Univerzita
Pardubice
Současná situace nahrává tomu, že většina z nás znovu objevuje cestu do tajů vlastní kuchyně. Kličkovat mezi obsahem a složením potravin chce velkou dávku umu, ale i času. Na čem nás zaručeně výrobci dokáží nachytat? Na palčivé otázky odpovídala u listopadové večerní online kávy Ing. Dana Hrubošová, Ph.D.
Otec byl hutník, ale on se už jako dítě zajímal o výbušniny a rakety. Student, absolvent, šéf katedry a nakonec profesor organické chemie Vladimír Macháček (76) si chodí o chemii za kolegy popovídat dodnes. Kromě lásky k ní si našel na vysoké škole v Pardubicích i svoji životní partnerku.
Kdy jste byl naposled na univerzitě?
Minulý týden.
Ještě učíte?
To ne. Mám tu ale kamarády-chemiky, se kterými se rád vidím. Chodím sem pravidelně každý týden a ve spojení s fakultou zůstávám pořád. Teď nám to setkávání s kolegy překazila pandemie. Ale jinak se scházíme každý týden v takovém kroužku. Každý jsme z jiného oboru, někdo je z organiky, někdo z anorganiky nebo fyzikální chemie. Odborně se spolu můžeme hádat a diskutovat (smích). Je dobré mít rozhled přes jiné disciplíny než jen ty, kterým se věnujete. A tím také udržuji i sociální vazby, když je mi doma smutno.
Kudy vedla vaše cesta k chemii?
Nepocházím z rodiny, kde by někdo dělal chemii. Můj otec byl hutník. Ale už na základní škole v Ostravě jsem se zajímal o výbušniny a rakety, měl jsem i domácí minilaboratoř v předsíni malého bytu. Lákalo mě to. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou a jít na vysokou školu zaměřenou na chemii se přímo nabízelo. Byla to pro mě jediná a jasná volba. Praha byla daleko a na vysokou školu v Pardubicích byly dobré reference.
Jaká byla studentská léta?
Šlo nás tenkrát do Pardubic ze střední školy osm. Nastoupil jsem do prvního ročníku v roce 1962 a končil jsem v roce 1967 na katedře organické chemie. Vzpomínám na to moc rád, protože jsem se tady seznámil se svou budoucí manželkou. Měli jsme chemické manželství, moje žena studovala anorganickou chemii. Navíc jsem od 2. ročníku začal na katedře organické chemie vařit, tedy provádět chemickou syntézu, připravovat nové sloučeniny, zprvu pro budoucího kolegu Mirka Kaválka a později pro svého velkého učitele prof. Vojeslava Štěrbu, který mému chemickému rozvoji přispěl nejvíce.
Čemu jste se ve svém profesním životě věnoval?
Po absolvování vysoké školy jsem šel na vojnu a v roce 1968 jsem se ze základní vojenské služby vrátil rovnou na katedru. Byla to doba, kdy tady na škole zaváděla metodika nukleární magnetické rezonance. Tuto metodiku bude většina lidí znát spíše z medicíny, ale v chemii se uplatnila podstatně dříve než v medicíně. Byla to metodika, kterou jsem si nesmírně oblíbil. A při vší skromnosti jsem ji tady pomáhal na škole zavést a věnoval jsem se jí řadu let. Kromě toho jsem se zaměřoval na organickou syntézu, zpočátku to byla barviva, azolátky. Studovali jsme jejich vznik a chování metodami reakční kinetiky, to znamená stanovením rychlostí a rovnovah. Od chemie azolátek, ke které jsme se čas od času vraceli, jsme přešli k chemii polynitrosloučenin a jejich reakci s nukleofily. Pracovali jsme na hranici mezi organickou a fyzikální chemií, proto se náš přístup nazývá fyzikální organickou chemií.
Sledujete, jak se chemie a výzkum proměňuje?
Celou dobu jsem byl u toho, tedy od toho roku 1967. Doba se posunula, výzkum je více orientován na praxi. Méně se člověk dle mého názoru věnuje základnímu výzkumu, ale spíše aplikacím. Ale právě ze základního výzkumu vychází řada nápadů a podnětů pro budoucí využití. Fascinuje mě rozvoj experimentálních metod, které umožňují nahlédnout do nitra hmoty detailněji, než to bylo možné před nedávnem.
Která jména se vám s fakultou spojí?
Tím, že patřím na fakultě k těm nejstarším, pamatuji si také nejstarší kolegy. Rád například vzpomínám na profesora Miroslava Večeřu, byl to takový náš doyen nejen jedné katedry a skvělý manažer. Z Výzkumného ústavu organických syntéz si v letech 1963-64 přivedl skupinu lidí, která měla katedru obrodit a změnit. A povedlo se mu to.
Skupinu tvořili profesor Štěrba, což byl „chemický ideolog“, doc. Panchartek, skvělý pedagog, a Ing. Šlosar, zkušený syntetik a praktik. Na katedře působili i bývalí rektoři, prof. Večeřa, zvolený, leč nejmenovaný několikadenní rektor, doc. Josef Panchartek, ten byl také prvním absolventem s inženýrským titulem z roku 1954 a prvním porevolučním rektorem. Dále to byli prof. Oldřich Pytela a současný prorektor prof. Mirek Ludwig. Vybaví se mi řada starších kolegů, Ing. Socha, doc. Kaválek, doc. Klicnar, doc. Vetešník, RNDr. Kalfus, RNDr. Schreiber, prof. Čegan. Někteří již nejsou mezi námi, odešli do chemického nebe. Bylo by ale chybou uvrhnout je do věčného zapomnění, vždyť na katedře žili, pracovali, učili studenty, bádali. Byť za podmínek daleko odlišných od těch současných.
Žádná vědkyně mezi vámi nebyla?
Má manželka mě nazvala misogynem. Myslím, že v tomto ohledu ale neměla pravdu. K ženám jsem měl vždy kladný vztah, ale ta organika opravdu dost páchne. Nyní jsem nejvíce v kontaktu s prof. Milošem Sedlákem, vedoucím Ústavu organické chemie a technologie. Vídám se i s mým doktorandem doc. Petrem Šimůnkem. Petrovi jsem také předal výzkum v oblasti nukleární magnetické rezonance. Máme spolu řadu publikací v oboru tautomerie azolátek. Rád vidím svou bývalou spolupracovnici Ing. Markétu Svobodovou.
Škola letos slaví 70 let. Co byste vzkázal na fakultu?
Protože jsem jejím fandou, přál bych jí jen samé úspěchy. Aby byla mezi těmi nejlepšími. A hlavně jí přeju hodně nadšených studentů.
prof. Ing. Vladimír Macháček, DrSc.
Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích (organická technologie, studijní zaměření organická chemie, 1967), disertační práci obhájil v roce 1969 a habilitoval se na VŠCHT v Pardubicích v oboru organická chemie v roce 1983. Titul doktora chemických věd obhájil na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze v roce 1991 a profesorem organické chemie byl jmenován na VŠCHT v Praze také v roce 1991. Zabýval se studiem mechanismů organických reakcí metodami reakční kinetiky a využitím nukleární magnetické rezonance. Je spoluautorem více než 120 původních prací publikovaných v mezinárodních časopisech.
Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.
Zaměstnanci a studenti opět pomohou, přestože současná situace nepřeje společným hromadným akcím. Univerzita musela zrušit všechny podzimní i zimní kontaktní akce, a také oblíbené společné každoroční tvoření adventních věnců s výtěžkem pro Oblastní charitu Pardubice. Akci se ale lidé z univerzity rozhodli uspořádat v jiné podobě. Letos budou tvořit sami, a přece společně.
V univerzitní aule bude výdejní místo pro zájemce o materiál na adventní věnce. Zaměstnanci nebo studenti univerzity si mohou potřeby v určených hodinách vyzvednout a přímo na místě také přispět. Věnec každý vyrobí individuálně a bezpečně v soukromí. Děkujeme všem, kteří se rozhodnou pomoci.
Jsem zaměstnanec a chci tvořit
Jsem student a chci se zapojit
Tato akce je určena pouze pro zaměstnance nebo studenty, není veřejná. Děkujeme za pochopení.
Říká, že pověst zdravotních sester utrpěla televizními seriály. Ty snížily prestiž této profese. A domácí porody by prý nemusely být tak časté, pokud by zdravotníci uměli mluvit s pacienty. Původně dětská sestra Eva Hlaváčková už skoro dvacet let učí na Fakultě zdravotnických studií. Stála u jejího zrodu a dýchala by za ni.
Je špatná komunikace hendikepem zdravotníků?
Ano. Je to velká slabina českého zdravotnictví. Často si pacienti stěžují právě na komunikaci. Hodně to zdůrazňuji jak studentům v předmětu Zdravotnická psychologie, který učím na fakultě, tak zdravotníkům v kurzech Komunikace s pacientem, které vedu v rámci celoživotního vzdělávání.
Co studentům říkáte?
Že musí mít o pacienta zájem. Musí umět komunikovat doslova celým svým tělem. Je důležité, aby si uvědomili, že k lidem promlouvají verbálně i neverbálně. Verbální komunikaci se můžeme naučit, ale přesto vyzní falešně, pokud neladí s neverbální komunikací. Nezájem může být vidět v očích, v mimice obličeje, že máme naspěch, nebo když k pacientovi přijdeme neupravení.
To by měl mít v sobě už uchazeč o studium, ne?
Určitě je výhoda, když to v sobě má. Když je to extrovert, který má zájem o lidi, rád si s nimi povídá a umí jim naslouchat. Tohle je naprosto klíčové. Musí také chápat, že život je pestrý a názory lidí různé. Proto by zdravotníci neměli hodnotit a srovnávat. V jejich komunikaci je často znát mocenský a direktivní přístup, takzvaný rodičovský styl komunikace.
Tohle nesmíš, tohle musíš…?
…tohle je špatně a tohle nebudete dělat. My víme nejlépe, jak to máte dělat. Přesně takhle. Naopak je potřeba umět navázat vztah. Nemyslím hluboký citový, ale jako zdravotní sestra bych měla poznat hodnoty člověka. Co pacient chce a co potřebuje. Jsem přece pomáhající profese, tak mám pomáhat lidem, jak oni potřebují, ne jak potřebuji já.
Zdravotníci si málokdy uvědomují, jak velkou mají moc. A málo s ní umějí zacházet. Sestra má obrovskou moc vůči pacientovi a může ji zneužít už jen tím, že bude pacienta soudit. Stačí o něm říct, že nespolupracuje. Když mu dá tuto nálepku, tak se to s ním potáhne. Ovlivní to postoje a přístup ostatních. A přitom je to právě ona, která může spolupráci pacienta ovlivnit.
Tomu se říká empatie…
Empatie je hodně profláknuté slovo a každý se jí dost ohání. Hodně lidí si myslí, že empatie znamená usmívat se a být příjemný. Je to přitom docela složitý proces, který není jen o vcítění se do druhého, ale i o vmyšlení se do něj. Když se mám vmyslet do pacienta, tak o něm potřebuji něco vědět a napojit se na něj přes úplně obyčejné věci. I kdybych se ho měla jen zeptat, jestli má rád mátový čaj.
Je na místě humor v komunikaci?
Je to strašně důležitá věc. Může být i černý, ale je třeba vědět, kdy ho použít. Určitě je lepší komunikace s humorem než ta ve zdrobnělinách typu babičko, dědoušku, koťátko, moje zlatíčko… Když se mluví ve zdrobnělinách, je to mocenské. Zdravotní sestra si z dospělého člověka udělá dítě.
Jak společnost dnes vnímá zdravotní sestry?
Pohled na zdravotní sestry hodně ovlivňují média. To, jak a co se o nich píše, jak jsou, nebo nejsou vidět. Domnívám se, že sestrám hodně uškodila řada seriálů, které vykreslují sestru jako tu, která má neustále ruce v kapsách, chodí v botách na podpatku, moc rozumu nepobrala a řeší jenom vztahy. Už před revolucí Dietlův seriál Nemocnice na kraji města ukazoval zejména práci lékařů. Sestra v něm byla vylíčena buď jako hloupá holubička nebo uťápnutá puťka milující pana doktora. Mimochodem v tomto seriálu je krásně vidět, jak medicína, respektive role lékaře, byla ve vztahu k pacientům dominantní. Byl to nadřazený přístup jak vyšitý.
Utrpěla jejich prestiž?
Co se týče sociologických výzkumů, v posledním šetření Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2016 se sestra mezi 26 povoláními umístila na 3. pozici za lékařem a vědcem. Říkám studentům a studentkám, že si prestiž musí budovat. Nikdo jim ji zadarmo nedá. Sestra musí dokázat, že je rovnocenná partnerka lékaře, musí umět přijmout vyšší odpovědnost, musí si sama své profese vážit. Prestiž může ovlivnit ale i řada jiných faktorů. Např. současná koronavirová pandemie prestiž sester dle mého názoru zvýšila. Je mnohem více vidět jejich reálná práce, a té si lidé váží.
Mluvíme hlavně o sestrách… My ale máme na fakultě i jiné obory, které bych nechtěla nijak upozadit. Porodní asistentka je vnímaná jako samostatnější profese, má kompetence vést fyziologický porod, pořád o ně ale v praxi bojuje s lékařem. Záchranáři si už určitou prestiž získali. Jejich práce je atraktivní, akční, jsou to lidé, kteří se umí zviditelnit.
Máme na fakultě také obor Radiologický asistent. Tito zdravotníci stojí obvykle za přístroji, veřejnost o nich mnoho neví. Přitom dělají vysoce specializovanou práci. A další důležitý obor, Zdravotně-sociální pracovník. Jeho absolventi by mohli mít v praxi mnohem větší uplatnění, než v současnosti mají. Jsou připraveni propojovat oblast zdravotní a sociální, což u nás moc potřebujeme. Mohli by dobře fungovat v komunitách, tedy v místech, společenstvích, kde lidé žijí.
Sester je čím dál větší nedostatek. Jak stárne populace, bude jich potřeba mnohonásobně víc. Pomůže v tom tzv. kompetentní sestra?
Kompetence jsou důležité. Celosvětově se hovoří o rozšiřování kompetencí sester. Podle výzkumů jsou sestry, které se cítí být kompetentní, v práci spokojenější. Už vzděláním získávají určité kompetence, tedy znalosti, dovednosti, zkušenosti a pravomoci. Když nastoupí do praxe, mohou získat další kompetence tím, že se vzdělávají celoživotně.
Sestra je ale stále hodně vnímaná pouze jako pravá ruka lékaře. I když my to dlouhodobě neučíme. Vedeme studenty k samostatnosti a zodpovědnosti. Při výuce studentům říkám: Lékař má svoji pravou a levou ruku, sestra má svoji pravou a levou ruku a za ty ruce se musí chytit ještě společně s pacientem a dalšími odborníky a vytvořit spolupracující tým.
V rámci projektu Kompetentní sestra pro 21. století, který vede děkanka fakulty docentka Jana Holá, se snažíme ve spolupráci s lidmi z praxe nastavit určitý model, podle kterého bude možné kompetence udělovat, přehodnocovat a rozvíjet, který bude propojen s celoživotním vzděláváním, osobním hodnocením a kariérním postupem sestry. Je důležité, aby zdravotní sestry viděly už na začátku své praxe perspektivu, že mají možnost se někam vyvíjet. To je může motivovat v profesi setrvat a může to motivovat i více mladých lidí, aby se chtěli věnovat tomuto povolání.
Jak je to nyní?
Záleží jak kde. Často zdravotní sestra po škole nastoupí k lůžku a stane se sestrou pro všechno, úklidem počínaje, vysoce specializovanou prací konče. Měla by mít možnost nějakého posunu, ne se zacyklit, jak to většinou bývá. Měla by se posunovat a získat jistotu v tom, že pro to, co dělá, má i kompetence.
Má dnes sestra někdy více znalostí než lékař?
Ve svém oboru, tedy ošetřovatelství ano, v medicíně ne. Měla by vědět více o pacientech, protože s nimi obvykle tráví více času.
Když budu například porovnávat porodní asistentku po ukončení studia na naší fakultě a lékaře po ukončení studia na lékařské fakultě, tak naše absolventka má určitě v oblasti fyziologického porodu víc znalostí a umí více věcí. Už během studia musí odvést 40 porodů a ošetřit stovku novorozenců po porodu. Má obrovské zkušenosti, v praxi ale dostává přednost lékař. A obecně je důvěra v lékaře větší. Přitom porodní asistentky mají dlouhodobě kompetence vést fyziologický porod samostatně, bez lékaře. Stále však nemají tolik prostoru, protože medicína si porody uchvátila. A straší, že když budou porody bez lékařů, tak ženy budou umírat.
Stejné to bylo i u záchranářů. Když začínali sami jezdit v sanitce, hned se v novinových článcích objevovaly palcové titulky, že lidé budou umírat, protože budou jezdit sanitky bez lékařů. Ve Finsku přitom tohle už dávno fungovalo. Záchranáři mají vysokoškolské vzdělání, i když to nejsou lékaři. Umí vyhodnotit situaci a rizika, umí se rozhodnout, kdy je nutné zavolat lékaře. Kompetence jsou také o zodpovědnosti a sebereflexi. Vědět, kde moje kompetence končí. Ne vymezovat se, kdo je lepší.
Jsou zdravotní sestry finančně dobře ohodnoceny?
Určitě dnes lépe, než byly. Vždycky by mohly mít víc peněz na výplatní pásce, jejich práce je opravdu náročná. V porovnání s tím, co si vydělá například programátor, je jejich plat almužnou.
Jací odborníci teď zdravotnictví chybí?
Podle statistik jich chybí mnoho – praktičtí lékaři, zubní lékaři, nejvíce ale sestry. Uvádí se, že u nás je to asi 3 500 sester a porodních asistentek, ve světě cca 23 milionů.
Obecně bychom ale potřebovali odborníky dostat k lidem domů. Na tom je např. založena reforma psychiatrické péče. Co nejméně pacientů přijímat na lůžka do nemocnic. Podpořit je v jejich domácím prostředí a pomoci jim tak, aby dokázali samostatně fungovat. Odborníci v týmu – lékař, sestra, psycholog, sociální pracovník – půjdou za pacienty domů. Zlepší se tak dostupnost i koordinace péče.
V případě porodu to ale neplatí…
Je pravda, že s porody doma nesouhlasím. Děti by měly přicházet na svět tam, kde existuje okamžitá zdravotnická péče. Rozumím tomu, že některé matky mají negativní zkušenosti s přístupem zdravotníků, a pak chtějí rodit doma. Sama jsem to zažila, když jsem šla rodit. Na sále mi otevřela porodní asistentka s rozzlobeným výrazem a přivítala mě větou: Ježíšmarjá další… V tu chvíli jsem si řekla, tak já snad jdu domů. Zdánlivě nevinná věta, kterou si porodní asistentka v pracovním stresu ulevila, mi zůstala v hlavě dodnes. Důležitá je tedy hlavně komunikace. Když se zdravotnický personál bude chovat lépe, minimalizujeme riziko domácích porodů.
A zdravotníci nebudou muset ani „žasnout“ nad porodními plány.
To je opravdu červený hadr, já si na vás nesu zbraň a vedu s sebou ještě dulu, svoji ochránkyni. Odborníci to těžko vstřebávají. Vyvolává to zbytečný boj. Žena sice chodí před porodem pravidelně k lékaři, ten ji tělesně prohlídne, změří ji tlak, zváží. Ale baví se s ní někdo o tom, jak by chtěla rodit? Na co by se měla připravit? Co to všechno obnáší? Co píší na internetu? Není čas. Kdyby s ní někdo dlouhodobě komunikoval, kdyby jí řekl, tady jsou takové a takové možnosti, pojďme společně hledat tu, která vám nejlépe vyhovuje, nebude mít žena potřebu mávat papírem popsaným radami z internetu. Když bude zdravotník vstřícný a otevřený, většinou se s rodičkou nakonec domluví.
Byla jste u toho, když vznikala Fakulta zdravotnických studií. Jak jste začínali?
Začínali jsme před 18 lety, na tehdejším Ústavu zdravotnických studií. Bylo to na zelené louce. Na koleně. Šli jsme do neznáma, z mlhoviny vznikla planetka. S kolegy jsme nastoupili do rychlíku a svištěli formou „nezastavujeme, ať nemáme zpoždění“. Na jedné straně jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale zároveň jsme měli jasnou představu o tom, jak by měla fakulta fungovat. Ke klíčovým zakládajícím osobnostem patřila dr. Jana Škvrňáková, která byla dlouho ve vedení, a profesor Arnošt Pellant, první děkan fakulty. Oba udělali spoustu práce a podnikli řadu kroků k tomu, aby fakulta vznikla, prospívala a my mohli vzdělávat své odborníky. A pomohlo nám mnoho osobností z tehdejší Krajské nemocnice Pardubice, ze Střední zdravotnické školy v Pardubicích a z univerzity. Za všechny bych jmenovala tehdejší rektory profesora Jiřího Málka a profesora Miroslava Ludwiga. Náš rychlík jede pořád dál a já v něm. Jsem na fakultě už 18 let. Jsem srdcař. Někdy mám pocit, že na fakultě musím zemřít.
Jaké studijní programy byly ty první?
Byl to studijní program Ošetřovatelství s obory Všeobecná sestra a Porodní asistentka, jehož akreditaci jsme získali na konci roku 2001. Teprve pak mohl vzniknout Ústav zdravotnických studií. Jejich příprava byla velice náročná, protože u obou oborů došlo v té době k velkým změnám ve vzdělávání. Hodně jsme spolupracovali s pardubickou nemocnicí. Na ni jsme byli úzce navázaní, bez ní by nevznikl žádný obor. V akreditaci studijních oborů Všeobecná sestra a Porodní asistentka jsme byli průkopníky. Naše obory byly Ministerstvem zdravotnictví ČR zveřejněny jako vzor pro další vzdělavatele. Na to můžeme být pyšní.
Kam jste se za osmnáct let posunuli?
Udělali jsme si jméno. Studenti mají trvalý zájem u nás studovat, lidé z jiných škol a z praxe nás berou jako důvěryhodnou organizaci, oslovují nás se zájmem o spolupráci, žádostí o názory, členství v odborných společnostech, radách. Mají chuť s námi spolupracovat, protože máme kvalitní obory, odborníky i absolventy. Mnoho absolventů je dnes našimi kolegy, z toho mám velkou radost.
V roce 2019 se Fakulta zdravotnických studií stala ve své kategorii Fakultou roku.
Moc mě to těší. Ty hlasy nám dali studenti a možná i absolventi. Toho si vážím.
Vaše fakulta se věnuje také výzkumu, například excelentní vědecký tým MUDr. Jana Vodičky.
Doktor Vodička působí jako přednosta na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku v Pardubické nemocnici. Dlouhodobě se zabývá čichem a má vynikající výsledky. Ale týmů, které dělají výzkum, je víc. Tým kolem děkanky Jany Holé řeší projekt Kompetentní sestra pro 21. století, kolegyně Jana Škvrňáková a kolega Vít Blanař se dlouhodobě věnují vyšetřování sluchu u novorozenců. Dlouhodobě se na fakultě zabýváme kvalitou a bezpečím zdravotní péče, kvalitou života. Máme řadu interních projektů, které jsou sice menší, ale mají významný dopad do praxe.
Do výzkumu se mohou zapojit i studenti. Problém je však ten, že u nás je magisterské studium v kombinované formě (dálkově), což komplikuje vědeckovýzkumnou činnost. Studenti pak nemají tolik času a prostoru, aby byli více na fakultě. Obrovská výhoda je naopak v tom, že mají úzké spojení s praxí a mohou z ní i do ní něco přinést.
Snažíte se přinášet na fakultu i zahraniční metody výuky?
Ano, zavádíme atraktivní metody, díky kterým se studenti lépe učí. Kdysi jsem byla v projektu, který byl právě zaměřený na tyhle metody, byli jsme i na stáži v Holandsku. Bylo to aktivní, dynamické učení, např. metodou učení založeného na řešení problému. Učilo se po skupinách 4-5 studentů. Museli diskutovat k určitému problému, který si sami nastudovali, byli vedeni k osobní odpovědnosti za výuku. Vyučující je jen usměrňoval, pomáhal jim dosáhnout stanovených cílů. Nestál před plnou posluchárnou a nepřednášel.
Jaké inovativní prvky už využíváte na fakultě?
Důležité je dobře studenty připravit na reálnou praxi. Zavádíme výuku a zkoušení formou simulací, při výuce záchranářů dlouhodobě využíváme tzv. modelové situace - spolupracujeme při nich i s integrovaným záchranným systémem a studenti řeší třeba i hromadná neštěstí. Studenti nižších ročníků dělají modely těm starším a naopak. Vše se velmi podobá reálné praxi. Mimochodem hraní rolí je v zahraničí velmi oblíbená forma výuky, dokonce fakulty často spolupracují s herci. Nebo dělají herce zdravotní sestry v důchodu, které mají zkušenosti. Například na 3. lékařské fakultě v Praze mají k dispozici profesionální herečku, která je schopná zahrát i zoufalou matku po smrti svého dítěte.
Simulačních center je ve světě celá řada. V Norsku jsem viděla kruhovou posluchárnu, po jejímž obvodu je postavené nemocniční oddělení, uprostřed technická místnost, z níž technik nastavuje parametry na simulátorech, a posluchárna. Práce studentů u lůžka je přenášena na obrazovku posluchárny, kde je ostatní mohou sledovat a následně jejich postupy analyzovat a hodnotit spolu s vyučujícími. A student sem může jít cvičit i sám. Tohle by se mi u nás také líbilo.
Na co jste na fakultě pyšná?
Především na lidi, kteří dělají fakultě dobré jméno. Je jedno, jestli to jsou zaměstnanci, studenti nebo absolventi. A pak na průkopnické projekty, které rozvíjíme, například již zmíněné modelové situace nebo supervize, které studentům pomáhají především v sebepoznání a v překonávání bariér. V neposlední řadě na kvalitní vybavení. Máme mnoho moderních cvičných modelů a pomůcek, včetně celotělových simulátorů dospělých i dětí, na kterých můžeme se studenty trénovat řadu reálných situací z praxe. V současné době připravujeme operační sál pro výuku perioperačních sester.
Jakým směrem by se fakulta měla ubírat dál?
Důležité je sledovat trendy, být v kontaktu s lidmi z praxe. Připravovat programy, které budou nejenom atraktivní pro studenty, ale také společensky potřebné. Musíme umět podchytit potřebu nových oborů, a nezůstávat jen u těch, které máme. Posílit vědu a posunovat výzkum tím směrem, jakým se posunuje společnost. Více využívat informační technologie, které ve výuce studenty baví. A my akademici? My se musíme naučit komunikovat s nejmladší generací Z a s generacemi, které přijdou po ní. Cesta není snižovat na ně nároky, to nemůžeme, protože zdravotnická profese je opravdu náročná. Můžeme se ale studentům více přiblížit, abychom jim lépe rozuměli.
Mgr. Eva Hlaváčková, Ph.D. (*1961)
Profesí dětská sestra a pedagožka. Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Pardubicích a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor Učitelství pro střední zdravotnické školy. Doktorské studium absolvovala na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice působila 8 let na pozici vedoucí katedry a 4 roky na pozici proděkanky. V současné době je garantkou celoživotního vzdělání. Ve své práci se zaměřuje na psychosociální souvislosti ošetřovatelské péče, kvalitu a bezpečí péče, kvalitu života a historii ošetřovatelství. Jejím největším koníčkem je zahrada, květinové vazby a byliny. Byliny pěstuje, sbírá, suší, nakládá, míchá a rozdává pod značkou Eviny byliny.
Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.
Uvítali byste podporu při samostudiu?
Jste zahlceni texty a přívalem informací na distanční výuce?
Máte pocit zmaru, čtete text stále dokola a stále nic nevíte?
Odpověděli jste „ANO“?
Pak je právě pro Vás určen webinář, který je zaměřen zejména na to, jak efektivně pracovat s textem, jaké jsou nástroje a možnosti zpracování informací. Seznámíte se a získáte povědomí o možnostech studijní strategie, efektivní práce s textem, práce s pamětí.
17. listopad. Den, kdy je co slavit. Svátek studentů i začátek svobodné cesty.
Loni jsme na univerzitě slavili společně, letos nám to pandemie nedovoluje.
„Proto bych chtěl všechny vyzvat, abychom si státní svátek a roky 1939 a 1989 připomněli v rodinách. Mluvte se svými rodiči, dětmi nebo vnuky o tom, čím je tento den výjimečný, a co všechno ve vašich životech změnil. Má to velký smysl,“ vyzval rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.
Ticho při procházení osiřelých chodeb Univerzity Pardubice ukončí až otevření dveří na pracoviště analytické chemie. Čilý ruch v několika pracovnách prozrazuje, že tady výzkum pokračuje.
Přestože se nejedná o nemocnici, nýbrž chemické pracoviště, dokážou pardubičtí vědci včas detekovat rakovinu slinivky rozborem jedné kapky krve. „Vidíte ty červené body?“ ukazuje Michal Holčapek graf na monitoru. „Když mají jiné hodnoty než ty modré, ukazují na rakovinu slinivky,“ popisuje profesor na katedře analytické chemie pardubické univerzity.
Proces diagnózy vypadá na první pohled tak jednoduše, že by ji pouhým pohledem na monitor dokázal poznat i laik. Předcházelo jí však patnáct let práce a vývoj vlastního softwaru na zpracování statistických dat. To vše v těchto dnech korunoval přidělený evropský patent na analytickou metodu, která dokáže včas odhalit nejzákeřnější nádorové onemocnění.
„Pětileté přežití u rakoviny slinivky je pod deset procent, což je nejhorší prognóza ze všech existujících typů rakoviny. Dnes se ve včasném stadiu rakovina slinivky odhalí většinou náhodně. Je totiž bez příznaků, ty se projeví, až když už je většinou pozdě,“ popisuje Holčapek.
To by se díky pardubickým vědcům mohlo brzy změnit. Na začátku byl Holčapkův nápad, že zdravá a nádorová buňka se musí svou strukturou lišit. Pokud se mají rakovinné buňky rychle množit, nemohou se „zdržovat“ čekáním na činnost některých enzymů a pro stavbu buněčných membrán přednostně využívají jednodušších lipidů. „Lipidy jsou typy biomolekul, které se vyskytují v každé buňce lidského těla. Z běžného života známe většinou cholesterol nebo triglyceridy, často se jim zjednodušeně říká tuky, které jsou obsaženy i v tělních tekutinách a ve všech buňkách. Tvoří buněčnou membránu, takže každá buňka našeho těla je složená ze spousty lipidů,“ popisuje Holčapek.
Metoda je proto založená na analýze tělní tekutiny, konkrétně krve. Pokud se prokáže zvýšený výskyt jednodušších stavebních látek na úkor těch složitějších, je to signál, že daný člověk může mít rakovinu slinivky nebo jiný typ této zhoubné nemoci.
A je tedy vysoká šance, že se podaří nemoc odhalit včas. „Za těch patnáct let se nám podařilo postupy vyvinout takovým způsobem, že v dnešní době jsme schopni kvantifikovat stovky lipidů v tisících vzorcích za poměrně krátkou dobu,“ říká Holčapek.
Postupy se jeho týmu podařilo zautomatizovat, takže dnes dokážou analyzovat až dva tisíce vzorků za měsíc. „To bylo na začátku naprosto nepředstavitelné. Tehdy byla čísla řádově nižší, desítky, sotva stovky. Bylo velmi náročné vyhodnocení dat, neměli jsme žádný software. Ten dnes máme vlastní, a díky němu se zpracování zrychlilo asi stokrát, což byl základní krok,“ popisuje profesor.
Nyní, po udělení evropského patentu, přijde na řadu klinické ověření – rozsáhlé testování lidí, kteří patří do rizikových skupin. Výsledky mají za cíl prokázat přínos tohoto nového způsobu diagnózy. „Pokud uspějeme, tak by to mělo výrazně usnadnit zavedení naší metody do klinické praxe,“ říká Holčapek s tím, že by za úspěch považoval dobu tří až pěti let.
Spolehlivost testů je přes devadesát procent. Navíc metoda dokáže odhalit i další onemocnění – rakovinu prsu nebo ledvin. Kvůli složitým patentovým procedurám se však v Pardubicích zatím zaměřují na diagnózu rakoviny slinivky. „Evropský patent a následně jeho rozšíření do dalších zemí, konkrétně USA, Japonska a Singapuru, znamená, že naše metoda bude patentově v těchto zemích chráněná,“ říká Holčapek s tím, že výzkum je finančně náročný a univerzita sama jej nemůže unést. Celkové náklady se dostanou až k deseti milionům. „Proto musíme mít pro potencionálního sponzora jistotu, že se mu vložené prostředky vrátí.“
Po zavedení do klinické praxe by se metoda měla díky své rychlosti a dostupnosti stát nástrojem pro včasné odhalení choroby. Počítá se s preventivním vyšetřením u tří typů rizikových skupin. Jednak jsou to pacienti s cukrovkou nad 50 let. Dále pak lidi s dědičným výskytem onemocnění v rodině a pak pacienti, u kterých se projevují neznámé příznaky, které neodpovídají jejich nemoci.
Rakovina slinivky břišní je označována za mimořádně zákeřné zhoubné onemocnění. U většiny pacientů se jej podaří diagnostikovat až v rozvinuté fázi, kdy je již nemoc v těle pacienta rozšířená, což znemožňuje úspěšnou léčbu. Více než 95 procent pacientů na nemoc umírá. Celosvětově je onemocnění 13. nejčastějším zhoubným onemocněním, ve vyspělých zemích je na čtvrtém místě v žebříčku důvodů úmrtí. Z dvaceti pacientů s rakovinou slinivky do pěti let od data diagnózy devatenáct pacientů umírá. Rakovina slinivky se obvykle v prvních stadiích nijak neprojevuje, proto je tak obtížně diagnostikovatelná. Ve chvíli, kdy se příznaky objeví, se sice diagnózu podaří stanovit, ale nemoc je již u většiny pacientů v pokročilém stadiu. Zatím se nepodařilo vyvinout spolehlivý klinický test, který by dokázal včas identifikovat toto onemocnění.
Článek zveřejnily Hospodářské noviny a server ihned.cz.
Autor Martin Ťopek
Milí čtenáři, děkujeme za váš zájem o tuto metodu, ale bohužel ani tým profesora Holčapka ani Univerzita Pardubice nemají oprávnění testovat zájemce na rakovinu slinivky. Je pravda, že jsme vyvinuli novou metodu pro testování rakoviny a získali na ni evropský patent, ale použití metody v reálné praxi podléhá schvalovacímu řízení, což musíme respektovat. Před zavedením nové metody do praxe ji čekají klinické testy a řada ověřování. Pokud se podaří prokázat spolehlivost metody pro testování rakoviny, pak to nebudou naši chemici, ale lékaři, kteří rozhodnou o tom, koho a kdy na test pošlou. Ovšem testování a ani odběr vzorků nikdy nebude probíhat u nás na univerzitě, ale ve specializované laboratoři mimo univerzitu.
Je nám velice líto, že nemůžeme v tuto chvíli konkrétně pomoci. Intenzivně pracujeme na tom, aby testování bylo veřejně dostupné, ale bude to trvat několik let práce.
Děkujeme, Univerzita Pardubice
Zabývá se dějinami žen, 19. století, každodennosti a česko-francouzskými kulturními vztahy. Milena Lenderová získala za svou práci řadu ocenění a také stála u zrodu dnešní Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.
Rozhovor byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice.
autor: Šárka Rusnáková / foto: Petr Topič, MAFRA / Profimedia
Český rozhlas Pardubice
OZNÁMENÍ
o konání
5. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice
ve funkčním období 2020 - 2023,
které se uskuteční v úterý 10. listopadu 2020 od 14:00 hodin distančně, formou videokonference
Program zasedání:
1. Schválení skrutátorů zasedání.
2. Souhlas AS UPa s Pravidly pro distanční zasedání a hlasování Akademického senátu Univerzity Pardubice formou videokonference.
3. Schválení programu zasedání.
4. Informace o činnosti předsednictva AS UPa.
5. Návrh Jednacího řádu Akademického senátu Univerzity Pardubice.
6. Návrh II. změny Statutu Univerzity Pardubice.
7. Návrh II. změny Studijního a zkušebního řádu Univerzity Pardubice.
8. Návrh Stipendijního řádu Univerzity Pardubice.
9. Návrh I. změny Jednacího řádu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.
10. Návrh Jednacího řádu Akademického senátu Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.
11. Volba delegátu za Univerzitu Pardubice do Rady vysokých škol na funkční období 2021–2023.
12. Různé.
Hosté z řad akademických pracovníků, studentů, zaměstnanců UPa a veřejnosti se mohou přihlásit pomocí následujícího odkazu: Kliknutím sem se připojíte ke schůzce.
V Pardubicích dne 3. listopadu 2020
Ing. Petr Bělina, Ph.D.
předseda AS UPa
Rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek bude i nadále místopředsedou České konference rektorů (ČKR). Od 1. srpna se stane součástí nově zvoleného vedení ČKR. Do čela konference se postaví rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš.
Jako místopředsedové budou kromě rektora Univerzity Pardubice v dalším období působit tito rektoři: Jitka Němcová z Vysoké školy zdravotnické v Praze, Jindřich Vybíral z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Vladimír Sedlařík z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Pavel Tuleja ze Slezské univerzity v Opavě.
Česká konference rektorů se staví proti zvažovaným škrtům ve státním rozpočtu, které se týkají vědy a varuje před opětovným plošným uzavřením univerzit v případě další vlny koronaviru. Školy jsou schopné dodržovat hygienická opatření a zajistit svůj bezpečný chod a jejich uzavření by mělo následky pro konkurenceschopnost země. „Vysoké školy nepatřily během pandemie covidu k prioritám současné vlády. S výjimkou několika málo oborů byly prakticky uzavřeny studentům od března loňského roku s krátkou přestávkou. Přísnost opatření byla nebývalá ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie," uvedl místopředseda ČKR a rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.
Podle rektorů je to právě věda, která prostřednictvím očkování pomůže světu z pandemické krize. I proto rektoři nesouhlasí s návrhem ministerstva financí, který by vedl pro příští rok ke snížení peněz na vědu, výzkum a inovace o 3,6 procenta oproti roku 2021. Návrh je podle rektorů nekoncepční, krátkozraký a ohrožující budoucí rozvoj země. ČKR vyzvala ministerstvo školství a Národní akreditační úřad k diskusi o využití některých forem on-line výuky ve studijních programech akreditovaných v prezenční formě. „Česká konference rektorů musí být autonomní sebevědomá platforma, která aktivně vstupuje do celospolečenské debaty jako relevantní partner při diskusích se státními a veřejnými úřady v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání," řekl budoucí předseda ČKR prof. Martin Bareš.
Oddělení propagace a vnějších vztahů
