Edukativní skupina je série volně přístupných přednášek na různorodá atraktivní témata. Můžete tak říkajíc nahlédnout pod pokličku různých oblastí psychosociální problematiky pod vedením zkušených lektorů. Zúčastnit se můžete všech přednášek, nebo pouze jedné podle Vašeho spektra zájmu. Účast na přednáškách je pro studenty UPa zdarma.

Specifické poruchy učení a jak s nimi nakládat na VŠ
Lektor: PaeDr. Zdenka Šándorová, Ph.D.
Kdy: 27.11.2019 od 16:00 hod
Kde: Univerzitní aula UA, místnost A4

Interaktivní setkání bude zaměřeno na diagnostické možnosti specifických poruch učení na Univerzitě Pardubice v rámci Centra ALMA. Účastníci si budou moci vyzkoušet konkrétní specifické diagnostické aktivity při zjišťování dyslexie a dysortografie, budou informováni o vlivu laterality na studijní výsledky a také se dozví možné studijní strategie. 

https://www.upce.cz/edukativni-skupina-0

Pátek 17. listopadu 1989 si pamatuje naprosto přesně. Byl totiž mezi lidmi, které na Národní třídě v Praze rozháněly bezpečností složky. Odnesl to zhmožděnou rukou. Ale nelituje, že se ke studentskému pochodu tehdy přidal. „Ten režim už musel konečně padnout,“ říká docent Oldřich Kašpar z Katedry kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Etnolog a iberoamerikanista začal vysokou školu studovat v roce 1970, tedy v době nejtěžší normalizace. Vzpomíná si, že o rok dříve jako středoškolský student položil u sochy sv. Václava namalovanou moravskou orlici s nápisem „Morava Prahu nedá“. Sám totiž pochází z moravského městečka Jestřebí. A tímto gestem dal jasně najevo svůj postoj k politickým událostem z konce šedesátých let.

Učíte nemarxisticky!

Po absolvování Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nosil dlouhé vlasy a provokoval v džínovém oblečení. Jako odborný asistent a pedagog dostal ze strany vedení několikrát upozornění, že jeho přednášky nejsou vedeny v duchu socialistického režimu. „Vždycky jsem totiž přednášel naprosto otevřeně. A tenkrát vedoucímu katedry přišlo oznámení: Vážený soudruhu proděkane, dovolujeme si Vám oznámit, že přednášky doktora Oldřicha Kašpara jsou antisocialistické a nemarxistické. – Už jsem se viděl někde v kotelně, ale pan proděkan Robek, přestože byl komunista, dopis nakonec roztrhal a hodil do koše. Víc už to nikdo neřešil.“

Výslech na StB

Období sedmdesátých let bylo dost problematické, Oldřich Kašpar nedostával žádné zahraniční publikace a nemohl ještě ani vycestovat. Až v roce 1983 se poprvé podíval na Kubu, o rok později do Španělska a Mexiko poprvé navštívil v roce 1987. Po návratu mu však přišla obálka, ve které stálo, aby se dostavil k výslechu u StB. V dopise mu zásadně tykali. Pokud by prý nepřišel, vystavil by se riziku trestního stíhání. „Přemýšlel jsem, kde jsem co říkal, protože jsem byl i v mexické televizi. Hrál jsem tedy úlohu inteligentního blbce. Položili mi otázku: Jak bylo v Mexiku? Začal jsem mluvit o Mexiku jako o hezké zemi, kde svítí sluníčko a je tam krásně. Následoval dotaz: S kým ses tam setkal? A tak jsem mluvil o indiánech, jak jsou fantastičtí a mají srdce na dlani. Soudruh kapitán vydržel 45 minut, naťukal něco na stroji a dal mi to podepsat. Do protokolu uvedl, že dotyčný se k našim účelům v žádném případě nehodí a doporučuje mě už nikdy nekontaktovat. Slovo ‚nikdy‘ bylo podtrženo,“ vypráví historik, který za svou dlouholetou výzkumnou činnost a šíření mexické kultury obdržel v roce 2018 nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince Řád aztéckého orla.

Oni mě k vám nepustí…

Díky svým vědeckým aktivitám mohl před polovinou 80. let vycestovat do Španělska. Publikoval ve středisku iberoamerických studií a vydával texty ve španělštině o starých španělských tiscích, které našel v našich historických fondech a knihovnách. „Neustále mě tak zvali na nějaké kongresy. Vymlouval jsem se na zdraví rodinných příslušníků a vymýšlel si své choroby, protože jsem jim nemohl napsat, „oni“ mě nepustí.“ Vysvětlit Španělům, jak se u nás žije a jaký režim zde panuje, bylo prakticky nemožné. V 80. letech měl být Oldřich Kašpar jmenován členem královské španělské akademie, musel to ale odmítnout. „Umíte si představit ten můj pocit? Kdybych to neudělal, vyrazili by mě z fakulty.“

Sám říká, že nikdy nebyl disidentem typu Václava Havla či Vlasty Chramostové. Přiznává, že člověk musel být v řadě věcí pokrytecký, aby to vydržel. Byl sice proti režimu, ale nikdy nešel na hranu, která by ho dostala do situace, že přijde o pracovní místo. Odmalička chtěl být totiž vědec.

Uvolnění režimu a boj za svobodu

Že se začíná režim uvolňovat, bylo patrné, když docentu Kašparovi na jaře roku 1989 přišla kniha od bolivijského spisovatele Josepa Barnadase. „Tenkrát jsme se společně sešli v knihovně u dominikánů, a on mi knihu věnoval. Když jsem ji otevřel, vyrazilo mi to dech. Uvnitř totiž bylo napsáno: Právě se vracím od Václava Havla a setkávám se s Oldřichem Kašparem, který mi vypráví vtipy o komunistech. Dodnes mám knihu doma vystavenou,“ říká akademik. Další dva roky se věci daly do pohybu.

V roce 1989 působil Oldřich Kašpar jako odborný asistent na katedře etnografie a folkloristiky v pražské Celetné ulici a měl blízko k dění. Bylo mu pětatřicet. Večer 17. listopadu se vypravil do ulic s tím, že se připojí ke všem těm nespokojeným mladým lidem a podpoří studenty, kteří šli uctít památku Jana Opletala. Z pietní akce stal protest proti společenským poměrům v zemi. „Chtěl jsem projít přes Můstek na Václavské náměstí, ale dostal jsem se vlastně do uzavřené zóny. Veřejná bezpečnost všechny strany zatarasila a dostat se ven dalo jedinou uličkou. Tou, když jste utíkali, tak vás mlátili pendreky. Byl tam chaos. Sundal jsem si raději brýle. Jedné studentce jsem dost zachránil zdraví. Jeden z policajtů se rozmachoval, že ji vezme přes záda, a já jsem tam strčil ruku. Tři dny jsem pak chodil s rukou na pásce,“ vybavuje si tvrdý zásah bezpečnostních složek docent Kašpar, který tehdy zůstal na Národní třídě až do konce.

Studenti byly podle něj hybatelé událostí, které měly vliv na rozpad komunistického režimu a získání svobody. Zároveň říká, že převzetí moci bylo vlastně pokojné. Protože se nestřílelo se a nikdo nezemřel. Na otázku, co se pro něj po roce 1989 změnilo, odpovídá: „Konečně jsem mohl psát, co jsem chtěl, a daleko více cestovat. Například dostat mexické vyznamenání za celoživotní práci, kterého si tolik vážím, by za minulé politické éry bylo nemožné.“

Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Narodil se ve vesničce Jestřebí v podhůří Jeseníků. Vystudoval dějepis a češtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, paralelně však navštěvoval na téže univerzitě i Filozofickou fakultu, kde v roce 1975 získal v rigorózním řízení (obor historie) titul PhDr. V roce 1980 obhájil kandidátskou disertační práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (publikována v roce 1983 pod názvem Nový svět v české a evropské literatuře 16. - 19. století) a získal titul CSc. Roku 1996 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Doc.) a o čtyři roky později byl jmenován Členem korespondentem (Académico corresponsal) Academia Mexicana de la Historia. Od roku 1974 až do roku 2011 působil postupně jako vědecký pracovník, odborný asistent a docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2004 až dosud pracuje jako docent na Katedře kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V květnu 2018 byl docent Kašpar na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem a osobně se účastnil převzetí ocenění „profesor honorario y visitante“. Je nositelem Řádu aztéckého orla, nejvyššího mexického státního vyznamenání pro cizince.

Bylo mu třicet a odjel na zahraniční stáž do Španělska. Listopadové události roku 1989 tak musel sledovat jen zdálky. Z tisku se dozvídal o tom, co se nejen v tehdejším Československu děje. „Nebylo jasné, jak to dopadne. Ale i dnes bych spoléhal na mladé lidi,“ říká v rozhovoru současný rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Pamatujete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu?

Naprosto přesně. Byl jsem jako odborný pracovník tehdejší VŠCHT v Pardubicích na roční stáži ve Španělsku. Působil jsem na chemické fakultě Univerzity v Seville. Tenkrát se mnou nemohla odjet manželka ani dcera. Docela pečlivě jsem v médiích sledoval, co se u nás děje. V tu dobu jsem už mluvil poměrně dobře španělsky, četl jsem místní tisk, poslouchal rádio, sledoval televizi a z té doby mám také schované výstřižky, což je dnes zajímavý dokument toho, jaký byl pohled na události z druhé strany tehdejší tzv. železné opony.

Jaký to byl pohled?

Těch článků o středoevropských zemích bylo tehdy poměrně dost. Občas byly události v Československu i na titulních stranách novin jako například El PAÍS nebo ABC.  Nejednalo se pouze o zpravodajství. V sobotních přílohách bylo možné si přečíst velmi dobře napsané politické komentáře. To bylo pro mě něco zcela neznámého z našeho domácího tisku, když pominu dobu pražského jara.  Ve Španělsku se tehdy dýchalo velmi svobodně a připadalo mi, že si nejen na univerzitách všichni považují svobody, kterou mají. V roce 1989 uplynulo pouhých 22 let od vypsání prvních demokratických voleb ve Španělsku, které byly formálním završením demokratického přechodu od předchozí diktatury.

Měl jste zprávy také od rodiny?

S ženou jsme si často volali a ona mě informovala o tom, co se tady děje. Ve španělských novinách nebyly zmínky jen o Československu, takže jsem jí zase já říkal i o tom, co se odehrává jinde, například v Polsku nebo v Rumunsku. A jak říkal Pavel Tigrid, u nás byla „karavana zatvrzelých“. Představitelé moci se křečovitě bránili jakýmkoliv změnám. Sledoval jsem s napětím, co se stane. Už před tím, než došlo v Praze k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek, bylo jasné, že jsou věci v pohybu. Média ale byla v rukou komunistické strany a tehdejší novináři se snažili vše zpochybnit. Kdyby Praha neměla podporu regionů, nepřipojila se divadla a vysoké školy, tak by to dopadlo nejspíš jinak. Dodnes mě mrzí, že jsem nebyl doma, u této historické události.

Chtěl jste se vrátit?

To nešlo. Nemohl jsem jen tak odjet. Původně jsem měl skončit v září, ale pobyt se mi během jara podařilo prodloužit až do konce roku. S velkým rozechvěním jsem musel situaci sledovat z cizí země. Právě připravuji svoji životopisnou knížku a v té píšu o tom, jak jsem tyto přelomové události vnímal. Navíc to zasáhlo i do mé práce.

Jak?

Měl jsem odeslat do redakce časopisu odbornou publikaci, ale jistě pochopíte, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci.  Pak jsem viděl v novinách tu obrovskou demonstraci, balkon Melantrichu, na kterém stáli řečníci, a pod nimi bylo moře lidí. Tušil jsem, že něco „rupne“. Doufal jsem, že se to podaří.

Ještě v souvislosti s pobytem ve Španělsku mě napadá – vy jste neměl problém vycestovat?

Měl jsem velké štěstí, dokončil jsem doktorát a začal pracovat. Chtěl jsem samozřejmě také někam vyjet na post-doktorskou stáž a nabrat zkušenosti. Nakonec přišla pozvánka od španělské vlády, stipendium, které bylo na jméno a nešlo na nikoho převést. Od října 1988 jsem měl nastoupit na stáž na Univerzitě v Seville ve výzkumné skupině profesora J.M. Criada. Bez podpory tehdejšího rektora profesora Jiřího Klikorky by se mi zcela jistě nikam vycestovat nepodařilo.

Když jste se vrátil, co se pro vás změnilo?

Samozřejmě, že jsem už ze zahraničí komunikoval s kolegy. Ale nesmíme zapomenout, že to bylo daleko složitější než dnes – tehdy neexistoval internet a e-maily, takže posílání dopisů bylo zdlouhavé a navíc nepraktické a poměrně drahé.  Hned po návratu jsem se zapojil do všech aktivit. Byl jsem v prvním vysokoškolském senátu, byl jsem u toho, když vznikala z jednofakultní VŠCHT škola vícefakultní.

Byla společnost připravena na změny v politickém systému?

Nikdy nemůže být připravena. Ne na tak velké změny. Lidé, kteří revoluci dělali, byli připraveni mentálně. Dokázali rozpoznat, co je nutné odstranit, aby došlo ke změnám ve společnosti. Revoluce nás posunula mezi civilizované země. A měli bychom si toho opravdu vážit.

Myslíte si, že dnešní studenti by se dokázali režimu vzepřít stejně, jako tenkrát vysokoškoláci?

Věřím mladým lidem. Podle mě není dobré říkat, že za našeho mládí bylo všechno jinak. Říkat, že tato generace je například nespolehlivá. I dnes bych vsázel na mladé lidi. Spíš než na ty, kteří už jsou konformní, jsou závislí na spoustě věcí a mají různé závazky. Studenti sehráli velkou roli v celém hnutí. Bez nich by 17. listopad nebyl a neměl by ani tak úspěšný konec. Proto se právě dnes snažíme připravit knižní vydání stávkových deníků, které naši studenti tehdy v roce 1989 psali. Dokázali rozpoznat provokatéry, jednali racionálně a správně. To, že jejich aktivita byla o několik dní zpožděná oproti centru dění, to je přirozené.

Jakou největší změnu podle vás revoluce přinesla?

Získali jsme znovu svobodu. Přemýšlel jsem, který z těch požadavků tehdejších studentů byl zásadní. Bylo jich sedm, ale důležitý byl ten s číslem čtyři.  Byl to požadavek zrušení vedoucí role komunistické strany v Ústavě. Každý totalitní systém se totiž snaží monopolizovat moc, snaží se ji maximálně soustředit ve svých rukou. A právě tohle dokázali lidé, kteří za sametovou revolucí stáli, rozpoznat. Tak se mohla otevřít cesta ke svobodným volbám a k demokracii.

Každý si ale demokracii vykládá jinak…

Ale i v demokracii musí být nějaká pevná pravidla. Tohle právě lidé často nevnímají. Důležitá je svoboda a možnost volby. To však znamená docela náročné rozhodování, které může kolikrát dopadnout všelijak. Můžeme být vítězstvím některých stran překvapeni, přesto má cenu bojovat. Má cenu jít zase k volbám a pokusit se věci měnit. Nabytá svoboda ale například také otevřela mladým lidem, a nejen jim, možnost cestovat. Říkám vždy našim studentům, aby ji využili, když ji mají. Ať vyjedou v rámci studijních programů do zahraničí a načerpají vědomosti – nejen ty odborné, ale i kulturní.

Vnímáte tehdejší studenty jako hrdiny?

Jistě. Byli to lidé, kteří se nebáli jít do velkých změn a dokázali předložit své požadavky. Přitom nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. Starší generace v sobě neměla takovou touhu něco změnit. Přeci jen měla negativní zkušenost s Pražským jarem, které skončilo normalizací a vyhazovem spousty lidí z práce. Řada lidí nemohla studovat a „hříchy proti režimu“ se braly jako dědičné. To je drželo zpět. Proto byli tak důležití studenti a jejich odvaha. Já si jich nesmírně vážím. Jsem rád, že si s námi tehdejší události připomínají. A taky jsem rád, že jsem to zažil a že se právě tento zlom stal během mého života.

Mají smysl například demonstrace, které byly letos na Letné a Václavském náměstí v Praze?

Myslím, že když se lidé dokáží dobrovolně sejít a vyjádřit nějaký názor, nemůže se to pominout. Je to věc, kterou by měli politici reflektovat a měli by lidem naslouchat. To je demokracie. Nemám rád pohrdání lidmi. Politici, vůči kterým jsou tyto akce namířené, by se nad sebou měli minimálně zamyslet, jestli třeba něco nedělají špatně.

prof. Ing. Jiří Málek, DrSc.

Vystudoval obor Anorganická chemie na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích (dnes Univerzita Pardubice) a působil ve Společné laboratoři chemie pevných látek VŠCHT Pardubice a Akademie věd. V roce 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 získal vědeckou hodnost DrSc. (doktora chemických věd) a o dva roky později byl jmenován profesorem pro obor fyzikální chemie. Pobýval dlouhodobě v zahraničí, kde přednášel a vědecky pracoval na Universidad Hispalense v Seville, Universitat Politécnica de Catalunya v Barceloně a National Institute for Material Science v japonské Cukubě. Jiří Málek se zabývá výzkumem kinetických jevů v nekrystalických materiálech a podchlazených sklotvorných kapalinách. Působil jako řešitel mnoha vědeckých projektů a podílí se na organizaci významných mezinárodních konferencí. Je autorem nebo spoluautorem více jak 200 původních vědeckých prací v uznávaných mezinárodních časopisech a odborných monografiích. Tyto práce byly citovány 6000x.  V minulých letech byl prorektorem pro vnější vztahy rozvoj, pro výzkum a vnější vztahy, také pro vědu a zahraniční vztahy. Funkci rektora Univerzity Pardubice zastával také v letech 2006 - 2010. Je ženatý, má dvě dcery. Ve volném čase se věnuje četbě, cestování a fotografování

Zdroj videa: Facebook Statutární město Pardubice

AKTUALIZOVANÝ SEZNAM!!

Na závěr roku pro Vás máme přehled akcí v naší aule - Za kulturou do auly! Budeme se na Vás těšit na jakékoliv z těchto akcí!

Je tu další ročník Ceny Wernera von Siemense, ve které již 20 let jsou odměňovány akademické a vědecké talenty.

Přihlaste svou práci do soutěže a ucházejte se o hodnotné finanční odměny. Mezi vítěze bude rozdělený téměř milion korun!
Více info na http://bit.ly/Cena_WVSiemense_2019

Vážení kolegové a studenti,

srdečně Vás zveme na další setkání Wiki klubu.

Dozvíte se mimo jiné informace o programu Studenti píší Wikipedii, příležitost pro vzájemnou a kreativní spolupráci studentů a učitelů. Každou druhou středu v počítačové učebně Univerzitní knihovny

18:00–19:30

06.11.2019

20.11.2019

04.12.2019

18.12.2019

Srdečně zvou

Petr Urbanec
Attila Pató

Jako forenzní genetička experimentovala sama se sebou. Do unikátního projektu, který se zabývá dědičností specifických znaků, zapojila velké příbuzenstvo. Její obor je líbivý, ale zároveň vyžaduje precizní práci a spolupráci s dalšími kriminalistickými odborníky. Po ničivé vlně tsunami v Thajsku odcestovala přímo na zničený ostrov Phúkét a pomohla identifikovat české oběti přírodní katastrofy. Dnes Halina Šimková předává své zkušenosti dál. Učí na Univerzitě Pardubice a další životní výzvou je pro ni, jako pro znalkyni, hodnocení důkazů v praxi.

Forenzní genetika je i díky kriminálním seriálům asi hodně populární. Je to tak?

To sice ano. Musím ale vyzdvihnout práci kriminalistů, kteří stanovují vyšetřovací verze, mluví se svědky, zjišťují, prověřují. Je to spousta často mravenčí práce, kterou veřejnost oceňuje mnohem méně. Oni odvedou kolikrát ten hlavní kus práce. A pak je vidět jen nějaký expert, který podle obecného mínění „všechno odhalil“, což je špatně. Musíme fungovat jako tým, každá úloha je pro vyšetřování případu nezbytná.

Není to ale vždy tak líbivá práce, v roce 2004 jste odjela do Thajska, abyste pomohla identifikovat české oběti tsunami. Jak složité to pro vás, ani ne třicetiletou ženu, bylo?

Do Thajska nás vyslal Kriminalistický ústav. Odjížděli jsme s tím, že jsme měli nasbíraný srovnávací materiál pohřešovaných Čechů. Na místě jsme ale v rámci Interpolu pracovali společně s ostatními na všech identifikacích bez ohledu na národnost obětí: experti se podle odbornosti začlení do různých týmů, takže v našem DNA týmu byli Italové, Američané, Thajci, Němci atd.  Několik českých obětí se nám tehdy podařilo najít během našeho působení, některé ale byly identifikovány až o několik měsíců později. Hodně nám pomohly zubařské záznamy, protože oběti měly velmi dobrou lékařskou péči a specifické zákroky na jejich zubech zásadně pomohly v jejich identifikaci.

Jak to na místě vypadalo?

Na Phúketu, kde jsme působili, vznikl obrovský márniční komplex z kontejnerů. Byly tam pitevní tunely, v němž se těla obětí se postupně dostávají k jednotlivým specialistům. My jsme ovšem působili hlavně v informačním centru, kde běžely databáze pohřešovaných lidí a obětí. Dnes už značně prořídly, přesto ještě nějaká neztotožněná těla zůstala. Na ostrově bylo obrovské množství Barmánců, kteří zde pracovali načerno, jejich rodiny jejich zmizení nikdy nenahlásily, takže některá těla nebylo možné identifikovat.

Tehdy jste ještě neměla děti. Takže jste to asi lépe psychicky snášela…

To určitě, priority se vám s dětmi změní. Víc se vás případy dotýkají, zvlášť příkoří spáchaná na dětech. S věkem také mnohem víc některým věcem rozumím, proč člověk něco dělá nebo nějak vnímá, a určitě jsem mnohem smířlivější a tolerantnější. Mladá radikální dívka je nenávratně pryč. Nejsem tu od toho, abych lidi soudila, co by měli či mají dělat, já jim můžu informací třeba jen pomoci v rozhodnutí. Jak vidím svět já, nemůžu nutit druhým.

Učíte na Fakultě chemicko-technologické. Mají studenti o forenzní genetiku člověka velký zájem?

Většina studentů má o forenzní obory zájem z podstaty věci, připadají jim atraktivní. Snažím se je odrazovat…

Odrazovat?

Aby nedělali jen tuto specializaci, ať se podívají i jinam, třeba čím se zabývá medicínská genetika. Do forenzních oborů můžete kdykoliv vklouznout.

Je pro vás důležité obory popularizovat?

Pokud chcete, aby lidé rozuměli tomu, co děláte, musíte zjednodušovat, ale neubírat na kvalitě toho, čemu se věnujete. Musíte umět mluvit normálním jazykem. Pokud odborník neumí lidem vysvětlit ve dvou, třech větách, co dělá, není to úplně v pořádku. Buď to znamená, že to neumí říct ani sám sobě, nebo má pocit, že nemůže klesnout a mluvit o svém „vysoko stojícím vědeckém oboru“ obyčejnými slovy.

Nejhorší je pak někomu říkat, že tomu stejně nebude rozumět.

To je úplně mimo. Základ je komunikace – i v justici musí soudce pochopit, v čem je třeba jádro sporu znalců, co se řeší a co z toho vyplývá. Když pojedu s rachtajícím autem do servisu, dobrý mechanik mi lidsky popíše, v čem je problém a jak ho chce řešit. Nebude se divit, že nevím, co jsou táhla stabilizátoru, a neudělá ze mě blbce. Chápe, že to není můj obor. A až naopak on bude potřebovat vědět něco z genetiky, budu já obdobně komunikačně vstřícná. Pokud má společnost fungovat jako celek, musí si lidi rozumět. A ani vědu nelze vyvyšovat nad ostatní činnosti. To je jako kdyby se mozek vytahoval na střevo, že se hrabe v tráveninách, zatímco on řeší složité úlohy. Tělo bude fungovat jedině tehdy, když bude mít všechny součásti.

Říká se, že každý máme svého dvojníka. Jak to vidí expert?

Člověk si u sebe a své rodiny není obvykle vědomý, že je mu někdo podobný. Stalo se mi kdysi, že tehdy sotva tříletý syn běžel na ulici kus přede mnou a já z dálky viděla jít proti nám známou, kterou jsem roky neviděla. Když zahlédla mého syna, zarazila se a říká: Jé, to je malá Halina! Zvedla oči a začala se rozhlížet, jestli tam někde jsem. Dokázala okamžitě identifikovat podobnost.  Mozek je ovšem hlavně zvyklý rozpoznávat lidi ve svém prostředí. Když vás někdo okrade v Pardubicích v autobuse, jste schopni podobu popsat. Mezi skupinou Asiatů v pražském metru byste dotyčného nepoznali, protože vám připadají víceméně stejní. Mozek pracuje s tím, co vidí, co se naučí rozlišovat. Eskymáci rozpoznají desítky druhů sněhu, protože nic jiného nevidí. My tak maximálně tři.

Dělala jste rozbory i sama na sobě?

Pod vedením mého vedoucího práce Broučka jsem k tomu vždycky směřovala, on byl odjakživa experimentátor na sobě a svých blízkých. Z forenzních testů jsem si dělala klasický genetický identifikační profil, ten musí mít každý, kdo pracuje ve forenzní laboratoři. A mitotyp DNA, který ukazuje náš maternální původ. Také jsem si z DNA dělala odhad věku. Vyšlo mi, že mám o tři roky méně, než mi skutečně je.

To potěší…

Jasně, potěší to každého. A to přesto, že víte, že tenhle forenzní odhad není totéž jako určení biologického věku. Není to tak, že nižší než skutečný kalendářní věk znamená, že vaše tkáně jsou „mladší“. Na tomhle je krásně vidět, jak vnímání informací může být zavádějící.

Srovnávala jste si genetický profil v rodině?

Mám nasbíraný materiál ze své široké rodiny v rámci studie dědičnosti specifických znaků. Cílem projektu je ukázat, jakým způsobem se tyto znaky dají využít k odhalování vzdáleného příbuzenství. K tomu jsme právě potřebovali oslovit celé širší rodiny, lovili jsme ve vodách cizích i vlastních. Podařilo se nám sebrat několik rozvětvených rodin, což bude unikátní věc. Přemlouvání rodinných příslušníků nebylo ale vždycky snadné, ne každý se chce dávat všanc. Doba je taková, že se o nás už toho ví hodně.

Jak jste vzorky získali?

Sbírali jsme sliny do speciálních plivátek. Ono je to vcelku komické. Když totiž někomu řeknete, ať naplive do zkumavky 1,5 ml slin, vyschne mu tak na hodinu v puse. Mozek vám tuto činnost totálně zablokuje. Takže když jsem někomu dávala soupravu na plivání, doporučila jsem koupit si citron a na rozkrojený se podívat a přivonět. Pak se sliny spustí.

Vás vůbec zajímá spousta věcí. Studovala jste také farmacii, animaci na FAMU nebo absolvovala scénografický obor „hračka, maska, loutka“.

Jsem člověk, jehož problémem je, že jej zaujme kdeco, takže se ráda posouvám k novým výzvám.  Někdy je ale třeba dávat si na to pozor a umět setrvat na jednom místě. Když se něčemu systematicky věnujete, můžete se dostat dál a přináší to výsledky. Nicméně teď už nechci zůstávat čistě u forenzní genetiky, poměrně dlouho už se věnuju teoretické práci s důkazy.

To vypadá jak?

Většina forenzních oborů je velmi dobrá ve sběru dat, tedy ve vlastním měření a zkoumání. Problém nastává, když mají být získané informace interpretovány. Tedy, když má být vyjádřena jejich váha coby důkazu. Někdy se pak znalci například u soudu vyjadřují vágně, jindy zase falešně sebejistě. Přitom ve skutečnosti prostě platí, že každý znalecký závěr je zatížen nějakou nejistotou, ale ta může v různých situacích a u různých oborů různá.

A jak tedy rozhodnout?

Znalec by měl umět vyjádřit míru nejistoty svého závěru. Nejistota se dá spočítat, je to jen věc správné práce s podmíněnými pravděpodobnostmi. Základem je takzvaná bayesovská inference, tedy úsudek založený na Bayesově větě. Ve složitějších případech se používají pravděpodobnostní modely zvané bayesovské sítě, s jejichž pomocí lze dospět k mnohem realističtějšímu pohledu na váhu důkazů. My se nyní téhle problematice věnujeme v rámci projektu na Právnické fakultě Univerzity Palackého. Chceme ověřit použití tohoto přístupu na reálných skončených kauzách a v ideálním případě vytvořit manuál pro případy budoucí.

Halina Šimková (*1975) vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na Fakultě chemicko-technologické učí předmět Forenzní genetika, stejnou specializaci přednáší i na VŠCHT v Praze a Přírodovědecké fakultě UK. Šestnáct let působila jako kriminalistická znalkyně v oboru analýzy DNA v Kriminalistickém ústavu Praha, nyní se kromě forenzní genetiky věnuje především aplikaci bayesovské inference ve forenzních vědách. Patří mezi zakladatele Centra pro bayesovskou inferenci 4BIN (www.4BIN.org). Od roku 2018 má vlastní pořad Expertíza na Stream.cz.

Den boje studentů za svobodu a demokracii. Třicet let od sametové revoluce. Univerzita Pardubice si historické události Listopadu roku 89, které vedly k pádu komunistického režimu, připomene netradičním programem. Pro své studenty, zaměstnance, ale i veřejnost připravila zajímavé akce včetně nejednoho překvapení.

„Každý rok si výročí sametové revoluce připomínáme a každý rok se o tom, co jsme při tom prožili, hodně píše i vysílá. Chtěli jsme tedy tentokrát evokovat atmosféru a dát studentům příležitost k jejich vlastnímu prožitku. Věřím, že méně mentorování je prostě více,“ říká prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

V sobotu 26. října 2019 proběhl v Betlémské kapli v Praze koncert k 30. výročí sametové revoluce ve spolupráci s Českým vysokým učením technickým v Praze a Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Akce k uctění památky obětí totalitních režimů zaznamenala obrovský úspěch. 

Následuje 7. listopadu beseda s uznávaným amatérským filmařem a spistovatelem a disidentem Oskarem Georgem Siebertem. Setkání pořádá Fakulta filozofická od 14 hodin a je otevřena i veřejnosti. 

Ve středu 13. listopadu se v prostorách Fakulty chemicko-technologické od 17 hodin otevře výstava 33 fotografií Olgy Havlové. Autory snímků jsou známí čeští fotografové, kteří zachytili někdejší první dámu v době, kdy začínala fungovat její nadace. Zobrazují manželku prezidenta Václava Havla s dětmi, dospělými lidmi se zdravotním postižením, ale i s osobnostmi, jakými byli například princezna Diana či Alain Delon.

V pátek 15. listopadu se uskuteční tradiční akademický obřad, během kterého rektor Jiří Málek předá diplomy s titulem Ph.D., představí nové docenty a profesory. Zároveň udělí speciální ceny akademikům i studentům. Vzpomínat se bude také u pamětní desky v srdci kampusu. Představitelé univerzity, studenti, hosté, ale i veřejnost symbolicky zazvoní zvonečky s klíčem. Stejně tak, jako se zvonilo klíči na náměstích před třiceti lety. Slavnostní den vyvrcholí koncertem Komorní filharmonie Pardubice v aule Univerzity Pardubice.

V pondělí 18. listopadu se koná sportovní den pro studenty a zaměstnance, který bude nabitý turnaji ve volejbalu, badmintonu, stolním tenise nebo závodu na veslařském trenažéru. V areálu vodních sportů a tenisu na břehu Labe odstartuje v 10 hodin přespolní běh na 4 km.

O den později v úterý 19. listopadu se mohou vysokoškoláci, ale i obyvatelé města těšit na velké dobové překvapení. Na zámku pak bude od 18 hodin beseda s lidmi, kteří stáli při zakládání Občanského fóra. Besedu s námi spoluorganizuje Východočeské muzeum v Pardubicích. Do debaty se zapojí také bývalý rektor Univerzity Pardubice profesor Oldřich Pytela.  

Ještě týž den univerzita vyhlásí nejlepší sportovní týmy a sportovce za uplynulý akademický rok. Slavnostní vyhlášení výsledků 61.ročníku Standarta rektora se uskuteční od 17 hodin na Fakultě chemicko-technologické. 

Sametovou revoluci a pád komunistického režimu má připomenout také výstava fotografií. Umístěna bude od 15. listopadu na frekventovaném místě, na třídě Míru v Pardubicích, kde kolemjdoucí uvidí dobové kreslené vtipy pamětníků a účastníků listopadových událostí.

Stávkové deníky oživí kolektivní paměť

Při příležitosti oslav vychází kniha mapující listopadové události včetně stávkových deníků Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích (listopad 1989 – leden 1990). Stávkové deníky psala skupina studentů, která se aktivně podílela na přípravě a realizaci protirežimních protestních akcí na tehdejší VŠCHT (dnes UPa). Texty doplňují fotografie a ukázky dobové satiry. Publikace nabídne pohled na činnosti bývalých studentů a oživí kolektivní paměť. Z hlediska historie se stane cenným pramenem. Stávkové deníky se představí v úterý 19. listopadu od 10 hodin ve Východočeském divadle. Následovat bude představení „Tančírna“, které odráží běh dějin a reflektuje historické události 20. století, včetně předrevoluční společenské reality. Představení je určené pro Univerzitu Pardubice a její hosty.

Krátké videovzkazy s bývalými studenty Univerzity Pardubice, pamětníky listopadu 89, kteří promlouvají k současným studentům, poběží na sociálních sítích a na obrazovkách na fakultách. „Je to projev uznání a úcty k odvaze a zodpovědnosti těch, kteří nám všem chtěli dát možnosti svobody – tedy volby. A tu volbu nyní máme, celoživotním úkolem je naučit se s ní zacházet,“ vysvětluje prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

Současně vzniká také mimořádné číslo časopisu Univerzity Pardubice, jehož obsahem budou rozhovory s osobnostmi, akademiky, ale i studenty, kteří na dobu před třiceti lety zavzpomínají.

Univerzitu staví nad módní molo, pohyb je pro ni přirozenost a mluví krásnou moravštinou. Miss České republiky Iveta Maurerová (20) studuje management na Fakultě ekonomicko-správní a Pardubice chválí jako zelené město.

Máte jako modelka hodně zameškaných hodin?

Právě že vůbec ne, maximálně tři absence. Nemám žádný individuální plán, ani jsem ho nechtěla. Sama jsem překvapená, jak to všechno stíhám. I když mám ráda modeling a je to něco, co jsem chtěla vždycky dělat, škola je a bude na prvním místě. Rozhodně je důležité, abych to všechno dokázala skloubit dohromady.

Proč jste si vybrala zrovna tento obor?

Vždycky jsem chtěla studovat. Dělala jsem osmileté gymnázium ve Znojmě a byla jsem rozhodnutá pokračovat dál. Odmalička jsem chtěla být architektkou a designérkou. Chodila jsem do výtvarné školy a byla jsem k tomu vedená. Pak přišel maturitní ročník a mně se vše otočilo o 180 stupňů. Najednou jsem si nedokázala představit život s tužkou u stolu. Potřebuji pracovat v kolektivu, něco organizovat, budovat například nějakou firmu. Proto jsem zvolila obor Management podniku: Management malých a středních podniků.

Vědí spolužáci o tom, že chodí do školy s miss?

Na střední toho byla „plná“ škola. Většina lidí mě v modelingu podporovala, ale našli se i tací, co mi úspěch záviděli, nebo neměli pochopení pro to, co dělám. Já nemám potřebu se tím nikde chlubit. Žijeme však v době sociálních sítí a kdokoliv si mě může najít. Často se stane, že si mě spolužáci vyhledají, a jsou překvapení.

Hýbete se i mimo přehlídkové molo?

Jsem zvyklá na pohyb a miluji ho. Jako malá jsem dělala gymnastiku a pak jsem se deset let věnovala závodně aerobiku. Dělala jsem step, dance i sportovní aerobik. Snažím se teď chodit čtyřikrát v týdnu do fitka. Je pravda, že jako modelka si musím postavu udržovat. Nicméně nemakám jen kvůli postavě, cvičení mě baví. Naberu velké množství energie, je to pro mě určitá forma relaxu.

Jaký sport byste si ještě chtěla vyzkoušet?

Není to sice typicky ženská hra, ale klidně bych oblékla hokejovou výstroj a nastoupila na led. Hokej miluju.

Lidé se vás určitě ptají, jestli vůbec něco jíte, když jste tak štíhlá…

Samozřejmě, že se s tím setkávám. Ale… miluju čokoládu, tu si neodpustím. Zase takové zlo pro figuru to není. Každopádně nic se nesmí přehánět, všeho s mírou.

Co ještě nezdravého si s chutí dáte?

Občas si dopřeju jídlo z fastfoodu jako odměnu, tam jsou velká nezdravá lákadla.

Je pro vás životní styl hodně důležitý?

Ano, chci jíst zdravě a chci se hýbat. Životní styl mi nikdo nenastavil, ani žádná modelingová agentura, dělám to sama pro sebe. Přeci jen – chceme tady být co nejdéle, nebo ne?

Máte jasno o svém budoucím povolání?

Práci už mám vlastně teď – spolupořádám akce spojené s Miss ČR, organizuji různé věci a zapojuji se do propagace. Děláme projekt, točím videa, spoty a vystupuji jako youtuberka. Netajím se tím, že mě láká práce v televizi. Ale vyloženě nadefinované plány nemám, chci vystudovat a dělat modeling, dokud to půjde.

Hezké ženy jsou spojovány s Formulí 1 a zápasy MMA? Dostala jste nabídku?

Z Formule1 ne. Ale s motorkami už zkušenost mám, byla jsem i tváří Prague Car Festivalu. A parádní zážitek mám z driftování aut – stály jsme uprostřed a kolem nás jezdila auta, opravdu hodně blízko. Byl to vážně adrenalin.

Plánujete jako modelka práci v zahraničí?

Zažila jsem účast na zahraniční soutěži krásy, kde jsem strávila skoro měsíc. Pravda je, že světový modeling mě láká, ale dlouhé pobyty v zahraničí nejsou úplně pro mě. Nedovedu si představit, že bych se odloučila od rodiny, přátel a školy na několik měsíců. Nejzajímavější jsou tzv. direct joby, kdy přímo jedete do zahraničí (většinou v Evropě) na předem určenou a domluvenou pracovní zakázku. V zásadě s tím netrávíte žádný zbytečný čas navíc, práce je předem domluvená, vše potřebné kolem zajištěné. Toto cestování je i z časových důvodů pro mě nejlepší a navíc mi to nezasahuje nijak do mých pracovních a školních povinností.

Často cestujete. Kam se teď chystáte?

Momentálně na další světovou soutěž. Zatím se o tom ale komunikuje, tak nechci nic prozrazovat.

Kde byste chtěla žít a kde naopak ne?

V Praze bych žít nemohla, je tam stres, chaos a spousta lidí – tohle opravdu nemusím. Mám pocit, že když jsem v hlavním městě, musím být pořád ve střehu. Bydlení kousek od Prahy už může být o něčem jiném. Tohle ale budu řešit hlavně ve chvíli, až budu mít vlastní rodinu. Pro mě je zlatá Morava, jsou u nás mírumilovní lidé.

A proč jste si vybrala k životu a ke studiu Pardubice?

Je to v republice takový zlatý střed. Jsou odtud dobré spoje do Prahy i na Moravu. Měla jsem tady partnera, takže jsem Pardubice znala. Proto jsem se rozhodla zde i studovat. Líbí se mi tu, a to o kdejakém městě neřeknu. Jsou tu úžasné Tyršovy sady, park kolem Labe… Pardubice nejsou jen průmyslovým městem, ale i městem zeleně. Tím, jak jsem republiku hodně procestovala, uvědomila jsem si také, že i rodné Znojmo je krásné město. Dlouho jsem si totiž říkala, co na něm všichni mají.

Proč jste se do soutěže krásy přihlásila?

S modelingem jsem začala už v 15 letech, tehdy jsem se také přihlásila do soutěže Miss taneční. To byla má první soutěž krásy. Přelomový byl rok 2017, kdy jsem byla druhá v Miss Léto. Z této soutěže se vyvinula (na základě pořízené licence a zapsání ochranné známky) Miss České republiky, která navazuje na tradiční soutěž po Miloši Zapletalovi. V roce 2018 jsem vyhrála nultý ročník. Nyní jsem takovou nositelkou poslání, které má Miss České republiky mít. Být krásná, dobře reprezentovat český národ a pomáhat ostatním. Se soutěží jsem se ztotožnila už proto, že organizátoři soutěže věnují veškerý zisk na charitu. Apelují na pomoc slabším, ať už se jedná o děti, handicapované, staré lidi, zvířata, životní prostředí. To se mi na tom líbí a jsem ráda, že jsem součástí těchto aktivit.

Jak vás podporují rodiče?

Jsou úžasní! Kde jsem já, tam se snaží být také oni. Jsou mojí největší oporou a podporou a já jsem jim vděčná, že vždy stojí při mně. Myslím, že jsou na mě jako na jedinou dceru i pyšní.

Dovolujeme si Vás upozornit na blížící se termín odevzdání přihlášek na stipendijní pobyty na základě mezinárodních smluv.

Rusko nabízí 4 místa na studijní pobyty pro studenty DSP a 15 míst na studijní a výzkumné pobyty pro akademické pracovníky VŠ. Termín odevzdání přihlášek je 30. listopadu 2019. Zájemci doručí požadované dokumenty ve stanoveném termínu do sídla Akademické informační agentury (Dům zahraniční spolupráce, AIA, Na Poříčí 1035/4, 110 00 Praha 1).

Do výběrového řízení se mohou hlásit studenti, resp. vyučující všech veřejných VŠ. Obecné informace k výběrovým řízením naleznete zde.

V případě dotazů kontaktuje Mgr. Pavla Rybáře (Akademická informační agentura) na tel.: (+420) 221 850 505 nebo e-mail: pavel.rybar@dzs.cz.