V příloze naleznete přijatá usnesení 166. zasedání Pléna České konference rektorů.

166. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 3. června 2022 v péči Vysoké školy ekonomické v Praze.

Analytický chemik se specializací na průmyslovou toxikologii, který píše beletrii a rád popularizuje vědu. Miloslav Pouzar z Fakulty chemicko-technologické mluví o jedech i ochraně přírody.

Jde skutečně vyrobit bombu z deseti gramů máku, jak píšete ve své knize Kalich hořkosti?

Existuje knížka Sometimes you win, sometimes you learn – Občas vyhraješ, občas se poučíš. Tohle byl přesně ten případ, na kterém jsem se během své diplomové práce poučil. A poučilo se asi i dost dalších lidí. Při mikrovlnném rozkladu máku jsem totiž dokázal zlikvidovat laboratoř České zemědělské a potravinářské inspekce.

Proč mák vybuchl?

Mák obsahuje tuky a smyslem práce bylo připravit vzorky rostlinného materiálu pro chemickou analýzu. To se dělá tak, že se materiál rozpouští v poměrně drastických chemikáliích, v tomto případě v kyselině dusičné a peroxidu vodíku. Došlo k chemické reakci, kde vznikly patrně třaskavé peroxidy.

Vzal jste si ponaučení?

Ano. Uvědomil jsem si mimo jiné, že v kritické situaci je potřeba kolem sebe mít dobré lidi, kteří vás v tom nenechají. Jako můj tehdejší vedoucí z České zemědělské a potravinářské inspekce. Přístroj ve svém volném čase opravil a pomohl mi diplomku dokončit. Druhá věc byla kariérně důležitá: v době, kdy jsem dělal experiment, jsem vůbec neuvažoval jako chemik. Chtěl jsem mít hezký graf a přemýšlel jsem jako statistik. Příroda mě přesvědčila, že to takhle nejde.

Je tedy chemie nebezpečná?

Pokud ji děláte s vědomím, že děláte chemii, nebezpečná není.

Jste vášnivým čtenářem detektivek. Návody, jak se někoho zbavit, dávat nebudeme, ale… Existuje dokonalá vražda jedem, který by těžko někdo odhalil?

Forenzní toxikolog by vám asi řekl více. Já učím obecnou toxikologii a zabývám se průmyslovou toxikologií. Tuto otázku neslyším poprvé, ale ona má v sobě rozpor. Kdyby to bylo nezjistitelné, nevím to ani já. Ale s rozvojem analytické chemie muselo travičů hodně ubýt.

Máte nějaký příběh z historie?

Například belgický hrabě Hippolite Visart de Bocarmé z poloviny 19. století se pokusil svého švagra otrávit nikotinem. V jedné učebnici toxikologie se dočetl, že nesmí používat anorganické jedy, ale organické, které nebude nikdo schopný odhalit. Takže si myslel, že připravil dokonalou vraždu. Jenže informace v učebnici byly zastaralé. Věda kráčela dál a do průběhu soudního řízení zasáhl tehdy neznámý student chemie Jean Servais Stas, který objevil způsob, jak stanovit ve tkáních zbytky nikotinu. Spoléhání na zastaralé informace se tedy hraběti Bocarmé stalo osudným.

Vědci také řešili, co musel vypít Sokrates. Byl to bolehlav? Zjistilo se to?

V tomto případě máme k dispozici pouze nepřímé důkazy. Nemáme tělo, ze kterého bychom mohli odebrat vzorky. Soudit na základě symptomů a popisů popsaných v historických textech je poměrně složité. Ten, kdo popisoval Sokratovu smrt, si Sokrata zřejmě vážil a některé klinické příznaky, které jsou nepříjemné, v textu ani nepopsal. Vždycky tedy existuje nějaká míra pravděpodobnosti, ale nemůžeme nic říci s jistotou.

Učíte toxikologii. Jak jste se k ní dostal?

Dostal jsem nabídku, která mi přišla jako zajímavá výzva. Často bývám postavený do situace „Nechceš to zkusit?“ První roky byly náročné, protože mi chybělo období zaškolení. Byl jsem hozený do vody a musel jsem plavat. Tím, že mi nikdo nepředal zažité postupy ve výuce, jsem ale mohl zvolit netradiční přístup. Dal jsem předmětu jinou náplň.

Jakou?

Studenti musí propojovat poznatky z jiných oborů.

Přírodní látky mohou zabíjet. Ale je v tom také rozpor. To, co je přírodní, je lepší?

Na jedné toxikologické konferenci jsem viděl úžasnou přednášku švýcarského psychologa Michaela Siegrista. Překlad jejího názvu do češtiny by zněl: Přírodní je fajn, syntetické fuj. Ukazoval v ní na určitých věcech, jak se lidé ve vztahu k chemickým látkám chovají hodně iracionálně. Že všechno přírodní považují za zdravé a prospěšné, ale co vyrobil člověk, považují za nebezpečné. Z hlediska toxikologie tohle nedává žádný smysl.

Jak to myslíte?

Když porovnáme postoj odborníků, kteří se zabývají riziky chemických látek, s laickým postojem, najdeme skutečně největší rozpor ohledně vnímání nebezpečnosti právě u látek přírodního původu. Původ látek nám z pohledu toxických účinků nedává žádnou užitečnou informaci. Pokud bych měl zařadit látky do nějakého žebříčku zohledňujícího toxicitu, na vrcholu budou přírodní látky, jako je například botulotoxin.

A co když je výrobek označený eko?

To je také velmi zajímavé. Že se dobře rozkládá v životním prostředí, neznamená, že nemůže mít nějaká zdravotní rizika.

Věnoval jste se tématu glyfosátu, herbicidu, který hubí plevel.

Rád o něm přednáším. Je to učebnicový příklad zkresleného postoje tím škatulkováním na „dobrý“ a „špatný“. Glyfosát je herbicid, kolem jehož toxikologie je hodně nejasností. Někteří by ho chtěli zakázat, protože může způsobit rakovinu. Ale výzkum karcinogeneze není podle mě udělaný dobrým způsobem. Proto není jednoduché odpovědět, jestli je opravdu karcinogenní. V některých ohledech nemáme dost informací.

Dal byste si ho na zahrádku?

Na svou malou zahrádku bych ho nepoužil, plevel vytrhnu. Velké zemědělské technologie glyfosát využívají k ochraně přírody. Zní to asi kontroverzně, ale jeho využití je součástí tzv. půdyochranných technologií, které dokážou bránit erozi půdy. Rozumné používání glyfosátu nese jasné benefity.

Musíme mít jistotu, že benefity převažují?

Ano. Musíme si být jisti, že nám použití látky přináší víc benefitů než problémů. Stává se, že se nějaká látka přestane používat a je nahrazena alternativou, o jejích účincích toho mnoho nevíme. Předpokládáme, že nové je lepší než staré, jaksi z principu. Jenže u každé chemické látky musíme očekávat nějaké vedlejší účinky, stejně jako jsou u léků.

Když jste u těch léků. Napadá mě šílená kauza s lékem thalidomidem z 50. let 20. století.

Thalidomid bylo léčivo, které mělo sedativní účinky. Používalo se i jako hypnotikum. Lékaři jej předepisovali zejména v Německu ženám proti ranním těhotenským nevolnostem. Jeho účinky byly ale fatální, protože se u několika desítek tisíc dětí nevyvíjely končetiny. Měly závažná postižení, různé deformace a znetvoření, byly bez rukou a bez nohou…

Proč léčivo přišlo na farmaceutický trh?

Měla to být alternativa návykového barbiturátu. Snaha vyhnout se jednomu nebezpečí vedla k podcenění jiného. Thalidomid poškozuje plod, jelikož zabraňuje rozvoji cév – angiogenezi. To se ukázalo jako funkční v případě léčby některých typů nádorů. Tím chci říct, že i taková látka může při určitém typu použití přinášet benefity.

Jak jste se dostal k chemii?

V životě člověka existují klíčoví lidé. Na základní škole jsem potkal velmi špičkového a nadšeného učitele chemie a přírodopisu Luboše Musílka. Byl tou pochodní, která dokáže druhé zapalovat. Pobízel nás do různého experimentování. Málem jsem ho připravil o život, když mi vybuchl sodík. Měl jsem s chemií dramatické začátky už v sedmé třídě. Přesto jsem byl rozhodnutý studovat chemii.

Tatínek mi sehnal propagační prospekty středních škol zaměřených na tento obor. Na letáku Střední průmyslové školy potravinářské technologie byla hezčí děvčata, proto jsem tam šel (smích). Byli zde ale velmi dobří učitelé na analytickou a fyzikální chemii. Tady jsem získal silný vztah k analytické chemii díky inženýrce Novotné.

Takže cesta vedla na vysokou školu?

Jsem z generace, která měla po střední škole jasno, že ji čeká vojna, nebo vysoká. Jako antimilitarista jsem byl nadšený myšlenkou jít na vysokou školu. Někteří odcházeli do Prahy, ale já jsem byl tenkrát velmi aktivní v místním hnutí Brontosaurus. Zůstal jsem v Pardubicích, kde řada mých kamarádů studovala na Vysoké škole chemicko-technologické.

Není to zvláštní spojení ochrana životního prostředí a chemie?

Není. Už v 90. letech, kdy jsem začínal v hnutí Brontosaurus, bylo jasné, že chemický průmysl je zodpovědný za celou řadu škod na životním prostředí. A mně vždycky přišlo logické, že škody se musí napravovat tam, kde vznikají. Ale nenapraví je někdo, kdo bude vést dlouhé debaty o tom, že je třeba chránit životní prostředí. Bude to ten, kdo bude rozumět technologiím, bude schopný toxické látky likvidovat nebo vymýšlet postupy, které k produkci toxických látek nepovedou.

Ochranu přírody jsem vždycky považoval za technicistní záležitost a nikdy mě nenapadlo, že v tom existuje nějaký rozpor. Ano, je dobré přesvědčit společnost, že musíme životní prostředí chránit, což je doména humanitně zaměřených oborů. Ale jak to budeme dělat, to musí řešit technické obory. Přijde mi naprosto přirozené, že jsou katedry ochrany životního prostředí na chemických nebo technických školách. To je ta cesta, jak se dají věci zlepšovat.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Mám dva životní úspěchy. Jeden se jmenuje Baruška a druhý Jaromír. Moje děti. Ale profesní… Je to zpětná vazba od absolventů. Když vám po ukončení studia řeknou: „Bylo to dobrý, stálo to za to.“ To není málo. Když vedete magisterského nebo doktorského studenta, tráví s vámi poměrně klíčový okamžik ve svém životě. Je to velký závazek, nepokazit mu to. Má jen jednu možnost a vybral si zrovna vás.

prof. Ing. Miloslav Pouzar, Ph.D.
(1973)

Analytický chemik, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog, který se zaměřuje na toxikologii, environmentální toxikologii a ochranu životního prostředí. Vystudoval v Pardubicích a dnes působí na Ústavu environmentálního a chemického inženýrství Fakulty chemicko-technologické, Oddělení ochrany životního prostředí. Je autorem odborných, ale také populárně-vědeckých publikací a povídek ze svého oboru.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Poslechněte si rozhovor s prof. Miloslavem Pouzarem v našem podcastovém studium UPCE On Air. 

O historii Ruska s historikem Zbyňkem Vydrou z Fakulty filozofické.

Jaká doba nejvíce ovlivnila vývoj Ruska?

Z mého pohledu jsou to 60. léta 19. století. Bylo zrušeno nevolnictví a nastaly reformy, které měly Rusko udělat konkurenceschopnější vůči vyspělým evropským státům. Car se sice snažil zemi modernizovat, ale stále zachovával autokratické řízení a chtěl mít reformní proces pod kontrolou. V tomto vidím paralely k současnému Rusku. Také se mluví o modernizaci, ale už ne o liberální demokracii, jak ji chápeme na Západě. V dějinách Ruska sehráli zásadní roli také Lenin a Stalin. Bez Lenina by nevznikl Sovětský svaz. Stalin na něj navázal a transformoval Rusko z agrární země v průmyslovou velmoc, avšak za cenu obrovských obětí. To bylo ale v bolševickém hodnotovém systému v pořádku. Stalin k tomu přistupoval pragmaticky – země se musí modernizovat, smrt milionů lidí je vedlejší. Podařilo se mu vyhrát druhou světovou válku, čímž posílil pozici Sovětského svazu, který se stal jednou ze dvou supervelmocí. To je Stalinovo dědictví, které má i dnes v Rusku mnoho obdivovatelů. Obraz Stalina se navíc v současné ruské propagandě stal černobílým. Záměrně se opomíjí zločiny proti vlastnímu obyvatelstvu, hladomor, masové čistky a zdůrazňují se jen úspěchy jako vítězství v druhé světové válce, budování průmyslu a podobně.

Jak byste popsal dnešní Rusko a Vladimíra Putina?

Dnešní Rusko psychologicky trpí tím, že už není v postavení supervelmoci, jako tomu bylo v éře Sovětského svazu. Snaží se to nějakým způsobem zvrátit a vykompenzovat. Zatím se mu to moc nedaří. Do hlavy Putinovi nevidí asi nikdo. Prezidentem je s přestávkami 20 let, takže je klíčovou postavou, která ztělesňuje novou éru Ruska. Legitimní je otázka: Co bude po Putinovi? Kolem něj se zatím neobjevuje žádná jiná výrazná figura, která by ho mohla zastoupit. Ale i Putin se v Kremlu objevil jako relativně málo známá postava. Rychle si získal popularitu Rusů, a to i díky kontrastu s prezidentem Jelcinem, jehož éra byla chaotická, zkorumpovaná a plná skandálů. Putin se jevil jako mladý, perspektivní politik, který neodpovídá stereotypu Rusa. Nepije, je to sportovec a pro řadu žen idol. S tím pracuje propaganda i nyní. Dvacet let buduje kult silného prezidenta, který se o Rusy dokáže postarat, vyřeší úplně všechno a současně není zkorumpovaný. Je to iluze, k níž se řada Rusů ráda upnula.

Proč je Ukrajina pro Rusko důležitá?

Polovina Ukrajiny byla součástí ruského impéria od 17. století a zbytek Rusko získalo v 18. století. Téměř celé teritorium dnešní Ukrajiny bylo jeho součástí staletí. Ruské elity odmítaly velmi dlouho uznat existenci nezávislého ukrajinského národa. Celé 19. století byla ukrajinština potlačována a ruští carové a ministři tvrdili, že ukrajinský národ neexistuje, že je to pouze větev ruského etnika. V rámci Sovětského svazu byla Ukrajina svazovou republikou. Nikdo nepředpokládal, že by jednou mohla být nezávislá. Stejně tak nikdo, až do roku 1990, ani vážně neuvažoval o rozpadu SSSR. Ukrajina byla vždy brána jako integrální součást Ruska. Koneckonců ruská identita vyrůstá z území Ukrajiny. Rusko se odkazuje na Kyjevskou Rus jako na svůj historický základ. I proto Rusko chce minimálně udržet Ukrajinu v ruské sféře vlivu. Existuje však celá řada obyčejných Rusů, kteří se smířili s tím, že Ukrajina je nezávislým samostatným státem, berou ji jako souseda a nevidí v tom problém.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. Rozhovor byl pořízen v únoru 2022.

V příspěvku se podíváme do Pardubic. Zdejší univerzita realizuje projekt, jehož smyslem je připravit takové vysokoškolsky vzdělané odborníky se znalostmi a praktickými dovednostmi pro chemický průmysl, jaké si žádá trh práce. Univerzita Pardubice tak chce dosáhnout zkvalitnění výuky, při které mohou studenti využívat nejnovější technologické zázemí využívané i v praxi. Více o projektu pohovoří prof. Libor Čapek, řešitel projektu (v době vydání NoVVVinek už také rektor Univerzity Pardubice – pozn. redakce).

Projekt je zaměřen na modernizaci přístrojového vybavení v předmětech praktické výuky technicky zaměřených studijních programů v oblasti chemie a na modernizaci SW v předmětech teoretické a praktické výuky. Důraz je kladen na podporu praktických znalostí a dovedností studentů nových bakalářských a magisterských studijních programů zaměřených na potřeby trhu práce, plně v návaznosti na příslušné aktivity komplementárního ESF projektu. prof. Ing. Libor Čapek, Ph.D. odborný řešitel projektu

Zmíněný projekt je zaměřen na podporu získávání praktických dovedností studentů v předmětech studijních programů v oblasti chemie tak, aby odrážely aktuální požadavky trhu. V čem tato podpora spočívá, jaké jsou cíle projektu?
Smyslem projektu je připravit vysokoškolsky vzdělané odborníky se znalostmi a praktickými dovednostmi, plně odrážejícími současný vývoj chemického průmyslu. Realizace projektu je zaměřena na kvalitní, prakticky orientovanou výuku, při které studenti pracují s adekvátním přístrojovým, softwarovým i hardwarovým zázemím, se kterým se následně setkají ve své práci. Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice proto každoročně investuje nemalé finanční prostředky do obnovy a modernizace přístrojového vybavení a softwaru. Zmíněný projekt nám v tomto směru velmi pomohl.

V projektové žádosti byly popsány tři výchozí problémy a tři klíčové aktivity, kterými dosahujete stanovených cílů projektu. Můžete je stručně popsat?
První problém, který projekt řeší, je nezbytná modernizace přístrojového a materiálového vybavení v praktické výuce sedmi nových studijních programů z oblasti chemie. Druhý problém, který projekt řeší, je modernizace softwarového vybavení a v nezbytných případech i s tím související potřeba modernizace hardwarového vybavení pro potřebu zavedení nových metod výuky v rámci předmětů praktické výuky a praktického cvičení. S využitím pořízeného SW je možné aktivně zapojit studenty do řešení složitých matematicko-chemických operací, které bez specializovaného softwaru nelze řešit. Třetí problém, na který se projekt soustředí, jsou občas nedostatečné schopnosti a dovednosti studentů v propojení teoreticky získaných znalostí s konkrétními případy využití těchto znalostí v praxi. Z tohoto důvodu došlo k posílení praktické výuky vycházející ze skutečných případů a problémů různých odvětví chemického průmyslu.

Existuje zde komplementarita k jinému ESF projektu. Nastiňte, prosím, o jaký projekt se jedná a jak spolu souvisí?
Jedná se o celouniverzitní projekt „Rozvoj kvality vzdělávání, hodnocení a strategického řízení na Univerzitě Pardubice“. Tento projekt mimo jiné cílí na zvýšení kvality vzdělávání v bakalářských a navazujících magisterských studijních programech, vzdělávání akademických progra - mů a rozvoj dvojjazyčného prostředí.

Jsou do realizace či výuky zapojeny také subjekty z praxe - tedy potenciální zaměstnava - telé či odborníci z aplikační sféry – a jakým způsobem?
ubjekty z praxe se na řešení projektu přímo nepodílí. Na druhou stranu všechny podpořené studijní programy jsou realizované v součinnos - ti s aplikační sférou, což zvyšuje jejich kvalitu a atraktivitu. S odborníky z praxe jsme pak spolupracovali nejen při přípravě projektu, ale rovněž při přípravě akreditačních materiálů a celé řady studijních materiálů.

Momentálně je projekt ve fázi plné fyzické realizace. Jaké výstupy či výsledky již máte, jak jsou využívány a co vás ještě čeká? Jsou nějaká zařízení, software, či praktická cvičení, která jsou mezi studenty či učiteli zvláště oblíbená?
rojekt vstupuje do svého posledního roku řešení. V rámci ERDF projektu je již veškerá pořízená infrastruktura využívána studenty tak, jak jsme si představovali při přípravě projektu. V rámci komplementárního ESF projektu aktuálně dochází k aktualizaci a finalizaci vytvořených výstupů tak, aby se zohlednila zpětná vazba studentů, v některých případech pak i zkušenosti získané z období poznamenané pandemií COVID-19. Osobně se domnívám, že právě praktická výuka s využitím moderního přístrojového a softwarového vybavení může zvýšit atraktivitu technicky zaměřených studijních programů a více studentům přiblížit konkrétní problémy řešené v praxi.

Chtěl byste dodat ještě něco, co v rozhovoru nezaznělo?
Rád bych využil příležitosti a poděkoval za finanční podporu. Pevně věřím, že i v dalších operačních programech bude možné realizovat obdobně zaměřené projekty.

Děkujeme za rozhovor!

Informace o projektu:
Název projektu: Modernizace praktické výuky a zkvalitnění praktických dovedností v  technicky zaměřených studijních programech
Doba realizace: 1. 4. 2017 - 31. 12. 2022
Projekt byl podpořen celkovou dotací ve výši 74 607 353,34 Kč, z toho příspěvek EU činil 70 876 985,67 Kč.
Realizátor: Univerzita Pardubice
Informace o výzvě: Cílem výzvy je zkvalitnění vzdělávací infrastruktury na vysokých školách za účelem zajištění vysoké kvality výuky, zlepšení přístupu znevýhodněných skupin a zvýšení otevřenosti vysokých škol.

Rozhovor je převzatý z NoVVVinky 01/2022.

Poprvé v životě měla na sobě tento týden Barbora Brodzianska potápěčskou výstroj. Po pondělní a úterní přípravě v pardubickém  bazénu  se  ve  středu ponořila do vod zatopeného lomu Leštinka na Chrudimsku. Až do hloubky 13 metrů.

Na jeden nádech se musí ponořit do čtyř metrů a tam plnit zápočtové úkoly. Jan Němec, vedoucí katedry

Byla  jednou  z  30  studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice, kteří v  rámci studia absolvují kurz záchrany na vodě. „Byla to paráda a  mám radost,  že  jsem  se  na  svůj  třetí ponor v  životě dokázala dostat tak hluboko. Nejprve jsem byla trochu v  šoku, protože když jsme se ponořili tak do 3 až 4 metrů,  byla  voda  hodně  kalná. Ale jak jsme se dostali do větší hloubky, tak najednou byla krásná průzračná voda, mohla jsem si vše ohmatat,“ vyprávěla nadšeně studentka 2. ročníku oboru Zdravotnický záchranář.

Zpočátku si ale musela zvyknout na horší periferní vidění v potápěčských brýlích. „Můj vedoucí potápěč byl nade mnou. Měla jsem pocit, že tam jsem sama. Jen sem tam nějaká ryba. Ale hned u prvního ponoru mě ten svíravý pocit opustil. Naopak, neustále jsme byli ve vizuálním kontaktu a komunikovali jsme. Třeba palec nahoru neznamená OK, ale výstup a palec dolů je zase sestup,“ připomněla s  úsměvem studentka Barbora. Klidně by se k potápění vrátila i po obdržení zápočtu. Nejlépe ale někde u moře.

„Mám poměrně dobrou kondici, ale při zpáteční cestě jsem už únavu cítila. Přece jen výbava váží asi polovinu toho co já,“ dodala.

Zatímco někteří ze studentů se již potápěli, dokonce mají i  licenci, někteří se stejně jako Barbora s potápěním dosud nepotkali. „Většinou to ale zvládnou. Z pětatřiceti lidí měli problém dva,“ zhodnotil průběh kurzu vedoucí Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice Jan Němec.

A přitom to opravdu není jen formální kurz. „Na jeden nádech  se  musí  ponořit  do  čtyř metrů a  tam plnit zápočtové úkoly. Ani práce s  dýchacím přístrojem není úplně snadná. Někdo občas problém má. Ale většinou to je blok v hlavě a to se dá odstranit,“ dodal Jan Němec.

V  rámci studia se musí budoucí zdravotničtí záchranáři naučit i základy plavání, vodní záchranu, dva semestry mají sebeobranu a  nakonec práci s lanem a slaňování. „Záchranář musí zhodnotit, jak se k tonoucímu přiblížit, jak ho vylovit. Navíc absolvováním kurzu prokáží i určitou odvahu a statečnost. Druhou věcí je, že dnes je potápění mezi veřejností poměrně rozšířené. A  tak se s nehodami při potápění setkáváme častěji. A záchranář musí

v první řadě poznat, o jaký typ nehody jde. Jestli třeba o  poškození plic z  přetlaku, nebo dekompresní nemoc. Podle toho  se  zvolí  postup  záchrany,“ dodal pedagog.

Text je se svolením převzatý z deníku Právo - Severovýchodní Čechy, vydání 19. května 2022

Čeština pro ukrajinské uprchlíky je nyní v plném proudu! Jazykové centrum UPCE  dokončuje semestrální kurzy češtiny pro Ukrajince.

Již třetí týden také probíhá intenzivní kurz, ve kterém se účastníci seznamují s jazykem i českým prostředím. Intenzivní čtyřtýdenní kurz češtiny poběží také v létě od 11.7. do 5. 8.2022. Jsme rádi, že můžeme pomoci!

Když jako lékař přišel Arnošt Pellant před lety pracovat do nemocnice v Pardubicích, chyběla mu jako dlouholetému pedagogovi výuka na vysoké škole. Nikdo tehdy ještě netušil, že jeho nabídka chemikům, aby se dozvěděli více o možných dopadech práce s chemickými látkami na lidské zdraví, přeroste ve vznik Fakulty zdravotnických studií. Prof. Pellant se stal prvním děkanem a spolu s fakultou letos slaví 15 let od jejího založení.

Pamatujete si, co se ve vašem životě odehrávalo v květnu roku 2007?

Na události z května roku 2007 si samozřejmě pamatuji, zejména při čtení pracovních záznamů a prohlížení fotografií z té doby se mi vybavuje řada vzpomínek. Stal jsem se tehdy prvním děkanem Fakulty zdravotnických studií.

Vzniku fakulty ale předcházelo založení Ústavu zdravotnických studií o pět let dříve. Proč byl tehdy založen?

To se musíme vrátit až do roku 1996, kdy jsem nastoupil na pozici přednosty ORL oddělení pardubické nemocnice s jedním základním cílem. Chtěl jsem dokázat, že se mé nové pracoviště v budoucnu dokáže vyrovnat pracovišti klinickému. Nejen po odborné stránce, ale i ve vysokoškolské výuce ušního, nosního a krčního lékařství a ve vědecko-výzkumné práci, kterou jsem po svém příchodu na nové pracoviště velmi postrádal.

Jak jste toho dosáhl?

Při jednom setkání s doc. Jiřím Denksteinem z Katedry výbušnin Fakulty chemicko-technologické jsme diskutovali mimo jiné o tom, zda by absolventi jejich fakulty neměli mít i hlubší znalosti o účincích výbuchů na lidský organismus, o ionizujícím záření, o první pomoci při poleptání polykacích a dýchacích cest, o účincích léků nebo drog. Ještě téhož roku byl do výuky zařazen třísemestrový předmět, o který byl velký zájem a na nějž rádi chodili i studenti jiných fakult. Dodnes mám schované prezenční listiny z roku 1998.

Takže jste mohl opět začít učit.

Opět jsem mohl nejenom učit, ale současně se vynořilo moje dlouhodobě utajované přání. Bylo by možné, aby některá pracoviště pardubické nemocnice získala statut klinického pracoviště, obdobně jako tomu je ve fakultních nemocnicích? Myšlenka byla na světě, ale na její realizaci bylo ještě příliš brzy.

Co se dělo dál?

Nezávisle na tom se uskutečnilo jednání zástupců tehdejší Vyšší odborné a střední zdravotnické školy v Pardubicích s vedením Univerzity Pardubice a následně také s ředitelem pardubické nemocnice o možnostech vzniku vysokoškolského studia, které by odborně připravovalo budoucí všeobecné sestry a porodní asistentky. Všichni přítomní s myšlenkou souhlasili, neboť si byli vědomi společenské důležitosti vysokoškolské výuky zdravotnických nelékařských profesí i jejího významu pro rozvoj Univerzity Pardubice i pardubické nemocnice. Poté mě oslovil rektor Miroslav Ludwig, zda bych měl zájem se podílet na vedení příprav bakalářského programu Ošetřovatelství a koordinaci jeho výuky.

Tuto nabídku jste přijal.

Přijal, protože jsem si uvědomil, že vazbou na vysokou školu by se nemocnice v Pardubicích mohla stát nejenom skutečnou vysokoškolskou výukovou základnou a zdravotnickým centrem Pardubického kraje, ale získala by i výhodnější postavení v celostátním měřítku. Klíčová pro mě byla skutečnost, že nemocnice mohla zajistit prostory pro praktickou výuku a zkušené odborníky pro teoretickou i praktickou výuku. S tím by se také výrazně posílila myšlenka na vznik klinických pracovišť.

První obory akreditované na Ústavu zdravotnických studií byly právě Všeobecná sestra a Porodní asistentka. Proč tyto obory?

Jednou ze základních podmínek pro zahájení studia jakéhokoliv oboru je dostatečný počet studentů. Z toho důvodu byly zvoleny tyto dva klíčové obory nelékařské zdravotnické péče. Kromě toho obor Porodní asistentka navazoval na dlouholetou tradici příprav porodních asistentek v Pardubicích z 30. let minulého století a na pozdější vzdělávání Diplomovaných porodních asistentek, který se vyučoval na Vyšší zdravotnické škole v Pardubicích.

Když v roce 2007 první vysokoškoláci ukončili studium, vznikla z ústavu fakulta. Co vše se muselo pro tento krok udělat?

Přípravy na vznik fakulty jsme zahájili okamžitě po vzniku Ústavu zdravotnických studií. Dodnes si vzpomínám na větu prorektora Jiřího Cakla: „… a nyní by do pěti let mohla vzniknout fakulta.“ Zapůsobilo to na mě jako blesk z čistého nebe. Požadavek na vznik fakulty před nás postavil řadu úkolů. Bylo nutné zajistit dostatečný počet studentů, aby se fakulta stala samostatnou a ekonomicky soběstačnou jednotkou, museli jsme připravit a akreditovat další obory, a také zajistit dostatečný počet kvalitních odborníků, včetně habilitovaných učitelů.

Nakonec se vám podařilo také založit v nemocnici kliniky. Ty byly výsadou především fakultních nemocnic. Jsou Pardubice výjimkou?

Když v roce 2002 vznikly první tři kliniky, byly v republice snad pouze dvě nebo tři výjimky, přesný údaj neznám. Jakmile však naše kliniky vznikly, několik přátel z jiných vysokých škol se mě dotázalo, jak jsme to dokázali. V té době existovala pouze vysokoškolská výchova lékařů na lékařských fakultách. Proto byl tento krok naprosto výjimečný. Pro lepší pochopení chci vysvětlit, čím se klinika či klinické pracoviště liší od běžného nemocničního oddělení. Klinika, kromě zajištění vysokoškolské výuky na lékařské fakultě, dělá vědeckou činnost, publikuje, má zahraniční kontakty, pořádá konference i sjezdy a musí splňovat přísná kritéria ministerstev zdravotnictví a školství. Všechny tyto podmínky jsme beze zbytku plnili. Včetně toho, že k nám chodili na praxi i medici z Hradce Králové, kteří absolvovali v Pardubicích předstátnicové stáže. Tedy podobná analogie vztahu fakultní nemocnice k lékařské fakultě, v našem případě Nemocnice Pardubice k Ústavu a později k Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Přiznání stejného statutu pro kliniku Neurologickou a Porodnicko-gynekologickou v pardubické nemocnici se zdařilo v roce 2008. Dnes, kdy řada vysokých škol vychovává studenty nelékařských zdravotnických oborů a má tak akreditovány kromě Bc. i programy magisterské nebo program doktorský, je situace pravděpodobně o něco snazší. Přesto existuje stále ojedinělý počet mimofakultních pracovišť, kterým byl statut kliniky udělen.

Od vzniku vysokoškolského Ústavu zdravotnických studií je to letos 20 let, fakulta slaví 15 let od založení. Když se ohlédnete, jak hodnotíte vývoj?

Při zpětném hodnocení musím bohužel konstatovat, že velmi rychlý vznik, rozvoj a zajištění chodu fakulty stály mnoho času a sil klíčové pracovníky, což bylo na úkor jejich habilitace. To si vyžádalo svou daň při ukončení obou doktorských programů. Nedostatek habilitovaných pracovníků totiž nedovoloval akreditaci programů nových. Pevně věřím, že v blízké budoucnosti na habilitaci dosáhnou starší zkušení akademičtí pracovníci i zástupci mladší generace. Určitě je ale pravdou, že vznik Ústavu a později Fakulty zdravotnických studií i legislativní uznání tří klinických pracovišť pomohlo pardubické nemocnici, která tím získala v celorepublikovém měřítku na významu.

Za ta léta se na vašich hodinách vystřídaly stovky studentů. Setkáváte se s některými z nich v praxi? Jaký je to pocit?

Každý učitel má radost, když se k němu přihlásí bývalý žák. Zvláště pak s poznámkou, že mu studium pomohlo při uplatnění v zaměstnání, a že na studium rád vzpomíná. Mnoho našich studentů končí na vzdálenějších pracovištích, proto nejsou tato setkání tak častá, o to jsou však hřejivější.

Co byste vaší fakultě popřál do budoucna?

Odpověď je velmi jednoduchá. Soudržnost a přátelské vztahy všech zaměstnanců, také píli, vytrvalost a zájem o odborný růst všech akademických pracovníků.

prof. MUDr. Arnošt Pellant, DrSc. (1943)

 Řadí se mezi přední české otorinolaryngology a zasloužil se o rozvoj tohoto oboru na regionální, celorepublikové a mezinárodní úrovni. Jako jeden z prvních ORL specialistů používal už před 50 lety ultrazvukovou diagnostiku v oblasti krku.  Od roku 1996 je profesorem v tomto oboru.  Od roku 1966 působil na klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, odkud v roce 1996 zamířil na ORL oddělení pardubické nemocnice, kde se stal primářem a později přednostou Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku.  Může se pyšnit 30letou pedagogickou zkušeností.  V roce 2002 se postavil do čela Ústavu zdravotnických studií a v roce 2007 se stal prvním děkanem nové Fakulty zdravotnických studií. Ve funkci pracoval dvě funkční období, na fakultě aktivně působí dodnes.

Nová metodika pasportu univerzitních budov pomůže veřejným vysokým školám nejen při jednání s ministerstvem školství, ale poslouží jim pro lepší přehled o budovách, které univerzita vlastní a spravuje. MŠMT tak může připravovat dotační programy na základě porovnatelných informací o univerzitních nemovitostech. Metodiku vytvořila expertní skupina složená z odborníků z VUT, ČVUT, MU a UPCE, a to na základě rozhodnutí MŠMT. Odborníci na problematiku se sešli na Univerzitě Pardubice. Metodiku připomínkovala široká komunita techniků všech univerzit.

Pro pasport neboli popis a zdokumentování staveb používaly v minulosti univerzity především své zavedené postupy, čímž se ale komplikovalo vzájemné porovnávání mezi jednotlivými vysokými školami. Nová metodika by měla data sjednotit a MŠMT by tak mohlo do budoucna některá z nich vyžadovat jako povinná, například při žádání o finance prostřednictvím dotačních programů.

Kromě definicí staveb a prostor, jejich metriky nebo klasifikace účelu se experti zaměřili také na vytvoření postupu pro hodnocení technického stavu budov. Díky zhodnocení například základů a krovů budov, vnitřních rozvodů nebo povrchů je možné každou z budov zařadit do jedné z šesti kategorií od novostaveb až po objekty v havarijním stavu.

V expertní skupině, která na metodice pracovala od roku 2018, zasedal Petr Marvan (VUT), Tomáš Říha (MU/VUT), Zdeněk Rudovský (ČVUT), Zuzana Domincová (ČVUT) a Aleš Pék (UPCE).

Metodiku lze po drobnějších úpravách převzít i jinými státními rezorty a přispět k transparentnosti investičních akcí, nákladů spojených s provozem a především k jejich porovnatelnosti mezi jakýmikoliv budovami ve veřejné správě.

Text je převzatý z webu Vysokého technického učení v Brně. 

OZNÁMENÍ

o konání

18. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice 
ve funkčním období 2020 - 2023,

které se uskuteční v úterý 24. května 2022 od 14:00 hodin
v zasedací místnosti rektorátu, Studentská 95 (4.NP)

Program zasedání:

1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Schválení programu zasedání.
3. Informace o činnosti předsednictva Akademického senátu Univerzity Pardubice.
4. Návrh nového znění vnitřního předpisu Pravidla pro habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem na Univerzitě Pardubice.
5. Výroční zpráva o hospodaření Univerzity Pardubice za rok 2021.
6. Návrh rozpočtu Univerzity Pardubice na rok 2022.
7. Vyhlášení doplňujících voleb do AS UPCE ve volebním celku FF.
8. Různé.

Materiály k bodům č. 4, 5 a 6 naleznete na následujícím odkazu: Akademický senát | Univerzita Pardubice (upce.cz).

Online přenos můžete sledovat na následujícím odkazu: https://bit.ly/3Gh6wfx. Aktivní účast na zasedání lze pouze v prezenční podobě.

V Pardubicích dne 17. května 2022

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPCE

INVITATION

to

the 18th session of the Academic Senate of the University of Pardubice
in the term of office 2020 – 2023

to be held on Tuesday, 24 May 2022 at 2:00 pm
in the Rectorate Meeting Room, Studentská 95 (4th floor).

Programme:

1. Approval of scrutineers.
2. Approval of the programme.
3. Information about activities of the Board of the UPCE Academic Senate.
4. Draft of the new wording of the internal regulation Rules of habilitation procedure and proceedings to appoint professors at the University of Pardubice.
5.Annual management report of the University of Pardubice for 2021.
6. Draft of the budget if the University of Pardubice for 2022.
7. Announcement of by-elections to the Academic Senate UPCE in the electoral unit of the FAP.
8. Miscellaneous.

Pardubice, 17 May 2022                                                 

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
Chair of the UPCE Academic Senate

Kultura v Pardubicích letos ožila nejen díky zajetým akcím, pomohly i novinky od studentů Univerzity Pardubice. V rámci pilotního projektu Rozjeď to běží akce s finanční podporou města a univerzity. Obě instituce na ně uvolnily dohromady 160 tisíc korun.

„Mám opravdu velkou radost, že naši studenti chtějí a také organizují nové kulturní akce nejen pro univerzitu, ale i pro celé Pardubice. Univerzitní město vytváří právě podobné aktivity,“ říká rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek.

Jednotlivé projekty prošly přes kulturní komisi a hodnotili je také zástupci Univerzity Pardubice, a to podle předem stanovených kritérií. Součástí podmínek bylo, aby byly přínosem pro pardubickou kulturní scénu, aby byly hospodárné a aby jejich autoři byli schopni je po organizační stránce zajistit. Vybráno bylo celkem sedmi akcí zahrnujících zpěv, hraní, tanec, výstavu či poezii, která byla na programu tento týden jako Poezie o páté a slam poetry.

„Naším cílem bylo zapojit studenty Univerzity Pardubice do kulturního dění ve městě a probudit v nich doposud skrytý potenciál. Ze strany města jsme studentům na jednotlivé akce poskytli nejen část finančních prostředků, ale také možnost konzultací jak s odborníky v oblasti kultury v rámci pardubického magistrátu, tak třeba s lidmi z P-Pinku. Rádi bychom prostřednictvím projektu mladým lidem pomohli získat nové kontakty, naučit se hledat pro své projekty potřebné partnery, rozvíjet své podnikatelské a kreativní dovednosti a v neposlední řadě jim dali prostor k většímu zapojení do kulturního dění ve městě,“ podotýká námětek primátora zodpovědný za oblast kultury Jan Mazuch s tím, že do budoucna by se projekt mohl zopakovat.

Studentské akce, které vznikly v rámci projektu Rozjeď to:
Uskutečnilo se:

• Taneční workshopy v Polabinách
• Pardubický ples v Paláci Pardubice
• Pardubickej Rock-Pop-Rock v klubu Žlutý pes
• Poezie o páté v Divadle 29
• Pardubický Art Market na Třídě Míru
• KŘÍŽEM KRÁŽEM EVROPOU, Bulharsko, Chorvatsko, Polsko a Slovinsko v panelové výstavě TIC Pardubice
• Anglický příměstský tábor v Pardubicích

Projekt probíhá za podpory Statutárního města Pardubice.