Několik lidí v posledních týdnech v Česku zranil blesk. Jedná se přitom o velmi nepravděpodobný úraz. Experti připomínají, že šanci na zásah bleskem mohou lidé ovlivnit svým chováním.

Pravděpodobnost, že člověka při bouřce zasáhne blesk, je jedna ku třem milionům. V poslední době je ovšem v Česku podobný jev nebývale častý. Jen za poslední měsíc totiž blesk zranil dva lidi. Na konci července pak po jeho úderu doprostřed hřiště skončilo šest dětí v nemocnici. Podobné úrazy hrozí i nyní, kdy meteorologové opět varují před bouřkami.

Podle Patrika Čermáka z Ústavu aplikované fyziky a matematiky Fakulty chemicko-technologické, Univerzity Pardubice je sice šance, že do člověka udeří blesk malá, nicméně ji lze ještě snížit. „Elektřina si hledá cestu nejmenšího odporu, a proto blesk zasáhne většinou vysoké objekty. Je proto zásadní nebýt na místě tím nejvyšším – třeba na otevřené louce či kopci bez stromů nebo budov,“ uvedl.

NEPŘÍMÝ ÚDER

V Jeseníkách v půlce srpna blesk ukázal, že zvládne působit i nepřímo až do vzdálenosti několika desítek metrů od úderu.

Muže tam zranil takzvaným krokovým napětím. „Země se nabije a energie klesá do všech stran. Rozdíl energií v určitých místech pak tvoří toto krokové napětí. Stačí jeden krok a vzniklé napětí mezi končetinami může být pro člověka fatální,“ osvětlil Čermák.

V podobných případech doporučuje zůstat v podřepu s nohama u sebe a pokud možno na špičkách. Komplikace podle něj mohou způsobit i hole na nordic walking. Jsou sice většinou odizolované, stoprocentní záruku před zasažením proudem ale nedávají. „Určitě s nimi v bouřce nedoporučuji utíkat,“ doplnil.

Podle lékaře Martina Dolečka z Fakultní nemocnice v Brně může mít zásah bleskem pro lidi fatální následky.

„Dotyčný bude pravděpodobně v hlubokém bezvědomí, nebude reagovat ani na silný zevní podnět a bude mít závažnou srdeční arytmii, nebo zástavu srdce. Je nutné zjistit, jestli postižený dýchá, nebo ne. Pokud je v bezvědomí a nedýchá, jedná se o zástavu oběhu a je třeba neprodleně zavolat záchranku a zahájit resuscitaci nepřímou masáží srdce a následně prodýcháváním v poměru třicet kompresí hrudníku na dva vdechy.“ poradil nedávno v Deníku případným svědkům události.

Včasný zásah pomohl například na konci července třináctiletému skautovi na Olomoucku. „Poté, kdy jej zasáhl blesk, začali vedoucí tábora postupovat naprosto profesionálně. Kontaktovali dispečink zdravotnické záchranné služby a okamžitě zahájili resuscitaci. Když jsme se sanitkou dostali na místo, resuscitace už vedli dobrovolní hasiči vybavení automatickým externím defibrilátorem,“ přiblížil lékař z Kliniky anesteziologie resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Ostrava Martin Kutěj, který v den nehody sloužil u záchranky.

Článek je se svolením převzatý z novin Deník.

Autor: Petr Vaňous/ Deník

Univerzita Pardubice je v pohybu a nechyběla ani na Sportovním parku Pardubice. Na populárně-naučném a zážitkovém stanovišti Science Point prezentovali naši studenti a akademici vědu poutavou formou.

Od pondělí až do neděle jsme po celé dny nabízeli malým i velkým zájemcům interaktivní ukázky, kvízy a demonstrace z nejrůznějších oborů všech našich 7 fakult. Návštěvníci se zapojili do sportování s angličtinou, sledovali, co oko sportovce nevidí a vyzkoušeli si, jak se bezpečně pohybovat na silnici. Poslední dny si natrénovali ošetření různých poranění, nechali se ohromit chemickými pokusy a zábavnou moderní technikou.

Prohlédněte si týden na univerzitním Science Point v naší fotogalerii. Děkujeme všem popularizátorům vědy i tisícům návštěvníků.

Náš student Martin Burda přivezl z univerziády nejcennější kov - zlatou medaili! Naši studenti a současně vrcholoví sportovci se účastnili společně s další stovkou českých reprezentantů Letních světových univerzitních her v Číně. V šestém největším tamním městě Chengdu se hry konaly od 28. července do 8. srpna 2023. 

Matěj Burda, student Fakulty chemicko-technologické, byl součástí největšího českého úspěchu na světových univerzitních hrách za posledních 30 let. Společně se svým týmem basketbalistů porazil ve finále Brazílii a získal zlato. Matěj nám po turnaji sdělil svoje pocity: „Těžko se mi stále hledají slova. V takové euforii jsem asi v životě nebyl, je to jeden z největších úspěchů mé dosavadní kariéry! Nikdo nečekal, že bychom se mohli dostat tak daleko. Jsem za to hrozně rád, byli jsme super parta a táhli jsme všichni za jednoho a dokázali jsme to jako tým. Byla to pro mě obrovská zkušenost, hrát v hale před 12 tisíci diváků, poznat čínskou kulturu a být na jednom místě s dalšími 15 tisíci sportovců. Moc jsem si to užil a beru to jako jeden z nejhezčích zážitku vůbec.”

Matěj je členem programu UNIS, který podporuje mladé sportovce při jejich studiích a zároveň hraje nejvyšší basketbalovou soutěž za BK Pardubice.

Mezi velké naděje české reprezentace na univerziádě patřil také plavec Jan Čejka, který studuje Fakultu elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. V Chengdu se probojoval úspěšně do finále na 200 m znak, ve kterém skončil na skvělém 5. místě. „Univerziádu jsem si strašně moc užil, byla to opravdu velkolepá akce a já jsem velice vděčný za možnost reprezentovat Českou republiku a Univerzitu Pardubice. Mám velkou radost z toho že se mi povedlo probojovat se až do finále, jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo zaplavat osobní rekord nebo rychlejší čas. Na bazéně i v celém Českém týmu panovala super atmosféra a všichni jsme se podporovali,” zhodnotil hry Jan. 

Oběma našim zástupcům děkujeme za fantastickou reprezentaci a přejeme mnoho úspěchů v dalších sportovních kláních! 

Foto: Česká asociace univerzitního sportu/archiv Matěje Burdy/archiv Jana Čejky 

Jaké byly rozdíly v přístupu k výzkumu atomových bomb mezi německými fyziky a jejich kolegy ze svobodných zemí? Sledovali němečtí vědci hlas svého svědomí, nebo v tomto výzkumu zkrátka zaostávali? Přečtěte si první příspěvek spolupráce portálu Vědavýzkum.cz a časopisu Teorie vědy, který napsal Filip Grygar z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

Úvod

V časopise Teorie vědy jsem publikoval pod téměř stejným názvem obšírný článek, který v historickém kontextu a s odstupem téměř sedmdesáti let pojednává o nacistickém uranovém výzkumu v souvislosti s bestsellerem Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí – osudy atomových vědců z roku 1956 (česky 1965). Tento rakouský vědecký žurnalista, pacifista a futurolog uvedl ve své proslulé knize následující výmluvné a silně moralizující tvrzení: „Zdá se paradoxní, že němečtí fyzikové, kteří žili v diktatuře neustále chřestící zbraněmi, sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit, kdežto jejich kolegové v zemích demokracie, kteří se nemuseli bát žádného nátlaku, až na několik výjimek sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali.“

Než započalo přibližně od sedmdesátých let 20. století systematické historické bádání o masivní a dobrovolné kolaboraci německého národa – nevyjímaje vědce, akademiky, techniky, průmyslníky atd. – s nacistickým genocidním režimem, rozhodl se odpůrce jaderné energetiky i poválečné americké politiky Robert Jungk podat světu zprávu o výrobě prvních atomových zbraní a současně o otázkách zodpovědnosti vědců vůči lidstvu a vědě samotné. Kromě různých dokumentačních materiálů, jež měl tehdy ve velmi omezené míře k dispozici, svoji publikaci vyskládal z podstatné části z toho, co mu napsalo, nebo během četných rozhovorů sdělilo, přibližně sto vědců (i jejich manželek) z celého světa.

Srovnání uranových projektů v USA a ve Třetí říši

Uranovou bombu (Little Boy) svrženou 6. srpna 1945 na Hirošimu a plutoniovou pumu (Fat Man) svrženou o tři dny později na Nagasaki vyrobili spojenci v rámci tajného mamutího a s čímkoli dodnes nesrovnatelného Projektu Manhattan, na němž pracovalo hrubým odhadem přímo a každodenně více než 200 tisíc a nepřímo přes 600 tisíc lidí. Projekt stál v dnešním přepočtu přes 30 miliard dolarů a zaujímal v celkové finanční sumě (více než 4,1 bilionu dolarů) vynaložené v USA na druhou světovou válku necelé 1 %.

Ve srovnání s Projektem Manhattan byl tajný nacistický uranový výzkum, tzv. Uranový spolek (Uranverein), nepatrný. Pracovalo na něm zhruba 100 nukleárních vědců na plný nebo částečný úvazek (řada z nich přednášela na univerzitách) a tisíce přidružených zaměstnanců z různých profesí včetně válečných otroků. Z hlediska vynaložených financí, materiální podpory a počtu zaměstnanců (spíše postradatelných otroků) je s Projektem Manhattan v nacistickém Německu srovnatelná pouze výroba řízených raket neboli balistických létajících bomb, tzv. odvetných zbraní V-1 a V-2.

Na uranovém výzkumu (a tzv. zázračných zbraních) se podílely i jiné týmy, než do přelomu 21. století udávala historiografie zaměřující se především na Uranový spolek podléhající přímo nacistické vládě. Další výzkumné skupiny totiž byly podřízené od roku 1943 Hansi Kammlerovi, jenž byl mocným důstojníkem ozbrojených jednotek SS, stavebním inženýrem, výkonným manažerem a zvláštním zplnomocněncem Hitlera, potažmo Himmlera. Kammlerovy tajné programy probíhaly původně v rozsáhlých lesních a posléze v podzemních komplexech. Na všem se podílelo z okupovaných zemí několik tisíc nuceně nasazených vědců, inženýrů nebo techniků napříč obory a zároveň miliony otroků, kteří vykonávali hlavně pomocné, stavební a důlní práce.

Kritika německých vědců i Jungka ze strany spojenců a historiků vědy

Jasnější než tisíc sluncí je nesmírně poutavě sepsané dílo podobně, jako Jungkovy publikace popisující zkázu Hirošimy nebo kritizující jadernou energetiku a politiku USA. Navíc jeho emočně nabitá knížka působí rovněž vysoce věrohodně. Proto si záhy velmi snadno získávala (a dodnes získává) důvěru ohledně předkládaných faktů, hodnotících soudů a napínavých příběhových linií i u obvykle silně kriticky uvažujících čtenářů. Jakmile v roce 1958 publikace vyšla v upraveném vydání anglicky, a postupně též v dalších jazycích včetně češtiny, stala se celosvětovou senzací, bestsellerem, jenž ovlivnil smýšlení několika generací politiků, intelektuálů, odpůrců jaderné energie, pacifistů a vědců (autora tohoto článku nevyjímaje). Každopádně platí, že Jungkova publikace, negativně se vymezující vůči spojeneckým vědcům a nejvyššímu politickému či válečnému velení spojenců, jež umožnili sestrojení prvních jaderných zbraní, stvořila naopak z německých vědců hrdinné mírotvorce.

V nacistickém Německu se nepodařilo sestrojit uranovou pumu ani funkční jaderný reaktor (byli však blízko úspěchu) nejen na produkci čisté energie, ale také na výrobu vedlejšího produktu, tj. štěpného plutonia. Podle Jungka to bylo dáno jednoznačně tím, že němečtí vědci „sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit“. Naproti tomu spojenečtí vědci (mezi nimiž bylo mnoho německých židovských emigrantů), zainteresované politické špičky a tajné služby USA či Velké Británie desítky let tvrdili, že se to Němcům prostě a jednoduše z řady důvodů nepovedlo a povést ani nemohlo. Se svědomím a morálkou to tak podle těchto kritiků jak samotných německých vědců, tak Jungkovy knihy, již považovali víceméně za skandální, nemělo naprosto nic společného. Na stranu kritiků se postupně přidávali i historici vědy.

V příkrém protikladu k Jungkově tvrzení se obecně řečeno němečtí vědci bezprostředně před válkou i během ní snažili ukázat v tajných reportech a populárních přednáškách nacistickému zřízení, které kvantové teorii a nukleární fyzice vůbec nerozumělo, že když budou dobře financováni a podporováni (a oni skutečně byli), dokážou jako první vytěžit z objevu jaderného štěpení maximum, a tak pomoci Třetí říši buď zajistit čistou energii, například na pohon ponorek, anebo v dlouho trvající válce sestrojit jadernou zbraň. Fakticky nacistům zcela dobrovolně vyzradili vše, co obnáší jaderné štěpení a jeho neuvěřitelné důsledky.

I po svém zadržení v dubnu a květnu 1945 dávali před speciálně vybranými spojeneckými vědci, jež měli s vojáky v rámci tzv. Mise Alsos za úkol Němce pochytat a vyslechnout, silně najevo, jak za několik let „závratně“ pokročili. Například se tak chlubil vůdce projektu a geniální kvantový teoretik Werner Heisenberg. Jakmile se však deset z nich v sídle spojeneckých tajných služeb Farm Hall nedaleko Cambridge, kde byli od července 1945 do počátku ledna 1946 zadržováni a odposloucháváni, dozvědělo o svržení prvních jaderných zbraní, došlo jim, že ve svém výzkumu zásadně zaostali.

Mnozí z toho byli frustrováni, což bylo umocněno tím, že je spojenečtí vědci záměrně v jejich bláhové zpupnosti celé měsíce ponechávali. Ve Farm Hall si proto vytvořili působivou legendu o tom, že z morálních důvodů nechtěli poskytnout Hitlerovi atomové zbraně (kdyby však chtěli, dokázali by to) a desítky let tento klamný příběh šířili po světě prostřednictvím svých kolegů, žáků, rodin a Jungkova bestselleru. (Fyzik Max von Laue, jenž s uranovým projektem jako jediný neměl opravdu nic společného, tento úhybný výkladový manévr později v jednom dopise kolegovi nazval die Lesart.)

K nacistickému uranovému výzkumu se začaly krůček po krůčku zveřejňovat archivní materiály od sedmdesátých let 20. století a teprve od poloviny devadesátých let se otevřely archivy německých průmyslových, vědeckých a veřejných společností. V neprospěch německých vědců jsou závažné a zásadní i kopie dokumentů z ruských archivů, jež dorazily do Německa v roce 2004 (ty dal posléze Vladimír Putin zavřít). Historici vědy postupně prokázali, že mezi genocidní politikou vlády, průmyslem, inženýry, techniky a zejména přírodovědnými vědci napříč obory panovala kontinuální a vzájemná čilá spolupráce už od dob vilémovského Německa. Konkrétně němečtí jaderní vědci pracovali na nacistickém uranovém projektu dobrovolně, ničemu nebránili, výzkum je fascinoval a, na rozdíl od mnohých spojeneckých vědců, netrpěli ani výčitkami svědomí. Naopak, už na jaře roku 1939 žádali po nacistické vládě peníze na spuštění jaderného výzkumu pro vojenské účely.

Určujících motivů k tomu, proč němečtí vědci v době Třetí říše aktivně kolaborovali a proč se postupně i snadno nechali vehnat do spárů zločinného režimu, je více a nabývají rozličné povahy. Počínaje extrémní apolitičností, nedemokratičností a ideologickou zaslepeností až po čistý kariérismus nebo obavu z odvedení vědců na frontu. John Cornwell v této souvislosti hovoří o morálně-politickém problému či mementu i pro současné vědce „ve světle německé vědecké prostituce v první polovině dvacátého století […]“. Sám Jungk na sklonku života uznal, že se neblaze zasloužil o celosvětové rozšíření nepravdivé legendy o německých gentlemanech, kteří hrdinně vzdorovali Hitlerovi. Sebekriticky a s lítostí přiznal, že se nechal kromě jiného oklamat rozhovory s německými vědci, především s rafinovaným Carl F. von Weizsäckerem (otec Ernst byl válečný zločinec, bratr Richard byl posledním prezidentem SRN). Jungk měl před nimi obrovský respekt, nekriticky jim naslouchal a s důvěrou uvěřil i tomu, co mu v jednom dopise napsal Heisenberg, totiž že „,slušní lidé' na takové příšerné zbrani nechtěli a nemohli participovat“. Ve svých pamětech si Jungk rovněž posteskl nad tím, že „skutečná historie bohužel není historií nějakých posvátných legend a kladných hrdinů“.

Jestliže v knize Jungk kritizoval spojenecké vědce za to, že „sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali“, tak právě reálná hrůza, že by Adolf Hitler pod vedením geniálního Heisenberga mohl získat jaderné zbraně, byla jedinou motivací ke spuštění mamutího a extrémně riskantního uranového projektu Manhattan v roce 1942, jenž tehdy náležel do oblasti sci-fi. Mimo jiné to popisuje například Winston Churchill ve svých pamětech. Vzpomíná, že se s Franklinem D. Rooseveltem děsili toho, že by „nepřítel získal atomovou bombu dřív než my!“, což byl pro všechny spojenecké lídry a vědce (včetně emigrantů, jako byl pacifista Albert Einstein) „zlověstný výraz, příšerný a nepřirozený, který pomalu začínal pronikat do našich tajných dokumentů“.

Příčiny nezdaru nacistického Uranového spolku

Důvodů, proč se ve Třetí říši nepodařilo sestrojit funkční reaktor a atomové zbraně, byla celá řada. Jmenujme pouze několik z nich. Vzhledem k tomu, že se do začátku roku 1942 nacističtí pohlaváři včetně vědců domnívali, že válka bude krátká, jaderné zbraně a reaktor byly sice prioritně podporované, leč nebyly nezbytné. Počítalo se s tím, že budou zásadní až pro udržení vlády nad světem po válce. Když se posléze rozhodlo o tom, že v déle trvající válce se mají vědci intenzivně zaměřit především na sestrojení reaktoru, už tomu čas ani podmínky nepřály.

Čili navzdory velkému počátečnímu předstihu před spojeneckým uranovým výzkumem přestávaly být, v postupně prohrávané válce surovinové, výrobní, logistické a další, nutné podmínky pro tak náročný projekt dostačující. Současně práce vědeckých, výzkumných a technických týmů nebyla v nacistickém Německu manažersky precizně zkoordinována s vládní politikou a průmyslem. Sami němečtí vědci (zejména soutěživý Heisenberg) zásadně přecenili své teoretické, prakticky technické, experimentální a manažerské schopnosti. Například, kvůli nepřesným testům a osudovému nerozlišení čistého grafitu od ultra čistého grafitu, zůstali závislí na těžké vodě jako moderátoru (ke zpomalování neutronů štěpících jádra uranu) obtížně získávané z okupovaného Norska, nepodařilo se jim (zjevně) spočítat kritická množství štěpného materiálu uranu a plutonia, nenavrhli správné velikosti nebo hmotnosti materiálů a příslušenství potřebných pro fungující reaktor, dále Heisenbergova teoreticky nadaná skupina (sídlící hlavně v Lipsku na univerzitě a v Berlíně v ústavech Společnosti císaře Viléma) víceméně pohrdala mladým experimentálně zaměřeným týmem nacisty Kurta Diebnera (ten pracoval v Armádní výzkumné stanici v Gottow na jihu Berlína). Heisenberg nerad přiznával zásadní invence a příspěvky druhé skupiny. I kvůli tomu se uranový výzkum zpomalil.

Kromě toho významní němečtí vědci, akademici, umělci atd. trávili dost dnů v roce rovněž jako kulturní vyslanci na propagandistických návštěvách, respektive výjezdech po okupovaných zemích. Mezi nimi nechyběli z jaderných vědců samozřejmě Heisenberg, Weizsäcker a občas i Hahn (k němu podrobně zde). Jejich aktivity byly mnohdy dost necitlivé nejen vůči milionům mrtvých, nýbrž také vůči tamním kolegům nebo kamarádům, které se leckdy snažili přesvědčovat o kolaboraci s nacistickými vědci, neboť prý jedině Třetí říše zajistí ochranu před morem komunismu. Heisenberg, i další vědci dobře věděli, co za zvěrstva se děje v Polsku, a přesto odjel v prosinci 1943 na přednášku do Krakova a tam bydlel u generálního správce Polska Hanse Franka, spolužáka z gymnázia, tzv. polského řezníka a válečného zločince popraveného v Norimberském procesu.

Poválečné alibistické chování německých vědců

Je důležité upozornit na to, že poválečná kontinuita německých elit (politických, vojenských, právních, průmyslových, vědeckých a akademických), které velmi snadno prošly denacifikací, víceméně bránily desítky let (než doslova vymřely) tomu, aby došlo ke kritickému zhodnocení zločinné kolaborace tisíců vědců, techniků, inženýrů a pohlavárů výzkumných, průmyslových a veřejných společností s nacistickým režimem. Němci včetně uranových vědců si vzájemně psali denacifikační dobrozdání, svědčili v norimberských procesech i ve prospěch zjevných zločinců. Popírání nacistické minulosti se týkalo pochopitelně také Společnosti císaře Viléma, jež byla podle historiků křiklavým příkladem a „integrální součástí národně-socialistického systému panování: podroboval lidi uvnitř i vně Německa a kulminoval v genocidě a válce“. Prezidentem její poválečné nástupkyně Společnosti Maxe Plancka byl Otto Hahn. Z hlediska uvedeného se není čemu divit, že se archivy této instituce (nejen její!) otevřely až v roce 1997.

Jestliže se po válce spojenci a vědci z emigrace domnívali, že se především Hahn s von Lauem stanou ve vědecké komunitě „morálními lídry“, ukázalo se, že to „neměli nikdy v úmyslu“. Naopak prokázali výhradně „solidaritu s Němci skoro v každém stupni provinění a distancovali se od svých emigrujících přátel“. Historik John Cornwell o německých vědcích napsal, že „netrpěli výčitkami svědomí a pohotově sami sebe očistili z oficiálního spojení s režimem. Rozhodně se nepovažovali za nacistické vědce“. Souhrnně řečeno, lze i o ostatních kolaborujících vědcích bez rozpaků prohlásit to, co pronesl významný historik nacistické vědy Mark Walker ve své studii o Heisenbergovi, totiž že byl „vědomě, či nevědomě pro národní socialismus a německou válečnou agresi vyslancem dobré vůle. Nadále tak vlastně byl vědomě, nebo nevědomě vyslancem genocidy.“

Odpověď na to, zda by němečtí vědci poskytli Hitlerovi jaderné zbraně, pokud by je dokázali sestrojit, zůstává a zůstane zřejmě nezodpovězena. Autor článku se domnívá, že by je sice neradi, leč z čistě pragmatických důvodů poskytli. Ani atomoví vědci totiž nechtěli prohrát další světovou válku a opětovně být poníženi tak, jako tomu bylo po první světové válce kvůli Versailleské smlouvě. Navíc se děsili pomsty ze strany Sovětské armády a nastolení komunistické ideologie.

Autor: Filip Grygar, Katedra filosofie a religionistiky, Fakulta filozofická, Univerzita Pardubice
Text vznikl ve spolupráci s časopisem Teorie vědy. Plné znění celého odborného článku si můžete přečíst zde.
Článek byl převzat z Portálu Vědavýzkum.cz, kde byl publikován dne 22. 6. 2023.

Naši studenti a současně vrcholoví sportovci míří společně s dalšími účastníky na Letní světové univerzitní hry v Číně. Do šestého největšího čínského města Chengdu příští týden odlétá výprava 102 českých sportovců a sportovkyň. Česká reprezentace má letos silné zastoupení, včetně dvou studentů UPCE. Hry se konají od 28. července do 8. srpna 2023. Výpravu vede Česká asociace univerzitního sportu.

Mezi velké naděje patří plavec Jan Čejka, který studuje Fakultu elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. Jan se už zúčastnil olympijských her v Tokiu, je českým juniorským mistrem světa na znakařské padesátce a vlastní zlaté a bronzové medaile z Evropského olympijského festivalu mládeže. Navíc je držitelem třech českých znakařských rekordů. O medaile v Chengdu bude bojovat první srpnový týden v disciplínách 50 m znak, 100 m znak  a 200 m znak. Rozhovor s ním si už nyní můžete přečíst v časopise MY UPCE.

Zástupci české výpravy se představí ve 13 z celkem 18 sportů. V týmových kláních se Češi a Češky zapojí do  basketbalu a volejbalu. Na soupisce basketbalu mužského týmu figuruje jako rozehrávač student Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice Matěj Burda. Matěj hraje nejvyšší soutěž v ČR Kooperativa NBL za Pardubice a je členem projektu UNIS, který podporuje duální kariéru špičkových sportovců a studia. Projekt UNIS na Univerzitě Pardubice zastřešuje Katedra tělovýchovy a sportu.

Univerzitní hry se v Chengdu měly konat původně už v létě v roce 2021, ale z důvodu pandemie byly několikrát přesunuty až na aktuální termín. I proto je tato akce světového formátu dlouho očekávanou událostí. 

Čidla, která vyvíjel, umí upozornit na plnou plenu, sledovat stav sucha, obsazenost lednic s nápoji v supermarketech nebo v poslední době monitorují „zdravotní stav“ akumulátorů. Nyní se Tomáš Syrový z Univerzity Pardubice v rámci mezinárodního projektu podílí na vývoji dalšího senzoru. Bude uvnitř baterie a díky němu se pozná, jaký je její „zdravotní stav“.

Vědec z Univerzity Pardubice Tomáš Syrový pracuje na nové generaci chytrých baterií, které by dokázaly sledovat svou kapacitu a v případě potřeby ji obnovit. Využití by mohly najít například u elektromobilů či u stacionárních bateriových úložišť.

„Senzory nás dnes obklopují ve všech našich činnostech, pomáhají prodlužovat život či zlepšovat jeho kvalitu, ale i pomáhají šetřit energiemi, předcházet haváriím,“ říká Tomáš Syrový z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Nyní pracujete na tom, jak vylepšit akumulátory. Jak toho chcete docílit?
Týká se to akumulátorů, které jsou určeny do elektromobilů, ale také do stacionárních úložišť. Chceme vyvíjet akumulátory, které budou mít rozšířené funkce. Budou obsahovat senzory uvnitř samotných článků.

Například „regálový senzor“ se používá k detekci obsazenosti polic v lednicích. Je to vlastně podložka v lednici a my díky ní a jejímu napojení na IoT sítě vidíme obsazenost lednice s přesností na každý kus plechovky piva. Plzeňský Prazdroj pak vidí v „cloudu“, jak lidé nakupují a o které výrobky mají zájem.

To ale není tak nové.
Ano i ne. Akumulátory běžně mají externí senzory teploty nebo tlaku, které jsou vně pouzdra. Já se ale budu zabývat senzorem, který bude uvnitř baterie. Jsou v přímém styku s elektrolytem akumulátoru a díky takovýmto „vnitřním“ senzorům dokážeme měřit celou řadu parametrů, jinak neměřitelných. Především míříme na to, abychom jimi určovali jakýsi „zdravotní stav“ akumulátorů. Ten budeme měřit např. již námi patentovaným typem senzoru, který stanovuje koncentraci určitých iontů, protože ty se v průběhu cyklování akumulátoru uvolňují, a když se jejich koncentrace zvýší nad určitou mez, víme, že se něco nevhodného v baterii děje.

Projekt je zaměřen na výzkum a vývoj těchto senzorů, ale i samoopravných vlastností elektrod akumulátoru, které mohou nežádoucí procesy zvrátit, když senzorem zjistíme nežádoucí stav. Důležité je, aby tyto senzory byly schopny monitorovat stav baterie po minimálně tisíce cyklů, abychom byli schopni po celou dobu životnosti „zdravotní stav“ akumulátoru monitorovat.

Asi jste mi vlastně tím koncem odpovědi částečně zodpověděl i mou další otázku. O kolik se prodlouží životnost elektrobaterie, když budete kontrolovat její stav pomocí senzoru?
To může být zásadní změna. Výzkumné aktivity k zvratu dějů uvnitř akumulátoru nyní komentovat nemohu, ale životnost akumulátoru můžeme prodloužit minimálně o desítky procent.

Takže tyto senzory uvnitř akumulátoru jsou pro vývoj elektromobility poměrně zásadní.
Určitě. Je to problematika, kterou se bude ubírat výzkum a vývoj další generace akumulátorů, tzv. chytrých akumulátorů, u nichž se zlepšuje nejen kvalita materiálu na straně anody a katody, nasazují se pevnolátkové elektrolyty, ale především se u nich ubírá směr vývoje k diagnostice uvnitř akumulátoru, a zajímá nás tedy, co se děje uvnitř, a to nejlépe v reálném čase. Znát okamžik, kdy se v baterii něco pokazilo, zda za selhání akumulátoru může nabíjení při nízkých teplotách nebo vysokých, nebo zda baterie dostala nějaký jiný šok, je důležité minimálně jak pro budoucí opatření, tak i pro okamžitou aktivitu, která dopady minimalizuje.

Takovéto informace nejsme schopni u dnešních akumulátorů zjistit, neboť se často využívají jen čidla na vnější straně obalu pro měření teploty či tlaku. Tím, že senzory umístíme dovnitř akumulátoru, budeme sledovat děje, které se odehrávají uvnitř baterie, a to je významný posun. Když včas detekujeme nežádoucí jevy, můžeme využít přístupy, jak tyto nepříznivé stavy minimalizovat či zvrátit.

Takže by mohlo ubýt i požárů akumulátorů u elektrokol?
Určitě. I díky vývoji specifického senzoru míříme i na tyto problémy. Budeme vyvíjet typ senzoru, který by měl detekovat takové první „poslíčky“, které předcházejí následným nežádoucím jevům, jako je vznícení akumulátoru.

Jak docílíte odolnosti senzorů v akumulátoru? Jaké jsou největší výzkumné výzvy u těchto senzorů?
Vedle samotné citlivosti a selektivity senzorů je to i jejich stabilita, která souvisí s jejich odolností. Dokážeme navrhnout i složení senzorů. Senzory musí být velmi odolné, protože v baterii je „elektrochemické peklo“. Tedy velmi agresivní rozpouštědla, často karbonáty nebo ethery spolu se solemi. Navíc kvůli velmi vysokému napětí v článku může docházet k elektrokorozi, která může vést ke znehodnocení řady materiálů senzoru, což může vést k chemické destrukci. Nicméně s výzkumem odolných materiálů pro senzory máme řadu zkušeností, takže si s tím nějak „po česku“ poradíme. V projektu se budou vyvíjet jak samotné elektrodové materiály, které mají mít obnovující schopnosti, ale vedle toho budou vyvíjeny senzory. Toto celé dohromady bude baterii posouvat. Vyvíjíme vlastně chytrý bateriový modul.

Vy jste jedním ze článků tohoto mezinárodního projektu. Jaká je vaše role a s kým spolupracujete?
Má aktivita je zaměřena na výzkum těchto senzorů tištěných v režimu z role na roli, tedy na velkokapacitní výrobu takovýchto senzorů, aby byla jejich produkce levná a opakovatelná. Tedy vývoj materiálů, geometrie, ale i technologie výroby senzorů. Nicméně pomáhat mi budou i partnerská pracoviště. Je tam řada prestižních výzkumných pracovišť z oblasti bateriového výzkumu jako Institute for Energy Technology z Norska, KI Ljublany, University of Uppsala, University of Warwick, Fraunhofer ISE a mnoho dalších. Projekt Salamander je projekt od Evropské komise a je podporován i iniciativou Battery 2030+.

Za vámi je již ale vývoj spousty jiných senzorů, které jsou už nějakou dobu nasazeny prakticky.
Ano, například „regálový senzor“ se používá k detekci obsazenosti polic v lednicích. Tento senzor je vlastně taková podložka v lednici a my díky ní a jejímu napojení na IoT sítě vidíme obsazenost lednice s přesností na každý jeden kus plechovky piva. V současnosti jsou takto vybavené lednice v 70 supermarketech po celé republice. Plzeňský Prazdroj pak vidí v „cloudu“, jak lidé nakupují, o které výrobky mají nakupující zájem, jestli jsou lednice naplněny atd. Tyto senzory běží v reálu dva roky a fungují velmi stabilně.

Pojďme k dalším vašim senzorům, na nichž se podílíte.
Pomocí tiskových technologií vyvíjíme i senzory pro detekci půdní vlhkosti společně s Výzkumným ústavem rostlinné výroby a Západočeskou univerzitou. Senzor je vytištěn na dřevě pomocí speciálního uhlíkového kompozitu. Dokážeme jím monitorovat vlhkost ve dvou různých hloubkách půdy. To je zajímavé jednak z pohledu řízené závlahy, ale také dlouhodobého monitoringu půdní vlhkosti, abychom viděli, jak pršelo v dané oblasti v průběhu sezony. Data jsou vypočítána pomocí elektronických jednotek, o něž se opět starají naši kolegové ze ZČU.

Svůj senzor má i plena.
To je senzor, který jsme vyvíjeli pro dlouhodobě ležící pacienty spolu s COC s.r.o. Naše technologie tištěného senzoru jednoduše umožňuje upgradovat vlastnosti u normální inkontinenční pleny. Umožňuje měřit obsah pleny po desítkách procent zaplnění. Když pacient leží, sestra na monitoru vidí, že ležící má plnou plenu třeba z šedesáti procent a je vhodné mu ji vyměnit. Předejde se tak opruzeninám. Ale je zde i další rozměr, kdy pacientům odpadá situace, že jim někdo nahlíží fyzicky do plen, což zajisté není pro nikoho příjemné. Důležité je to i z pohledu efektivity personálu, kdy díky chytrým plenám mění personál plenu jen pacientům, kteří to potřebují, resp. vidí jejich stav na dálku. Dalším pozitivním dopadem je i skutečnost, že pacienti nemusí být fyzicky každé dvě hodiny kontrolováni, lépe se vyspí a to má pozitivní vliv na jejich zdravotní stav.

Dočkají se jí lidé v Česku?
Určitě ano. Holandský partner zde působí se svými produkty, je to jen otázkou času. Partneři si to chtějí vše pečlivě vyhodnotit v dohledu na blízko, v Holandsku, a pak to jistě bude globální, tedy i u nás.

Dá se senzor aplikovat úplně na všechno?
V podstatě ano. Když někdo přijde, že chce něco monitorovat, jde o to vymyslet nějaký chemický nebo fyzikální princip, jak sledovaný parametr indikovat a převést na například elektrickou veličinu nebo barevný vjem, když to má být sledováno vizuálně.

Předpokládám, že se bez senzorů neobejde ani vaše domácnost.
Ano. (úsměv) Mám doma takový ekosystém, který obsahuje čtyřicet až padesát prvků, které obsahují senzory na světlo, vlhkost, teplotu a pomocí nich spínám a vypínám spotřebiče v závislosti na tom, jak svítí sluníčko, jak mám nabitou baterii, případně jestli nabíjím auto. Snažím se vytvářet domácí automatizaci a nastavovat ji tak, abych zvyšoval efektivitu využití energie, ale zároveň tou optimalizací neotravoval rodinu. Je to taková další pokusna, s níž pracuji.

Když svítí slunce a mám nabitou baterii, tak pustím nějaký spotřebič, který využívá aktuální míru vyráběné energie. Senzory jsou pro tu automatizaci důležité a zjistil jsem, kolik mi jich ještě v tom domácím ekosystému chybí, abych to měl ještě efektivnější. Senzorů máme vyvinutých mnoho a určitě by šly využít v kombinaci s jističi a zásuvkami. Je to jen otázka času, kdy jich doma více nasadím, minimálně v pokusném režimu. Nyní testujeme jeden senzor na detekci úniku vody, na kterém spolupracujeme s firmou Demcak s.r.o., který je integrátor.

Jak vlastně fyzicky senzory vznikají?
Tiskneme jak pomocí konvenčních tiskových technologií jako sítotisk, flexotisk, ale využíváme i techniky 3D tisku, případně technik tzv. konformního tisku – tj. tisku na 3D povrchy. Je jen nasnadě, abychom senzory vytvářeli tiskem. Tiskové technologie mají vysokou produkční rychlost a velmi dobrou opakovatelnost, když je technologie dobře zvládnuta. Například zmiňované senzory pro pleny tiskneme přímo na plenkovou fólii o šíři 1,3 metru, což umožňuje vytisknout za minutu 600 senzorů s velikostí 0,3 x 1 m, tj. tiskneme rychlostí 200 metrů za minutu.

Má váš výzkum v oblasti senzorů dopad i do výuky? Zaznamenala jsem, že na Univerzitě Pardubice připravujete nový obor, který bude zaměřen na takovéto nové a související technologie. Jaký bude?
Rozhodně, v rámci studia se naši studenti setkávají jak v studijních předmětech, ale i ve svých závěrečných pracích s problematikou materiálového tisku, kde je oblast tištěných senzorů poměrně častá. Tato problematika bude více akcentována i v rámci nového profesního bakalářského studijního programu „Moderní tiskové a vizualizační technologie“, který jsme v minulých týdnech dokončili a nyní je ve fázi evaluace. Do něj budou prosakovat i nové oblasti tisku vedle konvenčních tiskových technologií a procesů. Studijní program bude rovněž vzdělávat studenty i v oblasti 3D tisku, 3D skenování i 3D vizualizací pomocí VR, což jsou technologie, které umožňují tvorbu inovativních produktů.

Celkově je studijní program koncipován tak, aby dal studentům vyšší míru praktických dovedností v různých oblastech tiskových a vizualizačních technologií. Tím tento obor dává absolventům větší možnosti z pohledu následného pracovního uplatnění, tj. mohou se uplatnit i v nově rozvíjejícím průmyslu 3D tisku či průmyslových odvětvích, která tiskové technologie stále více adoptují, jako jsou strojírenství, elektrotechnika, stavebnictví a jiní. Pokud obor projde úspěšně evaluačním řízením, budeme přijímat přihlášky už nyní od prvního listopadu 2023. Jedná se o tříletý bakalářský studijní program a budeme ho otevírat pro akademický rok 2024/2025.

Rozhovor je se svolením převzatý z serveru iDNES.cz

Autor: Stanislava Králová - iDNES/ Foto: Archiv UPCE

Univerzita Pardubice nabídla během prázdninových měsíců zájmově zaměřené letní školy pro veřejnost. Speciálně pro dívky se konala v Pardubicích Letní škola IT. Fakulta restaurování připravila ve svém působišti v Litomyšli kurz kresby, malby a výtvarných technik pro veřejnost.

Univerzita opět pozvala na příměstský týdenní kemp zaměřený na informační technologie dívky ze středních škol. Letní škola IT je provedla už po šesté základy informačních technologií, ale také programováním a prací s různými počítačovými programy. Součástí jejich týdne byl i úvod do grafiky, psaní scénářů nebo natáčení a střih videí.

Letní školu IT pro dívky pořádá Kariérní centrum Univerzity Pardubice od roku 2018. O kurz je každoročně velký zájem, proto letos UPCE navýšila kapacitu akce. Součástí programu byly také doprovodné aktivity na jednotlivých fakultách Univerzity Pardubice. Mladé ženy zaujala virtuální realita, seznámily se s robotikou nebo simulací dodavatelsko-odběratelského řetězce.

Fakulta restaurování zorganizovala pro zájemce o studium i veřejnost na dva červencové týdny speciální letní školy. Účastníci měli možnost zdokonalit se v kresbě, malbě a dalších výtvarných technikách a uchazeči o studium také zvýšit šance na úspěch při přijímacím řízení v příštím roce. 

Podílel jste se na výzkumu sochy Glaubergského knížete. Jak socha vypadá a koho představuje?

Pískovcová socha byla nalezena v polovině 90. let u pozůstatku rozměrné mohyly pod náhorní plošinou Glauberg v jižním Hesensku. Byla vytesána z jediného bloku v období kolem roku 500 před naším letopočtem a původně pravděpodobně stála na vrcholu mohyly, nebo v jejím bezprostředním okolí. Představuje keltského válečníka, kněze či „knížete“ v životní velikosti oblečeného do ochranného obleku zvaného kyrys a vybaveného štítem, mečem, nákrčníkem a prstenem. Na hlavě má zvláštní čepec připomínající uši Mickey Mouse. I když nám to připadá mírně komické, čepec se jmelím byl symbolem významného postavení ve společnosti. Zajímavé je, že tyto předměty byly nalezeny v jednom z odkrytých honosně vybavených hrobů, které se v mohyle nacházely. Socha se zachovala v zázračně dobrém stavu, ztratila se pouze dolní část končetin a podstavec. Nyní stojí jako ústřední exponát v moderní stavbě muzea, které prezentuje výsledky dekády trvajícího výzkumu Glaubergského oppida. Mít příležitost zkoumat takto významný artefakt pro mě bylo velmi fascinující. Vzhledem k velikosti sochy, mohutnosti postavy i jejímu detailnímu zpracování si člověk připadal, jako kdyby stál u skutečného keltského náčelníka.

Jaký byl úkol vašeho mezinárodního týmu? 

Naším cílem bylo doplnit poznání o způsobu opracování sochy. Zjišťovali jsme, jak v té době vypadaly nástroje pro opracování kamene a zda byly bronzové či železné. Proto jsme museli podrobně prozkoumat povrch sochy a vytvořit podrobný digitální model. Hlavní použitou metodou byla trasologie či mechanoskopie, která identifikuje stopy nástrojů na předmětu. Tyto stopy a jejich dynamika mohou naznačit tvar čepele použitého nástroje a mohou také přispět k celkové rekonstrukci pracovních postupů kameníka nebo sochaře. Vytvořili jsme proto „digitální otisky“ stop jednotlivých nástrojů. Sledovali jsme a dokumentovali stopy pracovních postupů, odhalili jsme, jak tehdejší sochař postupoval od hrubého až po jemné opracování. Zajímaly nás samozřejmě i další aspekty, například jak sochař přistupoval ke kompozici, k rozměření nebo ke stylizaci jednotlivých částí. Podstatné je také sledování vztahů s dalšími obdobnými nálezy. Spolu s o něco starším „Hirschlandenským válečníkem“ je totiž Glaubergský kníže nejpropracovanějším a nejzachovalejším sochařským dílem této epochy v celém Záalpí.

Jaké nástroje tehdejší sochař používal? 

Zjistili jsme, že hrubý tvar sochy byl proveden topůrkovým nástrojem podobným špičatému krumpáči ať už jednostrannému, či oboustrannému. Objevili jsme stopy práce s typickým trojbokým důlkem, předpokládat lze větší dynamiku práce s razantnějším dopadem ostří. Finální úpravu povrchu pak sochař provedl několika typy dlát jak se zaobleným, tak i rovným břitem. Domníváme se, že některá dláta mohla být vyrobená ze slitiny mědi. Na levé noze sochy byly patrné i velmi jemné stopy po broušení nebo obroušení povrchu. Díky rekonstrukci podle zanechaných stop se navíc podařilo odhalit archeologické nálezy, které odpovídají danému typu použitých nástrojů. Výsledky výzkumu jsme shrnuli v odborném článku publikovaném v prestižním vědeckém časopisu Plos One journal.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Být učitel nebo projektant? Patrik Grundza má ale ještě jeden velký sen. Chce motivovat další Romy, aby se nebáli studovat. „Ať jdou a zkusí to, má to smysl. Vzdělání je potřeba,“ říká student Fakulty elektrotechniky a informatiky. 

Kolik v České republice studuje Romů? 

Byl jsem nyní na předávání stipendií pro romské studenty, kde bylo kolem 40 vysokoškoláků a několik desítek středoškoláků, reálně bude číslo ale daleko vyšší. Pro někoho to může být stále překvapení, ale Romové studují, a to i na vysokých školách.

Máte na univerzitě nějaké romské přátele?

U nás na univerzitě jsem jiného Roma ještě nepotkal, ale věřím, že tu nejsem sám. Mám ale kamarády na jiných univerzitách. S velkým množstvím Romů, kteří studují, ať na vysoké, nebo na střední škole, jsem se potkal na setkání Baruvas, kterého jsem se vloni zúčastnil.

Co je Baruvas?

Slovo Baruvas v romštině znamená rosteme. Nazývá se tak setkání romských studentů, které pořádá organizace Romea. Je zaměřené na podporu romské identity a historie, sebepoznání, ale také na další oblasti užitečné pro profesní a osobní růst. Dozvěděl jsem se o něm od bratrance, který na setkání jezdí už od prváku na střední škole a je z něho nadšený. Jel jsem tam právě kvůli tomu, abych poznal romské studenty. Věděl jsem o tom, že nejen já ale i další Romové studují, ale do té doby jsem neměl tu čest se s někým z nich potkat a popovídat si o tom. Chtěl jsem se zeptat, jestli se třeba během studia potýkají s nějakou diskriminací, s předsudky nebo jestli na ně lidé koukají skrz prsty. 

A potýkají?

Na vysoké škole už naštěstí ne. Někteří tomu čelí na střední, ale v menší míře. Nejvíce problematické jsou samozřejmě základní školy, kde děti vnímají, že spolužák je jiný, ptají se proč a často jsou na něj kvůli tomu ošklivé. Neustále se to ale děje nám všem v běžném životě mimo školu. Třeba na ulici nebo v obchodě. Když mě zahlédne ochranka v obchodě, tak jde celou dobu za mnou a sleduje každý můj pohyb. Jen protože jsem Rom, tak musím přece automaticky krást.

Čemu jste se na setkání věnovali?

Vytvářeli jsme různé projekty. Hráli jsme například divadlo na téma zápis do první třídy během socialismu. Vyzkoušel jsem si roli soudruha ředitele, který odmítl přijmout novou žačku jen kvůli tomu, že je Romka, a poslal ji na zvláštní školu. Také jsme točili videa na TikTok, ve kterých jsme se snažili odbourat různé stereotypy. Poukazovali jsme například na to, že Romové mají kvůli svému původu problém získat bydlení nebo práci. Bylo to pro mě hodně poučné, nejen že jsem poznal nové lidi, ale přiučil jsem se mnoho o naší kultuře.

Řekl jste, že na setkání jste se ujistil, že jste hrdý Rom. Předtím jste si jistý nebyl?

Vždycky jsem byl hrdý Rom, ale na setkání jsem si to potvrdil. Když přijdu do společnosti, lidé na mě koukají jinak. Když jsem byl malý, ostatní děcka na mě často koukala s opovržením. Byl jsem z toho smutný a nechápal jsem, proč se ke mně tak chovají. Dnes už se to nestává tak často, protože dospělí to dávají méně najevo. A také jsem vůči tomu odolnější. Setkání mi ale připomnělo, že mám bohatou a krásnou kulturu. Potvrdilo se mi, že není pravda, že Romové nedochodí ani základní školu. Je nás hodně, kteří pokračují na střední a potom i na vysokou. Utvrdil jsem se v tom, že mám být na co pyšný a že když se na mě lidé dívají jinak, je to jejich problém. Já můžu stát s hlavou vztyčenou.

Co byste vzkázal Romům, kteří přemýšlí o studiu?

Když potkám někoho, kdo váhá, tak mu říkám: „Běž, zkus to, má to smysl, nic za to nedáš. Když to nepůjde, vždycky můžeš jít třeba na učňák.“ Jednou bych chtěl těmto lidem pomáhat a pracovat třeba pro nadaci, která by motivovala mladé Romy, aby se vzdělávali a pracovali na sobě. 

Co vnímají jako překážku?

Pro mnohé Romy je překážkou finanční situace. Mnozí žijí jen s prarodiči nebo pocházejí ze sociálně vyloučených lokalit, kde je problém sehnat práci, takže je pro ně téměř nemyslitelné jít na vysokou. S tím jim pomáhá sdružení Romea udělující stipendia, která mají s financemi při studiu pomoci – ať už se jedná o koupi knih, ubytování nebo třeba dopravu. Stipendium je navíc i motivací. Říká studentům, že v ně někdo věří, že na to mají a že školu určitě dostudují. 

Proč jste se rozhodl jít na vysokou? 

Pro mě to bylo od začátku automatické. Vnímal jsem to jako logický postup, po základní škole se jde na střední a potom na vysokou. Vždy jsem to měl takto nastavené.

Mají vaši rodiče vysokou školu?

Rodiče ne, ale v rodině máme dvě vysokoškolačky. Měl jsem tedy vzor v mých sestřenicích. Ale každý rodič chce, aby to jeho dítě dotáhlo co nejdál. V romské rodině to není jiné, takže i mě rodiče nutili se učit (smích). Motivovali a motivují mě, abych získal co nejvyšší vzdělání. 

Proč jste si vybral Univerzitu Pardubice a obor automatizace?

Prvně jsem měl spíše praktické důvody – nechtěl jsem být na koleji nebo dojíždět daleko a do Pardubic to mám z Nového Bydžova kousek. Na střední škole jsem ale studoval mechatroniku, která má dost blízko k automatizaci, takže jsem zároveň na UPCE snadno našel obor, který by mě bavil. 

Setkal jste se na univerzitě s nějakými předsudky?

Nesetkal, ani od vyučujících, ani od spolužáků. Když jsem nastupoval, tak jsem z toho měl trochu obavy. Bál jsem se, aby mi můj původ neznepříjemňoval studium. Ukázalo se ale, že to bylo zbytečné, bez problému jsem se začlenil do kolektivu.

Co byste rád dělal po škole?

Po bakaláři chci pokračovat ve studiu magisterského programu. Poté bych si dokázal představit, že ze mě bude například projektant, který bude navrhovat budovy a domácnosti po elektrotechnické stránce, nebo projektant měření a regulace. Také přemýšlím o tom, že bych učil na střední škole.

Myslíte si, že do budoucna bude Romů na vysokých školách přibývat?

Myslím, že nás bude více a více. Na předávání stipendií od Romea nám moderátor vyprávěl, že když studoval v 90. letech ekonomickou střední školu, byly v Praze pouze jednotky romských studentů. Teď jich je celý dav a přibývá nás. Je to dané tím, že společnost je čím dál otevřenější. Už nám nikdo neodepírá studium, jen protože jsme „jiní“, jako tomu bylo například za socialismu. A samotní Romové si čím dál více uvědomují a přiznávají si důležitost vzdělání, které jim usnadní například najít si práci a s ní třeba i bydlení. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Když se Věra s Miroslavem začátkem 80.let seznámili při studiu chemie v Pardubicích, moc času na randění neměli. Brzy se jim narodilo dítě, o které se starali na kolejích, zatímco odbíhali do laboratoře a na zkoušky. Dnes si to vynahrazují společnými projekty. Od chemie a prosperující firmy se Krištofovi posunuli do Nepálu a Indie, kde podporují dětský domov pro děti tibetských uprchlíků.

Absolventi, chemici, podnikatelé a filantropové. Manželé Krištofovi se do Pardubic vrací s krásnými vzpomínkami. Jako loni v létě, kdy si chtěli projít „svoje místa“. Po téměř čtyřiceti letech ale kampus jen těžko poznávali. Vyrostly zde nové budovy, staré dostaly modernější kabát, a především místo velmi ožilo. Z Vysoké školy chemicko-technologické se stala Univerzita Pardubice, jejíž počet studentů několikanásobně vzrostl. „Bylo tu tehdy daleko méně lidí a opravdu velmi rodinná atmosféra.  Byli jsme zvyklí, že v každém okénku vrátnice na kolejích seděla babička, která s námi prohodila pár slov, protože nás všechny znala. Tehdy tomu říkali veselé koleje,“ vzpomíná s úsměvem Miroslav Krištof, který chtěl na vysokou školu původně zamířit do hlavního města. „Den před odesláním přihlášky jsem ale škrtl Prahu a napsal Pardubice. Vzali mě bez zkoušek, brali tehdy asi 400 lidí,“ upřesňuje rodák z Teplic. 

Vánoce na kolejích

Byl to osud. Poznal tu svoji životní lásku a také pracovní parťačku, která si do Pardubic zase našla cestu z Havířova. „Krátce po seznámení jsme zjistili, že čekáme miminko a museli jsme se vzít. Byla to taková sázka do loterie, ale protože jsme se potkali v životních cílech i v zájmech, zafungovalo to,“ přemítá Věra Krištofová, která společně s Miroslavem vychovávala své první dítě na pardubických kolejích. „Dcera se nám narodila o vánočních svátcích, kdy byly koleje zavřené. Pomohlo nám tehdy právě zdejší rodinné zázemí. To že jsme tu každého znali, třeba i ředitele kolejí. Vyšli nám totiž vstříc a my mohli i přes Vánoce zůstat. Byli jsme tam sami, jen koleje a my tři,“ vypráví absolventka Vysoké školy chemicko-technologické. „Na jedné z prvních fotek, která je samozřejmě černobílá, sedíme v hospodě U Josefa, pijeme pivo a malou držíme v náručí,“ dodává Miroslav. 

S vysokoškolskými kolejemi je spojen i jejich další životní milník. „Měli jsme na kolejích i svatbu. Obřad se konal na radnici, ale po obědě jsme se přesunuli na koleje na oslavu,“ popisuje pár, který nedávno oslavil čtyřicetileté výročí. Personál kolejí se snažil jít mladým rodinám naproti. Manželé dostali vlastní garsonku a když šel Miroslav na vojnu, Věra se s dcerou přesunula na mateřské patro, kde bylo maminek s dětmi hned několik. Vzájemně si tak mohly pomoci. Skloubit školní režim s rodinným životem přesto nebylo vůbec snadné. „Výhodou opět byly dobré vztahy. Občas nám dceru pohlídala paní na vrátnici, abychom mohli jít na zkoušku nebo do laborky,“ vysvětluje Miroslav. Přesto oba úspěšně dostudovali. „S červeným diplomem to nebylo, ale dali jsme to…,“ dodává se smíchem Věra. 

Po dokončení školy se pár přestěhoval do Olomouce, kde získal práci v chemicko-farmaceutickém závodě. V Miroslavu Krištofovi ale dřímal podnikatelský duch. Krátce po revoluci založil vlastní firmu na prodej dezinfekcí. „Byl to krok do nejistoty. Navíc jsme tehdy měli už dvě děti. My jsme se ale nikdy nebáli práce, což nám pomohlo. Já jsem jako pan inženýr chodil třikrát týdně večer uklízet a Věrča malovala obrázky, které jsme prodávali. Takže jsme věděli, že to vždy nějak zvládneme,“ popisuje Miroslav začátky firmy, která vznikala v garáži. „Jako manažeři jsme sundali kravaty a šli balit balíky. Ze začátku jsem byl ředitelem i skladníkem. Manželka si zase udělala kurz a začala nám pomáhat s účetnictvím,“ dodává. Následně firma rozšířila svůj sortiment o utěrkové systémy pro průmysl a další hygienické pomůcky. A začalo se jí dařit. 

Nepál nikdy a navždy

Mottem jejich podnikání ale od začátku bylo: „Podnikání pro nás představuje možnost, jak díky penězům pomoci druhým.“ Jakmile firma prosperovala, Krištofovi začali opravdu pomáhat. Nejdříve se jejich snahy tříštily do několika menších projektů, ale v roce 2008 přišel zlom. Vyslechli prezentaci ženy, která hledala sponzory pro dětský domov Himalaya Peace Home v Nepálu. Myšlenka manžele natolik zaujala, že začali podporovat jedno z dětí a Miroslav se dokonce vydal přímo na místo. „Letěl jsem na tři týdny do Nepálu, abych se podíval na ten domov. Právě tam tehdy vznikla myšlenka uspořádat pro dětský domov tábor,“ vzpomíná. Když ale přijel domů a oznámil své plány ženě, narazil. „Odmítla jsem to s tím, že do takové destinace mě nikdo nedostane,“ říká dnes už se smíchem žena, která o rok později do Nepálu nejenže odjela, ale zorganizovala tam místo dětského kempu pro jeden dětský domov rovnou tábor pro dva. A tak pár začal do Nepálu létat pravidelně. 

Po vystoupení z letadla se jim vždy otevřel úplně jiný svět. „Je to naprosto odlišná země od té naší a první rok mi tam přišlo zvláštní všechno. Ráda jsem se vrátila do Česka. Zakladatelé dětského domova si nás ale postupně oťukávali, aby věděli, kdo s jejich dětmi pracuje. Nakonec jsme se sblížili natolik, že jsme byli přijati do rodiny. A z destinace, kam jsem prvně vůbec nechtěla jet, se stalo místo, kam se vracím jako domů a odjíždím se slzami v očích,“ říká Věra, která velmi rychle vzala projekt za svůj. „Jezdíme přímo do Káthmándú, kde je smrad, prach, hodně lidí a hluk. Ale děcka tam mají svůj domeček obehnaný zdí. Je to taková jejich oáza, ve které jsou vychovávány jako rodina. Starají se o sebe navzájem, pomáhají s domácností a velcí se věnují mladším,“ přibližuje Věra projekt, pro nějž se dlouhodobě snaží shánět peníze. Manželé zkrátka chtějí, aby dětský domov v Káthmándú založený v roce 2005 fungoval dál.

Vše šlo dobře, domovu se dařilo, děti rostly. Až do chvíle, kdy přišla velká rána – jeho zakladatel, pastor Kelsang, zemřel. Dětský domov se tak ocitl nejen bez zakladatele, ale i bez jasné budoucnosti. O jeho záchranu se postarala Kelsangova žena Tsering a jejich dcera Kiran s manželem Ernestem, kteří opustili lukrativní zaměstnání v aerolinkách a rozhodli se o 22 dětí postarat a fungování domova převzít. A finanční problémy se zavázali vyřešit Krištofovi, proto založili nadační fond. „Dali jsme si závazek, že musíme pomoct nejen dětem v dětském domově, ale i těmto lidem, kteří do domova vložili všechny své peníze a pracují jen pro děti,“ vysvětluje Věra. Kiran a Ernestovi se díky velkému úsilí podařilo chod domova zabezpečit a zajistit jeho částečnou soběstačnost například chovem ryb nebo pěstováním zeleniny.

Stěhování do Indie

Další problém přišel ve chvíli, kdy se dětský domov musel vystěhovat ze současných prostor. Sehnat v Káthmándú nové bylo nemyslitelné. Dcera zakladatele a její manžel ale dětskému domovu věnovali pozemek v severovýchodní části Indie, na kterém si chtěli vybudovat vlastní bydlení. Nyní na něm roste nový domov pro děti tibetských uprchlíků. „Monzunové deště stavbu zbrzdily, ale jakmile bude hotová, děti přestěhujeme do nového domu,“ plánuje Miroslav Krištof. Přestěhování navíc řeší i budoucnost dětí. Domov bude součástí farmy pro organické pěstování zemědělských plodin, chov včel a ryb a komunitního centra, které již dospělým svěřencům usnadní vstup do života a zajistí práci. Když manželé v minulém roce farmu navšítivili, viděli, že kromě stavby na pozemku už roste také velké množství vysázených rostlin. Neváhali přiložit ruku k dílu a vysadili každý svůj limetkovník. A jaký je další plán? Aby se do roku 2026 stala farma soběstačnou. 

Pro Krištofovi není pomoc jen slovo, ale přirozená součást jejich života. Jedné olomoucké škole pro handicapované posílají hygienické potřeby nebo nakupují monitory dechu pro novorozenecké oddělení olomoucké fakultní nemocnice. „Člověk by rád pomohl všem, kdo to potřebují. Ale není to možné, proto jsou naší prioritou děti v Nepálu a Indii a jejich nový domov,“ uzavírá Miroslav Krištof. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.