V pátek 18. 10. proběhly v Aule Univerzity Pardubice podzimní sponze a promoce. Svá studia ukončilo 61 bakalářů a 24 inženýrů Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice ve studijních programech Hospodářská politika a veřejná správa, Ekonomika a management, Finance, Informatika a systémové inženýrství, Aplikovaná informatika, Regional Development and Governance. 

Nejúspěšnější absolventi obdrželi speciální ceny, které jsou spojeny i s finanční odměnou. 
Děkan fakulty rozhodl o udělení Ceny děkana za nejlepší závěrečnou práci.
Cenu děkana za nejlepší bakalářskou práci obdržel Daniel Chmelík za práci na téma „Analýza fundraisingu vybrané sportovní organizace“.
Cenu děkana za nejlepší diplomovou práci obdržela Sabina Šilarová za práci na téma „Kvalita života obyvatel zemí EU“.

Srdečně gratulujeme všem novým absolventům.

Na reálných pacientech se testuje objev týmu prof. Holčapka z Univerzity Pardubice.

V Česku odstartovala klinická studie, která zkoumá, zda je možné najít nádor slinivky břišní včas. Řeší citlivost testu, který by měl z krve pacienta odhalit případné přednádorové změny. Pokud se účinnost tzv. lipidomického testu prokáže, půjde o zásadní průlom. Test by se pak totiž mohl stát nástrojem pro screening nádorových onemocnění slinivky břišní. 

Na studii spolupracuje společnost Lipidica s gastroenterology a onkology. Analýzy vzorků v klinické studii bude provádět firma Lipidica, která je společností Univerzity Pardubice a FONS JK Group, a v níž má univerzita majetkový podíl. Klíčovými partnery studie jsou Fakultní nemocnice Olomouc a Masarykův onkologický ústav. Do studie by se mělo celkem zapojit 15 center po celé republice.

Metodiku, která umožňuje diagnostikovat nemoc už v raném stádiu vyvinul tým analytického chemika a špičkového vědce Michala Holčapka z Fakulty chemicko-technologické UPCE, který je držitelem prestižního evropského ERC Advanced grantu. Dokázal to analýzou lipidů a následnou vícerozměrnou statistickou analýzou z běžného vzorku krve. „Lipidomický test je neinvazivní a mohl by pomoci k zavedení screeningového programu. Ten by diagnostiku karcinomu slinivky břišní posunul směrem k včasnějšímu stadiu, kdy je větší šance úspěšné léčby a prodloužení života pacientů,“ říká analytický chemik prof. Michal Holčapek z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice, který je světově uznávaným expertem právě v oblasti lipidů. 

Metodu publikoval špičkový světový časopis Nature Communication a Univerzita Pardubice na ni drží dva patenty. 

Podle expertů z České gastroenterologické společnosti (ČGS) ročně onemocní rakovinou slinivky břišní (pankreatu) přibližně 2 400 lidí, téměř 2 200 jí za stejné období podlehne a odborníci předpokládají, že v roce 2030 bude tato nemoc druhou nejčastější příčinou úmrtí na nádorová onemocnění. „Rakovina slinivky břišní patří mezi nejagresivnější nádory vůbec – do poslední chvíle je bez příznaků, přestože se vyvíjí více než 10 let. Když začnou potíže, je už na léčbu obvykle pozdě. Jedinou nadějí na vyléčení je operace, ke které však dospěje jen asi 20 % nemocných. Zbytek pacientů se bohužel nachází ve stadiích, kdy se jim snažíme prodloužit život v co nejlepší kvalitě,“ říká prof. MUDr. Ondřej Urban, Ph.D., přednosta II. interní kliniky gastroenterologické a geriatrické Fakultní nemocnice Olomouc. Zatímco u pacientů s pokročilým stadiem rakoviny slinivky se průměrná doba dožití pohybuje kolem 1,5 roku, včasně odhalení mohou žít až šestkrát déle. „Víme, že u těch, kteří nádor slinivky břišní mají, se liší množství a složení lipidů. Právě probíhající studie ukáže, zda bude test schopen z krve odhalit změny v lipidech u rizikových jedinců, kteří se cítí být zdraví, a přesto se už v jejich těle něco děje,“ vysvětluje prof. Urban.

Pokud se účinnost testu prokáže, půjde podle primáře Gastroenterologického oddělení Masarykova onkologického ústavu doc. MUDr. Jana Trny, Ph.D., o naprostý přelom v léčbě rakoviny slinivky břišní. „V současné době nemáme moc možností, jak vyhledat lidi, kterým hrozí, že nemoc dostanou. A vzhledem k finanční, kapacitní a medicínské náročnosti nemůžeme provádět specializované preventivní vyšetření všem. S odběrem krve je to ale jinak. Desetiletí toužíme po tom, abychom byli schopni najít nemoc včas – zrovna u této nemoci je to naprosto klíčové,“ říká prim. Trna. Přednádorové změny nebo rakovinu v rané fázi nyní pomáhá odhalit program včasného záchytu karcinomu pankreatu. V jeho rámci gastroenterologové úzce spolupracují s klinickými genetiky a s radiology, kteří provádějí další specializovaná vyšetření, např. magnetickou rezonanci. 

Screeningový program je v současnosti určen pouze lidem, jejichž celoživotní riziko tohoto druhu rakoviny je vyšší než 5 %. „V nově zřizovaných centrech vysoce specializované péče pro digestivní endoskopii, kam patří i naše pracoviště, podstupují rizikové osoby pravidelné vyšetření slinivky břišní magnetickou rezonancí a endoskopickou ultrasonografií,“ říká doc. MUDr. Ilja Tachecí, Ph.D., předseda ČGS a přednosta II. interní gastroenterologické kliniky LF UK a FN Hradec Králové. Mezi rizikové jedince patří ti, kteří mají dědičnou formu chronického zánětu slinivky břišní nebo mají dva a více přímých příbuzných s rakovinou pankreatu. Ohroženi jsou také nositelé určitých genetických mutací – například mutace v genu BRCA1 a BRCA2, které jsou zároveň původcem nádorů prsů a vaječníků. 

„Rizikové osoby k nám chodí na kontroly pravidelně jednou ročně. V rámci této studie jim navíc odebereme, s jejich informovaným souhlasem, krev, již pak ve formě plazmy posíláme do laboratoře Lipidica,“ dodává prof. Urban. Studie tak zkoumá krev od rizikových jedinců, kteří jsou zatím zdraví, i od těch, kteří už nádor mají, ale malý – operabilní. „Dosavadní diagnostické metody jsou sice velmi účinné, ale zároveň nákladné a pro pacienta nepříjemné, test na základě běžného odběru krve bude pro klinickou praxi velkým přínosem. Náš lipidomický test LDPC je založen na patentově chráněné metodice vyvinuté na Univerzitě Pardubice a kombinuje poznatky analytické chemie, biostatistiky a dalších vědních oborů,“ dodává Ing. Karolína Kašparová, ředitelka firmy Lipidica, která je také akreditovanou zdravotnickou laboratoří. 

Společnost Lipidica, a.s. jako společný projekt Univerzity Pardubice a společnosti FONS JK Group a.s. získala za tento počin Cenu Neuron za mimořádné propojení vědy a byznysu. 

Studie odstartovala letos a měla by skončit v roce 2027, projde jí více než 400 účastníků. Pokud se specificita a citlivost testu potvrdí, potrvá podle odborníků ještě nějaký čas, než se test stane součástí standardní péče. A než bude jasné, zda jej proplatí zdravotní pojišťovny, nebo si jej lidé budou hradit sami. Už nyní však výrobce deklaruje, že by cena neměla přesáhnout nízké tisíce korun. 

Kontakt pro novináře:

Markéta Pudilová
marketa@mavepr.cz
+420 776 328 470

Foto: Barbora Mráčková, Nadace Experientia

V příloze naleznete přijatá usnesení  zasedání Pléna České konference rektorů.

Zasedání  se konalo ve dnech 3. až 4. října péčí Vysoké školy NEWTON, a.s. v Kongresovém centru Praha.

Od malička chtěla být detektivem nebo pracovat v laboratoři. Obojí se studentce Fakulty restaurování Markétě Svobodové splnilo, když si k ní našel cestu jeden dávno zapomenutý, tajemný obraz. Měla ho „jen“ restaurovat. Přitom se jí ale podařilo vrátit mladé dívce z obrazu nejen původní krásu, ale i její jméno.

O obrazu toho Markéta Svobodová na začátku moc nevěděla. Jen to, že pochází z druhé poloviny 19. století a jeho autor není známý. Dlouhá léta se dílo ukrývalo v archivu v Olomouci pod silným nánosem nečistot a prachového depozitu. Vlivem vlhkosti a nesprávným uložením v minulosti hodně utrpěl. „Byl poměrně dost poničený. Patrně stál i nějakou dobu ve vodě a odnesly to všechny použité materiály, včetně krásného ozdobného rámu i textilií s malbou, na které byly velké ztráty barevné vrstvy, a podložek,“ popisuje studentka neutěšený stav obrazu, když se jí dostal do rukou. „Navíc na dílo někdo něco upustil, což v něm zanechalo díry a několik dlouhých trhlin,“ dodává. Přesto se do obrazu absolutně zamilovala. „Dívka na obraze je nádherná. Její tajemný pohled se do mě okamžitě vryl a jako by mi něco říkal...,“ vzpomíná. Ve společnosti obrazu, jak sama říká, strávila hodně brzkých rán a dlouhých večerů. Na začátku ji přitom ani nenapadlo, kam až ji neznámá dívka zavede.

Kdy jste obraz viděla naposledy?

Asi tři dny před koncem výstavy, která nakonec k příběhu obrazu vznikla. Měli jsme k ní v muzeu v Olomouci i komentované prohlídky. Prováděla jsem zájemce výstavou a vyprávěla jim náš příběh.

Stýská se vám po něm?

Strávila jsem s ním spoustu času, takže trochu ano. Byla to krásná práce, na kterou nikdy nezapomenu. Měla jsem po všech stránkách štěstí, že se dostal do rukou zrovna mně.

Jak si k vám obraz našel cestu?

Jeho restaurování bylo předmětem mé bakalářské práce. Vedoucí měl pro mě a moji spolužačku připravené dva obrazy. Obě jsme samozřejmě chtěly tento! A aby to bylo fér, shodly jsme se, že o něj budeme losovat (smích). Nejprve jsme si „střihly“ kámen, nůžky, papír o to, kdo začne. A já jsem to vyhrála na celé čáře. Jednak jsem prohrála „stříhání“, a moje spolužačka si vylosovala druhý obraz.

Jak to celé začalo?

Když se ke mně obraz dostal, byl opravdu v havarijním stavu. Věděla jsem, že jeho restaurování bude poměrně náročné. Nejdříve jsem z obrazu odebrala stěry na mikrobiologickou analýzu, abych zjistila, jestli náhodou není něčím napadený. Pod vrstvou prachu a různých nečistot se mohlo ukrývat ledasco. Žádné plísně se ale naštěstí nepotvrdily.

Co následovalo?

Důkladná fotografická dokumentace, která je běžnou součástí průzkumu a může nám o díle mnoho prozradit. Používáme k tomu zobrazovací metody, které využívají viditelná spektra. Dílo se nejprve nafotí v denním světle, v ultrafialovém záření, a nakonec ještě za pomoci infračerveného záření. Posledním krokem je průzkum pomocí rentgenu.

Co vám tento průzkum prozradil?

Toto je průzkum neinvazivní a pomohl mi zjistit bližší informace o díle, použitých materiálech i jejich struktuře. Prozradil také to, že autor použil barvy s příměsí kovu. Když pigment obsahuje látku na bázi těžkých kovů, strašně to září. Když jsem na fotce z rentgenu viděla všechny běloby velmi zářit, bylo mi jasné, že autor použil nějakou olovnatou bělobu. Vedle toho se provádí ještě invazivní průzkum, při kterém se odebírají vzorky, a ten mi zase prozradil víc o použitých pojivech, pigmentech, a hlavně jednotlivých vrstvách malby.

Proč musíte toto vše udělat?

Abych získala co nejvíc informací. Na jejich základě jsem si sestavila kompletní restaurátorský záměr. Obraz byl totiž i z tohoto pohledu velmi zajímavý.

Překvapila vás nějaká informace z tohoto průzkumu?

Největší šok jsem měla už při práci s ultrafialovým zářením, protože se najednou z rubové strany objevil text. Byl částečně viditelný i na denním světle, ale nedal se přečíst. Trochu jsem si s ním graficky pohrála a najednou jsem před sebou měla jasný text v němčině.

Co tam bylo napsáno?

„Pauline Keszler v Lošticích na Moravě narozená, sestra malíře historických maleb Jos. Keszlera ve Vídni, malované v Lošticích 1850...“

To pro vás byla velká indicie...

Obrovská. Běhala jsem tehdy po fakultě a všem to nadšeně říkala (smích). Byl to hlavně impuls pátrat dál, co to bylo za malíře. Hledala jsem různé zdroje, ale v literatuře se o něm moc nepíše. Až jsem narazila na jednu publikaci, která je přímo o něm. Napsal ji rakouský kněz Hans Klinger, který se zamiloval do práce Josefa Kesslera.

Kam vás posunuly informace v knížce?

Detailně v ní popsal jeho život a já tím pádem zjistila, že malíř Josef Kessler měl pět bratrů. Ale na obraze byla prokazatelně namalována žena. Každopádně o sestře nebyla v knize ani zmínka. To mě zmátlo, a tak jsem přemýšlela, jestli jsme v překladu neudělali náhodou chybu.

A udělali?

Ukázalo se, že ne. Stále to však nesedělo, tak jsem začala pátrat v matrikách z 19. století. Konkrétně z Loštic, kde se malíř narodil. Hledala jsem, jestli se do malířovy rodiny narodila i dcera. Bylo to náročné, protože text je psaný kurzívou, navíc v němčině. Četla jsem to pořád dokola, všechny řádky už mi splývaly. Pořád jsem nacházela zmínky jen o bratrech. A najednou to tam bylo. Vidím to stále před sebou (smích).

Našla jste ztracenou sestru!

Bylo 2:37 ráno, když jsem tam uviděla jméno Pauline Kessler. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Byla jsem unavená, tak jsem to zavřela. Když jsem se ráno znovu podívala, pořád to tam bylo napsané (smích).

Jaký to byl pocit?

Měla jsem velkou radost a zároveň to pro mě byl šok. Z hlediska obrazu to znamenalo velký posun. Vlastně se mi podařilo vyvrátit něco, co je napsané v knížce. Zjistit, že kromě pěti bratrů má malíř ještě sestru, o níž se nikde nepsalo, bylo neuvěřitelné.

Nešlo kvůli tomuto pátrání restaurování tak trochu stranou?

To jsem si nemohla dovolit. Restaurování obrazu bylo mojí bakalářskou prací a musela jsem obojí dokončit v termínu (smích). Dalšímu pátrání jsem se věnovala až později.

Co vás na restaurování obrazu bavilo?

Od začátku jsem dílo chtěla restaurovat jako celek, i když jeho součástí byl například ozdobný zlacený rám, který nebyl úplně typickou náplní mého bakalářského studia. Na druhou stranu to pro mě byla výzva a současně příležitost naučit se spoustu nových kroků. Když jsem obraz očistila od největšího prachového depozitu a dalších nečistot, vyndala jsem ho z ozdobného rámu a sundala i vypínací rám, abych se dostala k jednotlivým vrstvám. Přitom jsem zjistila, že centrální výjev obrazu je namalován na papíře, ale okolo a vespod byly textilní doplňky. Celé to ještě bylo podlepené textilií.

Jaké úkony jste prováděla?

Chtěla jsem zachránit co nejvíce fragmentů a tomu jsem celou práci přizpůsobila. Bylo nutné vyrovnat nerovnosti na celé ploše, narovnat okraje. Papírovou podložku jsem podlepila japonským papírem, a tak jsem vyspravila všechny otvory a trhliny. Po celkovém vyspravení a podlepení novým plátnem přišla na řadu barevná vrstva. Nejdříve jsem prováděla zkoušky rozpustnosti původního laku, který jsem následně začala ztenčovat. Najednou se mi ukázaly naprosto nádherné, živé barvy. Lak totiž časem žloutne a tmavne, takže bez něj najednou všechno krásně vystoupilo. Malba byla překrásná. Nakonec jsem použila scelující napodobivou retuš a mohla jsem to celé zase složit dohromady.

Co je při restaurování takového díla obzvlášť důležité?

Restaurovat ho tak, aby to originálu vůbec neublížilo. Všechny restaurátorské práce, které jsem na díle provedla, musejí být esteticky přijatelné. Zásahy musejí být navíc co nejvíc reverzibilní. To znamená, že kdyby se někdo rozhodl, že to, co jsem dělala, je hrozné, dokáže to zase odstranit.

Kdy jste zjistila, že by se obraz mohl dostat na výstavu?

Už v průběhu restaurování, jak jsem postupně odhalovala identitu namalované dívky, se objevovaly různé pohnutky, že by k obrazu mohla vzniknout výstava. O to zodpovědněji to bylo třeba celé udělat. K dílu jsem mohla přistoupit jenom konzervativně, ale z hlediska budoucího vystavování obrazu bylo důležité dílu navrátit estetickou hodnotu. Také to byla skvělá příležitost provést komplexnější restaurování, které následně bylo možné na výstavě prezentovat.

Takže jste nakonec dohledala i celou historii obrazu?

Tím, že jsem zjistila, kdo na obrazu je, začala se o pátrání zajímat i kurátorka výstavy Michaela Čadilová. Tu další pátrání nadchlo stejně jako mě, a tak jsme následné dohledávání historie prováděly spolu. Zajímalo nás, kam až dojdeme.

Co jste tedy zjistily?

Zjistily jsme, že malíř Josef Kessler neměl děti, ale jeho bratři ano. Šly jsme proto po této větvi a našly jsme dvě rodiny. Měly u sebe další malířovy obrazy, které jsme chtěly vidět.

Navštívily jste je?

Za jednou rodinou jsme se vypravily přímo do Loštic. Řekli nám spoustu důležitých informací. Velmi nám pomohli. Právě za nimi byl už dříve i Hans Klinger kvůli své publikaci o malířovi.

Druhá rodina poskytla také střípek do skládačky?

U ní byl pro změnu obraz, který nás extrémně zajímal. V Klingerově publikaci byla totiž otištěna černobílá fotografie obrazu dívky. Podle hlavních rysů jsme uvažovaly o tom, že by to mohla být „naše“ Pauline, jen o něco starší.

Potvrdilo se to naživo?

Hned, jak jsme obraz viděly, říkaly jsme si, že to není možné. Vzájemná podoba dívek byla až zarážející. Při důkladnějším ohledání obrazu jsem zjistila, že je tam opět jako autor uvedený Josef Kessler a k tomu rok 1860. Obraz tedy namaloval deset let po tom „našem“. Obě fotografie jsem ještě překryla na počítači. Vzájemným prolínáním se potvrdilo, že na obou obrazech je opravdu „naše“ Pauline Kessler. Byly tam jasné charakteristické rysy, které nás přesvědčily.

Rodina vůbec netušila, koho na obrazu má?

Obrazu říkali Tetinka Bušinka, protože si mysleli, že jde o autorovu tetu Libuši. A takhle se to v rodině tradovalo. Oproti „našemu“ obrazu byl tento více intimní, i malířův rukopis byl trochu jiný, takový uvolněnější, ladnější, promítá se to například i do výrazu, oděvu, celkové kompozice. „Náš“ měl možná více reprezentativní funkci.

Vy jste ale věděly hned, že i na druhém obrazu je Pauline...

Ještě během návštěvy první rodiny se nám do rukou dostala fotografie ženy, říkali jí tetička Zhánělová. To už jsme věděly, že se Pauline asi v 38 letech provdala za nějakého Františka Zháněla a jmenovala se tedy Zhánělová. Najednou jsme před sebou měly tři podoby Pauline Kessler v průběhu jejího života a celá skládačka se spojila dohromady.

A pak bylo jasné, že výstava bude.

Nebývá zvykem připravovat výstavu, která se věnuje pouze jednomu obrazu, ale u tohoto se sešlo hned několik faktorů, které vzniku napomohly. Jednak se moje restaurátorská práce velmi líbila a jednak mělo dílo velmi poutavý příběh. Nestává se totiž často, že by se při restaurování odkryl tak velký kus jeho historie. Začaly jsme tedy s kurátorkou muzea připravovat výstavu s příznačným názvem Sestra.

Jak jste se během práce na obrazu cítila?

Doslova jako v detektivce (smích). Šla jsem kousíček po kousíčku, drobeček po drobečku, dávala to dohromady a najednou to do sebe zapadlo. Přijde mi neuvěřitelné, že jsme díky mé píli na díle a zjištěným informacím byly schopné všechno tohle vybádat.

Detektivové mívají notýsek. Kam jste si zaznamenávala všechny zjištěné informace vy?

Na všechny poznámky jsem měla deník, abych je měla na jednom místě a na nic nezapomněla. Zároveň od začátku restaurování vždy píšu restaurátorskou dokumentaci, která je toho součástí a kde všechny tyto informace musí být obsaženy. Když není po ruce papír, pomůže i poznámka na ruce (smích).

O své práci mluvíte s velkým nadšením. Je vidět, že jste si vybrala správný obor...

Restaurování mě opravdu strašně zajímá. Fascinuje mě na tom to, že člověk může pojmout víc oborů dohromady. Je třeba umět k dílu přistoupit takhle obšírně a přijít na to, co je pro něj nejlepší. Vždycky říkám, že člověk musí být trochu schizofrenní a mít v sobě několik osobností. Musíte být fotograf, technolog, chemik, historik umění, umělec a zdatný řemeslník. A přesně tohle si naplno užívám.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné podobě v kampusu i v on-line podobě.

Ze školy spěchá domů, aby pečovala o druhé. Ti mají peří, křídla a zobáky. Studentka Fakulty filozofické Kristýna Štěpánová se stará o několik hendikepovaných papoušků. Pro nemocného nebo zraněného opeřence jede klidně přes celou republiku. Jeden takový jí sedí na rameni i při rozhovoru v kavárně.

Máte na rameni papouška. To není obvyklý doplněk.

To asi ne. Tohle je můj první papoušek, je z rodu alexandr a jmenuje se Papag. K papouškům mě dovedl tehdejší přítel, který neustále říkal, že by chtěl andulku. Já ji ale nechtěla, neměla jsem papoušky ráda, vadilo mi, že dělají nepořádek, a navíc je to starost. Mluvil o tom ale tak dlouho, až jsem si řekla, že mu ji koupím. Krátce na to jsme měli andulek šest, úplně tomu propadli a začali jsme se zajímat o větší papoušky. 

A tento papoušek nějaký hendikep má?

Papag má hendikep, ale není vidět. Není totiž fyzický, ale psychický. Je opožděný a má špatné reflexy. Když ho někdo bude chtít uhodit, nechá se, neuhne se, a třeba až za minutu klovne. Když ho jiný papoušek kousne do nohy, Papag zakřičí s velkým zpožděním. 

Proč jste se začala starat o hendikepované papoušky?

Vzniklo to úplnou náhodou. Když jsme se rozhodli pořídit si papouška, našli jsme na Facebooku inzerát z Mostecka, že mají mláďata. Mysleli jsme, že si jedeme pro zdravého papouška. Až za několik měsíců se ukázalo, že je Papag trochu jiný. Nám to ale vůbec nevadilo, naopak jsem se o to začala zajímat. Čím dál častěji jsem narážela na inzerát, že se někdo chce hendikepovaných papoušků zbavit. Jeden pán třeba napsal inzerát, že pokud si pro papouška nikdo nepřijede do půlnoci, tak ho zabije.

Takže jste jela?

Takže jsem jela. Papouška jsme si vyzvedávali až na hranicích se Slovenskem. Byl v hrozném stavu. Měl přelámané kosti, které mu špatně srostly, takže má nyní přetočenou nožičku. A protože byl kvůli tomu pomalejší, ostatní papoušci mu u původního majitele vyklovli očičko.

Jak se mu žije u vás?

Troufnu si říct, že lépe. Dokonce je zamilovaný a má partnerku (smích). Neustále se navzájem krmí, čistí si peříčka, nosí si dárečky v podobě větviček. Tato samička k nám přišla jako poslední a také nemá očičko. Nejspíš i proto, že mají stejnou zkušenost, si tak dobře rozumí.

Kolik papoušků nyní máte?

Větších papoušků mám 11. 

To už je slušná sbírka. Nedělá taková skupina pořádný rámus?

Oni moc nehlučí, občas si výsknou. Rámus dělají jen ráno, když se mě snaží vzbudit a říkají si o ovoce. Bydlím v garsonce a podařilo se mi tam vecpat čtyři voliéry, ve kterých jsou papoušci umístění podle druhu. Takže žiju spíš já u papoušků než oni u mě. Mohou se také prolétnout po bytě a beru je i na procházku, jako mám dneska Papaga. 

Takže vidět vás s papouškem na rameni není nic ojedinělého.

Snažím se chodit co nejčastěji, papouška s sebou beru, i když jedu třeba k rodičům na víkend. Mám na něho postroj a vodítko. Když jdeme někam dovnitř nebo jedeme MHD, tak mu vždy nasazuju také plenku. Papag má zrovna teď látkovou plenu s melouny (smích).

Kde se pořizují plenky na papoušky? 

Na internetu. Mají různé velikosti podle druhu papoušků, dají se prát a používat opakovaně. 

Papoušci ale s vámi chodí i na přednášky na univerzitě, což někteří spolužáci nesou s nelibostí. 

Ano, vím o tom, dokonce se objevily stížnosti, že můj papoušek v učebně vykonal potřebu, což se ale nestalo. Pokaždé, když s nimi jdu někam dovnitř, tak mají právě tu plenu. Chápu, že někomu může třeba vadit, když papoušek náhle vykřikne – to se stává.

Jaké další hendikepy vaši papoušci mají?

Jeden má od malička zkrácené křídlo a nikdy tak nebude létat. Špatně se mu vyvinulo a připomíná takový malý pahýlek. Druhému maminka uklovla nožičku. Chovatel dal mláděti na nohu kroužek, což se mamince nelíbilo a snažila se ho sundat. Dalšího jsem si vyzvedla se šroubem v hlavě, takže má díru v lebce, naštěstí ale nemá poškozený mozek. 

Taková zranění nejspíš vyžadují dost péče. To může být finančně náročné.

Starat se o 11 hendikepovaných papoušků vyjde opravdu draho. Nejvíce peněz nechám za veterináře. Malý výkon, na který vozím papoušky dost běžně, vyjde minimálně na dva tisíce korun. Často mě to dostává do těžké situace, přestože neustále chodím na brigády. Stává se, že přežívám konec měsíce na suchých rohlíkách. Jednou jsem pořádala i sbírku a prosila lidi o peníze na jídlo a na operaci, bohužel se ale tolik peněz nevybralo.

Máte nějaké veterinární vzdělání?

Nemám, vystudovala jsem pedagogickou střední školu a nyní studuju Sociální a kulturní antropologii. Ráda bych si dodělala nějaký obor spojený s chovatelstvím. Vše jsem se naučila za chodu a umím základní veterinární ošetření. Když se papouškům něco stane, dokážu to zachránit. Když jeden papoušek druhému urval kus prstu, věděla jsem, jak mám ránu zaškrtit, zasypat, vydezinfikovat a ošetřit. Než bych dojela na veterinu, vykrvácel by, takže mi nezbývalo než se tyto věci naučit. 

Nemáte tedy v plánu věnovat se dál současnému oboru?

Bakalářskou práci chci zaměřit na působení papoušků na lidi, což je vlastně antropologie, takže to takto propojím. Profesně se ale vidím jako učitelka na základní škole, která se papouškům věnuje ve volném čase. Ráda bych o nich i přednášela a v budoucnu založila organizaci na záchranu hendikepovaných papoušků. 

Vnímáte jako antropoložka nějaké podobnosti mezi papouškem a člověkem?

Určité podobnosti mezi společností lidí a papoušků existují. Papoušci, tak jako společenství lidí, mají určitou hierarchii ve skupině. Také mezi nimi můžeme zpozorovat jistý druh řeči a posunky. A ve spoustě situací má papoušek inteligentnější reakci než člověk. 

Jak reagují lidé, když vás s papouškem potkají na ulici?

Většinou kladně. Je to pro ně přeci jen něco neobvyklého, někdy jsou překvapení a ptají se, jestli je to opravdu živé (smích). Obecně ale vnímám, že lidé nejsou z papoušků moc nadšení a je pro ně daleko těžší vytvořit si k nim pouto než například ke kočce nebo psovi. Věřím ale, že kdo se k nim nějakým způsobem dostane a více je pozná, ten si je zamiluje.

Na první pohled máte několik tetování. Máte někde vytetovaného i papouška?

Jednoho papouška mám na zádech a na kotníku mám vytetovaného právě Papaga. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2024, v tištěné podobě v kampusu i v on-line podobě.

OZNÁMENÍ

o konání

15. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

ve funkčním období 2023–2026,

které se uskuteční v hybridní formě v úterý 8. října 2024 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Jmenování skrutátorů zasedání.
2. Schválení pravidel pro hybridní zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice.
3. Schválení programu zasedání. 
4. Informace o činnosti předsednictva Akademické senátu Univerzity Pardubice.
5. Návrh Volebního řádu Akademického senátu Univerzity Pardubice.
6. Návrh V. změn Pravidel hospodaření Univerzity Pardubice. 
7. Žádost o vyjádření Akademického senátu k právním jednáním, kterými univerzita Pardubice hodlá smluvně nabýt/převést vlastnictví k nemovitostem.
8. Doplnění komisí Akademického senátu Univerzity Pardubice. Volba předsedy ekonomické komise AS UPCE. Volba předsedy komise pro studium a tvůrčí činnost AS UPCE. 
9. Informace k aktivitám SAFE UPCE.
10. Různé.

Přílohou pozvánky je materiál k bodu č. 5, 6 a 7.

15. zasedání AS UPCE dne 8. října 2024 | Univerzita Pardubice

Odkaz na připojení k zasedání: Připojit se ke schůzce hned

V Pardubicích dne 1. října 2024                                                            Ing. Petr Bělina, Ph.D.

                                                                                                                  předseda AS UPCE

Vývoj umělé inteligence (AI) sledují dlouhodobě. Profesně i zájmově. Její nástroje využívají ke své práci. A totéž doporučují nejen studentům, ale všem. Čím je pro ně AI a bojí se o post pedagoga a výzkumníka do budoucna? Ondřej Krása z Fakulty filozofické a Petr Doležel z Fakulty elektrotechniky a informatiky se zamýšlejí nad tím, co nám do života AI přináší. Čeká nás jednou černý scénář?

Téměř si neuvědomujeme, že umělá inteligence (AI) je vlastně všude kolem nás – vyhledává a třídí informace, opravuje chyby při psaní, doporučuje knihy a sledovaný obsah, vystavuje faktury, sestavuje výživový plán, a snad každý týden slýcháme o další nové „schopnosti“... Přestože se zatím nejedná o roboty, jak si někteří myslí, v mnohém už člověka AI překonává. A nejde přitom jen o šachové a pokerové turnaje nebo čínskou deskovou hru GO. Dokáže bez problémů rozpoznávat obličeje nebo generovat text. Co vlastně znamená umělá inteligence? Málokdo v tom má jasno a ani samotná definice není ustálená. Všichni tak nějak tušíme, že je to systém, který simuluje lidské myšlení a jeho akce, ale mnoho otázek nám zůstává nezodpovězených.

Má svůj mozek?

„Cílem umělé inteligence je navrhnout soubor postupů a algoritmů, které dokážou vyřešit problémy tak, jak by je řešil člověk. Jednou její částí jsou umělé neuronové sítě a jejich schopnost modelovat nervovou soustavu živočichů, zejména člověka,“ vysvětluje princip Petr Doležel z Fakulty elektrotechniky a informatiky, který se umělými neuronovými sítěmi dlouhodobě zabývá. Stejně jako mozek i umělá neuronová síť může vykazovat velmi zajímavé a sofistikované chování. A to především díky spojení miliardy jednoduchých procesorů do sebe, obdobně jako v případě neuronů v mozku. Říct proto jednoznačně, že umělá inteligence nemá mozek, není přesné…

Pokrok přináší rizika…

AI do našich životů vstoupí, ať chceme, nebo nechceme. „Lidstvo dokázalo díky mnoha vědeckým vynálezům, společenským změnám i technologickým novinkám zásadně snížit dětskou úmrtnost, zvýšit průměrnou délku života či zásadním způsobem snížit podíl negramotných obyvatel. To vše a mnohé další jsou skvělé úspěchy, které není namístě jakkoli relativizovat. Na druhou stranu se však tempo technologických změn neustále stupňuje, skepse řady lidí ve společnosti stoupá, a naopak klesá naše schopnost rozumět světu, který se mění čím dál rychleji,“ upozorňuje na rizika Ondřej Krása z Fakulty filozofické s tím, že ještě před pěti lety se dění kolem AI dalo sledovat. „To už dnes neplatí. Člověk si musí vybírat a cíleně se zaměřovat, už nelze sledovat vývoj AI plošně,“ říká a dodává, že lidé, kteří se rozvojem AI nezabývají, často nemají dobrou představu o tom, co vše je už se současnými systémy možné. 

Ondřej Krása z Fakulty filozofické je vzděláním i profesí filozof. Dlouhodobě se věnuje antické filosofii se zaměřením na Platóna a skepticismus. V posledních letech se zabývá otázkami o povaze umělé inteligence, co nám přináší a jaká rizika jsou s ní spojena. Některá z těchto rizik se označují jako existenční rizika, která mají potenciál buď zničit lidstvo, nebo zabránit jeho zdárnému rozvoji. Kromě AI bývají za existenční rizika označovány jaderné války nebo virové pandemie, s jejichž slabou verzí máme kvůli covidu nedávnou zkušenost.  

Jak vnímáte rychlý vývoj technologií a především AI?

To, co lidstvo v průběhu dějin dokázalo, je v řadě ohledů obrovský úspěch. Řada věcí jako např. nižší dětská úmrtnost, prodloužení délky života či razantní snížení negramotnosti je nesena technologickým pokrokem. Rizika jsou však s technologií vždycky spjatá. Už v antice se lidé obávali písma jako pokroku, který má svoji temnou stranu. Lidé se obávali knihtisku, parních strojů. Obavy to přitom nebyly nepodložené, avšak benefity většinou výrazně převážily negativa. Změny přicházející s AI dál akcelerují technologický vývoj a obávám se, že nové typy inteligentních systémů mohou poměr mezi negativy a pozitivy vychýlit na zápornou stranu. V tuto chvíli z pokroku AI především těžíme, ale další vývoj ve mně vyvolává značné obavy.

Jaký užitek nám AI přináší?

Nabízí například zajímavý způsob práce s informacemi. Přečte cokoliv za neuvěřitelně krátký čas. Sám se AI ptám např. na to, jak vypadá výzkum v oblasti, která mě zajímá. Téměř okamžitě mi poskytne základní představu, kterou je sice nutné kriticky ověřit, ale rešerši mi výrazně urychlí. AI dokáže velmi efektivně zúžit prostor pro bádání, dokáže rychle projít možnosti, které by lidé procházeli velmi dlouho. Umí být velmi dobrý diagnostik, v některých oblastech vychází lépe než doktor z masa a kostí. Doba, kdy nebudeme muset čekat na specialistu, až vyhodnotí snímky, ale zastoupí ho právě AI, není zřejmě příliš daleko. Přínos v oblastech, kde je zdravotnická péče špatně dostupná, může být obrovský.

Využíváte AI ve své práci často?

Užívám ji téměř denně, především na rychlé konzultace témat a otázek, kterými se právě zabývám. Díky AI není jen daleko snazší získat rychlou zpětnou vazbu, ale špičková AI dokáže již nyní posouvat hranice lidského poznání. Před několika měsíci se takto podařilo přečíst část jednoho z mnoha set svitků, které pohřbil Vesuv. V kontextu bádání o antické filosofii jsme tak zřejmě na prahu velkého průlomu, protože dosud jsme nebyli schopni zkarbonizované svitky číst. Nyní se nám tyto texty daří pomalu rozklíčovat, a AI nám tak odemyká minulost a pomáhá na ni nahlédnout novým způsobem. 

AI nepoužívám jen pro svou vědeckou práci, ale konzultuju s ní i otázky týkající se vedení katedry. Vylíčím jí, co právě řeším, a dostanu často kvalitní zpětnou vazbu. Zpětná vazba a návrhy ve věcech, které nevyžadují zcela expertní znalost, představuje velmi dobré použití současných AI systémů. Dobrý kouč či psycholog by uměl to samé lépe, ale zkuste se k nějakému objednat (smích)…

Mohla by AI zastoupit i pedagoga?

Už teď mohou mít studenti k ruce schopného, kvalifikovaného a nekonečně trpělivého tutora, který jim bude vysvětlovat to, čemu nerozumí, kdykoli budou potřebovat. Očekávám, že zanedlouho AI napíše přednášku tak, jak to já nedokážu. Kdyby šlo jen o jazykovou interakci, systémy budou pravděpodobně velmi brzy lepší než já. Studenti ale nereagují jen na slova, ale i na gesta a výraz. Nejsem pro ně jen učitel, mám nějaké zázemí a zkušenosti, a v těchto ohledech bude zřejmě zastoupení pedagoga trvat déle.

Jaké emoce ve vás AI vyvolává?

Pocity mám smíšené, ale obavy převládají. Lidé jsou schopní vynalézat a na změny se poměrně rychle adaptovat. I díky těmto schopnostem je lidstvo velmi úspěšné a dokázalo mnoho skvělých věcí. Tempo změn je ale už natolik rychlé, že proměňujícímu se světu již obtížně rozumíme a mnoho lidí se k budoucnosti vztahuje s obavami. 

Nesmírně schopné systémy ve špatných rukách mohou znamenat velké riziko pro lidstvo. Riziko zneužití AI je zjevné a vážné a uvědomují si ho všichni, kdo se AI věnují. Druhé riziko je abstraktnější, ale podobně vážné – riziko negativních externalit. Tak jako lidstvo používáním fosilních paliv nechtělo způsobit globální oteplování, může i optimalizace ekonomických či společenských procesů skrze AI přinést značné, ale velmi nežádoucí vedlejší efekty. Třetím rizikem je obava z velmi schopné AI, která nebude sledovat cíle, které jí vštípil člověk. Ačkoli tato třetí varianta působí nejvíce „sci-fi“, teoretické úvahy i konkrétní příklady už ukazují, že tento typ obav není lichý.

Jak důležitá je etická stránka a otázka hodnot?

Etická stránka AI je podle mě zcela klíčová. Pokud bychom tyto čím dál schopnější systémy „nesladili“ s lidskými hodnotami, problémy s AI budou velmi rychle eskalovat. 

Sladění s lidskými hodnotami ale naráží na vážné problémy. Jednak se nám už mnoho tisíc let nedaří dohodnout, které to ty „lidské hodnoty“ vlastně jsou. A i kdybychom se na některých hodnotách shodli, bohužel je (zatím) neumíme do nitra AI systémů přenést. Dokážeme do určité míry regulovat, jak se tyto systémy chovají. Co se ale děje v jejich nitru, pro nás stále do velké míry zůstává skryté.

Kam až může vývoj dojít?

Mnoho z lídrů na poli vývoje AI usiluje o tzv. obecnou umělou inteligenci (AGI), která bude ve většině ohledů minimálně stejně inteligentní jako člověk. Před půl rokem uvedl Sam Altman (jedna z vůdčích osobností boomu AI – pozn. red.), že interně již AGI dosáhli. Následně svůj post vzal zpět.

Vývoj posledních let směřuje k obecné umělé inteligenci velmi rychle. Jaký bude svět, ve kterém budou působit systémy inteligentnější než lidé? Sám se obávám dosti černých scénářů... Zarážející však je, jak málo se pokouší daleko optimističtěji naladění kolegové vylíčit základní obrysy dobrého světa s obecnou AI. 

Petr Doležel z Fakulty elektrotechniky a informatiky se soustředí na umělé neuronové sítě a jejich použití ve výrobě a průmyslu: například pro ovládání robotických ramen v pásové výrobě, detekci potenciálně nebezpečných objektů a událostí při ochraně zájmových prostor či přehledu chování osob v hromadných dopravních prostředcích a jiných veřejných prostorech. Vyvíjí nástroje, které dokážou analyzovat scénu, obraz, zvuk a na základě toho dát rozhodnutí typu: je to špatné; je to dobré; uchop výrobek v tomto místě a manipuluj s ním takto. Nesnaží se o něco, čemu se teď módně říká tzv. obecná umělá inteligence, která by měla nahradit lidské vědomí.

Jak vnímáte rychlý vývoj technologií a především AI?

Jako obrovskou příležitost téměř skokově zlepšit kvalitu života celé společnosti, zefektivnit všechny typy procesů od energetiky přes zdravotnictví až po zábavní průmysl.

O umělé inteligenci se zejména v populárních médiích mluví čím dál častěji. To, co teď hýbe veřejným míněním, je jen malá oblast, ale s velkým dopadem. Dopad na společnost je totiž daleko větší než dřív. Je to vědní oblast, která se stále vyvíjí a má obrovský rozsah. Od diagnostiky v medicíně, optimalizace dopravy ve městech, plánování volnočasových aktivit až po nejrůznější roboty – robota kuchyňského, robotické rameno pomáhající při výrobě nebo autonomního robota, který jede po měsíci.

Jaký užitek nám AI přináší?

V posledním roce, dvou jsou to především změny v oblasti generování textu a obrazových dat. Vznikají výstupy, které jsou zajímavé pro každého z nás. Neexistuje obor, kam by AI nepronikla. Nicméně právě s vývojem takzvaných generativních advertoriálních neuronových sítí a sítí typu transformers se skokově ukázalo, že neuronové sítě jsou schopny generovat data a informace tak, jako by je generoval člověk – na první pohled nerozpoznatelné. A ten dopad se obrovsky rozšířil.

Využíváte AI ve své práci často?

Využívám ji třeba ve výuce, abych studentům ukázal, jak si mohou vytvořit demonstrativní úkoly. AI jim může zrevidovat to, co vytvoří, nebo naopak jim poradit, jak to vytvořit. V pokročilých předmětech naopak navrhujeme vlastní modely neuronových sítí pro řešení úloh. Pomáhá mi i ve vědecké práci. Dokáže připravit zdroje, sesumíruje obsah, podá souhrn informací, které jsou pro mě zajímavé.

Když řeknu, napiš e-mail, který mému podřízenému slušně řekne, že má během dvou tří dnů udělat určitou práci, tak já ten e-mail nemusím smolit dvě hodiny, ale mám ho za sekundu připravený. Toto je nízký level spolupráce, ten vyšší nastává v momentě, kdy se vztah jednotlivec k jednotlivci změní na vztah jednotlivce k celku jako řízení provozu informací, optimalizace dodávkových systémů. Jednoduché slovní zadání, které ale velmi zefektivní fungování společnosti. 

Momentálně obrovsky těžíme z toho, že společnosti Open AI a Google daly své modely k testování zdarma. Lidé se ale naučili nástroje ne testovat, ale využívat. Jsem naprosto přesvědčen, že nás čeká přechod do placené epochy umělé inteligence.

Mohla by AI zastoupit i pedagoga?

Najednou nepřijde konec všech učitelů, a místo nich nastoupí nástroje umělé inteligence. Učitel bude stále potřeba, jen pod sebou třeba bude mít několik modulů AI, které bude instruovat, jak mají přistupovat k jednotlivým žákům. Umělá inteligence jako nástroj je totiž neuvěřitelně trpělivá. A toho můžeme využít. Supervizorem by ale vždy měl být člověk.

Tomu jsou ale více otevření studenti než pedagogové. Zatímco řada akademiků, se kterými o tom mluvím, jsou skeptičtí, studenti jsou naopak ochotní používat jakýkoliv nástroj, který jim ulehčí práci. A k tomu umělá inteligence primárně slouží. 

Jaké emoce ve vás AI vyvolává?

Rozvoj hodnotím velmi pozitivně. Veškeré výzkumné a vývojové činnosti člověka jsou zaměřeny na to, abychom zjednodušili práci lidem. Správně natrénovaná AI bude v nejbližších letech fungovat jako expertní systém, poradní orgán. Třeba v oborech lidské činnosti typu poradce na telefonu, operátor telefonních tarifů, optimalizace bankovních služeb, různí zapisovatelé a podobně, se AI už velmi často využívá a bude stále víc. Celou řadu pracovních pozic zvládne stroj lépe. To se ale dělo vždycky, některé pracovní pozice zanikaly a nové vznikly. Dokud bude člověk chtít posouvat hranice, bude popoháněn vidinou pokroku stále kupředu, vždy se bude posouvat i celá společnost. To by se změnilo i bez umělé inteligence. V momentě, kdy se objeví nebo správně uchopí jaderná fúze, tak rovněž zanikne strašně moc pozic a změní to lidskou společnost. 

Jak důležitá je etická stránka a otázka hodnot?

Zatím nikdo nepředstavil systém, který odpovídá definici obecné AI, tedy něčeho, co se ve všech oblastech vyrovná člověku. Momentálně se nacházíme v úrovni pod obecnou umělou inteligencí, takže oblast etiky je jednoznačně na straně vývojáře. Pokud se najde člověk, který nemá etické zásady a chce vyvíjený nástroj následně zneužít, je to stejné jako třeba se střelnou zbraní. V momentě, kdy se na té škále dostaneme přes obecnou AI a překoná nás, začne si dělat, co chce, a to my už moc neovlivníme. V tomto bodě už etika utrpí.

Kam až může vývoj dojít?

V posledních letech byla publikovaná taková stupnice, která končí bodem, kterému se říká singularita. To je bod, kdy se AI začne učit tak rychle, že to člověk nestihne sledovat. Její výkon začne exponenciálně stoupat a bude posilován pouze vlastní kladnou zpětnou vazbou. V ten moment jsme jako lidstvo prohráli souboj o pozici vůdčí entity na Zemi.

Pokud ale chceme vedle AI fungovat dlouhodobě, určitě musí vzniknout dohled nad jejím využíváním. V současné době to ale nevidím jako nějaký zásadní problém. Daleko větší problém je v přípravě společnosti na nárůst jejího využití. Je potřeba vzdělávat společnost jinak, aby byli lidé uplatnitelní. A druhou velkou brzdou je energetická náročnost, která je obrovská. Dokud to tedy půjde vytáhnout ze zásuvky, tak bych se toho tak nebál.

A jak začít s AI komunikovat?

Stačí si otevřít Chat GPT nebo jiný nástroj a chvíli si s ním jen tak povídat pomocí textového nebo hlasového rozhraní. Zkoušet dělat to, co v práci, a testovat, jak vlastně by mohla ulehčit činnost. „Aby člověk tento nástroj využil efektivně, musí se s ním naučit pracovat. Zadávat příkazy tak, aby vedly k dobrým výsledkům,“ upozorňuje Petr Doležel. Přitom je skoro jedno, zda s ní komunikujete v češtině nebo v angličtině. Je ale dobré zapojit interakci, o věc poprosit a následně poděkovat. Když umělou inteligenci nějak motivujete, víc se potom snaží. „Některé techniky tzv. promptování fungují navzdory jejich směšnosti. V poslední době například to, pokud jste AI nabídli finanční odměnu za dobrou odpověď. Reagovala na příslib odměny, která je z hlediska jejího vnitřního fungování k ničemu, ale přesto ji stimulovala k lepšímu výkonu,“ dodává k práci s AI Ondřej Krása.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2024, v tištěné i on-line podobě.

Technologický areál v Doubravicích, 35 stanovišť, 7 fakult a 6hodinová vědecká jízda. Taková byla oblíbená Noc vědců plná experimentů, pokusů, ukázek i nejrůznějších interaktivních demonstrací.

Všechny propojilo téma Proměna, a to z různých úhlů pohledu, navíc v místě, které nebývá veřejnosti běžně přístupné. Přestože Noc vědců potrápilo deštivé počasí, které s přestávkami vydrželo až do večera, její pestrý program přilákal přes 1 000 návštěvníků. Nadšeně okukovali vše, co si pro ně vědci i vědkyně ze všech našich fakult připravili. Nezdráhali se pokládat zvídavé otázky a v jejich společnosti postupně propadali kouzlu vědy až do noci. Děti sbíraly razítka do vědeckých indexů a odcházely nejen s malými dárečky, ale všichni plni dojmů a nových poznatků. Že je věda zábava a baví malé i velké, se můžete přesvědčit v naší video a fotogalerii. 

Tak zase za rok se těšíme na viděnou.

K Noci vědců se tento pátek přidá i Univerzita Pardubice. Tentokrát bude možné nahlédnout do laboratoří Technologického areálu UPCE v Doubravicích. A potkáte tam dokonce výzkumníky ze všech sedmi fakult. Do jejich vědeckých ukázek, experimentů i nejrůznějších demonstrací se promítne letošní téma PROMĚNA. 

A co přesně vás čeká? To v Českém rozhlasu Pardubice prozradily Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy UPCE, a Veronika Sejkorová Skřivanová, jedna z organizátorek akce. Tak přijďte, těšíme se na vás!

Noc vědců startuje 27. září v 16 hodin a končí ve 22 hodin. Vstup na akci je zdarma. K cestě na místo můžete využít speciální okružní autobusovou linku.

Informace najdete na webu www.upce.cz/nocvedcu nebo ve facebookové události Noc vědců v Pardubicích. 

Program evropské Noci vědců a seznam všech akcí najdete na webu www.nocvedcu.cz.

Zábava, informace a nová přátelství. I letos odstartovali nový akademický rok studující Univerzity Pardubice na akci Příliv. 

V srdci kampusu se představily a nabídly zábavné aktivity všem studentům všechny univerzitní spolky, zástupci pracovišť a útvarů univerzity i kraje. Prváci získali informace a tipy pro začátek studia. 

Akce odstartovala ve 14 hodin a po přivítání vedením Univerzity Pardubice do 21:30 čekal asi tisícovku studujících zajímavý program. Vysokoškoláci mohli zajít na kafe s prorektory, přihlásit se s kamarády na speciální Univerzitní kvíz, nebo zajít do bistra Laborka na Speed Dating. Úplně poprvé měli možnost sledovat živé natáčení univerzitního podcastu UPCE On Air a pokládat otázky. Kdo zatoužil po pohybu, mohl se zapojit do workshopu známých artistů nebo Tanečníků z UPCE. Zájem vzbudilo vystoupení Cirk La Putyka, ale také zajímavé aktivity a zázemí plné dobrého jídla i pití, včetně univerzitního UPCE cideru.

Na akci v kampusu volně navázala akce Welcome to UPCE, na kterou se studující přesunuli bezpečně za asistence strážníků. Děkujeme všem.