Původně se živil hrou na kontrabas v orchestru. Když ale udeřil covid a koncerty se zrušily, opřel se o své vzdělání chemika a stal se učitelem na gymnáziu. Jan Hrubeš není sám, kdo využil nedostatku pedagogů na pracovním trhu a pod vlivem okolností změnil profesní dráhu. Měl k tomu ostatně našlápnuto, covid necovid.

LN Před covidem jste se živil jako hráč na kontrabas, ale od září jste gymnaziálním učitelem chemie a hudební výchovy. Byla adaptace z hudebníka na pedagoga náročná?

Když o tom tak přemýšlím, tak bych mezi těmi dvěma profesemi našel i mnoho podobností. Jak na zkoušku v orchestru, tak na hodinu výuky se musíte připravit. I rytmus dne vnímám podobně: zkoušky i vyučování jsou proložené přestávkami. A práce učitele se třídou je svého druhu koncert. Největší rozdíl je ovšem v tom, že den hudebníka kulminuje večer. Přeladit se na brzké ranní vstávání bylo pro mě dost těžké.

LN Vy jste ale v orchestru nebyl dirigentem, nýbrž jedním z hráčů. A najednou musíte uřídit kolektiv. Byl jste nějak připraven na práci s lidmi?

Mám celkem velké zkušenosti s organizací různých projektů, což práci s lidmi obnáší. Mimo jiné jsme založili s kamarády v Pardubicích Východočeský akademický orchestr, v tom jsem si i jednou zadirigoval. Pokud se ptáte přímo na praxi učitele, nějakou mám ze „zušek“ a pár měsíců jsem měl malý úvazek na učilišti, při studiu vysoké školy.

LN Jak se stalo, že i když jste vystudoval organickou chemii, živil jste se pak hudbou?

Někdy v sextě na gymnáziu jsem se s dvěma kamarády, které jsem znal ze souboru lidové hudby, hecnul, že se přihlásíme na konzervatoř, ne místo gymnázia, ale paralelně. Myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Studoval jsem obě školy prezenčně, což bylo náročné, ale donutilo mě to vyjít z komfortní zóny a naučil jsem se přitom spoustu věcí, třeba time management.

No a na vysoké škole se pro mě hra na basu stala zdrojem přivýdělku. Studenti většinou shánějí práci, aby se uživili, já jsem nemusel, občas jsem si zahrál s Filharmonií Hradec Králové nebo s Českým národním symfonickým orchestrem. S tím jsem i vyjížděl na koncerty do zahraničí. To byly mé brigády. Několikrát jsme takto třeba hráli melodie Ennia Morriconeho přímo pod taktovkou Maestra. Takové věci člověk během prodávání zmrzliny nezažije, a navíc mě to celkem dobře zabezpečilo.

LN Proč jste po promoci nezačal pracovat jako chemik?

Po magisterském studiu jsem navázal doktorátem na Přírodovědecké fakultě UK. Můj zájem už nebyl směřován čistě jen k chemii, ale také k didaktice. Už během vysoké školy jsem nastoupil do doplňujícího pedagogického studia. Jako téma doktorské práce jsem si pak vybral péči o nadané děti. Říkal jsem si, že by mohlo být zajímavé prozkoumat didaktiku chemie očima odborného chemika, který se na problematiku dívá jinak než třeba psycholog. Takže jsem vlastně v oboru trochu zůstal.

LN A dál jste při tom hrál…

Ano, ono se to s postgraduálem dá docela dobře skloubit. Rešerše může člověk dělat i v hotelovém pokoji v Hamburku, když na to přijde.

LN Za půl roku vám ale covid udělal čáru přes rozpočet?

Přesně tak. Měli jsme na jaro nasmlouvané, že pojedeme do Curychu hrát pro pět tisíc lidí Star Wars nebo Pána prstenů, teď už přesně nevím. Šlo o formát „film a koncert“, kdy běží film a orchestr do toho hraje veškerou hudbu. Koncert zrušili, což mi udělalo velkou díru do rozpočtu. A pak to spadlo celé, u nás byla uzávěra a já jsem se ocitl doma.

LN Jaké to pro vás bylo, vybavujete si tehdejší pocity?

Docela děsivé, člověk byl vytržený z rutiny, na kterou byl zvyklý a která mu vyhovovala. Bylo to psychicky náročné. A začalo být jasné, že s koncerty je na pár měsíců konec. V červnu jsem si ale říkal, jedeme dál, provoz se zase obnoví. S kamarády ze spolku jsme v létě zorganizovali příměstský tábor zaměřený na komorní a orchestrální hru pro děti ze ZUŠ, které přes jaro přišly o veškerou skupinovou výuku. Vše se zdálo zase v pořádku. Ale v půlce srpna, když jsem viděl rostoucí křivku a slyšel laxní reakce vlády, mě optimismus přešel. Uvědomil jsem si, že s návratem k tomu, jak to bylo dřív, bych asi počítat spíš neměl. A že bych se měl poohlédnout po jiné práci. Tak jsem si vyplnil profil na portálu edujob. Minimum mám už skoro hotové, říkal jsem si, můžu jít učit. A začaly mi hned chodit nabídky. To mě překvapilo. Už jsem byl smířený s tím, že si požádám o nějaký ten kompenzační bonus.

LN Vy jste nevěděl, že po učitelích je sháňka?

Říkal jsem si, že uchazečů bude víc, že se asi dost lidí z uměleckého prostředí bude snažit získat někde stálé místo. Dal jsem si navíc do profilu nezvyklou kombinaci – chemie a hudební výchova. Ale chemikářů je evidentně pořád málo. A na gymnáziu, kde teď učím, potřebovali naštěstí jak hudebkáře, tak někoho na chemii, respektive na přírodní vědy, protože na pražské Zatlance se učí multidisciplinárně. Byla to druhá nabídka a hned jsem ji vzal.

LN Gymnázium Na Zatlance má klasickou i takzvanou alternativní větev. Vy učíte na které?

Na obou. Říkám si, že jsem měl velké štěstí, dostat se právě na tuhle školu. Vlastně jsem začal někde, kde by mohl být vrchol mé pedagogické kariéry. Jedním z cílů, které tu máme a které mi dávají smysl, je témata a oblasti integrovat. Například termodynamika je v chemii i ve fyzice, velmi podobné věci se učí na dvou různých místech. Snažíme se to sjednotit a najít další mezipředmětové propojky. Kolegové na tom udělali velký kus práce, já už jsem přišel prakticky k hotové koncepci.

LN Jaké to tedy je, učit bez velkých zkušeností v prestižní škole, o kterou je obrovský zájem?

Nastoupil jsem rovnou do online režimu, protože v září jsem měl covid. Některé žáky, které mám na hudební výchovu, jsem naživo zažil týden, reálný standardní provoz si osahávám až teď. A u hudebky jsem byl v distanční výuce nejvíc frustrovaný. Chemie se ještě jakž takž online vyučovat dá, ale z hudební výchovy se většina vzdělávacího obsahu prostě vytratila. Rozvíjení rytmických kompetencí a uměleckého citu žáků, to se online dělá velmi těžko. Zkoušel jsem se žáky komentovaný poslech hudby na dálku, ale i když jsme nakonec našli technické řešení a využili jsme různé online platformy pro všemožné interaktivní úlohy, jako třeba Kahoot!, stejně to nebylo ono. Je to přece jen jiné, když hudbu člověk pustí ve třídě a návazně pak zadá třeba nějaké rytmické cvičení. Online si společně nezatleskáte, kvůli latenci videohovoru to nejde. Výuka se pak smrskává na dějiny hudby, což je nemilé.

LN Jak se dařila interakce se žáky, které tak málo znáte? Neměl jste problém je motivovat?

Na tohle gymnázium se dostávají jen velmi motivovaní žáci. Z třiceti lidí ve třídě chemie aspoň trochu zajímá dvacet osm. Pro ty dva zbylé není zajímavá, ale i tak se s nimi snadno dohodnu na nějakém požadovaném minimu. Navíc učím tandemově s kolegyní, jsou to prostě skvělé podmínky. Zkazit výuku v takové třídě – to by byl kumšt. Můžu to srovnat se svým krátkým angažmá učitele odborných předmětů na učilišti pro provozní chemiky v Pardubicích, ještě za studií chemie na tamní univerzitě. To je jako nebe a dudy.

LN Chcete říct, že jste se tam setkal s opravdu nízkou motivací?

Spíš se tam člověk potkal s různými sociálními jevy, které žákům znemožňovaly se učit. Jedna dívka utekla z domova, protože táta byl násilník a máma alkoholička, žili na druhém konci republiky a ona si vybrala školu, aby od nich byla co nejdál. Ale musela si proto platit byt a vydělávat si na něj, do práce chodila na noční a ve škole spala. Jiný kluk zase bral prášky na udržení pozornosti, ale moje hodiny byly odpoledne, to už byla hladina medikace nízká, takže chlapec mluvil do hodiny polsky nebo si hrál s propiskami.

Ale zase, aby nevznikla mýlka: i tam byli studenti ochotní se vzdělávat. Jen to měli obecně těžší. Je hodně na učiteli, jak se k tomu postaví. Někteří učitelé rezignovali. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že nerezignovat je dost těžké. Člověk občas cítí nechuť jít do třídy s tím, co zase dneska bude… A přitom je strašně důležité, aby viděl věci pozitivně a ve své žáky věřil, jinak nemá šanci je něco naučit.

LN Už od svých studentských let jste autorem a hlavním organizátorem soutěže pro středoškoláky Chemiklání. Jak vás to napadlo?

Jezdili jsme se spolužáky na podobné akce zaměřené na fyziku a bylo nám líto, že v chemii není žádná týmová soutěž. Začali jsme o tom uvažovat, když jsme byli v maturitním ročníku. V roce 2016 jsme uspořádali první ročník na půdě mé domovské univerzity v Pardubicích. A před dvěma lety se nám podařilo Chemiklání uspořádat i v Anglii. Jeden z organizátorů soutěže, Adam Přáda, který studuje na univerzitě v Cambridgi, udělal totéž co já v Pardubicích před šesti lety: šel za vedením chemického departementu a zeptal se jich, jestli by se jim nelíbila taková soutěž. A oni kývli. Určitě bude zajímavé srovnat, jak se k jednotlivým úlohám postavily české týmy a jak britské. Ale na to potřebujeme víc dat. Co bylo ale vidět na první pohled, je, že studenti z Anglie mají menší problém s počítáním kyselosti a zásaditosti. Je možné, že tam mají jinak postavenou výuku matematiky, protože pH je přece jen logaritmická funkce a naši žáci mají s logaritmy potíže. Ale jinak byly bodové zisky českých a anglických studentů naprosto srovnatelné.

LN Na vaší pardubické univerzitě šlo vedení školy přesvědčit taky tak snadno?

Ano, ale důvod je možná i ten, že mě tam znají od mých tří let, kdy jsem tam chodil k dědovi na návštěvu. Máme chemii v rodině, matka vystudovala analytickou chemii, otec se profesně zabývá řídícími systémy chemické výroby, děda vedl katedru analytické chemie Univerzity Pardubice. Vymínil jsem si, že náplň soutěže budeme vymýšlet my, že potřebujeme jen prostory a nějaké peníze. Když se teď podívám na úlohy z prvního ročníku, za kvalitní bych je tedy rozhodně neoznačil, ale kdyby ta soutěž nebyla, tak se ani nikam neposuneme.

LN Čím se Chemiklání liší od olympiády?

Je pro týmy, tří- až pětičlenné. Člověk si na škole musí sehnat aspoň dva parťáky, aby se mohl přihlásit. Účastníci dostávají úlohy, které jim v reálném čase opravujeme a na základě výsledků dostávají pak úkoly další. Je to obdoba Fyziklání, od kterého jsme si s laskavým svolením organizátorů vypůjčili i název.

Princip týmovosti nám přijde jako velmi dobrý způsob, jak do škol šířit informace o akcích, které univerzity pro nadané žáky pořádají. Je jich totiž celkem dost. Ve střední Evropě máme například unikátní tradici korespondenčních seminářů. Ty u nás pořádají různé vysoké školy a do velké míry to mají na starosti jejich studenti. Vytvářejí sady úloh, které rozesílají na střední školy, a vyřešené úlohy, které jim žáci zašlou, zkontrolují a obodují. Jeden takový seminář vedu i já na Přírodovědecké fakultě UK, kde jsem v doktorském studiu. Letos má KSICHT – Korespondenční seminář inspirovaný chemickou tematikou – devatenáctý ročník. V biologii mají korespondenční seminář Biozvěst, matematici zase PraSe.

LN Loni jste inicioval petici proti zrušení olympiád. O co přesně šlo?

Někdy v srpnu se v instrukcích pro školy od MŠMT objevila věta: soutěže se nekonají. Nikdo to s pořadateli soutěží nekonzultoval. Naštvalo nás, že zatímco my jsme přemýšleli, jak akce udělat distančně, a byli jsme schopni i ochotni to zajistit, někdo už rozhodl, že nic nebude. Napsali jsme otevřený dopis s výzvou, aby se soutěže konaly. Pomohlo nám, že to podepsali mnozí akademici, děkani či bývalí rektoři, své vlastní prohlášení vydala i Učená společnost. Celkem podpis připojilo téměř pět tisíc lidí a s touhle silou v zádech jsme dokázali již ministerské úředníky přesvědčit, aby to povolili, dokonce na digitalizaci soutěží ministerstvo vypsalo i dotační program. Peníze ale ještě pořád nepřišly, i když se soutěže už odehrály.

LN Až se vše vrátí do normálu, chcete se zase věnovat hraní?

Doufám, že půjde příležitostné hraní se školou skloubit, že mi vyjdou vstříc. Já jsem se navíc opět přihlásil na konzervatoř, na dirigování. Souvisí to s mým zájmem šířit vztah k umění, předávat mladým lidem lásku k hudbě. S touhle intencí jsme s kolegy založili i hudební spolek Klasická hudba mladým, který provozuje již zmiňovaný Východočeský akademický orchestr.

Občas jsem si zahrál s Filharmonií Hradec Králové nebo s Českým národním symfonickým orchestrem. To byly mé brigády.

Jan Hrubeš (26)

■ Vystudoval hru na kontrabas na konzervatoři v Pardubicích, kde absolvoval i vysokou školu v oboru organická chemie.
■ Dokončuje doktorát v oboru didaktika chemie na Přírodovědecké fakultě UK.
■ Učí na Gymnáziu Na Zatlance a ZUŠ Choceň.
■ Pořádá soutěž Chemiklání a vede korespondenční seminář KSICHT určený žákům ZŠ i SŠ, kteří se zajímají o chemii.

Rozhovor je se svolením převzatý z Akademie Lidových novin. 

Šestnáct měsíců. Tak dlouho uchovávali experti z Fakulty restaurování studnu starou více než 7000 let v roztoku z cukru. Aby konzervací zachránili nejstarší dřevěnou stavbu na světě, kterou v roce 2018 archeologové našli u Ostrova na Chrudimsku. Povedlo se. Jednotlivé díly nyní naši odborníci vyňali ze speciálních nádob a odstartovali druhou fázi záchrany.

Ve sklepení Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli uchovávali odborníci více než rok části studny ve speciálních nádobách s obyčejným cukerným roztokem. Zachovalé díly studny konzervovali jednou z metod používaných v současnosti pro konzervaci vodou nasyceného dřeva, kdy je důležité nejen hmotu dřeva zpevnit, ale také zabránit smrštění při vysychání.

Předpokládaná doba vysychání je 4-5 měsíců. U několika vybraných částí studen probíhá v pravidelných časových intervalech měření hmotnosti, aby bylo možné přesně stanovit ukončení vysychání po ustálení hmotnosti.

Ve sladkém roztoku

„Po zvážení dostupných možností a jejich výhod i omezení jsme vybrali metodu konzervace koncentrovaným roztokem sacharózy. Dřevěné díly jsme po šetrném odstranění zbytků zeminy a následném ošetření biocidním prostředkem ponořili do konzervačního roztoku sacharózy,“ uvedl na začátku procesu excelentní vědec univerzity – Karol Bayer, proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost.

Po dobu několika měsíců restaurátoři postupně navyšovali koncentraci cukerného roztoku až na hodnotu 55% hm. Konzervační roztok obsahoval také přídavek biocidu, aby části studny i konzervační roztok byl chráněn před napadením mikroorganismy. Celková doba impregnace trvala 16 měsíců. Experti na dřevo ji stanovili na základě dosavadních zkušeností s touto metodou tak, aby bylo možné zaručit dostatečné prosycení nejsilnějších části studny konzervačním roztokem v celém objemu.

Z vody do sucha

Na konci roku 2020 odborníci impregnaci studny ukončili a jednotlivé díly z koncentrovaného roztoku sacharózy vyňali a uložili na místo, kde se ve stabilních a kontrolovaných klimatických podmínkách vysuší. „V průběhu vysušování díly studny monitorujeme, zda nedochází k nežádoucím změnám, jako například deformacím tvaru nebo napadení mikroorganismy,“ popisuje proděkan fakulty Karol Bayer.

Vlastní konzervaci studny provádí restaurátoři Univerzity Pardubice ve spolupráci se studenty Markem Laškou, Vítem Šaffrem a pracovníkem fakulty Jiřím Hubinkou. Na záchraně pravěké studny se podíleli také specialisté na konzervaci dřeva – Klára Drábková a Irena Kučerová z Ústavu chemické technologie restaurování památek na VŠCHT Praha.

Pravěká studna z dubového dřeva pochází z období neolitu. Podle výsledků dendrochronologického průzkumu, který provedli pracovníci Ústavu nauky o dřevě LDF Mendelovy univerzity v Brně, je datovaná do let 5259 nebo 5258 př. n. l. Při průzkumu prováděném Archeologickým centrem Olomouc pod vedením doc. Jaroslava Pešky navíc archeologové na Pardubicku objevili ještě druhou studnu z jedlového dřeva, o kterou v současnosti pečují také experti z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Zajistit modernější a bezpečnější řízení železniční dopravy v Evropě pomocí satelitního navigačního systému EGNOS, který se zatím využíval jen v civilním letectví. Díky satelitnímu určení polohy vlaku snížit i náklady na provoz. Za návrh řešení získal docent Aleš Filip z Fakulty elektrotechniky a informatiky prestižní cenu Galileo Masters 2020. „Satelitní určení polohy vlaku umožní instalovat zabezpečovací zařízení i tam, kde to v současné době z finančních důvodů není možné a kde bezpečnost železničního provozu závisí na lidské chybě,“ říká.

Výzkum kolem navigačního systému EGNOS jste dotáhli do úspěšného konce. Trvalo to deset let. Proč tak dlouho?

Do úspěšného konce jsme ještě nic nedotáhli. Zatím jsme jen navrhli postup. EGNOS byl původně navržen pro řízení bezpečnostních operací v civilním letectví. Navrhli jsme, jak přijmout a schválit něco, co nebylo navrženo v souladu se standardy bezpečnosti na železnici, i pro účely řízení železniční dopravy prostřednictvím evropského systému řízení železniční dopravy ERTMS (European Railway Traffic Management System).

Po letech přešlapování na místě jsme rozsvítili světlo na konci tunelu. Řekli jsme, kudy je nutné se ubírat. A to za vzájemné spolupráce všech zainteresovaných hráčů na evropské úrovni. Na myšlenku týkající se certifikace EGNOSu, za kterou jsme získali jako univerzita ocenění v mezinárodní soutěži Galileo Masters 2020, je nutné se dívat jen jako na jeden z malých střípků z mozaiky, která dláždí dlouhou a nesnadnou cestu k modernímu a bezpečnějšímu řízení železniční dopravy v Evropě.

Jak systém EGNOS zlepší bezpečnost na železničních tratích?

Navrhujeme, aby na evropské úrovni vznikla bezpečnostní příručka pro EGNOS určená pro železnice. Tedy jakýsi návod, ve kterém bude přesně popsané, jak bezpečně integrovat, tedy propojit EGNOS s již zmíněným evropským systémem řízení železniční dopravy ERTMS. Bude to v podstatě nový evropský železniční standard.

To je to světlo na konci tunelu?

Ano. Posvítí na cestu návrhářům systému a integrátorům z průmyslu, jak mají správně ve své práci postupovat, aby navrhli a vyrobili dostatečně bezpečný a spolehlivý výrobek, systém pro bezpečné určení polohy vlaku na základě EGNOSu. Příručka pomůže také orgánům, které budou vyrobený lokátor vlaku s využitím bezpečnostní služby EGNOS SoL (Safety of Life) certifikovat a schvalovat. Rozhodující slovo v tomto by měla mít Evropská agentura pro železnice (ERA), Agentura pro evropský GNSS (GSA) sídlící v Praze a Evropská kosmická agentura (ESA) a samozřejmě Evropská komise.

Zabezpečení jízdy vlaků se odvíjí od jeho známé polohy a rychlosti v daném čase. To jsou základní veličiny, které je potřeba s velmi vysokou jistotou určit právě s využitím EGNOSu. A to je nutné často zajistit i ve velmi obtížném provozním prostředí, kde například jen samotný reliéf okolní krajiny nebo objekty kolem trati nevytváří vůbec optimální podmínky pro šíření navigačního signálu od navigačních satelitů směrem k vlaku. Negativně na bezpečnost se může také projevit průmyslové nebo záměrné rušení navigačního signálu v okolí tratí, erupce na slunci ovlivňující vlastnosti šíření navigačního signálu v ionosféře atd. Se všemi těmito příčinami nebezpečí a dalšími vlivy musí návrháři a výrobci zařízení počítat.

EGNOS, který sestává z řady pozemních monitorovacích stanic a dalších zařízení umístěných prakticky po celé Evropě, vyhodnocuje kvalitu satelitního signálu GPS (a v blízké budoucnosti i signálu Galileo) a v případě poruchy podá uživateli prostřednictvím geostacionárního satelitu zprávu, že něco není v pořádku. Potom je nutné přijmout taková bezpečnostní opatření, aby se nehodě zabránilo. Tak to funguje v případě letadel i vlaků.

Lze si vůbec požadovanou bezpečnost na železnici nějak představit? Například, že k selhání dojde jednou maximálně za…

Je to asi tak, že nebezpečná porucha v systému v důsledku chybně určené polohy vlaku, která by mohla způsobit nehodu, může vzniknout jen jednou za 100 tisíc let či méně. Lze si představit časový interval 100 let a velmi stěží si lze představit časový úsek 1000 let. Představit si stonásobně delší časový úsek než 1000 let je nemožné. Přesto i takto vysokou bezpečnost při určení polohy vlaku s využitím systému EGNOS musíme být schopni prokázat. A proto také ta cesta vedoucí k zavedení satelitní navigace na železnici zdaleka není přímočará, a tak dlouho trvá.

Jak se bezpečnost na železnicích hlídala do teď?

Poloha vlaku se určovala pomocí nákladných zařízení umístěných podél tratí. Na řadě regionálních tratí je často zabezpečovací technika zastaralá nebo úplně chybí. Proto se očekává, že satelitní určení polohy vlaku sníží náklady na provoz a údržbu tratí a umožní tak instalovat zabezpečovací zařízení i tam, kde to v současné době z finančních důvodů není možné a kde bezpečnost železničního provozu závisí na lidské chybě. Nejedná se ale jen o zajištění funkce určení polohy vlaku u zastaralých železničních zabezpečovacích systémů, ale i u systému ERTMS, kde se určuje poloha vlaku pomocí tzv. balíz umístěných na trati. Cílem je tyto fyzické balízy na trati nahradit tzv. balízami virtuálními, detekovanými s využitím EGNOSu.

Popište prosím, jak to celé funguje…

Systém ERTMS využívá pro určení polohy vlaku tzv. balízy umístěné v kolejišti, jejichž poloha je známá. Mívají tvar, který je podobný dlaždici nebo krabici od velké bonboniéry a jsou často žluté barvy. Balízy jsou obvykle řazeny do skupin po dvou nebo více kusech. Vzdálenost mezi skupinami balíz bývá v průměru několik set metrů, nejvíce 2.5 km nebo i mnohem méně v závislosti na aplikaci.

Zařízení na lokomotivě umožňuje během jízdy jednotlivé balízy číst a určit tak absolutní polohu lokomotivy. V případě, že se použije vlakový lokátor na základě EGNOSu, bezpečná poloha vlaku se určí na základě zpracování informace z přijímače signálu EGNOS a dalších palubních senzorů. V tomto případě známá poloha virtuálních balíz je uložena v palubním počítači. V případě, že poloha lokomotivy bude souhlasit s danou tolerancí s polohou virtuální balízy, je tato balíza detekovaná.

O vaše výsledky je jistě zájem i v zahraničí. S kým nyní spolupracujete?

Myšlenku přijetí a certifikace EGNOS-u pro účely ERTMS jsme vypracovali v rámci dvou mezinárodních projektů. Spolu s dalšími odborníky v Evropě jsme se pohybovali po více než 10 předchozích let jakoby v začarovaném kruhu. Na jedné straně tu byl EGNOS navržený pro potřeby letectví a spolu s ním důkaz bezpečnosti EGNOS. Na druhé straně tu byly a jsou železniční standardy bezpečnosti CENELEC, podle kterých však důkaz bezpečnosti EGNOS vypracovaný pro účely letectví nelze na železnici přijmout, protože koncepce bezpečnosti na železnici a v letectví jsou zcela odlišné. Evropská kosmická agentura potřebovala konečně nějaké řešení.

Kde v zahraničí tento systém testujete?

Jako expert GSA jsem se účastnil zkoušek ERTMS s virtuální balízou detekovanou na základě GNSS v Itálii na Sardinii. Závěrečné testy se uskutečnily na trati Cagliari – Decimomannu v roce 2017. Projekt vedla společnost Ansaldo STS, nyní Hitachi Rail. Toto však nebyla první implementace ERTMS s virtuální balízou. ERTMS na základě GNSS měl premiéru v západní Austrálii v oblasti Pilbara na trati dlouhé 344 km vedoucí z přístavu Port Hedland k dolům železné rudy v Roy Hill těžební společnosti Rio Tinto. Společnost Ansaldo STS na této trati realizovala řešení ERTMS s lokální augmentací GNSS a na úrovni systému demonstrovala integritu bezpečnosti SIL 4. Jedná se o komerční aplikaci.

Další komerční aplikací ERTMS na základě GNSS v osobní dopravě připravuje italský správce železniční infrastruktury RFI na traťovém úseku Novara – Rho poblíž Milána. Zde se bude jednat o první využití satelitní navigace pro zabezpečení a řízení vlaků v osobní dopravě. Tato iniciativa v severní Itálii má sloužit i jako výkladní skříň pro tyto nové technologie v Evropě. Významně ji podporuje Italská kosmická agentura (ASI), Agentura pro evropský GNSS (GSA) a Evropská kosmická agentura (ESA).

Kdy očekáváte, že se bude návrh realizovat?

Myšlenka přijetí a certifikace EGNOSu pro účely ERTMS je stále ještě velmi čerstvá. ESA přijala námi navrhnuté řešení na podzim 2020. Je potřeba si ještě nějaký čas počkat. Skutečností je, že žádné jiné perspektivní řešení zatím nikdo nepředložil. Bylo by samozřejmě pro nás velmi zajímavé podílet se spolu s ostatními evropskými partnery na dalším řešením, například na vypracování námi navržené bezpečnostní příručky pro EGNOS pro účely ERTMS.

Kam dál byste ještě váš výzkum chtěli posunout?

V současné době se snažíme využít naše dlouholeté zkušenosti z oblasti bezpečnostních aplikací GNSS na železnici i v oblasti samořiditelných automobilů. Využít synergický efekt v obou těchto oblastech. Železnice má dlouhodobé zkušenosti při budování zabezpečovacích a řídicích systémů, které se snažíme využít. Předpokládá se, že samořiditelné automobily by měly mít alespoň takovou úroveň bezpečnosti, která se v současné době dosahuje například při cestování letadlem nebo vlakem. Teprve potom budou zákazníci samořiditelným a autonomním vozidlům věřit, koupí si je a budou plně využívat jejich bezpečnostní funkce.

S kým na Fakultě elektrotechniky a informatiky spolupracujete?

Na fakultě je řada šikovných a pracovitých mladých vědeckých pracovníků, kteří se využitím satelitní navigace v pozemní dopravě věnují. Provádějí experimenty, spolupracují s průmyslem, např. s Výzkumným ústavem železničním v rámci národního projektu PosiTrans (2018-2022), jehož koordinátorem je právě FEI. Tito mladí odborníci vědí, že to dělají pro sebe i pro ostatní. I zde platí to známé přísloví – voják se stará, voják má. Na FEI mají v současné době také pracoviště i moji bývalí kolegové z našeho pracoviště LIS na starém nádraží, přestože dnes již patří k jiné firmě. Jsou to nejlepší odborníci v dané oblasti v České republice a jsou také kvůli své výtečné práci dobře hodnoceni i v zahraničí.

Na řadě regionálních tratí je často zabezpečovací technika zastaralá nebo úplně chybí. Proto se očekává, že satelitní určení polohy vlaku sníží náklady na provoz a údržbu tratí a umožní tak instalovat zabezpečovací zařízení i tam, kde to v současné době z finančních důvodů není možné a kde bezpečnost železničního provozu závisí na lidské chybě.

Kolik let vy sám se tomuto výzkumu věnujete?

Dvacet pět let. Když jsem se v roce 1995 vrátil z dvouletého studijního pobytu na Tokijské univerzitě, začal jsem pracovat na Českých drahách. Na starém nádraží v Pardubicích jsme v té době za podpory našeho vedení založili Laboratoř inteligentních systémů (LIS), kde jsme spolu s kolegy začali spřádat první myšlenky týkající se využití satelitní navigace (GNSS) pro bezpečnou lokalizaci vlaků za účelem dosažení vyšší bezpečnosti na železnici. Naší snahou bylo především zvýšit bezpečnost na vedlejších tratích. V roce 1998 nás pozvali jako mladé nadšence ze starého nádraží v Pardubicích partneři z Francie (Thales Navigation), Nizozemí (European Railway Research Institute), Španělska (TIFSA RENFE), Itálie (SAB WABCO) a Velké Británie (RAILTRACK) do našeho prvního evropského projektu s názvem APOLO (Advanced Train Position Locator).

Co to bylo za projekt?

Účelem projektu APOLO bylo rozpracovat metody pro určení polohy vlaků na principu satelitní navigace. Také jsme měli experimentálně ověřit tehdy nově vznikající satelitní systém EGNOS. Byl to projekt čtvrtého rámcového programu. Tedy projekt, o kterém se tehdy mnohým českým vysokým školám či výzkumným ústavům mohlo jen zdát. Poslal jsem tehdy fax evropskému ministrovi pro dopravu do Bruselu s prosbou, že bychom se chtěli projektu účastnit. Oni nás pozvali na jednání do Evropské komise, a bylo to. Česko tehdy nebylo ještě členem Evropské unie. O to bylo naše vyjednávání o začlenění do projektu APOLO obtížnější. Ale povedlo se to.

A vaše další kroky?

Získali jsme peníze na nákup potřebného zařízení, abychom mohli provádět experimenty s vlaky na trati a mohli se také účastnit mezinárodních jednání. Jen pro zajímavost, tehdy to ještě nebyl grant v eurech, nýbrž v tzv. ECU (European currency unit). Naše malé pracoviště v Pardubicích se stalo jedním z prvních pracovišť v Evropě, kde se systém EGNOS začal zkoušet pro účely určování polohy vlaků. Vybavili jsme elektrickou lokomotivu příslušným zařízením včetně přijímačů GPS a EGNOS a začali ji používat pro zkoušky ve východních Čechách.

Kde?

V oblasti Pardubice-Hradec Králové-Týniště nad Orlicí-Choceň. Tuto trať jsme vybavili vlastní rádio modemovou sítí pro přenos údajů mezi naší laboratoří a vlakem. Provedli jsme zkoušky EGNOSu na traťovém úseku v údolí řeky Divoké Orlice mezi stanicemi Potštejn – Litice nad Orlicí. Tehdy jsme například telefonovali z lokomotivy z Litic mobilním telefonem do francouzského národního kosmického centra CNES v Toulouse a oni odtamtud nastavovali podle naší potřeby parametry na geostacionárních družicích. Bylo to nádherné pionýrské období. Začala o nás psát Evropská kosmická agentura ve svém zpravodaji ESTB News.

Když o vás začali psát, muselo být hodně zajímavé to, čemu se věnujete.

Také prestižní časopis GPS Word v USA mě v roce 1998 požádal o příspěvek. Ten článek si přečetl jeden ze šéfů rozsáhlého severoamerického projektu PTC (Positive Train Control), ve kterém se pro lokalizaci vlaků v USA využíval GPS. Byl tehdy pracovně v Mnichově, poslal fax, domluvili jsme se a na starém nádraží v Pardubicích nás navštívil. Tak jsme začali spolupracovat s TTCI (Technology Transportation Center Inc.) v americkém Pueblu. S kolegy z TTCI jsme se společně účastnili konferencí v USA i ČR. Jako pracoviště LIS jsme byli přizváni do mezinárodní skupiny expertů v Bruselu s názvem GNSS Rail Advisory Forum, kde jsme spolu s ostatními specifikovali první požadavky na využití satelitní navigace pro potřeby železnice v Evropě.

V této spolupráci a koordinování aktivit zaměřených na využití systémů GPS, Galileo, EGNOS v Evropě ve prospěch železnice jsme pokračovali několik dalších let i v rámci expertní skupiny s názvem Galileo Applications for Rail v Mezinárodní unii železnic (UIC) v Paříži. Publikovali jsme články a přednášeli na evropských univerzitách. Získali jsme granty. Jen málokdo ví, že poprvé jsme naše získané zkušenosti také prakticky využili při technicko-bezpečnostní zkoušce všech sedmi souprav řady 680 Pendolino, než je České dráhy začaly používat v osobní dopravě.

Co pro vás ocenění Galileo Masters znamená?

Zejména ocenění práce vedení naší fakulty za posledních několik let. Že zde na fakultě máme velmi dobré podmínky pro tvůrčí vědeckou práci a že se mladé vedení fakulty stará o to, abychom se mohli na řešení zajímavých a smysluplných projektů podílet i v budoucnosti. Když společnost DHL doručila balík s cenou Galileo Masters 2020 od organizátora soutěže AZO z bavorského Oberpfaffenhofenu, tak jsem organizátorům soutěže kromě poděkování sdělil, že tu cenu věnuji naší fakultě.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

OZNÁMENÍ

o konání

9. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2020 - 2023,

které se uskuteční v úterý 25. května 2021 od 14:00 hodin distančně, formou videokonference

Program zasedání:

1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Souhlas AS UPa s Pravidly pro distanční zasedání a hlasování Akademického senátu Univerzity Pardubice formou videokonference.
3. Schválení programu zasedání.
4. Informace o činnosti předsednictva AS UPa.
5. Návrh III. změny Statutu Univerzity Pardubice.
6. Návrh III. změny Studijního a zkušebního řádu Univerzity Pardubice.
7. Výroční zpráva o hospodaření Univerzity Pardubice za rok 2020.
8. Výroční zpráva o činnosti Univerzity Pardubice za rok 2020.
9. Dodatek ke Zprávě o vnitřním hodnocení kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností UPa za rok 2020.
10. Návrh střednědobého výhledu rozpočtu Univerzity Pardubice na rok 2022 a 2023.
11. Různé.

Materiály k bodům č. 2, 5 – 10 naleznete na následujícím odkazu: Akademický senát | Univerzita Pardubice (upce.cz).

Hosté z řad akademických pracovníků, studentů, zaměstnanců UPa a veřejnosti se mohou přihlásit pomocí následujícího odkazu: Klikněte sem a připojte se ke schůzce.

V Pardubicích dne 17. května 2021

Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPa

Studenti a zaměstnanci Univerzity Pardubice si mohou přijít konečně zasportovat. Je ale nutné dodržovat níže stanovené podmínky v souvislosti s pandemií Covid a respektovat kapacitní omezení sportovišť.

PROVOZNÍ DOBA (17. 5.- 25. 6. 2021):

Pondělí - čtvrtek: 10:00 - 15:00

Pátek: 10:00 - 12:00

VNITŘNÍ PROSTORY:

Tělocvičny T1/T2 - zdarma

Posilovna - vstup na permanentku (permanentky z LS 2020 a ZS 2020/21 jsou platné nebo lze zakoupit novou)

VENKOVNÍ PROSTORY:

Beach, Tenis kurt, Hřiště - zdarma

Podmínky pro vstup osob dané mimořádným opatřením vlády ČR:

1. osoba absolvovala nejdéle před 7 dny RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS‑CoV-2 s negativním výsledkem, nebo

2. osoba absolvovala nejdéle před 72 hodinami POC test na přítomnost antigenu viru SARS‑CoV-2 s negativním výsledkem, nebo

3. osoba byla očkována proti onemocnění COVID-19 a doloží, že: od aplikace první dávky očkovací látky v případě dvoudávkového schématu podle SPC uplynulo nejméně 22 dní, ale ne více než 90 dní, pokud nebyla aplikována druhá dávka / od aplikace první dávky očkovací látky v případě dvoudávkového schématu podle SPC uplynulo nejméně 22 dní, ale ne více než 9 měsíců, pokud byla aplikována druhá dávka, nebo / od aplikace dávky očkovací látky v případě jednodávkového schématu podle SPC uplynulo nejméně 14 dní, ale ne více než 9 měsíců) nebo

4. osoba prodělala laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19, uplynula u ní doba izolace podle platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS‑CoV-2 nebo RT‑PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 180 dní.

5. osoba nevykazuje klinické příznaky onemocnění COVID‑19. 

Děkujeme a těšíme se na Vás.

Vědci z Univerzity Pardubice chtějí zjednodušit testování chutě. Pracují proto na samovyšetřovacích sadách. Díky nim a mobilní aplikaci by si měl zvládnout své chuťové pohárky prověřit každý sám doma. Vědět, jak na tom s chutí jsme, je totiž poměrně důležité. I drobné a v běžném životě nepozorovatelné slábnutí tohoto smyslu může upozornit na některá civilizační onemocnění.

Dosavadní standardní rychlé testy chutě provádějí třeba na klinice ORL pardubické nemocnice. Biomedicínský technik nejdříve namáčí vatové štětičky v různě ochucených roztocích, následně je přikládá na vyplazený jazyk pacienta.

Test absolvují například lidé trpící problémy se středním uchem. „Nerv, který zajišťuje chuť, jde přes střední ucho až k jazyku. U některých středoušních zánětů chuť nefunguje a pacient si to často neuvědomuje,“ vysvětluje přednosta kliniky ORL Jan Vodička. 

Chuť je podle něj neprávem opomíjeným smyslem. „Je to oblast medicíny, o které se málo ví. Když se kohokoliv zeptáte, jaký by obětoval smysl, většina lidí řekne, že chuť nebo čich. Jsou to smysly, které zůstávají stranou, přesto jsou pro náš život důležité.“

Kromě virových onemocnění může porucha chuti signalizovat i dlouhodobější komplikace. „Oblast chuti je velmi důležitá pro metabolická onemocnění, jako je cukrovka nebo hypertenze,“ popisuje lékař. I proto je podle něj dobré vědět, jak na tom člověk s chutí je. 

Domácí testy chuti a čichu

Lékař Jan Vodička se problematice věnuje dlouhodobě. Působí na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Spolu s kolegy si řekl, že dosavadní test chuti zjednoduší, aby si ho každý mohl udělat sám doma. 

Pandemie covidu-19 výzkum urychlila. Finanční dotace celé věci napomohla.

děkanka Jana Holá

„Kamera, která vás v aplikaci snímá, je tam proto, abychom viděli, že si test provádíte správně,“ vysvětluje lékař. Pak už jen stačí jednoduché kliknutí na tabletu a výsledky lékař vidí okamžitě na počítači. 

Už před časem odborníci z Univerzity Pardubice vytvořili podobné sady na vyšetřování čichu. Porucha těchto smyslů může být přitom jedním z příznaků onemocnění covid-19. I to se na současné práci vědců projevilo. 

„Princip je podobný. Pacient čichá k různým vůním na fixech,“ popisuje děkanka Jana Holá. „Na základě určování vůně se dá odhalit porucha čichu. Citlivost je veliká, aby se zachytila i malá porucha.“ Poruchy čichu mohou kromě covidu-19 signalizovat i vážné neurologické problémy.

Reportáž je se svolením převzatá z Český rozhlas - Radiožurnál

Své dvě kanceláře nosí v notebooku v batohu na zádech. Absolvent Fakulty filozofické, senátor za Rychnovsko a ředitel základní školy v Dobřanech Jan Grulich se v pandemii dostal do vrcholné politiky a stal se ředitelem roku. Teď chce pomoci tomu, aby vzdělání bylo v zemi prioritou.

Ředitel, učitel, spolumajitel firmy na výrobu vitaminových doplňků, senátor za Rychnovsko. Zapomněla jsem na nějakou profesi?

Je to přesně tak. Po studiích pedagogiky jsem se stal učitelem. Abych dokázal uživit rodinu, což se před lety z učitelského platu moc nedalo, tak jsem si přivydělával, jak jsem uměl. S tátou jsme založili malou rodinnou firmu, někdy jsem si přivydělával jako fotograf, jindy jako překladatel. Postupem času mě práce ve školství natolik začala bavit, že jsem přijal nabídku stát se ředitelem školy. Rodinná firma mi však ještě zůstala, ale o ni se spíše starají moje manželka, maminka a začínají v ní i děti.

Od října loňského roku jste senátorem za Rychnovsko. Jak jste rozdělil pracovní povinnosti mezi senátora a ředitele školy?

V Senátu i ve škole panuje velmi nestandardní režim. Takže svoji senátní kancelář i ředitelnu mám v batohu v notebooku a tyto online světy se velmi prolínají. Někdy v senátní kanceláři vyučuji online, někdy se v ředitelně účastním politických diskuzí a večer doma se snažím odpovídat na četné e-maily a zprávy.

Proč jste vstoupil do politiky?

Řekl bych, že politika spíše vstoupila do mě. Jako ředitel školy jsem se nedokázal smířit s tím, že vzdělání nikdy nebylo v naší zemi prioritou, byť to byla vždy předvolební mantra všech politických stran. A tak jsem se snažil volat z naší vesnické školy do světa, že něco není v pořádku. Ale velmi brzy jsem zjistil, že toto volání nikam nevede.

Tak jste se do toho vložil.

Pochopil jsem, že žijeme v systému parlamentní demokracie, a pokud chceme něco ovlivnit, je potřeba, abychom do tohoto soukolí vstoupili a vzali na sebe určitou odpovědnost. Vybral jsem si tedy demokratickou stranu, vstoupil jsem do ní, otvíral jsem vzdělávací témata… Tato aktivita mne dovedla až do Valdštejnského paláce (sídlo Senátu ČR – pozn.red).

Máte na starosti oblast školství a vzdělávání. Co jste začal ihned řešit?

Jen pro upřesnění, to senátorské křeslo je hrozně nepohodlné. Po hodině sezení už nevím, jak si přesednout (smích). Kromě jiných povinností, co jako senátor musím řešit, jsem se pustil hned do témat, kvůli kterým jsem do politiky vstoupil. Prakticky od prosince jsem se začal zabývat novelou zákona o pedagogických pracovnících. Obnášelo to mnoho schůzek, odborných posudků, expertíz. Setkával jsem se s poslanci a snažil se je přesvědčovat o ukotvení učitelského platu zákonem, aby přestalo to každoroční nedůstojné handrkování a učitelé měli jistotu.

Přesvědčil jste je?

Nakonec se to podařilo. Právě teď je tato novela v Senátu.

V Pardubicích jste studoval na Fakultě filozofické. Jaké to byly roky?

Studentská léta byla nádherná a bouřlivá. Až se divím, že jsme školu vůbec dokázali vystudovat (smích). Studoval jsem na bakaláři Učitelství německého jazyka. Magisterský titul jsem si pak dodělával v Praze, protože v tu dobu nebyl v Pardubicích vhodný magisterský obor.

Dokážete si představit, že byste učil na střední nebo vysoké škole?

Asi bych neměl problém učit na střední škole, ale už jsem si na tu naši věkovou kategorii 6 – 15 let zvykl. Ta interakce by mi chyběla.

Vaše zkušenosti z pozice učitele a ředitele vám mohou v senátorské funkci dost pomoct. Cítíte to tak také?

Moje zkušenosti jsou pro obor, kterému se chci věnovat, naprosto nezbytné. A myslím si, že to tak je dobře. V Senátu posuzujeme tolik zákonů v rozličných oborech, že je velmi důležité, aby v něm byli lidé z praxe.

Školství, respektive vzdělávání žáků je v době pandemie velmi ohrožené. Co bude žákům chybět?

Dětem budou chybět věci, které „nevygooglíte“. Tím chci říct, že určitý soubor informací, které děti ve škole memorují, tolik chybět nebude. Co ale chybět bude, je matematika, angličtina, ztráta návyků, zhoršená fyzická kondice, ukotvení rozličných dovedností plynoucí z výchov a zájmové činnosti, ztráta svalové paměti. Myslím, že se jako učitelé musíme připravit na velmi náročné období, které přijde po návratu žáků do škol. Ve třídách se ještě více ukáží rozdíly mezi žáky. Do školy se vrátí se značně nesourodými vědomostmi. A to i přes veškerou snahu pedagogů o kvalitní distanční výuku.

Co je už teď velkým problémem?

Zvyšuje se domácí násilí, deprese v dětském věku a závislosti, především digitální. Také prokrastinace a ztráta motivace ke vzdělávání.

Dá se i něco z této krizové situace vytěžit?

Paradoxně nám tato situace umožní si uvědomit nezastupitelnost učitelské profese. Ukáže nám i na další problémy výchovy nové generace, jako jsou pohybová aktivita, sociální kontakty. Upozorní na výhody, ale i nevýhody digitálního světa. Poukáže na rozevřené nůžky ve vzdělání kvůli socioekonomickým rozdílům v rodinách, nebo dokonce i celých oblastech, naznačí nám smysl či nesmysl obsahu učiva. Více diskutujeme o vzdělání, o učitelích a upozorňuje nás to na rozdílnost škol nejen ve vybavení, ale i v přístupu vzdělávání a ochotě se učit. Přes všechny problémy nám také tato doba umožnila dát učitelům velmi praktický kurz práce s digitální technikou. To by se ministerstvu školství nikdy takto intenzivně v krátké době nepodařilo.

Poukazujete na důležitost vzdělání a na to, že ze vzdělání pochází zdravotní sestry a lékaři. Univerzita Pardubice má také Fakultu zdravotnických studií a její vedení se snaží ukázat na fakt, jak jsou právě nelékařské obory důležité. Tento personál musí být vedle lékařů profesionální. Zajímáte se o všechny stupně vzdělávání v ČR?

Ano, rozhodně souhlasím. Ono se stačí inspirovat, jak to chodí v jiných zemí. Velmi často slyšíme, že je u nás nedostatek lékařů. Ale často to v jiných zemí funguje tak, že lékaři mají k dispozici právě odborné asistenty, kteří pomáhají nejen s administrativou, ale i s výkony, u kterých nemusí být lékař. Tím ušetří lékaři spoustu času.

A ano, zabývám se vzděláváním celkově. Dokonce nejen ve školních lavicích. Chtěl bych poukázat na to, že v dnešní tak rychle se měnící době je velmi důležité celoživotní vzdělávání.

Jak by mělo podle vás vypadat?

Možná nám to právě ukazuje i dnešní situace. Mohli bychom více využívat online zdroje, přednášky, diskuze, moderní platformy. Ale jde o celkové nastavení. Babičky by neměly říkat, že ten mail ani e-shop už pro ně není. Stejně tak bychom si neměli zoufat, že například v našem oboru už není práce, ale měli bychom se snažit rekvalifikovat. Můj devadesátiletý kamarád si koupil iPhone a začal se učit hrát na saxofon. Pokud se budeme vzdělávat celý život, tak si zajisté uchováme psychickou svěžest až do posledních chvil.

Jste ředitelem základní školy Trivium v Dobřanech. Když jsem se dívala na vaše stránky a profily pedagogů, hned mě napadlo: Tady skutečně platí škola hrou. Přesto – určitá pravidla a respekt na vaší škole asi panuje. Co je pro vás důležité?

Aby děti vzdělávání bavilo. A pokud je bude bavit a budou mít kladný vztah k výuce, nezadupeme u nich zvídavého ducha, dosáhnou daleko lepších nejen vzdělávacích výsledků.

Dá se škola hrou přenést i do online výuky?

Bohužel, distanční výuka nás zastihla v nedbalkách, stejně jako většinu škol. Naštěstí jsme aspoň měli náskok ve vybavení, všichni učitelé disponovali ICT technikou a většina s ní už uměla dobře. Ale distanční výuka je přece jen trochu jiná disciplína. Museli jsme se to učit všichni. Myslím si, že reagujeme rychle, naše služby a výuku neustále posouváme dopředu, ale jako zřejmě i v ostatních školách narážíme na hranici, kterou se nám nedaří prorazit. Mnoho dětí ztratilo ten „morál“ se učit, přestalo mít návyky, při distanční výuce se nesoustředí a jsou znát již obrovské rozdíly mezi pracovitými žáky a mezi dětmi, které to prostě jen flákají. Vše je velmi náročné nejen pro učitele, ale i pro rodiče a rodiny. Často proto vznikají různá napětí a komunikační problémy.

Označujete se za venkovského ředitele. To označení mě vrací do staré doby. Ale vy jste vybudoval moderní školu, o kterou je rvačka. Vlastně jste školu zachránil. To na tom byla tak bídně?

V tu dobu ano. V roce 2005 bylo ve škole 72 žáků, byla zadlužená, neměla úplně nejlepší pověst, o vybavení a zázemí ani nemluvě. A venkovským ředitelem opravdu jsem (smích). Narodil jsem se v sousední vesnici a dokonce jsem tuto školu jako žák i navštěvoval.

Dáváte si záležet na výběru učitele. Jsou ředitelé, kteří bez „varování“ pošlou rovnou z pohovoru někoho do třídy a mnohdy vykolejí i samotného učitele. Máte tyhle nápady také?

Dobrou školu dělají dobří lidé. Takže učitelé jsou pro mne to nejdůležitější a zároveň to nejcennější, co mám. A proto si vybíráme velmi pečlivě. Budoucí učitelé musí projít velmi zajímavým výběrovým řízením a opravdu musí i učit. Ale vše je připravené a o všem vědí dopředu. Překvapením je většinou pouze to, že musí strávit i velkou přestávku ve sborovně (smích). Většinou je připravím i na tuto součást výběrového řízení.

Na chodbách vaší školy mohou žáci o přestávce hrát ping-pong, fotbálek nebo bubnovat. Tohle všechno jsou schopni všichni kantoři tolerovat?

Výměnou za to, že nás při hodině na oplátku budou tolerovat žáci.

Ve výuce mobily používáte, o přestávkách jste je zakázali. Jak to funguje?

Úplně jednoduše. Přestávka je velmi důležitou součástí výuky. Děti se musí proběhnout, uvolnit, postrkat, pokecat, vyběhnout ven, kopnout si do míče, učit se sociálním kontaktům, bouchnout do bubnu, zahrát na piano, prostě vyblbnout se. A to s mobily nešlo. Tak jsme si stanovili tato pravidla a děti si na ně zvykly. Ve výuce, tedy hlavně na druhém stupni, je učíme, že jsou mobily dobrým zdrojem informací nebo výborným slovníkem.

Na Univerzitě Pardubice jste vystudoval obor Učitelství německého jazyka. Jaký k tomuto jazyku mají dnes žáci vztah?

Upřímně, povinnost druhého cizího jazyka bych na základních školách zrušil a nechal to jen jako povinně volitelný předmět. Některé děti mají problémy s češtinou a opravdu chceme, aby uměly co nejlépe anglicky, němčina je pak trochu utrpení. Pokud by však měly na výběr a určitá část by chodila například na anglické konverzace, někdo na cvičení z matematiky a někdo si zvolil němčinu, tak těch pár dětí by se ji opravdu za ty tři roky dokázalo naučit. Takto masově je to ale velmi neefektivní.

Na webu školy má každý pedagog svůj profil včetně fotky. Každý drží nějaký nápis. Kdo je vymýšlel? Autorský tým sborovny?

Každý si mohl napsat, co chtěl a co trochu charakterizuje jeho práci. Rozhodně jsme se u toho hodně nasmáli, některé nápisy jsme museli cenzurovat (smích).

Vy držíte nápis: Zajisté, pane inspektore. Jak často vás chodí někdo kontrolovat?

U nás v Orlických horách je moc hezky, tak podezírám kontroly, že si nás berou za odměnu a často (smích).

Hlásíte se k odkazu Jana Amose Komenského. Dokonce až tak silně, že místo prezidenta visí na stěnách jeho podobizna. Měly by se děti ve škole dívat na něj, nebo spíš na politiky?

Věřte mi, že bych si v ředitelně velmi rád vedle Komenského pověsil důstojného prezidenta České republiky a dětem ho ukazoval jako příkladného moudrého přátelského slušného člověka, který zastupuje naši zemi. A kéž by taková doba jednou přišla. Do té doby tam bude jenom Jan Amos Komenský.

Vizáž školy je moderní, přestože stojí více než 250 let. To je také vaše práce?

Je to především práce stavební firmy a architekta. Ale byl jsem náročný, než jsem něco schválil, a trochu jsem mu do toho mluvil.

Škola má velkou historii, přesto je dnes soukromá. A navíc se v ní neplatí školné. Jak se to stalo?

Škola stojí hned vedle dobřanské fary, kde se v minulosti scházeli nadšení obrozenci – František Hek, Magdalena Rettigová i sám abbé Dobrovský. S tehdejším farářem Zieglerem pročítali spisy Komenského, aby oživili českou vzdělanost i v horském kraji. A vzdělávání dětí sahá v Dobřanech až do roku 1680, tedy mnoho let před zavedením povinné školní docházky. Když hrozilo v roce 1996 nebezpečí, že se škola kvůli malému počtu dětí a financí zavře, místní obrozenci z Orlických hor a podhůří se opět probudili. Aby škola nezanikla, založili školu soukromou.

Soukromé školy jsou do jisté výše normativně financované státem. Takže když je dostatek dětí, je i dostatek financí. Přispívají nám i okolní obce nebo dobrovolní sponzoři z řad rodičů. Když nám při nedávné přestavbě chybělo 11 milionů korun, podařilo se nám je za jediný rok získat. Přes dva miliony jsme dostali právě od rodičů a přátel školy. Mým přáním vždy bylo, aby škola sloužila všem dětem z našeho regionu. Školné by si však mnoho rodin nedokázalo dovolit. Takže sháním finance, kde se dá.

Loňský rok byl náročný, pro vás ale úspěšný. Stal jste se senátorem i ředitelem roku 2019/2020. Čeho byste chtěl dosáhnout letos?

V letošním roce musíme hlavně všichni ve zdraví přežít. Strašně bych si přál, aby to byl úplně normální obyčejný rok. To je v tuto chvíli asi příliš troufalé a nereálné přání. Ale mám naději, že tomu snad aspoň napřesrok bude. Přeji všem hodně síly a trpělivosti.

Mgr. Jan Grulich (1975)

V roce 1998 ukončil studium na Fakultě filozofické (tehdejším Ústavu jazyků a humanitních studií) Univerzity Pardubice. Vystudoval v bakalářském stupni studia Učitelství německého jazyka. Magisterské studium personalistiky a andragogiky absolvoval na Vysoké škole Jana Amose Komenského v Praze. Absolvoval roční studium v Basileji ve Švýcarsku. Od roku 1999 učí na základní škole Trivium Plus v Dobřanech, nyní hlavně finanční gramotnost a němčinu. Od roku 2005 je ředitelem školy. V říjnu roku 2020 se stal senátorem za Rychnovsko (TOP 09). Rád fotí a má rád hudbu. Je ženatý a má tři děti.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Čich hraje důležitou roli v sociálních vztazích a kvůli jeho absenci se dá ztratit i zaměstnání. Až dvacet procent lidí přitom trpí poruchou ztráty čichu. O jeden z pěti smyslů dočasně přicházejí i pacienti s covidem. Jak znovu začít cítit vůni? Lídr excelentního vědeckého týmu na Fakultě zdravotnických studií MUDr. Jan Vodička, Ph.D., v rozhovoru představuje unikátní projekt k vyšetření chuti v době epidemie, mluví o léčbě a tréninku čichu i jeho propojení s chutí.

Kolik lidí ročně přijde o čich?

Přibližně 20 procent lidí trpí poruchou čichu a 5 procent v populaci ztratilo čich úplně. Velká část pacientů si poruchu čichu vůbec neuvědomuje. Jedná se například o pacienty s Parkinsonovou chorobou, u nichž je porucha čichu typická, ale na vyšetření chodí zcela výjimečně.

Jak důležitý je čich pro člověka?

Obecně ženy vnímají poruchu čichu daleko intenzivněji. U kuchařů nebo degustátorů vína ztráta čichu může znamenat i ztrátu zaměstnání. Čich a chuť se uplatňují při konzumaci stravy, kdy si kontrolujeme kvalitu požívaného jídla. Čich může upozornit na nebezpečné látky v prostředí a důležitá role je také sociální. Pacienti bez tohoto smyslu nevědí, jak sami voní, nebo se nemohou zapojit do debaty o jídle a pití při společné večeři.

Čím to je, že po prodělání nemoci COVID-19 někdo ztratí čich a chuť na krátkou dobu, a jiný se s problémy může potýkat mnohem déle?

U naprosté většiny pacientů dochází k úpravě poruch čichu do 4 týdnů. U některých lidí mohou poruchy trvat déle. To je velmi pravděpodobně v důsledku rozsáhlejšího postižení čichového epitelu.

Co když se ani po měsíci čich nevrátí. Pak vyhledat odborníka?

Odborníka je ideální vyhledat, pokud poruchu čichu pozorujeme asi 4 týdny a nejsou známky zlepšení. Poruchy čichu se mohou projevovat u onemocnění COVID-19 několik dní, nicméně u části osob mohou trvat měsíce. Nejsou výjimkou pacienti, u nichž se porucha čichu po prodělání virového onemocnění upraví až po několika letech.

Zajímavé je, že řada lidí po prodělání koronaviru cítí pachy. Jak je to možné?

Přibližně 18 procent pacientů s poruchou čichu po onemocnění COVID-19 udává změněné vnímání vůní. Často je popisují jako nelibé pachy, například vůni spálené gumy. Tento jev nazýváme parosmie. Předpokládá se, že některé z čichových receptorů nefungují zcela správně a čichový vjem je tak změněný. Podle některých studií se může jednat o projev regenerace čichu.

Jak léčíte pacienty, kteří po prodělání covidu přišli o čich a chuť?

Nejdříve provedeme základní vyšetření a testujeme čich pomocí standardních metod. Na naší klinice pomocí Testu parfémovaných fixů a Sniffin‘ Sticks testu, a také vyšetřujeme chuť pomocí chuťových proužků. U nejasné příčiny vzniku poruchy čichu doplňujeme vyšetření magnetickou rezonancí a vyšetření na protilátky proti viru SARS-CoV-2. Pak navrhneme léčbu.

Když člověk ztratí čich, dojde vždy také ke ztrátě chuti?

Vztah fungování čichu a chuti je velmi úzký. Obecně u pacientů s poruchou čichu dochází i k mírnému zhoršení chuťové funkce. Důležité je, že lidé uvádějí poruchy chuti slovy, že jim jídlo chutná jinak. Často se přitom jedná o tzv. retronazální poruchu čichu.

Při polknutí stravy dochází k uvolnění pachových látek přes nosohltan do dutiny nosní. Tím se čich významně uplatňuje na čichovém a chuťovém vjemu přijímané stravy. Velmi často pak zjistíme zcela ztracený čich a zachované chuťové schopnosti. Proto se ptáme pacientů, kterým jídlo chutná jinak než dřív, zda stále cítí slanou, sladkou, hořkou a kyselou chuť.

Může člověk ztratit pouze chuť?

Poruchy chuti bez poruch čichu jsou velmi výjimečné.

Pracujete na projektu „Vyšetření chuti v době epidemie COVID s využitím telemedicíny“. Získal jste na něj i grant. Můžete jej blíže představit?

Jde o vytvoření testovacího setu pro samovyšetření chuti, který se skládá z testovacích proužků a aplikace pro telefony a tablety s kamerou. Aplikace, respektive software, bude sloužit jako interaktivní návod k vykonání samovyšetření, kontrolní prostředek správného provedení samovyšetření, prostředek pro sběr dat od vyšetřované osoby a pro stanovení výsledku vyšetření. Dále jako médium pro volitelné elektronické zaslání výsledku testu ošetřujícímu lékaři.

Na jakém principu fungují chuťové proužky?

Chuťové proužky slouží k vyšetření čtyř základních chuťových kvalit – tedy sladké, slané, hořké a kyselé. Na každém proužku, který tvoří buď filtrační papír nebo folie, je nanesena chuťová látka. Proužek si pacient přiloží na jazyk a musí uvést, jakou chuť cítí.

Jak jste propojený s Centrem transferu technologií a znalostí?

S CTTZ spolupracujeme, jejich pomoc vnímám především v oblasti zařazení výsledků naší práce do praxe a do komerční oblasti.

Jak probíhá spolupráce?

Spolupráce nyní probíhá mezioborově, tedy nejen na Fakultě zdravotnických studií, ale také se zástupci Fakulty elektrotechniky a informatiky a Fakulty chemicko-technologické. Účastní se také Pardubická nemocnice, NPK, a.s. V plánu je spolupráce s Centrem pro čich a chuť v Drážďanech a také s ORL klinikou v Ženevě. Vyšetření chuti chuťovými proužky je prováděno již mnoho let, metoda vznikla v Německu. Naším cílem je, aby si chuť mohli vyšetřovat pacienti sami a samotný postup vyšetření byl pro pacienty atraktivnější.

Mohou tyto proužky ukázat na možnost, že je člověk pozitivní na covid?

V současnosti se určitě jedná pouze o doplňkový test vyšetření u nemocných s COVID-19. Test si neklade za cíl nahradit antigenní testování nebo test PCR. Umožňuje nicméně stanovit funkci našich chuťových buněk. Poruchy chuti se objevují nejen u nemocných s COVID-19, ale také s neurologickými a metabolickými nemocemi.

Pacientům, kteří přišli během covidu o čich, doporučujete tzv. čichový trénink. Co to znamená?

V současnosti je to jediný postup, u nějž byl prokázán efekt na zlepšení čichu. Pacienti dvakrát denně volně čichají ke čtyřem vůním – růži, eukalyptu, hřebíčku a citronu po dobu několika minut. Čichový trénink je nutné aplikovat dlouhodobě, alespoň půl roku.

Dělá čichový trénink divy?

Podle dostupných studií divy dělá. Moje osobní zkušenost je taková, že záleží především na přístupu pacientů. Mnoho z nich přestane čichový trénink aplikovat po několika dnech. Čichový trénink vyžaduje aktivní přístup, který je klíčový pro účinek léčby. Nutné je také v čichovém tréninku vytrvat.

Pokud nezabere ani čichový trénink, existují léky, které stav zlepší?

U sinonazálních poruch čichu jsou účinné kortikoidy podávané do úst nebo do žíly. Nově je u těchto pacientů účinná také biologická léčba. U ostatních léků nebyl efekt spolehlivě prokázán, proto je pacientům nedoporučujeme. Zkoumaly se vitamíny, alfa lipoová kyselina, minerály (jako například zinek) a další.

Dá se operativním zákrokem ztráta čichu vrátit?

Chirurgicky lze čich navrátit pouze u části pacientů s dlouhodobým zánětem dutiny nosní a vedlejších nosních dutin. Provádí se tzv. endoskopické ošetření, kdy pod kontrolou optiky ošetříme vedlejší nosní dutiny.

Pacienti, kteří přišli o čich během života, tvrdí, že si „skrze hlavu“ dokáží vybavit chuť určitého jídla. Je to možné?

Určitě ano, čich je velmi úzce spojen s paměťovými oblastmi mozku. I po letech si lidé při určitém pachovém vjemu vzpomenou na situaci, kterou v minulosti prožili, nebo se „vrátí do dětství“ právě díky pachové stopě.

Jste lídrem excelentního týmu univerzity, čím se ve výzkumu zabýváte?

Náš výzkum se v oblasti čichu zabývá především problematikou vnímání libosti pachových látek a problematikou dýchání při čichové stimulaci, tzv. respirační olfaktometrie. V oblasti chuti se pak snažíme najít ideální metodu pro záchyt chuťových poruch. Zájem je také v oblasti sluchu a včasného záchytu jeho poruch.

Nejčastější příčiny poruch čichu

Povirové

vznikají po prodělaném virovém onemocnění horních cest dýchacích

je způsobena respiračními viry (RS viry, viry chřipky) a v dnešní době především virem SARS CoV-2, způsobujícím onemocnění COVID-19

postižen může být čichový epitel, který je napadán přímo virem (např. COVID-19), čichové nervy nebo čichová centra (např. u herpetických virů).

Sinonazální

vznikají při onemocnění dutiny nosní a vedlejších nosních dutin, nejčastěji se jedná o dlouhodobý zánět s tvorbou nosních polypů

je způsobena částečně ucpáním nosu, kdy se molekuly pachových látek nedostanou k čichovému epitelu, a částečně se jedná o zánět v oblasti čichového epitelu

Poúrazové

vznikají po úrazech hlavy, typický je např. pád na zátylek

je způsobena přetrháním nervových vláken procházejících spodinou lební nebo v důsledku kontuze (pohmoždění) v oblasti čichových center

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Na unikátní absolventské síti my.upce.cz vzniká nový Mentorský program pro absolventy Univerzity Pardubice. Nabízí pomoc a příležitost všem aktivním absolventům. Snaží se najít a nabídnout zkušené průvodce, propojuje kontakty a pomáhá absolventům v cestě za vysněnou prací. Jednoduše spojuje zkušené absolventy (mentory) s absolventy - juniory (mentees).

Díky osobní online spolupráci mohou mentoři předat své dlouholeté pracovní zkušenosti a know-how mladým absolventům, kteří hledají praxi, stáž nebo jiné uplatnění v pracovní sféře. 

Univerzita v rámci programu navázala spolupráci s primářem oddělení klinické biochemie v Nemocnici Benešov Liborem Kuboškem, který je absolventem Fakulty chemicko-technologické.  A také s IT specialistou a vývojářem Lukášem Havrdou, který je také absolventem Fakulty chemicko-technologické.  

Kontakt:

Bc. Anna Sedláková 
absolventi@upce.cz 

Etnolog a spisovatel Tomáš Boukal, působící na Katedře sociální a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, se dlouhodobě zaobírá původními obyvateli Sibiře, kterým věnoval celou řadu knih. Nejnovější z nich právě vyšla v nakladatelství Host pod názvem Cesta mrtvých.

Mezi příslušníky malého sibiřského národa Mansů, obývající povodí řeky Pelym v podhůří Uralu, se autor vypravil už několikrát a své bohaté zážitky i poznatky zúročil nejen na poli vědy, ale také coby prozaik. Kromě titulů jako Cesta lesem nebo Duch tajgy, spadajících do žánru literatury faktu, totiž napsal i skutečnými událostmi inspirovaný román Hřbitov nevěst s podtitulem „sibiřská detektivka“ a postavou českého etnologa v roli amatérského detektiva. Na pomezí non-fiction a beletrie pak lavíruje Boukalova nejnovější kniha, která nese podtitul „skutečný příběh lovce ze sibiřského národa Mansů“.

Návrat domů jako cesta do minulosti

Oním reálným protagonistou příběhu je Saša Kurikov, s nímž se autor poprvé setkal v roce 1999, kdy jednomu z posledních Mansů na horním toku Pelymu bylo osmnáct. Naposledy jej viděl v roce 2014 a krátce nato se doslechl, že byl Saša odsouzen za pokus o vraždu. Napadení přítele pod vlivem alkoholu mu nakonec vyneslo pět let v nápravné kolonii. V roce 2019, kdy jej propustili na svobodu, se však Tomáš Boukal vypravil na Sibiř příliš pozdě – namísto Saši na něho čekala jen několik měsíců stará zvěst o jeho sebevraždě. A právě lovcovy nelehké poslední roky, strávené odpykáváním trestu a následným návratem domů, se autor snažil zrekonstruovat ve své knize.

Zatímco o autorově poučenosti, co se týče pojednávaného tématu, nemůže být pochyb, jeho stylistické schopnosti přece jen nedosahují úrovně zkušeného publicisty či prozaika. Celým vyprávěním navíc prosvítá sice záslužný, ale na beletristické dílo přece jen příliš jednostranný autorský záměr, totiž vměstnat do Sašova příběhu co nejvíce prvků osobité kultury jeho lidu. Tomáš Boukal se tu opírá nejen o protagonistovo vyprávění a osobní zkušenosti, ale čerpá i z cizích výpovědí a nastudované literatury, a vedle toho si vypomáhá rovněž fabulací. Výsledný text má blízko k žánru literární reportáže a přímo vybízí k cestování prstem po mapě, která ale v knize bohužel chybí.

Kniha vypovídá o tragickém zániku jednoho svébytného světa, který zapálený český etnolog zdokumentoval nejen na stránkách několika knih, ale dokonce i formou etnografického filmu pojmenovaného taktéž Cesta mrtvých, který Tomáš Boukal natočil společně s Milanem Durňakem a který můžete zdarma zhlédnout na YouTube.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Vltava.
autor: Petr Nagy | foto: Nakladatelství Host,archiv Tomáše Boukala
Český rozhlas Vltava