Pardubice jsou nyní bohatší o jednu galerii. Univerzita Pardubice znovu otevřela svou galerii přímo v kampusu. Pod názvem GU: a s novým kurátorem je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí. Premiérová vernisáž proběhla ve čtvrtek 12. května.

Své jméno s univerzitní galerií GU: spojil malíř, fotograf a pedagog Fakulty restaurování Univerzity Pardubice prof. akad. mal. Tomáš Lahoda, který už působí jako její kurátor.

Galerie, která bude pět dní v týdnu otevřená také pro veřejnost, návštěvníkům nabídne pohled na současnou českou uměleckou scénu i výstavy zahraničních umělců. „Univerzita by se měla na veřejnost prezentovat nejenom výsledky studentů a vědeckých pracovníků, ale také uměním. Pro studenty, akademiky, zaměstnance i pro veřejnost je to skvělá příležitost. Mohou nahlédnout do toho, co se v současné době odehrává na výtvarné scéně,“ vysvětluje kurátor prof. Tomáš Lahoda.

Galerie se nachází v kampusu Univerzity Pardubice v části města Polabiny. Konkrétně v budově auly a přímo v sousedství univerzitní knihovny a obchodu s univerzitním zbožím. Plocha bývalé univerzitní galerie se ale zásadně proměnila a zvětšila. Galerie GU: dnes nabízí čistý a minimalistický výstavní prostor, v němž se ročně vystřídají čtyři expozice umělců.

Jako první svou tvorbu v nové galerii představuje český malíř Petr Malina, na jehož dílech se opakuje téma každodenního života spojeného s pulzujícím organismem města a velkoměsta. 

Informace o galerii a plánovaných výstavách můžete najít také na webu Galerie umění Univerzity Pardubice | Univerzita Pardubice (upce.cz)

EUforia STAGE nedaleko centra Pardubic přinesla několikahodinový maraton hudby, zábavných aktivit, soutěží, zajímavých besed a informační sekce představující priority nadcházejícího českého předsednictví EU.

Unikátní spojení Univerzity Pardubice a dalších 5 českých vysokých škol nabídlo speciální akci pro studenty i širokou veřejnost, během které se představili známí čeští interpreti a kapely jako Vanua2, Voxel & Spol. a Sto zvířat. 

Děkujeme, že jste byli s námi! 

Факультет медичних досліджень Пардубіцького університету та ČKPA - Східночеська асоціація акушерок, у співпраці з лікарнею Пардубіцького краю, пропозиції

безкоштовні консультації для вагітних та жінок з маленькими дітьми, що постраждали від війни в Україні.
 

Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice a ČKPA – Východočeský spolek porodních asistentek, p.s. ve spolupráci s Nemocnicí Pardubického kraje, a.s. nabízí

bezplatné poradenství těhotným ženám a ženám s malými dětmi zasaženým válečným konfliktem na Ukrajině.
 

Пропонуються консультації у сфері:

• вагітність
• консультація з лактації (грудного годування)
• базовий догляд за маленькими дітьми

Посередництво у контактах з іншими спеціалістами - психологом, фізіотерапевтом, медсестрою, допомога у пошуку гінекологічної допомоги

Допомогу акушерки або дитячої медсестри вам наддадуть за адресою вказаною нижче. Але просимо Вас попередньо звернутися до нас за телефоном або електронною поштоюю.

Пардубіцький університет
Медичний факультет
Průmyslová 395
532 10 Пардубіце 2
Перший поверх, кабінет ZD36

КОНТАКТ: fzsukrajina@seznam.cz  мобільний – 731 057 571

Poradenství je nabízeno v oblasti:

• těhotenství
• laktačního poradenství
• základní péče o malé děti

Zprostředkování kontaktů na další odborníky – psycholog, fyzioterapeut, dětská sestra, pomoc s vyhledáním gynekologické péče

Porodní asistentky či dětské sestry Vám budou k dispozici po předchozí telefonické či emailové komunikaci na adrese:

Univerzita Pardubice
Fakulta zdravotnických studií
Průmyslová 395
532 10 Pardubice 2 - Přízemí, místnost ZD36

KONTAKT: fzsukrajina@seznam.cz mobil – 731 057 571

Univerzitu Pardubice navštívil arménský velvyslanec v ČR Ashot Hovakimian. Důvodem jeho návštěvy byl unikátní projekt průzkumu a dokumentace archeologických nalezišť ve východní části Arménie, který řeší experti Fakulty filozofické. Během svého úterního programu se velvyslanec setkal s rektorem univerzity Liborem Čapkem a také diskutoval se studenty.

„Jsem velice rád, že můžeme na Univerzitě Pardubice přivítat pana velvyslance Arménie a jsem hrdý na to, že je to i díky skvělému projektu našich expertů i studentů. Jejich práce v Arménii přináší působivé výsledky, které mají mezinárodní vědecký přesah,“ uvedl před návštěvou rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Studenti a odborníci z Fakulty filozofické v loňském roce zkoumali a dokumentovali archeologická naleziště a architektonické památky ve východoarménské provincii Vayots Dzor. Konkrétním výsledkem jejich práce v rámci projekt Hayastan je např. unikátní digitální model jeskyně nebo rekonstrukce tváře jednoho z jejích dřívějších obyvatel.

„Vedli jsme průzkum jeskyně Areni-1, která je proslulá až 6 000 let starými doklady o zpracování vína, práce s mědí a pozoruhodnými nálezy předmětů z organických hmot. Během další části naší práce, kterou je dokumentace památek a přírodního prostředí v 3D, vznikl digitální model jeskyně a celková představa o údolí, v němž se nalézá,“ uvedl vedoucí projektu PhDr. Jan Frolík, CSc. z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Práce na dvou archeologických nalezištích budou pokračovat i letos. Studenti se podílí na geofyzikálním průzkumu deseti archeologických, převážně pravěkých, nalezišť vybraných archeology Ústavu archeologie a etnografie Národní akademie věd republiky Arménie v Jerevanu, který je partnerskou organizací. Hayastan navazuje na předchozí úspěšný projekt Apostolus (2016 – 2019).

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se společně s prorektory a kvestorem univerzity oficiálně setkal přímo v kampusu s vedením města Pardubice.

Pondělního jednání, které bylo spojené se společnou snídaní, se v prostorách rektorátu zúčastnil primátor Pardubic Ing. Martin Charvát, první náměstek Ing. Petr Kvaš a náměstci PaedDr. Jan Mazuch, Bc. Jan Nadrchal a Mgr. Jakub Rychtecký.

Za vedení Univerzity Pardubice jednali prorektoři doc. Petr Doležel, doc. Petra Bajerová, doc. Liběna Černohorská a doc. Pavel Panoch, které doplnil kvestor Ing. Petr Gabriel.

„Naše dnešní jednání s celým vedením města bylo pro vztahy s městem Pardubice velmi důležité. Máme na co navázat a já věřím, že naše další spolupráce bude pokračovat a bude úspěšná,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek.

Historik prof. Petr Vorel z Fakulty filozofické a chemik prof. Aleš Růžička z Fakulty chemicko-technologické uspěli na konci dubna ve volbách do Akademického sněmu Akademie věd ČR (AV ČR).

Jeho členy se v kategorii významných domácích a zahraničních vědců stávají na období 2022- 2026. Více zástupců má v Akademickém sněmu AV ČR pouze Univerzita Karlova a ČVUT v Praze. Oba zástupci Univerzity Pardubice jsou už od loňska členy Vědecké rady Akademie věd České republiky.

Akademický sněm je nejvyšší orgán Akademie věd ČR. Kromě ředitelů a vědeckých pracovníků 54 výzkumných institucí Akademie věd jej tvoří zástupci vysokých škol, státních orgánů, ale i průmyslu nebo obchodu. Schází se od roku 1993 vždy dvakrát ročně a má zhruba 260 členů. V jeho čele stojí předsedkyně Eva Zažímalová, kterou do funkce jmenoval prezident ČR loni v březnu.

Prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. z Fakulty filozofické, byl prvním vedoucím Ústavu historických věd od jeho založení na tehdejší Fakultě humatnitních studií Univerzity Pardubice (2001). Později působil ve vedoucích funkcích na Fakultě filozofické a na Univerzitě Pardubice (proděkan, děkan, prorektor). Po externí aspirantuře na Historickém ústavu Akademie věd ČR (1994) absolvoval habilitaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1999) a profesorské řízení na Univerzitě Palackého v Olomouci (2004). Dlouhodobě působí jako hlavní představitel historické oborové komunity v České republice (předseda Sdružení historiků České republiky 2006-2011; předseda Českého národního komitétu historiků od 2011 dosud). Je členem Učené společnosti České republiky a významných zahraničních vědeckých gremií (Collegium Carolinum – München; The Comenius Academic Club – New York). V roce 2017 získal Cenu ministra školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, v roce 2019 Palackého medaili Akademie věd ČR za zásluhy v oboru historie.

Prof. Ing. Aleš Růžička, Ph.D. z Katedry obecné a anorganické chemie Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice byl od počátku svých studií součástí výzkumné skupiny Prof. J. Holečka (od roku 1993). Od roku 1999 byl zaměstnán jako výzkumný pracovník. V roce 2001 absolvoval doktorské studium a začal nezávislou vědeckou kariéru. V roce 2003 vykonal postdoktorátní stáž v rámci Royal Society/NATO fellowship u Prof. Michaela F. Lapperta na Sussex University v Brightonu ve Velké Británii. V dalších letech vykonal krátkodobé pobyty a přednášel na zahraničních univerzitách (Dijon, Zaragoza, Brusel, Saitama, Zürich, Chemnitz, Graz, Mnichov, Wuerzburg a KIT Karlsruhe). V roce 2005 se stal docentem a v roce 2011 byl jmenován profesorem pro obor Anorganická chemie. Je členem redakční rady časopisů Applied Organometallic Chemistry, Main Group Metal Chemistry, Journal of Organometallic Chemistry a Crystals, předsedou organizačního výboru konference International Conference on Organometallic Chemistry, předsedou a členem několika oborových a vědeckých rad a členem Učené společnosti ČR. V roce 2002 získal cenu za nejlepší sadu prací v oboru spektroskopie od České spektroskopické společnosti, roce 2008 Baderovu cenu za organickou chemii. Výsledky jeho výzkumu o kladně nabitých karboranech publikoval loni prestižní časopis Nature Communications.

Hovoří jazykem indiánů a stal se dokonce jejich šamanem. Historik, etnolog a iberoamerikanista Oldřich Kašpar z Fakulty filozofické označuje Mexiko za svůj druhý domov.

Kdybyste spočítal všechny dny, které jste strávil mezi Mexičany a Španěly, kolik by to bylo let?

V Mexiku jsem strávil téměř sedm let. Ve Španělsku pět let a další roky vyjdou na Itálii, Tunisko a Spojené státy americké.

Sám ale pocházíte z vesničky Jestřebí v podhůří Jeseníků. Váš prapředek měl doma pušku „španělku“, odsud plynou touhy po dálkách?

Někdy říkám, že to mám geneticky dané. Všichni moji prapředkové byli kováři, až na mého dědečka. A jeden z mých prapředků měl nejen ručnici „španělku“, ale měl také dvě knihy.

Jaké knihy?

Bohužel z testamentu to není jasné. Nejde ani určit, v jakém jazyce byly psané. Předpokládám, že šlo o nějaké kosmografie, geograficko-historické spisy, které v 17. století lidé často četli.

Dělal jste genealogii vlastního rodu?

S bratrem, který je archivář, jsme se naším rodem zabývali. Společně se chystáme po dědečkovi vydat deník z první světové války.

Svůj profesní život jste ale zasvětil indiánům. Dělal jste mnoho terénních výzkumů, bádal jste v mexických archivech. Proč jste si vybral Mexiko?

Je to paradoxní, protože už jako žák na základní škole jsem miloval antiku. Mojí biblí byly Dějiny psané Římem Vojtěcha Zamarovského. K šestnáctým narozeninám mi pak strýc daroval knihu Carla Coccioliho Dědic Montezumův a přečetl jsem ji za jednu noc. Je to psychologický román o tom, jak poslední nešťastný aztécký vladař noc před popravou vzpomíná na celý svůj život. Tehdy jsem se rozhodl – Aztékové, Mexiko a nikdo jiný.

Musel jste mezi indiány proniknout, naučit se jejich jazyk… Bylo to obtížné?

Poprvé jsem se do Mexika dostal až v roce 1987. Do té doby to s ohledem na tehdejší politickou situaci nešlo. Aztécký jazyk náhuatl (navatl) jsem se nejdříve učil z misionářských gramatik ze 17. století. Když jsem ale přišel mezi indiány, zjistil jsem, že se jazyk změnil. Učil jsem se sám tím, jak jsem s nimi komunikoval.

Měl jste dokonce speciální metodu učení.

Ano, není to pouze metoda, jak se naučit jazyk Aztéků, ale je to i metoda, jak se dostat mezi odloučená indiánská etnika. Nejde mezi ně jen tak přijít a říct jim, že tady budu bádat. To by se se mnou nebavila ani chýška. Zhruba tři dny se potuluju kolem vesnice a přespávám pod stromem. Po třech dnech přijdou i přes přísné příkazy děti. Dívají se na mě, pozorují mě… Vytáhnu blok a začnu malovat zvířata, jejich obydlí… Když děti poznají, co jsem nakreslil, radostně vykřiknou a já si to ihned zapíšu. Pokud uspěju u nich, druhý den přijdou prarodiče a s nimi navážu vážný hovor. Když uznají, že jsem člověk, kterého mohou přijmout, přivítají mě oficiálně. Jenže pak přijde velká mela, vždycky se hádají, u koho budu bydlet. Svého hosta si totiž velmi váží. Jak kdysi řekl jeden můj detektivní hrdina, je to klenot na podušce přátelství.

Jsou dnešní indiáni jiní než před třiceti lety?

Zcela určitě. Globalizace pronikla všude. Mladí mají mobilní telefony a staří si stěžují stejně, jako si stěžuje naše generace – že mládež nezná a nectí žádné hodnoty. U nich je to ale důležitější o to víc, že jejich tradice sahaly až do předkolumbovského období, ještě před příchod Španělů.

Máte doma řadu artefaktů z cest. Jaké například?

Přivezl jsem si například calaveru, typickou lebku, která se používá při Dnu mrtvých, to jsou takové mexické Dušičky. Mexičané je slaví tak, že v každé domácnosti je obětní oltář a na něm jsou fotografie těch, kteří zemřeli. V dušičkovou noc jim před něj pokládají dary. Dávají jim i lahve s rumem a tequilou, kartony cigaret – zkrátka vše, co měli nebožtíci rádi. Pro děti se dělají velké calavery z barevného papíru, ty se plní cukrovím. Mám také malou nádobku z 15. století, která je krásně symetrická, přestože indiáni neznali hrnčířský kruh. Našel jsem ji v jedné skalní proláklině, kde ji uchránilo stabilní prostředí. Vypadalo to, že čeká na mě. Dostal jsem i sošku hlavního indiánského božstva z obsidiánu, sopečného skla, a pochází ze 14. století.

Nechodíte jen mezi indiány, ale bádáte v mexických archivech. Co konkrétního jste tam hledal?

Narazil jsem na velmi zajímavé zápisy z 16. století ke španělské inkvizici. Například kněz píše, jak indiánka léčila a své nečisté ruce vkládala na lidi. Obvinili ji z čarodějnictví. Inkvizice byla v Novém Španělsku, neboli Mexiku, mnohem mírnější než ve Španělsku. Neupalovalo se, většinou šlo o nějakou veřejnou potupu.

V archivech jste také našel hodně pramenů k jezuitům, o kterých píšete.

Dlouhodobě se zabývám česko-mexickými vztahy, několik knih jsem na toto téma napsal. Jezuitští misionáři z Čech, Moravy a Slezska působili na území Mexika od konce 17. století až do konce první poloviny 18. století. Bylo jich tam přes třicet dva. Někteří tam i zemřeli a dodnes tam mají hroby. To je nejvýraznější stopa, která v Mexiku zůstala. Dokonce i z korespondence do pražského Klementina jsem se dozvěděl, že když přijel visitador jednou za rok zkontrolovat, jestli páter vede misi dobře, bratři z české provincie mu hráli na housle. V Klementinu jsem zase našel žádosti, jak někteří naši misionáři psali do Čech, aby jim housle poslali.

Bezpochyby budou Mexičané znát olympioničku Věru Čáslavskou. Je to tak?

Její jméno se přenáší z generace na generaci. Ze starších postav naší historie znají prezidenta Masaryka. Dokonce v hlavním městě Ciudad de México je Avenida Presidente Masaryk (třída prezidenta Masaryka –  pozn. red.). Je zde jeho busta, tři pamětní desky a také socha odhalená v roce 2000.

Česká historie ovlivnila i názvy čtvrtí. Jedna z nich se jmenuje Lidice…

Málo se ví, že Mexiko bylo první zemí, která protestovala proti Mnichovské dohodě, nikoliv Sovětský svaz, jak mé generaci vtloukali do hlavy. Kulturní veřejnost bedlivě sledovala dění v protektorátu. Když nacisté vypálili Lidice, na jejich počest byla jedna z čtvrtí, tenkrát ještě vesnice, na okraji hlavního města přejmenována na San Gerónimo de Lidice. Dost dlouho bylo jméno Lidice křestním jménem dívek.

Šíříte kromě mexické kultury i mexickou kuchyni?

Je to opět oboustranné. Když přijedu do Mexika, vařím svým přátelům české pokrmy. Mám jednoho kamaráda, který dělá úžasnou zelňačku, akorát chutná úplně jinak, protože používá jiné suroviny. V Česku svým přátelům vařím zase něco mexického. Miluju fazole, ale takové fazole, jaké jsou v Mexiku, v Česku neseženete. Pokoušel jsem se je kdysi vypěstovat, ale sežrali je hlemýždi, než stačily vyrůst. Asi jim také chutnaly.

V roce 2018 jste získal za šíření mexické kultury Řád aztéckého orla, nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince. Jaký to je pocit?

Tento řád z dvacetičtyřkarátového zlata obdržel jako první československý prezident Edvard Beneš. A má ho také profesor Polišenský, můj nezapomenutelný učitel z doby, kdy jsem byl na doktorském studiu. Velmi rád na něj vzpomínám. Když jsem tuto cenu dostal, vzpomněl jsem si na něj. Najednou jsem byl na té druhé straně také.

Napsal jste 32 knih, 10 jste jich přeložil a jste autorem 800 českých a zahraničních studií. O čem všem píšete?

V odborné literatuře je těch témat několik. Zabývám se česko-španělskými vztahy, česko-mexickými vztahy, předkolumbovskou Amerikou. V literatuře jsem začal s překlady aztécké a inckokečuánské poezie, přešel jsem na indiánské mýty Mexika, z nichž jsem mnohé posbíral u ohniště. Pohádky jsem vydával pro dospělé i pro děti. Před několika lety v Mexiku vyšla kniha Mýty a legendy Starého Mexika, autor Oldřich Kašpar. Uspořádali tenkrát křest knihy. Stalo se, co jsem očekával. Vystoupil na něm jeden muž a razantně pronesl větu: „Jak je možné, že člověk ze země, o které jsem nikdy neslyšel, vydává naše národní pohádky!“ Jeden můj přítel vstal a usadil ho jedinou větou: „Když to neděláte vy, musí to za nás dělat cizinci. Tak prosím tě mlč!“

V názvech vašich děl se velmi často objevují slova jako smrt, magie, ďábel – například kniha Svatyně smrti, Záhada ďáblových očí. Inklinujete k magii?

Mám ještě knihu Zlato v rouše smrti… Je to možná podvědomé vyjádření toho, jak je svět nejistý. A co svět světem stojí, jdou proti sobě dvě síly, které v křesťanství personifikuje ďábel a Bůh. Celá řada jevů, které nás obklopují, je obestřena tajemstvím. Moje první sešitová kniha, která vycházela v edici Karavana, byla o Tajemství vlčí rokle. Tři historické povídky z mé rodné vísky Jestřebí – ze středověku, z třicetileté války a z období 18. století. Záhada ďáblových očí je zase kombinace cestopisu, populárně- ---naučného textu a kuchařky. U cestopisů se snažím, abych nenápadnou formou čtenáře poučil, aniž by si toho všiml.

Je nějaká kniha, která se vymyká všem ostatním?

Zatím není, ale asi brzy bude. Bude to vzpomínková cesta mým životem. Badatelskými, cestovatelskými a jinými příběhy. Prostřednictvím zajímavých lidí, se kterými jsem se setkal, budu vyprávět příběh. Bude utkán ze dvou linií, mého vědění a vědění jejich. Zkrátka čím mě obohatili vědci, spisovatelé, básníci ve Španělsku a Mexiku, ale i indiáni. Hlavní motto jsem si vypůjčil od Maxima Gorkého, který v jedné básni píše: Lidé jak včely létali v duši mou, obohacujíce ji, čím kdo mohl.

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
(1952)

 Absolvent Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci získal titul PhDr. v oboru historie. Disertační práci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (CSc.), kde také habilitoval (doc.).

 Je autorem 30 odborných publikací v češtině, francouzštině, němčině a španělštině a několika set odborných studií a recenzí. 

 Sbírá pověsti a lidovou slovesnost Mexika. Do španělštiny i češtiny přeložil mýty či legendy a se svými studenty sehrál několik her přenášejících diváka do starých časů Latinské Ameriky. 

  Napsal a recituje indiánské básně.

 V roce 2018 byl na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem „profesor honorario y visitante“ a obdržel nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince „Řád aztéckého orla“. 

 V roce 2022 na Tři krále oslavil Oldřich Kašpar životní jubileum.

Řeka plyne a plyne, nikdy neustává.

Vítr vane a vane, nikdy nepřestává.

Život ubíhá, nikdy se nevrací.

(anonymní indiánský básník, 15. století)

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Univerzita mi dala to nejcennější. Vzdělání, ale především rodinu

V patnácti vzal brigádu na autodromu ve Vysokém Mýtě. Víkendový přivýdělek se však časem proměnil ve vášeň pro rychlá kola, která se přirozeně prolínala se studiem na Dopravní fakultě Jana Pernera. Dnes se Jiří Čáp zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Co si tento úspěšný absolvent UPCE myslí o současném stavu dopravy? Jak se mu daří skloubit koníčky s vlastní rodinou a jaký má vztah ke své alma mater?

Když se řekne doprava, představíme si hlavně kolony na silnicích nebo zpožděné vlaky.

To je pravda. Když jsem před lety podával přihlášku na dopravní fakultu, všichni se mě ptali: „To se hlásíš k policajtům, nebo budeš jezdit na železnici?“ Spousta lidí si neuvědomuje, že nás doprava v běžném životě neustále obklopuje. I parkování je její součástí, i když v klidovém stavu. Může to být ale i cesta do práce nebo za zábavou, přeprava zboží, posílání kusových zásilek, zkrátka přeprava čehokoliv.

Jaký jste byl student?

Nikdy jsem nebyl prototypem skvělého studenta. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a vypuklo nestudijní období. Hodně jsem se pohyboval kolem závodů motokár, Supermota a veteránů, nastoupil na vysokou do Prahy a odešel na vojnu. Pak jsem ale opustil IT automatizaci a vrhl se na studium dopravy. Ale ani tady to nebylo nějak vzorné, opakoval jsem druhák, protože autodrom a koníčky byly silnější. Z hlediska svého současného uplatnění a nasměrování nelituju, naopak. Po celou dobu jsem zároveň pracoval v dopravní firmě ve Vysokém Mýtě, ve které působili zkušení pracovníci z dřívější ČSAD, takže jsem pochytil spoustu věcí z praxe. Věnovali jsme se tam například expresní přepravě kusových zásilek, celovozovým přepravám, skladování, celní deklaraci… Nakonec jsem úspěšně dostudoval dopravní fakultu, po magisterském studijním programu i navazující doktorský program. Dokonce jsem na ní i několik let působil jako asistent a posléze jako odborný asistent.

Časem jste ale zamířil do soukromé sféry, ovšem kontakt s univerzitou jste nikdy nepřerušil.

Milník nastal v době, kdy odešel z fakulty výborný kolega Viktor Patras. Já pak dva tři roky nato nastoupil, stejně jako on, do Oltis Group, což je společnost, která se zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Působím zde dodnes – na oddělení výzkumu a inovací se zaměřením na nákladní železniční dopravu. S univerzitou jsme však nadále propojeni. Intenzivně například spolupracujeme se studenty a formou stáží se je snažíme zapojovat do pracovního režimu. Absolventi, kteří u nás nakonec zůstanou, jsou skvělí a pro nás klíčoví lidé.

Zkuste se vžít do dob svých studií na Dopravní fakultě Jana Pernera. Co vám Univerzita Pardubice dala?

Krásné vzpomínky, vzdělání. Ale hlavně jsem tam poznal svoji manželku, se kterou mám dvě úžasné dcery.

Jak jste naznačil, na dopravní fakultu jste se dostal vlastně neplánovaně – a sice díky svému kladnému vztahu k rychlým kolům.

Ano. Už když mi bylo asi patnáct, mě oslovil na ulici soused a přemlouval mě, jestli bych nechtěl vzít brigádu v Mýtě na autodromu. Souhlasil jsem a začal mávat praporkem coby traťový komisař. To mě postupně nasměrovalo k motorsportu a k dopravě vůbec.

Ale jen u mávání jste nezůstal…

Ne, prošel jsem si různými pozicemi – ať už v rámci Autoklubu Karosa u nás ve Vysokém Mýtě, kde jsem si vyzkoušel práci traťového komisaře, vedoucího tratě, ředitele závodu, sportovního komisaře nebo aktivity, kterým se věnuju v rámci Autoklubu České republiky. Zastávám pozici viceprezidenta pro obecný motorismus Autoklubu ČR.

Teď v létě se ve Vysokém Mýtě konalo mistrovství světa Supermoto. Co to vlastně je?

Jde o jednu z mladších motocyklových disciplín, která balancuje mezi motokrosem a silničním závoděním. Kořeny má v Americe. V Čechách se Supermoto objevuje asi od roku 2000. A my byli jedni z prvních, kdo ho tu uspořádal. Závod je atraktivní v tom, že jedete zhruba 70 procent trasy na asfaltu, zbytek v terénu, offroadu. K vidění jsou skoky, někdy i pády, akce. Celé to má šťávu a drajv.

Zorganizovat takovou akci ale není úplně snadné.

Mistrovství světa Supermoto se jezdí běžně s mistrovstvím Evropy. A protože jsme se nechali vyhecovat, uspořádali jsme navíc mistrovství Evropy juniorů. Aby toho nebylo málo, přidali jsme k tomu ještě Mezinárodní mistrovství ČR. Pořádali jsme mezinárodní čtyřzávod, což byla výzva pro všechny. K naší nemalé radosti to ocenili diváci, ale i například zástupci FIM (Mezinárodní federace motocyklistů), což je určitý příslib pro další roky.

Ke světovému motorsportu patří i spoře oděné krásky. Prozradíte, jaká je jejich role na vašich závodech?

Jedna z podmínek promotéra skutečně je, aby se na závodě objevily aspoň čtyři „takové“ ženy. Pravdou ale je, že nikde v kontraktu není určeno, jak přesně mají vypadat, kolik jim má být, apod. Přiznávám, že kolega, který měl organizaci personálu na starosti, z toho měl trochu zamotanou hlavu, vlastně nemohl nikoho sehnat, tak vypomohl Autoklub ČR. Dnes je problém přizvat lidi do práce, zvlášť uprostřed léta. Na druhou stranu je škoda, že má v oblasti motorsportu veřejnost ženy zafixované jen coby „umbrella girls“, tedy jako nosičky deštníků. Přitom se v něm pohybuje řada žen. Ve vedení vysokomýtského autoklubu působí jako klíčová osoba například Veronika Truhlářová, shodou okolností absolventka Fakulty chemicko-technologické UPCE. Zrovna bez ní si závody už nedokážu představit. Není ale jediná, na akcích se podílí mnoho dalších, které bohužel nejsou vidět. Lidé bohužel vnímají jen to pozlátko, které vidí v televizi. Jenže ta největší krása spočívá v akčnosti a celém dění kolem.

A co motorky, jezdíte pořád?

V době studií jsem jezdil dost. Při představě, že ještě v březnu nesedím na motorce, na mě obvykle doléhaly abstinenční příznaky. Teď mám díky rodině priority nastavené jinde, čas je pro mě pochopitelně dražší. V minulosti jsem ale zažil i takové „sranda“ závody na pionýrech v Mníšku pod Brdy. Šlo o čtyřiadvacetihodinové bláznovství, při kterém jsme jezdili v extrémních podmínkách. Kus jsme třeba jeli po lesní cestě, kus zase po louce, a protože v noci napršelo, cesta byla plná vody a hlíny. Na pionýru jsem se střídal s tátou, se skoro bratrancem a kamarádem, přičemž každý z nás musel vydržet v sedle zhruba šest hodin.

To asi nebylo zrovna pohodlné.

Pohodlné asi ano, ale nejelo to tak, jak byste chtěli. A největší problém nastával v noci, jelikož světlomety pionýru moc nesvítí. Museli jsme proto propojovat vlákna, aby svítila tlumená dálková světla najednou. S kolegou, který už bohužel mezi námi není, jsme to chtěli také implementovat v Mýtě na autodromu a vytvořit „light“ verzi, s kterou bychom jezdili během dne.

Jenže do toho přišlo ošklivé zranění, které vám dost zkomplikovalo osobní život.

Každá zábava musí být po zásluze potrestaná, takže jsem si v létě roku 2010, pár týdnů po svatbě, zadělal na otevřenou zlomeninu kotníku. Místo svatební cesty jsem ležel na traumatologii, kam za mnou manželka jezdila. A když jsem konečně vstal z postele, učil jsem se chodit. Dodnes se rád svezu na veteránech nebo starých motorkách, ale už nehoním kilometry, svezu se občas jen pro radost.

Není divu, dnes jste už také hrdým otcem. Pořádáte závody, na nichž jezdí i děti. Vaše dcery budou jezdit?

Na tohle není jednoduchá odpověď. Dost mě zaskočilo, když jedna z nich asi před dvěma lety přišla a oznámila mi: „Tatínku, já chci závodit“. To jsem se zapotil. Naštěstí se situace časem vyřešila sama. Dnes moje dcery chodí na karate, rády malují. Na autodromu se obě rády svezou, chodím tam s nimi, ale myslím, že období, kdy chtěly závodit, mají za sebou (smích).

Zabýváte se železniční a nákladní železniční dopravou. Budou podle vás někdy české vlaky jezdit včas?

Zajímavé je, že kdykoliv se něco na trati přihodí, zaručeně za to můžou České dráhy. Přitom už před lety proběhla liberalizace, takže České dráhy plní jen roli dopravce. Infrastrukturu má na starosti Správa železnic, což je státní podnik. Bohužel jakmile pak dojde k opravám trati, právě ten dopravce se kolikrát stává rukojmím. Osobně si myslím, že vlaky zase tak špatně nejezdí. A že nejvíc nadávají ti, co jimi nejezdí.

Vraťme se ještě k vaší alma mater. Proč jít studovat právě dopravní fakultu?

Dopravní fakulta na Univerzitě Pardubice poskytuje komplexní vzdělávání. Působí tu řada odborníků, kteří se věnují mnoha zajímavým oborům, ať už napojených na informatiku, technologii řízení dopravy, nebo logistiku, to se jinde na školách moc neučí. Doufám, že se to mým bývalým kolegům podaří udržet.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Pernštejnské ženy se vrátily do Španělska. Tentokrát v podobě výstavy Pernštejnské ženy a Evropa, kterou od 21. dubna 2022 hostí největší španělská univerzita Universidad Complutense. V režii Českého centra v Madridu bude výstava, kterou společně připravilo Východočeské muzeum v Pardubicích a Univerzita Pardubice, putovat dále po Pyrenejském poloostrově.

Podkladem pro scénář výstavy byla kniha Pavla Marka, vedoucího Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. „Velice si vážím možnosti prezentovat výstavu na Universidad Complutense, která je největší a zároveň jednou z nejvěhlasnějších univerzit ve Španělsku. Madrid je navíc místem, kde strávily velkou část svého života hned dvě z dcer Vratislava z Pernštejna: Jana a Luisa,“ zdůraznil Pavel Marek. Jana z Pernštejna žila nedaleko královského paláce v tehdejší rezidenci vévodů z Villahermosy, Luisa v dodnes existujícím klášteře Descalzas reales, kde se stala dokonce abatyší.

„Jde o téma evropského významu. Ženy z rodu Pernštejnů sehrály zásadní roli při navazování vztahů mezi současným územím České republiky a Španělského království v průběhu 16. století. Pernštejnská příbuzenská síť se rozprostírala od Madridu až do Prahy a výrazně přispívala tomu, že se ve středoevropském prostoru šířily politické, náboženské i kulturní koncepty,“ uvedl výstavu ředitel Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Libánek.

Výstava na 15 panelech včetně interaktivních ukazuje, jak žily ženy z poslední generace Pernštejnů v 16. a 17. století. Provdaly se na Pyrenejský poloostrov a do Itálie, ale s rodinou čile komunikovaly a vyměňovaly si nejen dopisy, ale také portréty, recepty či nejnovější módní styly. Výstava po vernisáži ve francouzském Štrasburku v září 2020 okouzlila návštěvníky na Zámku Pardubice, Zámku Nelahozeves, v prostějovském muzeu i v Senátu Parlamentu České republiky.

Výstava bude v madridské univerzitě přístupná do konce května.

Tisková zpráva Východočeského muzea v Pardubicích

V průběhu celého jara a léta vás zveme na akce, které připravují a organizují naši studenti. Bude se zpívat, hrát a tančit a chybět nebude ani poezie, výstava a dokonce ani příměstský tábor. Zapište si do diáře termíny a rozjeďte to s námi na kulturních akcích v Pardubicích!

Podpořte studentské nápady a dorazte na akce

• 4. – 30. 4. 2022   Taneční workshopy v Polabinách
• 20. 4. 2022  Pardubický ples v Paláci Pardubice
• 7. 5. 2022    Pardubickej Rock-Pop-Rock ve Žluťáku
• 16. 5. 2022  Poezie o páté v Divadle 29
• 3..6 - 4. 6. 2022    Pardubický Art Market na Třídě Míru
• 1. 7. – 31. 7. 2022  Panelová výstava v TIC Pardubice
• červenec 2022    Anglický příměstský tábor v Pardubicích

Co mají všechny akce společného? 

• Konají se v Pardubicích.
• Jsou pro všechny, takže zváni jsou nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádají je nadšení vysokoškoláci.  

Jak projekt Rozjeď to vznikal?

Fantazii se meze nekladou. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj ve studentech leží. Na naši výzvu reagovalo několik desítek studentů a vybrané projekty získaly podporu Rozjeď to. Akce se konají za podpory Univerzity Pardubice spolu se Statutárním městem Pardubice.