Rusko chce být opět impériem

Rusko chce být opět impériem a Česká republika by se k němu podle historika Zbyňka Vydry neměla přimykat

Rusko je velká neznámá – politicky, ekonomicky i demograficky. Podle historika Zbyňka Vydry z Univerzity Pardubice, který se specializuje na ruské dějiny, by se proto Česká republika neměla na tuto zemi příliš vázat. Rozhodně se to týká jaderné energetiky a možná i dodávek ropy a zemního plynu. Ačkoliv vojenský útok z východu podle něj nehrozí a Moskva je menší nebezpečí než Peking, představuje Putinův režim se sklony k autoritářství pro Evropu problém.

Dovedeme se o Rusku bavit racionálně, bez emocí?

Byl bych rád, kdybychom to dokázali, obávám se však, že nám to moc nejde. Je to ale těžké, zejména v případě lidí z generace, která má negativní zkušenosti ještě ze sovětské éry. Chápu, že ti, kdo mají osobní zkušenost z roku 1968, se i na současné Rusko dívají prizmatem tehdejší okupace. V posledních letech se mi zdá, že česká společnost je vůči Rusku velice vyhraněná a máme tu dva extrémní póly: buď ho adorujeme, nebo nenávidíme. Málokdo je ochoten akceptovat nějakou střední cestu.

Ohrožuje nás Rusko? BIS vydala zprávu, která před jeho pronikáním do ČR varuje.

Osobně se jako člověk ohrožen necítím. Ale jako občan Česka a obyvatel Evropy určité ohrožení vnímám. Ne sice tak velké jako v případě pronikání čínského vlivu, ale nebezpečí tady je. Nejen pro ČR, ale pro celou Evropu. Hodně to souvisí s politickým vývojem v Rusku, který je v rozporu s liberálním pojetím demokracie, a s trvalým imperiálním uvažováním ruských politiků.

Máte na mysli to, že Moskva podporuje evropské ultrapravicové strany nebo že třeba ve Velké Británii měli nedávno aféru Skripal?

Například. Hrozba ze strany Ruska nespočívá ani tak v přímém vojenském ohrožení, jako v jeho podvratné činnosti. Tu bylo možné sledovat už v době SSSR, Moskva měla své agenty v řadě zemí po celém světě, masivně vyvážela zbraně i vojenské poradce a rozšiřovala svůj vliv. Rusko za Putina v tom pokračuje. Situace se navíc změnila s internetem a sociálními sítěmi a jejich vlivem na společnost. Rusko výrazně vstoupilo do veřejného prostoru jiných států. To je hlavní nebezpečí.

Jaká je síla ruské armády? NATO je daleko početnější.

Nemá smysl zpochybňovat sílu ruské armády. V postsovětském prostoru Rusko dominuje a většina vojenských analytiků uvádí, že pokud by tam bojovalo, tak vyhraje. To ukazuje i zkušenost ze čtyřdenní války s Gruzií v roce 2008. Něco jiného by byl střet Ruska s Čínou nebo s NATO. Konflikt s NATO ale nepředpokládám, už kvůli jadernému odstrašování. Pokud by však nastal, zůstal by zřejmě omezen na konvenční střet. Rusko loni mělo asi 900 tisíc aktivních vojáků a další dva miliony v zálohách. Ale pozemní síly reálně připravené k boji tvoří asi 300 až 350 tisíc mužů, což by ve východní Evropě neumožňovalo Rusku na delší dobu okupovat nějaké území.

Přesto na Západě existuje mnoho scénářů, podle nichž ruská armáda vpadne do Pobaltí, na Ukrajinu.

Rusko spíše sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka s někým silnějším či alespoň stejně silným soupeřem. Takhle postupovali za cara i v dobách SSSR. I když na počátku může být špatný odhad a později se ukáže, že protivník byl silnější, než se zdálo. Ale nemyslím, že by Moskva plánovala masivní invazi do Pobaltí, protože to je skutečně chráněno NATO. Něco jiného je Ukrajina, ale ani tam nejde o přímou vojenskou intervenci, ale o podporu separatistů a operace paramilitárních skupin. To jsou sice Rusové, ale tváří se jako dobrovolníci. V každém případě je napětí mezi Ukrajinou a Ruskem trvalé a nezdá se, že by situace spěla k uklidnění.

Válka může mít i ekonomickou podobu a my z Ruska dovážíme zemní plyn a ropu. Obejdeme se bez nich?

To je dobrá otázka. Rusko je nepochybně naším důležitým obchodním partnerem. Z mimounijních zemí je na druhém místě, hned po USA. Struktura vzájemného obchodu je dlouho stejná. Vyvážíme z 65 procent stroje a dopravní prostředky a zhruba ve stejném poměru dovážíme ropu a zemní plyn. V zásadě bychom se bez takového dovozu obešli, jinou otázkou je, zda takovou změnu chceme. Ekonomická vazba na Rusko, její posilování či oslabování, je podle mě záležitost primárně politického rozhodnutí. Česká vláda by proto měla učinit strategické rozhodnutí, zda se dlouhodobě orientovat tímto směrem nebo ne. V prvním případě by to znamenalo posilování vývozu a zadávání strategických zakázek. V druhém případě obchod s jinými.

Mají se dostavovat naše jaderné elektrárny s ruskou technologií?

Teoreticky je šest možných dodavatelů, a tak si nemyslím, že tu musí stavět zrovna Rusko. Opět jde o politické rozhodnutí.

Kdybyste byl poradcem, co byste doporučil?

Pokud je vůbec nutné jaderné elektrárny rozšiřovat, tak spíš hledat dodavatele v USA nebo Francii. Rozhodně bych nedoporučoval cestu, jakou se vydalo Maďarsko, kde bez výběrového řízení přenechali stavbu elektrárny Rusku. Nejde primárně o to, že s tím Brusel nesouhlasí, ale o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země politicky v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství.

A pokud jde o běžný obchod?

To by nebyla změna z měsíce na měsíc. Vzhledem k tomu, že jde z hlediska české obchodní výměny asi o dvě procenta, tak je možné hledat jiné partnery – v Indii, Latinské Americe nebo i v EU.

Řada podnikatelů, zejména ve strojírenství, má nicméně o ruský trh velký zájem. Cítí, že tam mohou vyvézt nikoliv nějakou subdodávku, ale komplexní výrobek.

Tomu rozumím. Jde o suverénní rozhodnutí firem. Demokratický stát jako Česká republika asi nikdy nebude podnikatelům striktně diktovat, kde mají kupovat zboží a kam vyvážet. Takže nějaký obchod s Ruskem tu bude vždy. Ale jak jsem říkal, jde hlavně o strategické rozhodnutí vlády.

Takže s politikou prezidenta Miloše Zemana – ten mluví o Rusku jako o zemi důležité pro náš obchod – nesouhlasíte.

Prezident obchod s Ruskem velice podporuje a je to podpora přehnaná. Docela mě udivuje, proč to dělá, se žádný velký pozitivní vliv neukazuje. Stále jsme na těch asi dvou procentech. Uznávám, že v byznyse jde hlavně o zisk, ale nemělo by to být pouze o něm. Namístě by bylo více etiky a morálních vztahů i v obchodních stycích. Já mám vzhledem k tomu, kam se Rusko ubírá, s takovým obchodem problém. Navíc je otázka, jak se tam situace bude dál vyvíjet, zda skutečně půjde o tak stabilní zemi, aby se na ni dalo jako na ekonomického partnera spolehnout.

Jak si vlastně stojí ruská ekonomika, je Rusko opravdu slovy britského experta „supertěžební stát“? Nafta a plyn stále tvoří asi 60 procent jeho vývozu.

Sovětský svaz začal s jejich masivní těžbou a v globálním měřítku se stal jejich významným exportérem. Rusko v tom pokračuje. Někdo to pokládá za jeho silnou stránku, jiní zase za slabinu. Protože se mu nepodařilo více diverzifikovat export ani celý průmysl. Je sice také důležitým vývozcem obilí či dřeva, ani to však nejsou položky, které mohou pomoci modernizaci. Rozhodně nepokročili tak, jak si to sami ruští politici představovali. Pokud budeme posuzovat kondici ruské ekonomiky v současnosti, je tu problém, čemu lze vlastně věřit. Tamní statistiky jsou často zpochybňovány i místními analytiky. Ruský statistický úřad aktuálně ohlásil, že se ekonomika loni vrátila po delší době k růstu, a to o 2,3 procenta. Ale sami ruští ekonomové to zpochybňují a hovoří jen o 1,5 procenta. Ostatně šéf statistického úřadu byl v prosinci vyměněn a až s novým šéfem konečně přišla lepší čísla.

Jaký vliv mají protiruské sankce?

Rusko poškodily, ale jejich dopad bych nepřeceňoval. Navíc je neuplatnili všichni. Dají se obcházet přes Čínu, také Francie a Německo je změkčily. Větší problém je v jednostranné orientaci na těžební průmysl, v tom, že se nepodařilo vybudovat nová průmyslová odvětví, která by byla globálně konkurenceschopná. To je například problém ruského automobilového průmyslu. Vyrábí vozy pro domácí trh, ale ani ten nezaplní, a tak je nutný dovoz třeba i z Česka. A už vůbec není schopen exportovat. Sankce vedly k tomu, že některé věci z obchodů skutečně zmizely, nicméně běžného konzumenta se to moc nedotklo, leckdy šlo o drahé zboží, které si stejně nekupoval. Běžný Rus italská vína či francouzské sýry nepotřebuje. Ty se dají nahradit z domácích zdrojů.

Když jsme u toho – ruské zemědělství se od sovětské doby docela zlepšilo, to není úspěch?

Rusko je skutečně v řadě zemědělských komodit soběstačné, ale do budoucna nastane problém s pracovními silami v zemědělství. Ruský venkov se postupně vylidňuje. A k tomu i platy v zemědělství zůstávají na minimální úrovni. Asi 93 procent lidí, kteří v něm pracují, se pohybuje na hranici chudoby.

Jak tři desetiletí po pádu komunismu vypadá ruský kapitalismus? Je liberální a tržní, nebo hlavně státní?

Definice jsou různé, v některých kritických publikacích se píše například o kleptokracii. Autoři tak chtějí upozornit na obrovskou míru korupce, která sráží i některé úspěchy. Obrovské zisky z ropy, které Rusko mělo v první dekádě tohoto tisíciletí a v letech 2012 až 2014, kdy šla ropa přes 110 dolarů za barel, doprovázelo i rozkradení desítek miliard dolarů. Ty se daly investovat do infrastruktury či modernizace sociálního systému. Vezměte si třeba, jak se vydávaly peníze na zimní olympiádu v Soči. Šlo o padesát miliard dolarů a uvádí se, že až pětina byla rozkradena. K vývoji ale došlo – v devadesátých letech v Rusku měli skutečně divoký kapitalismus, který si ve střední Evropě neumíme představit. Pak se situace stabilizovala i díky stabilizaci politické. Tu bych ale dal do velkých uvozovek.

Z dálky to vypadá, že Rusko šlo od jedněch oligarchů – Jelcinových – ke druhým, tentokrát Putinovým.

V devadesátých letech, díky vazbě na Jelcina, měli oligarchové na politiku větší vliv. Putinovi se je podařilo odstřihnout a dokázal se zbavit těch, kteří šli proti němu. To jsou případy jako Vladimir Gusinskij, Boris Berezovskij či Michail Chodorkovskij. Ti loajální – Roman Abramovič, Oleg Děripaska – si pozici udrželi. I když právě Děripaska už dávno není nejbohatším Rusem, protože za finanční krize prodělal asi 16 miliard dolarů. Přišli rovněž jiní, kteří mají blízko ke Kremlu, třeba Viktor Vekselberg. Takže teď je tam jakási symbióza a nějak to funguje. Otázkou je, bude po Putinovi. Jaké vztahy jeho nástupce s oligarchy naváže. A jestli se – pokud zmizí silný prezident – sami oligarchové nepokusí „nastrčit“ před sebe nějakou pro veřejnost přijatelnou figuru.

Ruští sociologové zase mluví o rozdělené zemi – na jedné straně bohatá a pozápadnělá Moskva a další milionová centra, uprostřed menší města plná nostalgie a nakonec nehybný venkov.

Je to zjednodušení, ovšem venkov na tom nejhůře je. Není nehybný, ale špatně je na tom ve smyslu, že dál chudne, lidé tam stárnou a mladí ztrácejí zájem na vesnicích žít. Pokud jde o města, tak nad nimi vyčnívají Moskva a Petrohrad. Mezi těmi je patrná jistá řevnivost. Když jsem byl v Petrohradu, slýchal jsem, že toto město ani není Rusko. Že byl založen podle evropského vzoru a prezentuje jakousi evropskou vizi. Architektura a historie však nejsou vše. Ačkoliv jsou více otevření vůči cizincům a Západu a celkově přátelštější, protože do města přijíždí mnoho turistů, jde o normální Rusy. Moskva je hektičtější, vztahy mezi lidmi v ní jsou napjatější a v životě se tam více uplatní ostré lokty.

Co menší města?

Také v Moskvě a Petrohradě jsou veliké rozdíly mezi jejich částmi. Když se procházíte po centru, máte pocit, že jste v západní metropoli, jen nápisy v azbuce matou. O pár ulic dál už máte pocit, že jste se vrátil padesát let zpátky do doby Leonida Brežněva. Pro malá města to platí ještě více, tam se infrastruktura nijak nemodernizuje, nestaví se nic nového a dál se bydlí v panelácích ze šedesátých let. Ale nerad bych paušalizoval. Do některých investováno bylo, třeba do historických center napojených na turistický ruch. To je „zlatý prsten“ kolem Moskvy, města jako Vladimir či Jaroslavl. Výrazně se zmodernizovala Kazaň. Záleží na tom, kdo je místním gubernátorem, jakou má vazbu na Kreml a zda se mu daří získávat finanční prostředky.

Jak se žije běžným Rusům, střední třídě?

V Rusku, a tak tomu bylo už za carismu, je střední třída slabá. Za posledních dvacet let se nerozrostla ani nestabilizovala. Na jedné straně je elita, pak slabá střední třída a nakonec velká většina lidí, kteří se pohybují na životním minimu. Odvíjí se to od průměrné mzdy, která podle oficiálních statistik představuje 32 tisíc rublů, tedy asi 14 tisíc korun. A v posledních letech poklesla. Lidem s vysokými příjmy rostou výdělky, tato skupina se však početně Průměrný plat petrohradského manažera je 230 tisíc rublů měsíčně, polovina pracujících v tomto městě nedosáhne ani na těch 32 tisíc. Takže berou méně než v Rumunsku nebo Číně. O zemědělcích jsme mluvili, těsně nad hranicí bídy je i skoro 90 procent zaměstnanců ve školství nebo 85 procent lidí ve zdravotnictví.

Nenahlodává to stabilitu režimu?

Určitě, Rusové ale vydrží hodně. Jsou odolní a trpěliví. Nespokojenost s ekonomickou situací sílí, jenže průzkumy jsou dvojznačné. Roste kritika premiéra Dmitrije Medveděva a polovina obyvatel chce, aby vláda byla odvolána. Rozlišují však mezi ním a prezidentem. Popularita Vladimira Putina také loni klesla na dlouhodobé minimum. Teď v lednu s ním 64 procent dotázaných souhlasí a 33 procent ne. Pořád ale zůstává nejpopulárnějším ze všech politiků a nadpoloviční většina Rusů očekává, že se situace zlepší.

Jak se tam nyní staví k minulosti, ke komunismu? Žili v něm přes sedmdesát let.

Nostalgie po samotném Sovětském svazu je výrazná. Dvě třetiny obyvatelstva aktuálně vyjadřují lítost nad jeho rozpadem, nejvíc od roku 2004. Chybí jim hlavně jednotný hospodářský prostor a zjevně se domnívají, že pro ekonomiku by bylo lepší, kdyby zůstal zachován. Postrádají i velmocenské postavení SSSR. Rusko sice za supervelmoc považují, ale přece jen za menší. Pokud jde o samotný komunismus: nemyslím, že běžní Rusové myslí ideologicky. Uvažují prakticky a vzpomínají na sociální jistoty a zdánlivou stabilitu. A hlavně na šedesátá a sedmdesátá léta, protože s tím, jak populace stárne, mizí vzpomínky na stalinismus, jeho čistky a hladomory. Nostalgie je pochopitelná, protože lidé vzpomínají na dobu svého mládí. Když se v roce 2017 mluvilo o stoletém výročí ruské revoluce, velkou část populace to nezajímalo. Zvláště pro mladší jde o vzdálené období bez vazby na současnost. Když už, tak se Rusové k tomuto datu vyjadřovali negativně, protože podle nich došlo k revoluci, která svrhla carismus a vedla k občanské válce a zmatku.

Takže se vrací k tradicím carismu?

Je to určitá synkreze toho rádoby dobrého z carismu i z období sovětské éry. Jakmile se Putin stal prezidentem, začal z obojího vybírat pozitivní symboly a tomu, co se do obrazu silného Ruska nehodí, nevěnuje pozornost. V případě stalinismu se mluví o industrializaci, silném státu a vítězství ve druhé světové válce. Po carském impériu byla poptávka už za Jelcina, patrná byla idealizace posledního cara, což souviselo s jeho svatořečením pravoslavnou církví. Veřejnost se zajímala o všechno, co v sovětské době bylo tabuizováno – carskou rodinu, šlechtu, objevily se práce o bělogvardějcích. To přebíral i Putin, točí se filmy oslavující admirála Kolčaka, bojovníka proti bolševikům. Nebo snímky, jak revoluce byla už v principu špatná. Takový je nový seriál o Trockém. Souvisí to s nedávnými událostmi. Když se totiž kolem Ruska prohnala vlna barevných revolucí, na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu, propaganda začala zdůrazňovat konzervativní stabilitu.

A Vladimir Putin? Lze ho zařadit do nějaké standardní politologické škatulky?

  Nevím, zda se něco takového dá aplikovat zrovna na něj. Když to zjednoduším, troufnul bych si říci, že je to konzervativní nacionalista. Možná konzervativní patriot, jestli to není příliš mírné. Jeho ideologie se dá zhustit do jednoho slova: Rusko. Klade důraz na silný stát a v tom je obsaženo vše. Často připomínaným vzorem se stal předrevoluční ministerský předseda Pjotr Stolypin (žil v letech 1868–1911, pozn. redakce). A co ten dělal? Pokoušel se o modernizaci, provedl agrární reformu. Prosazoval výrazně nacionální politiku, současně však chtěl, aby Rusko na mezinárodní scéně vystupovalo jako klidná síla. Tvrdil, že nechce válčit a potřebuje místo toho dvacet let klidu.

Jak Putina vidí samotní Rusové?

Pokud se budete bavit s obyčejným Rusem, tak se často setkáte se vstřícným pohledem na jeho politiku. Nebo alespoň neuslyšíte otevřenou kritiku. Už proto, že tito lidé v sobě mají zakódovanou špatnou zkušenost z devadesátých let. Absolutní chaos, nepředvídatelnost, divoká privatizace. Mnoho lidí tehdy získalo pocit, že je všichni zradili, čelili nezaměstnanosti a inflaci, mnozí řadu měsíců nedostávali výplatu. To se výrazně změnilo k lepšímu, byť problémy existují.

Nezměnil Putin svoji politiku? Přinejmenším tu zahraniční? Když v roce 2000 nastupoval, mluvilo se o spolupráci Ruska s Evropou.

Úvahy o tom, že by Rusko mohlo vstoupit do Evropské unie, nebo dokonce do NATO, nebyly nikdy myšleny vážně. Snad o tom snili ruští liberálové za Jelcina, Putin rozhodně ne. I když tím nechci říkat, že Rusko s Evropou a se světem musí být v konfrontaci. Základním problémem je, že Rusko je zvyklé být velmocí a jeho politické vedení uvažuje imperiálně. Devadesátá léta byla obdobím frustrace a situace se začala měnit až s novým tisíciletím. Nešlo jen o příchod Putina, kdy se Rusko stabilizovalo a začalo se mu více dařit ekonomicky. Také 11. září 2001 ve světě mnoho změnilo. A samozřejmě narostl význam Číny.

Čína je už pro Rusko největším obchodním partnerem. Ale sovětsko-čínské vztahy kdysi byly špatné, dokonce až na hraně války.

Před půlstoletím se vzájemné vztahy skutečně ocitly na bodu mrazu a došlo k ozbrojeným pohraničním konfliktům. Čína se však hodně změnila, už to není říše Mao Ce-tunga. Změnil se také mezinárodní kontext. Takže v současné době mohou v poklidu spolupracovat. Jinou věcí je budoucnost, ta se ale teď předvídat nedá.

Přesto – jak je to s ruskou demografií?

Populace stárne, poměr pracujících a penzistů je kritický, tedy 2,4:1, zatímco například v USA mají 4,4 pracujícího na jednoho penzistu. Což je jeden z důvodů pro přípravu ruské penzijní reformy. Putin její návrh poněkud změkčil, muži by stále měli odcházet v 65 letech místo v dnešních 60, avšak ženy by nově místo dnešních 55 let neodcházely v plánovaných 63, ale jen v 60 letech.

I tak je to vůči mužům neobyčejně tvrdé.

Podle odhadů by se jich 40 procent vůbec nedožilo penze. Rusko teď má – počítáme-li i Krym – přes 146 milionů obyvatel, loni se populace o něco snížila. A někteří demografové odhadují pokles zejména u samotných Rusů. Ti tvoří asi 80 procent populace, ale v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

A zbytek?

Žije tam 160 jiných etnických skupin, nárůst počtu obyvatel se ale týká hlavně neruských etnik. Četl jsem nedávno jednu americkou analýzu a její autor uvádí, že demografický pokles může být i jedním z důvodů pro ruskou expanzi vůči Ukrajině. Protože se Moskva ztrátu obyvatelstva snaží kompenzovat tím, že bude připojovat oblasti s ruským obyvatelstvem. To je ostatně případ Krymu. Pokud by tato teorie odpovídala pravdě, byly by ohroženy také státy v Pobaltí a Bělorusko, protože mají výrazné ruské menšiny. Nicméně jde jen o studii jednoho analytika.

 Lze předvídat, jak se Rusko změní po odchodu Vladimira Putina z prezidentské funkce?

Analytici po celém světě se v souvislosti Ruskem už mnohokrát spletli, třeba když nedokázali odhadnout zhroucení SSSR. Až Vladimiru Putinovi vyprší funkční období, bude mu 72 let, což je teoreticky ideální věk pro odchod do penze. Ale jak se zachová a jaká v tu chvíli bude situace Ruska? Nevíme. Je tam mnoho neznámých. Možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk, který se najednou vynořil ve vysoké politice. Asi ho nemůže nahradit dnešní premiér Dmitrij Medveděv nebo lidé zdiskreditovaní různými aférami. Ekonomická situace tam sice není tragická, ale může se zhoršovat a míra nespokojenosti růst. Přitom roste také procento Rusů nespokojených s poměry a ochotných vstoupit do politiky, je jich zhruba pětina.

Jaká tedy může být budoucnost celého Ruska?

Nejasná. Politický systém se soustředil kolem jediné osoby, až tato osoba zmizí, může vzniknout nebezpečné vakuum. A dobrý není ani demografický trend a zvrátit ho je velice obtížné. Takže jsem dost skeptický.

Rusko sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka se silnějším soupeřem. Jde o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství. K vývoji došlo – v devadesátých letech měli v Rusku skutečně divoký kapitalismus, pak se situace stabilizovala. Putin možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk.

Zbyněk Vydra (41) Vystudoval historii v Praze na Univerzitě Karlově a také v Brně. Nyní vyučuje na Univerzitě Pardubice moderní dějiny a především historii Ruska. Je autorem řady odborných studií o období pozdního carismu a v předloni vydaných Dějinách Ruska napsal kapitoly týkající se událostí od 19. století až do současnosti. Je ženatý, ve volném čase se věnuje turistice a je milovníkem opery. Někteří demografové odhadují pokles u samotných Rusů. Ti v zemi tvoří 80 procent populace, v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

Rozhovor byl převzat z ekonom.ihned.cz

Foto autor: Jiří Benda