Třebaže profese porodní báby byla jednou z nejstarších ryze ženských profesí, cesta ke kvalifikované porodní asistentce byla poměrně dlouhá. Vedla od prvních nařízení osvícenského absolutismu, přes vznik univerzitních kurzů pro porodní báby, vznik samostatné babické kliniky až k Zákonu o pomocné praxi porodnické z roku 1928. Celý proces změny porodní báby ve vzdělanou porodní asistentku byl provázen postupným uvědomováním se představitelek této profese, vznikem jejich profesních organizací a vydáváním jejich vlastních časopisů.

Prvním krokem k systematickému rozvoji porodnictví a k centralizaci jeho kontroly v Čechách byl Generální zdravotní řád pro Království české, jenž začal platit 24. července 1753. Stanovil mj. univerzitní výuku chirurgů a porodních bab. 

Výuka porodních bab se neprosazovala snadno, navíc zdaleka ne všechny zájemkyně či praktičky bylo možné z kapacitních důvodů školit při univerzitách. Proto bylo 8. září 1783 nařízeno, aby nezkoušené báby vyučili a pak vyzkoušeli krajští fyzikové. Pokud takové báby nechtěly působit ve městech, mělo to stačit. Jinak musely absolvovat kurz na univerzitě a získat diplom. Teprve nový studijní řád z roku 1804 nařídil povinné absolutorium kursů všem bábám. 

Pro matky a děti, ale i pro účely klinické výuky porodnictví, byla v roce 1789 zřízena porodnice u Apolináře na Novém Městě pražském. Jejím smyslem bylo pomoci svobodným a chudým matkám, umožnit jim v klidu porodit, případně bezpečným způsobem odložit dítě a odvrátit je od případných myšlenek na jeho zahubení. Pro drtivou většinu z matek byla péče bezplatná a ony oplátkou sloužily coby živý výukový materiál studentům a adeptkám babictví. 

Sto let od reformního počinu Marie Terezie byl přijat říšský zákon č. 68/1870 z 30. dubna 1870 o organizaci veřejné služby zdravotní. Dohledem nad zdravotnictvím byla pověřena státní správa. Při okresních úřadech zákon zřídil instituce okresních lékařů. Ti dozírali na porodní babičky v okrese. Porodní asistence měla být dostupná všem rodičkám, bez ohledu na jejich platební schopnost. 

Zákon vůbec neřešil tři nejpalčivější otázky babické existence: zkvalitnění jejich odborného vzdělání, jejich rovnoměrné rozmístění v regionech, jejich hmotné a sociální zajištění. Proto odborná debata, jež se rozhořela v letech před první válkou, poukazovala na nutnost jeho novely. Do debaty vstupovaly už i některé vzdělané a aktivní představitelky babického stavu, které začaly zakládat svá profesní sdružení vydávající časopisy. 

V Rakousku se porodní babičky začaly spolčovat od posledních desetiletí 19. věku; jejich spolky měly zpočátku převážně svépomocný charakter, pár z nich vydávalo vlastní časopis. Některé z dolnorakouských spolků zasahovaly svou činností do českých zemí. 

První časopis určený porodním babičkám se jmenoval Časopis porodních babiček. Odborný list por. babiček pro Moravu, Čechy a Slezsko a začal vycházet v roce 1907. O dva roky později vznikla v Brně Ústřední jednota českých porodních babiček, která vydržela – byť s občas pozměněným názvem a změnou sídla (její ústředí pak sídlilo v Praze) – až do roku 1948. Po určitých peripetiích byla skutečně jednotnou organizací babiček z českých zemí, po vzniku republiky i ze
Slovenska. 

Roku 1919 si jednota upravila název na Ústřední jednota porodních asistentek. Označení „babička“ členky defi nitivně odložily. Napříště budou asistentkami, v komunikaci mezi sebou pak kolegyněmi. Věstník věnovaný zájmům porodních asistentek, který vydávaly, vycházel rovněž až do roku 1948, kdy byla práva porodních asistentek radikálně omezena.

Jednota se od samého počátku významně angažovala jak v prosazování sociální požadavků porodních asistentek, tak ve věci jejich vzdělání. Dne 9. listopadu 1928 – skoro po čtvrtstoletí marného volání – byl vydán Zákon č. 200/1928 Sb. „O pomocné praxi porodnické, jakož i o vzdělání a výcviku porodních asistentek“. Nevyhověl zdaleka všem požadavkům porodních asistentek, ale aspoň jasně defi noval jejich postavení a pravomoci. Inicioval též zakládání státních vzdělávacích ústavů s nejméně desetiměsíční výukou. Vznikly v Pardubicích, dále v Moravské Ostravě, oba s češtinou jako vyučovacím jazykem. V Liberci se učilo německy, v Bratislavě a Košicích slovensky, v Užhorodě byla vyučovacím jazykem ukrajinština.

První kurz v pardubickém Ústavu pro vzdělání a výcvik porodních asistentek byl zahájen v říjnu 1930, současně s otevřením gynekologicko-porodnického oddělení při zdejší okresní nemocnici. Azyl našel v okresní nemocnici. V jeho čele stanul jako ředitel Cyril Gála, skvělý praktik i teoretik porodnictví, pravidelný přispěvovatel do Věstníku, jenž byl současně jmenován primářem nově zřízeného porodnicko-gynekologického oddělení. Jeho asistentem byl MUDr. Lakner, který současně vykonával službu subalterního lékaře na Gálově primariátu. Oba zajišťovali teoretickou výuku, školní asistentkou byla A. Kolůchová. Do prvního běhu nastoupilo 35 žákyň. 

Úsilí některých představitelek profesní kategorie porodní bába, potažmo porodní asistentka, zřetelné od přelomu 19. a 20. století, směřující ke kvalitnějšímu materiálnímu zabezpečení, vzdělání a společenskému uznání této profese, probíhalo v českých zemích takřka paralelně s ženským emancipačním úsilím – ostatně z Věstníku vyplývá spojení UJPA s Ženskou národní radou. Vykazovalo s ním i některé shodné rysy: bylo vedeno poměrně nepočetnou skupinou vzdělaných žen, které vyjadřovaly více méně své vlastní, byť racionálně podložené a oprávněné představy: požadavek kvalitního vzdělání, důstojného postavení srovnatelného s postavením např. ošetřovatelek, vlastního grémia a samozřejmě i sociálních jistot.

Text a foto: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.

Článek je převzatý z časopisu MY FZS.

S nadšením přivítali čeští krajané v texaském městečku La Grange putovní výstavu Od stříbrného českého tolaru k americkému dolaru. Do amerického státu s největší českou menšinou ji v závěru minulého týdne přivezli zástupci Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, Pardubického kraje a Východočeského muzea v Pardubicích.

Spolupráci s krajanským Texaským centrem českého dědictví a kultury (Texas Czech Herritage and Cultural Centre) zahájili v roce 2012 historici Univerzity Pardubice. Na to navázal Pardubický kraj, který do Texasu již dvakrát přivezl lidovou muziku studentů pardubické Konzervatoře na místní festival a účast plánuje také v letošním roce. Další spolupráce pokračuje v oblasti muzejnictví, a to v součinnosti s Východočeským muzeem v Pardubicích a Filozofickou fakultou Univerzity Pardubice. 

Zahraniční zájem o putovní výstavu Východočeského muzea dokládá, jak je jeho kolekce numismatiky unikátní. „Kompletně mapuje vznik a vývoj řady tolarových měn v Evropě v 16. století, jejichž dobové pojmenování tolar později zobecnělo jako označení všech ražeb tohoto typu včetně USA. Proto jsme připravili i putovní výstavu na toto téma, která zároveň propaguje naši stálou expozici,“ vysvětlil ředitel muzea Tomáš Libánek. 

Název dolaru spojuje krajany s domovinou

Autor výše zmíněné výstavy, historik prof. Petr Vorel z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, potvrdil velký zájem o numismatickou tématiku v texaské komunitě potomků dávných českých osadníků: „Přímá vývojová vazba mezi českým tolarem z 16. století a současnou americkou měnou není v USA příliš známa. Přitom víme, že nejstarší prapředek současných amerických dolarů se symbolicky zrodil díky rozhodnutí českého zemského sněmu v Praze dne 9. ledna 1520. Pro ty Američany, kteří se hrdě hlásí ke svým českým předkům, je to cenná vazba k dávné domovině, která má v USA velkou váhu.“

„Americké publikum fakt, že název jejich měny má původ v Česku, fascinuje. Pro pardubické muzeum je velkou ctí, ze může prezentovat významnou kolekci právě v Texasu, kde je skutečně velká česká stopa už od 19. století. Výstava je důležitá i pro tamní komunitu, neboť na různých aktivitách v rozličných kulturních centrech je vidět, jak je pro ně zásadní identifikovat se s českými kořeny a kulturou,“ dodal Libánek.

Texaská vlajka míří do Pardubic

Mezi hosty vernisáže nechyběl ani český honorární konzul v Texasu Brian Vaníček. Ten také hostům z České republiky předal vzácný dar – vlajku státu Texas i s certifikátem, který potvrzuje, že nad tamějším Kapitolem vlála 28. října 2023. „Vlajku státu Texas jsme se rozhodli zařadit do sbírky Východočeského muzea jako památku na spolupráci s tamějšími krajany,“ prozradil ředitel Libánek.

Česká kultura v Texasu žije

Texaská krajanská centra jsou soukromá a financují je dárci, o jejich chod se starají desítky dobrovolníků. Kromě toho v La Grange je to například České kulturní centrum a muzeum v Houstonu. Pravidelně pořádají české festivaly, koncerty a výstavy. La Grange se navíc chlubí i velkým muzeem, které v dochovaných budovách nebo jejich replikách opečovává předměty dokumentující historii, jazyk a kulturu imigrantů z českých zemí. Před deseti lety již přivítalo jinou výstavu Východočeského muzea a pardubické univerzity s názvem Tisíciletá tradice české měny. 

„Možná si u nás nedovedeme představit, co pro mnoho lidí v USA znamená udržovat si kulturní identitu národa svých předků. Lidí s českými kořeny je ve státě Texas přes 200 tisíc. Sdružují se v mnoha dobrovolnických organizacích, vytvářejí kulturní a volnočasové komunity. A díky tomu tu můžeme zprostředkovat i další kulturní a případně i byznysové příležitosti. Za pár dní se do Houstonu na podobnou misi spolu s českými podnikateli chystá například ministr dopravy Martin Kupka," řekl náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek. 

Po tragických událostech na FF Univerzity Karlovy jsme v situaci, která může představovat velký nápor na psychiku. Tato mimořádná zátěžová situace může vyvolávat řadu otázek, pocitů a potíží, které mohou přicházet také s odstupem času. 

Víme, že je to nyní náročné období a je pro nás velmi důležité říct, že jsme v tom s Vámi. Můžete se obrátit na pomoc našich nebo celostátních odborných pracovišť, kde najdete pomoc a porozumění v takto nelehké situaci.

Poradenské pracoviště APUPA

Celostátní krizové linky

Níže naleznete podpůrné a informační materiály vydané Národním ústavem duševního zdraví, které můžete použít pro osobní potřebu nebo je volně šířit na Vašich pracovištích. 

Poradenské pracoviště APUPA

Be SAFE @ UPCE!

Studenti a zaměstnanci se mohou opět potkat s rektorem UPCE prostřednictvím pravidelného online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 16. ledna a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnanci
• Studenti

Rektor bude odpovídat online od 14.00 do 15.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Cestují společně už od vysoké školy. Zdravotnický záchranář Martin Suchý a záchranářka Kristýna Svobodová, absolventi Fakulty zdravotnických studií jsou právě na cestě kolem světa. Vše přitom odstartovala jedna barevná stěna v bytě.

Kdo přišel s tímto nápadem? 
M: Oba jsme měli odjakživa nápad objet svět. Byl to sen. Já jsem to chtěl absolvovat s kamarádem na kole a Týna zase pěšky.
K: Takže jsme to trochu poupravili. Kamaráda jsme vyškrtli, a to kolo taky. Pak jsme si v bytě natřeli jednu stěnu tabulovou barvou. Na ni jsme nakreslili mapu světa, kde jsme si vyznačili trasu.

Kam jste vyrazili jako první? 
K: Začali jsme v Nepálu, protože oba milujeme hory. Nepál je dost náročný, takže jsme potřebovali místo, kde si odpočineme. Pokračovali jsme proto do Thajska. Potom jsme nevěděli, kam dál, protože jsme původně chtěli do Vietnamu, ale zjistili jsme, že tam prší. Nakonec jsme jeli do Laosu. Z něj jsme se opět vrátili do Thajska a přeletěli na Filipíny, odkud jsme se přesunuli na Nový Zéland, kde jsme zakotvili na delší dobu. 

Taková cesta se zdá být finančně náročná. Vyděláváte si i v průběhu, nebo máte našetřeno? 
M: Při cestování člověk nikdy neví, co bude pozítří. Musí se to plánovat a přemýšlet. První část cesty jsme hradili především z úspor, vyděláváme až teď na Zélandu. 
K: Dalo se to zvládnout, protože jsme si pomáhali dobrovolničením. Na platformě WorkAway místní nabízejí ubytování a jídlo za to, že jim pomůžeš. Cílem je propojení s komunitou a pomoc místním. Pomáhali jsme třeba zrenovovat hotel. Někteří byli tak štědří, že nám půjčili skútr. Hodně nám to pomáhalo snížit náklady. Využili jsme to třeba v Thajsku a v Laosu.

Kde pracujete na Novém Zélandu? 

K: Nejvíc se dá vydělat na farmě, proto jsme tam na dva měsíce jeli sbírat kiwi. Na Zélandu nám už došly peníze, protože jsme si koupili obytnou dodávku, ve které plánujeme celý rok žít. 

Na Zélandu jste ještě neskončili, ale přitom jste najednou v Pardubicích…
K: Vdávala se mi sestra, a ještě další dva kamarádi. Takže jsme přijeli na tři svatby, což je perfektní důvod, proč přijet domů. Na Zélandu máme Working holiday víza, která platí celý rok. Přijeli jsme tam letos v březnu a už se tam zase vracíme zpět. Teď se ale chystáme na jinou práci. Směřujeme do lyžařského střediska, protože je tam nyní zima. Tam budeme obsluhovat sněžná děla a dostaneme skipas na sezónu. 

Co plánujete, až vám víza skončí? 

K: Nový Zéland zřejmě kvůli práci nestihneme procestovat celý. Uvažujeme proto, že na ostrovech zůstaneme ještě další rok, pokud to půjde. 
M: Working víza jsou jen na rok. Ale je možné, že vám atestovaný zaměstnavatel nabídne pracovní víza, která jsou na delší dobu. Pak bychom se rádi vrátili k profesi záchranáře, kterého jsme vystudovali. To na Zélandu kvůli neuznávání evropských diplomů nejde, ale v Evropě ano. V úvahu přichází třeba Island, kde angličtinu berou a jsou tam slušné platové podmínky. 

Ještě tu nezazněl jeden kontinent – Amerika. Ta vás neláká? 
M: Právě že láká. Jak Jižní Amerika, tak Kanada. Do Kanady bychom mohli také použít Working holiday víza. Takže to taky připadá v úvahu. 

Cestovat jste začali už na vysoké škole díky programu Erasmus+ . Kam jste vyrazili?
K: Já jsem byla ve druháku ve Finsku, a pak jsem to Martinovi doporučila. On jel na Maltu. Po skončení studia jsme jeli společně na absolventskou stáž do nemocnice do turecké Ankary.

M: Snažili jsme se dostat na oddělení intenzivní péče. I když jsme to měli domluvené, nakonec to bylo jinak. Nejdřív jsme jezdili sanitkou přes město s důchodci.  Pak jsme měli urgentní příjem pro dospělé, což bylo zajímavější, i když nás tam nenechali moc věcí dělat. Problémem byla jazyková bariéra, protože lidé v Turecku neumí příliš anglicky. 

Jaký je rozdíl mezi zdravotnictvím v Turecku a u nás? 
K: Mají tam o dost méně prostředků a financí. Na dětské oddělení urgentního příjmu sanitka jednou dovezla dítě se zlomenou rukou. Oni pro něj ale neměli dlahu, takže to dítě mělo ruku přikurtovanou k nějaké poličce. 

A ve srovnání třeba s Finskem? 
K: Nesrovnatelné. Když jsem přijela do velké nemocnice ve finském Turku, připadala jsem si jak v obchodním centru. Byly tam nainstalované výstavy, všechno moderní a krásné, vůbec ne jako v nemocnici. Vše bylo navíc skvěle vybavené, každá sestra měla svůj počítač. Myslím ale, že už jsme v Česku dost věcí v tomto směru posunuli. 

Můžete srovnávat i s českými nemocnicemi, protože jste hned po státnicích nastoupili na ARO do nemocnice v Hradci Králové… 
M: Na to mile vzpomínáme. K této práci jsme měli také částečné úvazky na dispečinku v Pardubicích, na záchrance v Chrudimi a záchranné službě Královehradeckého kraje. Dokonce se nám na cestách stalo, že se nám zdály sny o práci na našem oddělení. V jednu noc, a dokonce oběma najednou. 

Byl v tu chvíli vůbec čas na cestování? 
K: První velkou společnou cestu jsme absolvovali po státnicích. Jeli jsme na měsíc na Island. To jsme ještě byli takoví ti chudí studenti, kteří měli na účtu čtyři tisíce, a jeli jsme do nejdražší země v Evropě. Letenku nazpátek jsme si kupovali až tam. Mysleli jsme si, že si tam na ni vyděláme. To ale neklaplo. S batůžkem jsme stopovali okolo celého Islandu, spali jsme ve stanu, mokli jsme. Ale bylo to super. Pak jsme začali pracovat v Hradci a cestování se trochu zjednodušilo. Když má člověk příjem a nemá děti, dá se toho podniknout spoustu. Během covidu jsme jeli na Kostariku. Tou dobou bylo vše zakázané a my do poslední chvíle nevěděli, jestli odletíme. Na letišti ve Vídni jsme si museli pár hodin před odletem dělat test, aby to časově vyšlo i s přestupem. To byl punk. Pak to zase vypadalo, že se nedostaneme nazpátek do Evropy. 
M: Podmínkou pro návrat byl antigenní test. Jenže ty v Kostarice ještě nebyly. Takže tam přilétala plná letadla a odlétala prázdná. Lidé museli vymyslet, jak to udělat. Někdo se dostal zpět přes jiné země, ale my jsme nakonec zjistili, že v hlavním městě je jedna nemocnice, která už testy má. Po Kostarice jsme byli ještě v Kyrgyzstánu, na Srí Lance a přešli jsme Pyreneje. I tak nám to nestačilo…

Na cestách určitě zažíváte neuvěřitelné věci. Je pravda že na Islandu dělají pivo z mechu? 
K: Je to dost pravděpodobné, protože tam nic jiného neroste. 

Slyšel jsem, že když na Islandu spadne strom přes cestu, tak si řidiči z protějších stran silnice vymění klíčky a pak si je někdy vrátí. Vystihuje to mentalitu Islanďanů?  
K: Tam žádné stromy nejsou. Jediný les na Islandu je v jednom národním parku. Říká se takový vtip: „Co máš dělat, když se ztratíš v islandském lese? Postav se a rozhlédni se.“

V Kyrgyzstánu jste prý jezdili taxíkem nebo spíš na koni?
K: Je to chudá, post-sovětská země, která sousedí s Čínou a začínají tam Himaláje. Je pravda, že tyto typy dopravy tam fungují. My jsme si vzali taxíka na 300 kilometrů tam a 300 kilometrů zpátky a ani nás to nestálo moc. Díky pandemii jsme navíc byli skoro jediní turisti. Všude nás vítali, fotili si nás. Miluju koně a těšila jsem se, že na nich budeme jezdit. Problém je, že Martin se koní bojí. 
M: Co kdyby mě kousl? 
K: Ale překonali jsme to, na nějaké dny jsme si koně půjčili. Oni tam nic moc neřeší, nepošlou s vámi průvodce. Jen se zeptají: Umíš řídit koně? Ano, tak jeď.
M: Někdy to dopadlo tak, že Týna jela a můj kůň si žvýkal trávu a vůbec nechtěl pokračovat. Žádný respekt! Jen jsme stáli a on se hodinu pásl. Nakonec pro mě musela přijít místní odtahovka. To byli dva jedenáctiletí kluci na oslech, kteří mě z toho koně posadili na osla a konečně jsme jeli. 

Jaké máte zážitky ze Srí Lanky? 
K: Přijeli jsme tam asi měsíc předtím, než přišla ekonomická krize a stát musel vyhlásit bankrot. Ale nepoznali jsme nic. Jen pár dní před odjezdem jsme se dozvěděli, že dochází papír a palivo a možná se nedostaneme na letiště. 
K: Jinak byla Srí Lanka krásná. Surfuje se tam, to já teda nedělám, protože se bojím žraloků. Takže jsme u moře vydrželi jen pár dní a pak jsme se vydali do vnitrozemí na čajové plantáže. Cesta místními autobusy byl asi nejvíc adrenalinový zážitek. Ti řidiči jsou šílení! Na klasickou dvouproudovku se vejde cyklista, motorkář, vedle toho auto a pak to předjíždí náklaďák. A to samé z druhé strany. Ale oni mají sošku Buddhy. Když předjíždějí a troubí, Buddha je chrání. 

Autobus vás evidentně dovezl? 
K: No právě nedovezl. Jak řidič hodně túroval, tak mu v půlce cesty vysadil motor. Hodinu a půl se v tom hrabal, pak jsme popojeli pár kilometrů a zase to začalo čoudit. Všechny nás vyhodil z autobusu, že přijede nový. Ale víme, jak to funguje. Takže jsme pokračovali stopem. 

Spali jste v hotelu, nebo někde v přírodě? 
M: S Týnkou by to v přírodě moc nešlo, protože se bojí hadů. 
K: Já se bojím skoro celé živočišné říše. Na Srí Lance jsme ubytování dost střídali. Je to tam levné, takže si člověk může dovolit i hotel s bazénem. Byli jsme ale i v místech, kde žádný hotel nebyl, takže jsme zažili i low cost ubytování u někoho doma. 

A čaj na Srí Lance? 
K: Naučili jsme se tam pít černý čaj s mlékem, to tam opravdu frčí. Čajové plantáže jsou nádherné, nachází se ve svazích v horách. Zelené plantáže, do toho mlha a ty sběračky čaje, to byl asi nejhezčí zážitek z celé Srí Lanky. Čajové dýchánky jsme si potom několik měsíců užívali i doma. 

Oba jste absolventi Fakulty zdravotnických studií, kde jste studovali obor Zdravotnický záchranář. Proč jste si vybrali právě tento obor?  
K: Celé dětství jsem byla u vodní záchranné služby a líbilo se mi to. Tak jsem si říkala, že bych mohla navázat. Chtěla jsem být venku a nebýt v kanceláři. 
M: Já jsem nejprve začal jako kuchař, ale pochopil jsem, že nechci být 12 hodin zavřený ve čtvercové místnosti s jedním oknem a grilem za zády. Chtěl jsem dělat něco, co bude venku a co nebude monotónní a stereotypní. Tak jsem hledal, a nakonec našel tento zajímavý obor.

Kdy jste se dali dohromady?
M: Byli jsme spolužáci. V prvním ročníku jsem si prohlédl holky ve třídě a řekl jsem si: „Tuhle ne, tuhle teda nechci na krk“ (úsměv). 
K: Nejdřív jsme byli kamarádi a ve druháku jsem se sestěhovali se spolužáky do společného bytu. No a ve třeťáku jsme se u Martina v pokoji učili na zkoušku a už jsem tam zůstala. 

Studium jste skončili před čtyřmi lety, jak na něj vzpomínáte? 
K: Máme úplně perfektní zážitky a moc rádi vzpomínáme. Měli jsme super třídu, ve které nás sblížilo to, jak to bylo těžké. Jak jsme se cítili marní na zkouškách, modelovkách a na praxích. Ta bezmoc nás všechny hodně sblížila a byli jsme taková jedna rodina. Také máme hodně zážitků z kurzů, jako byl lyžařský kurz, záchrana na horách, letní kurz na horách, potápění, kurz řízení.

Takže byste Fakultu zdravotnických studií doporučili i dalším? 
M: Určitě! Já jsem nikdy nebyl studijní typ a to, že jsem šel na vysokou byla víceméně náhoda. Ale teď zpětně ty studijní roky označuji jako nejlepší období života. Bylo to fakt super. 
K: Měli jsme skvělé učitele, kteří nás na zkouškách nakonec podpořili. A těch akcí se účastnili s námi. 

Text: David Žáček, Adéla Korečková   Foto: Jan Chlad, archiv Kristýny Svobodové
Ilustrace: Veronika Beňová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě

Česká konference rektorů, jejíž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek, vyjadřuje své poděkování všem, kdo projevili a stále projevují podporu studentům a zaměstnancům Univerzity Karlovy. 

Česká konference rektorů se důrazně ohrazuje vůči výstupům poslance SPD Jiřího Kobzy, které zveřejnil na svých sociálních sítích dne 28.12.2023. Poslanec Kobza si ve svém příspěvku mimo jiné pokládá sugestivní otázky „… co se vlastně na FF UK učí? Jaký indoktrinační program nenávisti tam běží? Jakou roli v tom hrají neziskovky? Je snad v přípravě další střelec?“.

Česká konference rektorů považuje tento příspěvek poslance Parlamentu České republiky za naprosto šokující, překračující hranice slušnosti, morálky, dobrých mravů, ale i hranice lidskosti. Zástupci vysokých škol plně respektují právo kohokoliv na vyjádření názoru, ale i toto právo má své hranice, kdy tou první by mělo být vlastní svědomí a tou nejzazší pak právní předpisy státu.

Poslanec Kobza účelově zneužívá situace a na svých sociálních sítích šíří nenávist a konspirace. Je smutné, jakým způsobem a kam až je schopen dojít tento poslanec ve své sebepropagaci bez ohledu na to, kolik životů bylo zmařeno a kolik utrpení bylo tímto hrůzným činem způsobeno desítkám, spíše však stovkám lidí.

O to více chce Česká konference rektorů vyjádřit poděkování všem institucím a občanům, kteří vyjadřují podporu Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a celé Univerzitě Karlově, a to nejen slovně, ale i činy. Občané v rámci k tomuto účelu vyhlášených sbírek darovali finanční částku, která pomůže pozůstalým, obětem a dalším potřebným, jimž do života zasáhla tato tragédie.

Vysoké školy cítí sounáležitost s Univerzitou Karlovou a nabízejí jejímu vedení své prostory, technické vybavení a vše potřebné pro to, aby Filozofická fakulta Univerzity Karlovy mohla postupně obnovit svůj akademický život v nadcházejícím semestru.

Česká konference rektorů je přesvědčena, že zlu, které zasáhlo Univerzitu Karlovu, nelze ustupovat a že se nám všem společně podaří toto těžké období překonat.

V Praze dne 29. prosince 2023

Za Českou konferenci rektorů

Doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D.
místopředseda pro oblast vzdělávání

Zdroj: https://www.crc.muni.cz/dokumenty/usneseni/prohlaseni-ckr-k-vyjadreni-poslance-spd-jiriho-kobzy

Za Oddělení HR Award (OHRA-OLZ) si Vás touto cestou dovolujeme informovat, že od 2. 1. 2024 můžete nově na Intranetu v levém sloupci a na vnějších webových stránkách v sekci Univerzita -> Život na UPCE najít záložku SAFE UPCE. 

"SAFE UPCE" je zaštiťující pojem, jež v sobě integruje témata z oblasti standardů etického chování, péče o studující a zaměstnané, dále i problematiku nediskriminace, inkluze a rovných příležitostí. Je to koncept sociálního bezpečí na Univerzitě Pardubice, který má za cíl vytvářet takové pracovní a studijní prostředí, které rozvíjí pozitivní, respektující a kolegiální vztahy. 

SAFE UPCE nově tematizuje myšlenku sociálního bezpečí v univerzitním prostředí a integruje ji do chodu Univerzity Pardubice jako jednu z jejích priorit a klíčových předpokladů pro budoucí rozvoj. 

Aby hodnoty spojené s konceptem sociálního bezpečí nezůstaly pouhou deklarací, připravujeme řadu přednášek a školení, která budou tuto ideu i související problematiku tematizovat a podněcovat celouniverzitní diskusi. Důraz na budování sociálně bezpečného prostředí se odrazí také v definování nových postupů (např. vznik pozice ombudsosoby na UPCE) a v revizi stávajících dokumentů (např. Etický kodex aj.).  

Více informací k sociálnímu bezpečí na UPCE naleznete v záložkách na intranetu a na vnějších stránkách. Obsah budeme průběžně aktualizovat. V tomto týdnu připravujeme spuštění anglické verze.

Na sociálních sítích, v novinkách na Intranetu a na vnějším webu Vás budeme průběžně informovat o připravovaných událostech, novinkách a akcích v rámci SAFE UPCE. Zveme Vás i na sledování podcastu UPCE on AIR, kde v průběhu ledna vyjde podcast právě na toto téma. Více o SAFE UPCE najdete i v jednom z dalších čísel časopisu MY UPCE.

Podívejte se i na naše promo video na YOUTUBE.

Své náměty, dotazy a připomínky k problematice sociálního bezpečí můžete směřovat nově i na emailovou adresu safe@upce.cz.  

Budeme velmi rády, pokud nám sociální bezpečí na Univerzitě Pardubice pomůžete tvořit a rozvíjet i Vy! 

Jana Janková, HR manažerka - vedoucí oddělení

Veronika Lacinová Najmanová, metodička strategie sociálního bezpečí a rovných příležitostí

Původně chtěla restaurátorka Zuzana Auská pracovat s papírem. Teď je ráda, že se jí na Fakultě restaurování dostal do rukou kámen. Prodlužovat život památkám ji nesmírně baví. Od začátku až do konce celého procesu. Občas dokonce rozlouskne nějaké tajemství, které památka ukrývá. Jako v případě sochy Krista v Kutné Hoře.

Socha Krista z Kutné Hory byla Vaší první samostatnější akcí. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínám na to moc ráda, jelikož jsem si sochu velmi oblíbila a byla to také moje závěrečná práce. Byl to takový nešťastník, seděl s hlavou v dlaních. Pracovně jsme mu říkali „Kristus u zubaře“.

Socha se v poslední době stala poměrně populární...

Ano, ona se tak trochu nepatřičně ocitla na ochozu, kde si k ní lidé přisedají a fotí se s ní a fotky dávají dokonce na Instagram. 

Socha se nevrátila na své původní místo?

Nevrátila, protože nemá jasný kontext, byla ve sbírkách kostela, ale přesně se neví, jaké je její původní umístění. Dost možná je zrušené, protože tento ikonografický typ sochy býval v kostelích posazený na vršku sloupu. 

Co dalšího jste o soše zjistila?

V průběhu let se proměnilo její vyobrazení. Původně to byl Ježíš Kristus, který rozjímá. Ale poslední vrstvy, které se na soše objevily a které se na ni dostaly zřejmě na počátku 20. století, z něho udělaly Ježíše Krista trpícího, který má na těle zřetelné rány po ukřižování. 

Jak jste k tomuto došli?

Díky jednotlivým barevným vrstvám, které jsme postupně odkrývali. Na obdobných sochách bývá od tří do patnácti vrstev různých úprav. Tady byly čtyři. A právě překrýváním původních vrstev změnila socha význam, který na svém začátku původně měla. 

Skrývají v sobě památky vždy nějaké tajemství?

Ano, není to úplně neobvyklé. I když například u sochy Krista v Kutné Hoře jsme nakonec nedokázali vše úplně přesně rozklíčovat. Museli bychom v odstraňování vrstev ještě pokračovat. 

Utkvělo vám v hlavě nějaké další tajemství?

Třeba restaurátorský průzkum kamenné barokní sochy sv. Václava z Lažan. Ten přinesl nové poznatky o životě jejího autora, sochaře Georga Vattera. Vyučil se v Praze, později odešel do Budyšína a posléze vstoupil do služeb polského knížete Lubomirského. Podle dostupné literatury se v tento moment cesta Georga Vattera ztrácí. Objev jím signované sochy sv. Václava z roku 1735, navíc ve východních Čechách, byl proto velmi překvapivý. Jak se socha, popřípadě její autor vyskytli v malé vesničce ve východních Čechách, se zjistit nepodařilo a v životopise George Vattera tak přibylo téměř deset let, kdy se pohyboval a tvořil neznámo kde.

Socha císařovny Sissi, na které jste pracovala, nějaké tajemství také měla? 

Tam byl zajímavý především příběh celé sbírky uměleckých děl, mezi něž tato soška patřila. Kolegové z muzea v Prešově Ľudmila a Jakub Šnajderovi připravili výstavu NEVRÁTENÉ o ztracených předmětech maďarské rodiny Andrássy. Díky rozsáhlému historickému průzkumu dali dohromady alespoň část rozsáhlé sbírky této šlechtické rodiny a vrátili je tak alespoň dočasně na jejich původní místo do kaštieľa v Humennom.

V jakém stavu socha císařovny byla, když se vám dostala do rukou?

Sádrová socha císařovny Sissi byla hodně poničená, měla ulomenou ruku a pejsek u císařovniných nohou neměl hlavu, takže jsem tyto části doplňovala. Kvůli restaurování mě právě oslovilo prešovské muzeum. Chtěli sochu zahrnout do výstavy.

Vždy se chybějící části soch doplňují?

U soch se to dělá často. Je možné prezentovat je jako torza a nedoplňovat je, což je zcela relevantní přístup. Záleží, co je to za objekt. Na takovém rozhodnutí se podílejí také památkáři, pokud je to zapsaná památka, je-li ve sbírce muzea, pak jeho pracovníci a mnohdy také investor. Důležité je i doporučení restaurátora. Někdy je požadavek jasně daný od zadavatelů a vy potom řešíte, zda to je, či není možné.

Jak se vám pracuje v terénu?

Je to náročné, ale zajímavé. Líbí se mi na tom, že se dostanu do míst a do situací, kam bych se jako běžný turista nejspíš nedostala. Je to jiný typ zážitku. Na místě strávíte určitý čas a přiroste vám k srdci. Ať už chcete, nebo nechcete.

Co se vám takto vepsalo pod kůži?

S kolegy jsme poslední dobou trávili hodně času v okolí Králík. Mají tam úžasnou přírodu, zároveň to tam působí docela opuštěně. Těžko říct, jestli bych se do takových míst vůbec někdy podívala, kdybych neměla možnost tam restaurovat.

O jaké památky jste tam pečovala?

Zásadně jsem se podílela na restaurování Kalvárie v Heřmanicích, která již ztratila svou původní barevnost, a bylo potřeba ji obnovit. Pečovala jsem také o mramorový kříž v Dolní Hedči, který se nachází v polích naproti klášteru. Zrovna tento objekt jsem měla v ateliéru, ale prostředí jsem si užila při osazovacích a finálních pracích. Bylo to zatím asi nejhezčí místo, kde jsem restaurovala. Je tam opravdu krásný výhled na klášter i na město Králíky.

Chodí vás při práci okukovat místní obyvatelé?

Jasně, pro místní jste většinou atrakce, chodí za vámi, vyptávají se, zajímají se. To je na jedné straně sympatické, zároveň to na vás klade určité nároky. Navíc záleží, kde zrovna pracujete. Když jste na nějakém frekventovaném místě a lidí je za den hodně, může to být i trochu nepříjemné. Ale když se mě někdo sem tam zeptá, jsem vlastně ráda. Těší mě, že lidé mají o moji práci zájem. 

Jak vaši práci vnímají?

Že se sochy i další objekty opravují, je obecně vnímané pozitivně. Jsou součástí krajiny, lidé jsou na ně zvyklí a uvědomují si, že chátrají, ale mají to tak trochu na pozadí. Když se potom okolo sochy něco děje, přitáhne to zpátky jejich pozornost. A když vidí, že provádíte konkrétní zásah, jsou zvědaví, jak to dopadlo. Chápu, že pro ně někdy dočasná proměna objektu nemusí být srozumitelná. Když je na soše třeba zrovna aplikovaný odsolovací zábal, často se lidé vyděsí, že už to tak zůstane. Myslím, že by si restaurování zasloužilo víc vysvětlovat. Je to taková tichá profese.

Nedávno jste se vrátila z Kácova, proč jste tam byla?

Pracujeme tam jako Fakulta restaurování v barokní kapli na zámku. Dochovaly se v ní barokní štuky s původní polychromií. Je to úžasná, jedinečná věc. Naši studenti magistra i bakaláře tam provádějí restaurování. Bakaláři mají na starosti nástěnné malby a magistři 3D objekty, tedy polychromované štuky. Já jsem doprovázela naše magistry z oboru restaurování sochy. 

Budete se tam ještě vracet, nebo už máte hotovo? 

Budeme tam jezdit do začátku prosince, pak se práce kvůli zimě přeruší a vrátíme se tam zase na jaře. Studenti teď mají práci v ateliéru. 

Jak to mají vlastně restaurátoři v zimě? Je to pro vás období pracovního klidu? 

Často se většina prací přerušuje. Zima je obecně pro restaurátora složitější. Když už je zkušenější, práci a čas si umí zorganizovat a dokáže si na toto období sehnat vhodné projekty. Buď si sochy převeze do ateliéru, nebo najde takové objekty, na kterých se dá restaurovat i během zimy. To je možné například na zámcích, které naopak třeba uvítají, že se pracuje mimo hlavní návštěvnickou sezonu.

A co vy jako restaurátoři soch?

Sochařské práce jsou poněkud specifické. Většinou se jedná o venkovní sochy, venkovní objekty, které se restaurují na místě, a tak většina prací probíhá během sezony, to znamená zhruba od března do listopadu. Restaurování je navíc často navázané na různé dotační programy, které většinou končí na podzim.

Můžete si i přesto převézt některé objekty do ateliéru? 

Ano, například ty z muzeí nebo sochy, které se demontují, pokud je to třeba. V případě, že sochu budete rozebírat, bude se tvořit nový základ a potom znovu osazovat, si ji můžete převézt a pracovat na ní přes zimu v ateliéru. Záleží také na domluvě s vlastníkem. Když není potřeba sochu demontovat, restauruje se in situ, tedy na místě.

Čím si vás kámen vlastně získal? 

Původně jsem chtěla jít na restaurování knih na naší Fakultě restaurování. K práci se sochami mě ale přivedl můj strýc, který je sochař. Přišlo mu, že mi modelování jde, a tak mě poslal do Litomyšle na sochu. Já mu tehdy neodporovala a jsem ráda, že jsem tady. Hodně mi pomohl s přípravou na přijímací zkoušky.

Jak vaše příprava probíhala?

Modelovala jsem kopie, například hotových odlitků, zátiší a potom portréty. To je také klasická příprava, která probíhá i u nás na fakultě v ateliéru výtvarné přípravy. Když se k nám hlásíte, musíte dodat své práce a prokázat, že máte určitou úroveň. Studenti z výtvarných škol mají portfolio již hotové, ostatní to mají složitější a musí si ho připravit sami. 

Nyní na Fakultě restaurování působíte, a dokonce pokračujete v doktorském studiu…

Když jsem skončila magisterské studium, navazující doktorské ještě nebylo otevřeno. Můj vedoucí Jakub Ďoubal mi navrhl, abych na fakultě zůstala jako asistentka a podílela se na vědeckých projektech. Mně se to prostředí moc líbilo a když jsem později dostala možnost přihlásit se na doktorát, tak jsem ji využila. Pokud v oboru chcete zůstat a účastnit se vědeckých projektů, je lepší si vzdělání rozšířit.

Čím se v rámci doktorského studia zabýváte?

Věnuji se retuši polychromovaných soch umístěných v exteriéru. Povrchovými úpravami soch a jejich barevností se zabývám již od magisterského studia. V rámci doktorátu zkoumám, jak odolné jsou materiály používané pro barevné retuše ve venkovním prostředí. Jedná se o laboratorní experiment, zkoumané materiály nebudeme aplikovat na reálné objekty. Ale ve své praxi zkouším některé prostředky aplikovat i na restaurovaná díla. 

Čím práce na objektu začíná?

Ještě předtím, než je zakázka vysoutěžená, proběhne průzkum objektu a je stanoven záměr restaurování. Když pak zakázku jako restaurátor získáte, znovu začínáte tím průzkumem, ale už máte na čem stavět. Vycházíte z průzkumu zachovaného stavu a požadavků investora, případně upřesníte koncepci zásahu. Ta se odvíjí od stavu památky. Někdy se jedná pouze o rutinní zásahy, jindy je práce složitější.

Co vám takový průzkum o památce řekne?

Může nám říci, jestli je v objektu nějaké poškození, které není na první pohled zřejmé. Pro kamenné památky je typické, že v nich mohou být obsaženy vodorozpustné soli, které objekt významně poškozují. Že tam jsou, můžeme odhadovat i podle vzhledu objektu. Vždy se totiž začíná vizuálním průzkumem.

Co zachytnete už pouhým okem?

Že se na objektu například vyskytují výkvěty solí. Když existuje podezření na přítomnost solí, odeberete vzorky a pošlete je na analýzu do laboratoře. Podle toho, zda je, či není objekt opravdu zasolený, se rozhodujete o dalším postupu. Samotné odsolování je poměrně náročná operace. Jeho výsledky nemusí být navíc na první pohled moc vidět, ale objektu snížení množství solí může velmi pomoct. Pokud by k odsolení nedošlo, v budoucnu by mohlo docházet k dalším problémům. Odběr vzorků se dělá například i při průzkumu barevných vrstev. Obecně jde o chemicko-technologický průzkum. Posledním krokem pak je umělecko-historický průzkum.

Ten vám pomůže zasadit památku do kontextu?

Ano, s pomocí archiválií a literatury. Je časté, že se s objekty v minulosti hýbalo. A občas se nám podaří objevit nějaké neuvěřitelné pozadí nebo zajímavost. S tímto průzkumem nám hodně pomáhá naše katedra humanitních věd. Jsou hodně znalí, takže nám spoustu věcí dokáží objasnit, případně poradí, kde se máme porozhlédnout. To je pro restaurování zásadní věc. My vždycky zdůrazňujeme, že je to interdisciplinární obor a konzultace s dalšími odborníky je opravdu důležitá.

Vyžaduje každá památka přibližně stejný čas na péči?

Záleží na jejím stavu a také na tom, co je cílem zásahu. Taková standardní doba zásahu v případě obvykle velké sochy s podstavcem je třeba měsíc intenzivní dennodenní práce. Ve skutečnosti to však trvá déle, protože vznikají technologické pauzy, takže celkově se zásah provádí například tři měsíce. 

Stává se, že se něco nepodaří tak, jak jste očekávali?

To se stát může, protože každý objekt je jedinečný a nejde vše stoprocentně predikovat. Snažíme se tomu co nejvíc předejít právě tím, že provádíme hodně zkoušek. Předchází každému kroku u materiálů, které budeme používat. Tento postup nám na začátku výzkumu pomůže vydefinovat riziko nezdaru. Právě proto, že se jedná o cenné objekty, jsou dílčí zkoušky velmi důležité. Procesy je nutné racionalizovat. 

Vnímáte svou práci jako poslání?

Svým způsobem ano. Snažíme se dílům život prodloužit. Restaurování je velice specializovaná činnost, ale docela nákladná, protože je pracná. Má práce mě opravdu naplňuje, mám neopakovatelnou příležitost starat se o objekty, být s nimi v kontaktu. Navíc jako restaurátoři z Fakulty restaurování máme dobrou pověst. A na to můžeme být pyšní.

MgA. Zuzana Auská

• Je absolventkou Fakulty restaurování, působí v ateliéru restaurování kamene.
• Momentálně studuje doktorský program na téže fakultě. Věnuje se retuši polychromovaných soch a průzkumu jejich barevnosti.
• Restaurovala řadu soch a dalších objektů, například sochu Ježíše Krista v Kutné Hoře (diplomová práce), kamenný kříž v Dolní Hedči, kamennou Kalvárii v Heřmanicích, předměty ze sbírek muzea v Prešově – sochu císařovny Sissi, polychromovaného Krista, keramický džbán a další.

Ve volném čase nejraději chodí do divadla nebo čte některou ze svých oblíbených knih.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Zuzany Auské

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

K pietě se připojili studující, vedení, zaměstnankyněmi a zaměstnanci Univerzity Pardubice u pamětního kamene Univerzity Pardubice vedle univerzitní knihovny. Rektor Libor Čapek se spolu s dalšími rektorkami a rektory českých vysokých škol zúčastnil pietního aktu v Praze.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK. Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde: https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK.
Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023.