Publikováno: 10.07.2020
Málokdy se stane, aby bakalářská práce byla natolik úspěšná, že ji autor může vydat knižně. Když se to povede? Je z toho třeba knížka o jednom z cimrmanologů, herci a prozaikovi Miloni Čepelkovi. Autorka, absolventka Fakulty filozofické Martina Hlaváčková, je z Opočna, on vlastně také, i když se narodil v Pohoří a do šesti týdnů zde žil. Protože to má takhle napůl, vznikla kniha Opočeňák z Pohoří.
Miloň Čepelka a Divadlo Járy Cimrmana – to je vlastně fenomén. Společně se Zděňkem Svěrákem patří k posledním žijícím členům (tedy těm původním). Bylo jeho vyprávění úsměvné?
Určitě ano. O vtipné momenty nebyla nouze. Nevím, jestli to tak vnímám jen já, ale humor pana Čepelky je jaksi mile ironický, poněkud břitký.
Půlstoletí hereckého přátelství. Napadlo vás, že byste oslovila Zdeňka Svěráka, jak toho Opočeňáka vlastně vidí on sám?
Napadlo mne to před lety v souvislosti s takzvanou metodou sněhové koule v orální historii. Bylo tam více osob, které bych teoreticky mohla oslovit za účelem získání dalších interview k bakalářské práci. Ale asi mi bylo příjemnější vsadit vše na jednu kartu. Ačkoliv si pana Svěráka velmi vážím a je mi sympatický.
Kolega Svěrák řekl, že Miloň je spolehlivý jako hodinky Prim. Víte, jak to myslel?
To se musím smát, pokud to tedy Zdeněk Svěrák myslel tak, jak vnímám spolehlivost Primek já. Klasické Primky jsou kouzelné, ale nenosím je, jsem líná natahovat a všude bych byla pozdě.
A taky řekl, že je nejlepší v rolích vzdálených jeho charakteru. Často hrál ženy.
Pan Čepelka k těm ženským rolím vždy hlásal: „…učitelem nebo chlapem, to já jsem, nebo jsem byl, tam není co hrát. Ale do tý ženský se musí člověk vmyslet…“
Byla jste se na něj podívat v divadle?
Podařilo se mi před lety vymámit i volňásky, takže jsem vyvedla do společnosti pražské kamarády. Pan Čepelka je milý, vlídný pán, klidný ale i živelný, působí na mne vlastně dost podobně v osobním kontaktu, stejně jako v televizi, rádiu, divadle… On má tedy minimálně dvě tváře, které znám, a těmi jsou „dvorní šašek a komik“ a potom ten melancholický hloubavý typ. Je to u něj proměnlivé a také záleží, kde a jak vystupuje.
Mezi Miloněm Čepelkou a vaší babičkou byla platonická láska. Ovlivnilo její vyprávění o něm některé pasáže v knize?
Otázka je, jestli o té platonické lásce vůbec věděli oba (smích). Ale pokud jde o jejich přátelství, nemyslím si, že bych touto situací byla nějak ovlivněna. Jedině snad v tom smyslu, že jsem trochu cítila „komfortní zónu“ i přes silnou míru respektu. Například mi nedělalo takový problém pana Čepelku oslovit a později s ním komunikovat.
Měla být bakalářka „předskokanem“ knihy?
V období tvorby původního textu práce jsem měla myšlenky úplně jinde, takže vydání jakékoliv knihy tehdy spadalo do kategorie sci-fi a nejdivočejších snů. „Nakopnutí“ přišlo později a zvenčí.
Jak vás napadlo psát právě o panu Čepelkovi?
Je rodák ze stejného kraje jako já. Zajímala jsem se o orální historii a pan Čepelka byl jasnou volbou k oslovení. S myšlenkou publikovat text knižně přišel Ivo Říha z katedry literární kultury a slavistiky (dnes proděkan Fakulty filozofické). Ten byl zároveň oponentem bakalářské práce, takže měl text více v oku a viděl ho objektivněji.
Opočeňák z Pohoří. Není to schizofrenní název?
Pan Čepelka se narodil v Pohoří, ale od 6 týdnů věku žil v Opočně. To vnímá trochu silněji jako svůj domov, protože tam prožil celé dětství a mládí. Ale jelikož je to půl napůl a fakticky je z Pohoří, název jsme dali Opočeňák z Pohoří.
Psala jste práci o někom, kdo sám píše texty. Měla jste velký respekt?
Ano. Respekt jsem měla k panu Čepelkovi už předtím, než jsem ho oslovila. Při psaní práce se pak zájem soustředil trochu jiným směrem, hlavně to dopsat, což asi znají všichni studenti… (smích). Ale od chvíle, kdy jsme začali podnikat kroky k vydání knihy, respekt opět sílil. Tam už šlo o pocit větší zodpovědnosti. Člověk nechce zklamat.
Jak to celé začalo?
Poprvé jsme se sešli zhruba půl roku před samotným nahráváním. To bylo v restauraci u vína, a tam jsme si začali vyprávět. Nastínila jsem panu Čepelkovi svůj záměr, a on byl velmi sdílný, ale i zvídavý. Ptal se mne též na různé věci ohledně studia. Tušila jsem tedy, na co se připravit. Nahrávání pak bylo zcela spontánní. Prostě jsme si začali povídat a pan Čepelka mi odvyprávěl svůj životní příběh „v kostce“. Tam bylo zajímavé sledovat jeho asociace, jakým způsobem se jeho povídání větvilo. Na dalších setkáních jsme mluvili o konkrétních tématech, která mě zaujala a která mě zajímala vzhledem k tématu práce.
Kolikrát jste se sešli?
Čistě nahrávací dny byly čtyři. Uskutečnily se v průběhu jednoho týdne. To ale neznamená, že jsme nahrávali 24 hodin 7 dní v týdnu. Mimo tyto dny byla další setkání.
Vést rozhovor, umět naslouchat, dát prostor, neztratit se v myšlenkách, znovu se napojit, nepoučovat a nehodnotit. V čem je metoda orální historie a zpověď pamětníka náročná?
Přesně v tom, co jste jmenovala. Jsou tam ještě různé další aspekty, některé mě minuly, jiné nikoliv. Jsem ráda, že nebylo nutné řešit silně traumatická či jinak citlivá témata, což není v orální historii nic výjimečného. Naopak jsem osobně vnímala genderové aspekty a věkový rozdíl, který mezi mnou a panem Čepelkou byl.
Bylo těžké se naladit na stejnou vlnu?
Zcela určitě, zvlášť když jsou na pořadu dne různé propastné rozdíly. Myslím, že řadu potíží, které souvisí s orální historií, lze překonat díky určité míře cítění, empatie... Pro mě bylo ještě náročnější, že se jednalo o první velký rozhovor, který jsem vedla. A rovnou s „velkou rybou“. Naštěstí pan Čepelka byl a stále je skvělý vypravěč, vlastně jsem mnohdy měla problém do rozhovoru vstoupit, ale vůbec mi to nevadilo. Lepšího vypravěče bych si nemohla přát. Když není člověk úplný dřevo, dotkne se ho ta rozmluva na duši.
Co jste musela vyškrtat, aby vznikla čtivá kniha?
Zejména odbornou „omáčku“ a věci podoby kvalifikační práce. Bylo nutné některé věci rozšířit či doplnit a aktualizovat. Úpravy a dílčí práce jednotlivých osob se překrývaly, jindy naopak časově těžce navazovaly, protože jsme byli všichni lapeni v pastích vlastních zaměstnání a projektů. Já už potom jen litovala grafiky a jazykového redaktora (smích).
Kdo si s chutí knížku přečte?
Ono je to téma velmi úzce zaměřené a zároveň má velký rozptyl. Jinými slovy, kniha nejvíce zaujme následující typ čtenáře: Historik-laik původem z Rychnovska se zájmem o literaturu, s chutí dozvědět se více o orální historii a v neposlední řadě s obří láskou k panu Čepelkovi či Divadlu Járy Cimrmana. Ale čtenář asi nemusí nutně splňovat všechna daná kritéria (smích).
Jakou knížku si ráda přečtete vy?
To je typ srdcervoucí otázky (smích). Je toho moc. Záleží na náladě a konkrétním rozpoložení. V poslední době jsem si znovu oblíbila poezii, pozoruhodné je japonské haiku. A pak už od střední školy tíhnu k autorům jako Gellner, Hrabě, Krchovský, Ginsberg, Kerouac, Bukowski. Myslela jsem, že mě to věkem opustí, ale zatím se nestalo. Pokud chcete jediný tip na knihu, doporučuji provokativní komiks Ovoce poznání, vydaný v roce 2018 nakladatelstvím Paseka. Určitě musím zmínit taky svou posedlost poezií v hudebních textech. Jelikož u hudby je pro mne dost podstatná kvalita textů. A hudba mě provází, i když není čas či možnost číst. Jinak mám oblíbené autory jak mezi klasiky, stejně tak v současné literatuře. Myslím, že právě ta nevyhraněnost je pro mě v posledních letech typická. To mi možná dalo to vysokoškolské studium. Člověk je více přístupný i jiným věcem, není tak uzavřený ve své bublině.
Která z knih Miloně Čepelky vás zaujala?
Deník haiku, z poezie. A pak Monology k živým i mrtvým. A proč? Asi na mne působí tyhle dvě knížky nejvíc experimentálně. A místy mne zaujaly určité hlubší myšlenky. V monolozích je pak často znát ten břitký a jízlivý humor, jak už jsem zmiňovala dříve.
Martina Hlaváčková (*1990)
Pochází z Opočna pod Orlickými horami. Vystudovala obor Kulturní dějiny se zaměřením na Historicko-literární studia na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Kniha Opočeňák z Pohoří je založena na textu její původní kvalifikační práce, jejíž obhajobou úspěšně završila svá studia. V současné době pracuje v Hradci Králové a žije v Opočně. Jejími zájmy jsou především literatura, umění, hudba, divadlo, fotografie. Ve volném čase ráda objevuje nová místa a vydává se do přírody.
Orální historie
Obraz lidské minulosti popsaný vlastními slovy. Jinak také práce s pamětníky. Ti vyprávějí životní příběhy a vzpomínají, hovoří o událostech, kterými byli svědky, a vrací se zpět do minulosti. Jedná se o výzkumnou metodu používanou ve společenských vědách. Zejména historii, sociologii, antropologii, politologii, gender studies. Metoda orální historie vznikla v USA kolem roku 1948 a její boom nastal v 60. letech. U nás se začíná rozvíjet až po roce 1989. V roce 2000 vzniklo Centrum orální historie jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v roce 2007 vznikla Česká asociace orální historie.
Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.
