Published: 21.12.2022
Když neběhá po hřišti, navléká bílý plášť a zavírá se do laboratoře. Doktorandka z Fakulty chemicko-technologické Denisa Kolářová je nejen vědkyní v úspěšném týmu profesora Holčapka, ale také českou reprezentantkou, trenérkou a rozhodčí v korfbalu.
Korfbal není moc obvyklý sport. Jak byste ho popsala?
Korfbal je jediný míčový sport, který hrají společně holky a kluci. V každém týmu musí být čtyři dívky a čtyři chlapci. Je velmi podobný basketu, akorát že my nemůžeme s balónem běhat a driblovat a hrajeme i za košem. Je pravda, že to není úplně známý sport, ale je genderově vyvážený. To je v posledních letech velké téma a korfbal jde příkladem. Třeba ho právě tohle pomůže více proslavit.
Nemáte někdy obavy, když hrajete kontaktně i proti mužům?
Samozřejmě se může stát, že se třeba srazíme, a to je pak nepříjemné. Jinak se ale není čeho bát, protože dalším pravidlem korfbalu je, že dívku může bránit pouze dívka a chlapce zase jen chlapec. To riziko střetu s mužem tedy není tak veliké.
Co je cílem?
Cílem je trefit koš soupeře, který se nachází ve dvou třetinách poloviny hrací plochy. Zároveň se vždy po dvou bodech střídá obrana s útokem, takže každý hráč musí umět obojí. Musím být dobrá v útoku, ale i v obraně, což se mi na korfbalu hrozně líbí.
Co musí hráč umět?
V korfbalu jde hlavně o běhání a přesnost, člověk musí mít mušku, aby mohl dávat koše. To není vždy úplně jednoduché, protože koš je ještě o půl metru výš než ten basketbalový. Trénujeme samozřejmě i techniku. Zkrátka člověk musí být šikovný a mít fyzičku. Jinak je na korfbalu krásné to, že k němu nic nepotřebujete, žádnou raketu nebo hokejku, stačí jen botasky.
Kdy a proč korfbal vznikl?
Vymyslel ho už v roce 1902 holandský učitel, který si lámal hlavu s tím, že na prvním stupni základní školy je smíšený tělocvik a neexistuje žádný sport, který by bavil všechny. Když se hrál fotbal nebo basketbal, kluci si vždy užili hru více. Proto vymyslel korfbal, aby měli holky a kluci stejné možnosti, mohli si všichni zahrát a všechny to bavilo.
Kdy jste tento sport hrála poprvé?
Když jsem byla v první třídě, přišla za mamkou hlavní vychovatelka z naší školy, která korfbal trénovala, s tím, že potřebuje do týmu holky. A tak jsem začala hrát. V té době jsem z toho ale neměla moc rozum. Až tak ve třetí třídě jsem začala zjišťovat, že mě to hrozně baví, a dnes se už korfbalu věnuju 19. rok. Vždy se mi na tom líbilo, že tým je smíšený. Myslím, že mi to dalo hodně do života, naučilo mě to vycházet s oběma pohlavími a komunikovat nejen s kámoškami, ale taky s kluky.
Jak se z holky, která chodí v první třídě na korfbal, stane reprezentantka ČR?
Velmi brzy jsme začali jezdit na zápasy a jelikož tento sport není tolik rozšířený, tak už jako prcci jsme hráli třeba v Děčíně, Českých Budějovicích, Brně, zkrátka po celé České republice. Začala jsem pozorovat, že se zlepšuju a ve 12 letech mě pozvali do reprezentace do 16 let. Jeli jsme na turnaj do Holandska, čímž odstartovala moje kariéra. Ve 14 letech jsem v kategorii do 16 let získala titul nejlepší hráčky světa, a za rok se to opakovalo. V té době jsem již začala hrát i v kategorii do 19 let a následující rok se mi opět povedlo stát se nejlepší hráčkou světa v této kategorii. V 16 letech jsem pak jela na světové hry do Kolumbie. Za největší úspěch považuji, že jsme se kvalifikovali s reprezentací do 21 let na mistrovství světa do třiadvaceti let. Hrálo se v Olomouci, takže doma, díky čemuž tam byla skvělá atmosféra, a my jsme vybojovali bronz. Od té doby ale už aktivně nehraju, jsem po dvou operacích s kolenem a čekám na další. Bohužel se všechny ty úspěchy podepsaly na mém zdraví.
Takže sport vám dovolil procestovat svět…
Díky korfbalu jsem byla v Kolumbii, v Jihoafrické republice, Portugalsku, v Německu a mockrát v Holandsku. Tam jsem jezdila třeba i šestkrát za rok, protože jsme tam měli soustředění a turnaje.
Vy ale korfbal jenom nehrajete…
To je pravda, vedle toho také trénuju děti a dospělé a jsem rozhodčí. Říkala jsem si, že chci pořádně znát pravidla, a také si vyzkoušet být ve všech pozicích. Je jednoduché jako hráč neustále nadávat na rozhodčího, ale já jsem chtěla znát i ten druhý pohled. Člověk si uvědomí, že jsme také jenom lidé. Nejsme roboti a děláme chyby. Stejně tak, jako ji může udělat hráč, ji může udělat i rozhodčí. Zjistila jsem, že mě pískat korfbal baví, a že mi navíc pomohlo si v hlavě srovnat mnoho věcí. Na hřišti moc ráda vyjadřuju svoje emoce a pocity. Snažím se to dělat slušně, ale někdy se neovládnu. Od doby, co pískám, jsem se velmi zklidnila a začala mít větší pochopení. Teď je ze mě už mezinárodní rozhodčí.
Jste rozhodčí ve sportu, kde hrají i muži. Nedochází občas ke konfliktním situacím?
Občas se něco vyvrbí, někteří muži si musí dokazovat, že ženská jim přece nebude rozkazovat. Ale já jsem drsnější povaha, takže si to nikdy nenechám líbit. Je potřeba ukázat, že já jsem tu rozhodčí, já rozhoduju a nebudu o tom s nikým diskutovat. Mně se to naštěstí daří, možná mi pomáhá i to, že jsem dost vysoká. A mou nejlepší obranou je úsměv, nehádám se s nimi, nevstupuju do konfliktu, což mnohé rozhodí a je klid.
Do toho navíc trénujete děti.
Být trenér je s mojí povahou těžké. Na hřišti ráda vyjadřuju emoce, a když je člověk součástí týmu, chce hráčům poradit. Jako trenér ale musí jen stát na kraji a nemůže na hřiště, to je pro mě vždy těžké (smích). Já jsem vždycky chtěla dělat všechno a chtěla jsem být ve všem nejlepší. Chtěla jsem být nejlepší jako hráč, jako trenér i jako rozhodčí, ale ono nejde dělat všechno na sto procent. Takže když se mi stal úraz a moje kariéra šla stranou, řekla jsem si, že se budu věnovat hlavně pískání a dětem. Chci jim předat to všechno, co jsem se naučila.
Kolik času sportu věnujete?
Hrozně moc. Dokud nemám vlastní rodinu, tak to jde, ale i tak se velmi často potýkám s velkým časovým presem. Snažím se stíhat všechno, někdy se mi to daří a někdy ne, ale tak to prostě je. Někdy mám pocit, že z laborky lítám jenom na korfbal a zase zpátky.
Už jste nakousla, že kromě sportu jste úspěšná také ve výzkumu, dokonce jste v excelentním týmu prof. Holčapka.
Na to jsem hrozně hrdá a pyšná. I proto nechci vše přizpůsobovat jenom sportu. Chci dávat hodně energie i do vědy a výzkumu, protože vím, že pod vedením profesora Holčapka můžu ve vědě něčeho dosáhnout. Navíc jsem mu velmi vděčná, protože on si mě vybral. Po jedné zkoušce mi řekl, že ve mně vidí potenciál, a zeptal se mě, jestli u něho nechci psát diplomku. Řekla jsem si, že teď nebo nikdy. Byl to pro mě nový náboj, který mi přinesl spoustu příležitostí. Takovou přidruženou je i zlepšení angličtiny, kterou jsem na střední trochu flákala. Ve výzkumném týmu máme mnoho cizinců, se kterými se jinak nedomluvím.
Za diplomovou práci jste získala i cenu rektora. Čemu jste se věnovala?
Věnovala jsem se analýze sfingolipidů. S týmem se zaměřujeme na výzkum detekce různých typů rakoviny a v poslední době bylo dokázáno, že tato třída lipidů je biomarkerem v rakovině a jsou v ní způsobeny určité dysregulace. Právě proto jsem se se věnovala sfingolipidům. Používala jsem hmotnostní spektrometrii a zoptimalizovala jsem si novou metodu. Musím říct, že mě ta práce hrozně bavila. Přihlásila jsem ji i do dvou soutěží. V jedné jsem nebyla úspěšná, ale v ceně Siemens jsem zabodovala. Přestože se tato firma soustředí spíš na elektroniku, toto téma je zaujalo. Jsem ráda, že dokázali ocenit analytickou chemii, protože detekce rakoviny ve včasném stádiu je hrozně moc důležitá.
Právě za detekci rakoviny slinivky v raném stádiu, a to dokonce z jediné kapky krve, sbírá ceny i profesor Holčapek a jeho tým…
V tom je to unikátní. V dnešní době se dělají různé biopsie, odběry krve a podobné invazivní metody, které jsou často bolestivé. My také odebíráme krev, ale stačí nám pouze malé množství, díky kterému dokážeme odhalit rakovinu. Víme, že lipidy hrají v rakovině velkou roli a jejich analýza není úplně jednoduchá, ale výsledek je potom neskutečný.
Jak se tento významný objev nyní může posouvat?
Metoda detekce rakoviny slinivky břišní z kapky krve je už patentovaná, ale přesto je před námi ještě kus cesty. Tento proces trval sedm let a teď musí metoda projít klinickým testováním. Budou se odebírat vzorky a už jich nebudou stovky, ale tisíce. A ty tisíce vzorků musí ukázat, že to opravdu funguje. Cílem samozřejmě je, aby doktoři metodu přijmuli, výsledkům věřili a posílali na ni své pacienty. Pokud budoucí klinická studie dopadne dobře, bude to obrovský převrat.
Mají chemie a korfbal něco společného?
Tým. Stojím si za tím, že jak v korfbale, tak i v chemii potřebujete kolem sebe tým. Ve více lidech se to lépe táhne, a když vím, že mám za sebou tým, který je mi oporou, vše je snazší. Díky týmu v korfbale i tomu vědeckému nemám stopku. Oba týmy jsou mým hnacím motorem, abych všechno zvládla.
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
