Na tři desítky dobrovolníků se neváhaly zapojit do velkého úklidu lesa u univerzitního kampusu. Do dalšího ročníku akce Ukliďme kampus se přidali studenti, zaměstnanci, ale hlavně široká veřejnost. A bylo co uklízet.
Děkujeme všem, kdo se zúčastnili!
Druhá výzva nás čeká v pondělí 31. 3. 2025. Tentokrát se sejdeme v 16:00 před aulou a vrhneme se na odklízení odpadků v kampusu UPCE. Každá ruka vítána.
Odborní pracovníci z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice se vydali do Alžírska, aby tam přednášeli, vedli workshopy a domluvili spolupráci na restaurování historických památek.
„Naším hlavním cílem bylo sdílet znalosti s alžírskými studenty i odborníky,“ vysvětluje proděkan fakulty Jan Vojtěchovský. Projekt probíhá v rámci programu Erasmus a umožňuje nejen výjezdy českých pedagogů do Alžírska, ale také příjezd tamních studentů do Česka.
Návštěva byla už druhou v pořadí. „První cesta proběhla v únoru 2023, tehdy šlo hlavně o navázání kontaktů,“ říká Vojtěchovský. Tentokrát se restaurátoři zaměřili na výuku pokročilých metod průzkumu a restaurování. „Představili jsme moderní metody čištění kamene i restaurování papíru a uměleckých děl na papíře,“ dodává. Významnou součástí programu byly i praktické workshopy, při nichž si účastníci vyzkoušeli restaurování mozaiky.
Spolupráce mezi českými a alžírskými restaurátory má dlouhodobý potenciál. „Uzavřeli jsme memorandum o spolupráci s alžírskou Národní školou restaurování,“ říká proděkan fakulty. Tím se otevírá cesta pro další výměnné pobyty i společné restaurátorské projekty. Výstupy z této mise plánují akademici prezentovat především studentům a pedagogickým kolegům, ale možná i širší veřejnosti.
Kromě odborných zkušeností si účastníci programu přivezli i kulturní zážitky. „Navštívili jsme nádherné antické lokality v Tipase a Cherchellu, prošli jsme si historickou část hlavního města Alžíru,“ líčí Vojtěchovský. „A místní kuchyně byla úžasná. Spousta čerstvých ryb, olivy, orientální koření. Bylo to nejen pracovní, ale i chuťově velmi pestré dobrodružství," uzavírá.
Autor: Miroslav Hruban, Český rozhlas Pardubice
Pořad z cyklu Máme hosty je k poslechu v archivu ČRo Pardubice.
Jedna blondýnka, druhá tmavovláska. Jedna klidná, druhá energická. A obě úspěšné české judistky. Nerozlučná dvojčata Julie a Lucie Zárybnické se spolu na závodech ještě neprala. Obě si to ale moc přejí. Zatím je jim souzená spíš spolupráce. A to i při studiu na Fakultě ekonomicko-správní, která jim do budoucna kryje záda.
Byly jste už v Japonsku, kde judo vzniklo?
J: Ano, já jsem měla to štěstí dokonce už dvakrát. Zrovna jsem se odtamtud vrátila. Ségra na svoji šanci zatím čeká…
L. Jezdí se tam na speciální soustředění a dostanou se tam jen ti nejlepší. Jednou nohou už tam skoro jsem (smích).
Julie, setkala jste se tam s opravdovými mistry juda?
J: Naposledy jsme tam měli i trénink a bylo to něco neuvěřitelného. Jejich přístup a absolutní nasazení i v tréninku je až fanatické, zároveň jsou ale velmi zdvořilí a přátelští. V Japonsku je judo zakořeněné a jeho mistři i závodníci mají úplně jiný styl.
Než judisté z jiných zemí?
J: Mezi jednotlivými kontinenty se styl juda opravdu liší. I v samotném Japonsku se judo ještě dělí dál a je rozdílné od dalších asijských zemí.
Pocházejí vaše nejobávanější soupeřky právě z Japonska?
J: Dá se říct, že ano. Když narazíme na někoho z Japonska, víme, že to bude hodně těžký zápas.
L: Mezi silné judistické země patří ale třeba i Ázerbajdžán a Gruzie. A nesmíme zapomenout na Francii.
Judo znamená v překladu jemná cesta, ale jako jemný sport to moc nevypadá…
L: To sice ne, ale judo určitě není tak drsné jako třeba karate. Vůbec nepoužíváme kopy nebo údery. Učí nás spíš využít konkrétní pohyb soupeře, jeho setrvačnost, sílu a dbát na správné načasování.
J: Původní, stará myšlenka juda vlastně spočívala ve znehybnění soupeře, ve znemožnění dalšího boje. Když nasadíme nějakou techniku nebo provedeme konkrétní chvat, v tu chvíli se můžeme rozhodnout, jestli soupeři ublížíme, nebo ne. Je to jako v šachu, kdy přemýšlíte několik tahů dopředu. Chvat může být proveden různou silou, směrem intenzitou, přejít plynule i do jiného chvatu podle toho, co chcete dělat dál. Nebo jak na něj a v jaké fázi reaguje soupeř. V té chvíli začínáme se soupeřem komunikovat prostřednictvím společného boje. Pracujeme s naší myslí, protože v boji je i určitá míra predikce. Tím, že chvaty mají svá pravidla a podobu, můžeme zároveň naopak z pohybu soupeře vytušit, co bude následovat. V tom je pak klíčová naše taktika.
Můžete se na své soupeřky připravit?
J: Na to je důležitá příprava v teoretické rovině. Díváme se na videa ze zápasů a rozebíráme je, abychom přesně věděly, co nás čeká. Nejde se připravovat na všechny soupeřky stejně, každá z nich má svůj styl.
L: Po teoretické přípravě pak zkoušíme nejlepší obranu, útok a jejich různé varianty.
Nedávno se vám oběma dařilo na mistrovství v Praze…
J: To je pravda. Bylo to mistrovství seniorů České republiky a ségra si z něho přivezla stříbrnou medaili a já nakonec bronzovou. Byl to skvělý výsledek, úžasný zážitek pro nás obě a pro ségru ten nejlepší možný návrat.
Návrat? Vás, Lucie, něco na čas vyřadilo ze hry?
L: Ano, zranění. Nejdřív jsem si přetrhala vazy v koleni. Dohromady jsem se dávala skoro osm měsíců a když už jsem pomalu začala trénovat a vypadalo to na návrat, tak jsem se nešťastně řízla nožem do ruky. Dostala se mi do ní infekce a měla jsem štěstí, že jsme dojeli do nemocnice včas, protože jinak by mi lékaři nedokázali ruku zachránit.
J: Ségra byla mimo skoro dva roky a bereme jako zázrak, že se dokázala vrátit. A navíc hned vybojovala stříbrnou medaili na mistrovství. Myslím, že to byl náš dosavadní nejemotivnější zážitek, za který jsme obě hrozně moc vděčné. Chce se nám brečet pokaždé, když si na to vzpomeneme.
Takže medaile na turnajích neberete pokaždé obě?
L: Bohužel ne. Ještě se nám nestalo, aby se nám oběma ve velkém turnaji povedly všechny zápasy a prošly jsme jím hladce. Na to zatím čekáme.
J: Čekáme i na to, kdy se budeme prát spolu. Ještě se nám to nestalo, což je takový malý zázrak. Teď na mistrovství už to málem dopadlo, ale nakonec se to vždycky o jeden zápas nepodařilo. Kdybych bývala vyhrála svoje semifinále v republice, tak bychom spolu do finále šly, což by bylo hrozně krásný. Takhle si na to ještě musíme počkat (smích).
Prožíváte zápasy i jedna za druhou?
J: Jasně, to ani jinak nejde. Lucčin poslední zápas jsem viděla celý. Byla jsem nervózní, můj křik na rozhodčího slyšela celá hala a je to dokonce slyšet i na videu (smích). Také jsem se přistihla, že jdu ramenem do strany, abych ségře do toho pohybu pomohla. V hlavě si promítám, co bych v tu chvíli udělala já sama. Je vtipné, jak to vzájemně prožíváme.
L: Podpora od někoho, kdo vás zná celý život, je neskutečný motor. Já třeba bývám víc nervózní, když se pere ségra, než když se peru já sama (smích).
Musíte před závody také hubnout třeba jako boxeři?
L: To je proces, který k našemu sportu patří. Neshazujeme ale tolik jako jiné závodnice. Jen něco okolo čtyř kilogramů.
Jak to probíhá?
L: Týden před začátkem turnaje se začínáme přepíjet vodou a denně vypijeme pět, šest litrů. Takhle to jde od pátku do pondělí. Další dny se voda začíná stahovat. Na posledních pár dnů máme saunaoblek, ve kterém cvičíme i běháme, abychom toho co nejvíc vypotily. Přepíjení způsobí, že voda mnohem rychleji odchází z těla pryč. Nakonec už máme jen trénink v posilovně a odjíždíme na závody, kde nás nejprve čeká vážení. Po něm následuje rehydratace, doplnění minerálů a živin, což je docela alchymie.
Moc zdravě to nezní…
L: Už jsme si na to zvykly. Je to spíš psychicky náročné. Člověk nemůže moc jíst a soustředí se hlavně na to shazování. Když shazujete hodně, máte po vážení pocit, že už jste vlastně vyhrála, ale celé závody jsou teprve před vámi…
Existuje nějaký limit pro takové shazování kil?
J: Člověk může hubnout, kolik chce, ale je potřeba myslet na to, že druhý den po vážení, než začne turnaj, ho můžou vylosovat na převážení. Při něm můžeme mít navrch pouze pět procent váhy, do které se váží. My se ségrou závodíme v kategorii do 70 kilogramů, což znamená, že druhý den ráno můžeme vážit maximálně 73 a půl kilogramu. Občas se stalo, že někdo zhubnul na závody i 12 kilo. Když se potom dopije, ví, že se do limitu nevejde, ale riskne to. Na převážení se vždycky losuje pět nebo šest lidí z celého turnaje a šance, že to padne zrovna na vás, je malá.
L: Na druhou stranu za jeden večer se toho zpátky zas tolik nabrat nedá, i když voda se do těla doplní velmi rychle. Správný postup je takový, že většinu toho, co tělo za týden shodí, by si mělo zase nabrat zpátky. To se děje z větší části právě tím dopíjením, ale musí to být šetrné a zvolené tak, aby se vhodně doplnila ztracená energie, kterou budete v den závodů potřebovat.
Kolik zápasů během mistrovství či jiných turnajů podstoupíte?
J: V seniorské kategorii nebývají žádné rekordní počty závodníků. Teď nás bylo osm závodnic a do zápasů jsme šly formou pavouka. Já jsem měla dva zápasy a ségra tři. Jindy míváme tabulku a ta obnáší čtyři až pět zápasů za předpokladu, že se člověku daří.
L: Taky se může stát, že člověk vyjede 1100 kilometrů někam ven a po jednom zápase může jet zpátky. Takový už sport ale je.
Jak se sestry, navíc dvojčata, dostanou zrovna k judu?
L: Za to může Juli. Jako dítě vylezla snad na každý strom a taťka se bál, že si při pádu ublíží. Našel pro ni judo, aby se naučila správně padat. V tom dětském věku je to navíc skvělá příprava pro všeobecnou sportovní zdatnost. A já jsem se s ní tak trošku „svezla“, protože je jednodušší vyzvedávat děti na jednom kroužku (smích).
Zalíbilo se vám judo hned?
L: Já jsem judo na začátku vůbec nechtěla dělat. Pamatuju si, že jsem to dokonce obrečela… Zlom přišel asi po roce trénování, kdy se mi konečně začalo dařit a zažila jsem první úspěchy a konečně jsem si užívala krásu tohoto sportu. Dneska jsem hrozně ráda, že jsem u toho vydržela.
J: Mě judo bavilo hned. Já se se všemi kamarády ráda prala a šla jsem do toho naplno (smích). Vždycky jsem byla hodně živá, taková holka s nekonečnou energií, kterou jsem ségru spíš válcovala…
Mně se ale zdá, že se úžasně doplňujete.
J: To je pravda. Vždycky jsme s rodiči vtipkovali o tom, že některé vlastnosti jako třeba koncentrace a schopnost se plně soustředit v zápase mi chybí, ale ségra je ovládá skvěle. Je oproti mně takový kliďas. Vždycky byla spíš introvert, zato já jsem typický extrovert.
Čím si vás judo tak omotalo okolo prstu?
L: Judo není jenom sport. V souvislosti s tím často slýcháme větu: Judo more than sport. A přesně to ho vystihuje. Člověk musí ctít a respektovat i morální kodex judisty, ve kterém jsou zahrnuty hodnoty jako respekt, odvaha, přátelství, sebeovládání a další. Je to vlastně taková životní filozofie.
J: Hodně s ní souzníme, promítáme si ji i do běžného života. Myslím, že právě tenhle přístup pomohl ségře se k judu vrátit a nevzdat se.
Žije judem celá vaše rodina?
J: Rozhodně. Už když jsme s ním začaly, naši rodiče si udělali trenérské zkoušky. Když nezávodíme ani nás nereprezentuje žádný český závodník, díváme se s mamkou na všechny zápasy velkých soutěží, jako jsou grandslamy, grand prix a mistrovství světa. Rodiče jsou naše velká opora, moc nám fandí a všechny nás judo neuvěřitelně baví.
A co bude, až judo nebudete moct dělat?
L: Judo se dá dělat, dokud člověku drží zdraví, což je docela náročné. Hranice bývá většinou okolo 30 let, ale je to individuální.
J: I proto rodiče chtěli, abychom šli studovat vysokou školu a měli do budoucna nějakou jistotu. Sami studovali až při nás a zaměstnání, takže moc dobře vědí, co to obnáší. Jsme rády, že jsme našly školu, která nám umožní věnovat se sportu vrcholově.
Co rády děláte, když nemusíte na trénink, na zápas ani do školy?
L: Mám dost věcí, které mě baví – třeba biologie člověka nebo jazyky – jen na to přes rok nemám vůbec čas. Jistí to prázdniny a někdy Vánoce.
J: Snažíme se odpočívat a rády spíme (smích). Je to někdy náročné, ale máme to zkrátka rády.
Nelezete si někdy na nervy?
Obě současně: Jo, pořád (smích).
L: Ale dvojčata to mají prostě jinak...
Judistky Julie a Lucie Zárybnické studují na Fakultě ekonomicko-správní obor Ekonomika a management sportovních organizací. Mají individuální studijní plán. V kampusu se na ně ale dá narazit. Vždycky je potkáte spolu. Jedna bez druhé nedá ani ránu. Judu se věnují od svých pěti let, momentálně je trénuje bývalý olympionik Pavel Petřikov ml. a jednou by si chtěly založit vlastní klub.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.
Téměř sedm desítek různých společností se opět představilo vysokoškolákům a vysokoškolačkám Univerzity Pardubice. Během tradičního veletrhu Kontakt se studující zároveň potkali s úspěšnými absolventy a získali praktické informace, které jim pomohou získat vysněnou práci. Veletrh přináší unikátní příležitost osobně potkat v kampusu UPCE personální manažery a diskutovat s nimi o pracovních podmínkách. Během celého dne zájemce čekali informace i přednášky nebo také aktivity, během kterých mohli získat potřebné dovednosti, konzultovat s experty svoje životopisy nebo profily na síti LinkedIn.
Na organizaci veletrhu pracovních příležitostí KONTAKT 2025 Univerzity Pardubice spolupracují Fakulta ekonomicko-správní, Fakulta chemicko-technologická, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice.
OZNÁMENÍ
o konání
18. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2023–2026,
které se uskuteční v hybridní formě v úterý 18. března 2025 od 14:00 hodin
v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)
Program zasedání:
Přílohou pozvánky jsou materiály k bodu č. 7.
18. zasedání AS UPCE dne 18. března 2025 | Univerzita Pardubice
Odkaz na připojení k zasedání: Připojit se ke schůzce hned
V Pardubicích dne 10. března 2025 Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPCE
„Máte chuť průběžně pracovat na své osobnosti? Rozvíjet se v oblasti komunikace, dílčích psychosociálních dovednostech důležitých pro oblast vztahů, ale také pro uplatnění na trhu práce? Chcete objevit a získat zpátky své zdroje, naučit se pracovat se stresem, hledat a nalézt cestu k sobě samému?“
Ano, tak právě pro Vás je určena - Seberozvojová a růstová skupina!
Co Vám tato sezení mohou přinést?
Kdy a kde?
Z důvodu omezené kapacity skupiny si rezervuj své místo prostřednictvím formuláře zde:
Těšíme se na stávající i nové tváře! Přijďte si vyzkoušet práci na vlastní osobnosti a zažít si, jak otevřená skupina funguje!
Sebepoznání je dobrodružství, těšíme se na Vás!!
Skupina není vhodná pro osoby s diagnostikovaným psychiatrickým onemocněním a pro studenty doktorského studia. Děkujeme za pochopení.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
rádi bychom Vás pozvali na workshop Communication and Public Speaking Skills, který se koná v rámci mentoringového programu Univerzity Pardubice ve spolupráci s PARDUBICE ENTHUSIASTS TOASTMASTERS INTERNATIONAL CLUB. Workshop bude probíhat v anglickém jazyce.
Kdy: Pondělí 3. března 2025, 18:00 – 20:00 hod
Kde: CB/místnost 01033 – náměstí Čs. legií 565
Chcete
Pak neváhejte a zúčastněte setkání PARDUBICE ENTHUSIASTS TOASTMASTERS INTERNATIONAL CLUB.
V případě zájmu se registrujte ZDE.
Těšíme se na vás!
Pro více informací o PARDUBICE ENTHUSIASTS TOASTMASTERS INTERNATIONAL CLUB navštivte web: https://pardubice.toastmastersclubs.org.
Více informací o celosvětové neziskové organizaci TOASTMASTERS INTERNATIONAL nejdete zde: https://www.toastmasters.org
V případě dotazů kontaktujte koordinátorku mentoringového programu Janu Křemenákovou (jana.kremenakova@upce.cz).
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
rádi bychom vás informovali, že od úterý 4. 3. 2025 bude mít evidenci dohod o provedení práce (DPP) a dohod o pracovní činnosti (DPČ) na starosti paní Pavlína Mattasová (kl. 6393) z Oddělení lidských zdrojů (kancelář 2. patro).
Finanční správu DPP a DPČ bude i nadále zajišťovat paní Lenka Vyskočilová z Oddělení mzdového.
Dále bude mít paní Mattasová na starost evidenci prezenčních profesních školení do systému VEMA místo paní Lucie Urbancové Hromádkové. Zasílání prezenčních listin, případně emailů směřujte prosím od tohoto datumu již paní Mattasové.
V případě jakýchkoliv dotazů k agendám se neváhejte od 4. 3. 2025 obracet přímo na uvedené kolegyně.
Na Univerzitě Pardubice se uskutečnil oblíbený veletrh mezinárodních mobilit Erasmus+ Day. Informace o možnosti studia či praktické stáže v zahraničí přiblížili zájemcům studenti, kteří v minulosti zahraniční pobyt již sami absolvovali. Návštěvníci tak získali autentické informace přímo od svých vrstevníků. To jim ulehčí rozhodování, na jakou partnerskou univerzitu v zahraničí se vydají. Koordinátoři Erasmu byli nápomocni s podáním přihlášky. Jazykové centrum pak představilo svou nabídku jazykových kurzů, které pomohou studentům lépe se připravit na budoucí výjezdy.
Nejčastěji studenti UPCE vyjíždějí do Portugalska či Španělska. Zájem je i o severské země.
Pokud jste se Erasmus Day nestihli zúčastnit, tak neváhejte a zaregistrujte se na Erasmus Speed Dating, který proběhne 4. března v DFJP/DA 01004. Speed Dating na téma Erasmus Experience, to je efektivně strávená hodina času plná zkušeností našich studentů.
Zdravotní sestra Kristýna Roland má za sebou 10 let praxe. Prošla ale už i vyhořením. Svou práci má ráda, a tak studentka Fakulty zdravotnických studií vytáhla do boje za mladé zdravotní sestry a lepší pracovní prostředí. Chce prosadit potřebné změny, aby si ti, kdo do zdravotnictví přijdou, nemuseli projít tím samým, a hlavně neodcházeli předčasně.
O kariéře zdravotní sestry nikdy nesnila, vydat se touto cestou Kristýně Roland tak nějak vyplynulo. „Chtěla jsem dělat grafický design, ale doma mi to nepovolili, prý by mě to neuživilo…,“ začíná se smíchem svoje vyprávění studentka. „Už na základní škole jsem ale chodila pomáhat do Červeného kříže a byla jsem v Hlídce mladých zdravotníků, dokonce jsem v soutěžích reprezentovala Moravskoslezský kraj,“ pokračuje Kristýna, mezi jejíž silné stránky vždycky patřila empatie a pomoc druhým. A tak se rozhodla jít na sestřičku. Svou povahou se na tuto práci skvěle hodí.
Nechce se proto ani věřit, že tahle energická, někdy nekompromisní, mladá žena po pár letech v praxi uvažovala, že s prací sekne. „Začátky nebyly jednoduché. Místo toho, abych se učila svoji práci od zkušenějších, stála jsem v rohu nebo dělala sanitářskou práci,“ vzpomíná zdravotní sestřička. I když měla kompetence k jiným úkolům, kolegyně ji k nim moc nepouštěly. „Po pár letech jsem se dokonce setkala se šikanou. Dost jsem se s tím prala, až to došlo k mému vyhoření,“ vypráví Kristýna. Problému se ale postavila a dokázala za sebe bojovat. Pracovní pauzu si dát nemohla, od 15 let se stará sama o sebe a život v Praze by neutáhla.
„Našla jsem si psychoterapeuta a společně jsme začali problém řešit. Chodím k němu dodnes a je to to nejlepší, co jsem mohla udělat,“ pochvaluje si. Vše překonat jí pomohla i změna místa. Oddělení kardiologie, kde se setkávala s náročnými situacemi a byla často v kontaktu se smrtí, vyměnila za kardiochirurgii. „Mám pocit, že tam lidé dostávají skutečnou šanci na nový život, což mě motivuje a naplňuje,“ říká s nadšením.
Teď usiluje o lepší pracovní podmínky v nemocnicích a bojuje za sestry samotné, především ty mladé. Věří, že právě ony dokážou věci měnit. „Když něco neuděláme, hrozí, že se naše zdravotnictví zhroutí. Je smutné, že se o náš resort nikdo moc nestará. Potýkáme se s nedostatkem personálu a na odděleních zažíváme poměrně velkou zátěž,“ posteskla si studentka.
Impuls k aktivitě přitom Kristýna dostala na Fakultě zdravotnických studií při hodině ošetřovatelství. Mladá sestřička se vloni vrátila do školy, aby si doplnila vzdělání. „Paní doktorka Eva Hlaváčková nám povídala o profesní organizaci zdravotních sester – o České asociaci sester – a ptala se nás, jak vnímáme situaci mezi sestrami v ČR. Tehdy zažehla velmi zajímavou debatu, během které mě napadlo, že oproti lékařům nám sestrám chybí silná organizace, která by nás v důležitých otázkách zastupovala,“ popisuje.
Její myšlenku podpořila i tehdy probíhající stávka lékařů bojujících proti přesčasům. Kristýnu zaujalo především to, jak byli jednotní. „Taková jednota mezi sestrami schází,“ říká. Z celkových 80 tisíc zdravotních sester sdružuje Česká asociace sester pouze necelé tři tisíce. „Myslím si, že kdybychom jako sestry měly větší zastoupení a byly jednotné, můžeme práva a podmínky upravit tak, aby naše pracovní prostředí bylo příjemnější. Teď je plné frustrace, přepracování, fyzické a psychické zátěže, demotivace k práci a některé situace se přehoupnou až do šikany,“ popisuje Kristýna, která sepsala dopis samotné prezidentce asociace. Dostalo se jí podpory a začala jednat. Při asociaci založila Sekci mladých sester a chce, aby se staly její nejpočetnější skupinou. „Jedině tak získáme ten potřebný hlas a budeme moci konečně vyjednávat,“ vysvětluje odhodlaně.
Cíle Sekce mladých sester jsou jasné. Požadují zřídit profesní komoru pro zdravotní sestry, která by hájila jejich zájmy, dohlížela na jejich odbornost a angažovala se při tvorbě zákonů. Chtějí zvýšit povědomí o supervizi a prosadit psychologickou podporu. Sama Kristýna si tím prošla a ví, jak je to důležité a bohužel i opomíjené. „Mnozí si ani neuvědomují, jak moc jsou sestry vyřízené. Z nedostatku personálu vzniká velká pracovní zátěž. Sestry se ocitají pod vysokým tlakem, jsou podrážděné a frustrované. Ovlivňuje to pracovní morálku, vztahy v kolektivu a ztěžuje práci samotnou i spolupráci mezi sestrami. Tlak může také vytvářet pocit, že se sestry navzájem nepodporují, místo toho, aby společně hledaly řešení těchto problémů,“ dodává Kristýna.
Je také potřeba zefektivnit systém práce určením kompetencí. „Legislativně jsou sice nastavené, ale všichni děláme všechno. Často máme i práci za lékaře, a ještě se nám další bude přidávat,“ popisuje neutěšený stav ve zdravotnictví mladá sestra. Navíc problémy se mnohdy probírají jen na sesterně, kde také zůstanou. „My je chceme vytáhnout výš, aby bylo vidět, v čem kolikrát pracujeme,“ říká ambiciózně Kristýna.
Všechny síly teď soustředí na budování početné základny „své“ sekce. Se dvěma kolegy – zdravotními bratry Jakubem Lhotským, Dis., a Mgr. Jakubem Lederem, MBA, MSc., organizuje přednášky na vysokých i středních školách, chodí na semináře, kde sekci představují a snaží se o ni vzbudit zájem. V jejich úsilí je může podpořit kdokoliv, kdo to cítí stejně, a tak mezi podporovateli mají i mnoho zástupců starší generace, přestože je sekce omezena věkem. Některé sestry se však proti sekci ohrazují. „Důvodem bývá nedůvěra v Českou asociaci sester, kterou mnozí vnímají jako nedostatečně silného zastánce potřeb sester. Ani ve mně nebudila takový pocit, navíc v ní chybí mladé sestry, jejich pohled i energie. Místo toho, abychom byly proti sobě, musíme se naopak spojit a začít důvěřovat. Jedině tak vznikne jednotná komunita, opravdu silná iniciativa,“ dodává Kristýna a přiznává, že oslovit větší počet sester je docela náročné.
Velké podpory se jim na druhou stranu dostává od lékařů. „Nečekala jsem, že je to bude tolik zajímat. Je vidět, že jsme tým. Lékaři si uvědomují, že když nás nebudou mít, tak jsme všichni nahraní,“ utvrzuje se Kristýna v tom, co dělá. Zastavit se nenechá nikým a ničím. Svou práci má ráda a věří, že něco opravdu změní. „Když se pro něco nadchnu, jdu za tím. Chci něco dokázat a cítím, že naše snaha dopadne dobře. Spokojená sestra, to je spokojený pacient a o to jde především. Naštěstí mám okolo sebe skvělé lidi, kteří mi s touto změnou pomohou,“ uzavírá Kristýna Roland.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Pavla Ribárová
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.
