Published: 17.02.2023
Webová platforma Help for English se stala fenoménem mezi studenty i samouky, kteří touží po lepší komunikaci v angličtině. Známý lektor angličtiny a také její autor Marek Vít je absolventem Univerzity Pardubice a dnes externím pedagogem Fakulty filozofické.
Jak vzniklo Help for English?
Byl rok 2005 a já jsem jako učitel na gymnáziu v Přelouči potřeboval na internet umístit materiály, které by si studenti mohli procvičovat z domova. Rychle jsem dal dohromady stránku, kterou jsem pojmenoval Help for English. Nebyl to žádný zázrak a když to uviděl jeden můj student, řekl, že je to pěkné, ale že by to uměl lépe. Tak jsme se domluvili, že do toho půjdeme společně. On programoval a já vytvářel obsah. Měl jsem sen, že na naší stránce bude vše, co student může potřebovat, testy, články, informace a recenze…
Věřili jste tehdy, že tato stránka bude mít někdy tisíce návštěvníků?
Netušil jsem, že to bude mít velký úspěch. Když jsme měli v začátcích 100 návštěv denně, říkal jsem si, že web parádně frčí. Konkurence měla třeba 300 lidí denně. Myslel jsem si, že toho nikdy nedosáhneme. Velmi brzy jsme ale začali vnímat, že na web nechodí jen studenti, ale daleko více lidí. Komentovali nám příspěvky, hledali nás ve vyhledávači a dnes máme asi 20 tisíc návštěvníků denně.
Proč název Help for English?
V té době jsem používal různé počítačové programy, a když jsem potřeboval nápovědu, měli ji vždy pojmenovanou jako Help for (pomoc pro – pozn. red.) a název toho programu. Tím jsem se inspiroval, jen místo programu jsem dal English. Lidé se mě často ptají, jestli tam nemá být spíše with (anglická přeložka s – pozn. red.), takže to musím znovu a znovu vysvětlovat. Chvíli jsem si říkal, jestli jsem stránku neměl pojmenovat jinak. Gramaticky je to ale správně, znamená to nápověda pro angličtinu. Není to pomoc pro angličtinu, protože ta naši pomoc nepotřebuje.
Možná to pomoc pro angličtinu přece jen trochu je. Díky vám nedochází ke špatnému užívání jazyka.
Je pravda, že studenti občas vytváří s jazykem takové věci, že by byla angličtina za portál ráda (smích). Já už jsem se vzdal potřeby cítit zodpovědnost za čistotu anglického jazyka. Nevadí mi použití hovorové angličtiny. Někteří lidé, říká se jim Grammar Nazies – gramatická stráž, by to nesnesli a řekli, že to není správně. Pokud se ale něco v běžné řeči používá, jsem ochoten to používat také. Stejně jako v češtině rád používám například výraz „abysme“.
Usilujete tedy o to, aby studenti uměli jazyk používat v běžné mluvě i za cenu, že nedodrží gramatická pravidla?
Určitě je dobré zkoušet komunikovat, ústně i písemně, i za cenu, že budu dělat chyby. Hodně lidí raději nemluví, protože mají pocit, že to ještě dostatečně neumí. Škola je totiž v mnohých případech naučila, že dělat chyby je špatné. Pro pokročilé studenty je ale samozřejmě důležité, aby mluvili správně. Třeba u nás na univerzitě musí studenti gramatiku znát a používat, ale není to to nejdůležitější. Na našich stránkách se ve všech materiálech snažíme o stoprocentní správnost.
Co lidé hledají nejčastěji? Jsou to zároveň ty jevy, které dělají problém i vašim studentům?
Nejvíce hledají články o předpřítomném čase, který je už od začátku z nějakého důvodu evergreen. Na paty mu šlapou podmínkové věty. Myslím, že s tím lidé nejčastěji zápasí i ve školách. Musí se jevy naučit a hledají nápovědu na internetu. Podle mě dělá největší problém výslovnost. Lidé se často zabývají gramatikou, ale je jim jedno, že špatně vyslovují. Někdy tak špatně, až jim rodilý mluvčí nerozumí. V českém školství je obecně tendence zaměřovat se na gramatiku a biflování slovíček, výslovnost je nejčastěji přehlíženým aspektem angličtiny.
Angličtinu učíte přes 25 let. Vidíte za ty roky nějakou změnu ve způsobu výuky?
Určitě. Je jedna věc, která se od té doby hodně změnila. Studenti mají internet a s ním k dispozici neomezené množství filmů, seriálů a her, takže mají angličtinu na dosah. Před 25 lety mnozí angličtináři nebyli ve skutečnosti angličtináři. Neměli dostatečné vzdělání, nevěděli, jak se jazyk učí, možná ho ani sami pořádně neuměli. Třeba moje bývalá učitelka ruštiny hned po revoluci začala učit angličtinu, kterou ale sama neuměla. V takovém případě člověk nemůže klást důraz na konverzaci, protože ji sám nezvládá. Je totiž daleko jednodušší se z učebnice naučit slovíčka a gramatiku, a to pak dětem předávat, což je špatně.
Teď už na angličtinu narazíme na každém kroku.
Přesně tak. Když jsem začínal, moji žáci se učili jazyk, se kterým se téměř nikde nesetkali. Dnes je angličtina všude kolem nás, díky čemuž ji snadno naposlouchají. Ve škole se často stává, že mají daleko lepší angličtinu studenti než jejich učitelé – takovou tu praktickou. Učitelé znají gramatiku, ale studenti znají slovíčka a vědí, jak se vyslovují a jak se používají. Dokáží větu přeložit daleko více způsoby, než po nich učitel vyžaduje.
Je učení se angličtiny pomocí filmů a her dobrý způsob? Často se v nich gramatika užívá nesprávně.
Je to skvělá věc, protože v nich studenti odposlechnou výslovnost. Nejlepší ale je, když ji dokáží doplnit gramatikou a rozšiřují si slovní zásobu i jiným způsobem. Velký efekt má, když se student naučí nějaký jev a poté na něj narazí v knize nebo ve filmu, čímž si ho osvojí a začne ho správně užívat. Sám tuto metodu rád používám. Když jsem se kdysi učil angličtinu já, bylo to samozřejmě složitější, protože filmů a knih v angličtině moc nebylo. Musel jsem chodit do kina na každou blbost, která byla v angličtině. Seděl jsem tam a držel jsem si program kina před očima, aby mi zakryl řádek s titulky. Byl jsem asi za blázna, ale pomohlo mi to. Také jsem chodil po antikvariátech a sháněl knížky v angličtině, které tehdy nebyly moc dostupné.
Pojďme teď mluvit více o vás než o angličtině. Proč jste se před lety rozhodl studovat Univerzitu Pardubice?
Takže zase zpátky k angličtině (smích). Mně se angličtina vždy líbila a chtěl jsem se ji učit už na základce. Měl jsem ale povinně ruštinu, kterou jsem nesnášel. Ruštinářka mi říkala, ať si nemyslím, že by mi mohl jít jakýkoli jiný cizí jazyk. Ruština mi nešla, protože mě zkrátka nebavila. Na střední škole jsem se začal intenzivně věnovat angličtině. Logická volba proto byla, že budu studovat anglistiku v Pardubicích.
Chtěl jste být učitelem angličtiny?
Ve skutečnosti úplně ne. Když se mě ptali, proč chci obor studovat, říkal jsem, že bych chtěl mít možnost své nadšení pro angličtinu předávat dál. Nevím, jestli jsem tomu věřil. Už ve druhém ročníku jsem ale na sídlišti v Polabinách doučoval žáka osmého ročníku a zjistil jsem, že mě to začíná bavit. Líbilo se mi něco mu vysvětlit a hledat lidský způsob, jak věci říct i jinak, než jen poučkami a definicemi, které jsou v učebnicích. Poté jsem začal vyučovat na vesnické malotřídce. Tam už bylo jasné, že budu učit dál.
Věnujete se angličtině i jinak, třeba překládání nebo tlumočení?
Angličtina je můj život, ale překládání mě nebaví. Je to nejnudnější zaměstnání, které jsem dělal. Přestože jsem introvert, v práci mám raději kontakt s lidmi. Když učím, věnuju se hlavně coachingu výslovnosti. Mám mezi klienty učitele nebo české zpěváky, kteří zpívají v angličtině a nechtějí zpívat česky vyslovovanou anglickou písničku. V poslední době mě velmi baví, že učím anglicky třeba Španěly. Sám se učím španělštinu, díky čemuž chápu, proč dělají chyby. Jsou to totiž úplně jiné chyby, než jaké dělají Češi. Učím ale méně, protože se na plný úvazek věnuju našim webovým stránkám a aplikaci English me, což je takové rozšíření Help for English.
Zmínil jste španělštinu. Umíte i jiné jazyky?
S manželkou se půl roku učíme vietnamsky. Je to úplně jiný svět, takže pokroky jdou pomalu. V této řeči nemůžeme aplikovat nic, co známe z dalších jazyků.
Proč vietnamština?
Rozhodli jsme se ve večerce (smích). Vietnamsky mluvících lidí je u nás hodně. Vždy se mi zdáli takoví uzavření. Jednou jsme byli s ženou v obchodě a prodavači se spolu na něčem domlouvali. Shodli jsme se, že je to zajímavý jazyk a že bychom se ho mohli zkusit naučit. Našel jsem na internetu rodilou mluvčí z Hanoje, s níž máme jednou týdně online lekci. Líbí se mi, že když v obchodě promluvím vietnamsky, třeba jen poděkuju nebo řeknu, že zaplatím kartou, majitelé se hned rozzáří.
Učíte angličtinu i vaše děti?
Své děti jsem angličtinu nikdy neučil. Ode mě se ji učit nechtěly. Ale naučily se ji díky filmům, seriálům, hrám a umí anglicky velmi dobře. Samy si k jazyku našly cestu a pro mě je to důkaz, že tyto metody fungují.
Takže jste neuplatňovali bilingvní výchovu, která je nyní velmi moderní?
Já jsem na tohle hrozný zbabělec. Představil jsem si, že jako učitel gymnázia na malém městě jezdím s kočárem a mluvím na své děti anglicky. To bych nedal (smích). Ale je to skvělá věc. Funguje a děti si na další jazyk snáze zvykají. Pro mě by to bylo nepřirozené. Když člověk komunikuje se svým dítětem, vyjadřuje spoustu různých emocí a cizí jazyk ho omezuje. I když mám angličtinu na úrovni C2 a nemám problém se k čemukoli vyjádřit, stejně ji neberu jako svůj jazyk. Ten mateřský, ten, který je emocionální.
Takže emoce vyjadřujete raději v češtině?
U mě to tak určitě je, protože cizí jazyk je pro vyjadřování vždy trochu chladnější.
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
