Pro zájemce i budoucí studenty uspořádala v červenci Fakulta restaurování opět Letní školu výtvarných technik.

První týden se v modulu A – kresba a modelování pro začátečníky, věnovali účastníci kurzu perspektivě a principům kresby a soustředili se například na stínování, objemy nebo vyjádření různých materiálů. A procvičili si také kresbu zátiší, portrétu a figury pomocí uhlu. Paralelně probíhal kurz modelování, ve kterém zájemci o sochařskou přípravu modelovali hlavy podle sádrových bust. V druhém týdnu pokračoval kurz modulem B – malba pro mírně pokročilé.

Účastníci vyslechli informativní přednášky o teorii barev a kompozičním řešení obrazu. „V praxi si poté vyzkoušeli a procvičili malbu akvarelem na papír a malbu temperou,“ upřesnil vedoucí Ateliéru výtvarné přípravy Fakulty restaurování Univerzity Pardubice prof. Tomáš Lahoda. Ten výtvarný kurz vedl společně MgA. Radkem Petříčkem, Ph.D. a MgA. Pavlem Hoškem. „Zájem o letošní výtvarný kurz fakulty byl rekordní, celkem Letní školu absolvovalo 22 účastníků,“ dodal prof. Lahoda.  Zajímavým zpestřením byl i den v terénu, během kterého se účastníci věnovali malbě akvarelem s využitím motivů v exteriéru z okolí fakulty v Litomyšli.

Účastníci kurzu mají reálnou naději uspět v talentových zkouškách během přijímacího řízení na Fakultu restaurování. Uchazeči o studium mají možnost si před podáním přihlášky ke studiu domluvit také konzultace v Ateliéru výtvarné přípravy a u všech dalších vedoucích oborových ateliérů na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. 

Kontakt na garanta Letní školy:

prof. Tomáš Lahoda, ak. mal.,

tlahoda@hotmail.com

Během hodiny dokáže vyrobit stovky metrů chytrých senzorů, které zabraňují plýtvání, zachraňují baterie nebo pomáhají zemědělcům. Chemik Tomáš Syrový z Fakulty chemicko-technologické začínal s potravinami a léčivy. Dnes tiskne senzory budoucnosti.

Na jedné z vašich přednášek jste hned v úvodu nechal kolovat plenu. Proč?

Publikum je potřeba na začátku odemknout. Snažím se tak navodit dobrou atmosféru a zároveň navázat na téma, protože to není ledajaká plena. Ukrývá se v ní senzor, který pomáhá odhadnout správný čas její výměny.

Kolem senzorů se točí celý váš výzkum. Používají se například i v regálech v obchodech. Co takové senzory říkají?

Jedna nápojová firma jimi sleduje pohyb zboží ve stojanech a v lednicích. Díky našim senzorům má informace o tom, jak jsou regály zaplněné, co je potřeba doplnit, v jakou dobu nejčastěji zákazníci nápoje nakupují nebo jak na zákazníky působí různé reklamní akce, počasí a podobně.

To zní skoro jako Velký bratr.

Z jednoho pohledu je to možná takový Velký bratr, ale podle mě to v budoucnu bude sloužit i zákazníkům. Často se stává, že muž dostane od manželky nákupní seznam, ale když přijede do obchodu, tu nejdůležitější věc tam nemají, takže musí jet jinam. Tyto regálové senzory by v budoucnu měly zákazníky informovat o tom, kde zboží mají a v jakém množství. Až mi tedy manželka příště napíše seznam, aplikace mi vybere nejbližší obchod, který má všechno požadované zboží, a protáhne mě také prodejnou co nejefektivněji, protože mi ukáže, kde přesně zboží najdu. Moje představa je, že přes aplikaci budu moci nákup i zaplatit, takže navíc ušetřím čas u pokladny.

Není to v rozporu se strategií obchodů, které chtějí, abychom se v nich zdrželi co nejdéle?

Je pravda, že supermarkety chtějí, abychom prošli co nejvíce uličkami a cestou posbírali co nejvíce zboží. Věřím ale, že v budoucnu se přidanou hodnotou obchodů stane, aby šetřily náš čas. Nenakoupíme třeba nejlevněji, ale projdeme obchodem co nejsnáze a nejrychleji. Senzory detekce zboží v regálech a na paletách jsou budoucností nejen nakupování, ale i zásobování. Umožní totiž efektivně zásobovat prodejny, které nebudou muset mít tak velké sklady, bude to systém just-in-time.

Takže se budeme moci s takovými senzory setkat i v každodenním životě.

Jasně. Senzory nás budou provázet. Směřují k tomu, že zjednoduší člověku život a budou chránit i jeho zdraví. O to se snažíme s takzvanými potravinářskými senzory, které mají detekovat stav potravin a sdělit nám, zda je jídlo ještě v pořádku, nebo jestli v něm už probíhají nějaké nežádoucí procesy. Některé domácnosti se neobtěžují po datu expirace výrobek zanalyzovat, otestovat čichem a podobně, zkrátka ho automaticky vyhodí. Takže se často vyhazují potraviny, které jsou ještě v pořádku. Když v nich bude jednoduchá senzorika, která řekne, že to kuřecí maso je i po době expirace stále v pořádku, neboť v něm není určitá koncentrace biogenních aminů nebo thiolů, může se zvýšit využitelnost potravin a nebudeme tolik plýtvat.

Budou výrobci ochotní investovat vyšší obnos peněz do výroby chytrých obalů?

Zatím zájem z jejich strany není tak velký. Ve společnosti je ale čím dál větší snaha eliminovat plýtvání potravinami, čemuž se přizpůsobuje i legislativa. Toto je cesta. A výrobci budou brzy nuceni tyto obaly využívat. Od některých už máme signály, že chtějí, protože vědí, že je to trend. Ale cena je samozřejmě zásadní. Je na nás výzkumnících, abychom vyrobili senzoriku, která bude funkční, bezpečná a také superlevná.

Řeší se také potřeba snižovat počet obalových materiálů. A tímto do obalů přidáme další materiál.

Ano, senzory si můžete představit jen jako slabou vrstvu, kterou lze natisknout na již existující obalový materiál. Řadu senzorů lze také připravit na papír, který je rozložitelný. My tedy na obal téměř nic nepřidáme a v tomto směru zátěž nezvětšíme. Navíc látky jsou téměř v přímém styku s potravinami, musejí být proto zcela bezpečné.

Zmiňujete, že senzory se tisknou. Jak to vlastně funguje?

Využíváme například techniku sítotisku, kterou nanášíme senzorické vrstvy na různý tiskový materiál. Důležité je složení tiskových past. Musí mít určité vlastnosti, abychom vytvořili vhodné parametry senzoru, které umožní dostatečně přesné měření. V podstatě je to něco podobného jako tisk na trička. Výhodou je, že produkční rychlost je velmi vysoká a my můžeme vyrobit třeba i desetitisíce senzorů za hodinu. To dovolí masovou a levnou výrobu.

Čím konkrétně jsou tvořeny senzory do chytrých obalů?

Tiskneme je funkčním inkoustem, který v závislosti na přítomnost cizorodých látek nebo mikrobiálního bujení změní barvu, a to třeba z karmínové do žluté, nebo z azurové do oranžové. Změny odstínu jsou výrazné a pro spotřebitele tedy snadno rozeznatelné.

Takže mezi inkoustem a nežádoucími látkami dochází k chemické reakci?

Přesně tak. Děláme v podstatě chemisenzor, který je citlivý na přítomnost různých látek, třeba metabolitů, které vznikají při mikrobiálním bujení. Všechny senzory jsou o reakci s nežádoucí chemickou sloučeninou nebo o odezvách na nějakou fyzikální veličinu – třeba teplotu, ultrafialové záření a podobně.

Vraťme se ještě k tomu, kde se senzory používají. Pomáhají třeba i zemědělcům.

Spolupracujeme s partnery nyní na vývoji senzorů pro chytré zemědělství, které mají za úkol měřit vlhkost v zemině. Umí dokonce změřit i teplotu a měří v několika hloubkách. Používají se pro analýzu stavu zeminy. Třeba ve sklenících s automatickými závlahovými systémy je díky nim možné řídit účinnou závlahu. Tím můžeme snížit spotřebu vody. Když se umístí do polí, připojí se k nim komunikační jednotka, která přenáší data o stavu zeminy na cloudové úložiště. Ta mohou zemědělcům pomoci s analýzou po sklizni.

Některé senzory vypadají jako lyže. Kde konkrétně mohou takto dlouhá prkna pomoci?

Tento senzor bude umístěn v kukuřičném porostu, proto je tak vysoký. Jedná se o dřevěné prkno, na kterém jsou natištěné senzory, které jsou také environmentálně šetrné. Senzor se zapíchne do země zhruba půl metru a jeho velká část bude nad povrchem. Nyní máme navíc na tisk na dřevo podaný evropský patent.

Proč by měly být senzory i v bateriích?

Je to oblast, která dnes všechny zajímá. Roste zájem o elektromobilitu a hybridní solární systémy. Sám jsem do toho minulé léto naskočil, když jsme doma instalovali solární elektrárnu s bateriovým úložištěm a začal jsem jezdit elektromobilem, což je pro mě další reálná laboratoř a zdroj řady informací. Z vlastní zkušenosti tedy moc dobře vím, že se zvyšujícím se zájmem o tuto problematiku přichází také mnoho otázek a obav o to, jak dlouho vlastně baterky vydrží.

Jak tomu mohou senzory pomoci?

Pomocí senzoru můžeme analyzovat vnitřní prostředí baterie. Stejně jako doktor dokáže z rozboru krve vyčíst mnohé o zdraví pacienta, senzor nám díky analýze částí baterie dokáže říct, v jakém stavu baterie je. Když budeme znát její stav, můžeme prodloužit její životnost tím, že vhodným zákrokem zastavíme nějaký nežádoucí proces, který se v ní odehrává. I na tento senzor jsme nyní se zahraničním partnerem podali mezinárodní patentovou přihlášku.

To zní jako dobrá zpráva pro budoucí i současné majitele elektromobilů.

Vize do budoucna je taková, že se nám díky senzorům podaří prodloužit životnost baterie třeba právě v elektromobilu. Máme v rukách nástroj k analýze, ale zároveň nástroje, které pomohou při „léčení“ baterií, čímž můžeme prodloužit jejich životnost o desítky procent.

Jak jste se vlastně dostal k chemii?

K chemii mě to táhlo od malička, už jako dítě mě zajímaly petardy. Z lásky k výbušninám jsem se chtěl dozvědět i více o tom, co se v nich odehrává a jak chemicky fungují. Až to v jeden okamžik dopadlo nešťastně. Jedna slož mi vybuchla v ruce a skončil jsem s vážným poraněním. Už učitel na střední škole mi říkal: „Syrový, jestli se ti něco stane, tak za mnou nechoď.“ No a pak se to jednou stalo. Jak se říká, věda si žádá oběti (smích).

Hádám, že poté jste výbušniny opustil.

Ano, v tu chvíli jsem se začal věnovat analytické chemii, kde jsem se připojil k výzkumu v oblasti léčiv. Věnoval jsem se ale i informačním technologiím a grafice, díky čemuž jsem se dostal na Katedru polygrafie a fotofyziky.

Vaše žena je zároveň vaší kolegyní, takže má pro vaši práci pochopení. Prý jste o Vánocích chtěl tisknout i cukroví. Prošlo to?

Nakonec to nedopadlo, ale někdy to ještě vyzkouším (smích). Je to úsměvné, protože jako střední školu jsem dělal potravinářskou průmyslovku v Pardubicích. Odmaturoval jsem jako cukrář, pekař. Manželka mi vždycky říká, že jsem pekař, ale doma nic neupeču. Tohle by byl moment, kdy bych to mohl zlomit. Tak třeba příští Vánoce.

doc. Ing. Tomáš Syrový, Ph.D. (1979)

• Působí na Katedře polygrafie a fotofyziky Fakulty chemicko-technologické
  Univerzity Pardubice, kde se zaměřuje na materiálový tisk.
• Je autorem řady patentů, užitných vzorů, funkčních vzorků
  a ověřených technologií, na které má licence.
• Podílel se na vývoji chytrých inkontinenčních
  plen určených např. pro zařízení LDN.
• Vyvinul také bandážový senzor, který kontroluje stav krytu rány
  a určuje vhodný okamžik výměny bandáže.
• Je fanouškem elektromobility a solární výroby elektřiny.
• Ve volném čase se věnuje rodině, cestování, rád fotí, zajímají ho
  nové technologie, které se často časem prolínají s jeho výzkumem,
  čte rád literaturu faktu, odbornou literaturu.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Kdy je partnerský vztah toxický? Jak poznat sexuální obtěžování? Jakým způsobem se chránit před pohlavními nemocemi? Na podobné otázky najdou teenageři odpovědi díky studentům z Univerzity Pardubice.

Studenti Fakulty filozofické otevřeli téma, které je pro mnohé tabu. Vytvořili brožuru, jež se zabývá sexuální výchovou žáků základních škol. Pomoci má nejen samotným teenagerům, ale také učitelům a rodičům, kterým napoví, jak s dětmi o těchto tématech mluvit.

Dospívají, dokončují základní školu, poznávají svět okolo sebe, sami sebe, svou sexualitu a také třeba i někoho jiného. Žáci osmých a devátých tříd stojí na prahu dospělosti a čeká je mnoho objevování, v němž mohou tápat. S tím by jim mohla pomoci novinka o sexuální výchově s názvem Vždycky s helmou. „Vzpomínali jsme, co nám rodiče v dětství říkali, co nás učili. Přestože jsem se já osobně musela podívat hodně let dozadu, v oblasti sexuální výchovy se za ta léta mnoho nezměnilo,“ popsala vyučující Lucie Hájková z Katedry věd o výchově, která více než třicetičlennou skupinu studentů při zpracování materiálu vedla.

Mnozí učitelé základních škol přiznávají, že nemají sexuální výchovu podle čeho učit. Rodiče zase často nevědí, jak o citlivých tématech se svými dětmi hovořit. I jim by příručka měla sloužit. „V dnešní době internetu děti potřebují něco, čím uvedete množství načerpaných informací na pravou míru. Řekli jsme si, že bychom mohli vytvořit materiál, který by udělal vhled do této problematiky. Pomohlo by to rodičům, kteří o tom nechtějí hovořit nebo nevědí jak, a také pedagogům na základních školách, kteří nevědí, jak dětem tyto informace předat,“ upřesnila Lucie Hájková s tím, že primárně je brožura ale určená samotným dospívajícím, kteří se tímto tématem začínají intenzivně zabývat.

Studenti diskutovali nejdříve s řediteli a učiteli základních škol, kteří mají s výukou této výchovy zkušenosti. Ti jim poradili, ať příručku napíší, jako když mladí lidé mluví k mladým lidem. Studenti proto volili slova tak, aby se co nejvíce přiblížili mluvě žáků osmých a devátých tříd. Zároveň se radili i se samotnými potenciálními čtenáři, aby od nich zjistili, jaké informace by ocenili.

Než se však teenageři k samotné sexuální výchově dostanou, čeká je stránka, která jim upřesní, co je to partnerský vztah a jak by měl a neměl vypadat. „Každý žák umí definovat, co je to partnerský vztah, že to znamená mít přítele nebo přítelkyni. Chtěli jsme, aby také věděli, že každý vztah je jedinečný a individuální a nelze ho porovnávat se vztahy ostatních,“ řekla studentka Eliška Greplová. Studenti upozornili také na znaky, které by se ve vztazích objevovat neměly, a připomněli tím teenagerům, že se nemusí bát říct ne – na cokoliv.

Zároveň se věnovali pohlavním nemocem, vhodné ochraně, ale také třeba sexuálnímu obtěžování, které popsali jako jednání se sexuálním podtextem, které je danému člověku nepříjemné. „Hodně lidí má v tomto směru nějakou negativní zkušenost, ale neumí ji pojmenovat. Mají špatnou vzpomínku, nepříjemný pocit, ale neuvědomují si, že šlo o sexuální obtěžování. Někdy je obtěžování i bagatelizováno. Oběť se svěří blízké osobě, která nad tím mávne rukou a řekne, že je to v pořádku. My bychom jim chtěli říct, že to v pořádku není. Pokud se necítí dobře, nemusí si to nechávat pro sebe,“ apelovala studentka Petra Bartošová, která celý projekt koordinovala.

Nebezpečí číhá i na internetu

Jedna z pěti hlavních kapitol nese název Internet, protože právě ten se pro mnohé teenagery stává hlavním zdrojem informací a pro některé dokonce jediným. Kromě varování před nepravdivými a zavádějícími informacemi čtenáři na stránkách najdou také rady. Jak nenaletět sexuálním predátorům, jaká rizika přináší sdílení různých obsahů nebo intimních fotografií. Dalším tématem, které je tabu, ale o kterém je podle studentů v této době důležité mluvit, jsou pornofilmy. Ty mají v publikaci také své místo. „Kvůli sledování pornofilmů mají mladí lidé často velmi zkreslenou představu o sexu. Proto jsme se rozhodli toto téma zařadit, aby si uvědomili, že pornofilmy jsou jen filmy. Se scénáři i herci, a že náš sex se jim nemusí přibližovat,“ upozornila Petra Bartošová.

Publikaci uzavírá kapitola Pro rodiče, která jim má pomoci najít správnou cestu, jak o těchto tématech s dospívajícími mluvit.

Než skupina studentů brožuru publikovala, veškerý obsah posvětila psycholožka. „Chtěli jsme si být jistí, že po odborné stránce uděláme vše správně, abychom nenapáchali více škody než užitku. Na dětské duši lze ponechat šrám i jedním špatně použitým slovem,“ vysvětlila Lucie Hájková z Univerzity Pardubice

S brožurou se už seznámili i někteří pedagogové a žáci základních škol, a to především na konferenci, kterou studenti uspořádali. Pozvání přijaly také některé organizace, které se touto problematikou zabývají. Organizace Konsent, která se věnuje prevenci sexuálního násilí a obtěžování, toto téma na konferenci ještě rozšířila. „Zjistili jsme, že pedagogové nemají dostatečné podklady, nejsou dostatečně vzdělaní nebo nemají nástroje. Proto ti, kteří se to snaží vyučovat, musí hodně improvizovat a připravovat si vše sami,“ uvedla Karolína Křížová z organizace Konsent.

Vzhledem k tomu, že některé školy projevily zájem nejen o brožuru, ale také o přednášky, budou možná studenti jezdit přednášet přímo žákům. Zároveň už chystají volně dostupnou elektronickou verzi své publikace.

Název Vždycky s helmou se studenti třetího ročníku Humanitních studií rozhodli použít jako metaforu bezpečí. „Když se řekne slovo helma, pojí se s ním slovo bezpečí a bezpečnost. Nosíme ji třeba na kolo, protože chceme být v bezpečí, stejně by tomu mělo být i u sexu. V tomto případě se o tom ale tolik nemluví,“ vysvětlila studentka Petra Bartošová.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Láska k dopravě a Ukrajině přerostla v dobrý skutek. Student Dopravní fakulty Jana Pernera Petr Bystroň se jako řidič autobusu vydal ihned po vypuknutí válečného konfliktu na ukrajinské hranice pro uprchlíky.

Jak vznikl nápad vyjet na Ukrajinu a pomoci uprchlíkům?

Situace na Ukrajině eskalovala ve čtvrtek, když jsem měl ranní směnu. O půl šesté ráno jsem se při pauze dozvěděl, že vypukla válka. Ihned jsme si začali psát s přáteli, načež jeden kamarád dostal nápad, že sežene autobus a že tam pojedeme. Bez jakéhokoliv váhání jsem cítil nutnost se toho zúčastnit a udělat něco dobrého.

Jel jste tam jako řidič autobusu. Proč jste si udělal řidičák na autobus?

Už jako malý jsem chtěl být řidičem tramvaje, ale udělat si papíry stojí klidně až 200 tisíc korun. Pro mě jako pro studenta je to nemyslitelná částka. Řízení mě ale vždy lákalo, takže jsem se rozhodl pro autobus, který byl pro mě jak po finanční, tak i časové stránce více dostupný.

S čerstvým řidičákem jste usedl za volant jednoho ze dvou autobusů. Kde jste k nim přišli?

Ani by mě nenapadlo, že budu mít měsíc hotové papíry na autobus a už pojedu tak daleko, a navíc pro válečné uprchlíky. Autobus nám poskytl kamarád, který s ním běžně zajišťuje takzvané subdodávky pro Pražskou integrovanou dopravu, případně náhradní autobusovou dopravu za vlakové spoje. Druhý autobus, který nakonec směřoval na Slovensko, poskytl další účastník naší výpravy.

Jak cesta probíhala?

Ještě ten den kluci vyjížděli z Prahy, ale já jsem přistoupil až v Pardubicích přibližně v sedm hodin večer. Cesta na ukrajinsko-polskou hranici nám zabrala něco přes 10 hodin. Bylo super, že v našem autobusu jsme jeli tři s řidičským oprávněním, takže jsme se mohli za volantem střídat. Díky tomu jsem se mohl na zadních sedadlech na chvíli prospat. Cestou jsme udělali přestávku v Ostravě a v Katowicích, takže na hraniční přechod Medyka u města Přemyšl jsme dorazili před sedmou hodinou ráno.

Co jste vezli s sebou?

Jedna paní z Vysokého Mýta, která vlastní lékárnu, se nabídla, že nám do autobusu dodá léky, výživu pro děti a další věci. Vše jsme na hranicích naložili do jiného autobusu, který pokračoval přímo do města Černivci na západní Ukrajině.

Jak to na hranicích vypadalo?

Bylo to dosti chaotické. Nedalo se tam autobusem dojet, jelikož tam bylo množství zaparkovaných aut a dopravu usměrňovala policie. Zastavili jsme asi tři kilometry od přechodu a dál jsme šli pěšky. Lidem, kteří se to snažili organizovat, jsme nabídli, že máme autobus s 50 volnými místy a můžeme bezplatně zajistit přepravu do České republiky. Jeden ukrajinský dobrovolník to vyhlásil prostřednictvím megafonu. Bez tohoto člověka, který tam byl už 18 hodin, by organizace byla ještě v horším stavu.

Kolik tam bylo lidí?

V tu dobu tam nebyla hlava na hlavě. Lidé byli dost rozprostření, někteří byli na vlakové stanici v Přemyšli, jiní na přechodu. V té době byli na hranicích především ti, kteří tam přijeli svým autem, nebo na ně čekali příbuzní a známí, kteří je odvezli. Mnozí se navíc k hranicím ještě ani nestihli dostat. Nyní je situace daleko horší, jelikož je tam mnoho osob, které nemají vlastní dopravu a jsou zcela odkázané na pomoc.

Kolik lidí jste tedy vezli do České republiky?

Převezli jsme pouze matku s dcerou ze Lvova. Taxíkem se dostaly na okraj Lvova, dál je ale řidič odmítl odvézt. Poté musely jít 30 kilometrů pěšky a čekaly 18 hodin ve frontě na hraničním přechodu. Autobus se nám nepodařilo obsadit, protože na hranicích nebylo ještě moc lidí, byl teprve druhý den války a spousta lidí se nestihla k hranicím dostat. Kdybychom přijeli třeba o dva dny později, tak vezeme určitě více lidí.

Váš druhý autobus byl ale naplněn více.

To je pravda. Původně jsme měli jet za sebou, ale nakonec jsme se dohodli, že naše výprava pojede podle plánu do Polska a oni zkusí jet na Slovensko, konkrétně do Užhorodu. Druhá skupina byla úspěšnější, protože zajišťovala svoz od hranic do nejbližšího slovenského města. Do Česka se pak vracela s 15 Ukrajinci. Celkem jsme tedy z hranic do České republiky přivezli 17 lidí.

To je slušné číslo. Kde jste ženu s dcerou vysadili?

Shodou okolností jsme je vezli do Ostravy, což je mé rodné město. Čekal tam na ně manžel a otec, který v Česku už mnoho let pracuje. Bylo to velmi dojemné až srdceryvné setkání. Přestože Ukrajinky absolvovaly k hranicím strastiplnou cestu, měly jeden kufr a zbytek živobytí nechaly za sebou, působily obě velmi klidně a vyrovnaně. Byly opravdu silné.

Jak jste se s nimi dorozumívali?

Já umím rusky a díky častým návštěvám Ukrajiny také trochu ukrajinsky. Navíc jsme s sebou měli rodilého mluvčího. Jel s námi kamarád, který měl na hranici vyzvednout svou ženu. Ona je ale až z Charkova a do té doby se nestihla na hraniční přechod dostat. Povedlo se jí to až o čtyři dny později. Ale on se tam pro svou milou vrátil. Válka jim vlastně pomohla být zase spolu. Jsou manželé mnoho let, ale několik let byli kvůli práci odloučení. To samé platí pro ženu, kterou jsme přivezli do Ostravy. Díky válce se lidé, které rozdělila před lety práce, mohli setkat a budou spolu moci trávit více času. Snažím se na tom hledat alespoň něco pozitivního.

Jezdíváte na Ukrajinu každý rok. Čím vás země fascinuje?

Poprvé jsem tam byl v 17 letech s přáteli. Země mě natolik uchvátila, že se tam vracím každý rok. Je plná dobrodružství a baví mě zdejší anarchie. Pojí se s tím i můj zájem o dopravu. Nebudu se tajit tím, že jsem šotouš. A na Ukrajině je mnoho atraktivních vozidel a provozů, s nimiž je spojená ta anarchie. Mají tam třeba kolejový svršek v naprosto havarijním stavu. U nás by si běžný člověk ani nedovedl představit, že by po takových kolejích mohla ještě vůbec jezdit tramvaj.

Letos budete muset výlet ale nejspíš vynechat.

Letos to asi nevyjde. Měl jsem tam jet týden před začátkem semestru. Kolovaly informace, že boj začne až po olympiádě, tak jsem si myslel, že by to mohlo vyjít. Nakonec jsem ale nejel, protože jsem nastoupil do Dopravního podniku města Pardubic a jezdil jsem s autobusem. Navíc už by to bylo hodně riskantní a nebezpečné. Zpětně toho ale trochu lituju, cítil jsem, že to je poslední šance, kdy bych mohl zažít Ukrajinu takovou, jakou jsem ji vždycky znal.

Jaká teď Ukrajina podle vás bude?

Jsem si jistý, že nebude taková jako kdysi. Velmi ji ovlivní, že zemi opustilo několik milionů lidí a další ji ještě opustí. Jsou zničená města a infrastruktura a kdo ví, jaký tam bude politický režim.

Co rodiče říkali na to, že ve válce jedete na ukrajinské hranice?

Zvažoval jsem, jestli jim to vůbec říkat, protože jsem nechtěl, aby měli strach. Svědomí mi to ale nakonec nedovolilo a řekl jsem jim to. Čekal jsem reakce, ať nejezdím a podobně. Ale protože maminka má Ukrajinu také moc ráda, tak mou cestu zcela chápala a byla na mě hrdá.

Budete jezdit na Ukrajinu i nadále?

Hned jak to bude možné, pojedeme tam právě i s mamkou, pro kterou je to také srdcová záležitost. Už tam se mnou byla dvakrát. Shodli jsme se, že bychom tam chtěli jet pomáhat. Ať už odklízet trosky nebo pomáhat raněným a tak dále. Je to jeden z mých prvních plánů – jakmile válka skončí, pojedu tam.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Kam přijede, může slavit. Hned třikrát se Klára Šimánová radovala z cenného kovu na letošních Českých akademických hrách. Pak přišlo mistrovství republiky a vylepšený český rekord se štafetou.

Studentka Univerzity Pardubice přispěla nejvíc k medailové úrodě své školy. Ta byla největší od roku 2016. Při účasti pouhých 30 sportovců skončili pardubičtí na solidním 12. místě. „Byla to dobrá akce. Pro mě to bylo i hektické, protože jsem se vracela z dvoutýdenního soustředění v Bulharsku. Přijela jsem někdy o půlnoci a hned ráno jsem musela plavat. Mrzí mě, že jsem nestihla vidět jiné sporty, ale nebyl čas.“

Všestranná plavkyně

Akademickou mistryní ČR se Šimánová stala na trati 100 metrů motýlek. K tomu přidala stříbrnou medaili na 100 metrů znak a bronz získala v disciplíně 400 metrů kraul. „Motýlek a znak jsou mé nejoblíbenější styly. Plavu někdy od osmi let. Od čtrnácti jsem se začala věnovat motýlu. V poslední době se soustředím i na ten znak.“

Jak se vůbec k plavání dostala? „Mamka nás na něj dala se ségrou. Pamatuju si, že jsem s tím chtěla seknout. Vůbec mi to nešlo, nebavilo mě to. Pak přišly malé úspěchy, tak jsem u toho zůstala. Medaile mám dneska naházené ve skříni,“ směje se.

Do budoucna profi?

Klára Šimánová zatím zvládá kloubit plavání se školou. „Chodím do druhého ročníku na Fakultu ekonomicko-správní, obor Ekonomika a provoz podniku. Vzdělání je určitě důležité, protože u nás se prakticky nedá uživit jenom plaváním. Proto chci vystudovat, mít titul a plavání dělat pro zábavu. I tak bych chtěla plavat na úrovni. Třeba až profesionální.“

Udržet výkonnost je prý s postupujícím věkem těžší a těžší. „Jsem starší, už je mi 21 a už to cítím. Nesmím nic podcenit. Před závodem se poctivě protáhnu, rozcvičím. Trénuju na suchu i ve vodě. Hned ráno chodím do bazénu. Jsem tam i několikrát denně. Nejvíc kamarádů mám z plavání. Třeba s Bárou Seemanovou jsme byly mnohokrát na reprezentačním soustředění, na závodech, jsme dobré kámošky.“

Velký úspěch si připsala pardubická smíšená štafeta na mistrovství republiky. Kvarteto Čejka, Moc, Šimánová, Vavřinová zaplavalo v polohovém závodu na 4x100 metrů čas 3:59,48 a po roce asi o vteřinu vylepšilo svůj vlastní český rekord.

Rozhovor je svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice

Co to byla tzv. babicí praxe? Z jakého prostředí se rekrutovaly porodní báby? Z jakých rodin pocházely? Jakou kvalifikaci vyžadovala tzv. první ženská profese? 

Podívejte se na rozhovor

s paní prof. PhDr. Milenou Lenderovou, CSc., natočený pro díl Babičko, budu mít děťátko, který je součástí pořadu Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli od České Televize. Paní profesorka je autorkou kolektivní monografie Ženy s kufříkem a nadějí: porodní báby a asistentky v českých zemích od poloviny 19. do poloviny 20. století a rozpovídala se o radostech a strastech babické praxe v minulosti.  

„Každá ta bába měla svůj rajon, kam chodila zpravidla pěšky a ty rajony někdy byly docela rozsáhlé. Třeba tady na Pardubicku jsem měla deníčky porodní báby z Choltic a ta nejdál chodila asi sedm kilometrů. Sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpátky a jen ty zámožné rodiny pro ni mohly poslat nějaký povoz. Většinou chodila pěšky, teď si ještě představme, že byla zima, tehdy zimy byly skutečně solidní a jaké byly možnosti teplého oblečení. V podstatě žádné, maximálně mohla mít nějaké vysoké kožené boty, ale jinak měla sukni, punčochy, nějaký vlňák, žádné prošívané bundy, kožich porodní bába neměla, takže to skutečně byla profese, která vyžadovala značnou fyzičku.“

Nacházela se v minulosti vaší rodiny porodní bába?

Podívejte se do rozsáhlé Databáze porodních babiček, která obsahuje jména zhruba tisícovky porodních babiček praktikujících v českých zemích přibližně od konce 18. do poloviny 20. století. Databáze mohla vzniknout díky podpoře Grantové agentury České republiky prostřednictvím realizace grantového projektu č. 17-14082S Porodní báby: profesionalizace, institucionalizace a výkon historicky prvního ženského kvalifikovaného povolání v průběhu dvou staletí, 1804-1948. 

Univerzita Pardubice se podílela na premiérovém pracovním setkání vlády a kolegia Evropské komise v první den českého předsednictví v Radě EU. Jednání se uskutečnilo v pátek
1. července v Litomyšli, kde sídlí Fakulta restaurování, jejíž prostory i technika byly během reprezentativní akce využity. Části programu se zúčastnil také rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

„Je nám ctí, že naše univerzita může poskytnout část moderního zázemí u příležitosti tohoto vrcholného setkání, kterého se zúčastní i předsedkyně Evropské komise paní Ursula von der Leyen. České předsednictví vnímáme jako příležitost navázat nové spolupráce a pomoci řešit aktuální problémy Evropy, které jsme už 18 let součástí,“ uvedl před jednáním prof. Libor Čapek, rektor Univerzity Pardubice.

Rektor univerzity se na pozvání vlády zúčastnil podvečerního a večerního programu akce. Jeho součástí byl Koncert pro Evropu v podání České filharmonie ale také např. vernisáž výstavy fotografií u příležitosti výročí 18 let České republiky v Evropské unii s názvem Dospěli jsme v EU. Tu v Klášterních zahradách zahájil ministr pro evropské záležitosti ČR a bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

počítejte, prosím, s omezením provozu menzy v období červenec - září 2022 a v některých případech i s nutností objednávky jídla předem, bližší infomace naleznete zde.

Děkuji za pochopeni

Jan Brothánek

Kokosy, palmy a prosluněná pláž. Student Fakulty ekonomicko-správní Enrique Lysoněk se vydal do ráje na Zemi jako soutěžící reality show Survivor. V týmu Azua bojoval na pustém ostrově o přežití. Měsíc vydržel s minimem jídla i věcí na okraji džungle. Útěchou za předčasné vypadnutí bylo, že se stihl vrátit na první den semestru.

Jaké bylo první jídlo, které jste si dal po návratu do Česka?

Byl to McDonald’s. Fakt jsem se na něj těšil a bylo to to první, co jsem si chtěl dát. První cesta, jakmile jsem přijel do Pardubic, vedla na hamburger u nádraží (smích).

Někteří diváci namítali, že jste si žili v „luxusu“. Zahlédli, že jste měli třeba čaj.

Každého, kdo tohle řekne, bych tam nejraději vzal. Jestli je pro někoho luxus mít každý den ke snídani kokos, klidně mu ho dopřeju. Kokos ke snídani, kokos k obědu, kokos k večeři. Je pravda, že červený kmen Mao měl čaj, protože si ho vyvařoval z nějakých bobulí. My jsme bobule měli také, ale byly nezralé. Luxus to tedy rozhodně nebyl.

Co vám z luxusu, na který jste zvyklý doma, nejvíce chybělo?

Největší diskomfort pro mě bylo jídlo a spánek na tvrdém. Doteď nemůžu spát v posteli a bolí mě záda. Postupně si zvykám a spím střídavě na zemi a na matraci. Opravdu luxusní bylo počasí. Sluníčko neustále svítilo, jen občas zapršelo, jinak bylo pořád teplo. Ale to je tak vše.

Už jsme mluvili o kokosu, ale co dalšího jste jedli?

Měli jsme rýži. Dostávali jsme kilo pro celý tým na týden, takže jsme si tak třikrát za týden dopřáli lžičku a půl neuvařené rýže na osobu. Bylo to hrozně málo. Když jsme měli štěstí, vyhráli jsme brambory nebo fazole a dělali si třeba polévky. Na začátku jsme také dostali lžíce, vidličky, hrníčky a hrnec. V první soutěži jsme navíc vyhráli sekeru, kladivo, pilu a provaz, což se nám hodilo.

Jak jste na ostrově prováděli osobní hygienu?

Zuby jsme si čistili třeba vodou s popelem. Já jsem to teda zkusil jednou a rozedřel jsem si hned dáseň, takže jsem to pak už nedělal. Zuby jsem si 24 dní nečistil. Protože jsme neměli jídlo, tak to nebylo ani tolik potřeba. A místo sprchy jsme měli oceán. I vlasy jsme si myli slanou vodou, díky čemuž jsme je měli úplně tuhé.

Mohl byste popsat, jak probíhal běžný den?

Netuším, v kolik hodin jsme vstávali. Neměli jsme absolutně ponětí o čase a nedokázali jsme ho odhadnout ani ze slunce. Většinou jsem se ale budil za svítání, kdy jiní soutěžící už byli u ohně a sušili třeba věci. Ke každé snídani jsme si rozdělali kokos. Pak jsme udělali věci, které byly potřeba, jako bylo nošení dřeva. Na začátku jsme hromadně stavěli přístřešek nebo se řeklo, že jdeme na kokosy. Sbírali jsme je na pláži a nosili jich okolo deseti. Občas jsme chodili na ryby, ale brzy jsme to zavrhli, protože jsme většinou nebyli úspěšní.

A co jste dělali odpoledne?

Později jsme především odpočívali. Lukáš vyrobil ze dřeva šachy, čímž jsme si zkracovali chvíle. Do toho jsme se účastnili soutěží. Když jsme v nich získali nějakou odměnu, tak jsme po návratu z vyhraných surovin vařili. Nebo jsme se šli vykoupat do moře, smýt tu prohru a zchladit se. Večer jsme se chodili koukat na západ slunce. Sedávali jsme na pláži na lavičce, kterou opět vyrobil Lukáš. Měli jsme tam krásný výhled, na který budu vzpomínat do konce života. Později jsme spolu trávili čas u ohně, občas jsme zpívali. V noci jsem často spal pod širým nebem, protože jsme se pod přístřeškem nemohli všichni poskládat. Někteří se během noci budili a chodili pravidelně přikládat do ohně.

Proč jste se do soutěže vlastně přihlásil?

Když jsem byl mladší, dávali ji v televizi a já na ni každý večer koukal. Bavili jsme se o tom ve škole a hrozně to prožívali. Když vysílali Robinsonův ostrov (podobná reality show – pozn. red.), bylo to to samé. Už v té době jsem si přál, aby to bylo i u nás. V době, kdy Robinsonův ostrov přišel do Česka, mi bylo 17 let, takže jsem se nemohl přihlásit. A při covidu mě ani nenapadlo, že by to mohlo vyjít. Jednou jsem si ale projížděl TikTok, kde jsem zahlédl reklamu na Survivor Česko & Slovensko. Ani vteřinu jsem nezaváhal. Hned jsem klikl a přihlásil se. Další den jsem natočil motivační video a odeslal ho.

Začátek show byl kvůli pandemii posunutý. Co se dělo?

Přesně tak, bylo to kvůli tomu, že jsme měli covid. Netušíme, kde jsme ho chytli, všichni jsme byli před odjezdem testovaní, přesto se tam nákaza dostala. Hodně z nás bylo nakonec pozitivních a já byl jeden z nich. Po celou dobu jsme byli v izolaci zavření na hotelovém pokoji.

Připravoval jste se na soutěž fyzicky i psychicky?

Od začátku jsem věděl, do čeho jdu. Věděl jsem, že tam budu mít velký hlad. Dva měsíce před soutěží jsem daleko více jedl a podařilo se mi trochu přibrat. Na ostrově jsem ale ztratil mnohem víc kil, než jsem nabral před odjezdem. Snažil jsem se na hlad nemyslet a neříkat sám sobě, že hlad mám. Psychicky je to spíše o soužití s neznámými lidmi. Byla potřeba velká dávka tolerance.

Šel jste do soutěže s nějakou taktikou?

Nějaké plány jsem měl, ale šel jsem tam s tím, že se může stát cokoli. Od začátku jsem věděl, že hra je o aliancích. Mít alianci byl jeden z úkolů, který jsem si dal. Nečekal jsem, že to půjde tak rychle, že se najde tolik lidí, s nimiž bych měl podobný názor. Takže taktika byla asi jen udržet se co nejdéle, a také hrát čistě. I když bylo jasné, že se ve hře lže a taktizuje. Taktizoval jsem, ale nezalhal jsem ani jednou. Ta hra je také o zradě, ale to já neumím. Myslel jsem si, že když byl Survivor můj sen, tak se tam v tomto směru změním, ale nedokázal jsem to. A možná proto jsem tady.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi českou a americkou verzí Survivora?

Kdybych měl porovnat herní systém, tak obrovsky rozdílné jsou duely, v nichž se rozhoduje, který ze dvou navržených hráčů ostrov opustí. Lidé to nemají rádi. Já jsem v duelu sice také vypadl, ale přesto jsem jejich zastáncem. Kompletně dokážou změnit hru a zamíchat kartami. Doufám, že se duely objeví i v amerických verzích. Diváci zkritizovali i to, že jsme měli na spaní deky. V Robinsonově ostrově měli účastníci zase více kusů oblečení, takže mohli spát v něm. My měli méně oblečení a místo něho deku.

Říká se, že Survivor je takový katalyzátor vztahů.

Na pustém ostrově se lidé poznají velmi rychle. Na začátku se baví každý s každým, ale pak se některé vztahy prohlubují a některé zase uvadají. V této hře prostě nejde být zadobře s každým.

Jaký byl návrat k sociálním sítím?

Byl to pro mě šok, v dobrém i špatném. Valila se na mě velká kritika a nenávist. Snažím se nebrat si k srdci komentáře, kterých mám pod fotkou třeba 400. Jen malá část se většinou týká mě, ve zbytku se lidé hádají mezi sebou. Občas někdo kritizuje můj vzhled, což mi přijde úplně mimo. Ale v soukromých zprávách dostávám hodně podpory a konstruktivní kritiky, jak jsem to měl udělat líp a podobně. Za to jsem vděčný a také jsem rád, že mi narostl počet fanoušků.

Koukal jste se zpětně na odvysílané díly?

Jen na některé. Mrzí mě, že mi vystřihli moji častou větu, že je to Survivor a člověk nikdy neví, co se na ostrově stane. Rozumím tomu, že střih je udělaný tak, aby bavil diváky. Když jsem se díval od 10. dílu dál, přišlo mi to dobré a nic mi v tom nechybělo. Ale pro každého je zásadní něco jiného. Pro mě to byly hry, ale chápu, že lidé chtěli třeba víc vidět, jak na ostrově žijeme.

Když jste byl na ostrově, probíhalo tady zrovna zkouškové. Jak jste si to zařídil?

Poslal jsem paní proděkance sáhodlouhý email, kde jsem se snažil vše vysvětlit. Vlastně jsem jí napsal, že někam pojedu, nevím kam, nevím, kdy budu odjíždět a ani kdy se vrátím, ale že potřebuju odložit zkouškové období. Podle mě si musela myslet, že jsem blázen, protože soutěž neznala. Ale vyšla mi maximálně vstříc a poradila mi, co si mám zařídit. Měl jsem tedy odložené zkouškové období a potenciálně i začátek letního semestru. Nakonec jsem se ale vrátil přesně na první den semestru. Nyní toho mám hodně, ale doteď jsem si užíval a plnil si sen, takže je potřeba zabrat.

Co vám dal Survivor do života?

Určitě nový pohled na lidi a svět okolo. Bylo tam 11 lidí, které jsem vůbec neznal, a najednou jsem s nimi měl žít. Dal mi i toleranci, která tam byla hodně potřeba. Také jsem získal zkušenost s natáčením a účastí v takto obrovském projektu. Když se teď řekne Survivor, vybavím si hlad, soutěže, soužití s lidmi, aliance a podobně. Už vždycky budu vědět, že hlad se dá vydržet. Je totiž jen v hlavě.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Byl čtvrtek 24. února. Probudili se do dne, který měl být jako každý jiný. Studentský. Čekaly je přednášky, semináře a milá setkání s přáteli v kampusu. To ráno se ale probudili do války. Do války, kterou si nepřejí. Desítky ukrajinských studentů, ale také těch ruských, se společně s českými shodují na jednom. Není to válka mezi Rusy a Ukrajinci. Je to válka Vladimíra Putina. Studenti UPCE se ohlédli za dnem, v němž jejich země vstoupily do války.

O zahájení ruské invaze na Ukrajinu se většina studentů dozvěděla hned ráno, jakmile vzala do ruky telefon. „Najednou mi přišlo velké množství SMS zpráv. Maminka mi napsala, že začala válka,“ popsala prvotní šok Viktoriia Safonenko, studentka Fakulty ekonomicko-správní. Další studenti dostávali zprávy s konkrétním popisem toho, co se v jejich rodné zemi děje. Příbuzní jim psali, že ruská armáda bombarduje Kyjev a Charkov. „Už to začalo!!! Nespíme od pěti od rána. Jsou slyšet výbuchy,“ četla děsivou zprávu od rodiny z Kyjeva Alona Podzega, která dokončuje studium na stejné fakultě a pro Univerzitu Pardubice také pracuje.

„V únoru všichni říkali, že možná přijde válka. Já tomu ale nevěřila. Žijeme v 21. století, nerozumím tomu, že se tyhle věci mohou v této době dít,“ nechápe Ukrajinka studující na Fakultě filozofické Daria Smirnova, která má špatné vzpomínky už na konflikt v roce 2014. „Do školy přišli vojáci se samopaly a říkali, že máme jít domů. Běžela jsem naproti babičce, plakala jsem a volala na ni, že je válka. Přestěhovali jsme se kvůli tomu z Luhanska do Oděsy. A je to tu zase. Nenapadlo mě, že za 20 let svého života zažiju hned dvě války,“ povzdechla si. Přesto se čtvrtek 24. února 2022 zapsal do historie Ukrajiny i celé Evropy černým písmem.

Život na Univerzitě Pardubice jako by se na chvíli zastavil. Přednášky šly pro dotčené studenty ten den stranou, studium přehlušila válka. Motivaci sbírat nové znalosti vystřídal smutek, strach a hněv. „I kdybych šel na přednášku, vůbec bych se nesoustředil. Pořád jsem myslel na to, jestli je moje rodina v pořádku,“ svěřil se student Dopravní fakulty Jana Pernera Roman Pokhodoshchuk, který v sobě sváděl velmi těžký boj. Ještě ve čtvrtek se chtěl sbalit a jet domů, aby se zapojil do bojů a bránil svou zem. Rodina se ho ale snažila přesvědčit, aby nejezdil. „Mám zůstat v Česku, abych tu mohl pomoci ostatním Ukrajincům, kteří se rozhodnou přijet,“ dodal mladý muž s tím, že mnoho jeho spolužáků muselo o pár dní později narukovat. Domů se chtěli rozjet téměř všichni. „Každý den je pro mě hodně těžký, chtěla bych být s rodinou, velmi se o ni bojím,“ přitakala Viktoriia s tím, že její tatínek je připravený Ukrajinu bránit. „Doma si vyrábí Molotovovy koktejly, aby ochránil naši rodinu a naše město,“ dodala. Někteří však ani nevěděli, zda se mají kam vrátit a co s jejich domovem je. „Když se dívám na fotky zničeného Kyjeva, mého města, bolí mě srdce. Absolutně netuším, v jakém stavu může být náš dům,“ popisovala své emoce studentka Fakulty ekonomicko-správní Liza Ryzhuk.

Někteří se měli se svými příbuznými v březnu vidět, plánovaná setkání ale najednou byla nemyslitelná. Rodiny od sebe zůstaly odtržené. „Víkend po začátku okupace jsem měla být doma. Měla jsem jíst babiččiny vareniki a probírat s rodiči, co je nového. Bohužel se to nestalo,“ posteskla si Alona. Daria zase chtěla své narozeniny oslavit se svou rodinou, která za ní plánovala přijet do Pardubic. „Chtěla jsem to oslavit s maminkou, tatínkem, babičkou, dědečkem i sourozenci. To už se ale nestane,“ řekla  začátkem března Daria.

Válka na Ukrajině začala mít ale také velký dopad na finance studentů. Rodiče už jim nemohli posílat peněžní podporu jako doposud. A tak se pro ně život v Pardubicích stal o něco složitějším. Velmi narychlo tak studenti začali hledat další brigády, aby se zvládli uživit. „Musím chodit do práce a vydělat nějaké peníze, abych se stala finančně nezávislá a mohla poslat nějaké peníze i rodině. Chodím na brigády, ale výdělek je kvůli daním jen omezený. Navíc pro mě musí být primární studium – to je důvod, proč jsem tu. Takže jsem děkana požádala o mimořádné stipendium,“ svěřila se Daria.

Mimořádné stipendium je jednou z několika forem pomoci, kterou Univerzita Pardubice svým studentům z Ukrajiny nabídla. Vedení univerzity odsoudilo bezprecedentní ruskou invazi, která nevykazuje žádnou úctu k principům demokracie a základním hodnotám Evropské unie ve 21. století, a krátce po začátku války nabídlo mimořádné stipendium studentům v tíživé situaci a vychází vstříc i těm, kteří mají problémy splnit kvůli válečnému konfliktu povinnosti spojené se studiem. Hned ve čtvrtek také začaly po celém kampusu vlát ukrajinské vlajky, které mají vyjádřit alespoň symbolickou podporu a nesouhlas s válkou. Do žluté a modré se zbarvilo dokonce i univerzitní logo.

Pomoc se týká všech studentů zasažených válkou, takže i těch ruských. Studenti, kteří do Čech přijeli studovat z Ruska, se také potýkají s finančními problémy. Navíc není jisté, zda nebudou muset studium ukončit předčasně a vrátit se do své země, protože nedostanou víza. „Kvůli Putinově válce mi rodiče nemohou poslat peníze, a bojím se, že mi neprodlouží víza a nebudu moci dostudovat. Já ale do Ruska zpátky nechci. Není to ale nic proti tomu, co prožívají lidé na Ukrajině, Ukrajinci jsou pro mě jako bratři a nyní jsou pod palbou. S tím se nikdy nesmířím,“ prohlásil student Fakulty ekonomicko-správní Ivan Knyshov. S válkou nesouhlasí on ani jeho rodina, která proti Putinovi aktivně vystupuje. Jeho otec byl dokonce vězněn za to, že bojoval proti politickému režimu v Rusku. „Demokracie a svoboda v Rusku prostě neexistují, jednotlivá slova jsou používaná, ale vláda je chápe naprosto jinak. Proto mě rodiče poslali do Česka – abych vyrůstal v demokratickém a svobodném státě,“ popsal Ivan, který stojí za svými ukrajinskými spolužáky. Zatímco ti ruští své ukrajinské spolužáky podporují, ti ukrajinští vědí, že jejich vrstevníci válku nezačali. Vznikla tu dokonce rusko-ukrajinská přátelství, která přetrvávají i v této době – ani zbraně, ani válka tyto vazby nezpřetrhá. „Mám tu ruskou kamarádku. Vím, že ona za válku nemůže a nevybrala si ji. Kamarádíme se stále, mám ji ráda,“ řekla Liza.

Láska vs. válka

Někteří ruští a ukrajinští studenti dokonce vytvořili páry. Také láska odolává válce. Partneři se účastnili demonstrací v Praze a stojí jeden za druhým. Například Ukrajinec Oleksandr Korolov z Fakulty ekonomicko-správní v Česku našel osudovou lásku, když se seznámil s Ruskou Marií, která studuje Fakultu chemicko-technologickou. „Válka nás nerozdělí. Kdyby nebyla se mnou, asi bych tuhle situaci ani nezvládl. Nevadí mi, že je z Ruska. Válku a Putina nepodporuje,“ vysvětlil Saša. Jeho přítelkyně s válkou nesouhlasí a její rodiče jsou na ni za to pyšní, také oni válku nechtějí. Ani oni ale nemohou své dceři kvůli opatřením ruské vlády dále posílat peníze. Saša tak se svou přítelkyní jeden celý den strávil obíháním bankomatů po celých Pardubicích, ze kterých se snažili vybrat co nejvíce peněz, protože věděli, že její karty brzy přestanou fungovat.

Studenti obou skupin nacházejí alespoň malou útěchu v podpoře, která se jim dostává ze strany České republiky a jejích občanů. „Je pro nás velmi důležité vědět, že v tom nejsme sami,“ doplnila Viktoriia. Na Univerzitě Pardubice vzniklo mnoho iniciativ, které dávají podporu Ukrajině. Fakulty vyhlašovaly sbírky materiálu, který poté poslaly uprchlíkům, ukrajinským vojákům a rodinám odstřiženým od základních potřeb. Na Hudebním benefičním večeru pro Ukrajinu zase studenti vybírali peníze na podporu ukrajinských lidí. A Katedra tělovýchovy a sportu uspořádala Jógu pro Ukrajinu, na níž se platilo dobrovolné vstupné, které putovalo na pomoc ukrajinským občanům. Celou jednu budovu kampusu, v níž dřív sídlily koleje, navíc Univerzita Pardubice nabídla jako možné ubytování pro stovky lidí prchající před válkou. Univerzita Pardubice také přijímá další ukrajinské studenty, kterým válka vzala možnost studovat na svých univerzitách.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.