Published: 21.11.2022
Jako by její dny byly nafukovací. Doktorandka Fakulty filozofické Aneta Kohoutová otevřela komunitní saunu, pořádá trhy Nábleší, je provozní ředitelkou kina, cestuje a do toho působí v univerzitním Centru pro etiku.
Co je Nuuk?
Když jsem žila ve Švédsku, měli jsme tam komunitní saunu pro celou vesnici, která se o ni starala. Lidé se tam po večerech a o víkendech setkávali. Bylo to místo, kde se mohlo nahlas mluvit, pít pivo, kdo chtěl, mohl být nahý, jiný tam mohl sedět klidně ve svetru. Bylo to velmi benevolentní, ale zároveň respektující. To samé jsme s kamarádkou chtěly přenést k nám, takže NUUK je komunitní sauna a osvěžovna v Hradci Králové. Hradec má díky řekám a množství vodních ploch veliký potenciál, ale nikdo ho pořádně nevyužívá. I v našich dalších projektech se snažíme věnovat fenoménu řek a tomu, jak je vrátit zpátky lidem. Přidanou hodnotou naší sauny je komunita a takové bezčasí, ale zároveň i kulturní akce, které tam pořádáme. Někdo nám na Google recenze napsal, že to je naivní ostrůvek svobody, což je podle mě nejlepší popis celého projektu (smích).
Saunu provozujete už sedmou sezonu a teď chystáte dokonce festival pro milovníky saun.
Je to tak. V Hradci nám chyběl festival, který by byl tak trochu podivný. Trochu jiný. Rozhodly jsme se, že pozveme všechny, kteří mají rádi saunování, ať si s námi po celý víkend užijí pohodu, stanují, cvičí jógu, skáčou do vody, jdou na koncert a pak si opečou buřta nad táborákem.
Další váš projekt má slogan „Prodej, vyměň, dones, odnes, potkej se“…
Ano, to je Nábleší. Další z těch věcí, která pluje po Labi. Chtěly jsme oživit hradeckou náplavku, která je krásně opravená, ale život na ní trochu chybí. Každou poslední neděli v měsíci tam proto pořádáme bleší trh. Nakonec nám narostl a otočí se tam třeba tisíc lidí. Z toho se nám navíc rozvinuly další projekty, jako je květinový nebo knižní swap, které organizují lidé, kteří začali chodit na Nábleší.
Na Univerzitě Pardubice jste součástí Centra pro etiku. Čím se tam zabýváte?
S podobnou otázkou se setkávám často třeba na rodinných setkáních, kde se snažím příbuzným vysvětlit, co vlastně dělám. Jako studentka doktorského studia jsem součástí Centra pro etiku, kde se zabýváme studiem lidskosti a hodnoty člověka. Zajímáme se o různé formy lidskosti v souvislosti s náboženstvím, politikou, environmentálními aspekty a podobně.
Jakému tématu se věnujete vy?
Zabývám se etikou veřejného prostoru. Klíčovou otázkou pro mě je, co je to veřejné, ve smyslu veřejný prostor. Ten je samozřejmě tvořen nějakým materiálním prostorem. Ale také tím hodnotovým, který je navázaný na hodnotu lidství a na naše hodnoty a zájmy, které do veřejného prostoru vnášíme. To, jak mezi sebou utváříme vztahy, spojuju s materiální strukturou prostoru. Vnímám tedy souvislost mezi tím, jak je prostor koncipovaný a jaké vztahy na něm díky tomu rostou.
Právě jste se vrátila z Erasmu v Estonsku, kde jste pracovala na své dizertační práci. Měla jste čas si zemi i užít?
Měla. V zimě jsem se zabývala především studiem, protože v Estonsku je půl roku tma a zima. Druhý půlrok je ale krásně, takže akademický život končí v květnu. Od té doby jsou všichni venku, pořád se někde jezdí, skáče se přes ohně a koupe v řece.
Severské země máte procestované důkladně. Kde ještě jste byla?
Můj první Erasmus při magisterském studiu byl ve Finsku. Tam se ve mně skrz všechnu tu zimu a tmu zažehnul plamen lásky k severským zemím a jejich jazykům. Nějakým způsobem mi přišlo hrozně jednoduché tam být. Poprvé v životě jsem se někde cítila doma a od té doby mám pocit, že někam patřím. Také jsem jezdívala na sever Švédska pracovat jako dobrovolnice na farmě. Žila jsem tam se starší dvojicí lidí, kteří se stali mými švédskými rodiči. Vracela jsem se za nimi každé léto další čtyři roky. A vím, že to je místo, kam se můžu vždy vrátit a budu tam vítaná.
Otevírá Erasmus možnosti vrátit se?
Asi záleží, jak toho člověk využije. Ve skandinávských zemích je Erasmus super způsob, jak si tam otevřít dveře. Když se ale člověk vrátí domů, ty dveře se zas můžou rychle zavřít. Student nesmí být pasivní a čekat, že zůstanou dokořán, ale musí se snažit, aby je otevřené udržel.
Jaké to bylo opustit domov, známé prostředí, rodinu?
Možná to vyzní zle, ale pro mě je to hrozně jednoduché. V Česku jsem se nikdy necítila zakořeněná. Studovala jsem v několika městech, pracovala na různých projektech. Nikdy jsem tu nebyla s ničím hluboce spojená, takže pro mě je vlastně daleko těžší se vracet zpátky než někam odjíždět.
Ale vracíte se. Třeba do jednoho menšího kina, kde jste provozní ředitelkou. Co to obnáší?
Na magistrovi jsem studovala film a tohle byla moje vysněná práce. Nacházím v ní spojení dramaturgie, lidských zdrojů, ale i vymýšlení marketingových strategií. Jsou tam i nudnější věci jako byrokracie a účetnictví, ale i ty zábavnější jako třeba ježdění na filmové festivaly.
Jak jste přišla k lásce k filmu?
To se stalo nějak samo. Na bakaláři jsem studovala obecnou teorii umění, a když jsem měla jít na magistra, chtěla jsem se na něco specializovat. Byl tam film, tak jsem do toho šla. Ale zatímco všichni moji spolužáci viděli hromadu filmů a měli přehled, já z toho byla hrozně zmatená. Ale nějakým způsobem se to ve mně postupně zlomilo. Daleko blíž než historie filmu mi ale byla právě třeba provozní stránka kin. Byla jsem součástí projektů pro kinaře, kdy jsme řešili, jak nalákat diváky a jak jim představit kvalitní kinematografii, aby nechodili jen na blockbustery, ale podívali se třeba i na staré filmy.
Historii filmu dnes ale vyučujete i na Univerzitě Pardubice.
To se vlastně stalo úplně náhodou. Jednou do našeho kina přišla profesorka z UPCE a říkala, že vyučující, která do té doby učila filmovou teorii a dějiny filmu, šla na mateřskou. Zeptala se, jestli bych to nechtěla vzít za ni. Já jsem chtěla, ale nebyla jsem si jistá, jestli na to mám dostatek znalostí. Všichni ale byli velmi otevření a já si mohla sama poskládat sylabus kurzu. Teď už to čtvrtým rokem učím.
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
