Published: 04.04.2019
Od narození má dětskou mozkovou obrnu a pohybuje se pomocí elektrického vozíku. Funguje jen s pomocí asistentky, manžela nebo rodiny. Působí neuvěřitelně pozitivně a život bere takový, jaký je. Romana Fricová (28) končí své studium v oboru Resocializační pedagogika na Fakultě filozofické a dopisuje diplomovou práci. Byla první, kterou celým svým studiem provázela podpora Centra ALMA. To na Univerzitě Pardubice už 5 let pomáhá vysokoškolákům s hendikepem, letos se navíc toto pracoviště dostalo do finále cen MOSTY.
Čtěte také: Dostali jsme se do finále cen MOSTY
Pochází z České Třebové, kde studovala na střední škole informatiku a ekonomiku. Nebyl to ale zrovna obor, ve kterém by se našla. Táhlo ji to spíše humanitním směrem, a tak si podala přihlášku na filozofii na Univerzitě Pardubice. Uspěla. Přechod na vysokou školu však nebyl kvůli hendikepu jednoduchý. Odstěhovala se od rodičů, kteří jí byli velkou oporou, do jiného města. „Pro mě i pro naše to byla dost velká změna. Ještě před nástupem na vysokou jsem ale poznala partnera, je z Pardubic, začali jsme spolu bydlet a nakonec se během mého studia i vzali,“ říká Romana.
Pomohlo jí centrum ALMA
Už do přihlášky uvedla své postižení, protože věděla, že bude potřebovat asistenci a individuální přístup. Na Univerzitě Pardubice začínala nově fungovat poradna APUPA, předchůdce dnešního Centra ALMA, které pomáhá studentům se zdravotním znevýhodněním nebo jinou specifickou potřebou. „Tenkrát mě kontaktovala paní doktorka Šándorová a začaly jsme spolu řešit, co všechno bude nutné zařídit. Byla jsem jejich první studentka s hendikepem, takže se dá říct, že i pro ně to byla taková zatěžkávací zkouška,“ vzpomíná studentka na začátky na vysoké škole a dodává. „Bez tohoto centra by vysokoškoláci se specifickými potřebami při studiu nemohli fungovat, já například sama nemůžu psát rukou. Spektrum studentů s hendikepem je velké, každý má jiné potřeby.“
Do budovy G, kde jsou katedry Fakulty filozofické, není bezbariérový přístup. Pokud potřebovala Romana konzultaci na „géčku“ s vyučujícími, vždycky se dohodli. K zapůjčení dostala po celou dobu studia diktafon a notebook s diktovacím programem, který zapisuje, když mluví. Pomáhali jí také dost spolužáci a na zkoušky s ní chodila asistentka.
Rodiče ji vždy motivovali
Neustále potřebuje u sebe někoho mít, bez pomoci druhých se neobejde. Jsou rodiny, které nejsou schopné srovnat se situací a odráží se to na člověku. Rodiče Romany se dokázali se s hendikepem dcery vyrovnat a vedli ji k samostatnosti. „Co můžeš, tak se snaž udělat sama, jinak ti samozřejmě pomůžeme, říkali mi. Někdy je to náročné, pořád s někým jsem, musíte neustále komunikovat.“
Na otázku, zda má s asistentkami přátelský vztah, odpovídá pragmaticky. Přestože určitý kamarádský vztah existuje, pomáhají jí s těmi nejintimnějšími věcmi, není prý možné upnout se na někoho, když nikdy nevíte, jak dlouho s vámi bude. Nebo se změní i vlastní potřeby Romany.
Někdy si připadá jako manažerka svého času. Všechno musí plánovat. Musí stihnout zařídit běžné věci po dobu, kdy je u ní asistentka – uklidit, jít nakoupit, napsat kus diplomky. Problémem může být i výpadek elektřiny, nejede vám výtah a vy tím pádem také nikam nemůžete. Teď už se její studium chýlí ke konci, píše diplomovou práci na téma, které se týká právě možnosti studia vysokoškoláků s hendikepem na Univerzitě Pardubice. Spolupracuje také s Národní radou osob se zdravotním postižením Pardubického kraje. „Momentálně moc volného času nemám, pracuji jako dobrovolník v KONEP (Koalice nevládek Pardubicka), přes které doučuju slečnu z pěstounské rodiny angličtinu, občas si zajdu na přednášku. Chtěla jsem si udělat řidičák, ale bohužel to ze zdravotních důvodů není možné,“ říká Romana. V zahraničí zatím nebyla, ale jednou by se chtěla podívat do Španělska a do Londýna kvůli angličtině, zajímají ji památky a kultura. A jak vidí svou budoucnost? „Jednou bych chtěla dítě, spokojenou rodinu a dobrou práci.“
