc obrním.

O vašem etnickém původu nikdo v soutěži nevěděl?

O svém původu ani moc nemluvím. Nemyslím si, že je v dnešní době podstatné někam přijít a říct já mám romský původ. Není to o tom, že bych se za něj styděla, to vůbec ne. Jsem ráda, že jsem napůl Romka, protože jsem díky tomu jiná. A možná díky tomu jsem v soutěži zaujala. Prostě jsem taková a myslím si, že by se mělo pohlížet na lidi, podle jejich komunikace, vyjadřování, schopností, dovedností, vzdělání. Také na druhé takto pohlížím. Neřeším, jestli je žlutej, modrej nebo fialovej. Když mi je ten člověk sympatický, tak se s ním bavím. Kdyby mi někdo napsal, ať jdeme na kafe, asi bych jako první neřešila, jaké je národnosti nebo původu.

Chtěla byste změnit pohled české společnosti na Romy?

Docela ráda. Znám totiž mnoho Romů, kteří jsou úspěšní, vzdělaní a od kterých by si mohli brát ostatní lidé zkušenosti a ponaučení. Setkávám se s názory, že tato komunita nechodí do práce, žije na sociálních dávkách, doma to mají špinavé, děti nechodí do školy, jsou zanedbaní. Mrzí mě, že jsou Romové házeni do jednoho pytle. Já nemám úplně romskou rodinu, mám pouze tatínka s romskými předky. A tatínek je vzdělaný člověk s několika tituly. Pracoval v armádě, nyní je na Krajském úřadě Středočeského kraje a kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu. Můj brácha bude nyní končit práva. Ale není to pouze moje rodina, v Česku je mnoho úspěšných Romů. Nemyslím si, že bych mohla ovlivnit názor na romskou komunitu. Navíc je tu mnoho otázek, co by měl řešit také stát třeba v rámci bydlení. Doufám, že inspiruji romské děti a mladistvé, kteří si mohou říct: Ona to dokázala, i když má romský původ. V soutěži to také nevěděli. A já se snažila, aby mě poznali takovou, jaká jsem.

Být více vidět, získat více studentů, ocenit nadstandardní práci akademiků nebo vytvořit excelentní vědecké týmy. Nový děkan Fakulty filozofické Jiří Kubeš má ve svých plánech na další čtyři roky jasno. Fakulta potřebuje zviditelnit a internacionalizovat. Na změny ale nebude sám, pomohou mu noví proděkani.

Den před nástupem do děkanského křesla jste měl smíšené pocity. Už se ustálily?

Pocity jsou pořád smíšené. Člověk si hned nezvykne být vedoucím stovky pracovníků a tisícovky studentů, fakulta je velký organismus. Ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se do role děkana postupně dopracoval. Na fakultu jsem přišel v roce 2001. Začínal jsem jako řadový magistr, pak odborný asistent, byl jsem dlouholetým členem akademického senátu a čtyři roky jsem jemu předsedal. V posledním roce jsem několik měsíců vedl Ústav historických věd… Když se to všechno sečte, tak si říkám, že dvacet let jsem sbíral zkušenosti, abych došel až sem.

A co bude následovat teď? Jaké změny?

Vytyčil jsem si čtyři oblasti, ve kterých bych chtěl během svého čtyřletého mandátu něco změnit. Jedna z věcí je více zviditelnit fakultu na veřejnosti. Mám pocit, že jsme zaspali s propagací. Nemám na mysli propagaci na univerzitní úrovni, ta funguje, ale na fakultní. Moc jsme o sobě nedávali vědět, ačkoliv se domnívám, že se máme skutečně čím pochlubit. Nejedná se přitom o dobré výsledky pouze v jednom oboru.

Jak toho chcete docílit?

Není to samozřejmě úkol jen pro mě, i když mám v tomto směru nezastupitelnou roli. A také se této role rozhodně vzdávat nebudu. Jednak je potřeba koordinovat síly v rámci celé univerzity a využít toho, co už dobře funguje. Na jedné straně se můžeme spolehnout na univerzitní PR oddělení, dlouhou dobu dělá fakultě dobré jméno naše Univerzita volného času a v posledním roce jsme se naplno zapojili i do propagačních akcí, jako je například Noc vědců nebo Vědecko-technický jarmark.

Je ale nově třeba, abychom více propagovali i úspěchy našich konkrétních pracovníků. Například publikují skvělé knihy: z poslední doby bych upozornil třeba na knihu našeho sociálního antropologa Adama Horálka s názvem Velký čínský národ. Nacionalismus s čínskými specifiky. Naši lidé jsou též zapojeni v přínosných projektech, máme tu zajímavé a slavné zahraniční hosty (na historii nyní měsíc působí polský medievista a bohemista prof. Wojciech Iwańczak z Krakova) nebo organizujeme diskuse na palčivá témata. O tom všem by se měla veřejnost více dozvědět.

Nechceme ale jen, aby přicházeli lidé za námi na akademickou půdu, ale chceme být více vidět v městě i v kraji. K tomu chceme využít některých nových akcí. Například hejtman Pardubického kraje Martin Netolický nám pro příští rok přislíbil záštitu nad prvním ročníkem studentské dějepisné soutěže pro střední školy. Už máme vymyšlený koncept, chceme tím také nalákat ke studiu historie. Navíc ti nejlepší by mohli být přijati i bez přijímacího řízení. Spolupráce s Pardubickým krajem může být ale daleko větší.

Co ještě podnikáte a co vydáváte?

Nedávno představila univerzita ve Východočeském divadle knihu Nejisté dny sametové revoluce, kterou editovala naše doktorandka Marie Jílková. O nové knize, vystavěné na základě deníků stávkujících vysokoškolských studentů v Pardubicích z přelomu let 1989 a 1990, informovala také média. Katedra sociální a kulturní antropologie dělá spoustu zajímavých činností, které se příliš nepropagovaly. Mají například vlastní akci Sociokon, koná se každoročně na jaře v Divadle 29. Vedoucí katedry Adam Horálek má se svými kolegy další skvělé nápady, které uvádějí do praxe. Na anglistice zase pracují se studenty formou adaptačních kurzů. Některé aktivity jsou tradiční, některé teprve začínají, a proto je potřeba dát je do kalendáře a počítat s nimi i dál. Řadu věcí ale nemusíme vůbec vymýšlet, protože dlouhodobě fungují. Dvacetiletou tradici má již zmíněná Univerzita volného času. Na prvních ročnících bylo maximálně 40 lidí a dnes jich chodí 150 každý rok. Jsou to velmi obsazované a velmi oblíbené kurzy z velké části zaštiťované právě místními historiky. Ale přednášejí tam i kolegové z jiných kateder.

Chcete také více oslovit uchazeče o studium?

Fakultu trápí malý počet studentů na některých oborech, a to dlouhodobě. Chci udělat vše proto, abychom studenty získali na konkrétní obory.

Jaké obory máte na mysli?

Například obor Slavistická studia zemí Evropské unie má málo studentů, jak na bakalářském, tak magisterském studiu. Do prvních ročníků nenastupuje ani deset uchazečů. Studenti chybějí i religionistice nebo na němčině. Více studentů chceme také přitáhnout inovacemi studijních programů. Nyní nově akreditujeme bakalářské obory na historii a přinesou poměrně hodně změn. Třeba tradiční bakalářský obor kulturní dějiny jsme přejmenovali na kulturně-historická studia a chceme do nich zapracovat více praktických kurzů. Podobně by se měl změnit studijní program religionistiky a výuka by se měla ubírat moderním směrem, nikoliv tím klasickým. Dnes je opravdu velmi těžké studovat arabštinu, hebrejštinu a další pramenné jazyky.

Kde si naopak nestěžujete?

Největší zájem ze strany uchazečů je o studium anglického jazyka, což je v dnešní době vcelku pochopitelné. Pak se hodně hlásí na humanitní studia. Je to studijní program katedry věd o výchově, což je vlastně velmi obecný program bez výraznější specializace. Najdete v něm základy z více oblastí, což potvrzuje naše názory, ale i kolegů z jiných univerzit, že studenti jsou dlouho nerozhodní v tom, co vlastně chtějí. Vnímají to tak, že z obecné specializace se mohou odrazit do další.

Fakulta má v současnosti kolem tisícovky studentů. Byly ale doby, kdy jich měla až dva tisíce. Chtěl byste se tomuto číslu přiblížit?

Otázkou je, proč. Je potřeba dostat studenty na některé obory, kde jich je málo. Ale nemá smysl každý rok nabírat do oboru padesát lidí. Je to pak na úkor kvality. Dnes to nefunguje tak, že čím víc studentů máme, tím máme i větší dotace. Nemůžeme nabrat tisíc studentů navíc a čekat od ministerstva příslušné částky na hlavu. Naopak budeme potrestáni, protože nedodržíme kvóty. Je tedy kontraproduktivní, abychom ve velkém nabírali studenty. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby na každém z oborů bylo v ročníku kolem 15 lidí, protože s takovou skupinkou se dá nejlépe pracovat a navíc by pak akademičtí pracovníci měli čas jak na výuku, tak na vědu. Naši anglisté a amerikanisté jsou totiž přehlceni výukou, protože vyučují nejvíce na fakultě.

Studenti mají také velké možnosti studia v zahraničí, přesto moc nevyjíždějí. Čím to je?

Já jsem studoval v devadesátých letech a možnosti vyjet přes Erasmus nebyly. Po roce 2000 se s programem roztrhl pytel, nicméně je pravdou, že musíme studenty často přemlouvat k tomu, aby někam vyjeli na delší dobu. To se nám nedaří.

Proč nemají zájem?

Ty důvody jsou rozmanité. Jedním z důvodů je ten, že neumí tolik jazyk a nedůvěřují si. Přitom těch smluv a destinací, kam mohou vysokoškoláci jet, je opravdu hodně. A nejsou to lokality pouze v Evropě. Přestože těch dohod je uzavřených celá řada, existují destinace, kde smlouvy nemáme a které bych jako historik ocenil. Bylo by například skvělé mít uzavřenou smlouvu s vídeňskou univerzitou. Je tam obrovská knihovna a bohaté archivy k dějinám českých zemí, jenže tam už nyní mají zahraničních studentů tolik, že o další smlouvy moc nestojí. Naštěstí můžeme studentům doporučit stipendijní pobyty, díky nimž se do Vídně dostanou (třeba v rámci programu AKTION), a ti nejlepší s vědeckými ambicemi toho využívají.

Neznalost jazyka je jedna věc. Co dalšího jim brání ve studiu v zahraničí?

Obecně si myslím, že se z dnešních studentů příliš rychle stávají dospělí závislí na stabilním příjmu a z toho plynoucího materiálního pohodlí. Má to ale i praktičtější důvody. Řada studentů se domnívá, že když se vrátí, neuznáme jim kurzy, přijdou o získané kredity, ale také o čas. Tím pádem budou muset prodlužovat studium. Pokud se ale výuka podobá tomu, co je v nabídce studia u nás, tak kurzy samozřejmě uznáváme. Nikomu nechceme dělat problémy, ale naopak jsme rádi, že studenti sebrali odvahu a vyjeli.

Kam se nejčastěji jezdí?

Jednoznačně dominují pobyty ve Španělsku (Sevilla, Valencia), v Německu (Jena) a pak se pravidelně jezdí do Polska (Katowice nebo Toruń) či Slovinska (Lublaň). Máme ale i smlouvy v pobaltských státech, třeba v Estonsku, nebo v Turecku.

Fakulta má sedm kateder, jeden ústav a jedno výzkumné centrum. Jakou vědu produkují?

Co se týče základního výzkumu, jsme na druhém místě na univerzitě. Sociální antropologové či pracovníci katedry věd o výchově jsou schopni dělat velmi slušný aplikovaný výzkum, mohou spolupracovat s magistrátem i krajským úřadem. Letos jsme například podávali čtyři TAČR projekty na aplikovaný výzkum. Na vědu by mělo jít také více peněz. Na fakultách brzy začnou vznikat vědecké týmy.

Pokud chceme uspět, musíme mít pracoviště, která jsou internacionalizovaná. To je další má vize. Například naše výzkumné Centrum pro etiku napojené na katedru filosofie má mezi pracovníky velkou část cizinců. Polovina doktorandů na katedře filozofie je ze zahraničí, polovina personálu jsou také cizinci. Je to vlastně takový ideál, kam bychom to všichni na fakultě měli dotáhnout, takhle daleko zatím na ostatních pracovištích opravdu nejsme. Už se ale zlepšujeme. Například na historii zveme od začátku roku 2019 každý semestr zahraničního hosta na měsíční pobyt, také naše pracovníky se snažíme dostávat více ven, a to až na půlroční pobyty. Loni takto vyjeli tři, další dva budou následovat příští rok.

Na fakultách mají vznikat vědecké týmy. Kdo je bude tvořit?

Jeden velký vědecký tým už máme: kolegy z Centra pro etiku pod vedením doc. Niklase Forsberga. Každý další tým bude mít svého lídra, který si k sobě stáhne odborné asistenty, případně i doktorandy a vytvoří si pracovní skupinu od dvou až třeba do deseti lidí. Záleží na tom, jak je výzkum důležitý a náročný. V zimě tyto týmy dotvoříme a pokusíme se zároveň vytvořit nástroj, kterým bychom je financovali v horizontu dvou až tří let. Budeme proto inovovat směrnici o tvůrčí činnosti.  Jména některých lídrů budoucích vědeckých týmů za Fakultu filozofickou jsou už známá a jedná se o vynikající odborníky v oboru historie. Je to například profesorka Milena Lenderová nebo profesor Petr Vorel. Jeden z těch týmů bych mohl vést i já či můj nástupce ve funkci vedoucího ústavu historických věd doc. Pavel Marek. Další skupiny se jistě vytvoří na katedře filozofie, u sociálních antropologů či anglistů (když se jim uleví ve výuce).

Jak to bude vypadat s oceňováním akademiků?

Obecně chce ministerstvo do budoucna podporovat lidi s kvalitními vědeckými výsledky. Ve chvíli, kdy naběhne financování podle nové metodiky, měly by přitékat větší peníze na vědu, než tomu bylo dříve. Měli bychom to pocítit někdy v roce 2021. Na fakultu pak přijdou peníze skutečně na ty, kteří je vědou vydělali. Proto se snažíme podpořit vznik vědeckých týmů. Otázkou je, zda se peníze budou rozdělovat do celé České republiky, jestli budou vážit stejným metrem všem univerzitám. Věřím ale tomu, že i kdyby se změnila vláda, podpora vědy bude nadále prioritou. Nesmíme ale zapomínat, že podporu zaslouží i vynikající učitelé, kteří třeba nemají zas až tak velké vědecké výsledky.

Jak jste si vybíral nové proděkany?

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Myslel jsem si hlavně, že to bude daleko rychlejší. Když mě na konci května zvolili, vypadalo to, že fakulta je připravena na změnu. Oba kandidáti jsme zvažovali zásadní obměnu na místech proděkanů. Já jsem si říkal, že někteří proděkani byli ve funkcích velice dlouho, potřebují dodělat habilitace a získat nové projekty. Definitivně jsem ale tým kupodivu poskládal až v polovině října. Z katedry literární kultury a slavistiky jsem si vybral proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj, tím je Ivo Říha. Anglistka a předchozí předsedkyně fakultního akademického senátu Irena Reimannová má na starosti pedagogickou činnost a studijní agendu, zřejmě jedno z nejméně vděčných proděkanských míst. Pro vědu a tvůrčí činnost se stala proděkankou Šárka Bubíková z katedry anglistiky a amerikanistiky. Je to žena s velkým rozhledem a zkušenostmi, proto jsem ji ustanovil svou statutární zástupkyní. Proděkanem pro zahraničí a doktorská studia je docent Tomáš Hejduk z katedry filosofie, jenž má bohaté zkušenosti s cizinci z Centra pro etiku.

Budete jako děkan dál učit?

Část výuky jsem si ubral a předal kolegům na historii. Ale zároveň nechci výuku redukovat úplně, protože výuka mne vždy bavila a kontakt se studenty považuji jako akademik za klíčový. Jinak by o mne jako o vedoucího kvalifikačních prací za chvíli nikdo neměl zájem a ztratil bych se z jejich životů. To není myslitelné, a proto jsem si nechal dva kurzy. Jedním z nich jsou Současné trendy bádání (myšleno historického bádání) a díky tomuto kurzu se potkávám se všemi magisterskými studenty na historii. A pak jsem chtěl mít něco méně závažného, a proto jsem pro zimní semestr vypsal výběrovou přednášku a učím po dlouhé době Aristokratická sídla v raném novověku. V letním semestru budu mít Metody historikovy práce opět pro magistry a pro bakaláře Dějiny každodennosti v raném novověku, což je kurz, který na naší fakultě učím už skoro dvacet let a je to moje srdeční záležitost. Samozřejmě se také nebudu vyhýbat popularizačním akcím. Děkan má být vidět, takže se nadále budu objevovat na Noci vědců či Vědecko-technickém jarmarku.

Indíra Gándhí řekla: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvláště nepozornými žáky.“ Myslím, že to stále platí. Historie na jedné straně otevírá člověku obzory a učí nás kriticky myslet. Je to široce uplatnitelné poznání, protože historie učí vnímat události v kontextech. Když nepochopíme minulost, nejsme schopni uvažovat o tom, co budeme dělat dnes a proč a jakou budoucnost chceme vytvářet. Bohužel však zároveň mnoho lidí roli historie nechápe, historické vzdělání nepovažuje za potřebné, anebo historii vnímá jen povrchně a zneužívá ji pro dosažení svých současných cílů. Proto je třeba humanitní a sociální vědy a obzvláště historii stále vyzdvihovat. Pokud humanitní vědy zmizí, staneme se společností bez paměti a bez schopnosti kriticky přemýšlet.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D. (* 1975)

Rodák z Pelhřimova je absolventem oboru učitelství dějepisu a anglického jazyka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také pokračoval v doktorském studiu až do roku 2006. Od roku 2001 působí na Univerzitě Pardubice, tady se také v roce 2011 habilitoval. Od února 2019 vedl Ústav historických věd na Fakultě filozofické. Byl dlouholetým členem Akademického senátu, který i jako předseda čtyři roky vedl. Specializuje se na dějiny raného novověku a zejména na dějiny habsburských panovníků, jejich dvorů, české a moravské šlechty a jejího životního stylu. Za 20 let v oboru publikoval šest monografií a skoro pět desítek domácích i zahraničních studií. Poslední kniha „V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740‟ vznikla z řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky v roce 2018 a sepsal ji tým deseti historiků z Pardubic a Prahy pod jeho vedením. V posledních letech vystoupil na mnoha zahraničních konferencích a byl jedním z výkonných redaktorů historického časopisu Theatrum historiae, u jehož vzniku v roce 2006 stál. Je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří florbal a hudba.

Její manžel neumí vařit vůbec. Zato ona vaří každý den a ještě o tom píše. Hned vedle kuchyně má ateliér, kde své kuchařské výtvory fotí. Svatava Vašková je absolventkou oboru Kulturní dějiny v mediálním modulu na Fakultě filozofické a dnes stojí za úspěšným blogem Coolinářka. 

„Dlouho jsem si lámala hlavu, jak se představit…“ „Ahoj jsem Svatava a jsem blázen… blázen do jídla.“ Přesně takhle se popisuje Svatava na svých stránkách. K humanitním oborům tíhla už během studia gymnázia. Po roční zkušenosti na muzikologii v Brně přešla do Pardubic. Na univerzitu vzpomíná moc ráda. Získala díky ní vědomosti, titul a našla si také spoustu přátel. V posledním ročníku na vysoké škole začala pracovat na plný úvazek jako manažerka a produkční hradeckého Klicperova divadla. Vydržela zde osm let, než šla na mateřskou. „Na toto životní období moc ráda vzpomínám. Byla to skvělá zkušenost.“

Začala psát, aby se nezbláznila

Říká se, že mateřská dovolená „bere půlku mozku“, a tak se ji Svatava rozhodla zpestřit vymýšlením a psaním receptů. V nadsázce říká, že má přeci i zápočet z tvůrčího psaní. „Na začátku by mě vůbec nenapadlo, že mě to bude jednou i živit. Jsem ráda, že jsem čas doma zužitkovala. Naučila jsem se něco nového a prozkoumala úplně jiný obor, než jsem doposud znala. Tím myslím především fotografování.“ Oblíbila si španělskou, indickou a vietnamskou kuchyni. Zase tak často je ale nevaří. Raději si na autentickou specialitu zajde do specializované restaurace nebo je ochutnává přímo v zemi, odkud jídla pochází. 

Svatava vydala už čtyři knihy, ta loňská je inspirována konceptem hygge. Fenomén útulna není ale nic nového. Zvelebujete svůj domov a životní prostor v příjemně pozitivním a pohodovém duchu a těšíte se z maličkostí – krásně prostřeného stolu, svíček a dekorací. Podle výzkumů jsou Dánové, odkud tento styl pochází, jedním z nejšťastnější národů na světě. „Skandinávci to jen pojmenovali. Knížka je plná našich oblíbených receptů a taky fotek ze života, které snad tu správnou atmosféru navozují,“ říká autorka, která si čím dál víc uvědomuje, jak důležité je harmonické prostředí zvlášť, když v něm má vyrůstat malé dítě.

Od focení k videu

Jako bloggerka není úspěšná jen ve vydávání knížek. Získala také cenu v soutěži Rok s Megapixelem. Její fotka s krevetami se stala vítěznou. „U každé fotky je důležitá práce se světlem. Navíc krevety jsou mimořádně fotogenická surovina, takže takové jídlo se fotí snadno. S oblibou tvrdím, že i fotka jídla může být sexy… Nejen tím, že na pokrm máte chuť, ale musí ve vás vyvolat celkově estetickou libost.“

Aby nevypadla ze současných trendů v oboru, sleduje sociální sítě a nechává se inspirovat nápady z celého světa. Ty pak promítá do svých knížek. Také jejich grafická podoba je pro ni velmi důležitá. „Stejně jako nekvalitní papír, tak i špatná grafika dokážou výpravnou knížku dokonale »zabít«. Ráda bych se časem naučila své recepty i natáčet,“ říká kulinářka, která se přiznává, že českou foodblogerskou scénu nesleduje moc pozorně. Má ale své oblíbené kolegyně, se kterými se zná z akcí. Tím spíš ji překvapilo, když ji nominovali do Top 25 v anketě Foodblog roku, protože je tak trochu mimo tuhle komunitu. 

A která jídla má nejraději? „Časem zjišťuji, že mými nejoblíbenějšími se staly ty od maminky, na kterých jsem vyrostla.“ 

Svatava Vašková alias „Coolinářka“

Narodila se 12. prosince 1981 v Pardubicích. Vystudovala Kulturní dějiny na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Úspěšná česká foodbloggerka píše svůj blog od roku 2015 a za tu dobu zveřejnila bezmála 300 receptů. Blogování a fotografování jídla se nyní věnuje profesionálně a její recepty jsou vyhledávaným zdrojem inspirace pro široký okruh českých amatérských kuchařek a kuchařů. Pravidelně přispívá do jihočeského lifestylového magazínu Barbar!, což je projekt spolužáka z Fakulty filozofické a dalšího absolventa Univerzity Pardubice Jana Štiftera (Rozhovor s ním najdete v zářijovém čísle zpravodaje). Spolupracuje se serverem Seznam.cz, kam píše recepty do sekce Proženy.cz. Recepty z blogu také pravidelně sdílí web Prima Fresh a využívá je také eshop potravin Košík.cz. Angažujete se v obecně prospěšných věcech, ve spotu na youtube.com bojuje proti šikaně. Po třech autorských kuchařkách spojila síly s dalšími známými blogerkami a instagramerkami a vznikla kniha plná DIY inspirace (udělej si sám), receptů a kouzelné atmosféry. Knížka Krásné Vánoce vyšla začátkem listopadu.

Flíčky s pečeným zelím a slaninou

Tento recept si zamilujete! Pár běžných surovin v jedinečné kombinaci. 

250 g těstovinových flíčků 
200 g anglické slaniny v celku
½ hlávky bílého zelí
1 malá cibule
1 lžíce kmínu
sůl
pepř
čerstvá pažitka

Nejprve si slaninu nakrájejte na kostičky, cibuli na jemno a zelí na proužky. Na pánvi orestujte dozlatova slaninu. Tu vyndejte a dejte stranou. Ve výpeku opečte cibulku do světle hněda. Nyní si připravte pekáč s víkem a v něm zamíchejte nasekané zelí společně s opečenou slaninou (trochu si jí nechte na ozdobu) a cibulkou, přidejte kmín a pepř. Pekáč zaklopte, a dejte péct do vyhřáté trouby na 180 stupňů na cca 30 minut. Mezitím si uvařte v osolené vodě těstovinové flíčky.  Upečené změklé zelí nyní zamíchejte s uvařenými flíčky a dle chuti osolte. Podávejte dozdobené zbytkem orestované slaniny a s nasekanou pažitkou.